Kletba a pokušení

Náš pobyt u Majky se tím vlastně legalizoval, ale nechtěli jsme jí tam zbytečně překážet. Jak se říká, ryba a host třetího dne smrdí. Využil jsem nabídky jejího muže, aby mě odvezl domů, obnovil jsem chalupu a vyjel ven autem. Pak jsem chalupu opět příkazem »agajku« uschoval do nadprostoru.

Měl jsem ale vlastní auto, takže jsem mohl opět jezdit do práce. Nechtěl jsem pro špatnou docházku přijít o zaměstnání, ale když jsem šéfovi vysvětlil, že jsem se stal obětí policejní šikany na základě falešného udání jednoho udavače, měl pochopení.

„Sám jsem byl v lochu víckrát a vždycky nespravedlivě,“ komentoval to. „Ale ten tvůj udavač by měl dostat řádně po čuni! Už pro výstrahu ostatním!“

„Mám se s ním snad jít prát?“ namítl jsem. „Nejsem přece šlechtic, abych řešil své problémy soubojem na kordy!“

„Nemusíš bejt šlichta,“ řekl šéf, asi se přeslechl. „Když udavač nedostane včas po čuni, bude udávat dál a příště někoho poškodí citelněji.“

„Nechme to koňům, ti mají větší hlavy,“ brzdil jsem ho. „Ostatně, kdo většinou ty šlechtické souboje vyhrával? Málokdy ti, kdo měli pravdu. Spíš je vyhrávali darebáci, co uměli lépe zacházet s kordem!“

„Já toho Vašátka znám,“ sdělil mi šéf důvěrně. „A nebudu tvrdit, že to je čestný chlap. Spíš naopak. A jestli udává, potřebuje po čuni jako bachyně drbání!“

„Nechme to koňům!“ opakoval jsem na znamení, že se o tom nebudu bavit.

Šéf si zabručel cosi o »nemístných měkkotách«, ale taky to pustil z hlavy a zdálo se, že to skončilo.

Měl ale pravdu. Když někdo udává a prohřešky si přitom vymýšlí, měl by dostat aspoň výstrahu. Třeba ne slovní, ale zato citelnou. Pro jistotu jsem se do pana Vašátka nejprve vcítil, aniž bych mu to dal najevo. Tím jsem si jen potvrdil, že mě opravdu udal a protože neměl dostačující důvod, vymyslel si báchorku o pěstírně marihuany. Uvažoval, že ji tam policajti nenajdou, ale však tam jistě najdou něco jiného! Nepochyboval, že tam je něco v nepořádku, i když netušil, co závadného tam mohlo být.

Myslel si ale, že to udáním vyřeší?

Oznámit na Policii zločin je údajně občanská povinnost. Národem, který s Policií nespolupracuje, jsou Italové, zejména na Sicílii. Proto tam tak vzkvétá pověstná Mafie, která tam vládne pevnější rukou než státní moc. Jejich omerta, neboli mlčenlivost za každou cenu, nahrává nejvíc zločincům. Na druhou stranu, udávat na základě podezření nebo dokonce s úplně vymyšlenými zločiny umí jen darebáci nejhoršího zrna, zejména když taková udání vedou k šikaně anebo i k nespravedlivým trestům. My Češi nezapomínáme na období Protektorátu, kdy měli udavači lví podíl na německých zločinech, i na období stalinismu, kdy na základě smyšlených zločinů nevinní rovněž umírali, ať už při popravách, nebo v koncentračních táborech. Udavači nevymřeli ani dnes, kdy jsou častou příčinu dalších tragédií. Je přece snadné udat souseda pro týrání dítěte a rozvrátit mu rodinu, stejně jako poslat na základě falešných faktur konkurentovu firmu do konkursu.¹⁵ A i když pravda vyplave nahoru, bývá to stejně pozdě, jako když nad vodu vyplavou utopenci. Napravit se to nedá. Rozvrácená rodina si prožije peklo a firma během falešného konkursního řízení často skutečně zbankrotuje, zatímco udavač se za rohem bezostyšně směje. Naše zákony však přejí grázlům a poctivé před nimi chrání jen málokdy.

Vašátko mi nezapomněl, že jsem se od něho nedal oškubat při koupi pozemku s chalupou. Borek Musil ho tenkrát správně odhadl. Zamýšlel si ten kus skal koupit sám a prodat mi ho tak draze, jak jen to půjde. Samozřejmě se vztekal, když jsem ho převezl a on vyšel zkrátka i při udělování stavebního povolení, ale v té době už nemohl nic dělat.

Jestli jsem počítal s tím, že to hodí za hlavu, přepočítal jsem se. V některých lidech i domnělá křivda dlouhá léta doutná. A Vašátko považoval za křivdu vše, co mu zkřížilo plány. On ten snadný »výdělek« považoval za zasloužený, je přece nejvlivnější chlap ve vsi! A já jsem si dovolil obejít ho! Nakonec si vymyslel aspoň tu marihuanu. Jen ať policajti tomu vetřelci obrátí chalupu vzhůru nohama! A když ho jako podezřelého odvedou, tím lépe!

Nechal bych ho jeho »křivdám«, ať se jimi užírá, jenže i můj současný šéf měl pravdu. Lumpárna bez trestu vede k ještě drzejším lumpárnám.

Mám se ale obrátit na soudy? Ty by to jen natahovaly, inkasovaly tučné palmáre a přitom není jisté, zda by to vedlo k nějakému výsledku. Věřit českým soudům je naivita. A jinde ve světě to není o mnoho lepší.

Mám přece jiné možnosti! Udavač je sice menší ryba, ale malé ryby – taky ryby. Nebudu na něho ale jako na vraha, postačí menší varování.

Zablokoval jsem mu dočasně levé oko a na pár dní zeslabil citlivost pravého. Do dvou měsíců se mu vše vrátí k normálu, ale až bude běhat po doktorech, ať si pro změnu užije i on.

Jen je otázka, zda si to spojí se svým udavačstvím.

Nějak mu to asi připomenu.

Sestavit nový »přístroj« byla otázka pár hodin.

Tentokrát jsem »přístroje« vyrobil hned dva a jeden jsem v noci potají zavezl do chalupy. Pak jsem zavolal podplukovníka, aby se přišel s partou policistů podívat na znovuvzkříšení mé chalupy, tentokrát snad do stabilní polohy.

Přijeli ochotně ve třech autech, bez obrněných transportérů. Přejeli s nimi za mnou starodávný dřevěný můstek, ujišťoval jsem je, že ten je zaručeně stabilní, a za okamžik se mohli vyrojit na dohled od chalupy.

Chvíli jsem »machroval« s přístrojem, než se chalupa opět objevila. Až po další čtvrthodině jsem prohlásil, že už vypadá dostatečně stabilní, abychom se mohli podívat dovnitř. A hned jsem je vedl nejprve do předsíně a pak do komory, kde jsem jim ukázal druhý, »původní přístroj«.

„Naštěstí v něm došly baterie,“ prohlásil jsem sebejistě. „Ale byl zapnutý, takže si s ním určitě někdo hrál.“

„Dostanou všichni do těla!“ sliboval podplukovník. „Nikdo se k tomu nepřiznal, všichni tvrdí, že žádný přístroj neviděli, ale jejich zásadou musí být volat k neznámým věcem pyrotechnika a na nic podezřelého nesahat!“

„To snad měli vědět i předtím, ne?“ pokrčil jsem rameny.

„Měli,“ souhlasil podplukovník. „A kvůli jednomu, který se neumí chlapsky přiznat, teď dostanou kapky všichni.“

„Nějaká prevence neuškodí,“ souhlasil jsem. „Jak říkám, mohli ten přístroj ve tmě zapnout i omylem. Já teď tenhle kus doplním snímačem otisků prstů, jako má ten novější, aby nestačilo dotknout se omylem vypínače.“

„To udělejte hned, jak to bude možné!“ schválil mi to podplukovník.

Nechal jsem pak policisty prošmejdit celou chalupu,aby se přesvědčili, že tady nikde nejsou ani drogy, ani výbušniny. Prošli svědomitě všechny kouty, ale nakonec ohlásili, že prohlídka dopadla negativně.

„Tak pojedeme,“ rozhodl podplukovník. „Ještě musíme vyřešit poškození ótéčka, ale to už nebude problém. Ale něco vám povím, pane fyzikusi. Dávejte si větší pozor na sousedy! Někomu ve vsi zacláníte a nemá vás rád, když na vás podal to udání.“

„Jo, to si umím představit,“ odvětil jsem vážně. „Ale co s tím mám dělat, když ho neznám? Doufám aspoň, že mu podruhé nenaletíte!“

Že by podplukovník nevěděl, kdo to byl? Věděl jsem to od nadporučíka Lukáše, takže to jistě bylo někde ve spisech. Ale možná podplukovník ze zvyku chránil své zdroje...

I to si ale umím představit.

Dopadlo to naštěstí dobře...

Ztráta jednoho oka je tragédie, ztráta obou očí katastrofa.

Už jedno chybějící oko je značný problém. Člověk vidí svět ploše, dělá mu problém odhadovat vzdálenosti a nezanedbatelné je i zúžení postranního vidění.

Dušanovi Vašátkovi levé oko přestalo vidět v noci, poznal to až ráno. Navíc si všiml, že i na druhé oko vidí rozmazaně. Takové příznaky nedokáže ignorovat nikdo, takže Vašátko ještě toho dne pádil k očnímu specialistovi. Cestou se díky špatnému odhadu málem naboural do kufru před ním jedoucího auta, ale ještě jakž takž dojel na oční oddělení, kde to teprve jaksepatří začalo.

Levé oko měl zdánlivě v pořádku, jenže vůbec nereagovalo na světlo, což je u oka vada dosti podstatná. Oční specialistka ho chvíli testovala, ale pak to vzdala.

„Vypadá to na narušení očního nervu,“ rozhodla po dlouhém zkoumání. „Musím vás poslat na rentgen, na očním nervu by mohl být nádor.“

Vašátko jen zaúpěl. Nádor na očním nervu v něm vyvolal nejčernější vidiny. Ale to ještě nebylo všechno. Když se vrátil se snímkem, na němž nic podezřelého nebylo, očařka zjistila, že se mu za pouhou půlhodinu zrak ještě více zhoršil.

„My vás raději hospitalizujeme,“ navrhla mu.

Vašátko protestoval, že si to nemůže dovolit, protože ještě musí zařizovat na obci tohle a tohle, ale očařka ho rázně umlčela.

„Jestli chcete odjet domů, pane Vašátko, musel byste mi podepsat reverz, že je to z vaší vůle a na vaše nebezpečí,“ varovala ho. „Ale dobře si to rozvažte! Oči jsou nenahraditelný orgán a vy už máte jen jedno! Bez očí stejně nic nezařídíte!“

Pan Vašátko raději uznal, že by to bylo bez očí horší. Jenže i to jedno se mu neustále zhoršovalo, takže večer, když si dal prsty před oči, viděl místo nich jen jakési mžitky.

Očařka z toho byla sama upřímně zoufalá, ale pan Vašátko tím víc. Jeho plány se za jediné odpoledne sesypaly jako domky z karet. Lehčí pacienti na jeho pokoji mu pomohli zavolat domů ženě, která za ním ještě večer přijela, ale nemohla mu pomoci jinak než projevem soucitu. Přivezla mu aspoň pár drobností, ale rozečtenou knížku musel s lítostí odmítnout, s jeho očima se ani číst nedalo.

A to ještě netušil, že je to vlastně trest! 

Chlapi za mnou nazítří přišli, že jdou Vašátka navštívit do nemocnice. Připojil jsem se k nim jen abych nebyl za hulváta, i když jsem nevypadal nadšeně.

Na oční nás pustili s podmínkou, že tam nebudeme dlouho. Směli jsme se tam zdržet nanejvýš čtvrt hodiny a navíc chlapům zakázali přinášet nemocnému alkohol. A protože je napadla jen malá placatice vodky, neměli pro něho ani dárek. Květiny by se ani nehodily, když na ně neviděl. Před námi tam pustili jeho ženu, která mu přinesla malé rádio se sluchátky, aby nerušil ostatní pacienty, ale jak se zdálo, nic víc nepotřeboval. Měl obě oči namazané jakousi protizánětlivou mastí a aby je měl v klidu, zavázali mu je, takže poslech rádia byla jeho jediná přijatelná činnost.

Užíval si tedy slepoty už dnes a nadával jako špaček. Na všechno – na osud, na své oči, i na ostatní členy obecní rady, kteří, jak tvrdil, za jeho zády přivedou obec k bankrotu. Nedovolil si nadávat na doktory a sestry, představovali pro něho poslední naději, ale cítil jsem, že na ně začne nadávat, až přiznají, že na to nestačí.

Chlapi se rozestavili kolem jeho postele a ačkoliv nikdo neměl nejmenší ponětí o charakteru jeho nemoci, každý mu přál brzké uzdravení. Co také jiného? Stál jsem na konci řetězu, takže na mě přišla řada až na konec. Přál jsem mu to samé co ostatní, ale asi v mém hlasu rozeznal jízlivý podtón, všiml jsem si aspoň, jak to s ním trhlo, když mě poznal po hlase. Neřekl ale nic.

Bělovlasý Rosťa Čermák ho pak ujišťoval, že obecní rada si bez něho jistě žádné hlouposti nedovolí, takže může být bez obav. Borek Musil k tomu přidal pozdrav od jednoho člena obecní rady a každý doplnil nějaký detail. A zase jsem byl poslední, ale měl jsem pro něho jistě nejzajímavější informaci.

„Až příště přijdeš do hospody, určitě se tomu zasměješ,“ řekl jsem. „Asi to ještě nevíš, ale když naši chalupu přepadla Policie, někdo z policajtů neopatrně manipuloval s mými přístroji a podařilo se mu chalupu přetočit do nestabilního stavu, až úplně zmizela z našeho světa.“

„Ale tys ji přece vrátil zpátky!“ vskočil mi do řeči Rosťa.

„Vrátil,“ připustil jsem. „Ale dalo mi to fušku a policejní komando strávilo v sousedním vesmíru několik dní. Což o to, nic se jim tam stát nemohlo, ale kdyby mi policie překazila další pokusy, zůstali by tam už navěky. Umíš si jistě představit, co by to bylo za průšvih!“

Byla to vlastně novinka pro všechny, takže mě poslouchali tiše jako pěny.

„Naštěstí i u Policie občas narazíš na rozumného člověka,“ pokračoval jsem. „Nechali mě záložním přístrojem otočit chalupu zpátky, takže to dopadlo dobře.“

„To byly ty policejní manévry?“ ujišťoval se Rosťa.

„Jo,“ přikývl jsem. „Nejhorší na tom bylo, že tam policie vtrhla na udání někoho z vesnice. Napovídal jim něco o drogách, takže tam vlétlo celé ozbrojené komando.“

„Ale ty tam snad žádné drogy nemáš?“ zeptal se mě Rosťa nedočkavě.

„Nemám, však také nic nenašli,“ usmál jsem se. „Nechal jsem je přehrabat celou chalupu, aby se ujistili, že to byl jen pitomý žert. Nakonec se mi omluvili, ale jistě si představíte, jaký jsem měl na toho udavače vztek!“

Chlapi už věděli, že Policie bezvýsledně odtáhla, ale Dušanem pěkně trhlo, kdykoliv jsem řekl slovo »udavač«.

„A neřekli ti, kdo to byl?“ zeptal se mě zvědavě Rosťa.

„Oni to snad ani sami nevědí,“ pokrčil jsem rameny. „Tvrdili mi, že to bylo něco anonymního, ale bylo tam prý tolik podrobností, že to prostě nemohli nechat plavat. To víte, když kápnou na velké množství drog, jaká to bývá senzace!“

„Takže to nevíš?“ ubezpečoval se i Borek.

„Nevím,“ přiznal jsem... a pozoroval, jak si Dušan Vašátko oddychl.

„Jenže to znamená, že máme ve vsi udavače!“ pokračoval Borek. „Na takového padnout, rozbil bych mu řádně čuchometr!“

Vašátko ležel tiše, ani nedutal. Ovšemže věděl, že je to o něm, ale nedával nic najevo, aby se neprozradil.

„No, taky jsem měl vztek,“ přitakal jsem Borkovi. „Víte, na studiích jsem byl se studentským výměnným zájezdem v Rusku a poznal jsem tam dost zajímavého studenta, Ihlava Bězmamova. Nebyl to Rus, ale Jakut, to je jeden malý nárůdek na Sibiři. Velice zajímavý člověk, to vám povídám! Představte si, syn jakutského šamana, studující v Moskvě atomovou fyziku!¹⁶“

„To musel být opravdu zajímavý člověk!“ uznal i Kája.

„Taky že byl,“ přikývl jsem. „Pochopitelně jsem se s ním dal do řeči, až když jsme byli o samotě, v kolektivu by mi nic neřekl. Ptal jsem se ho, jak se snese šaman s moderní fyzikou? A on se zamyslel a pak mě naučil dvě šamanské kletby. Podle něho jsou děsně staré a účinné, ale použití bych si měl dobře rozmýšlet. Včera jsem si na něho náhodou vzpomněl a jak jsem měl děsný vztek na našeho vesnického udavače, proklel jsem ho jednou z těch jakutských šamanských kleteb.“

„To je pěkná blbost!“ zasmál se Rosťa. „Ale aspoň sis tím trošku ulevil!“

„Jenže hoši, já bych si z toho legraci nedělal,“ pokračoval jsem vážně. „Skoro začínám litovat, že jsem ji vyslovil. Protože... asi mi to nebudete věřit, ale jak už víte, naše chalupa stojí na nestabilním bodě časoprostoru. Představte si, s posledním slovem jakutské šamanské kletby se zhoupla jako při zemětřesení, až mě napadlo vyskočit oknem. Naštěstí to byl jen opravdu krátký záchvěv, pak už to nepokračovalo, ale to si pište, že jsem zbledl!“

„A ty si vážně myslíš...“ zvážněl i Rosťa.

„Nevím,“ řekl jsem. „Ve vsi nikdo žádný otřes necítil. Otřásla se jen má chalupa, jak říkám, je pod ní něco nestabilního. Ale že by ji roztřáslo pár slov v nějaké jakutštině? Taky se mi to nechce věřit. Budeme si muset počkat, jestli se to neprojeví.“

„Jak by se to mělo ještě projevit?“ zeptal se Rosťa.

„To přesně nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Bězmamov mě ujišťoval, že tvrdá kletba zabíjí, proto jsem přeříkal jen tu měkčí. Ta prý nezabíjí, ale způsobí prokletému v brzké době něco velmi nepříjemného. Ani Bězmamov nevěděl co, podle něho to závisí i na dalších činitelích, ale ujišťoval mě, že to je silné.“

„Takže máme čekat, že se tomu udavači něco nepříjemného přihodí?“ chtěl Kája upřesnění.

„Nevím,“ řekl jsem. „Třeba spadne a zlomí si nohu, nebo to odnese příšerným průjmem, havaruje, ale určitě to má stát za to!“

Vašátko ležel tiše, ani nedutal, i když jsem působil dojmem, že ani sám netuším, že se »kletba« už splnila. Chudák Vašátko před chlapy mlčel jako ryba, jen koutky úst mu to škubalo.

„Ty umíš jakutsky?“ podíval se na mě Kája nevěřícně.

„To se ví, že ne!“ pokrčil jsem rameny. „Podle Bězmamova ty kletby ani nejsou jakutsky. Jejich šamani, když už je vysloví, je papouškují jako říkačku, jako když se děti rozpočítávají »ábr kábr dómine!« Šamanská slova jsou krkolomná jako »strčprstskrzkrk«, kdoví, z jakého jazyka pocházejí!“

„Řekni nám je!“ dychtil Kája.

„Kluci, neblbněte!“ zvážněl jsem ještě víc. „Do včerejška jsem je považoval za úplnou pitomost, ale když se pode mnou houpala chalupa, pořádně ve mně hrklo! Věřte mi, od včerejška už to za pitomost nepovažuji.“

„Bězmamov... Bězmamov... to jméno přece vypadá rusky a ne jakutsky,“ pochyboval Jindra.

„Ono asi ruské bude,“ přikývl jsem. „Jakuti totiž příjmení neměli. Když je kdysi ruská vojska dobyla, Rusové poraženým příjmení zkrátka přidělili a basta. Můj známý se jmenuje »Ihlav«, všimněte si, je v tom »h«, které Rusové neznají, rusky by se to řeklo »Iglav«. Bězmamov byl asi někdo bez matky. Mezi Jakuty jsou prý i »Bezotci«, případně »Bez-po-otci«.“

„Ale jak je Rusové dobyli, když mají Jakuti takové kletby?“ zajímalo Káju.

„To se ví, do bitvy zasáhli i všichni jejich šamani,“ přikývl jsem. „Jenže jak mi Bězmamov vysvětlil, kletby se nedají říkat jako z kulometu. Mezi dvěma kletbami musí uplynout nějaký čas, nejlépe noc, šaman se musí pokaždé »nabít«, či co. Na začátku bitvy každý šaman, aby Rusům co nejvíc uškodil, svou kletbou zabil jednoho ruského důstojníka, ale v bitvě na další »nabíjení« nebyl čas, takže se chopil běžných zbraní, luků, šípů a oštěpů a bojoval s ostatními. Jenže Rusů bylo víc, Jakuti bitvu prohráli a spousty šamanů v ní padly. A kdyby jen šamanů!“

Dál jsme to nerozvíjeli. Přišla vrchní sestra a vypakovala nás z pokoje. I tak jsme tam byli déle než nám původně povolili. Jen jsme se ještě všichni s Dušanem loučili a hrnuli se ze dveří. Předtím jsem byl poslední, teď jsem naopak odcházel jako první, ale ještě jsem se stačil ve dveřích ohlédnout.

Pan Dušan Vašátko ležel na posteli jako hromádka neštěstí. Vlastně se až teď dozvěděl, že za jeho problémy s očima je stará jakutská šamanská kletba, schopná rozhoupat i chalupu. No potěš koště, co s ní asi doktoři svedou? Vynadat mi ale od plic nemohl. Jednak jsem ho nechal v domnění, že sám nevím, kdo mě to vlastně udal a že jsem tu kletbu poslal, jak by se dnes řeklo, »na neznámého pachatele«. Kdyby se k tomu přihlásil, mohl by mi jaksepatří vynadat, možná by dosáhl i »odvolání kletby«, jenže by se přihlásil i k udavačství a přišel by o sympatie chlapů. Nezbylo mu než mlčet a užírat se jen v duchu.

Za týden se mu obě oči odblokují. Až mu sundají obvazy, uvidí jako dřív. Lékaři si jistě přičtou všechny zásluhy, ale Dušánek bude vědět, že za tím byla kletba. Naštěstí jen dočasná, nicméně si při ní užil hodně bezmoci. Bude rád, že to skončilo, nebo bude osnovat pomstu? Může zkusit jedno i druhé.

To druhé bych mu ale neradil! 

Kvůli událostem s přepadením naší chalupy policií jsem na uzené zavěšené ve stodole pochopitelně zapomněl, zejména když v chalupě nějakou dobu neběžel čas. Když jsme s Jarkou po všech peripetiích uzené z ledničky snědli, přistavil jsem si ve stodole žebřík, abych donesl zbytek.

Jenže ho tam viselo tolik co na začátku. Obnovilo se při obnovení chalupy? Jiné předměty se neobnovovaly! Klasickým případem bylo auto. Když zmizelo i s chalupou, při obnovení tam bylo. Když jsem auto zaparkoval mimo oblast dotčenou příkazem »agajku«, pak se ovšem po příkazu »ginloš« neobjevilo. To ovšem bylo normální. Uzené maso se však nepochopitelně objevovalo znovu a znovu. Brzy jsem také zjistil, že totéž se děje s pytli zrní, zavěšenými ve stodole. Pytel pšenice jsem vyměnil s Rosťou za menší pytel brambor a protože zavěšení ve stodole bylo účinné proti myším, zavěsil jsem tam i brambory. K mému překvapení se při následující změně objevil pytel pšenice znovu a poloprázdný pytel brambor, ačkoliv tam od Třicetileté války nevisel, se doplnil bramborami. I kdybych přestal chodit do práce, vystačili bychom si s tím.

Jenže jsem si vzpomněl na starou pověst o Faustově domě, kde se prý ubytoval chudý student, dnes by se řeklo squatter. Ve Faustově domě se skrývalo plno zajímavostí, ale jednou z nich byla miska, na které ležel stříbrňák. Student se dlouho rozmýšlel, než si stříbrňák vzal, ale hlad ho přesvědčil. Jenže stříbrňák ležel na misce i další a další ráno, ať ho nechal ležet nebo utratil. Student si na to zvykl a každé ráno si stříbrňák vzal. Zpočátku z hladu, pak jako samozřejmost. Protože mu po zakoupení jídla vždy nějaké drobné zbývaly, kupoval si časem i víno a občas za zbývající peníze pořádal pro své studentské kamarády bujaré pitky. Na jedné z nich se chvástal, že toho, kdo mu tam ten stříbrňák nechává, zaklínáním přinutí nedávat mu na rozmařilý život jen stříbro, ale rovnou zlato. Jen co se mu podaří ty síly vyvolat! A toho večera se mu to prý podařilo, jenže místo zlata student zmizel a kolem díry ve stropě, údajně po Faustovi, se objevilo zcela čerstvé orámování cákanci krve...

Tajemným silám není radno cokoliv nařizovat!

Kdybych byl hamoun, zavěsil bych na stěnu sáček se šperky. Kdyby se pokaždé obnovily, prodával bych je a žil bych si jako paša. Spousta spoluobčanů by to udělala, považovali by to za přízeň nebes nebo za důkaz své výjimečnosti, co já vím? Já to tak ale dělat nebudu. Zkrátka jsem si řekl, že potraviny zdarma ve stodole jsou stříbrňákem na misce u Faustova domu. Vzal jsem si je k odzkoušení, budiž. Nevadilo by mi použít je v nouzi. Ale zvykat si na stříbrňáky zdarma nechci a nebudu.

Přednesl jsem to tak i své ženě a očekával její námitky. Jenže Jarka to přijala s ulehčením. Také se jí nezdálo brát si něco zadarmo. Zejména ze stodoly, kde ještě nestačila v rohu na mlatu zmizet ta krvavá skvrna...

Ba ne, pokušení je od toho, aby mu člověk odolal. Kdo žije bez zásluh, změní se v tučného parazita.

Toho bohdá nebude!

------------------------ Poznámky:

  15 A nepochybujte o tom, že se to v Čechách děje!

  16 Ihlav Bězmamov je skutečná postava, atomový fyzik a šaman. Jen nevím, zda je ještě naživu.

Errata:

11.08.2021 15:08