Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zakázaná komnata

Chcete-li v Čechách (a nejen v Čechách, v celém světě to je stejné!) na něco hodně upozornit, zakažte to. Obvykle to má účinek přesně opačný. Počínaje biblickým ovocem v ráji, přes rozličné pohádkové třinácté komnaty, až po zákaz kouření na školních záchodech. Zakázané ovoce přece přitahuje nejvíc.

Zvláště když něco zakazujete ženám!

Však také hrdinkami většiny překračování zákazů bývaly často ženy! Počínaje naší pramátí Evou.

A druhou stránkou je sveřepé zapírání, když k porušení zákazu dojde.

Zajímavé na některých pohádkách je, že to zapírání má smysl a je dokonce chápáno jako správné. Když už hrdinka do zakázané komnaty vstoupí a spatří tam něco, co neměla vidět, potom při otázce, cože tam viděla, zatlouká a zatlouká, i když jí bestie rvou z náruče novorozeně a trhají je na kusy. A když i za těchto okolností dokáže všechno zapřít a tvrdohlavě tvrdí, že do zakázané komnaty ani klíčovou dírkou nenahlédla, bestie to nakonec uzná, ačkoliv o porušení zákazu sama velice dobře ví, protože tam v kritické chvíli byla a viděla ji.

Asi podle základního principu, že lež musí být odměněna a dobro příkladně potrestáno...

Zajímavé je, že tyto principy vyznávají především staré pohádky. V těch novějších už je lež trestána a dobro vítězí, ale dřív tomu tak nebylo. Pohádky bratří Grimmů ani Andersenovy happyendem příliš neoplývají. V Čechách si k nim přiřaďme Kubína i starší díla Boženy Němcové, kde často vítězí podvod a vinu připisují hlouposti oklamaných podle doposud platného cikánského principu »může si za to okradený, neboť si majetek nehlídal« – a hrdinou může být chasník, vyučený ve světě tak obratným zlodějem, že ukradne cokoliv, byť by to batalion vojáků strážil. A za tuto zručnost je ovšem odměněn!

Někdy to zajde až do extrémů. Jako dítě jsem nesnášel pohádkovou knížku se dvěma úplně protikladnými pohádkami. V jedné byl hloupý Honza královsky odměněn za zdvořilost a snahu každému vyhovět, zatímco o pár stránek dál byl jiný hloupý Honza odměněn za hulvátství, neboť drze odbyl ducha, požadujícího drobnou službičku. Drzost a hulvátství tam ovšem nazývali vznešeněji – zůstal prý svůj a duchovi nepoklonkoval. Když se v další pohádce zachoval »chytřejší bratr Jíra« stejně, duch ho za úplně stejnou drzost roztrhal na kousíčky.

Inu – dvojí loket byl odjakživa základem naší civilizace. Proto býval na městské bráně jako vzor panovníkův loket a kdo se ve městě opovážil měřit loktem jiné délky, musel počítat s trestem – od máchání v koši po uříznutí ucha.

Ve středověkém Dánsku používal král drakonické tresty. Za každou zlodějnu – useknutá ruka. Byl to vlastně zaobalený trest smrti, chudák bez ruky se už poctivě živit nemohl, takže brzy bídně zemřel hlady. Podobně pokrytecky se chová i dnešní společnost. Halasně zrušila trest smrti, ale exekutorům dovolí zničit člověka, takže nepřežije nejbližší zimu. Což je ovšem, ve shodě s cikánským pravidlem, jeho vina. Může si za to sám...

Dnes se v Dánsku krade více než jinde. Možná nekradou místní lidé, rodilí Dánové. Tím víc tam kradou cizinci, kterým Dánsko doširoka otevřelo dveře. »Záhadné mizení« sice snížilo jejich počty o ty nejdrzejší, militantní a ozbrojené, ale zbytky, které tam zůstaly, stačily udržet kriminalitu na špičce Evropy.

Ještě to bude problém.

Kvůli batolatům a chodícím dětem jsme přestali používat teleportové značky ganfi v hlavní sednici, kam se občas některé zatoulalo. Nechtěli jsme je znervózňovat a začali jsme používat ganfi v komoře, kam měly návštěvy vstup zakázán. Když jsem se tam ale po jednom návratu z města zhmotnil a málem jsem přitom porazil Moniku, vyvedlo mě to trochu z míry.

„Co tady děláš?“ obořil jsem se na ni. „Opravdu chceš, aby tě Danka i s Eliškou vyhodila na mráz?“

„Snad by nebylo tak zle...“ snažila se to zlehčit.

„Bylo by zle!“ ujistil jsem ji. „Varovala vás dostatečně, abyste sem ani nenakoukly!“

„Vždyť tady nic tak světoborného není!“ namítla. „Dvě postele, pár skříní, stůl a židle – a kvůli tomu sem nesmíme?“

„Nebudu ti nic zdůvodňovat,“ nepovolil jsem. „Danka vás jen tak zbytečně nevarovala. Pojď pryč, než sem přiletí, ta by nad tím oči nepřimhouřila!“

„Koukám, je i na tebe přísná, co?“ rýpla si, ale nechala se vypoklonkovat přes předsíň do velké sednice. Nabídl jsem jí židli, sedl si přes roh vedle ní, požádal jsem thuki myšlenkami o dva hrnky kafe a nabídl jí. Už se ani nedivila objevení hrnků jen tak ze vzduchu, to jen zpočátku na to všechny valily oči.

„Ty tam s ní spíš?“ vyzvídala. „Já jen... že jsou tam taky dvě postele...“

„Proč by ne, Danka je moje choť,“ pokrčil jsem rameny.

„Tvrdil jsi, že si mě vzít nemůžeš, ale na sex jsem ti byla dobrá!“ řekla vyčítavě. „A teď už o mě nestojíš?“

„To bylo ještě za svobodna,“ řekl jsem, aby si nemyslela, že jsem byl nevěrný jako ona. „S Dankou jsme se vzali, když ses vrátila k Ivanovi. Od té doby jsem ženatý a zálety nepěstuji.“

„Ivana mi raději nepřipomínej!“ zamračila se. „Nejdřív za mnou přilezl, div nebrečel, že je Elča jeho a že chce být jejím dobrým tátou. A já husa věřila, že to myslí vážně! Pak otočil jako na pětníku a rozhodl se nás obě zničit. A málem se mu to povedlo, nebýt tebe... Poslyš, jak je vůbec možné, že první test určil jako otce jeho a druhý to vyvracel? Měla jsem k vědě větší důvěru, ale po tomhle bych ty vědce nejraději nakopala.“

Nedalo se nic dělat, musel jsem jí vysvětlit, že jsem před prvním testem vyměnil vzorky za své, takže test označil za otce Ivana, právě protože nešlo o jeho vzorek. O druhém testu jsem se už bohužel nedozvěděl, ani mě nenapadlo, že to žárlivý Ivan nechá zopakovat a dozví se skutečnou pravdu.

„To by ale znamenalo, že je Eliška tvoje!“ podívala se na mě Monika udiveně.

„Proto se o ni starám,“ přikývl jsem, ale hned jsem dodal: „Tebe bych si stejně nemohl vzít. Jsme přece Jiní. Mohl jsem si vzít jedině čarodějnici a Danka není nejhorší. Uvědom si, hmotní jsme jen tady v chalupě, ale mimo... víš to sama. Uznej, to bys asi dlouho nevydržela.“

„Stejně jsem teď tady, v čarodějném doupěti,“ vzdychla si. „Poslyš, dnes jsem chalupu obešla zvenčí a odkrokovala si ji. Půdorys má obdélníkový a dovnitř by se měly vejít sednice, předsíň a komora. Herna, chodbička i pokojíčky by z obdélníku daleko vyčnívaly. Není to tak! A chalupa nemá zezadu ani dost oken. Můžeš mi vysvětlit, co je to za kouzla?“

„Kouzla,“ opakoval jsem po ní. „Vysvětlit ti je nemohu, beztak je nepochopíš. Zkus se tady ničemu nedivit, jinou radu pro tebe nemám.“

„Naše Eliška je tedy čarodějné dítě?“ zeptala se.

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Eliška je docela normální dítě. V té době jsem byl – i když jen dočasně – člověk.“

„Škoda,“ řekla. „Bylo by docela zajímavé, kdyby začala znenadání čarovat.“

„Na to zapomeň!“ navrhl jsem jí. „Děti čarodějů jsou ze zásady obyčejné. To pravidlo ti také nevysvětlím, ale zabraňuje vzniku čarodějných dynastií a tak to má asi být. Ale teď chci od tebe slyšet, proč jsi porušila ten zákaz? Máš obrovskou kliku, že jsem se tam objevil já. Danka by se s tebou vůbec nebavila a letěla bys.“

„Proč by mě vyhazovala, když ty nemusíš?“

„Kdyby tohle byla moje chalupa, vyhodil bych tě,“ řekl jsem. „Naštěstí chalupa patří Dance a tu povinnost má ona.“

„Povinnost?“ podivila se schválně hodně okázale.

„Povinnost!“ potvrdil jsem to. „Ale to bych ti zase musel vysvětlovat náš kodex a ten taky nepotřebuješ znát. Zapamatuj si aspoň to, že zákazy se u nás dodržují a přestupky trestají. Co jsi tam vlastně hledala?“

„Jen tak, ze zvědavosti!“ opáčila lehkomyslně.

„Nenapadlo tě, že bys tím mohla ublížit Elišce?“

„Ty mě úplně děsíš! Jak by jí to mohlo ublížit?“ ztuhla.

„Mohly byste obě skončit někde pod mostem,“ řekl jsem neúprosně. „Víš přece, jak na to reaguje naše Sociálka! Místo aby vám oběma pomohla, seberou ti dítě násilím a zašantročí je. Až bys někde mrzla bez dítěte, pozdě bys honila bycha! Buď ráda, že jsem se o vás zajímal – nedělám to běžně a Elišku jsem doloval až z Norska. Ostatní matky se svezly s vámi. Ale nechtěj už po mně, abych to opakoval.“

„Ty by ses mě už nezastal?“ vyčetla mi.

„Zastal jsem se tě jednou!“ připomněl jsem jí. „Podruhé by to byla chyba. Čeho si nevážíš, toho si nezasloužíš. Chápal bych zvědavost, ale chybí ti zodpovědnost! Poslyš, měly byste být rády, že máte střechu nad hlavou. Nepokoušej osud!“

„Vždyť v té komoře nic důležitého nemáte!“ opakovala vyčítavě. „A ty hned – bez milosti vyhodit pod most!“

„To, že jsi tam nic neviděla, ještě neznamená, že tam nic není,“ opáčil jsem. „Přijít tam v méně vhodnou chvíli, bylo by to nepříjemnější – především pro tebe. Mohla bys mi už věřit, máme i životu nebezpečná tajemství. Jedno méně nebezpečné ti ještě řeknu. Známe tajemství »záhadného mizení lidí«. A co hůř, my to řídíme. Má to jednu zásadní nevýhodu. Kdyby ses stala svědkem takového zmizení, zmizíš také. Jsou věci mezi nebem a zemí, se kterými se nežertuje. Rozumíš?“

„Vy řídíte všechna ta záhadná zmizení lidí?“ vytřeštila na mě oči a konečně zvážněla. „Vždyť jich bylo... děsně moc!“

„Bylo jich moc,“ přikývl jsem. „Překročilo to míru, kdy si toho lidé všimli. A ještě to v menší míře pokračuje. Poděkuj Elišce, že jsem se zabýval vámi. Což o to, tobě se vedlo dobře, neskončila jsi na ulici, ale na psychiatrii...“

„Pěkně děkuju za takové »dobře«!“

„Prodiskutuj si s ostatními, jak se vedlo jim,“ navrhl jsem jí. „Odkud jsem kterou vytáhl, aby se tady mohly ujmout svých vlastních dětí! Všechny budou mít horší vzpomínky než ty!“

„Opravdu ses tím zabýval kvůli Elišce?“

„Jedině kvůli Elišce!“ ujistil jsem ji. „Takových případů je přece v Čechách víc a v Norsku – jako na běžícím páse! Časem na ně taky dojde, ale horší věci mají přednost. A vy si laskavě uvědomte, že jste tady jen na návštěvě, abyste přežily nejhorší dobu! Kdybyste měly kam jít, nikdy byste se sem nedostaly! A až vám najdeme lepší místo, rády se od nás odstěhujete!“

„No – jestli jsou všichni v téhle vesnici jako ty, pak se ani nedivím, že se jí lidi vyhýbají!“ řekla kysele.

„Vyhýbají,“ přikývl jsem. „Nejen kvůli jménu »Záhrobí«. Hlavně kvůli tomu, že se tu občas dějí věci nevídané a pro lidi nepochopitelné. Je to tak lepší.“

„Ale – kam se máme odstěhovat?“ znejistěla.

„Už se na tom pracuje,“ ujistil jsem ji.

Pravdou ale je, že Danka na zařizování nového života pro naše azylantky pracovala víc. A trochu mě překvapila, když mě požádala o peníze, kterých jsem měl v současné době nejvíc ze všech žorukajni v Čechách.

Šlo o možnost koupit malý domek, kde by jedna z našich chráněnek mohla začít nový život. Domek prodávali pozůstalí po starších manželech, nebyl příliš lukrativní, nicméně by se pro osamělou matku samoživitelku hodil. Nedaleká mateřská školka sháněla uklízečku a pomocnou kuchařku, kde by matka s dítětem získala současně práci i umístění pro dítě.

„Milé dámy!“ oslovila je, když domek koupila. „Která si troufnete na místo pomocné kuchařky v mateřské škole?“

„Ale... nemám kde bydlet...“ přihlásila se jedna nesměle.

Takže se dozvěděla i o zakoupeném domku, který chtěla Danka převést na její jméno.

„Ale já nemám tolik peněz!“ namítla ještě.

Tím se dozvěděla, že peníze tady nerozhodují, dokonce dostane do začátku peníze na kontě. Když se tedy ukázalo, jaký dar jí Danka připravila, mladá matka se rozbrečela.

„Bereš to, nebo ne?“ zeptala se jí Danka. „Můžeš začít nový život bez dluhů a jiných závazků, ale chci od tebe slyšet, že se budeš snažit žít poctivě, abys už nikdy další takovou pomoc nepotřebovala.“

Odmítnout tak velkorysý dar by jistě nebylo rozumné. Ať už se naše azylantky dostaly do tíživého postavení jakkoliv, tohle jim mohlo zajistit lepší start.

„Někdy vás obě navštívíme,“ slíbila jim Danka, než obě objala – a zmizela i s nimi.

Naše společnost přišla o nejstarší holčičku i o její matku. Záhrobí se pro ně změnilo ve vzpomínku.

A jistě ne nejhorší...

Když se Danka na něco zaměřila, nedala si pokoj, dokud to nedotáhla do konce.

Postupně se rozšíření naší chalupy vyprázdnilo. Nejprve se odstěhovaly nejstarší děti, pak i ty mladší. Nakonec tam byla sama Monika s Eliškou, ale i pro ni hledala Danka umístění. Našla pro ni nakonec slušný byt s možností sehnat si práci, vymohla na Sociálce doplatek mateřské – nedělala si těžkou hlavu s tím, že kvůli tomu vstoupila postupně dvěma pracovnicím do mysli, odkud si vytáhla něco, co se dalo proti nim použít, kdyby se chtěly stavět na zadní. I Monika dostala do začátku nějaké peníze na kontě, aby se nemusela zadlužovat.

„Nebudeš to mít snadné,“ řekla Danka, když jsme se s ní loučili. „Ale začínáš s čistým štítem, važ si toho. A starej se vzorně o Elišku, ať Karel nemá důvod zasahovat. Neodpovídá to našim zvyklostem, i když je Eliška jeho dcera, takže má právo dohlížet, aby se jí nevedlo špatně.“

„To by měl mít spíš jako povinnost!“ namítla Monika drze.

„Povinnost ne,“zavrtěla hlavou Danka. „Poslyš, ty přece víš, čí je Eliška. A taky víš, že to vím i já. Děti nás Jiných nejsou jako my, proto je nesmíme vychovávat. Nanejvýš jim smíme čas od času přilepšovat. To je zkrátka taková daň za to, že jsme Jiní. A když se nad tím zamyslíš, není to malá daň. Karel by byl jako otec úžasný, ale smí vás jen zdálky pozorovat.“

„Umím si představit, že je to hodně krutá daň!“ přiznala Monika. „Neřekla bych, být to za trest, ale co špatného udělal, že své dítě smí jen pozorovat?“

„Ani ty jsi nevyvedla takový zločin, aby tě někdo právem trestal odebráním dítěte,“ připomněla jí Danka. „Jen sis špatně vybrala manžela. A věřím, že jsi to ani nemohla včas zjistit. Jak se říká – když ptáčka lapají... to už se nedá vrátit. Ale Eliška se ti vrátila, teď se starej, abys do stejné žumpy nespadla znovu.“

Monika by samozřejmě slíbila cokoliv. Jen netušila, co jí Danka ještě řekne.

„A snaž se žít tak, aby ses za to, co vyvedeš, nemusela nikdy stydět!“ nabádala ji Danka. „Nemysli si, že se něco utají. Nejde mi o tvůj sex s Kájou, za svobodna si mohl dělat co chtěl, ale o zakázanou komoru, odkud tě vyhodil právě včas, abych tě nemusela vyhodit z domu...“

„Vy... vy to víte?“ zbledla trochu Monika.

„Jistě,“ přikývla Danka, ale podle úsměvu se zdálo, že ji to ani moc nemrzí. „A ty teď víš, že to vím. Když se to vezme podle pravidel, měla jsem tě potrestat vyhazovem, což právě činím, jen trochu mírněji a trochu později, než jsem měla...“

„Tohle přece není trest!“ namítla Monika.

„Není,“ souhlasila Danka. „Ale povinnosti jsem musela učinit zadost, jinak bys mohla s námi bydlet i pár let. Ačkoliv – bydlení s námi není to pravé, nemáme ani televizor...“

„Docela jsem si odvykla,“ přiznala Monika. „A nikdy jsem nepřečetla tolik knih jako u vás!“

„Jo – knihy jsou vzácné,“ přitakala Danka. „Některé jako kdyby měly i duši...“

Pak jsme nechali Moniku s Eliškou v novém bytě a vrátili se do chalupy v Záhrobí.

„Tak – a konec charity, teď nastoupí Justice!“ řekla Danka přísně. „Ještě jsme neskončili!“

„Jedeme dál,“ přikývl jsem.

Errata:

11.08.2021 15:08