Vítej, návštěvníku!

Učedníkem

Vrátil jsem se do Záhrobí. »Kmotry« už na mě čekaly, dychtivé vědět, jak jsem uspěl. Podělil jsem se s nimi o dojmy, co jsem do této chvíle stihl i co jsem zatím odložil, když jsem dal některým lhůtu a »poslední šanci«.

„Pokud tě to ušetří nutnosti splnit některé hrozby, bude to dobře,“ schválila mi to Cilka. „Opravdu mě zajímá, jak to bude účinkovat na Hryhoryje. Zdál se mi příliš velký darebák než aby se dal tak snadno zastrašit.“

„Právě u toho bych řekl, že se zalekne a vrátí se zpátky na Ukrajinu,“ hádal jsem. „Větší starost mi dělá Ivan. Najmout si na ducha profesionálního zabijáka je sice předem odsouzené k fiasku, na druhou stranu to znamená hodně velký cynismus. To jsem od něho opravdu nečekal.“

„Dalo se to čekat,“ řekla Cilka. „Uvědom si, ukázal jsi mu, že můžeš být nebezpečný, hoch se proto snaží zachránit si kůži jak to jde.“

„Tím, že si na mě najme profesionálního vraha?“ projevil jsem jasně svůj nesouhlas.

„Asi neměl nic lepšího...“ pokrčila rameny Cilka.

„Spíš se mi zdá, že se Ivan propadá čím dál víc do bažiny zla,“ nadhodil jsem. „Nejdřív podraz, zlodějna, teď už pokus o vraždu, čím to skončí? Nebude to čím dál horší?“

„Takže se k Ivanovi ještě vrátíš?“ starala se Danka.

„Určitě,“ přikývl jsem. „Vyvázl by příliš lehce. Ale dnes už to nebude. Teď jsem rád, že jsem tady...“

„Říká se: všude dobře, doma nejlíp!“ přitakala mi Danka.

„Já teď nemám doma!“ zachmuřil jsem se trochu. „I tady jsem jen na návštěvě! Ryba a host třetího dne smrdí...“

„Tady jsi učedník,“ opravila mě Cilka. „Učedníci bývali vždy v jiném postavení než hosté. Většinou si museli náklady na svůj pobyt odpracovat, až po vyučení se osamostatnili. Host nemá svůj pobyt příliš protahovat, zatímco pobyt učedníka byl vždycky ohraničený vyučením. Užívej si zatím učednická léta, než budeš vyučený a zařídíš si vlastní domov. Pro začátek jsi dostal v rámci učení možnost pomoci trochu spravedlnosti.“

Dobrá, pomyslel jsem si, jsem tedy učedník. Ale jak si mám náklady na svůj pobyt odpracovat, to mi nějak unikalo.

„Musíte mě seznámit, jak a hlavně čím si mám pobyt u vás odpracovat,“ nadhodil jsem.

„Tím, že ve svém dosavadním městě trochu pomůžeš spravedlnosti,“ opáčila Cilka. „Jednak se tím učíš a za druhé by to měla být docela záslužná práce.“

„Zatím jsem se vypracoval jen na vykradače bankovních kont a trezorů,“ odvětil jsem trochu trpce.

„Spousta lidí je dnes v Čechách až příliš dobře placená za zlodějny,“ podotkla Danka.

„Ale ty jsi neprovozoval klasickou zlodějnu,“ namítla Cilka. „Nekradl jsi peníze, aby ses měl dobře, ale jako součást trestu pro gaunery. To se přece musí chápat úplně jinak.“

„To by tak bylo, kdybych ty peníze ničil,“ uvažoval jsem sám proti sobě. „Jenže já jsem je přinášel sem.“

„I to je v pořádku,“ ujistila mě Cilka. „Ničit je by bylo proti přísaze, která svévolné ničení zapovídá.“

„Ještě že mi těch peněz bylo líto!“ oddychl jsem si. „Ale jestli se moc nepletu – k čemu nám bude zlato?“

„Máš pravdu, k ničemu,“ pokrčila rameny Danka. „Zatím jsi zabavením peněz jen potrestal zloděje, kteří si to zasloužili. Ale o zlato se nestarej, my je dobře uložíme. Co když se nám bude ještě v tomto tisíciletí hodit?“

„Jaké lhůty jsi ještě poskytl těm darebákům?“ zeptala se mě věcněji Cilka.

„Vlastně má lhůtu jen Ivan,“ přiznal jsem. „Hryhoryj má opustit Čechy okamžitě, nebo aspoň co nejdřív. Ostatním lhůty doběhly, nikdo neustoupil, splnil jsem vyhrůžky a tím pádem je všechno uzavřené.“

Tak jsem si to opravdu myslel...

Ukázalo se, že to pořád ještě nebyl konec. A bylo naivní myslet si, že to tím skončilo.

Exekutor JUDr David Goldmann zjistil, že jsem nelhal. Konta měl vybílená, ale co horšího, zmizel i jeho zlatý poklad a zůstaly mu jen dluhy. Snad by ho ještě mohl zachránit prodej nemovitostí, ale byla tu další souvislost. Řekl jsem mu přece, že ho zničím úplně a pan doktor si uvědomil, že ho nezachrání ani vlastnictví nemovitostí. I kdyby je začal prodávat, peníze mu stejným způsobem seberu.

Možná ještě uvažoval, zda proti mně nepodnikne nějaké právní kroky, ale logicky mu vyšlo, že je to marné. Na koho se má obrátit, aby ho ochránil před – duchem?

A zůstat bez majetku, jako nějaký bezdomovec? Vyvstalo mu to v hlavě jako noční můra. Sám to přece znal, věděl, jak se vede těm, které o všechno připravil! Někteří bezdomovci sice tvrdili, že je to osvobodilo od dnešní shnilé společnosti, jenže to byly jen pověstné »kyselé hrozny«.

Ne, tohle ne!

JUDr David Goldmann vytáhl z aktovky, kterou neustále nosil s sebou, těžkou pistoli Glock. Natáhl závěr a přiložil si ústí ke spánku. Bude to lepší než žít bez majetku!

Kanceláří třeskl výstřel.

To jsem ovšem nechtěl.

Ne že bych ho litoval. Naopak.

Chtěl jsem, aby si i on sám protrpěl pravou, nefalšovanou chudobu, kam brzy spadnou ostatní gauneři s podílem na mém pádu. Těšil jsem se na to, potřebovali to jako svině drbání. Ne že z toho vyklouznou tak snadno!

Exekutor JUDr David Goldmann byl z nich podle všeho nejinteligentnější. Smrt mu byla milejší než bída. Věděl nejlépe ze všech, co připravoval svým obětem, proto pochopil, že padá neodvratně do žumpy. A rozhodl se tenhle pád předejít.

Taky řešení! Ale přál jsem mu víc trápení! Průstřel hlavy je příliš rychlá a milosrdná smrt.

Ostatní k ní naštěstí neměli dost odvahy a nejspíš neměli čím svůj život ukončit. Exekutor zbraň měl. Nejspíš očekával odpor a možná pomstu těch, které potápěl, byl na to připravený a jistě by neprodal kůži lacino. Jenže zbraň po ruce se mu sama nabízela jako řešení.

Někdy je lépe nebýt ozbrojený.

I když – co je lepší? Bída nebo rychlá smrt? Pan David Goldmann si raději vybral smrt. Jako důstojník Fernand v knize Hrabě Monte Christo. Byla to ale jejich volba.

Nejlépe dopadne insolvenční správce Machatý. Má kliku v podobě dvou malých kluků. A samozřejmě Barča s Vinckem. Goldmann si už vybral, Slamáček skončil ještě hůř než mezi bezdomovci a pro Ivana musím vymyslet trest přiměřený nejen spáchanému podrazu, ale i pokusu o vraždu, který sice neměl naději na úspěch, ale otřásl mnou už tím, že se stal.

Kdo si objedná vraždu u profesionálního zabijáka, přece nemůže být nevinný, i když nebude mít sám ruce od krve!

A zajímal by mě i Hryhoryj. Ustoupil, protože narazil na Neznámo, vzbuzující skutečnou hrůzu. I když si zpočátku hrál na otrlého zabijáka a nebýt nehmotný, zabil by mě bez velkých skrupulí. Rád bych se dozvěděl, jak se mu to rozleží v hlavě. Ukrajinci bývají pobožní, mohlo by ho to napravit? Bůh ví! Mafiáni jsou také pověstní zbožností, ale jen v kostele. Zpověď považují za očistu před Bohem i před svým svědomím – pokud nějaké mají, ale vyzpovídají se, vyjdou ven – a vraždí dál.

Mají nějaké svědomí mafiáni na Ukrajině? To je otázka! Ale i na Ukrajině jsou kněží, kteří nejenže těmto chlápkům dají rozhřešení, ale ještě je povzbudí. Kijevský patriarcha proslul kázáním: »Každý Ukrajinec ať si zabije svého Moskala!« Měl by sloužit Bohu a místo toho slouží Satanovi, farizej!

A kněží už zase žehnají hrdlořezům... Proboha - zadržte!

Móda žehnání hrdlořezům ještě neskončila...

Svět je zkrátka zkažený – a nejen u nás!

Chystal jsem se »navštívit« Ivana, když mě oslovila Danka. Cilka byla zrovna mimo, byli jsme v sednici sami.

„Myslíš, že tvoje pomsta už byla dostatečná?“ zeptala se mě takovým... chlácholivým hlasem. Podobala se dobrosrdečné tetičce, vyzvídající, co jsem se zase chystal vyvést.

„Ani ne pomsta, jako spravedlnost,“ řekl jsem smířlivěji. „Největší viníci to odnesli opravdu parádně, jenže ti dva menší mi vyklouzli. Barča a Vincek jsou přede mnou bezpeční, ublížit nevinnému dítěti považuji za špinavost.“

„Však jsme ti to uznaly a přičetly ti to k dobru,“ schválila mi to hned Danka. „A nemohl bys toho posledního taky nechat na pokoji?“

„Poslal na mě profesionálního zabijáka!“ připomněl jsem jí. „To mu mám jen tak odpustit? Kdyby na mě šel s prosíkem jako kajícník a strkal před sebou Moniku, šlo by to. Ale takhle?“

„Tak na něho udělej »bu-bu-bu«, ale přitom mu naznač, že jsi musel Barču s Vinckem vynechat kvůli miminu a naznač jim, že ublížit nevinnému dítěti považuješ za špinavost... třeba udělají totéž co Barča s Vinckem...“ navrhla mi bezelstně.

„Jo ták... a myslíš, že jim to dojde?“

„Aspoň se pak budou o to dítě příkladně starat, když jim přinese odpuštění!“

„Odpuštění ne... jen beztrestnost,“ opravil jsem ji. „Něco jako podmínečně odložený trest...“

„Aspoň tak,“ orodovala za ně.

„Ale aspoň menší trest si zaslouží!“ neustoupil bych.

„Menší trest už schytali,“ připomněla mi Danka. „Monika otřes mozku a Ivan přišel o řidičský průkaz.“

Kyberberkut: Nezapomeneme &ndash neodpustíme!

„Jo, to by se dalo uznat za to, že z nich příležitost udělala zloděje,“ připustil jsem. „Ale toho zabijáka jim nedaruji.“

Pak jsem jí vyložil, co mě nedávno zaujalo. Na Ukrajině se nachází anonymní parta hackerů s názvem »Kyber-berkut«. Má za sebou úspěšné hackerské útoky proti příznivcům války i proti soukromým profesionálním »kílerům« jako je Hryhoryj. Na erbu má kromě dravého ptáka i heslo:

»Nezapomeneme – neodpustíme!«

To heslo se mi líbí víc než nastavování druhé tváře, přes kterou pacifisté obvykle dostanou další facku, neboť kdo udeřil jednou a prošlo mu to bez trestu, udeří podruhé víc.

„Mohl bys to udělat i tak, že jim sdělíš, že je teď pro tebe zajímavější Hryhoryj Jakimčuk,“ zkoušela mi radit. „Ten odjel na Ukrajinu, ty ho tam půjdeš hledat, ale až se vrátíš... Hlavně aby si nemysleli, že dopadnou jako Barča s Vinckem!“

„Monice už jsem odvedl dost, ale Ivanovi ještě ne!“

„I hrabě Monte Christo odpustil zradu Mercedes!“ řekla bez nejmenšího mrknutí.

Proboha! Jakoby mi četla myšlenky! Vždyť jsem před nimi o pomstě hraběte Monte Christa ani nepípl! I když – tahle kniha je notoricky známá v celé Evropě, kdo ji nečetl? Je v ní popisovaná hromadná pomsta a inspirovala i mě, jakmile jsem zjistil, že mám prostředky k jejímu uskutečnění.

Jenže – hraběte od dovršení pomsty nakonec odradila Haydée a nabídla mu za to sebe, což hrabě po krátkém váhání přijal, aby v jejích očích nevypadal jako bestie. Čímž si jistě šplhl víc než něčím jiným a nakonec byli jistě spokojení oba, hrabě i jeho mladičká kráska. Danka sice vůbec není ošklivá, ale rozhodně není tak mladá, když je starší než Marie Terezie. Je to vlastně úplně naopak. Haydée byla mladá, hrabě starší. Mohla být klidně i jeho dcerou, což jim naštěstí nevadilo. Zato Danka může být z fleku mou praprababičkou, i když vypadá nanejvýš na čtyřicet. Haydée vděčila hraběti za život, já vděčím za nový život těm dvěma. A největší rozdíl je v tom, že Dance ani Cilce určitě nenabídnu ruku. Jednak by mě to nenapadlo ani ve snu, za druhé by mě nejspíš odmítly.

Ale vyhovět bych jí snad mohl. Nespravedlivého soudce i exekutora jsem skřípl pořádně. A ti ostatní jsou menší rybky.

„Myslíš tedy – ještě jedno bu-bu-bu a pak jim dát šanci úplně vyklouznout?“ požadoval jsem po Dance ujištění, že to myslela právě tak.

„Nebo tě ta pomsta baví?“ otočila téma jinam.

„Neřekl bych, že jde o pomstu,“ namítl jsem. „Podle mě je to spravedlnost, která by jinak krutě prohrála.“

„Jak myslíš,“ pokrčila rameny. „Také jsem kdysi měla chuť na příšernou, důkladnou pomstu, ale pak jsem usoudila, že moji viníci – a u mě to byly ženy – budou potrestané už tím, jak budou nezadržitelně stárnout, zatímco já... většinou to stačí a člověk si nemusí zatěžovat svědomí. Rozmysli si to ještě přes noc – ráno můžeš mít jiný názor než večer.“

„Já tak snadno názory neměním!“ vyhrkl jsem.

„Názory nemění jen hlupák,“ opáčila. „Člověk je tvor chybující, ale jen idioti na svých chybách trvají. Rozumní lidé se z nich dokáží poučit.“

„Jo, to se říká,“ přikývl jsem. „Až na pyrotechniky, ti se obvykle z vlastních chyb poučit nemohou.“

„Neplatí to jen o pyrotechnicích,“ usmála se Danka. „Víc lidí dělá chyby, které jsou jejich posledními. Lezou na stožáry elektrického vedení s vysokým napětím, klidně skočí po hlavě do vody, kde je kamenité dno a není tam dostatečná hloubka, patří sem spousta houbařů... ale někdy uděláš chybu, která tě samotného mrzí, ale odčinit se už nedá. Snaž se aspoň dělat co nejméně neodčinitelného. Třeba by se mohl i pan Goldmann ještě napravit, ale když se zastřelil, náprava už není možná.“

„Slyšel jsem už o zastřelených exekutorech, ale neslyšel jsem o jediném, který by se napravil,“ řekl jsem pesimisticky.

„U exekutorů máš možná pravdu, ti se často chovají jako by ani duši neměli,“ připustila. „No – popřemýšlej o tom!“

To byl od ní ale pěkný brouk v hlavě!

Uvidíme!

Sama Danka mi sice doporučila ponechat rozhodnutí až na ráno (ráno bývá moudřejší večera), ale neprotestovala, když jsem se rozhodl navštívit Ivana ještě dnes. Odpovídalo to přece jejímu návrhu sdělit jim, že teď na ně nebudu mít čas, protože pro mě bude teď důležitější cesta na Ukrajinu za Hryhoryjem a na Ivana se dostane až potom.

Ivana jsem nezastihl. Nebyl ani doma, ani ve svém novém podniku, zakoupeném za mé zpronevěřené peníze. Doma jsem zastihl jen Moniku, která opět upustila talíř, když jsem se vynořil proti ní z kuchyňské linky. Jen to křáplo! Střepy prý přinášejí štěstí, ale tyhle byly jasnou výjimkou.

»Kde máš Ivana?« oslovil jsem ji telepatií a pozoroval, jak se strachy rozklepala.

„Myslela jsem si, že víš všechno!“ odsekla z posledních zbytků odvahy.

„Víš přece, že nevím všechno,“ odvětil jsem klidně.

Moniku jsem vlastně trápit nechtěl. Vždycky byla jedovatá, až bych Ivana litoval, co si to uvázal na krk, ale teď byla hodně rozrušená. Aby ne, otřes mozku měl na ni úžasně dobrý vliv. Pochopila, že se mnou nejsou žerty, mohu ji citelně zasáhnout – co na tom, že ne přímo fyzicky! Nejspíš měla po té ráně okno a když se probrala, nebyla si jistá, jestli ji neschytala ode mne.

„I když jsem co jsem, nejsem vševědoucí,“ ujistil jsem ji. „Mám sice jiné možnosti, ale i pak se musím ptát, když něco chci vědět. Víš aspoň, že si tvůj vypečený manžílek na mě najal profesionála – zabijáka?“

„N...ne, to nevím,“ drkotala zubama jako v horečce.

„Poslyš, nelži mi,“ požádal jsem ji dobrácky.

„N...nelžu!“ ujišťovala mě rychle.

„Samozřejmě nevím, jestli teď lžeš nebo ne,“ řekl jsem. „Mám sice možnost ověřit si to, ale nepovažuji to za důležité, abych se tím zdržoval. Takže ti to budu věřit, ale jestli časem přijdu na to, že jsi mi lhala, budeš mít u mě černý puntík!“

„Jaký puntík?“

„Černý! Až jich shromáždíš víc, bude to na citelný trest,“ ujistil jsem ji. „V Záhrobí mám možnosti, o jakých se ti nezdá. Mimochodem, Ivan udělal neuvěřitelnou pitomost, když si na mě najal zabijáka. Kdybys s ním mluvila dřív než já, informuj ho, aby nebyl tak překvapený. Mohl by se díky tomu podívat do míst, nazývaných peklo. A to opravdu není žádná procházka růžovým sadem. Hryhoryjovi jsem také dal ultimatum, aby se tomu ještě mohl vyhnout – to je úplně jiná úroveň trestu. A já Luciferovi nedělám radost rád.“

„Jakimčuk se tomu ještě může vyhnout?“ vyjekla.

„Jak víš, že se Hryhoryj jmenuje Jakimčuk?“ napadlo mě při zaslechnutí jeho jména. Monika o tom zřejmě věděla víc než mi byla ochotná přiznat.

„No...“ a teď nevěděla, jak z toho ven, „Ivan něco říkal o nějakém Hryhoryjovi Jakimčukovi...“

„Vidíš!“ vzdychl jsem si. „A já už jsem doufal, že ti ten otřes mozku jako trest stačil. A ty o tom víš, ne že ne!“

„Nevím, na mou duši, nevím!“ zaklínala se rychle, až jí při tom drkotaly zuby.

„Kdybys to raději přiznala!“ napomenul jsem ji dobrácky. „Už jsem doufal, že jsem s tebou skončil. Proč mě nutíš, abych si to ověřil a znovu to otevřel? Není to tak nevinné, jak si asi myslíš. Je to spoluvina na pokusu o vraždu!“

„Ivan o nějakém Hryhoryji Jakimčukovi něco říkal, ale neřekl mi, co to bylo!“ přesvědčovala mě rychle.

„Ale nevinné jednání to nebylo!“ odpálil jsem ji. „To by ses nedivila, že se může i Hryhoryj vyhnout peklu!“

Něco na tom bylo, protože ztuhla a nebyla schopná slova.

„Poslyš, broskvičko, vážně myslíš, že mě to baví?“ zkusil jsem to jinak. „Jistě, jsem nástroj spravedlnosti ze Záhrobí, ale... další z těch, kdo mě potopil a komu mám co odvádět, je Barča. Zmije jedna, tvářila se, kdovíjak mě nemiluje a přitom mi kradla peníze a chystala se dát mi kopačky, až si jich dost nakrade. Měl jsem ji na seznamu viníků, jenže mi vyklouzla.“

„Jak?“ vyhrkla.

Byla to jen zvědavost? Ale nahrála mi na pokračování.

„Barča se totiž dala dohromady s Vinckem,“ začal jsem.

„To vím,“ přerušila mě nedočkavě. „Táhli to spolu dávno předtím, celé město kromě tebe vědělo, že tě Barča celou dobu vodila za nos...“

„Teď už to vím taky,“ skočil jsem jí do řeči. „Nebylo to nic krásného, ale mají kliku, budou mít spolu mimino. Mstít se na neviňátkách je větší lumpárna než to, co mi provedli, takže vyváznou bez trestu. Pro mě to znamená konec pomsty.“

„Úplně?“ vyhrkla.

„Jo,“ ujistil jsem ji lakonicky. „Zachovali se sice hnusně, ale pomsta by se dotkla nevinného dítěte. Trestat neviňátka za viny rodičů je špinavost, takže se tím vlastně zachránili.“

Nemínil jsem uvádět víc podrobností, chytrému napověz, hloupého trkni, ale Monika ani Ivan nejsou pitomci a musí jim to stačit. Danka bude spokojená, až jí o tom budu vykládat.

„Poslyš, nezdá se ti pitomé, abych tě ještě prosil, aby sis to nezhoršovala?“ domlouval jsem jí. „Vždyť už jsi z toho byla skoro venku!“

„Ale co můj Ivánek?“ vyhrkla nešťastně.

„Ten je na tom hůř,“ přikývl jsem. „Ale s Barčou jsem musel vynechat i Vincka. Vynadám mu asi co se do něho vejde, ale ponechat dítěti jen Barču by byl pro mimino nezasloužený trest, takže vyklouzli oba. Vy dva si žádné mimino neplánujete, takže z toho vypadneš jen ty. A svého mužíčka se nezastávej, nezachráníš ho!“

„Ale jestli mu ublížíš, ublížíš i mně!“ připomněla mi.

„Jenže ty si trest zasluhuješ,“ ujistil jsem ji. „Proč bych trestal přímo tebe, svezeš se se svým manželem. Jistě jsi věděla o Hryhoryjovi víc než dost. Jak se to říká, spolu chyceni, spolu pověšeni. Litovat tě nebudu. Kde máš Ivana?“

„Já to opravdu nevím!“ vyjekla.

„Jak chceš, páčit to z tebe nebudu,“ pokrčil jsem rameny. „Já se teď přesunu na Ukrajinu za Hryhoryjem, to je přece jen o třídu větší lump. Vystřílel do mne plný zásobník a i když mi nic neudělal, z pokusu o vraždu jen tak nevyvázne. Ale potom se vrátím a můžete se těšit!“

Řekl jsem – a rozplynul jsem se jí před očima.

Tak, ještěrko, teď se starej!

Errata:

11.08.2021 15:08