Zatímco jsem přemýšlel o tomto dokonalém vítězství člověka, na severovýchodě vyšel ze záplavy stříbrného světla žlutý okrouhlý měsíc. Světlé drobné postavy dole přestaly pobíhat. Kolem mě se nehlučně mihla sova a já jsem se zachvěl nočním chladem. Rozhodl jsem se, že sejdu dolů a najdu si místo ke spánku.

Hledal jsem budovu, kterou jsem už znal. Pak jsem zabloudil zrakem k soše bílé sfingy na bronzovém podstavci, která vystupovala stále zřetelněji, jak se rozléval svit vycházejícího měsíce. Videl jsem i bělokorou břízu naproti soše. Blízko za ní se černala houština rododendronových keřů, jež věnčila trávník. Znovu jsem se zahleděl tím směrem.

Moji radostnou náladu zkalila podivná pochybnost.

Ne, rozhodl jsem se v duchu, to nemůže být tentýž trávník!

Ale byl to on, neboť bledá tvář sfingy byla obrácena právě k němu.

Dovedete si představit, jak mi bylo, když jsem se o tom ujistil?

Nedovedete – neboť stroj času byl pryč!

S krutou jistotou jsem si uvědomil, že mi hrozí nebezpečí, že ztratím svůj věk a budu muset zůstat bez pomoci v tomto novém světě. Pouhé pomyšlení na něco takového mi působilo až fyzickou bolest. Cítil jsem, jak se mi svírá hrdlo a zastavuje dech. V následujícím okamžiku se mě zmocnil šílený strach a dlouhými kroky jsem pádil po úbočí dolů. Jednou jsem dokonce upadl a poranil se na obličeji. Neztrácel jsem však čas, nýbrž jsem utíkal dál, aniž jsem dbal na to, že mi po tvářích a po bradě stékají teplé kapky krve.

Při svém krkolomném běhu jsem sám sebe ujišťoval, že určitě jen odtáhli stroj o kousek dál a schovali ho někam do houští, aby jim nepřekážel. Nicméně jsem stále běžel ze všech sil. Celou tu dobu jsem však zároveň bezpečně věděl, že takové ujišťování je pošetilé; instinktivně jsem tušil, že stroj byl odstraněn z mého dosahu.

Dech se mi krátil. Byl jsem u konce sil.

Myslím si, že jsem vzdálenost od pahorku k trávníku, dobré dvě míle, urazil za deset minut. A přitom nejsem už žádný mladík!

Sám sebe jsem v duchu proklínal za svou pošetilou důvěřivost, s níž jsem stroj opustil. Bylo to však jen marné plýtvání silami.

Hlasitě jsem křičel, avšak nikdo se neozýval. Zdálo se, že v tomto světě ozářeném měsícem se nepohnul ani jeden živý tvor.

Když jsem dorazil k paloučku, uviděl jsem, že se moje nejhorší obavy naplnily. Po stroji nebylo nikde ani památky. Mrazilo mě a pokoušely se o mě mrákoty, jak jsem tak hleděl na prázdné prostranství před spletí křovin. Běhal jsem zuřivě dokola, jako by stroj mohl být někde ukryt, a pak jsem se náhle zastavil. Hrůzou jsem si málem rval vlasy. Nade mnou se tyčila na bronzovém podstavci sfinga, ve světle vycházejícího měsíce bílá a zářivá. Zdálo se mi, že se mému zděšení potměšile posmívá.

Kdybych si nebyl úplně jist tím, že toho ten malý nárůdek není fyzicky ani psychicky schopen, mohl jsem se utěšovat domněnkou, že stroj odtáhli pod nějaký přístřešek. O to víc mě děsilo pomyšlení na jakousi dosud netušenou sílu, která se postarala o to, aby můj vynález zmizel.

Naprosto přesně jsem věděl jediné – stroj se sám nemohl uvést do chodu, ledaže by v některém jiném věku vznikl jeho přesný duplikát. Dokázaly ho nastartovat jedině páky, jež jsem odstranil po přistání. (Později vám předvedu, jak se to provádí.) Nicméně stroj se pohnul a byl skryt, ovšem v prostoru. Ale kde?

Obávám se, že jsem na chvíli podlehl záchvatu šílenství. Pamatuji se, jak jsem pobíhal jako smyslů zbavený mezi křovinami ozářenými měsícem, kolem sfingy, a že jsem vyplašil jakési bělavé zvíře, které jsem považoval za malého jelena. Vzpomínám si dále, jak jsem bušil do křoví zaťatými pěstmi, až jsem si o zpřelámané větve do krve zranil klouby. Zalykal jsem se tou trýzní a s divokým vztekem jsem se vydal na cestu k velké kamenné budově.

Rozlehlá dvorana byla tichá, temná a opuštěná. Klopýtal jsem po nerovné podlaze a zakopl jsem o jeden z malachitových stolů, div jsem si nezlomil holenní kost. Rozškrtl jsem sirku a šel jsem dál kolem zaprášených záclon, o nichž jsem vám už vyprávěl.

Zanedlouho jsem objevil druhou velkou síň, jejíž podlaha byla pokryta polštáři, na kterých spalo asi dvacet malých lidiček.

Nepochybuji, že jim můj druhý příchod připadal dost podivný – vynořil jsem se náhle z tiché temnoty a vydával jsem neartikulované zvuky, jež byly doprovázeny praskotem. Celý výjev osvětlovalo mihotavé světélko zápalky. (Tito tvorové totiž neznali sirky.)

„Kde je můj stroj času?“ začal jsem na ně křičet jako malé dítě, chytal jsem ty lidičky a třásl jimi.

Asi jim to připadalo velice podivínské. Někteří se smáli, většina mě však vyděšeně pozorovala. Když jsem zahlédl v jejich očích strach, došlo mi, že se chovám pošetile, jestliže v nich znovu probouzím tento pocit. Podle jejich chování během dne jsem se totiž domníval, že na strach už zapomněli.

Prudce jsem sfoukl sirku, přes kohosi jsem zakopl a pomalu se vypotácel zpět do velké jídelny a pak ven do měsíčního světla. Slyšel jsem výkřiky hrůzy a dupot jejich malých nožiček, jak pobíhali ve tmě. Nejsem si schopen vzpomenout, co jsem dělal, než měsíc vystoupil vysoko na oblohu. Myslím, že jsem se pod dojmem té nečekané ztráty na chvíli pomátl na rozumu. Cítil jsem, že jsem od svých bližních navždy odtržen – byl jsem jako podivné zvíře v neznámém světě. Patrně jsem vztekle a bezcílně pobíhal sem a tam, křičel jsem a spílal Bohu i osudu. Pamatuji si jen na hroznou únavu, jež se mne zmocnila, když pomalu míjela tato noc plná zoufalství. Vím, že jsem nahlížel do různých nemožných skulin, tápal po měsícem ozářených zříceninách a v černých stínech se dotýkal čehosi podivného. V nekonečném zoufalství jsem si nakonec lehl na zem blízko sfingy a plakal nad svou bídou. Nezbylo mi nic jiného než oči pro pláč.

Nakonec jsem usnul, a když jsem se probudil, byl už bílý den a těsně u mé ruky hopkovalo po trávníku několik vrabců.

Bylo svěží ráno. Usedl jsem a snažil jsem si vzpomenout, jak jsem se sem dostal a proč mám tak hluboký pocit opuštěnosti a zoufalství. Náhle jsem si všechno jasně vybavil.

V uklidňujícím denním světle jsem se už dokázal skutečnosti postavit tváří v tvář. Uvědomil jsem si, že jsem se včera choval jako blázen, a začal jsem přemýšlet.

Proč bych měl hned myslet na nejhorší? říkal jsem si v duchu. Proč jsem se domníval, že stroj je nadobro ztracený či snad dokonce zničený?

Je třeba, abych byl trpělivý a klidný a učil se znát život těchto lidí. Pak si musím připomenout, jak jsem stroj konstruoval a pokusit se najít způsob, jak bych mohl znovu získat materiál a nástroje, s jejichž pomocí bych mohl zkonstruovat nový stroj.

To byla moje jediná naděje – sice ubohá, ale všechno bylo lepší než si zoufat. Ostatně, ocitl jsem se přece v krásném a podivném světě.

Stroj byl zřejmě pouze někam odklizen. Musím být klidný a trpělivý a pokusit se jeho úkryt vypátrat! Pak se ho musím zmocnit, ať už násilím či lstí.

S tímto rozhodnutím jsem konečně vstal a rozhlížel se, kde bych se mohl vykoupat. Zjistil jsem, že jsem celý ztuhlý, unavený a špinavý po dlouhé cestě.

Svěžest rána ve mně vzbudila touhu po stejném osvěžení. Byl jsem tak vyčerpaný, že jsem se teď už sám trochu divil svému včerejšímu rozčilení.

Bedlivě jsem zkoumal půdu na trávníku a v okolí. Ztratil jsem spoustu času zbytečným vyptáváním, jak jsem se snažil cokoliv dozvědět od lidiček, kteří šli kolem. Ani jeden z nich moje posunky nechápal, někteří byli prostě hloupí, jiní se domnívali, že s nimi žertuji, a smáli se mi. Musel jsem se ze všech sil držet, abych je do těch hezkých usmívajících se tvářiček neudeřil. Bylo to pošetilé hnutí mysli, ale ďábel, jenž včera povstal v mé duši ze strachu a slepého vzteku, ještě nebyl úplně zkrocen a stále toužil něco vytěžit z mého zmatku.

Pomohl mi trávník. Našel jsem na něm vyhloubenou rýhu mezi podstavcem sfingy a svými vlastními stopami na místě, kde jsem včera zápolil s překoceným strojem. Poté jsem objevil i další zvláštní úzké stopy, které podle mého názoru připomínaly stopy lenochoda. Ty mě dovedly až k podstavci.

Jak jsem už řekl, byl zhotoven z bronzu. Nebyl to tedy jen balvan. Na dvou stranách byl zdoben do hloubky osázenými deskami. Zaklepal jsem na ně – a zjistil jsem, že podstavec je dutý! Při dalším bedlivém zkoumání jsem přišel na to, že desky k němu nepřiléhají na všech místech pevně. Nebyly na nich sice žádné kliky ani klíčové dírky, ale tyto dveře se možná – jestliže to skutečně byly dveře – otevíraly zevnitř. Jedno mi bylo jasné i bez velkého přemýšlení. Bylo nasnadě, že můj stroj času je ukryt uvnitř.

Otázkou už jen zůstalo, jak se tam asi dostal.

Zahlédl jsem hlavy dvou lidí v oranžově žlutých řízách, kteří se ke mně blížili od křovin a rozkvetlých jabloní. Otočil jsem se k nim a s úsměvem je přivolal k sobě. Když přišli, snažil jsem se jim opakovanými posunky směrem k bronzovému podstavci dát na srozuměnou, že si přeju, aby ho otevřeli. Ale při prvním gestu směrem k podstavci si ti lidé začali počínat velmi podivně. Nevím, jak bych vám měl vylíčit jejich výraz. Představte si například, že byste před jemnou dámou učinili nějaký neslušný, vulgární pohyb – podívala by se na vás asi stejně jako oni na mě. Odcházeli, jako bych je urazil tím nejhrubším možným způsobem. Zkusil jsem to ještě s malým, bíle oděným chlapíkem, který se tvářil velmi přátelsky, ale výsledek byl úplně stejný. Chlapík se zatvářil tak, že jsem se až sám zastyděl.

Ale jak víte, stroj jsem nesmírně nutně potřeboval, a proto jsem to zkusil ještě jednou. Když se další člověk odvrátil stejně jako předešlí lidé, došla mi trpělivost. Třemi kroky jsem ho dohonil, popadl jsem ho za tuniku a vlekl ho směrem ke sfinze. Jakmile jsem ale spatřil výraz hrůzy a odporu, jenž se mu zračil ve tváři, ihned jsem ho pustil.

Avšak nemínil jsem se vzdát. Bušil jsem do bronzové desky pěstí. Zdálo se mi, že zevnitř slyším jakési zvuky, jako by se tam něco pohybovalo. Přesněji řečeno, připadalo mi, jako by se tam někdo chechtal, ale pravděpodobně jsem se mýlil.

Pak jsem si z řeky přinesl kámen, jímž jsem tloukl do ozdobných desek tak dlouho, až jsem jednu z nich promáčkl. Zelenavá rez odlétala spolu s obláčky prachu. Ti přejemnělí človíčkové museli slyšet mé bušení na míle daleko, ale nikdo z nich se neobjevil. Zahlédl jsem však, jak se v křovinách houfují malé hloučky, a všichni mě úkradkem pozorují. Konečně jsem celý zpocený a unavený usedl a rozhodl se, že to místo budu hlídat. Avšak můj vnitrní neklid mě nenechal sedět v nečinnosti – na to, abych dokázal dlouho čekat, patřím příliš k západní civilizaci. Dovedl bych se trpělivě celé roky věnovat jedinému problému, ale čekat nečinně čtyřiadvacet hodin – to jsem nesnesl.

Za chvíli jsem se proto sebral a začal jsem bezcílně přecházet mezi houštím.

Trpělivost, napomínal jsem se. Chci-li dostat svůj stroj zpět, musím chvilku nechat sfingu na pokoji. Jestliže mi ho ti lidé chtějí vzít, není mi nic platné rozbíjet kovové desky na podstavci. Kdyby mi ho naopak chtěli vrátit, dostanu ho, jakmile se na něj budu moci přesně vyptat. Je marné, abych seděl v tomto neznámém světě se založenýma rukama. Z toho bych se mohl leda zbláznit. Lepší bude, jestliže si tento svět prohlédnu. Naučím se způsobům místních obyvatel, budu je pozorovat, avšak vyvaruji se všech závěrů o tom, co která věc značí. Jedině tak mohu najít klíč k této záhadě.

Pojednou mi došlo, jak je tato situace vlastně směšná. To když jsem si vzpomněl na léta, strávená prací a studiem, jejichž cílem bylo dostat se do budoucnosti, a srovnal si je s tím, jak úporně se teď snažím se z ní dostat zpět. Sám sobě jsem nastražil nejsložitější a nejzáludnější past, jakou si vůbec kdy kdo vymyslel.

Když jsem později procházel velkým palácem, zdálo se mi, jako by se mi malí človíčkové vyhýbali. Třeba jsem se mýlil, ale asi to souviselo s mými ranami na bronzové desky. Nakonec jsem se skutečně přesvědčil, že ti lidé se mě straní. Snažil jsem se však nedat najevo svůj nepokoj a nepronásledovat je. Během dne či dvou se všechno vrátilo do starých kolejí. Učil jsem se jejich řeči tak rychle, jak to jen bylo možné, a přitom jsem pokračoval v pátrání. Možná jsem nepostřehl nějakou jazykovou záludnost, ale jejich řeč mi připadala nesmírně jednoduchá. Byla téměř výlučně složená z konkrétních sloves a podstatných jmen. Domnívám se, že vůbec nepoužívala abstraktních výrazů, či jen ve velmi omezené míře, a obrazné vyjadřování nepoužívala vůbec. Mluvili v nejjednodušších holých větách. Zanedlouho jsem byl schopen říci nebo pochopit nejprostší sdělení.

Rozhodl jsem se, že se pokusím na stroj času a na tajemství bronzových desek pod sfingou nemyslet až do té doby, než mě nějaký poznatek k nim dovede nazpět přirozenou cestou. Možná pochopíte, že mě přesto cosi stále poutalo k okruhu těch několika málo mil kolem místa, kde jsem přistál.

Kam jsem dohlédl, celý svět oplýval stejnou hojností jako údolí Temže. Z každého kopce, na který jsem vystoupil, jsem viděl množství nádherných staveb, velice rozmanitých co do materiálu i slohu; skupiny věčně zelených houštin, stromy obsypané květy a obří kapradiny. Místy se jako staré stříbro leskly vodní plochy a nad nimi se zdvíhaly nízké pahorky, jež mizely v blankytu oblohy.

Moji pozornost obzvlášť upoutaly podivné okrouhlé studně, z nichž některé se mi zdály velice hluboké. Jedna se nalézala blízko pěšiny na vrcholek, kam jsem vystoupil hned první den. Měla stejně jako ostatní studny bronzové roubení, zpracované velmi podivným způsobem, a byla před deštěm chráněna malou kupolí. Když jsem sedával na okraji této studně a hleděl dolů do tmavé šachty, nezahlédl jsem sebemenší odlesk vody, dokonce ani když jsem dolů hodil zapálenou sirku. Ale i z této studně jako ze všech ostatních se ozývalo jakési podivné buch, buch, buch, jako by tam dole pracoval nějaký velký stroj. Podle mihotajícího se plamínku zapálených sirek jsem zjistil, že dole neustále proudí vzduch. Jednou jsem do studny hodil útržek papíru. Místo toho, aby se zvolna snášel dolů, byl pojednou kamsi vtažen a zmizel mi z očí.

Po čase jsem přišel na to, že tyto studny mají nějakou souvislost se štíhlými věžemi, jež se místy tyčily na úbočí pahorků. Často jsem totiž zahlédl, jak se nad nimi chvěje vzduch, jak tomu bývá za horkého léta nad pobřežím vyprahlým sluncem. Jakmile jsem si tyto dva jevy spojil, nabyl jsem přesvědčení, že existuje jakýsi výkonný podzemní systém cirkulace vzduchu, avšak nechápal jsem, jakému účelu slouží. Nejprve jsem byl ochoten věřit tomu, že se jedná o jakési sanitární zařízení pro zdejší lidi. Byl to závěr sice logický, nicméně naprosto mylný.

Je na místě, abych se vám přiznal, že jsem se během svého pobytu v budoucnosti dozvěděl jen velmi málo o kanálech a stokách stejně jako o dopravních prostředcích a podobných zařízeních. V některých utopických dílech o budoucích časech, jež jsem přečetl, najdete spoustu podrobností o výstavbě, sociálním uspořádání a tak dále. Tyto detaily si není těžké představit, jestliže vznikly jen ve vaší fantazii, zato pokud se skutečně ocitnete uprostřed takové reality, jsou pro vás zcela nepochopitelné. Představte si, co by o Londýně mohl vyprávět svému kmeni černoch ze střední Afriky! Kolik by se toho mohl dozvědět o železničních společnostech, sociálním hnutí, telefonech, telegrafických drátech, poštovní službě a dalších věcech? I když my bychom jistě projevili alespoň ochotu všechno mu vysvětlit! A i kdyby se dozvěděl téměř vše, kolik z toho by pochopil nebo čemu by uvěřil jeho krajan, který nikdy nikam nevycestoval? Uvažte dále, jak malý rozdíl je mezi černochem a bělochem naší doby a jak děsivá propast dělila mě a lidi Zlatého věku. Vycítil jsem mnoho věcí, které nebyly na první pohled patrné, byť přispívaly k mému pohodlí, ale kromě všeobecného dojmu – že totiž jde o jakousi automatickou organizaci života – vám mohu poskytnout jen zlomek informací.

Například věci, spojené s posledními dny člověka. Nikdy jsem nespatřil krematoria anebo třeba jen náznak něčeho, co by připomínalo hrob. Napadlo mě, že hřbitovy či krematoria jsou umístěny někde daleko, kam jsem ve svých průzkumných cestách zatím nedospěl. Často jsem se tímto problémem v duchu zabýval a moje zvědavost v tomto ohledu byla zpočátku zcela neukojena. To mě dost mátlo a donutilo mě to k pečlivějšímu pozorování. Záhy jsem zjistil cosi, co mě ještě více vyvedlo z míry – mezi těmito lidmi jsem nespatřil ani jednoho mrzáka nebo starce.

Musím se vám přiznat, že radost z mých prvních teorií o samočinně fungující civilizaci a dekadentním lidstvu netrvala dlouho. Nedovedl jsem si však vymyslet jiné vysvětlení.

Dovolte, abych vám vylíčil své obtíže.

Mnoho velkých paláců, které jsem prozkoumal, nebylo ničím jiným než pouhými obytnými budovami, skládajícími se z jídelen a ložnic. Nikde jsem nedokázal najít žádnou továrnu ani stroje jakéhokoliv druhu. A přece se tito lidé oblékali do pěkných látek, které museli občas vyměnit, a jejich sandály, ač velmi prosté, byly velmi jemně vypracované. Ty věci se nějak musí vyrábět! Malí človíčkové však nejevili sebemenší snahu pracovat. Nikde jsem nenašel ani stopy po obchodech, dílnách anebo nějaké přepravě. Lidé trávili veškerý čas veselými hrami, koupáním v řece, milováním, jež také bylo spíše hrou, mlsáním ovoce a spánkem. Nedokázal jsem vypozorovat, jak se to všechno udržuje v chodu.

A teď se opět vraťme ke stroji času. Cosi ho vtáhlo do dutého podstavce bílé sfingy. A pak – ty studně bez vody, ty sloupy s chvějícím se oparem nad nimi! Cítil jsem, že mi chybí klíč k vyřešení této záhady. Jak by vám bylo, kdybyste objevili nápis, jehož některé řádky jsou psány zcela srozumitelnou angličtinou, avšak který zároveň obsahuje i věty, složené ze slov, ba písmen, vám úplně neznámých? Nuže, přesně takto se mi jevil svět třetího dne mé návštěvy v roce 802 701!

Toho dne jsem také získal přítelkyni – v jistém slova smyslu. Když jsem se totiž díval na několik lidiček, dovádějících na mělčině, zpozoroval jsem, že jeden tvor dostal křeč do nohy, hlavní proud ho strhl a začal ho unášet. Proud nebyl ani příliš silný a průměrný plavec by ho dokázal překonat. Bude vám daleko jasnější, jak nedostatečně byli tito tvorové vybaveni, když vám povím, že nikdo nepodnikl sebemenší pokus, aby toho tonoucího tvora, který na ně volal slabým hláskem, zachránil. Jakmile jsem si to uvědomil, rychle jsem se svlékl a brodil jsem se vodou o kousek níž po proudu. Zachytil jsem tu ubohou bytůstku a šťastně jsem ji vytáhl na břeh. Třel jsem jí ruce a nohy a v krátké době jsem ji přivedl k vědomí. Chvíli jsem ještě počkal, abych se přesvědčil, že je úplně v pořádku, a teprve poté jsem odešel. Měl jsem tak špatné mínění o celém tom národě, že jsem ani neočekával projevy vděčnosti. V tom jsem se však zmýlil.

Tato událost se odehrála ráno. Když jsem se odpoledne vracel z průzkumu na svoji „základnu“, potkal jsem tu malou ženu znovu. Uvítala mne radostným pokřikem a podávala mi velký věnec z květin, který patrně speciálně pro mě uvila. Dojalo mě to. Asi jsem se už cítil velmi opuštěný. Ať už tomu bylo jakkoliv, snažil jsem se vyjádřit, jak velmi si vážím jejího daru. Zanedlouho jsme spolu seděli v malé kamenné besídce a povídali si, přesněji řečeno hlavně jsme se na sebe usmívali. Náklonnost tohoto stvoření na mě působila stejně, jako když si vás oblíbí dítě. Dávali jsme si navzájem květiny a ona mi líbala ruce. Oplatil jsem jí stejně. Snažil jsem se s ní domluvit a dozvěděl jsem se, že se jmenuje Weena. To jméno se k ní hodilo, i když jsem netušil, co vlastně to slovo znamená. To byl počátek podivného přátelství, které trvalo týden a skončilo – ale o tom vám budu ještě vyprávět!

Weena byla opravdu jako dítě. Chtěla, abych byl neustále s ní. Snažila se mě všude následovat. Při mé příští vycházce do okolí mě napadlo, že ji musím pořádně unavit, abych jí mohl nakonec utéct, i když na mě bude žalostně volat.

Já jsem však musel zkoumat záhady tohoto světa. Necestoval jsem přece do budoucnosti, abych flirtoval s nějakou trpasličí ženou! Nicméně pokaždé, když jsem ji opouštěl, dávala najevo nesmírné zoufalství a při každém mém odchodu lkala tak úpěnlivě, že mi její oddanost nakonec přinášela asi stejně nesnází jako útěchy. Přesto však jsem z Weeny měl velikou radost. Domníval jsem se, že ke mně cítí dětskou příchylnost. Až příliš pozdě jsem pochopil, co ona znamenala pro mě. Už jen tím, že mi tato panenka všemožně projevovala svou náklonnost a svým jemným, křehkým způsobem o mě pečovala, měl jsem při každém svém návratu do blízkosti bílé sfingy pocit, jako bych se vracel domů. Jak jsem přešel kopec, hned jsem začal vyhlížet její drobnou postavičku v bílé tunice protkávané zlatem.

Díky ní jsem také pochopil, že strach dosud z tohoto světa nevymizel. Ve dne se chovala velmi statečně a zdálo se, že mi naprosto důvěřuje. Když jsem se například jednou začal žertem tvářit velmi hrozivě, ona se tomu jen smála. Bála se však tmy, děsila se stínů, lekaly ji černé předměty. Ze tmy měla skutečně panickou hrůzu. Byl to tak opravdový a nelíčený děs, že jsem se nad ním musel zamýšlet a pečlivě ho pozorovat.

Kromě jiného jsem tak objevil, že se všichni po setmění shromažďují ve velikých budovách a vždy spí pohromadě. Jestliže jsem mezi ně vešel beze světla, vyděšeně se rozprchli. Nikdy jsem po setmění nikoho nespatřil venku, ani v domě nikdo nespával odděleně. Avšak byl jsem tak hloupý, že jsem důvod toho strachu nepochopil. I když Weena byla zoufalá, trval jsem na tom, že budeme nocovat daleko od tohoto rozespalého houfu.

Hrozně se bála, přesto však nakonec její náklonnost ke mně zvítězila nad strachem. Po všech pět nocí naší známosti včetně noci poslední spala vedle mě, s hlavou položenou na mém rameni.

Jakmile však začnu mluvit o ní, přichází můj příběh zkrátka.

Bylo to pravděpodobně noc před její záchranou, když jsem se těsně před svítáním najednou probudil. Celou dobu jsem spal neklidně, zdálo se mi, že se topím a mořské sasanky se měkkými chapadly dotýkají mého obličeje. Škubl jsem sebou a probudil se s podivnou představou, že z pokoje právě vyběhlo jakési šedé zvíře. Snažil jsem se znovu usnout, avšak bránil mi v tom nepříjemný neklid. Bylo to v onu nejasnou šedavou hodinu, kdy se okolní věci začínají vynořovat z temnoty. Všechno je ještě bezbarvé, a přestože se už začínají tvary předmětů jasně rýsovat, působí ještě neskutečně. Vstal jsem a sešel dolů do veliké dvorany. Pak jsem kráčel dál, až jsem stál na dlaždicích před průčelím paláce.

Rozhodl jsem se, že udělám z nouze ctnost a počkám na východ slunce.

Měsíc právě zapadal a mizející měsíční svit se mísil s bledým šerem svítání do přízračného polosvitu. Křoviny byly ještě inkoustově černé, obloha bezbarvá a nejasná. A mně se zdálo, že nahoře na kopci vidím duchy. Třikrát za sebou jsem se tam podíval, a vždycky jsem na úbočí spatřil bílé postavy. Dvakrát se mi zdálo, že do kopce běží jakýsi bílý tvor podobný opici, a jednou jsem blízko zřícenin zahlédl tři spěchající postavy, jak vláčí nějaký temný předmět. Neviděl jsem, kam se ztratily. Vypadalo to, jako by zmizely někde ve křoví. Musím znovu zdůraznit, že dosud panovalo předjitřní šero. Měl jsem onen mrazivý nejistý pocit, který jste možná někdy časně ráno také zažili. Nevěřil jsem svým očím.

Když se obloha na východě začala jasnit a denní svit znovu dodal světu barvy, mohl jsem krajinu už pozorovat dokonaleji. Po bílých postavách však už nikde nebylo ani stopy. Byly to asi pouhé výplody polosvitu.

Patrně to byli duchové, pomyslel jsem si a v duchu jsem si řekl: Rád bych věděl, z které doby pocházejí. Vzpomněl jsem si na tento neobvyklý výrok Granta Allena a pobavilo mě to. Jestliže každá generace zůstává po smrti na zemi v podobě duchů, jak tvrdí, zanedlouho jimi bude svět přeplněn. Podle této hypotézy za těch osm set tisíc let musí být na zemi neuvěřitelné množství duchů, a není tedy divu, že jsem spatřil hned čtyři najednou. Ale tento žertík mě neuspokojil. Celé ráno jsem musel na bílá zjevení myslet, až Weenina záchrana mě přivedla na jiné myšlenky. Přeludy jsem však v duchu spojoval s bílým zvířetem, které jsem vyplašil v prvním zoufalém pátrání po stroji času, a tato moje předtucha mě nezklamala.

Pak ovládla moji mysl Weena. Přesto mi však bylo souzeno, aby se ke mně přízraky zanedlouho vrátily v daleko děsivější podobě.

Myslím, že jsem se již zmínil o tom, že počasí ve Zlatém věku bylo mnohem teplejší, než jaké panuje nyní. Nedovedu si to vysvětlit. Snad Slunce vydávalo větší žár, nebo Země byla blíž Slunci. Obvykle se předpokládá, že Slunce začne v budoucnosti pozvolna chladnout. Ale lidé, kteří nestudovali hypotézy mladého Darwina, většinou zapomínají, že všechny planety nakonec spadnou zpátky na svou stálici. Při každé takové katastrofě Slunce vzplane s novou energií. Možná právě tehdy jedna taková planeta podlehla svému osudu. Ať už to zavinilo cokoliv, faktem zůstává, že slunce hřálo mnohem víc než dnes.

Jednoho parného rána – myslím, že to bylo čtvrtého dne – jsem se chtěl ukrýt před sluncem a vedrem v obrovských zříceninách, nacházejících se blízko onoho velkého domu, kde jsem se stravoval i spal. A tu se mi přihodilo cosi zvláštního. Přelézal jsem hromady sutin, až jsem objevil nízkou galerii, jejíž východ i postranní okna byly zataraseny zříceným zdivem. Na rozdíl od venkovního zářivého jasu mi připadalo, že zde vládne neproniknutelná tma. Opatrně jsem tudy prolézal a jen po hmatu si hledal cestu, neboť prudká změna světla způsobila, že se mi před očima roztančila barevná kola. Najednou jsem se zastavil, jako když do mě hrom udeří. Ze tmy na mě hleděl pár očí, v nichž se odrážela záře denního světla, dopadajícího sem zvenčí.

Přepadl mě starý atavistický strach před divou zvěří. Sevřel jsem ruce v pěst a vytrvale hleděl do těch blýskavých očí. Bál jsem se otočit. Pak jsem si řekl, že lidstvo přece žije v absolutním bezpečí. Jenže najednou jsem si uvědomil, jak velký strach mají všichni tvorové ze tmy.

Vzmužil jsem se, udělal krok a promluvil jsem. Připouštím, že se mi trochu chvěl hlas. Natáhl jsem ruku a dotkl jsem se čehosi měkkého. Vtom záře oněch očí pohasla a kolem mě se prosmýklo něco bílého. S bušícím srdcem jsem se otočil a zahlédl jsem podivnou postavu, připomínající malou opici. Zvláštním způsobem skláněla hlavu a pelášila přes prosluněné prostranství, kterým jsem sem vešel. Narazila na žulový balvan, zavrávorala a okamžitě se skryla v černém stínu pod další hromadou zbořeného zdiva.

Mé poznatky z tohoto jevu byly jen letmé – vím však, že se jednalo o špinavě bílou bytost s podivnýma šedočervenýma očima. Světle rusé vlasy jí splývaly po zádech. Nicméně opakuji, že tvor utíkal příliš rychle na to, abych si ho mohl dokonale prohlédnout. Nemohu ani přesně určit, zda běžel po čtyřech, nebo byl jen hodně sehnutý.

Pospíchal jsem za ním k oné hromadě sutin. Zpočátku jsem ho nemohl najít, ale po chvíli bloudění temnotou jsem došel k jednomu z těch kulatých otvorů, které jsem si, jak víte, sám pro sebe pojmenoval studněmi. Otvor byl téměř uzavřen pobořeným sloupem.

Napadlo mě, zda tento tvor nemohl zmizet právě v této šachtě. Rozškrtl jsem proto sirku a pohlédl jsem dovnitř. Spatřil jsem, jak se tam dole mihl malý bílý tvoreček s velkýma blýskavýma očima, který si mě i na útěku upřeně prohlížel.

Zachvěl jsem se; tvor ze všeho nejvíc připomínal pavouka o velikosti člověka. Šplhal dolů po zdi. Teprve teď jsem si všiml, že četné kovové výstupky tvoří jakýsi druh žebříku, jenž vede dolů do šachty.

Sirka mě začala pálit do prstů, vypadla mi z ruky a zhasla. Než jsem stačil rozsvítit další, malý tvor již zmizel.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděl a hleděl do studně. Až po značné době jsem dospěl k přesvědčení, že tvor, jehož jsem zahlédl, je nepochybně – člověk. Postupně jsem si uvědomil celou pravdu.

Člověk nezůstal jedním živočišným druhem, ale existuje jako dva rozliční živočichové. Půvabné děti Horního světa nejsou jedinými potomky našeho pokolení. Ten vybledlý, odporný noční netvor, který se mihl přede mnou, je také dědic našich věků a náš potomek.

Vzpomínal jsem na chvějící se vzduch nad sloupy a na svoji teorii podzemní ventilace. Konečně jsem začal tušit jejich pravý význam. Jen bych rád věděl, jakou funkci měl tento lemur v mé představě dokonale uspořádaného světa. Jak souvisel s lenivou netečností krásných obyvatel Horního světa? A co se skrývalo tam dole, na dně šachty?

Seděl jsem na okraji studně a v duchu si opakoval, že ať už je pravda jakákoliv, nehrozí mi žádné nebezpečí a pro odpověď na všechny otázky budu muset sestoupit – tam. Jenže právě toho jsem se nekonečně bál!

Při těchto mých úvahách přeběhli ozářeným prostorem do stínu v milostné hře dva krásní obyvatelé Horního světa. Mladík pronásledoval dívku a přitom po ní házel květiny. Zdálo se, že se jich nelibě dotklo, když mé uviděli, jak se rukou opírám o zborcený sloup a hledím do studně. Všímat si těchto otvorů bylo pravděpodobně něco velmi nepatřičného, protože když jsem na něj ukázal a pokoušel jsem se ze sebe vysoukat jakousi otázku po jeho smyslu, zatvářili se ještě odmítavěji a otočili se. Zajímaly je ale moje zápalky, proto jsem jich několik zapálil, abych je pobavil. Znovu jsem se pak pokusil zeptat se jich na studnu, ale s mizivým výsledkem. Nechal jsem je tedy na pokoji a rozhodl se, že zajdu za Weenou a pokusím se něco vyzvědět od ní.

Byl jsem velmi rozrušen, všechny moje dosavadní vjemy i následné domněnky se mísily do nových kombinací a úvah. Našel jsem konečně klíč k záhadě studní a věží, objevil jsem i tajemství duchů; zároveň se mi objasnil význam bronzových desek na podstavci, a tím pádem i osud stroje času. Dokonce jsem možná začínal chápat, jaké řešení má ekonomický problém, který jsem nedokázal rozlousknout.

Dobral jsem se k nové hypotéze. Bylo zřejmé, že tento další druh člověka žije v podzemí. Pochopil jsem, že jsem ho dosud nikdy nespatřil hlavně proto, že se na povrchu téměř nezdržuje. Navíc tuto moji domněnku podpořily tři skutečnosti, a sice ono bezbarvé bledničkové vzezření, jaké mívá většina živočichů žijících stále ve tmě – jako například bílá ryba z kentuckých jeskyní; dále velké oči vyznačující se schopností odrážet světlo, které většinou bývají znakem nočních ptáků a zvířat – jako je třeba kočka a sova; a nakonec i jeho očividný zmatek na denním světle, překotný, nejistý útěk do temných stínů a ono zvláštní držení hlavy – tato fakta dotvrzovala teorii o přecitlivělé sítnici oka.

Celá země byla zcela očividně podkopána a nový druh musel žít tam dole v podzemí. Přítomnost ventilačních šachet a studní na všech úbočích okolních kopců vyjma údolí Temže prozrazovala, že jsou všude. Nic tedy nebylo přirozenější než předpoklad, že právě v tomto umělém podsvětí se vykonávají všechny práce, které jsou nutné k udržení chodu světla a většímu pohodlí rasy žijící na denním světle. Ta představa byla natolik pravděpodobná, že musela být pravdivá. Uvažoval jsem dále, jak došlo k tomuto rozštěpení lidského druhu.

Jistě už netrpělivě čekáte na moji tehdejší teorii, i když se vám musím přiznat, že ani zdaleka nepostihovala celou pravdu.

Vycházel jsem z problémů naší doby a zdálo se mi nad slunce jasnější, že klíčem k celému problému bylo postupné zvětšování existujícího sociálního rozdílu mez kapitalistou a dělníkem. Bude vám to nepochybně připadat velmi groteskní, snad dokonce zhola neuvěřitelné, ale přesto se už dnes můžeme setkat s náznaky, které by mohly vést tímto směrem. Vidíme snahu využitkovat podzemní prostory pro účely, které naši civilizaci hyzdí – vzpomeňte si například na londýnské metro, železnici umístěnou v podzemí, podzemní průchody, dílny i restaurace. Toho všeho neustále přibývá. Podle mého mínění tato snaha překotně rostla, až posléze nastal čas, kdy se průmysl vůbec na povrchu nesměl objevit. Předpokládám totiž, že stále sestupoval hlouběji a hlouběji do stále se zvětšujících podzemních továren, kde byli dělníci nuceni trávit stále větší množství času, až konečně... Což i dnešní dělník v East Endu nežije v tak umělých podmínkách, že je od přirozené tvářnosti země zcela izolován?

Na jedné straně bohatší vrstvy se sklonem k exkluzivitě podporované nepochybně neustálým zdokonalováním jejich vzdělání a na druhé straně prohlubující se propast mezi nimi a chudými, agresivními neotesanci, to vše vedlo k tomu, aby se v zájmu bohaté třídy uzavřela podstatná část zemského povrchu. Tak třeba už dnes vidíme, že polovina krásného londýnského okolí je neprodyšně uzavřena před vetřelci. Ona propast, zapříčiněná délkou vzdělávacího procesu i náklady nezbytnými k jeho uhrazení, větším přepychem i přirozenými sklony bohatých lidí podléhat jeho svodům, se tedy stále zvětšuje. Míšení jednotlivých tříd, nerovné sňatky, které v našich dobách způsobují prolínání sociálních vrstev, se staly vzácností, až zmizely docela. Nahoře pak zůstala třída majetných lidí, vyhledávajících rozkoš, pohodlí a krásu, a pod zemí žili nemajetní dělníci, kteří se postupem času přizpůsobili podmínkám své práce. Věci pak mohly dospět tak daleko, že za vzduch, který dýchají ve svých doupatech, museli platit obrovskou daň; kdyby se zdráhali tak učinit, buď by zahynuli hlady, nebo by se udusili. Všichni, kdo se tomu bránili, nebo se stavěli na odpor, vymřeli, a jakmile byla nastolena rovnováha, ti, kdo přežili, se přizpůsobili podmínkám podzemního života stejně dobře jako obyvatelé horního světa svému prostředí, a možná byli svým způsobem šťastní. Důkazem toho byla podle mého názoru elegance a krása lidí na zemi a bledost těch pod zemí.

Veliké vítězství lidstva, o němž jsem snil, získalo v mých představách jinou podobu. Nebyl to žádný triumf morální výchovy a všeobecné spolupráce, jaký jsem předpokládal. Místo toho jsem se setkal se skutečnou aristokracií, vyzbrojenou dokonalými vědeckými poznatky, která napomáhala dovést dnešní industriální systém k logickému závěru. Její vítězství nebylo jen vítězstvím nad přírodou, nýbrž nad přírodou – a bližními.

Musím vám připomenout, že toto byla teorie, která mě právě v té chvíli napadla. V utopistických knihách bývá obyčejně nějaké vodítko, to mi však chybělo. Můj výklad snad vypadá nepravděpodobně, nicméně si myslím, že se velice blíží pravdě. Ale i kdyby platily všechny moje domněnky, tato harmonická civilizace stejně dávno překročila svůj zenit a byla nyní již dlouho ve stadiu úpadku. Příliš dokonalé zabezpečení obyvatel zemského povrchu vedlo k tomu, že lidstvo postupně degenerovalo, až zakrnělo co do vzrůstu i inteligence. To bylo zcela zřejmé. Netušil jsem dosud, co se stalo s obyvateli podzemí, avšak z toho, co jsem z morloků – tak se totiž tito tvorové nazývali – spatřil, jsem usuzoval, že jejich modifikace byla daleko mnohostrannější než u eloiů, té krásné rasy, kterou jsem již znal.

Pak mně začaly vrtat hlavou pochybnosti. Proč morlokové vzali můj stroj času? Byl jsem si naprosto jist, že ho ukryli oni. Jestliže eloiové byli jejich „pány“, proč nezařídili, aby mi morlokové stroj vrátili? A proč se tak hrozně báli tmy?

Jak už jsem řekl, naléhal jsem na Weenu, aby mi odpověděla na mé otázky o podzemí, jenže znovu marně. Zpočátku se tvářila, jako by mi nerozuměla, ale pak už vůbec odmítla odpovídat. Třásla se, jako by ji jímala hrůza z pouhého pomyšlení na takovou věc. A když jsem se pak, přiznávám, že asi poněkud hrubě, odpovědi domáhal, usedavě se rozplakala. Byly to jediné slzy, kromě těch mých, které jsem viděl ve Zlatém věku. Jakmile jsem si jich všiml, přestal jsem ji trýznit otázkami o morlocích a snažil jsem se, abych z jejích očí zaplašil tento pozůstatek žalu. Weena se brzy začala usmívat, dokonce vesele zatleskala, když jsem pro ni slavnostně zapálil sirku.

Errata:

30.05.2021 13:44