První zastávkou na Enkrově cestě byl Rangún v Barmě, obvyklé turistické místo Arminů. Enkra si prohlédl Zlatou pagodu i město, strávil tam noc a pokračoval. Jeho Liberty objížděla Barmu, shlédla pobřeží ostrova Jávy, stavila se v Singapuru a v téměř každém přístavu, který byl na cestě. Nikam se nespěchalo, veselí mladí lidé v bílých uniformách se bavili a smáli se, jako by na světě neexistovaly žádné starosti. Zásadně se používaly jen plachty, motor při manévrování v přístavech. Na celé cestě se Enkra nevyhýbal novinářům ani televizním kamerám a odpovídal jim vtipně a bezstarostně na jakoukoliv otázku. V Manile na Filipínách se uvolil svést exhibiční utkání s několika místními borci v karate a všechny je porazil, čímž se stal miláčkem celého souostroví a všech televizních diváků.

V Arminu samém se o jeho expedici pomalu přestávalo psát. Nezřetelně; nejdřív jí byly plné noviny a spousta fotografií, pak míň, potom zase míň a nakonec jen krátká zmínka s jednou fotkou. To omezení bylo plánovité a řízené centrálně pro celý tisk.

V Djakartě už Enkra jednou byl, když jel na Filipíny, teď se tam ještě vrátil. Novinářům se svěřil, že bude pokračovat podél pobřeží Sumatry, Kalimantanu a Suwalezi až ke kouzelnému ostrovu Bali. Někdo z novinářů se zeptal, zda ho lákají místní vyhlášené krásky a Enkra odpověděl stejně zvesela, že o nich hodně slyšel a že někteří jeho kamarádi po nich velice touží.

Beppo Scornazzi byl obyčejný kluk, nebylo mu ještě patnáct a na výpravu byl vybrán vcelku jen jako člen družiny. Patřil Bello Corronovi, takže je jasné, že byl z Indiopolisu. Toho večera mu kluci svěřili hlídku na dolní palubě a odešli do města. Beppo tiše zuřil, že on nemůže, ale co se dalo dělat, někdo hlídat musel. Takže si připjal opasek s revolverem, zalezl do přístřešku se zásobními plachtami a tam se uvelebil, aby nějak přečkal dobu, než ho přijdou vystřídat. Kromě něho hlídalo pár šelem, ale ty radši zalezly, aby na ně nebylo moc vidět.

Beppo sice podřimoval, ale hned se probudil, jakmile zaslechl podezřelý zvuk. Někdo byl na palubě a šel velmi tiše v gumových podešvích. Bylo jasné, že nějaký pitomec se rozhodl zkontrolovat, jak se hlídky starají. Beppo se opatrně vyplížil a jako had se sunul za ním. Povšiml si tmavé postavy, oblečené jen v šortkách; zřejmě přišel vodou, aby si ho nevšimla hlídka u můstku z mola.

Skočil mu na záda; ten muž byl zřejmě velmi dobrý bojovník, okamžitě se vysmekl a odrazil Beppa tak skvělým úderem karate, že by ho byl zabil, kdyby Beppo nebyl zkušený rváč. Okamžitě znovu zaútočil a tentokrát toho chlapa nabral chodidlem a mrštil jím na stěnu kabiny; muž vyhekl, odskočil a v jeho tváři se objevil zvířecký strach. A v té chvíli taky Beppo pochopil, že to není nikdo z velitelů, ale docela cizí člověk. Zřejmě domorodec a tudíž nepřítel.

To už ale po něm skočil. V poslední chvíli spatřil záblesk na ostří nože, ale už se nestihl vyhnout; ten nůž mu rozpáral břicho širokou ranou a Beppo se skácel. Muž nečekal na nic a dal se na útěk. Beppo z posledních sil vytáhl svůj revolver a dvakrát vystřelil. Ta druhá kulka prostřelila ničemovi lebku.

Výstřely přilákaly ostatní. Přiběhl velitel hlídek jaguár Arrgattsamwoogh; dal okamžitě příkaz k dopadení lotra, ale ten byl už mrtev.

O Beppa se staral Sheltie Rabowski; sháněl někoho, kdo umí pracovat s Ohněm, ale už viděl na první pohled, že chlapci není pomoci. Beppo byl při vědomí a tiše skučel jako štěně.

„Kdo... kdo to byl?“ zeptal se.

„Nevím. Nějaký Malajec. Zřejmě zloděj...“

Beppo bolestně obrátil oči v sloup. Ještě přišel k vědomí a přerývaně mluvil: „Tak vidíš... budu první, kdo... zahyne na týhle výpravě! Ani jsem se... tam nedostal...“

„Neboj se! Poslali jsme pro Asthru!“ přesvědčoval ho Sheltie. Asthra byla ve městě, nemohla to stihnout.

„Drž... aspoň mě drž za ruku!“ prosil Beppo a pak ještě chvíli skučel, než ztichl. Sheltie klečel vedle něho až do chvíle, kdy přišel Enkra a Sebastiano, které narychlo sehnali.

„Je mrtev,“ řekl jim Sheltie, „S tím se nedalo nic dělat. Rozpáral ho jako králíka...“

Enkra si zamyšleně prohlížel nůž.

„Malajský kris. Dobrá práce... těžko to byl obyčejný zloděj!“

„Jak se zdá, nic tu neukradl,“ řekl Sebastiano, „Myslím, že ani nechtěl. Spíš vyzvídal; znám takový typy, pár jsem jich dostal!“

„Jsme v nebezpečných vodách.“ řekl Sheltie.

„Jestli je dostanu, rozsekám je na hadry!“ vztekal se Enkra, „Tohle má určitě na svědomí nějaký náš nepřítel!“

„Tady na jihu je nepřátel víc než hvězd na nebi,“ mávl rukou Sebastiano, „Budeme muset stavět víc hlídek. A dát jim pokyn, aby dávali víc pozor. Konečně, ten kluk si za to mohl sám!“

„Jak se zdá, moc tě jeho smrt nedojímá!“ vyletěl na něj Enkra, „Jsi nějak moc klidný!“

„Už jsem viděl pár mrtvých, kteří vypadali jako tenhle; zvykl jsem si. A ty si laskavě uvědom, že nejedem na výlet, ale na závažnou a důležitou cestu! Asi to nebude jediný mrtvý...“

„Ty myslíš, že to někdo z nich už ví?“

„Určitě neví, kam jedeme. Ale dobře ví, že tu máme cenné věci a dobré zbraně, po těch piráti jdou. I celá loď by se jim hodila, to se neboj! Tohohle asi poslali na zvědy; byl bych moc rád, kdyby zůstal naživu. S chutí bych se ho vyptal, komu slouží!“

„Máš chuť zase jim srovnat hřebínek?“

„Piráti mě moc dobře znají, ale možná už zapomněli, jak chutnají moje pěsti! Neškodilo by jim to připomenout!“

„Ne! Nemáme čas na takové akce. Musíme dodržovat časový plán!“

„Dobře! Ale zapamatuji si to!“

Beppa Scornazziho pohřbili v tichosti na hřbitově pro chudé v Djakartě. Nazítří ráno zvedli kotvy a pokračovali v plavbě podél ostrovů. Před nimi byl ostrov Bali, pozemský ráj, země šťastných a bezstarostných lidí. Nepřistáli kupodivu v žádném turistickém centru, ale v nepatrné vesnici. Loď musela zakotvit kus od břehu a lidé dojet člunem. Kdo zůstali na lodi, se potápěli s noži a lovili žraloky, kterých tu bylo požehnaně.

Samozřejmě, že vesničané vyjeveně zírali na tu ohromnou parádní plachetnici. Moc často se tady takové lodi neobjevovaly, takže se lidé co nejkrásněji ozdobili a chystali se oslavovat příjezd lodi zpěvem a tancem.

Náčelník vesnice jim přišel vstříc. Byl to muž mohutné až rozložité postavy, teď k stáru s důstojným břichem, které je u těchto ostrovanů symbolem moci a bohatství. Kdyby nevěděli, že je mu určitě přes šedesát, nepoznali by to, neboť vypadal velmi dobře a mladistvě.

Prohlíželi si ho s velkým zájmem; byl tmavé pleti, zvláštního odstínu až nazelenalého, jeho vlasy byly černé s kovovým nádechem a téměř rovné proti kučeravým vlasům lidí z okolí. Když se člověk dobře podíval, povšiml si, že i řada mladších se vyznačuje týmiž znaky; náčelník měl se čtyřmi ženami celkem dvaatřicet živých dětí a ty měly spousty vnoučat a pravnoučat. Děti do deseti let se neoblékaly vůbec, muži nosili bělošské trenýrky nebo useknuté rifle a dívky pestrobarevné sukně, s odhalenou horní částí těla. Všichni měli krásné postavy a vypadali zdravě a spokojeně.

Samozřejmě, že si Armini nedělali žádné násilí a zachovali se stejně; domorodci jim zavěsili na krk věnce z květů a doprovázeli je do vesnice veselými popěvky. Náčelník je usadil do stínu před svým domem postaveným z bambusu, podivné konstrukce s opěrnými trámy, podobném domům na Novém Zélandu. To vše si prohlíželi s velkým zájmem, neboť to byly první náznaky cizího světa, do něhož směřovali.

Nejdřív se jen tak povídalo; ženy zatím připravovaly jídlo, totiž pečené prasátko v jámě se žhavým popelem. Pilo se kokosové mléko a jedly se banány zapečené v palmových listech a různé jiné dobroty, o jejichž původu bylo lépe nic nezjišťovat. Enkra vydal pokyn, aby nikdo zbytečně neodmítal pohoštění, pokud bude s to je pozřít, takže jen Asthra a pár dalších odmítalo maso s omluvou, že je pro ně tabu. To domorodci chápali.

Mike, Enkra a Roger vyčkali, až slušnost dovolí obrátit se na náčelníka s důvodem jejich návštěvy. Pak Mike řekl:

„Slyšel jsem, náčelníku Tahukio, že jsi byl za mladších časů účastníkem plavby našeho rodáka Denise Baarfelta na lodi Arrow!“

Náčelník se uvážlivě usmál.

„Plavil jsem se v mládí na mnoha lodích.“

„Na téhle jsi byl lodivodem a Denis tě velmi chválil za všecko, co jsi pro něj udělal.“

Náčelník Tahukio se pořád usmíval. Vůbec se stále zubil, zřejmě aby zakryl jiné myšlenky.

„Vidím na odznaku, který máš na krku, že patříš k jeho lidu.“

„Nejen to. Jsem i dědicem jeho hodností a práv a znám mnohá jeho tajemství.“

„Denis byl čaroděj.“

„I já jsem čaroděj. Každý z nás umí něco z toho, co nás Denis naučil. Proto také známe to, co znal on. I o tobě víme.“

Náčelník jim věnoval další svůj úsměv: „Lidé se hodně dozvědí, když chodí po světě a dívají se otevřenýma očima.“

Mike se rozhodl zaútočit zpříma a bez kliček. „Narodil jsi se daleko odtud, Tahukio. Někde na ostrovech jako tyto, ale pod jiným sluncem a jinými hvězdami. Plavil jsi se s Denisem, pak jsi přišel sem a usadil ses tady, abys tu žil a založil svůj rod.“

„Ano, přicházím z dálky.“

„Jedeme tam. Celá naše výprava.“

„Pochopil jsem to, když jsem viděl vaši loď. Už není mnoho takových lodí na moři.“

„Když to víš, zřejmě také víš, že loď musí být schopna nechat se pohánět větrem a mořem, aby se dostala, kam potřebuje.“

„Mluvíš příliš moudře na můj rozum. Jsem jen obyčejný chudý rybář a neznám to všechno, co ty chceš a potřebuješ.“

„Nechceš s námi o tom mluvit?“

„Budu s tebou mluvit o čemkoliv. Ale musíš mi odpustit, jestli nevím, o co ti jde. Já neznám nic, co tě zajímá.“

„Zajímají mne Ztracené ostrovy a země Kam, která leží za nimi.“

„Neznám nic o Ztracených ostrovech. A nikdy jsem neslyšel nic o zemi Kam.“

„Denis tvrdí, že jsi tam s ním byl.“

„Třeba se mýlí. Lidé se často mýlí.“

„Ale nemýlí se, když mluví o takových věcech. Vím, zakázal ti možná o tom mluvit. Ale uplynulo už mnoho let a čas se změnil!“

„Nevím nic, co chceš slyšet.“

Náčelník Tahukio se usmíval, mluvil vlídně, leč rozhodně. Mike do něj mluvil ještě dlouho, zkoušel to ze všech stran, ale slyšel jen klidné:

„Já nevím nic o tom, co chceš slyšet.“

„Copak se nechceš vrátit domů?“ ptal se Roger.

„Můj domov je tady, kde mám ženy a děti. Ani kdybych se měl vrátit na svůj ostrov, neudělal bych to. Mám tu domov a přátele.“

„A ty jsi jejich náčelníkem. Vidím na lidech, co tady žijí, že jsou s tebou spřízněni...“

„Ano. Většina jsou moje děti.“

„Vidím to na jejich tvářích i tělech. Jsou už na pohled jiní než ostatní lidé odtud!“

„Ty jsi také jiný. Lidé bývají různí.“

Mike to vzdal. S náčelníkem nemělo cenu mluvit o ničem, o čem mluvit nechtěl. Povídal sice skoro pořád, chlubil se svými úspěchy i velkou rodinou, vyprávěl o lovu ryb a pěstování vepřů a o všem možném, ale o tom, co bylo třeba, nic říct nechtěl.

Roger rozhodl, že to zkusí později a jinak. Zatím bylo doneseno to pečené prasátko a palmové víno, takže se všichni věnovali jídlu a pití. Tahukio zřejmě dal pokyn, aby se dívky cizincům věnovaly a ty to velmi ochotně plnily. Rogera, který prohlašoval, že by rád prozkoumal anatomické detaily obyvatelstva, to velice potěšilo a byl ochoten začít s výzkumy třeba hned; taky to řekl nahlas a Tahukio to vzal jako lichotku. V jeho světě se kromě síly, šikovnosti a obratnosti velmi oceňovala také sexuální výkonnost a on z toho důvodu nabízel ochotně svoje dcery a vnučky milým hostům. Taky Enkrovi přidělil jednu z nejmladších dívek a Enkra se na to netvářil moc nadšeně, ale poslechl.

Roger měl v záloze osvědčené síly. Například Tanya Wallerová se v jeho péči stala absolutně tvárnou osobností, ochotnou k čemukoliv. Stačil jí jemný pokyn a posadila se k náčelníkovi, podávala mu maso a tykev s vínem, jak to činily dívky hostům. Tahukio ještě víc omládl, začal jí pozornosti oplácet a sem tam ji hladil různě po těle. A hodně pil, na což Tanya nezapomínala.

„Myslíš, že to má nějaký smysl?“ zeptal se Mike Rogera, když byli o samotě. Domlouvat se před náčelníkem nebylo bezpečné, kdoví, co ho Denis všechno naučil.

„Tanya ho zpracuje, neboj. A my zpracujeme ty ostatní, mají pro to zřejmě pochopení. Neboj se nic, zítra ho máme, kde ho chceme mít...“

Palmové víno je ďábelský vynález. Nevypadá nebezpečně, ale silně opíjí a domorodci jsou zvyklí jím nešetřit. Armini to pochopili až ve chvíli, kdy bylo pozdě a hlava se jim už pěkně motala. Když to poznali, nechali všemu volný průběh a dělali, co se od nich žádalo. Takže večer skončil všeobecnou spokojeností.

Ráno všechny příšerně bolela hlava a většina měla potíže se rozvzpomenout, co vyváděli včera večer. Jediný, kdo byl jako rybička, byl náčelník Tahukio, který už se chystal na další jídlo a pití. Arminy se snažila uvést do použitelného stavu Asthra hypnózou, ale moc jí to nešlo, neboť tvrdě odolávali. Enkra byl ve stavu zbědovaném, Roger o trochu líp, ale bystrost jeho mozku byla silně omezena. Mike se s nikým nebavil a nejevil patřičnou aktivitu.

„Včera večer se náčelník Tahukio dal do hry na kytaru a zpěvu,“ informovala Ťapka, „Nahrála jsem to na kazeťák, je to v neznámé řeči. Zřejmě jeho mateřština. Byl pěkně udělaný, i když ne tak jako vy.“

„Tebe kopnu do hlavy!“ řekl jí Roger, „Nemůžu za to, že na tebe alkohol nepůsobí!“

„Působí na každýho. Ale já ho nepiju po putýnkách jako někdo!“

„Co povídá ta malá... Tanya?“ ptal se Mike.

„Je nadšená. Říká, že takovýho milence jako je náčelník, ještě neměla. Překonává všechny, i mistry svého oboru, Rogere!“

„Sakra, co reješ pořád jenom do mě? Přece tu jsou i jiný, ne? Nemůžu za to, že má lepší nářadí... viděli jste je bez kalhot?“

Viděli, a trochu jim kleslo sebevědomí.

„Normální holka by tím tak nadšená nebyla,“ řekl Enkra, „Tanya je mimořádně... vznětlivá. Já jsem s tou svojí neměl problémy!“ rozpačitě zmlkl, sotva se na něj podívali.

„Bodejť!“ řekl Roger, „Přidělili ti nějakou puberťačku, kdoví kolik jí je! Já měl holku tak kolem osmnácti a měl jsem s ní spoustu práce. Ale byla fantastická!“ zasnil se.

„Pokud vím, nedělali jste to pro zábavu, ale kvůli tomu, abyste se něco dozvěděli!“ řekl Mike. Skoro mu nerozuměli, kuňkal jako skokan zelený nebo porouchané potrubí vodovodu.

„No, právě!“ řekl Enkra a sklopil hlavu.

„Já jsem... nějak jsem to neodhadl,“ doznal se Roger, „Zkoušel jsem s ní mluvit, ale nevím už přesně, co mi odpovídala!“

„To je pěkný!“ řekla Ťapka, „Kluci, to nejde! Já vyslýchala Tanyu, taky nemá o ničem ponětí! Kromě toho je otřesně hloupá!“

„Taky jsme ji s sebou nebrali, aby nám dávala duchovní rady!“ Roger zaúpěl, protože vystrčil hlavu na slunce a zdálo se mu, že do ní dostal kladivem.

„Asthra taky nic neví?“ ptal se Mike.

„Asthra říká, že celej večer musela uhejbat jednomu z těch místních borců. Zkusila si ho zhypnotizovat, ale moc jí to nešlo. Usnul, ale nemohla ho nadráždit, aby mluvil...“

„Byla taky nalitá jako my?“

„No zdali! Ještě teď kouká jako citron z kredence a nevydá souvislou větu!“

„Tohle se nedá nic dělat,“ řekl Roger a vstal, „Vyhlašuju rozkaz: koupání, spaní, odpočinek. Až se dáme trochu dohromady, tak budeme pokračovat. Tohle by byla hrozná ostuda...“

Zjistil, že disciplína je v jeho vojsku vzorná, nikdo neměl sebemenší námitku. Poslušně se zvedli a odešli na pláž, kde se vykoupali, pak zalehli s hlavami do stínu a usnuli. Spíš se to podobalo bezvědomí.

Odpoledne to už bylo lepší; vstávali dost s chutí, sháněli se po něčem k snědku a po další zábavě. Náčelníci se sešli taky a s radostí se ujistili, že jsou v pořádku.

„Jestli jsou všichni jako Tahukio, tak musíme dávat bacha,“ řekl Roger, „Přemůžou nás, ani s náma nemusej bojovat!“

„V každým případě si budeme muset dávat pozor na to, co pijem!“ řekl Enkra, „A vůbec na všechno, i na jejich ženský!“

„Nejhorší je, že jsou nezhypnotizovatelný!“ řekla Asthra, „Já to zkoušela i teď, slíbila jsem jedný holce, že udělám Oheň. Zkrátka: oni usnou, ale neposlouchají příkazy. Mají v sobě něco, co tomu brání...“

„Přijdeš na to?“

„Když budu moct dělat pokusy, tak jo. Zkusím si najít na někom citlivý body na hlavě, ale to ho budu muset ostříhat, a to asi nebude chtít. Aspoň ne takhle naráz...“

„Skutečně nemáš žádnou rozumnou radu?“

„Něco do nás perou, co neznám. Může to být v jídle, pití nebo ve vzduchu; všichni jsme museli dostat dávku hned po příjezdu, jinak už jsem to dávno objevila! Jsou lepší než my!“

Nakonec náčelníci vyhlásili zdrženlivost v pití a bedlivý pozor na všechny okolnosti. Cíl akce: opít a vyzkoušet hostitele a nedostat se sami do nepříčetného stavu.

Tahukio se usmíval a byl nadšen, že chtějí absolvovat další oslavu. Vážná řeč s ním nebyla, ale bavit se chtěl třeba rok.

Dopadlo to přesně stejně: probudili se druhý den a hlava je bolela ještě víc než včera. A opět nikdo nic důležitého nezjistil a každý se cítil, jako by ho pomleli ve šrotovníku.

Celý den opět odpočívali a k večeru se náčelníci sešli k poradě.

„Má to nějakou cenu?“ ptal se Mike.

„Nemá,“ řekl Roger, „Zabalíme to?“

„Zabalíme.“ řekla Asthra.

Cítili se trapně; dát se porazit nějakými polynéskými divochy, když dokázali bez potíží mávat se vzdělanými bílými lidmi, to byla pro všechny nezměrná ostuda. Ještě štěstí, že o tom věděli jen oni sami.

„Zítra odplouváme!“ rozhodl Enkra.

Poslední večer pili už jen symbolicky. Ráno je sice bolela hlava a nevěděli, co se s nimi dělo, ale byli aspoň schopni tak náročné činnosti, jako je vytáhnout plachty a odjet. Roger byl už ochoten nařídit spuštění motorů.

Než odešli, náčelník Tahukio si vzal na chvilku Mika stranou: „Ty jsi z nich nejstarší,“ dotkl se rozměrnou dlaní jeho šedivých vlasů, „A měl bys být nejmoudřejší. Chci ti něco říct!“

„Poslouchám.“ Mike vytušil, že se přece jen něco dozví.

„Vy skutečně chcete jít tam, kde jsem se já narodil a odkud jsem odešel?“

„Chceme. A chtěli bychom, abys nás provázel!“

„Ne. Radím vám: nechoďte! Já se tam už nikdy nevrátím a nikoho ze svých dětí nepustím, i kdyby chtěli. Vím, co to je.“

„Je to tak zlé?“

„Už nikdy se tam nechci vrátit. To je všechno, co ti můžu říct!“

A víc už taky neřekl. Mike mu položil ještě pár otázek, ale Tahukio na nic neodpověděl. Tak se rozloučili.

Když Liberty odplouvala, stáli domorodci na břehu a mávali jim.

Mike řekl náčelníkům, co mu říkal Tahukio.

„Možná ví, co dělá,“ řekl Enkra, „Ale my to taky víme! A chceme to vidět na vlastní oči. Nepolekáme se...“

„Ať nás čeká cokoliv – vpřed!“ dodal Roger a rozesmál se.

Errata:

30.05.2021 11:48