Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Záhrobí Záhrobí   (Artefakty v Čechách 6) Science fiction Václav Semerád © 2016 Václav Semerád, Nová Ves Nakladatelství: Autobus Bankrot

Životní plány jsem měl bezvadné, měly jen jednu chybu.

Nepočítaly s lidmi a už vůbec ne s vyšší mocí osudu.

Ten kamion jsem nepřehlédl, to prostě nešlo. Jenže když se hnal přímo na mě na mé polovině vozovky, bylo mi jasné, že to není žádný žert. Udělal jsem všechno, co se v té situaci dalo dělat, ale nestačilo to.

Narazit do té hory železa čelně, bylo by to jednodušší, ale umírat se mi přece jen nechtělo. Řidič kamionu mi ale nenechal moc místa ani času na rozmýšlení. V nepatrném zlomku vteřiny jsem zvážil šance a strhl jsem volant napravo v bláhové víře, že se nějak vejdu mezi stromky na druhé straně pankejtu.

Byla to bláhová víra.

Na rovné vozovce bych se vešel, ale to by auto nesmělo poskakovat jako splašená koza. Pankejt mě hodil stranou, ne až na silnici, ale přímo proti stromu. Ohlušující rána – a pak jako ozvěna rachot kamionu, který vyletěl ze silnice o pár metrů dál.

Probudil jsem se až v nemocnici. Na obličeji kyslíkovou masku, nad sebou na tyči láhev zavěšenou dnem vzhůru, od ní hadičky s jakousi bezbarvou kapající tekutinou.

Jak se říká, bolel mě celý člověk. Jenže to bylo iluzorní, celý už jsem v té chvíli nebyl a nikdy víc nebudu.

Nevermore! krákal jakýsi havran.

Pak se kolem mé nemocniční postele shromáždili hned tři doktoři, abych se dozvěděl, co se vlastně stalo.

Jediné, co mě mohlo utěšit, byla skutečnost, že mi airbag zachránil život. Zachytil mé tělo a nerozbil jsem si hlavu. Byla to klika nebo smůla? Dolní část kabiny se totiž v tom okamžiku měnila v hromadu zmačkaných plechů, ze kterých mě prý půl hodiny vystřihávali. Měl jsem – a opět jen částečné – štěstí, že mi plechy skříply tepny, takže jsem za tu dobu nevykrvácel.

Bohužel mě nevytáhli vcelku, ale po kouskách a lékařům na ortopédii nezbylo než přiznat, že na to jejich umění nestačí.

Obě nohy pryč, jedna nad rozdrceným kotníkem, druhá pod kolenem. A aby toho nebylo dost, z pravé ruky mi zmizel malíček, prý už taky nešel přišít. A mohlo to být ještě horší.

Životní plány jsem měl bezvadné, ale všechny šly naráz k čertu. Kvůli chlápkovi, který »ušetřil« za nocleh a pak usnul za volantem dvacetitunové soupravy.

Vynadat jsem mu nemohl. Kamion narazil do nosného sloupu nadjezdu a jeho řidič se už nikdy neprobudí.

A když, tak až u nebeské brány.

Nebo u té pekelné... tu jsem mu v první chvíli přál, i když to na mně nezáleželo. Nezabil mě, jen důkladně zmrzačil.

Vyjde to skoro nastejno...

Taková tragédie znamená zhroucení všech životních snů jako domečku z karet. A protože neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, a navíc nechodí samo, následovala rána za ranou.

Barča, se kterou jsem plánoval v létě svatbu, se rozhodla už na mě nečekat. Co také s invalidou! Odstěhovala se nejprve k mamince, ale už po týdnu k jakémusi Vincencovi. Ta rychlost napovídala, že měla zadní vrátka připravená už dlouho. Nu což, překážet jí ve štěstí nebudu, jen ať si jde! Lepší než kdyby ode mě utekla až s dětmi, to by mě zaručeně mrzelo víc.

Což neznamená, že mě to nemrzelo! Možná bylo dobře, že se jako potvora projevila včas. Snoubenci na radnici slibují stát při sobě v dobách dobrých i zlých, jak by asi vytrvala?

Na druhou stranu – koho by to těšilo?

A aby toho nebylo dost, můj společník Ivan v době, kdy jsem ležel v nemocnici, udělil všem štědré mimořádné odměny, nejvíc ovšem sobě, nejenže vyprázdnil konto, ale navíc nasekal dluhy, načež sám podal na můj podnik insolvenční žalobu. Měl ode mne právo zastupovat mě v nepřítomnosti, ale tohle nebylo nic jiného než podvod a zrada.

Soud proběhl v mé nepřítomnosti, protože jsem v té době nebyl schopný dostavit se, insolvenční správce podnik za mými zády hluboko pod cenou rozprodal, nejspíš svým známým, takže když jsem vyjel na kolečkovém křesle z nemocnice, měl jsem jen hromadu dluhů, nepatřilo mi ani to kolečkové křeslo a exekutoři mě vedli jako notorického neplatiče.

Jo, i tak to v Čechách chodí!

Naštěstí jsem byl proti všemu pojištěný.

Jenže pojištění podniku se vztahovalo jen na přírodní katastrofy, ne na podraz od kamaráda. Nemělo smysl obtěžovat pracovnice na přepážkách, vyhodily by mě jedna dvě. Životní a úrazové pojištění bych snad dostal, jenže než peníze doputují na mé prázdné konto, schramstne je exekutor. Dluh, který Ivánek na mé konto nadělal, je totiž mnohem větší.

Vrchol všeho byl, když mě sanitka dovezla před mou vilu a saniťák mi pomáhal přestoupit do kolečkového křesla, ještě bych to s berlemi sám nezvládl. Ačkoliv jsem psa nikdy neměl, ozval se náhle za vraty vily hluboký štěkot. Vysvětlení jsem se ovšem dočkal brzy. Chlap, kterého jsem v životě neviděl, mi začal přes plot vyhrožovat, že na mě toho psa pustí, když ihned neodtáhnu. Žebráky prý nemá rád! Nekoupil tuhle klidnou vilu, aby ho tady otravovali nějací somráci!

Takže to byl nový majitel mé vily, která mi už nepatřila. Byla to pochopitelně má vina, měl jsem si včas, nejlépe ještě před opuštěním nemocnice, zjistit skutečnosti.

Sanitka mezitím odfrčela, saniťák pochopitelně neměl náladu zabývat se mými problémy, takže jsem zůstal na ulici před svou bývalou vilou na kolečkovém křesle a s berlemi sám.

Může být ještě něco horšího?

To se rozumí, nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř! Měl jsem ještě vypůjčený erární oblek, erární berle a ojeté erární kolečkové křeslo, dluhy kam se podívám, ale být ještě ke všemu bez očí, bylo by to určitě horší.

Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř!

A ke všemu začalo drobně pršet.

Nešvarem moderních vilových čtvrtí, slepě kopírovaným ze Spojených států, jsou chybějící chodníky. Předpoklad, že je lidé nebudou potřebovat, neboť za celý život nepotřebují udělat více kroků než do garáže a zpátky, potvrzují všechny americké filmy. Až když člověk přijde o auto, zjistí s údivem, jak hodně na silnicích překáží. A majitelé aut to dávají nevybíravě najevo. Také jsem ještě jako podnikatel troubil na odvážlivce, kráčející po kraji vozovky, s utkvělou představou, že provokují úmyslně.

Dostat se do civilizované oblasti s chodníky není žádná slast, zvlášť když člověk není zvyklý na zapůjčený rozvrzaný vozíček a pravou ruku má napůl zafáčovanou. Po pár metrech mi navíc upadla berle, jen tak hozená vzadu přes držadla, a musel jsem se pro ni vracet. Vlastně jsem musel být rád, že mi ji ještě nepřejeli a nezlomili.

Měl jsem mlhavou představu, že bych měl jít na obecní úřad a přihlásit se o podporu. Jsem občan v nouzi? Jsem! Dům mi prodali, nemám kam jít, v kapse ani vindru, co mám dělat? Vzteklé troubení svých motorizovaných spoluobčanů jsem též ignoroval. Trhněte si nohou, nádivové, být na mém místě, pochopili byste mě!

Bohužel jsem až teď mohl ocenit známé české přísloví.

Sytý hladovému nevěří!

Donedávna sytý, teď hladový. Vlastně mi až teď došlo, kolik je v tom úsloví trpké pravdy. Jel jsem vytrvale dál, dokud jsem se nedostal do oblasti obydlené více plebejskými občany, kde už chodníky přece jen byly. Byl sice drobný problém se na ně dostat, neboť při jejich výstavbě nikoho nenapadlo, že by po nich chtěl někdo jezdit na invalidním vozíčku, ale našel jsem místečko, kde obrubník nepředstavoval tak krutý schod a kde jsem dokázal výškový rozdíl jakž takž překonat.

Jel jsem už pomalu, bolely mě ruce. Chyběl mi trénink, to se rozumí. Ale vlastně jsem ani nespěchal. Lidé mě míjeli bez povšimnutí, jako bych byl pro ně vzduch. Dneska už přece není nic neobvyklého, že se vozíčkáři projíždějí po sídlišti.

„Kámo, co se tu morduješ?“ oslovil mě někdo zezadu.

Otočil jsem hlavu. Cikán! Všiml si mě jako jediný.

„Vidíš, ne?“ pokusil jsem se mu oplatit úsměv, ale bylo to asi dost kyselé.

„Nemáš, kdo by tě doprovodil?“ zeptal se mě.

„Vidíš, ne?“ opakoval jsem.

„To tě teda lituju. Nechceš pomoct?“

Napadlo mě, že by mě mohl chtít pod záminkou pomoci okrást, ale hned jsem se tomu sám v duchu usmál. Co mi ještě může sebrat, když nic nemám?

„A tobě by nevadilo pomáhat mi, když mě neznáš?“

„No – nečekej, že ti chci sloužit, ale jestli máme kousek stejnou cestu, proč bych nepomohl?“

„To jsi první, kámo!“ ujistil jsem ho.

Popadl za mnou vozík za rukověti a tlačil mě. Aby řeč nestála, optal se mě, co jsem zač a co dělám tady na sídlišti bez doprovodu a já jsem uvítal, že se mohu vyzpovídat někomu, kdo je ochotný mě poslouchat.

„Tak voni tě vyklopili ze sanitky a vůbec je nezajímalo, co budeš dělat dál?“ rozčílil se, když jsem skončil.

„Saniťák si jistě myslel, že tam bydlím,“ omlouval jsem ho. „Myslel jsem si to přece taky. Prostě mi pomohl ze sanitky na vozík a odejel v dobré víře, že jsem doma.“

„Nemohl tě doprovodit až dovnitř?“ napadlo ho. „Nebo chvilku počkat, až se dostaneš domů? Co kdybys neměl klíče?“

„Taky mě napadlo, že by mi mohl pomoci, ale on tolik spěchal, že jsem ho nechtěl obtěžovat,“ vzdychl jsem si.

„A tys ani nevěděl, že ti ten barák mezitím prodali?“ ani tomu nechtěl věřit.

„Ze začátku jsem mohl volat, věděl jsem o tom podrazu, ale pak mi pro neplacení odpojili mobil,“ posteskl jsem si. „Že mi prodali i střechu nad hlavou, to už jsem se nedozvěděl.“

„No jo, to ty český hyeny dovedou!“ souhlasil se mnou. „Ale co chceš dělat teď?“

Potlačil jsem peprnou protiotázku, zda si vážně myslí, že Cikáni nekradou, protože mi bylo jasné, co by mi mohl vmést do tváře: Cikán by čórnul peněženku, ale takhle zničit člověka v neštěstí umí jen bílé hyeny! A měl by pravdu, raději jsem tu impertinenci spolkl a jen jsem nahlas uvažoval.

Na můj nápad jít na obecní úřad se ale rozchechtal.

„Fakt si myslíš, že ti tam někdo pomůže?“ ušklíbl se. „To si asi spadl z jahody a ke všemu naznak!“

„Máš snad lepší nápad?“ zavrčel jsem na něho asi víc než jsem musel.

„Nápad nemám, leda vykašlat se na ně,“ řekl. „Ale kdyby ti to nevadilo, měl by ses skamarádit s takovými, jako jsi sám. Bejt Cikán, vemu tě mezi nás, ale mezi svými ti bude asi líp.“

„Myslíš?“ pochyboval jsem.

„Že váháš!“ odsekl.

Zavezl mě do špinavého dvora, plného hromad stavební suti a odpadků, a zavolal, že veze člověka v neštěstí. Na to se odněkud vynořilo pár špinavých, vousatých chlapů. Zřejmě to byli bezdomovci – a s těmi bych se měl kamarádit, když jsem jako oni... jen jestli mají pochopení pro bývalého podnikatele...

„Díky, kámo!“ oslovil nejbližší chlapík Cikána srdečným tónem. „Máš to u nás!“

„Rádo se stalo,“ obrátil se Cikán k odchodu. Zdálo se mi, že se s těmi chlapy zná, ale asi ne moc, to by ho snad oslovili jménem a ne jen »kámo«.

Než se Cikán vzdálil, seskupili se kolem mě čtyři zdejší obyvatelé, zřejmě bezdomovci.

„Já jsem ňákej Bohouš, co jsi zač ty?“ zeptal se mě první.

Vypověděl jsem jim svůj příběh, jak jsem z úspěšného podnikatele spadl až na dno.

„Všichni jsme na tom podobně,“ pokrčil rameny Bohouš. „I když jsi asi spadl z větších výšin a měl jsi z nás pěti nejtěžší držkopád. Hele, máš hlad?“

Tuhle otázku jsem nečekal. Vlastně jsem měl naposledy lehkou snídani v nemocnici, takže o hlad by nouze nebyla. Jen jsem němě přikývl.

„Tak jedem!“ rozhodl Bohouš se souhlasem ostatních.

Popadl vozík za rukojeti a jeli jsme...

Errata:

11.08.2021 15:08