Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Hydra

Prokletím pozemské civilizace jsou Vyvolení.

Dá se říci, že jsou zdrojem všeho zla. Lidská společnost je udržovaná pravidly, které by měly v ideálním případě platit stejně pro všechny. Vyvolení to narušují čistě ze zásady.

Je lhostejné, zda se za Vyvoleného počítají jen jednotlivci nebo celé národy. Jakmile se někdo začne považovat za něco víc než ostatní, přestává dodržovat pravidla a začne si počínat jako smyslů zbavený. Začíná to nedodržováním pravidel na silnici – jistě znáte ty »piráty silnic«, pro které neplatí omezení, která musí podle nich dodržovat jen »ti ostatní«, pokračuje to podvody a neplněním dohod a končí to Vyvolenými národy a náboženskými skupinami. Je lhostejné, čím si to Vyvolení zdůvodňují, ale nějaký příznak »vyvolenosti« si najdou a tím pak omlouvají i zločiny, jako kdyby měli patent na nevinnost. Pro »nadlidi« jsou ostatní »podlidé« méně než dobytek, neboť i s dobytkem často zacházejí mírněji.

»Vyvolených« bylo v historii lidstva tolik, že se to snad nedá ani spočítat. Svědčí o nich záznamy od prvních psaných dokumentů lidstva. Ti nejotrlejší se rovnou sami prohlašovali za bohy, od Egyptských faraonů po Římské, Čínské a Japonské císaře, od Inků po dalajlámy, od Árijských »nadlidí« přes ony »skvělé sovětské soudruhy« až po »výjimečné Američany«, kteří si přisvojují právo »zkroutit ruce« národům, které by jim snad nechtěly otročit. V Evropě se šlechta tak dlouho stranila »prostého lidu« – čili »lůzy a plebsu«, až trvale zdegenerovala. Římský císař Gaius Julius Caesar ve své pýše požadoval, aby mu patriciové propůjčovali své manželky, aby s ním pak měly »božské« potomky, ačkoliv by tím zdědili především epilepsii. Řím může být vděčný Brutovi, že toho Vyvolence probodl!

Genetici tvrdí, že anglická královna Viktorie zamořila šlechtu Evropy hemofilií a podívejte se na dnešní »urozené« dementy, kteří už nejsou ničím výjimeční, ale pořád bazírují na své »urozenosti« neboli vyvolenosti. A když si anglický princ, vedený pudem sebezáchovy, našel »neurozenou« ženu, musel se kvůli tomu vzdát trůnu.

Lhát, krást a podvádět mají »Vyvolenci« nejen dovoleno, ale často svou ideologií přímo nařízeno. Samozřejmě pouze ve vztahu k »nevyvoleným«. Lhát nevěřícím je pro pravověrného muslima povinností a ctí! Čórnout něco gádžovi je šikovnost a podvést gojima nezadatelné právo. Mezi sebou se ale chovají až okázale vzorně a příkladně si navzájem pomáhají. Milodary mešitě na chudé jsou povinností – i když z nich platí i džihád. Ale čestní jsou jen mezi sebou! Ostatní lidé – ať už jim říkají lůza, plebs, nevěřící psi, gadžové nebo gojimové – jsou podle nich jen otroci a ovce.

Zkuste urazit někoho z nich a nedejbože jejich ideologii! Ti nejhorší Vyvolenci budou na vás svolávat tvrdé tresty včetně smrti a považují to nejen za své nezadatelné právo, ale dokonce za svatou povinnost, a to v takové míře, že někteří rádi obětují i vlastní život, jen aby tuto »povinnost« naplnili.

„Nerad bych, abychom moru Vyvolenosti propadli i my,“ vzdychl jsem si, když jsme o tom s Dankou večer diskutovali.

„Proto nás thuki drží v utajení a nedovolí nám ani účast na světské moci,“ chlácholila mě.

„Vždyť máme moc nad životy a smrtí našich netušících spoluobčanů!“ namítl jsem.

„Máme – asi jako soudci,“ připustila. „Každý člověk má schopnost zabíjet jiné. Američané tvrdí, že Bůh stvořil lidi silné a slabé, až Samuel Colt je zrovnoprávnil. Smíme se bránit, ale když někoho zabijeme bezdůvodně nebo příliš trýznivou smrtí, nebude nikdo brát ohledy na naši Vyvolenost.“

„Thuki nemají něco jako soudy?“ zeptal jsem se.

„Nemají,“ přikývla. „Nač také? Aby se právníci za tučné honoráře dohadovali, zda někde porušili nebo neporušili nějaký pofidérní zákon, místo aby se snažili najít pravdu, o kterou jim ani nejde? Ideální jsou pro ně zákony umožňující dvojznačný výklad a zákony, z nichž jeden požaduje pravý opak druhého. To je teprve pro soudce dar z nebes, když mohou rozhodovat podle vlastní libovůle – a někdy i zvůle!“

„A přitom thuki samy používají hodně kruté tresty,“ řekl jsem s náznakem výčitky.

„Vlastně jen jeden – rozptýlení, neboli smrt,“ souhlasila Danka. „Ale nepoužívají to každou chvíli, jako pozemští tyrani. Jen opravdu výjimečně a spíš se to podobá euthanasii na přání dotyčného. Koho omrzí život, má tuhle možnost odchodu ze světa – a ještě tím může lidem pomoci, když je zbaví nějakého obzvlášť nebezpečného darebáka.“

„Jak je ale možné, že někoho omrzí život?“ zajímal jsem se. „Prosím, pochopil bych to, když někdo žije už tisíc let, jako třeba Vuk. Ale říkala jsi, že se průměrně jeden z deseti nově zasvěcených nedožije ani deseti let. To je snad dost brzy, ne?“

„Je,“ přiznala. „Ale to je také pochopitelné. Spousta lidí si kdesi v hloubi duše uchovává špetičku nákazy vyvolenosti. Ono je to pěkné, utěšovat se, že jsi víc než jiní. Utěšuje se tím přece kdekdo. Vždycky když do Čech vtrhli cizáci, sami před sebou i před světem si to ospravedlňovali nějakými »právy«. A protože nikdo na světě neuznává právo bezdůvodně vtrhnout k sousedům, vraždit a loupit, museli si vymyslet něco lepšího. A vyvolenost byla vždycky po ruce!“

„Takže muslimové jako »Vyvolení« jen pokračují v řadě těch, kdo k nám vtrhli předtím?“

„Jistěže,“ souhlasila. „Všichni, kdo jdou přepadat, loupit a vraždit, to musí nějak zdůvodnit. Před světem a hlavně sami před sebou. Jinak by se museli obávat trestu, neboť všude na světě se takové jednání po zásluze trestá! »Vyvolení« se však nemusí trestu bát. Jsou přece »vždy v právu«!“

„Leda v právu silnějšího!“ namítl jsem. „Ale to je právo jen do okamžiku, kdy přijde někdo ještě silnější!“

„Jenže »Vyvolení« se silnějších protivníků nebojí,“ řekla. „Jsou přece nejsilnější, nejdokonalejší, nejmoudřejší a vůbec, všechno nej... A protože to trochu koliduje s tím, že i Vyvolený může dostat na zadek a přes ústa, zatahovali do toho ochranu nějaké »vyšší moci«. Často za nimi stojí Bůh, Alláh... Hitler se odvolával i na Prozřetelnost... My jediní máme hmatatelný důkaz, že je za námi skutečně nějaká »vyšší moc« – thuki. Ale také máme důkazy, že nás nenechává řádit jako bandy vyvrhelů, jako řádí jiní »Vyvolení«.“

„Ale pořád je něco v nepořádku, když má malá skupinka lidí moc nad životy ostatních!“ trval jsem na svých obavách. „To přece není správné!“

„Máš pravdu, ale není to poprvé ani naposledy,“ vzdychla si Danka. „Nech si zobrazit takové případy za poslední tisíciletí, budeš se divit, kolik jich mezi řetězci regdu najdeš.“

„Je tam i jak dopadly?“

„Tak – půl napůl,“ ochladla trochu. „Některé dobře, lidé s touto mocí jednali zodpovědně. Jiné... jiné dopadly hrozně... Tak už to v našem světě chodí... Musíme se zkrátka snažit, aby nikdo neměl důvod naše činy hodnotit jako selhání.“

„No dobře, my dva si dáme pozor,“ připustil jsem. „Ale co ostatní žorukajni?“

„Víš, jsi pořád ještě mezi námi nováček,“ vzdychla si. „Až se mezi námi opravdu zabydlíš, časem jistě pochopíš, že my žorukajni nežijeme jako jiní »Vyvolení«. Máme jistou moc, ale neuznáváme heslo »po nás potopa« a nesmíme doufat, že se na naše lumpárny zapomene, případně žít s heslem »z toho nás už hlava bolet nebude«. Řetězce regdu jsou trvanlivější než nejmocnější lidské říše a pravda sice často vyjde najevo až po desetiletích a někdy i po staletích, jenže naše dlouhověkost by nám zajistila, že se každé hanby dočkáme. Tak jako se dočkali veřejné hanby nejen hlavní krutovládci, ale i obyčejní bachaři v koncentrácích.“

„Leda bych se nechal rozptýlit za krutou vraždu nějakého echt padoucha,“ napadlo mě.

„Nebo tak,“ přikývla Danka zamračeně. „Ale prosím tě, tohle raději neříkej před Cilkou.“

„Myslíš – kvůli Vukovi?“ zarazil jsem se.

„Jo,“ přikývla.

„Aby si nemyslela, že to myslím o něm? Ale to by mě ani ve snu nenapadlo!“

„Vidíš!“ řekla Danka pořád ještě zamračeně. „Tebe by to ani ve snu nenapadlo... jenže Cilku to napadlo. Takže zkusila až po jeho smrti pátrat v historii... a něco tam našla... to se rozumí, nadšená z toho nebyla... hele, snaž se po tom nepátrat. Cilce by to radosti nepřidalo a Vuk to snad dostatečně napravil...“

„Nebudu po tom pátrat,“ slíbil jsem.

Ale spíš abych utěšil Danku.

Mračila se jako kakabus.

Spojenými státy prošla další vlna záhadného mizení lidí z »lepší společnosti«. První vlna postihla vysoké představitele armády a tajných služeb, v další vlně zmizeli lidé zaobírající se válečným potenciálem Spojených států, tedy kapitáni zbrojního průmyslu a bankéři. Teď se k nim přidali političtí komentátoři, ale také – což asi nikdo nečekal – tisíce duchovních z většiny oficiálních církví. Nikdo je dosud s válkou nespojoval, ačkoliv se dalo tvrdit, že i oni s ní měli něco společného. Vadily zřejmě i mše za vojáky, aby se ve zdraví vrátili ze zahraničních misí, a dokonce i pořádání charitativních sbírek na válečné veterány. Dalo se tak usuzovat podle toho, že i po nich mizeli pastorové i se svými pomocníky. Mizení ušetřilo pouze církve odmítající ze zásady spojení s násilím, armádou a válkou.

Komu ale mohla vadit dobročinnost?

Na internetu o tom vypukla bouřlivá diskuse, ze které po různých dohadech vyplynulo, že i charita pro válečné veterány je vlastně zastřenou podporou války. Z nestranného pohledu se právě Spojené státy jevily jako největší světový agresor. Němci a Rakušané sice rozpoutali obě největší světové války, právem se jim vyčítá zbytečná smrt desítek milionů lidí, ale obě války trvaly celkem deset let, zatímco Spojené státy za celou dobu své existence nevydržely ani deset let bez války.

Buď jak buď, záhadná mizení představovala pro Spojené státy nejtěžší ztráty od války Severu proti Jihu. Ze dne na den tak přišly o vedoucí špičky průmyslu, bank a v poslední době i médií a církví. V základech se otřásaly bankovní a obchodní sektory, průmyslová výroba stagnovala na hranici únosnosti. Zejména vojenský průmysl utrpěl těžké ztráty řady vrcholných manažerů i majitelů, což bylo tím těžší, že šlo o poslední a už vlastně jediné výdělečné odvětví, které udržovalo nad vodou celé Spojené státy.

V Evropě to bylo zcela odlišné. Zmizením statisíců lidí se obyvatelům Evropy naopak ulehčilo, mizeli totiž především parazité. Zatímco ve Spojených státech to ochromilo válečnou charitu, v Evropě to s imigranty postihlo organizace starající se o jejich vítání a přijímání. Nepostihovalo to jen ty, kdo naopak usnadňovali imigrantům rychlý návrat domů.

V Čechách však i to proběhlo nadobyčejně mírně. Kromě zatím nepočetných imigrantů zmizeli členové neziskovek, pro které nikdo netruchlil. Kdybychom se s Dankou neúčastnili akce zneškodňování dvou mešit, ani bychom si nemuseli všimnout, že se něco obzvláštního děje. A kdyby se pár »černých vdov« neodhodlalo vyhodit samy sebe do povětří, nevznikly by ani materiální škody. I když přiznejme, že udělaly nelíčenou radost místním sklenářům.

Největšího účinku však dosáhly nezveřejněné dopisy na stolech představitelů velmocí. I když o nich veřejnost nevěděla, pro nás byly nejdůležitější.

Kdyby i tyto špičky zmizely, jejich podřízení by mohli po jisté době zmatků otevřít obálky, připravené pro případ nejvyšší nouze, a podle přečtených pokynů zlikvidovat celý svět. Jistě by jich zůstalo dost, aby se nedali všichni naráz zneškodnit.

Zachování nejvyšších velitelů – ale pod hroznou adresné likvidace právě jejich »drahocenných« osob – zabrzdilo svět na prahu před zničující jadernou katastrofou.

Starořecký hrdina Héraklés prý bojoval s hydrou. Údajně to byla potvora potvorná, kdykoliv jí usekl hlavu, dvě nové jí narostly. Héraklés velice rychle zjistil, že takhle by to nakonec prohrál, ale naštěstí si věděl rady. Pokaždé, když hydře hlavu uťal, pahýl hořící pochodní opálil, aby jí nemohly další hlavy narůst. A tak obludu nakonec udolal.

My jsme přišli na odlišné řešení. Nač obludě sekat hlavy? Postačí vyrazit jí zuby. Obluda zděšeně couvne do své jeskyně, paláce, Kremlu, či Bílého domu a nevystrčí už ani jednu hlavu. Nanejvýš blazeovaně přijme Nobelovu cenu za záchranu světa. Nezaslouženou jako vždycky, ale tím je tato cena zprofanovaná už dávno, lidé ji beztak chápou jen jako výsměšnou parodii.

Situace v Evropě i v Čechách se rychle uklidnila. Pokud muslimské vetřelce nepočítáme za stálé obyvatele Evropy, pak odsud nezmizelo tolik lidí, jako ze Spojených států. Evropě se od nich ulevilo, ale nebyly to jediné změny. Zmizely zahraniční »nevládní a neziskové« organizace, které se oficiálně zabývaly »zlepšováním vztahů mezi národy«, ale ve skutečnosti Evropu ničily organizováním vpádu migrantů, kteří sem nepatřili. Tyto organizace odvedly nejšpinavější práci, jakou si naše podlézavá vláda nemohla s ohledem na veřejné mínění dovolit. Vlastně ji tím i zachránily, když za ni schytaly i trest za toto jednání.

S invazí byl naštěstí konec a i kdyby z těch podvratných organizací nezmizela většina aktivistů, musely by tak jako tak svou nekalou činnost ukončit pro nedostatek peněz. Vyschl jim totiž příliv peněz ze zámoří, kde zmizelo několik miliardářů, do této chvíle štědře financujících rozvrat Evropy.

My žorukajni teď budeme čekat na jinou katastrofu.

I když k Zemi žádný asteroid nemíří...

Během bouřlivých událostí v Evropě a zejména na druhé straně Atlantiku jsme se s Dankou dali k dispozici štábu žorukajni v Praze. Tady bylo těžiště událostí v Čechách. Nebylo tu tolik problémů, jako v sousedním Německu, ale i pro nás se tu něco našlo. Pomáhali jsme rozkrývat a likvidovat síť podvratných aktivistů, pašujících do Čech muslimy. Česká vláda je oficiálně nepřijímala, záchytná střediska byla skoro prázdná, přitom se ulice v Praze černaly obyvateli subsaharské Afriky, kteří by se ani nemohli vydávat za oficiálně zvané uprchlíky ze Sýrie.

V tom shonu, kdy jsme se do Záhrobí stačili vracet jen na nocleh, jsme pochopitelně nesledovali události v našem kraji. Věděli jsme, že je tu celkem klid. Až dodatečně jsme si mohli zpětně vychutnat soud, který řešil majetkoprávní záležitosti po nezvěstném majiteli mešity.

O budovu mešity jakožto o dědictví se hlásily muslimské vdovy, jenže vznikl nečekaný problém. Nemohly prokázat, že majitel mešity je skutečně jejich manžel.

„Vážené dámy, dle soudního překladu svatebních smluv nevyplývá, že jste právoplatné manželky nezvěstného Mostafy Younese,“ namítal soudce. „Jste čtyři a tady je pět svatebních smluv. Podle českých zákonů může být platná jen jedna a to ta nejstarší, ledaže byste donesly úmrtní list paní... jak se vlastně jmenovala? Aha – Aishy Younesové. Navíc tady tvrdíte, že paní Aisha je naživu, jenže bydlí někde v Jemenu... či kde to je... Ta by tedy byla právoplatnou manželkou i podle českých zákonů. Vy čtyři máte svatební smlouvy pozdějšího data, podle českých zákonů jsou tedy neplatné. Naopak bych vás měl hned na místě obvinit z bigamie, která je v Čechách trestná. Možná ne ty dvě z Jemenu, ale určitě obě rodilé Češky. Máte z pekla štěstí, že ty smlouvy ještě neznamenají uzavření manželství, takže se nedají použít jako důkaz bigamie. Stejně se ale nedají brát jako důkaz pro účely dědického řízení. Suma sumárum, tady vlastně není co řešit. Váš návrh na vypořádání dědictví se zamítá.“

„Ale Mostafa Younes byl přece vlastníkem té budovy!“ namítla kurážnější z Češek.

„To nikdo nezpochybňuje,“ přikývl soudce. „Zatím však nebyl úředně prohlášený za mrtvého a tohle jednání by tak jako tak bylo jen předběžné. V budoucnu musíme navázat kontakt se zastupitelstvím Jemenu a požádat je o spolupráci při pátrání po paní Aishe Younesové, podle českého práva jediné dědičky, aby se ujala dědictví.“

„Podle práva Šaríja ale dědíme všechny rovným dílem!“ namítla kurážnější Češka.

„Možná v Jemenu, jenže v Čechách právo Šaríja neplatí,“ upozornil ji soudce. „Kdyby tato událost nastala, o čemž silně pochybuji, přihlaste se. Ale to by tu seděl někdo jiný – já podle práva Šaríja soudit nebudu.“

„Už aby to bylo!“ vybuchla muslimka.

„Neobávám se toho,“ ujistil ji suše soudce.

„Ale... co budeme dělat?“ vzlykla druhá česká muslimka.

„Poradil bych vám, slečny,“ obrátil se k ní soudce.

„Paní! Jsme řádně provdané!“ vybuchla opět kurážnější.

„Podle českého práva jste slečny,“ usadil ji soudce. „Ta nadbytečná manželství neplatí a jestli jste Mostafovi sloužily jako konkubíny, je to vaše soukromá věc, právně nezávazná. Jestli tedy chcete radu, vraťte se k rodičům a požádejte je, aby o vás váš ctěný otec – naposledy podle práva Šaríja – přerazil pořádnou hůl. Nebude-li u toho žádný svědek, tím lépe!“

Chtě nechtě jsem se musel zasmát. Opravdu skvělé rady od váženého soudce! Získal si tím moje sympatie. Donedávna jsem měl dost důvodů nemít k soudcům důvěru, tenhle soudce to trochu napravil.

Zajímalo by mě, jestli se opravdu vrátila k rodičům, jenže soud byl před týdnem a bližší události se ještě nezobrazují.

Musím se k tomu vrátit později...

Errata:

11.08.2021 15:08