Vítej, návštěvníku!

Žorukajni

Do této podivné společnosti jsem přišel jako mrzák, který by byl všude na obtíž a proto si nemohl příliš vybírat. Jenže už první spojení s thuki znamenalo okamžitý obrat. Co se mnou ta divná kniha provedla, bylo opravdu zázračné. Nezbylo mi než uvěřit všemu, i tomu, že od této chvíle nechytím žádnou nemoc a spojení s thuki napraví i úrazy. Vysvětlily mi to tím, že si thuki přečte DNA připojeného jedince a upraví ho podle vzoru. Jakkoli to bylo překvapení velkého kalibru, tím to neskončilo. Další následovala v rychlém sledu. Po zasvěcovacím obřadu už mi mohly ukázat i to, co bych jinak nikdy v životě nespatřil.

Dozvěděl jsem se, že společenství opatrovníků thuki není tak výjimečné, jak se mi zdálo. Knih thuki je v Čechách víc než bych hádal. V Záhrobí je údajně v každém domě, i když právě tím je tato ves výjimečná, ale thuki jsou skoro v každém městě, někde i dvě až tři.

Vrtalo mi hlavou, jak je možné, že se ty knihy zachovaly do našich časů v takovém množství. Spíš by se podle mě dalo čekat jejich nezadržitelné ubývání. Jenže thuki se udržují samy. Vhoďte ji do ohně – ve středověku za inkvizice poměrně častý pohled – thuki se rozplyne, ale v témže okamžiku se sama vrátí k původnímu opatrovateli. Shoří dům – což u dřevěných staveb není nic neobvyklého a nemusí být ani válka – a thuki nejenže se znovu objeví, ale – a to bych opravdu rád viděl – přes noc na spáleništi obnoví i dům.

V Čechách prý jich je v současné době něco přes stovku, to znamená jedna kniha na sto tisíc lidí. Každá thuki má svého opatrovníka – ve staroslověnštině si říkali »žorukajni«, to slovo mezi sebou používají dodnes. Ovšem díky hrozícím trestům za porušení přísahy se o této skupině lidí ví mezi lidmi mnohem méně než o jiných, konkurenčních spolcích.

Zajímalo mě ale, čím bych jim mohl pomoci.

Být opatrovníkem thuki nebylo zřejmě příliš namáhavé, když se samy staraly, jak bez úhony přečkat i války, zkázy říší, jako byl Řím anebo ještě před ním Atlantida.

Thuki ale nemohly být bez lidí. Ačkoliv se jim dařilo i ve vlhkých a temných jeskyních, potřebovaly mít každá vlastního žorukajni – opatrovatele. Sloužily jim, ale při porušení přísahy je bez milosti rozprášily.

Cilka mi tvrdila, že je to bezbolestné. Kdo je již unavený životem, vyhlédne si darebáka co největšího kalibru, před smrtí mu dá pocítit co největší hrůzu a vybere mu co nejbolestivější smrt – a pak se sám rozplyne. Podobá se to podle ní euthanasii, jenže i při ní může být žorukajni lidem užitečný – právě tím, že je zbaví největšího vyvrhele.

„Když obě znáte tajemství, znamená to, že obě máte své vlastní thuki?“ zeptal jsem se.

„Jistě,“ přikývla vážně Cilka. „Jenže já bydlím daleko od Záhrobí. Tady žije z nás dvou jen Danka, proto jsi také přísahal na její thuki. Já žiju příliš osaměle, ale k zasvěcovacímu obřadu musí být dva svědci, proto jsem o to požádala Danku. My dvě se známe dlouho a Danka mi ochotně pomůže nejen s asistencí, ale i po dobu tvého seznamování. Až získáš vlastní thuki, najdeš si i vlastní místo mezi lidmi.“

„Takže vy dvě jste... něco jako moje kmotry?“ optal jsem se jich už zase s úsměvem.

„Říkáme si gbitle,“ upřesnila to Danka. „Je to trochu víc než pouhé učitelky, ale až budeš hotový mhuroj, nebudeš nás potřebovat. Což neznamená, že se i pak nemůžeme kamarádit.“

„A kdy bych měl získat vlastní thuki?“ zajímalo mě.

„Až to samy thuki uznají za vhodné,“ pokrčily rameny.

„A do té doby?“

„Budeme tě učit,“ řekla Danka.

Učedníkem žorukajni!

První lekci mi thuki dala hned po přísaze. Kdykoliv se mi stane nějaký úraz, stačí položit na ni ruku a thuki se postará, aby se mé tělo uzdravilo. Uvede je do takového stavu, v jakém by podle mé dědičnosti mělo být, a při tom jako mimochodem zahubí i všechny nemoci a parazity.

„To byste měli dát lidem!“ napadlo mě.

„Jenže to by nešlo bez porušení přísahy!“ namítla Danka. „Jak víš, thuki si to nepřeje. Asi má pro to dobrý důvod.“

„Ani thuki, i když jsou zázračné, nejsou schopné napravit všechny neduhy našeho světa,“ podotkla Cilka. „A když nejsou schopné sloužit všem, ale jen malé části lidstva, aspoň si dobře vybírají, komu pomáhají a komu ne.“

„Takže my žorukajni jsme něco jako jejich vyvolení?“

„Vyvolení, na které ale thuki kladou vyšší nároky než na ostatní lidi,“ řekla Cilka. „Divil by ses, jak hodně lidí považuje podmínky jejich přísahy za nepřijatelné omezování svobody. Ty jsi nebyl lepší! Před tvou havarií bych se neodvážila přivést tě mezi nás. Výhody bys nechápal a omezující podmínky by ti připadaly jako příliš omezující. Je to tak?“

Musel jsem se zamyslet. Podmínka uchování tajemství sice koliduje se svobodou slova, ale tu bych snad snesl. Jenže zákaz svévolného ničení a plýtvání omezuje svobodu víc a naše civilizace se v poslední době v plýtvání přímo vyžívá. I já jsem přece ve svém podniku plýtval a ještě k tomu nabádal ostatní. Kde jsou ty doby, kdy továrny vyráběly trvanlivé a spolehlivé věci? Hitem dnešní doby je »řízená spolehlivost«, lidově zvaná »kurvítka«. Je to už celá věda, jak vyrobit výrobek, aby se co nejdřív po uplynutí záruční doby neopravitelně rozbil a donutil tak spotřebitele koupit si další. Buď se k tomuto účelu použije nějaká hodně poddimenzovaná součástka – v elektronice jsou to slabé odpory nebo ještě lépe kondenzátory, které prasknou a rozhodí po ostatních součástkách žíravý elektrolyt, jinde jsou základem »vhodně vybrané« materiály, jako rychle křehnoucí umělé hmoty, případně rozpadající se hliníkové slitiny, kterým se v poslední válce říkalo »hitlermetal«. Nouzové nespolehlivé náhražky se dnes používají úmyslně a říká se jim »inovace«.

První automobily byly drahé, takže byly dostupné jen pro společenskou smetánku, zato životnost měly déle než padesát let, někteří veteráni jezdí dodnes. Dnešní auta bývají již po pěti letech na mnoha místech skrz naskrz zrezivělá a zralá na odpis. Automobilky, které by vyráběly opravdu spolehlivá, trvanlivá auta, rychle zkrachovaly, protože ostatní proti nim vytáhly do boje za pomoci dobře placené falešné reklamy a podplacených recenzentů, kteří hbitě zveličili sebemenší vady. Automobily, vyráběné z odolné a téměř nezničitelné umělé hmoty, potopili zdůrazňováním faktu, že se nabouraná vozidla ani jejich díly nedají recyklovat a budou trvale zatěžovat životní prostředí.

A tak je to dnes se vším.

Pochopitelně i můj podnik vyráběl zboží s úmyslně nižší trvanlivostí a kdyby mi někdo navrhl vyrábět je důkladněji, ani bych se s ním nebavil. Ne že by to nebylo technicky možné, ale nechci přece přijít o zákazníky! Kdo by kupoval další a další výrobky, kdyby všechno vydrželo padesát let i déle?

Jenže to všechno by bylo proti zásadám thuki. Cilka měla pravdu, když pochybovala o mé ochotě přistoupit na podmínky, které by »omezovaly moji kreativitu«. Musel jsem si – lidově řečeno – pořádně rozbít hubu, abych se zamyslel a přistoupil ke společenství žorukajni! Ale teď, jako jeden z mhurojů, jsem to za chybu nepovažoval. Přínos zázračně uzdraveného těla byl příliš velký a nevím, jaké omezení by to převážilo.

Měl bych být Cilce s Dankou vděčný.

„Půjdeme se porozhlédnout po světě!“ prohlásila Cilka, když mě ráno budila.

Starý poctivý slamník byl tvrdší než molitanové matrace, na kterých jsem spal mezi bezdomovci. Byly sice špinavé, ale spát se na nich dalo pohodlněji. Zlatá povodeň, která vytopené lidi přiměla vyhodit všechny znehodnocené věci!

Slamníky v komoře domku v Záhrobí byly tvrdší a podle hmatu naplněné přírodní slámou, jak se to dělalo kdysi. Podle mě nebyl pokrok směrem k molitanu špatným směrem. Spát se ovšem dalo i na slámě a protože jsem byl po cestě utahaný, ani jsem tvrdost matrace nevnímal.

Cilka mě vzbudila a na židli vedle postele položila hrnek s kávou. Příjemné probuzení s kafíčkem do postele nemají ani vězňové v českých fešáckých věznicích! Kafe bylo sice nějaké divné, ale pít se dalo a za chvilku jsem přišel do sednice, kde už na mě obě čekaly.

„Líbilo se mi včera, že ses sháněl po něčem, jak bys mohl být užitečný,“ začala Cilka. „To ale předpokládá, že se nejprve něčemu naučíš. Co bys asi mezi námi očekával?“

„Přiznám se, že nevím,“ řekl jsem. „Venkov nepatří mezi mé zkušenosti. Nevím jak se orá ani sklízí. Mám jakési tušení, že se to dělá s pomocí traktorů, ale jezdit s traktorem neumím. Musel bych se to nejprve naučit. Je na to nějaká specializovaná autoškola, nebo spíš traktorškola?“

„Na venkově jsou autoškoly, které učí i jízdu s traktory,“ ujistila mě Danka. „Orat se ale dá i s koňmi, jenže to je těžší než s traktorem. Koně jsou živí tvorové a zacházet s nimi nemůže kdekdo. Chce to lásku ke zvířatům, nejlépe odmalička.“

„Musel bych si to vyzkoušet,“ hádal jsem.

„U nás to nebudeš potřebovat,“ řekla Cilka. „Žorukajni se zemědělskými pracemi zaobírají nanejvýš jako hobby. Když si něco z toho zkusíš, nebudeme ti to rozmlouvat, ale nebude to tvá hlavní činnost. Občas u nás ve vsi spatříš i traktor, jenže ten patří zemědělskému podniku se sídlem ve městečku, kterému naše pozemky levně pronajímáme. Sami se však zemědělstvím vůbec nezabýváme.“

„To je – aspoň na venkově – dost podivné, ne?“

„To je dnes na venkově naprosto obvyklé,“ opravila mě Cilka. „Zemědělská produkce je záležitost větších podniků, na které se přeměnila bývalá zemědělská družstva.“

„Ale co lidé?“ zajímal jsem se.

„Dnes i v zemědělství klesl podíl ruční práce,“ ujistila mě Danka. „Mnohem víc pracují stroje a lidé utíkají do měst...“

„Je to tak,“ přikývla i Cilka. „V Záhrobí už pomalu nikdo neumí vzít do ruky vidle. Ale my žorukajni jsme se nezabývali zemědělstvím nikdy. Máme jiné záliby.“

„Záliby mě také budou zajímat,“ přikývl jsem. „Ale teď by mě víc zajímalo, jak bych mohl být užitečný, když to práce na polích nebude?“

„Nejprve se musíš něco naučit,“ usmála se Danka.

„Takže začneme,“ zkrátila to Cilka. „Nejčastěji si budeš povídat s thuki. Jde to i hlasem, ale není to praktické, všichni kolem tebe to slyší a navíc musíš být na dosah. Lepší je naučit se hovořit telepatií.“

„Telepatií?“ opakoval jsem po ní nevěřícně. „To jde?“

„Až na drobné výjimky to většině lidí nejde,“ přikývla Cilka. „Ale tobě to půjde. Je to takové hlasitější myšlení, jenže proti hlasu to má mnohem větší dosah.“

Učení telepatie naštěstí netrvalo dlouho. Cilka s Dankou mi ji krátce předvedly, já jsem se na to zachytil a za chvilku jsem se s nimi bavil telepaticky. Opravdu to bylo takové hlasitější myšlení, ale dalo se to snadno vystihnout.

„Má to dvě výhody,“ ujišťovala mě Danka. „Telepatie má větší dosah než lidský hlas, dá se říci, že v Evropě dosáhne od Španělska po Finsko a od Anglie po Turecko. Musíš ovšem znát psychorezonanci toho, se kterým chceš komunikovat, ale nás dvě si zapamatuješ hned a s ostatními lidmi... to snad nějak pochopíš. Kdyby ne, použiješ všesměrovou telepatii. Dosáhne jen na krátkou vzdálenost, ale dá se snadněji použít. Důležité je, že se takhle můžeš bavit i s thuki.“

„Od Španělska po Finsko?“ zeptal jsem se.

„Tak nějak,“ přikývla Cilka. „A hned se naučíš, jak thuki požádat, aby z tebe udělala ducha. Allohmota je odlišný stav hmoty a umožňuje nám rychleji se pohybovat po světě.“

„Jako duchové?“ zarazil jsem se.

„Jako duchové,“ ujistila mě Cilka. „Allohmota prochází klasickou hmotou, můžeš tak procházet zdmi i skálou. Navíc se v tomto stavu můžeš pohybovat rychleji – thuki to zařídí.“

„Už vím, proč se to tady jmenuje Záhrobí!“ došlo mi. „Jestli tu mají thuki v každém stavení, je to příznačný název.“

„Záhrobí se jmenuje, protože leží za hřbitovem,“ opravila mě pedantsky Cilka. „Ale něco na tom je. Těžko najdeš jinde v Čechách takovou koncentraci duchů!“

Přeměnu v ducha mi nejprve obě ukázaly a pak jsem si ji musel vyzkoušet sám. Vypadalo to následovně – thuki vytvořila jen tak ve vzduchu eliptické zrcadlo »valrur«. Zobrazovalo mě skoro stejně jako obyčejné, jenže s obyčejným zrcadlem mělo společné opravdu jen zobrazování. Rámem zrcadla valrur byla modře svítící čára, ale největší rozdíl byl, že do valruru jsem mohl vkročit.

Na první pohled to vypadá jako nesmysl. Jak může někdo vstoupit do zrcadla, když přímo proti němu vykročí jeho obraz? U skleněných zrcadel člověk narazí na sklo, když ale vkročí do vlastního obrazu ve »valruru«, projde sám sebou, jenže – jako duch. Hmota není pro ducha překážkou. Brzdí vás sice maličko více než vzduch, ale méně než voda. Můžete procházet zdmi, lidmi, zvířaty, stromy, ale i pevnou skálou.

Žorukajni takové hmotě říkají »allohmota«. Je to podle nich jen jiný stav hmoty s rozvolněnými vazbami mezi atomy. Duch je pro jiného ducha neprostupný, dva duchové si mohou podat ruce a srdečně si je potřást a při srážce větší rychlostí by si mohli i ublížit, zatímco kamion i těžká lokomotiva projede skrz ně beze škody. V tomto stavu thuki dokáže duchy skokově přemístit na vzdálená místa. Problémem teleportů je, že by se v cíli přenosu musel vzduch nejprve rozestoupit, což by se podobalo explozi, na druhé straně by po přenášeném zůstala bublina vakua, která by se projevila téměř stejně destruktivně.

U ducha tyto problémy nejsou, duch se může objevit i ve vodě nebo ve skále a atomy se před ním nemusí rozestupovat, pro atomy allohmoty je mezi nimi dost místa. Hmota je vlastně neuvěřitelně prázdná, jádra atomů zabírají jen nepatrný prostor a jen meziatomové vazby vytváří iluzi pevné hmoty – i když si o tu iluzi můžete poměrně snadno rozbít nos nebo koleno.

Thuki nás tedy dokáže nejen přeměnit v allohmotu, ale také nás v tomto stavu přemístí na zvolené místo.

A obě dámy se rozhodly, že mi to hned předvedou.

Errata:

11.08.2021 15:08