Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Vracel jsem se. Asi jsem dlouho seděl na stroji, víc mrtvý než živý. Znovu začalo mžikavé střídání dnů a nocí, slunce bylo opět zlaté, obloha modrá. Volněji se mi dýchalo. Obrysy Země se zdvihaly a klesaly. Konečně jsem zahlédl nejasné siluety domů – stopy po zaniklém lidstvu. I ty se změnily a pominuly, ale objevily se nové. Když byla miliónová ručička na nule, zmírnil jsem rychlost. Začal jsem poznávat naši starou známou architekturu. Tisícová ručička ukončila svůj běh a den a noc se střídaly stále pomaleji. Pak se kolem mě vztyčily známé stěny mé laboratoře. Velice opatrně jsem začal zastavovat chod stroje.

Zpozoroval jsem jednu zvláštnost. Možná že jsem vám už vyprávěl, že když jsem vyjel a moje rychlost nebyla nijak značná, přešla pokojem paní Watchettová a mně připomínala vřeténko. Při svém návratu jsem opět míjel tu minutu, kdy procházela laboratoří. Teď jako by každý pohyb opakovala v opačném pořadí. Otevřely se zadní dveře, a ona zády napřed procouvala laboratoří a zmizela za dveřmi, jimiž předtím vešla. Právě v tom okamžiku se mi zdálo, že jsem zahlédl Hillyera, který se však jen mihl jako blesk.

Pak jsem zastavil stroj a viděl kolem sebe svoji laboratoř, své přístroje i pomůcky ve stejném stavu, jak jsem je opustil. Celý jsem se třásl, když jsem slézal ze stroje, a proto jsem si musel na chvíli sednout. Několik minut jsem nemohl přemoci chvění. Potom jsem se začal uklidňovat. Byl jsem ve své pracovně, úplně stejné, jako bývala. Co když jsem usnul – a všechno se mi to jen zdálo?

A přece se to skutečně stalo! Stroj stál původně v jihovýchodním koutě laboratoře, a teď spočíval na severovýchodní straně, naproti stěně, kde jste ho viděli. To přesně vyjadřuje vzdálenost od palouku k onomu podstavci bílé sfingy, kam tehdy morlokové můj stroj odnesli.

Chvíli se mi zdálo, jako by se můj mozek zastavil. Pak jsem vstal a odbelhal se do chodby, neboť mě dosud bolela pata. Na stolku u dveří jsem spatřil Pall Mall Gazette. Zjistil jsem, že jsou to dnešní noviny. Když jsem pak pohlédl na nástěnné hodiny, viděl jsem, že je bezmála osm hodin. Slyšel jsem vaše hlasy a cinkot příborů. Váhal jsem – cítil jsem se vyčerpaný a slabý. Pak ke mně zavanula vůně pečeného masa a já otevřel dveře do jídelny. Zbytek už znáte. Umyl jsem se, najedl a teď vám vypravuji svůj příběh.“

„Vím,“ řekl po chvíli, „že vám to všechno bude připadat neuvěřitelné, ale pro mě je daleko neuvěřitelnější, že tu s vámi sedím, pozoruji vaše přátelské tváře a vypravuji vám svá podivuhodná dobrodružství.“

Zahleděl se na lékaře.

„Ne. Nemohu od vás chtít, abyste mi uvěřili. Můžete si myslet, že je to lež – nebo proroctví. Řeknete si, že jsem ve své laboratoři usnul. Asi jsem hloubal o osudech lidstva, až mě napadla tato fantazie. Když vás budu přesvědčovat o její pravdivosti, řeknete si, že je to záměr, který má podnítit váš zájem o ni. Jak se vám můj vymyšlený příběh líbil?“

Vzal si dýmku a jako obvykle ji nervózně vyklepával o rošt krbu.

Chvíli bylo ticho. Nato se ozvalo odsouvání židlí a šoupání nohou po koberci.

Odvrátil jsem oči od tváře Poutníka v čase a rozhlédl se po jeho posluchačích. Lékař ho upřeně pozoroval. Redaktor vytrvale hleděl na špičku svého doutníku. Ostatní se ani nepohnuli.

Redaktor vstal a povzdechl si.

„Škoda, že nejste spisovatel!“ řekl a položil Poutníkovi ruku na rameno.

„Nevěříte mi?“

„Myslím, že ne.“

Poutník v čase se k nám otočil.

„Kde jsou sirky?“ zeptal se. Jednu z nich pak rozškrtl a občas zapukal ze své dýmky. „Abych vám řekl pravdu... Sám tomu stěží věřím, ale přece...“

Jeho oči se s němou otázkou svezly na bílé povadlé květy na stolku. Pak nastavil ruku, v níž držel dýmku, a já viděl, že pozoruje své dosud nezhojené popáleniny na kotnících.

Lékař vstal, přistoupil k lampě a začal květiny zkoumat.

„Blizna a pestík jsou velmi zvláštní,“ pravil.

Psycholog se k němu naklonil, aby lépe viděl, a natáhl se pro květinu.

„Už je čtvrt na jednu!“ zvolal žurnalista. „Jak se dostaneme domů?“

„Na nádraží jistě najdeme drožku,“ uklidňoval ho psycholog.

„Je to zvláštní,“ svěřoval se lékař, „ale já skutečně nevím, co je to za květiny. Nemohl byste mi je věnovat?“

Poutník v čase zaváhal.

„Rozhodně ne,“ odmítl najednou.

„Kde jste je získal – ale vážně?“ otázal se lékař.

Poutník v čase si podepřel hlavu. Mluvil jako někdo, kdo se snaží zadržet prchající myšlenku.

„Vsunula mi je do kapsy Weena, když jsem putoval v čase,“ pak se rozhlédl po pokoji. „Ať se do země propadnu, jestli to všechno není pravda. Tento pokoj, vy, obvyklá atmosféra – to je příliš velký nápor na moji paměť. Sestrojil jsem vůbec stroj času či jen jeho model? Anebo je to všechno pouze sen? Říkává se, že život je sen, někdy nádherný, jindy zlý. Ale nemohu přece žít jiný život, to by bylo k nevydržení! Takové šílenství! Kde se vzal ten sen? Musím se podívat na svůj stroj, jestli vůbec existuje!“

Rychle uchopil lampu a vyšel na chodbu. Následovali jsme ho. V načervenalém mihotavém světle lampy jsme spatřili stroj času, skutečný, masivní, nevzhledný předmět z kovu, slonoviny a lesklého průzračného křemene. Natáhl jsem ruku a ujistil jsem se, že je skutečný, nahmatal jsem vzpěry s hnědými mastnými šmouhami a skvrnami na bílé slonovině, se stříkanci od bláta, chomáčky mechu a trávy na spodních částech a s jednou ohnutou tyčí.

Poutník v čase postavil lampu na lavici a přejel rukou po poškozené tyči.

„Už je to v pořádku,“ pronesl. „Příběh, který jsem vám vyprávěl, je pravdivý. Je mi líto, že jsem vás nutil jít až sem do té zimy.“

Uchopil zase lampu, a za úplného ticha jsme se všichni vraceli do kuřáckého salónu.

Šel pak s námi do předsíně a pomáhal redaktorovi do kabátu. Lékař mu hleděl do tváře a s maličkým zaváháním mu pak řekl, že je asi přepracovaný. Poutník se jen nervózně usmál. Vzpomínám si, jak stál v otevřených dveřích a ospale se s námi loučil.

Jel jsem s redaktorem. Považoval celý příběh za výmysl a lež.

Já jsem nebyl schopen udělat si na věc stejný názor. Ten příběh byl fantastický a neuvěřitelný, avšak způsob jeho líčení zase věrohodný a střízlivý! Zbytek noci jsem probděl, protože jsem o všem přemýšlel. Rozhodl jsem se, že hned nazítří Poutníka v čase navštívím.

Bylo mi řečeno, že je v laboratoři, a já jsem se tam hned odebral. Laboratoř byla však prázdná. Chvíli jsem hleděl na stroj času a pak jsem jen natáhl ruku, abych se dotkl jedné jeho páky. V tom okamžiku se materiál, z něhož byla vyrobena, sklonil jako větev, ohnutá větrem. Ta proměnlivost mě nesmírně překvapila. Vzpomněl jsem si náhle na doby svého dětství, kdy jsem měl zakázáno strkat nos do cizích věcí.

Vracel jsem se chodbou a před kuřáckým salónkem jsem narazil na Poutníka v čase. Pod paží svíral malý fotoaparát, přes druhé rameno měl přehozen tlumok. Když mě spatřil, usmál se, a protože neměl volnou ruku, napřáhl ke mně loket.

„Mám hrozně moc práce,“ řekl, „tam s tím strojem.“

„Skutečně to není výmysl?“ otázal jsem se. „Opravdu cestujete v čase?“

„Skutečně a opravdu,“ podíval se mi upřeně do očí. Váhal. Jeho oči těkaly po pokoji.

„Dejte mi jenom půl hodiny,“ řekl. „Vím, proč jste přišel, a je to od vás moc hezké. Tady máte nějaké časopisy. Pokud se zdržíte na oběd, přinesu vám o svém putování v čase důkazy s fotografiemi a veškerou dokumentací. Prominete mi, když vás teď opustím?“

Svolil jsem, aniž jsem přesně chápal smysl jeho slov, on jen pokýval hlavou a pokračoval dál. Slyšel jsem, jak bouchly dveře laboratoře. Usedl jsem do křesla a vzal do rukou noviny. Co bude asi dělat do oběda? Najednou mi jeden inzerát připomněl, že mám na druhou hodinu sjednanou schůzku s vydavatelem Richardsonem. Podíval jsem se na hodinky a zjistil jsem, že nemohu setkání propásnout. Vstal jsem a šel jsem to oznámit Poutníkovi v čase. Když jsem bral za kliku u dveří, uslyšel jsem výkřik, podivně zanikající v prostoru, cvaknutí, bouchnutí a jakýsi poryv větru. Jak jsem otevíral dveře, ucítil jsem, jak kolem zavířil proud vzduchu, k uším mi dolehl cinkot rozbitého skla, které se rozsypalo na podlahu. Poutník v čase v laboratoři nebyl. Zdálo se mi, že jsem na vteřinu zahlédl nezřetelnou postavu, sedící jako duch ve vířivé černi a lesku mosazi – ale byla tak průhledná, že jsem skrz ni zcela zřetelně viděl lavici s výkresy. Kromě poletujícího zvířeného prachu byl vzdálený kout laboratoře prázdný. Ve stropním okně se rozbila jedna skleněná tabule.

Cítil jsem nepopsatelný úžas. Věděl jsem, že se tu stalo něco neobvyklého, ale nemohl jsem přijít na to, v čem spočívá celá záhada. Zatímco jsem tu stál a hleděl před sebe, otevřely se dveře do zahrady a vešel sluha.

Podívali jsme se na sebe.

Pak se mi začaly vracet myšlenky.

„Vyšel tudy pán?“ zeptal jsem se ho.

„Ne, pane. Nikdo tudy nevyšel. Myslel jsem si, že ho najdu tady.“

Teprve teď jsem pochopil. I když jsem si byl vědom, že nedostojím svému slibu a nesejdu se s Richardsonem, zůstal jsem. Čekal jsem na Poutníka v čase, na druhý, možná ještě podivnější příběh, na ukázky a fotografie, které přinese s sebou. Teď však začínám mít strach, že budu čekat nadosmrti. Poutník v čase zmizel před třemi lety. A jak teď už každý ví, víckrát se nevrátil.

Errata:

30.05.2021 13:44