Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Duumvirát

Zanechat Norsko Norskem bylo pro mě to nejsnadnější ze všeho. I když to znamenalo opustit rozdělanou práci – tenhle okamžik jsem prožil v životě už víckrát. Utěšovalo mě, že to za mě převezmou jiní, ačkoliv – co tam budou dělat? Norsko je krásná země, ale s příšernými lidmi. Rozvrat společnosti už přesáhl meze, do kterých by mělo smysl zachraňovat je. Vždyť s tím všichni souhlasili, považují to za normální stav. Možná evakuovat pár posledních rodin... ale kam? A chtěly by vůbec? Nedivil jsem se, že thuki odtud stáhly poslední žorukajni. Nad Norskem zkrátka zlomily hůl, ale – nebyla to chyba? Nákaza Barnevernetu se odtud začala šířit, Norské fondy zasahují až do Čech. Jak se říká, jedno shnilé jablíčko zkazí sud ostatních.

Dobrá, smažme to, zapomeňme na to. Lituji ty, kdo se na to teď vrhnou. Až zjistí, co všechno se tam děje... Ale když to mám smazat a zapomenout, tak tedy – konec úvah. Nanejvýš to dát jako jeden z bodů, kde bych s Emilkem nesouhlasil.

Poručil jsem si list papíru a tužku. Za tu dobu, co jsem žorukajni, jsem si mimo Emilkův »notes« nic nepoznamenával, ale teď jsem se pokorně vrátil k poctivému papíru. Proč? Aby mi do toho Emilek nekoukal? To přece může na papíře stejně jako v »notesu«! I kdybych si přál klasický notes s listy papíru, Emilek přečte všechno i ze zavřených stránek.

Ten kus poctivého papíru měl pro mě význam, který jsem si hned neuvědomoval, ale nějaký význam měl, jinak bych se spolehl na Emilkův notes. Už protože se tu hůř gumuje než na elektronickém »papíru«.

Musím sepsat všechny body, ve kterých nesouhlasím se současným stavem a zažitými tradicemi. Samozřejmě tradicemi žorukajni, ne se stavem lidské společnosti – tam je chyb příliš mnoho, to by bylo nadlidské. Emilek má chyb přece jen méně.

A začnu prvním bodem: jak se Emilek opravdu jmenuje?

Proč mě to ale napadlo jako první? Vždyť to bude co do důležitosti až někde vzadu! Ale měl bych tím začít. Nemohu mu přece pořád říkat »Emilek«, určitě si nezaslouží srovnávat s tím hloupoučkým gumáčkem.

Ohledně nás žorukajni, chápu proč odmítá vytvářet z nás dynastie, ale přece jen – ponechávat vlastní potomky bez jejich výchovy a »vracet je« do davů... je to opravdu jediná možnost? Nejde přece o to prosazovat mezi nás i vyložené lemply, jako je zlatým pravidlem u zdegenerované pozemské šlechty, ale jistě není nejlepší vylučovat je úplně!

Tak – a dál. Opravdu je v jeho silách zachránit v případě nějaké kosmické katastrofy jen deset milionů lidí? Nemohl by postavit víc Základen než současných osm? Proč ani neopravil zničenou devátou? Není smutné degradovat ji na popraviště?

Jistě toho ale bude víc!

Té noci jsem nešel spát vůbec.

Papír přede mnou se ale zaplňoval pomalu, jako kdybych neměl o čem diskutovat a byl vlastně docela spokojený. Měl jsem jít raději spát, říká se přece: ráno bývá moudřejší večera. Jenže – kolik takových nabídek za celý život dostanete? Otázka je, zda bych po tomhle rozhovoru vůbec usnul!

Když ráno do sednice přišla Danka, našla mě nad listem papíru, využitým zhruba do poloviny. Pochopitelně se zajímala, co vlastně dělám, že ani nejdu spát. Když jsem jí ale vysvětlil, jakou smlouvu jsem v noci uzavřel, obrazně spráskla rukama.

„Ty ses pohádal s thuki?“ podívala se na mě zděšeně.

„Vypadá to tak,“ přikývl jsem.

„A to ses nebál, že tě rozpráší?“

„Ani ne,“ pokrčil jsem rameny. „Kdybys víc věřila, že se thuki snaží jednat spravedlivě, ani by tě to nenapadlo.“

„Napadlo mě to hned,“ připustila. „Kde jsi sebral jistotu, že jsou thuki spravedlivé?“

„A nevedou snad i nás jednat spravedlivě?“

„Většinou vedou,“ připustila neochotně. „Ale rozmyslela bych si hádat se s ní.“

„A víš, proč jsem rád, že to tak dopadlo?“ zeptal jsem se, ale byla to řečnická otázka, protože jsem rovnou pokračoval: „Právě tím potvrzením, že thuki jednají spravedlivě. Thuki jsou obrovská síla. Kdyby nebyla spravedlivá, měli bychom na krku spoluvinu na něčem opravdu kolosálním. Takhle si přece jen připadám lépe.“

„Nop jo...“ připustila, že na tom něco může být. „Můžeš mi ukázat, co jsi tady na tom listu vymyslel?“

Ukázal jsem jí to.

„Přidala bych tam, že bere mezi žorukajni víc ženských než chlapů,“ dodala mi další bod. „Není to rovnocenné. Být stejně chlapů jako ženských, mohli bychom žít ve dvojicích. Ve dvou se to lépe táhne.“

Uznal jsem ten bod za oprávněný a připsal ho k seznamu.

„Co přijme, přijme,“ řekl jsem. „I kdyby uznal jen něco, bylo by to dobré.“

„Jsem opravdu zvědavá, jak dopadneš!“ řekla opatrně.

Už se mi ale vrátil optimismus. Thuki – nebo Emilek, či jak si vlastně říká, představuje příšernou sílu. A bylo by kruté, kdyby nebyla spravedlivá. Krutovládce se lidé bojí a ve stínu šibenic se špatně žije. Jen spravedlivého vládce mají lidé rádi.

Začínal jsem se na další setkání těšit.

Týden mi uběhl v nicnedělání. Norsko jsem přenechal na starost jiným, v mém lodainu se nic nedělo a seznam mi už dál nepřibýval. Bylo dobré znamení, že je chyb málo. Těšil jsem se na další rozhovor a v duchu jsem probíral, co bych ke kterému bodu ještě dodal. Budeme přece jednat o každém zvlášť. Ale dobrý pocit mě neopouštěl ani když Danka sýčkovala, že jsem si dovolil příliš mnoho.

Já jsem se ale neobával, že to špatně dopadne. Věřil jsem, že thuki nejednají v zásadě nespravedlivě. Umlčení kritiky by bylo podle mého mínění nespravedlivé. Prosím, nemusí uznat mé důvody, může proti nim postavit silnější argumenty. Uznám je, budou-li silnější. Ale měly by rozhodovat jedině argumenty. Vděčnost neznamená bezpodmínečný souhlas se vším.

Je ovšem pravda, že jsem s blížícím se rozhovorem byl jako na trní. První probdělou noc jsem si vynahradil ve třech následujících dnech, ale pak už jsem zase spal jako na vodě.

Konečně týden uběhl a nastal opět večer. Čekal jsem, až se Emilek ozve a byl jsem připravený diskutovat.

A pak se mi najednou ozvalo přímo v hlavě.

»Chceš-li mě nazývat jménem, říkej mi jak chceš,« ozval se známý hlas. »Snesu i toho Emilka, na jméně u mě nesejde. Ale když tě to tak zajímá, tvůrci mě nazývali Ozariéh.«

Mohlo mě napadnout, že si můj list přečte i beze mě. Ani jsem ten list nemusel rozkládat. Dobře, tak tedy Ozariéh. Staré Tibeťany kdysi napadlo, že božích jmen může být tolik, kolik je lidí na světě a vyhlásili, že si každý může vybrat, které se mu zalíbí. Devět miliard božích jmen! Je to sympatičtější než jedno jediné jméno, které se ani nesmí vyslovit. U jedinečné bytosti na jménu nezáleží, ani je nepotřebuje.

Něco jiného asi je, pokud je takových bytostí víc. V okolí Země je nejspíš Ozariéh jen jeden a na jménu tedy nesejde. Ale to neznamená, že je jediný v celém vesmíru! Má-li své tvůrce, mohli by jich vytvořit víc. Ozariéh se stará o lidstvo na Zemi u Slunce. Podobné bytosti mohou pozorovat a možná i chránit jiné civilizace. Vždyť sama existence tvůrců předpokládá, že je obydlených světů ve vesmíru víc!

»Dobrá, jsi tedy Ozariéh,« přijal jsem to. »Budu tě tak nazývat, když už to jméno znám. Bude to zdvořilejší.«

»Jak myslíš,« pocítil jsem v jeho slovech úsměv. »V tom případě ale používej střední rod. Nepovažuji se za muže ani za ženu. Jsem prostě TO – Ozariéh.«

Došlo mi, že už na mě ve středním rodě promluvil. Mohl jsem si toho všimnout sám i bez upozorňování. »Nechalo jsem se unést... mělo jsem raději mlčet...« Ale je to přirozenější než aby se superbytost považovala za muže, jak všechna dosavadní náboženství předpokládají. Proč? Ani muž, ani žena. TO.

»Zvyknu si,« kvitoval jsem to.

»Také se přizpůsobím,« sliboval(o!) Ozariéh.

Jenže to nemyslel(o!) tak, že mě bude oslovovat jménem.

První bod mé listiny byl dotaz na jeho jméno, v tom mi neprodleně vyhověl, aniž by čekal, až to lejstro rozbalím. Jenže potom pokračoval, až mi »spadla čelist«.

»Otevřeme otázku: proč nelze v případě nějaké kosmické katastrofy vyvézt víc než deset milionů lidí? Nešlo by postavit víc Základen než osm? Proč neopravit zničenou devátou? Není smutné degradovat ji na popraviště?«

»Ale to je až další bod,« namítl jsem.

»Připomínku o diskriminaci potomků žorukajni uznávám bez námitek,« řeklo Ozariéh. »Škodlivost dynastií se dá vyřešit bez zbytečného odmítání potomků žorukajni. S tím také souvisí připomínka na poměr mužů a žen mezi nimi. V těchto bodech změníme jen pár prováděcích pravidel.«

Ejhle, to to vzalo obrat! Ozariéh uznává moji připomínku bez námitek! A já měl připravenou filipiku na podporu svého názoru! Nebylo to zbytečné, ale tak hladce jsem to nečekal. A s tím se sveze i Dančina připomínka, určitě ji to potěší.

»Můžeme tedy pokračovat – problém Základen. Bylo by možné postavit jich víc,« připustilo. »I když to není tak snadné, jak se to řekne. Kdyby došlo k nejhoršímu a vzorky lidstva se musely vydat do vesmíru, víc jak deset Základen neobsloužím. Je to otázka materiálu, energie, ale zejména, musím být přece s nimi a samo se nemohu libovolně roztrhat! Základny se musí po odletu pospojovat do jednoho objektu, ale jejich velikost není neomezená. Mohlo bych postavit ještě dvě, ne víc. Tím se množství lidí na palubě zvýší z deseti na dvanáct, nouzově asi na patnáct milionů. Proti miliardám lidstva je to jen vzorek genofondu, víc nezvládnu. Vám žorukajni jsem svěřilo výběr a ten usměrňuji jen tím, že vás stahuji ze zemí, kde lidé buď o záchranu nestojí nebo si ji nezaslouží. Když už je vybíráte, vybírejte je aspoň zodpovědně.«

»I patnáct milionů by bylo víc než deset,« řekl jsem.

»Jistě,« souhlasil. »Dobrá, postavím ještě dvě. Nebudu opravovat zničenou Devátou, jednodušší je postavit dvě nové. Musí to být nenápadně a lidstvo s výjimkou žorukajni se o nich nesmí dozvědět, na tom musím trvat, ale v oblasti Jupitera se ještě ledacos schová. V případě katastrofy tam vybrané jedince přesunu tak tajně, jako nedávno mizeli vybraní zločinci na Devátou. Kdyby se ale lidstvo o chystané záchraně dozvědělo a zjistilo, že tam pro naprostou většinu není místo, vypukly by krutosti dřív než by opravdu šlo do tuhého. Utajení Základen i samotných žorukajni je proto bezpodmínečně nutné a to jistě uznáš, když jejich odtajnění ve tvých bodech není. Je to tak?«

»Proti utajování nejsem,« opáčil jsem. »Lidé by se mohli chovat podle hesla – ať sousedovi taky chcípne prase! Ale snad bys mohlo snížit nepoměr mezi kapacitou Základen a zbytkem lidstva. Nebo aspoň omezit přírůstky. Inteligentněji než válkou by to nešlo?«

»Pokus s politikou jednoho dítěte dopadl v Číně špatně,« řeklo Ozariéh. »Koho by napadlo, že Číňané budou v honbě za syny zabíjet nadbytečné narozené holčičky?«

»To by v Čechách nenapadlo nikoho,« přizvukoval jsem. »U nás považujeme zabíjení nemluvňat za zločin. Číňané mají podle všeho menší úctu k lidskému životu.«

»I v Čechách by to některé napadlo,« vzdychlo si. »Ale nanejvýš pár vyšinutých jedinců. Ne jako v Číně. Tam vznikly celé oblasti, kde mezi jedináčky byli samí chlapci a dnes, když vyrostli, nemohou najít partnerky. Takové lidi přece nebudeme zachraňovat! Proto jsem začalo z Číny stahovat žorukajni.«

»A co jim pomoci nenápadněji?« napadlo mě. »Třeba jim rozptýlit do jídla antikoncepci...«

»To by snad pomohlo v Africe,« namítlo Ozariéh. »Tam by si s tím nevěděli rady a svedli by to na nepřízeň osudu. Ale v Číně by to úspěch nemělo. Číňané jsou příliš chytří. Brzy by vystihli, že se to děje jen v určité oblasti – a rozprchli by se po celém světě.«

»I Afrika bude dělat problémy,« vzdychl jsem si. »Snad by to pomohlo aspoň tam!«

»A co se stane, když v Africe začnu lidem do jídla dávat antikoncepci, jak navrhuješ?« zeptalo se Ozariéh, ale hned si samo odpovědělo: »Poklesne tam porodnost, výborně! Ale pak se tam slétnou lékaři bez hranic, aby v rámci „pomoci“ zavedli „asistovanou reprodukci“. Přitom si sice královsky vydělají – zadarmo to přece dělat nebudou – ale jejich úsilí půjde špatným směrem, přímo proti nám.«

»Myslíš, že současný stav je nejlepší ze všech možných? Já mám spíš takové... tušení blížící se katastrofy.«

»Já také,« vzdychlo si i Ozariéh. »Už delší dobu zvažuji vyhlásit stav na Zemi za katastrofu a začít připravovat odlet.«

»I když to zatím katastrofa není?«

»Není? Největší stěhování národů v dějinách Země už je v plném proudu. Migranti se nemají kam vrátit, jejich místa už obsadili jiní. Evropa nemá pro takové množství parazitů zdroje, neunese je, hospodářsky se zhroutí a než se migranti přelijí jinam, vyvraždí ji. Nastane dominový efekt a celý svět bude na konci připomínat Evropu po Třicetileté válce.«

»I z toho se přece Evropa vzpamatovala,« řekl jsem.

»Vzpamatovala,« připustilo. »Ale myslíš si, že to přežili ti nejlepší z nejlepších? Kdepak! Úroveň Evropy několik století nestála za nic! Tohle bude ještě horší!«

»Takže Afriku nevyřešíme,« vzdychl jsem si. »Pojďme tedy k dalším bodům, ať změníme aspoň to, co se změnit dá!«

Probrali jsme tedy všechny body, které jsem navrhoval ke změně. K mému nebetyčnému údivu Ozariéh převzalo všechny, až na požadavek zvýšit kapacitu Základen, který již narážel na strop jeho možností, a na nenásilné snížení pozemské populace. Násilím by to šlo, ale to jsme svorně odmítli. I nadále budeme vybírat deset, časem snad patnáct milionů lidí, kteří si zasluhují záchranu, zatímco zbytek lidstva musíme – ať se nám to líbí či ne – zanechat osudu. Záchrana vzorků lidstva pomocí Základen bude jen záchranou vzorků, ne lidstva jako celku. Samozřejmě bude lépe, když k tomu nedojde, na druhé straně je dobře, že tu je aspoň tohle.

Ozariéh se uvolil ponechat mi právo vyvolat s ním další diskusi, kdykoliv dojdu k názoru, že by se mělo něco změnit. Podle jeho názoru to může být užitečná výjimka, i kdybych po něm dalších tisíc let nic nepožadoval.

Dalo se říci, že jsem uhádal z mého hlediska vítězství. Ne nad Ozariéh, ale nad zaběhnutými konvencemi.

To bude Danka koukat!

„Takže ses stal »duumvirem«,“ řekla uznale Dana, když jsem jí ráno po další bezesné noci vyprávěl, co se v noci stalo.

„A to je dobře nebo špatně?“ zeptal jsem se jí.

„Spíš dobře,“ odvětila. „Prostě jsi druhou nejdůležitější osobou mezi žorukajni, pokud za tu nejdůležitější považujeme thuki – tedy spíš Ozariéh. Odjakživa víme, že thuki mezi sebou spolupracují, nejsou úplně samostatné. Nejodvážnější hypotéza jakou jsem kdy slyšela byla, že thuki mají na Základnách řídící centrum. Ale nevěděli jsme, že se jmenuje Ozariéh.“

„Obávám se, že to tak není,“ řekl jsem.

„Proč si to myslíš?“ podívala se na mě udiveně.

„Jupiter je od Země příliš daleko,“ zdůvodnil jsem svoje obavy. „Ani rychlost světla nestačí zajistit rychlejší komunikaci než v řádu čtyřiceti minut. Thuki však reagují ihned, zpoždění se nedá vysledovat, musí mít tedy centrum tady na Zemi. Může jít o spojenou inteligenci samotných thuki, nebo je Ozariéh řídí odněkud ze Země.“

„To by nás thuki neposlouchaly na Základnách,“ namítla. „Tam přece také reagují bezprostředně, bez zpoždění.“

„Těch řídících center může být víc,“ připustil jsem.

Jenže naše znalosti o Ozariéh nestačily na objasnění této otázky a tak nám nezbylo než planého odhadování zanechat.

„Duumvir... duumvir...“opakoval jsem si. „Zní to téměř jako latinsky. Znala jsi už nějakého duumvira přede mnou?“

„Duumvir je latinsky,“ odvětila. „Byli to spoluvladaři za starého Říma, dva duumvirové obvykle vládli jednomu městu. Ale mezi námi žorukajni jsem se s ničím takovým nesetkala.“

„Spoluvladaři...“ opakoval jsem po ní. „Ozariéh možná vladařem je, ale já?“

„I ve starém Římě, kde duumvirové nejčastěji vládli na městských magistrátech, býval jeden z nich silnější a druhý mu sloužil jako »podržtaška«,“ utěšovala mě. „Ale i tak – jsi první případ, že by se někdo bavil s thuki – nebo s Ozariéh. Dokonce ses s ní pohádal – a už vůbec jsem neslyšela o tom, že by thuki někdy daly na naše lamentování!“

„A lamentovali jste někdy v dosahu thuki?“

„Asi ne,“ připustila. „Kdo měl nějaké připomínky, asi si je jen brumlal potichu pro sebe. Tys byl první, kdo se pohádal pěkně nahlas!“

„Ale úspěch to snad mělo, ne?“

„Úspěch by to mělo i kdyby tě za to teď rozptýlila...“

„Rozptýlilo!“ opravil jsem ji.

„Promiň, já pořád uvažuji o thuki jako o knize...“

„A co se rozpomenout na všechno, co nám kdy vadilo...“ napadlo mě.

„Nemusíš všechno naráz!“ okřikla mě.

„Nebudu,“ uznal jsem. „Takže bych tě teď chtěl požádat o pomoc. Mám za úkol vymyslet pravidla upravující poměr nás chlapů k ženám mezi žorukajni a pravidla vztahů k případným našim potomkům. Ozariéh si vymínilo, že se některá pravidla měnit nebudou. Například, že děti žorukajni nesmí vychovávat jejich rodiče, ale buď jiní žorukajni, nebo nejraději ostatní lidé. To vlastně ponechává Elišku v péči Moniky, takže se nic nemění. Až do chvíle, kdy bude Eliška dospělá... tady bude asi problém, v Čechách jsou děti dospělé v osmnácti letech, v Anglii až ve dvaceti, u muslimů v šesti... ačkoliv pochybuji, že by Ozariéh něco takového schvalovalo. Pak teprve se může stát žorukajni, ovšem přijmout ji a zejména posoudit, zda to bude vhodné, aby se nestal žorukajni nějaký darebák, musí opět někdo nestranný, takže ne praví rodiče... tedy, neusnadnilo nám to...“

„Pokrok je, že Elišku můžeme přijmout mezi žorukajni,“ poukázala Danka na lepší stránku věci. „Dřív to prostě nešlo!“

„Jenže zadávací podmínky jsou tak podrobné, že k nim už těžko nějaké další pravidlo přidáme!“

„Však my na to přijdeme!“ řekla Danka.

„Máš pravdu,“ řekl jsem. „Času dost!“

© Václav Semerád, Nová Ves 2017

Konec

© 2016 Václav Semerád, Nová Ves

11.08.2021 15:08

Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od Q-230219: 11/3 v 19:56 na téma Věda: Důkaz paralelního vesmíru? Nacistická mince z roku 2039 v Mexiku vyvolává bizarní teorie https://newstangail24.com/nazi-coin-from-2039-in-mexico-sparks-bizarre-theories Domů Statistiky "Záhrobí" (komentáře) Téma=Záhrobí Nahoru! Knihy, úvahy    Nepřihlášení (roboti) nemohou přispívat! 1 Jméno: VlastimilČech Info: veterán he he he... nepopletla sa data tedy údaj   Téma: Záhrobí 04.02.2017 v 06:59 id: 1249863 he, he, he... nepopletla sa data, tedy údaj rok, nahoře v tabulce? chyták? Kdo dává pozor? Nebo něco scifistického? 2 Jméno: Hugot Info: . 2 SW:   Téma: Záhrobí 31.01.2017 v 11:54 id: 1249557 2 SW: Ahoj Vašku, díky za další napínavý a propracovaný poříběh. Záhrobí se mi moc líbilo. Přeju Tobě hodně zdraví a nám čtenářům abys měl hodně chuti do další práce. Michal. 3 Jméno: jirkacbx Info: cestář z°vesnice Rozumný a námitkám přístupný   Téma: Záhrobí 30.01.2017 v 20:15 id: 1249473 Rozumný a námitkám přístupný počítač či ONO,umělá osobnost. Povedený. €a 4 Jméno: jirkacbx Info: cestář z°vesnice Počítač s vlastním názorem a trochu   Téma: Záhrobí 27.01.2017 v 21:37 id: 1249188 Počítač s vlastním názorem a trochu může brblat? Jsem zvědav na pokračování 5 Jméno: VlastimilČech Info: veterán Satanistická mše:   Téma: Záhrobí 27.01.2017 v 12:06 id: 1249186 Satanistická mše: Proč by se děti měly účastnit satanistické mše s nadšením? Proč by to měla být dokonce pedofilie? Četl jsem, že satanistická mše byla mší, včetně modliteb, odříkávaná POZPÁTKU... Tohle by mělo vzbuzovat nadšení u dětí? Účastnil jsem se mše konané na svatbě v rodině. Přestože mše proběhla pochopitelně správným směrem a byla srozumitelná, myslím, že jsem neviděl na přítomných dětech nic jiného než nudu...žádné nadšení náboženské... 6 Jméno: VlastimilČech Info: veterán To je dobré s těma zemákama... Tady se   Téma: Záhrobí 21.01.2017 v 15:24 id: 1249141 To je dobré, s těma zemákama... Tady se bramborům říká kobzole. Prý je to proto, že se ta plodina šířila z Hukvald. Hukvaldy patříly olomouckému arcibiskupovi a ten měl nějakého popohaněče na svých polích. A robotníci mu říkali Kobzol, protože prý na ně při okopávání té okopaniny pohůňkovským stylem pořvával: "Kop zol!"   Pro křtěné Vitavou:Kop=kopej; Zol=podklad, zem, obvykle tvrdá (snad to souvisí i se slovem "mo-zol") Obdělávání té plodiny nebylo u lidu poddaného asi tuze oblíbeno.... 7 Jméno: Bavros Info: Erzgebirgeman Vrátím se trochu k bramborám Parmentier   Téma: Záhrobí 21.01.2017 v 06:55 id: 1249140 Vrátím se trochu k bramborám, Parmentier byl břídil... Pozoruhodnou osobností krušnohorské obce Přebuz byl zdejší farář Daniel Josef Ignác z Mayernu. Jeho učenost byla známá daleko za hranicemi Krušných hor. Díky své učenosti a výmluvnosti se propracoval k titulu arcibiskupa pražského. Byl to právě on, kdo zavedl pěstování brambor ve zdejším drsném kraji již v roce 1731 před získáním titulu arcibiskupa... Hezké mrazy a sněhovou pokrývku 8 Jméno: VlastimilČech Info: veterán ... Kdybys byl čarodějem nezamykal bys   Téma: Záhrobí 19.01.2017 v 16:06 id: 1249131 ... Kdybys byl čarodějem, nezamykal bys, neměl bys ani čím.... no přece kouzlem! My kouzelníci zamykáme kouzlem. A Čarodějníci zamykají nějakými čáry. 9 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan 2 VlastimilČech: @QP Kdybys byl čarodějem   Téma: Záhrobí 18.01.2017 v 16:46 id: 1249127 2 VlastimilČech: Kdybys byl čarodějem, nezamykal bys, neměl bys ani čím. Zámky na staré venkovské chalupě? K čemu? A kdybys byl zlodějem, nechci se moc hádat, ale Záhrobí by ses také vyhýbal obloukem... 10 Jméno: VlastimilČech Info: veterán No i kdybych nebyl čarodějem tož bych   Téma: Záhrobí 18.01.2017 v 16:22 id: 1249126 No, i kdybych nebyl čarodějem, tož bych dveře zakázaného pokoje zamykal... Nu, třeba to byl jen test spolehlivosti. Zpětná kontrola dodržení zákazu je jistě možná... jsem zvědav na následky! 11 Jméno: VPJVM Info: z PC Drobná poznámka k těm bramborám:   Téma: Záhrobí 17.01.2017 v 17:08 id: 1249122 Drobná poznámka k těm bramborám: Parmentier se s nimi seznámil v Prusku, kde se v té době už zřejmě běžně pěstovaly. 12 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan 2 VlastimilČech: Malé upřesnění: nešlo   Téma: Záhrobí 16.01.2017 v 13:14 id: 1249119 2 VlastimilČech: Malé upřesnění: nešlo o krále. Byl to nápad Antoine-Augustina Parmentiera ( viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Antoine-Augustin_Parmentier ve Wikipedii), francouzského lékaře, i když na střežení pole brambor dostal vojáky od Ludvíka XVI. Francouzský král si ho dost vážil a dvojnásob když brambory zachránily spoustu lidí při neúrodě 1785. Kromě brambor proslul Parmentier také tím, že za anglické námořní blokády v době Napoleona Bonaparta úspěšně nahradil dovážený třtinový cukr cukrem z řepy cukrovky. Takže brambory i cukrovka - ten si tu sochu v Paříži (a ulici i se stanicí metra po něm pojmenované) opravdu zasloužil! I když nedosáhl proslulosti jiného lékaře té doby - Guillotina. Na tohle jsem narazil u knihy Fext. Původně jsem psal o polích brambor v době třicetileté války (těžko si dnes představíme, jak to šlo bez nich). Až mi někdo napsal, že ve Třicetileté válce brambory v Evropě nebyly. (Myslel jsem si původně, že Třicetiletá válka byla dlouho po Kolumbovi, jo, byla, ale brambory se jako plodina rozšířily až díky Parmentierovi.) 13 Jméno: VlastimilČech Info: veterán Zakázané ovoce přece přitahuje nejvíc   Téma: Záhrobí 16.01.2017 v 12:00 id: 1249118 Zakázané ovoce přece přitahuje nejvíc K tomu bych si dovolil dodat ten příběh o kterémsi francouzském králi, kterému se nedařilo rozšířit brambory mezi lid... Nechal políčko se zemáky strážit vojákem. Ve dne. V noci přišli poddaní a hlízy jako velkou vzácnost rozkradli a nasadili na svých zahradách. 14 Jméno: VlastimilČech Info: veterán Oni PRÝ ti nedobrovolní dárcové jsou   Téma: Záhrobí 09.01.2017 v 20:22 id: 1249054 Oni PRÝ ti nedobrovolní dárcové jsou nějakou dobu před usmrcením nějak připravováni. Ne tedy přímo ty osoby, ale jejich těla, jejich orgány. Právě proto, aby se nějak zmírnila, nebo dokonce obešla ta reakce přijímajícího organismu... Tak nějak to vyvezlo napovrch po tom případu chlapečka ze Starých Hamer. Toho sice dokonce i vrátili snad po půl roce, ale bez ledviny. A u klučiny byly prokázány lékařské zásahy, které měly tlumit reakci příjemcova organismu... Rodiče už měli pro synka i symbolický hrob, mělo se zato, že se utopil v Ostravici... No, jak jsem slyšel tak prodávám... možná je to jen legenda. ale slyšel jsem ji přímo ve Starých Hamrech... a pak ještě vícekrát. 15 Jméno: Bavros Info: Erzgebirgeman Hezký :-)   Téma: Záhrobí 07.01.2017 v 22:05 id: 1248678 Hezký 16 Jméno: VlastimilČech Info: veterán No měla Eliška OBROVSKOU KLIKU! Některé   Téma: Záhrobí 07.01.2017 v 13:01 id: 1248592 No, měla Eliška OBROVSKOU KLIKU! Některé děti jsou kradeny na rozebrání na orgány... Ono takové nemocné milionářské dítě prostě ty ledviny potřebuje, že... ale kde vzít dětské ledviny... že... a roztomilý chlapeček potřebuje nové srdíčko... tak se prostě ukradne dítě nějakým východoevropanům...co už, že,,, 17 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan 2 Jaxx: Sto dní je lhůta daná technicky   Téma: Záhrobí 02.01.2017 v 16:26 id: 1247972 2 Jaxx: Sto dní je lhůta daná technicky (popsáno jinde v textu). Je to minimální doba automatické změny na černý (UV) plamínek... V té době se to ještě dá změnit, ale když si toho už nevšimne... 18 Jméno: jaxx Info: pro změnu správce sítě Tonda je příliš velkomyslný. Sto dní je   Téma: Záhrobí 02.01.2017 v 16:15 id: 1247971 Tonda je příliš velkomyslný. Sto dní je příliš dlouhá doba. Přiměřená je tak měsíc s tím, že by Tonda po třech týdnech stupňoval nátlak... 19 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan Omluva: Psát dvě verze najednou není   Téma: Záhrobí 02.01.2017 v 09:24 id: 1247966 Omluva: Psát dvě verze najednou není úplná legrácka. Záhrobí mělo od začátku dvě verze - učesanou a "rozcuchanou". První kapitoly popisovaly hrdinův (držko-)pád a následnou krutou pomstu (tak trochu ve stylu Hraběte Monte Christo), pak se děj přesunul jinam. Což celkem šlo - jenže jsem si včas neuvědomil, že "všechno souvisí se vším". V "rozcuchané" verzi zahrnovala pomsta kromě důkladného zničení hlavních padouchů i parádní parohy pro "menšího grázla". Jenže v "učesané" verzi jsem parohy taktně vynechal. Což byla chyba, protože v dalším ději měla úlohu i Eliška - "kukaččí mládě", s parohatostí logicky spojené. Když jsem vynechal parohy, musel jsem logicky vynechávat i Elišku a veškerý děj kolem ní - a nebylo toho málo. Až do chvíle, kdy měla převzít poněkud větší úlohu, čímž se ukázalo, že Eliška (byť nemluvně) je důležitá. Takže mi nezbylo než ji "odmaskovat" i pro "učesanou" verzi, kde se tedy zničehož nic objevila. Což o to, parohy se dají popsat i poměrně decentně, následné "odmaskování" Elišky také nevypadalo jako problém, prostě jsem zrušil část "maskování" a čtenáři "rozcuchané" verze by si ničeho ani nevšimli. Jenže jde o drtivou většinu čtenářů "učesané" verze, kterým se najednou objevila spousta - předtím vynechaného - textu. Potíž je, že tento text nemůže být automaticky (ani ručně) označený jako "změna", protože v "rozcuchané" verzi už dávno je a tam se přece nemění! Většinu čtenářů by to mohlo parádně zmást. Co s tím? Řešení: Musím (chtě nechtě) v této chvíli zrušit "historii změn" a čtenářům "učesané" (základní!) verze se omluvit. Udělají nejlépe, když se vrátí na kapitolu 13 "Pochvala" (a budou se asi trochu divit, co všechno od toho místa přibylo). Čtenáři "rozcuchané" verze sice přijdou o změny, ale to je v této chvíli menší zlo (jim se mění jen poslední kapitola). Takže - omlouvám se, mea culpa, elektrárenský popílek na mou hlavu!   2 VlastimilČech: Pro mohamedána žena sem - žena tam, beztak nemá cenu. A přelstít nevěřící je přece v pořádku, ne? Komentáře Začátek