Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Podzim

Mimozemšťané chalupu vylepšili už dřív. Ochranná fólie na střeše chránila hlavně proti ohni, ale to nebyla jediná úprava. Byla jen zblízka nejlépe vidět. Jiné úpravy už tak viditelné nebyly.

Mimozemšťané zřejmě napustili dřevěné části chalupy, stěny i pohyblivé části oken a dveře něčím, co je značně zpevnilo. Sekyra od upraveného dřeva odskakovala, odříznout třísku bylo skoro nemožné. Zjistil jsem to, když jsem chtěl na stěny pověsit hodiny a nějaké obrázky. Zatlouci do stěny hřebík bylo nemožné, vrták po tom dřevě jen klouzal jako po betoně. Zaplatil jsem si nastřelení hřebíků jako do betonových panelů, ale nad ohnutými hřeby kroutil hlavou i pracovník firmy, který je měl nastřelovat. A to se v první chvíli rozesmál, když jsem mu ukázal, že je chci nastřelit do dřevěných trámů! Opatřit dveře klasickými zámky bylo již předem odsouzené k nezdaru. Naštěstí jsme zámky nepotřebovali. Dveře jsme zevnitř zavírali na dřevěnou závoru a když jsme si chtěli se ženou udělat společný výlet, nechal jsem chalupu prostě zmizet.

Kromě toho jsem objevil další zajímavost.

Ve stodole byly vysoko pod střechou dvojité hambalky. Na nižším ležela asi metr široká prkenná podlaha, spíš jakýsi ochoz. Nad ním byly na vyšších hambalcích zavěšené pytle a jakési kusy masa. Vylezl jsem tam po žebříku, abych si je prohlédl zblízka. V pytlích bylo zrní a nad ním bylo opravdu zavěšené uzené maso. Jeden velký kus jsem si snesl dolů, abych si ho prohlédl na světle. Chvíli jsem se rozmýšlel, ale zvědavost brzy zvítězila, kousek jsem si odřízl a ochutnal. Skutečně to bylo dobře vyuzené maso, díky stojícímu času uchované přes několik staletí.

Dopřáli jsme si s chotí Jarkou uzené, pocházející z Třicetileté války, se zelím a knedlíkem. Bylo vynikající. Vzpomněl jsem si přitom na Rusy, kteří našli ve věčně zmrzlé půdě Sibiře zmrzlého mamuta. Museli odhánět psy, aby jim nález nesežrali, ale pak jim to nedalo a udělali si pár řízků z mamutoviny. Tvrdili, že byly vynikající a že prý se naši prapředci museli mít dobře. Škoda, že mamuty nakonec vyhubili.

Tohle nebylo tak staré maso. Co je to sedmnácté století? Zdálo se mi, že vepřové pochází z divočáka. Vyuzené bylo dobře, bez »éček« a jiného svinstva, ačkoliv jsem u chalupy žádnou udírnu neobjevil. Buď udili přímo v širokém komíně, nebo byla udírna mimo dosah »lžíce« a podlehla zkáze.

Přinesl jsem další uzené maso, sotva se vešlo do ledničky. Naštěstí je uzené trvanlivé, zbytek jsem nechal viset ve stodole.

A tam jsem na ně zapomněl...

Uprostřed jedné noci nás probudilo bušení na venkovní dveře. Zvenčí jsme uslyšeli téměř nelidský řev.

„Policiééé! Jménem zákona otevřetééé!“

Myslíte si, že ne? Abyste se nedivili!

„A sakra!“ vyskočil jsem a zacloumal svou chotí. Byla však vzhůru i beze mne, jen se ustrašeně zeptala: „Co budeme dělat?“

„Ustroj se, zneškodním je!“ řekl jsem jí a sám jsem se rychle soukal do košile a kalhot. Bušení na venkovní dveře pokračovalo s neztenčenou silou, i když jsme si v předsíni brali kabáty a obouvali se.

Žena zamířila k zadnímu vchodu, ale zarazil jsem ji.

„Kdyby byla policie tak pitomá aby nehlídala nejen vchody, ale i okna, byla by opravdu pro legraci i králíkům,“ sykl jsem na svou choť. „Vzadu na nás budou jistě čekat. Jdeme do sklípku!“

Sklípek byl v této chvíli jedinou cestou, jak nenápadně zmizet. Policejní beranidlo si zatím vylámalo zuby i elán na vchodových dveřích, ani sklo se jim nepodařilo vytlouci a sklíčka byla navíc malá, těmi by se neprotáhlo ani dítě. Také dřevěné části oken úspěšně odolávaly násilným pokusům o jejich vylomení. Tudy se dovnitř nedostanou. Ale spoléhat jsme se na to nemohli, věčně je to nezdrží.

Dveře do chodby ke sklípku jsem za námi zavřel, ale ty se zevnitř nedaly zajistit. Spěchali jsme ve světle baterek k druhým dveřím. Ty měly naštěstí závoru i na vnitřní straně, takže by sklípek mohl kromě spižírny sloužit i jako citadela, úkryt i místo posledního odporu. Chalupníka a jeho rodinu to před lancknechty Třicetileté války nezachránilo, nejspíš je přepadli tak nečekaně, že úkryt nestačili použít. To o nás dvou neplatilo. Byli jsme na útok policejního komanda připraveni, to jen policejní komando nebylo připravené na nás.

Konečně se někomu podařilo najít pootevřené okno, otevřít je a vsoukat se dovnitř. Pak doběhl k hlavnímu vchodu, odsunul závoru a otevřel svým kamarádům, kteří už připevňovali na dveře tritolové náložky a chystali se prorazit je hrubou silou. Jak je známo, Policie škody nikdy neplatí, proto se na ně neohlíží.

Policejní lavina rychle zaplavila vnitřek chalupy, ale nás tu nenašla. Byla jen otázka času, kdy objeví vchod do sklípku. Tam však narazili na další těžké dveře.

Bušení policejního beranidla jsem kvitoval pobaveným úsměvem. Chalupa byla plná policistů, když jsem si pomyslel »agajku« a stiskl osanarhe.

Mimozemšťan mě ujišťoval, že hranice překlápěné oblasti neublíží živým tvorům, ale nejprve je poměrně šetrně odsune. Směr záležel na poloze jejich těžiště. Bude-li uvnitř oblasti, přesune se dovnitř celý tvor a zmizí. Kdyby měl ale těžiště až za hranicí, nejprve ho to vystrčí ven. Na neživé věci to ale ohled nebere. Nemusel jsem si tedy dělat těžkou hlavu, zda to někomu neublíží. Mimozemšťan to vyloučil a neměl jsem nejmenší důvod mu nevěřit.

Těžké dveře rázem zmizely a nahradil je zával hlíny a kamení, kde byl nahoře jen nevelký otvor. Vchod nebyl pohodlný ani pro vesnické kluky, bude těžké protáhnout se ven. Vystrčil jsem opatrně jen hlavu a zase jsem ji stáhl.

Před místem, kde předtím stála chalupa, stály tři obrněné transportéry české Policie, nehledě na několik osobních aut. Auta i transportéry teď osvětlovaly svými reflektory jen prázdný palouček. Hemžily se tam překvapeně a bezradně černě oblečené postavy, na zádech se svítícími nápisy »Policie«.

Jen si lamte makovičky, kam vaši kolegové zmizeli!

Současně jsem si však uvědomil, že je to horší, než jsem se obával. Policie nás nadhodnotila. Musela nás považovat za velice nebezpečné, když proti dvěma lidem poslala takovou přesilu! Ale co hůř, při takové přesile je pravděpodobné, že chalupu obklíčili ze všech stran, budou číhat i za námi a kdybychom zkusili opustit úkryt, chytnou nás. Budeme tu muset vydržet déle. Je otázka, zda Policie o naší jeskyňce ví a zda ji napadne podívat se do ní. Zatím to tak nevypadalo.

„Co budeme dělat?“ obrátila se ke mně šeptem moje choť.

„Počkáme, až odtáhnou,“ pokrčil jsem rameny.

„Ale co ti chlapi v naší chalupě? Vždyť nám ji obrátí vzhůru nohama!“

„Neobrátí,“ ujistil jsem ji. „V mimosvětě neběží čas. Stojí tam jako sochy, ani se nehnou. A budou tam nehybně stát, dokud je nevrátím do našeho světa.“

„Jak dlouho tam vydrží?“ starala se. „I kdyby nám snědli všechny zásoby, je jich tam na tolik lidí málo...“

„Když stojí jako sochy a ani se nepohnou, nemohou jíst,“ vysvětloval jsem jí trpělivě. „Jíst ani nepotřebují. Kdybych je tam nechal sto let, budou celou tu dobu stát jako sochy, ale až je vrátím do našeho světa, budou stejně sytí jako teď. Na rozdíl od nás. My v jeskyni sto let rozhodně nevydržíme. Ale já doufám, že tady tak dlouho nebudeme.“

„Co chceš dělat?“ zeptala se mě.

„Až se nám někdo přiblíží tak, aby šel identifikovat, vcítím se do něho, přes něho přeskočím na velitele akce a pak už to bude snadné. Když velitelé dostanou »poslední varování«, buď akci odvolají, nebo ji opustí jako invalidé. A kdyby ani to nestačilo, museli bychom je jednoho po druhém zlikvidovat. Doufám ale, že k tomu nedojde a že velitelé couvnou.“

„Ale co kdyby nás objevili?“ starala se. „Tahle jeskyně není dobrý úkryt.“

„To by o ní museli vědět,“ pokrčil jsem rameny. „V noci ji neobjeví.“

„Vždyť jsi sám říkal, že o ní místní lidé vědí!“

„Místní lidé ano, Policie ne,“ řekl jsem. „Pravděpodobnost, že v noci někdo tu díru do země čirou náhodou objeví, je podle mého mínění mizivá. Nemusíme se jich tu bát.“

„A co až se rozední?“

„Kolem té díry roste ostružinové houští,“ ujistil jsem ji. Pravda, bez chalupy to nikdy neviděla. Právě ostružiny sem kdysi vesnické kluky přilákaly, ale teď nebyla jejich sezóna.

„I kdyby nás objevili, nic není ztracené,“ mávl jsem rukou. „Zastavil jsem i útok fanatiků z Kalifátu, tihle se dají zahnat mnohem dřív.“

„Ach jo!“ vzdychla si.

Sedět na dřevěné poličce, změněné v nouzovou lavičku, příliš pohodlné nebylo. Jedinou výhodou bylo, že dřevo nestudilo. K našemu štěstí se vzduch v našem sklípku rychle ohříval. Až mě nakonec trklo, že to není samo sebou.

Jeskyně neměla jediný vchod. A vlastně neměla ani konec, prostě se zužovala, až se v ní nedalo stát. V koutě ležely nějaké hadry a když jsem do nich zvědavě hrábl, vyvalila se z nich hromada nepříliš dokonale vyrobených luků a šípů. Klukovské zásoby! Kdoví, zda patřily současné generaci, nebo ještě minulé. A kdoví, jestli je s kamarády kdysi nevyráběl pan Rosťa!

Jenže za zteřelou houní trhlina ve skále pokračovala. Byla široká sotva na dlaň, prolézt by jí dokázal nanejvýš ratlík nebo potkan, ale baterka mi osvětlila, že se lomí ostře dolů. Podle všeho tam dole byla další podzemní prostora a jak se zdálo, vzduch v ní byl studený. Dokud byl sklípek uzavřený, vyrovnala se v něm teplota vzduchu s podzemní zásobárnou chladu. Když se sklípek otevřel, klesl studený vzduch dolů a místo sebe nasál teplý vzduch z okolí. Otevřená jeskyně byla proto teplá, kdežto jeskyně uzavřená dveřmi velice úspěšně nahrazovala dřívějším obyvatelům ledničku.

Je docela možné, že za jiných podmínek bylo proudění vzduchu obrácené. Proto kluci, aby zamezili pronikání zimy, ucpali trhlinu hadry. U otevřeného vchodu to stačilo, když se tu však objevila chalupa, stačila k ochlazení sklípku i pouhá difuze. Bylo by zajímavé zjistit, jak to tam dole vypadá. Napadlo mě osedlat si k tomu nějaké menší zvířátko, nejlépe potkana, pro toho to bude pohodlná cesta. Stačí mi vcítit se do něho, ovládnout ho a donutit ho sestoupit svažující se úzkou trhlinou do studených prostor tam dole.

Co tam asi objevím?

Ledovou jeskyni?

Čekání v jeskyni nebylo příjemné ani když se ohřála. Už dříve jsme si do sklípku uložili některé trvanlivější potraviny, abychom si nepřeplnili ledničku. Napadlo mě, že by se mohly v teple zkazit, ale zas takové teplo tu nebylo a kromě toho by tyhle potraviny nějakou dobu vydržely i bez chlazení. Doufali jsme, že tady vydrží dlouho. Měly ale nevýhodu, že se jich dá za syrova sníst jen malá část. Máme tu pytel brambor, ale jíst syrové brambory není to pravé. Vězňům koncentračních táborů by připadaly jako dar z nebes, ale nám dvěma ne, zejména když už začínaly klíčit. Ani oleje na smažení se nenapiješ a kdo by to přece zkusil, poznal by brzy, zač je v Pardubicích perník! Byl by asi rád, kdyby doběhl včas! Kyselé okurky a sterilované zelí je dobré jen jako příloha, ne jako samostatný pokrm. Leda z hladu, ale ne po ránu. Vždyť tu jsou jen potraviny, které v ledničce nejvíc překážely! Beze všeho by se dalo sníst nanejvýš pár ovocných kompotů, ale ani kompoty se nedají jíst dlouho a sníst na posezení kilo kompotu je také výkon.

Proboha, obléhá nás jednotka zvláštního nasazení, »ostří hoši« v obrněných transportérech, kteří by na rozkaz zastřelili vlastní mámu, otce i bratra, a já se tady zabývám kompoty? Ale čím se má zabývat člověk, zavřený ve spižírně?

Už aby bylo trochu světlo! Jenže za světla by si mohl někdo z těch zakuklenců všimnout otvoru do skály, téměř zakrytého ostružiním, a donutil by mě nasadit těžší kalibry než vyčkávavou hru na slepou bábu...

Možná se to nezdá, ale i když mi připadalo přehnané nasadit proti dvěma lidem takovou přesilu, v duchu jsem musel uznat, že se jich nebojím a věřím, že bych z případného střetnutí vyvázl lépe než oni! Vždyť oni zaručeně nevědí, do čeho se to pustili! Byli by překvapenější než jsme byli my dva, když nám začali bušit na dveře! Nebojím se takového střetnutí, ale ani po něm netoužím. Nechci přece těm lidem ubližovat! Lépe bude počkat. Však je brzy omrzí bezvýsledné vartování na místě, kde zmizela chalupa i s jejich útočným komandem!

Jak se říká, trpělivost růže přináší...

Konečně se začalo rozednívat, ale pro nás se to nezlepšilo. Předpoklad, že velitel zásahu za světla pochopí marnost pátrání, se ukázal jako naivní. Naopak se zdálo, že do rána počet našich oblehatelů ještě vzrostl. Bylo to ale logické. Který velitel se jen tak spokojí s konstatováním, že mu záhadně zmizela dvacítka mužů, aniž by se pokusil propátrat vše, co se v daném místě propátrat dá? I kdyby jeho muži museli obrátit každý kámen v lese v okolí pěti kilometrů? Podle hučení motorů jsem si uvědomil, že na nás přivolal další posily. Jako by se tu vedla válka s plukem nepřátelských vojáků! Když jsem opatrně vyhlédl z jeskyně, i skrz ostružiní jsem zjistil, že přibyly nejméně dva další obrněnce. Budu jim muset posily trochu znechutit, pomyslel jsem si. Stiskl jsem osanarhe a zašeptal příkaz »agajku«. Chalupa v mimosvětě to poslechnout nemohla, nejbližším objektem byl můstek přes lesní potok.

Krátce poté jsem u obrněnců zaznamenal zvýšený ruch. Ozbrojenci v černém se tam začali rojit jako vosy, ale k mému údivu nasedali do transportérů a odjížděli. Ne k mostku, ten tam v tu chvíli nebyl, ale do kopce, kudy jezdily na pole traktory. Houf pěších policistů je ve zmatku následoval. Pelášili jako zajíci a někteří i odhazovali zbraně. Nebyl to spořádaný odjezd, ale zmatený úprk. Rusové tomu říkali »besštannoje běgstvo«, přeložitelné jako »bezkalhotný útěk«.

Co je ale mohlo tak vystrašit?

Ačkoliv – dovedl bych si to představit, kdyby můstek nezmizel sám, ale s ním i nějaký automobil či dokonce obrněnec. Navíc kdyby se na jeho místě objevily dva obrovské balvany! Vrcholem by jistě bylo, kdyby z některého z balvanů trčela příď obrněného transportéru, aby nebylo pochyb, že zkameněl i s osádkou! Policisté si zřejmě až teď uvědomili, že narazili na něco, co přesahuje možnosti jejich chápání. Dalo by se tvrdit, že je »Neznámo« v chemicky čisté podobě vyděsilo a až teď jim došlo, že asi nebude zdravé zůstávat na místě, kde zničehož nic zmizela nejen chalupa i s lidmi, ale i jiné věci. Troubové, mělo vás to napadnout dřív, pomyslel jsem si bez škodolibosti.

Pokusil jsem se o telepatické spojení s Majkou. Potvrdila mi, že je u ní »vzduch čistý« a ovšemže nám přislíbila dočasný azyl. Sama byla zvědavá, co se u nás stalo. Budeme muset ještě počkat a až bude vzduch čistý, dáme se na ústup. Pro jistotu na opačnou stranu než prchají policisté, ale pro nás dva není obtížné překročit dvě rokle s nevelkým potokem, které nás dělí od silnice. A tam se uvidí!

Zastavilo nám už první auto.

Nebývá obvyklé stopovat v hustém lese, ale tím spíš tam stopaře vezmou. Už ze zvědavosti, co tam dělá.

Starší pán byl v dobré náladě a příliš se nevyptával. Zavezl nás do nejbližšího města a dokonce nás dovezl až na autobusové nádraží a popřál nám šťastnou cestu.

Naštěstí jsme měli na cestu k Majce dost peněz. Nasedli jsme do autobusu a za necelou hodinku jsme byli na místě. Majka nás přivítala srdečně, ale nejen to. Měla pro nás malé překvapení.

„Víte už, kdo vás udal?“ byla její první slova po běžném přivítání.

Nevěděli jsme to. Upřímně řečeno, chystal jsem se vypátrat to, ale v nouzi jsme měli přednější starosti.

„Váš kamarád ze vsi, pan Vašátko!“ oznámila mi vítězně.

„Ten parchant!“ ulevil jsem si. „To není můj kamarád! Dělal mi od začátku jen samé podrazy! Kamarádil se s chlapy, ale přítel mého přítele nemusí být mým přítelem!“

„Já vím,“ usmívala se Majka. „Ty vztahy bývají složitější. Je obvyklé, že »přítel mého nepřítele je i mým nepřítelem«, ale často platí, že »přítelkyně mého nepřítele může být klidně i mou přítelkyní«, že?“

„Žerty stranou!“ mračil jsem se. „Teď by mě spíš zajímalo, co všechno ten syčák policajtům vyslepičil, že na nás poslali celý pohotovostní pluk!“

„Nech ho být, nepoplaš ho!“ zastavila mě Majka. „Já už jsem ho oťukla.“

„Tak co jim nabonzoval?“ zajímalo mě.

„Vašátko je chytrý pán, ale došlo mu to jen částečně.“ usmívala se. „Moc toho neví, ale tím víc si domýšlí. Nedošlo mu, že jsme »Murders with warnings«, to by si na to nejspíš pozvali komando z Ameriky, ale pochopil, že se v chalupě odehrává něco podezřelého. Nedávno nás tam byla celá tlupa a pan Vašátko si umanul, že tam je drogové doupě včetně pěstírny marihuany, či jakého svinstva. Tak to také nahlásil.“

„Když si nedovedl představit nic jiného...“ odfrkl jsem si ulehčeně. „Ale proč na nás posílali takovou přesilu?“

„To už byla fantazie nadporučíka Lukáše,“ pokračovala Majka. „Pěstírna konopí by se projevovala zvýšeným odběrem elektřiny. Pěstitelé rostlinkám svítí, přidávají jim do vzduchu vodní páru, či co s tím dělají, takže se projevují buď zvýšeným odběrem elektřiny, nebo odběrem na černo. Nadporučík se domluvil s energetiky, ale ti se dušovali, že tam vůbec nevede elektrická přípojka a nikde v okolí nemají žádné výraznější ztráty, takže to elektřinou nebude. Pan nadporučík uvažoval dál, jenže ani on si neumí představit nic lepšího. Velká banda, drogy v tom nejsou, takže v tom musí být terorismus. Jak by bylo krásné exemplárně zakročit! Skutečný terorismus po zklidnění Kalifátu víceméně ustal, zapracovaly tedy jeho velké oči.“

„Jenže se tam setkali s mimoprostorem,“ dodal jsem. „Tím získali potvrzení, že se tam skutečně děje něco záhadného. Sice jsme je zahnali na útěk, ale to nic neznamená. Až se oklepou, přijdou znovu. Horší je, že mě a mou paní teď vedou jako podezřelé elementy a úplně nejhorší je, že je to pravda.“

„No právě,“ přidala se má choť. „Kam teď půjdeme? Co budeme dělat?“

„Udělali jste hloupost,“ vzdychla si Majka. „Měli jste se klidně nechat zatknout. Nebylo by to nic příjemného, ale rychle by se ukázalo, že je Vašátkovo udání nesmysl a museli by vás pustit. Takhle vědí, že tam něco je a jen tak se toho nevzdají.“

„No jo, teď už to vidím taky,“ sklopil jsem hlavu. „Jenže když nám bušili do dveří beranidlem, vypadalo to jinak. Kdyby útočili na »Murders with warnings«, vypadalo by to stejně, ale bylo by to nebezpečnější. Vyplašili nás víc než my je.“

„Příčiny jste probrali,“ vskočila mi do řeči moje choť. „Teď se musíme rozhodnout, co bude dál.“

To nám bylo jasné také, ale co s tím? Jestliže já a moje paní budeme psanci bez možnosti vydělávat si a živit se poctivě, budeme se muset neustále skrývat, než zase narazíme na dalšího... jak to co nejlépe říci... prostě na udavače! Těch byl v Čechách nadbytek za Rakouska, za Hitlera i za Gottwalda a jen naivka by doufal, že je to dnes lepší! Spíš naopak, teroristománie se úspěšně rozbíhá. Opravdu jsem to ale tak pohnojil?

Vzdát se a nechat se zatknout by mělo smysl, kdybychom věděli, že jde jen o přehnanou českou hurá-akci s kanónem na vrabce, ať na neexistující pěstírnu konopí, nebo na teroristickou skupinu, jak si ji vybájil jakýsi nadporučík Lukáš. Pak bychom se mohli českým »profíkům« vysmát, i kdyby si vymysleli dvacet dalších hrdelních zločinů. Nic závadného nenajdou a soudit bez důkazů sice jde, ale mnohem hůř.

Jenže to je pohled kaprála po bitvě, kdy se každý kritik cítí generálem. Vypadalo to možná hůř než to ve skutečnosti bylo, ale upřímně, mohli jsme se cítit ohrožení i na životě? To vůbec není jisté! Kdyby to byla akce proti »Murders with warnings« a byli k ní přizvaní ostří hoši od „Seal Teamu“, ti by se nerozpakovali střílet na všechno, co se hýbe. A že po nás ta banda vrahů jde, to přece víme!

Možná by byla ještě jedna cesta. Když víme, že to nebylo proti »Murders with warnings«, mohl bych se přihlásit na Policii a třeba se dát i zatknout, ovšem rozhodně ne pro terorismus.

Mohl bych třeba prohlásit, že jsem v chalupě prováděl vědecké pokusy. Možná trochu nebezpečné, ale ne protizákonné. Ukažte mi zákon, zakazující převracení prostoru! Nic takového přece neexistuje! A jako výraz dobré vůle bych se uvolil vrátit chalupu do normálního prostoru, říkejme mu třeba Euklidův, i s policisty, kteří jsou v mimoprostoru uvěznění. Budou rádi, že z toho vyjdou levně! Ovšem museli by se mi zaručit, že nebudou blbnout se zatýkáním, nebudou na mě zkoušet žádné beztak neexistující paragrafy a rozejdeme se v míru.

Jenže to má háček. Když policajtům ukáži osanarhe, nikdo z nich nepochopí, že by něco tak malého mohlo kroutit prostorem. A když to nechají posoudit skutečným vědcům, ti už by se mohli dovtípit, že osanarhe nepochází z našeho světa, ale z jiné civilizace a mám okamžitě na krku dvacet paragrafů. Od špionáže ve prospěch cizí mocnosti přes obecné ohrožení, útoky na veřejného činitele se zbraní až po právnicky čistou velezradu. Přímo to tedy nepůjde a nemá cenu to ani zkoušet.

Ale napadlo mě něco jiného.

To by mohlo mít úspěch!

Errata:

11.08.2021 15:08