Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Bylo poledne a všechno bylo zmožené vedrem. I ptáci v korunách palem přestali zpívat a kluci, kteří se do té doby neúnavně potápěli a lovili pestrobarevné korálové rybky, se teď natáhli do stínu a nechtěli se ani hnout.

Mike taky spal, přesněji řečeno dřímal ve stínu. Jedině Ťapka byla schopna něco dělat, ale ta se zase neopovážila ostatní rušit nějakými svými nápady. Takže rušitelkou klidu byla nakonec Sheilla, když náhle zprudka zvedla hlavu, něco zavřískala a pak se rozesmála.

„Copak?“ ptal se Cvrček.

„Ale, něco se mi zdálo...“

„To musel bejt pěkně pitomej sen, že sebou tak škubeš!“

„Někdo mě honil. Nějakej příšernej chlap...“

„Nepovídej; ty že by ses lekla chlapa?“

„Jenže on mě chtěl podříznout a sníst! Tady to byli za starejch časů lidožrouti!“

Rozesmáli se. Už se jim nechtělo ani válet a odpočívat. Cvrček se ozval první: „Miku, proč je tenhle ostrov posvátnej?“

„Víš to sám, prošel jsi školením...“ povzdychl si Mike líně a převalil se na druhý bok.

„No jo, ale tam to nebylo dost objasněný! Povídej nám o tom, ty to umíš tak pěkně...“

Přidali se i další, nikomu se už nechtělo spát, naopak si chtěli povídat. Nakonec kapituloval.

„Tento ostrov Raiatea byl sídlem posvátné sekty, jíž se říkalo Ariori. Byli to vybraní bojovníci, kteří se v případě potřeby vydávali do boje po celé oblasti ostrovů, třeba tisíce mil daleko. Jezdili na velkých vahadlových kánoích, na jednu se vešlo tak padesát mužů. Jejich ženy byly čarodějky, uměly spoustu věcí. Sekta Ariori měla obdiv a úctu všech ostrovanů a každý se jich bál... dokud nepřišli běloši.“

„Je pravda, že vynikali i v lásce?“ zeptala se Tanya, která z toho jinak moc nechápala.

„Ano. Jejich náboženství jim přikazovalo učit lidi i v tomto oboru a dělali to rádi; taky je všude rádi viděli. Tohle byly šťastné ostrovy, kde lidé nevěděli, co je hřích; láska pro ně byla potěšením a všichni se jí oddávali bez zábran...“

„Ostatně, jako teď!“ řekl Sheltie, který si už stihnul namluvit nějakou místní dívenku. Teď odpočíval víc po těch výkonech s ní, než kvůli panujícímu vedru.

„Ještě kapitán Cook ty jejich velké kánoe viděl. Říká, že to byli skvělí námořníci a bojovníci, jen o jejich mravech se vyjadřuje s despektem. Ale to se není co divit.“

„Co myslíš?“ řekla Sheilla, „Jezdili jenom na téhle straně, nebo mohli i na druhou?“

„Přemýšlel jsem o tom. Teoreticky jim nic nebránilo v přechodu. Měli docela dobré lodi, znali skvěle astronomii a nebyli to žádní pitomci. To jsou jenom představy bílých lidí, že civilizaci sem přinesli až oni. Mnozí kněží přírodních národů byli velmi moudří a jestli se jim to jednou povedlo, jistě to využívali.“

„Byl jsem se podívat na ten jejich chrám, říkají mu marae.“ řekl Cvrček, „No, nic moc. Je to taková hromada kamení. A nikdo už neví, na co to vůbec bylo...“

„Civilizační úsilí bílých lidí,“ smál se Mike, „Místní už ani nevědí, co to byli Ariori a co znamenali pro místní vývoj...“

„V podstatě byli naši předchůdci.“ prohlásil Sheltie, „Docela bysme se k nim hodili!“

„Za války přece i u nás existovala nějaká lóže Ariori,“ řekla Sheilla, „Jenže ji zlikvidovali...“

„Možná ji založili právě kluci, co se vrátili s Denisem! Dneska už to nikdo neví, všechny jejich záležitosti byly tajné. Jenomže ta lóže se zvrhla, začali zabíjet a loupit a nakonec bojovali i proti vlastním, proti nám...“

„Ty to snad pamatuješ, nebo co?“

„Když jsem byl kluk, ještě se občas objevoval na zdech takový znak, dvojité A. Znamenalo to Ariori Alliva – Ariori žije! Taky jsme to sem tam psali, když jsme si hráli na bandity!“

„To by nebylo marný, vzkřísit takovou sektu! Trochu provětrat lidem faldy... já bych si třeba vzal na starost to nafoukaný Honolulu! Amíci by se divili, kdyby se tam objevila válečná kánoe a trochu jim to načechrala...“

„Mysleli by, že je to turistická atrakce!“

„To už bysme jim dokázali rozmluvit!“

„No, jestli tady chceš zůstat a zkoušet to...“

„Ale... já myslel, až se vrátíme!“

„To už asi budeme mít jiný nápady! A jistě i jiný hrdiny, který budeme popularizovat...“

„Ty o tom chceš něco napsat, Miku?“

„Podle toho. Možná ano.“

„Enkra říká, že všechno bude tajný!“

„Pokud se to povede utajit.“

„Proč by se to nepovedlo?“

„Už o tom ví moc lidí. Včetně těch, co po nás jdou. A jak se zdá, šlapou nám tvrdě po krku.“

„Myslíš ty, co jsme si podali?“

„Podali jste si jenom jejich pohůnka. Šéfové žijou, daří se jim dobře a nějakýho toho střelce si vždycky seženou...“

„A my ho zase zlikvidujeme!“

„Nepochybuju. Ale je účelnější zlikvidovat je rovnou od hlavy! Jestli zjistíme, kdo je šéf a jak ho dostat, nemusíme se špinit se služebnictvem. A máme navěky pokoj!“

„Jenže šéfové, to je CIA. A ti mají moc šéfů a jsou daleko od nás. Jen tak je nedostaneme...“

„Nejsem si tím jist.“

„Že je nedostanem?“

„Že v tom jede CIA. Nezdá se mi to.“

„Proč? Máš s nimi přece zkušenosti!“

„Právě proto. Přemýšlel jsem o tom; nebyl jsem u toho, když ten jejich člověk zpanikařil a zlikvidoval všechno včetně sebe. Ale nedokážu to pochopit, takhle přece jednat nemusel!“

„Nechtěl se nám dostat do drápů!“

„Ten chlap nebyl žádná vysoká šarže. Kdykoliv se mohl vymluvit na příkazy nadřízených, zapírat, mohl... tisíc věcí. Aby střílel, navíc na sebe, byla blbost. Zpanikařil moc okatě, a to nechápu!“

„Co měl udělat podle tebe?“

„Měl reagovat klidně. Když pochopil, že je v naší moci (což ani zdaleka nebyl), mohl se uklonit a říct: »Sorry, pánové, prohrál jsem. Dělejte si se mnou, co chcete!« Nic tak hroznýho by se mu u nás nestalo. Momentálně nejsme ve válce s CIA.“

„Třeba se bál mučení!“

„Třeba. Ale taky věděl, že momentálně nebudeme vyhledávat konflikty a nebudeme ho mučit, když nevíme, oč se mu jedná. Mohl se domluvit, to mi nikdo nevymluví. Ledaže nebyl od CIA.“

„A od koho?“

„Nevím. A to mě právě trápí. Myslím, že po nás jde ještě někdo. Američané nás sledují běžně, to není nic divného. Jde jim o naše kšefty, které by byly zajímavé i pro ně. Ale někdo jiný má z nás strach. Větší strach než ze smrti!“

„Samé záhady! A hlouposti. Nevíš nic a hádáš, co to znamená...“

„Ano, to je pravda. Jenomže nemůžeme dělat nic jiného než se dohadovat. Protože pravda je od nás daleko. A já mám jen strach, aby nás ta pravda nedohnala a neohrozila...“

Mlčeli. Byli opatrní stejně jako on a větřili nebezpečí jako šelmy. A nepochybovali, že se na ně upírá pozornost mnoha očí.

Roger Monroes by nemohl být šťastný, kdyby neuspořádal nějakou legraci. Ostatně loučili se se světem lidí a to je zapotřebí nějak důstojně oslavit. Takže uvažoval o nějaké zábavě společně s domorodci a věřil, že to přijmou s nadšením.

Někteří členové výpravy, jako Mike, by to ani radši neměli vědět. Jiní, jako Asthra, se smáli a nechali mu volný průběh. A opět jiní, například Sheilla, mu slíbili pomoc.

„Když oni do nás palmovým vínem, tak my jim to vrátíme nějakým čajem!“ vysvětlil Roger, „Ty bys mohla něco uvařit, Sheillo!“

„Co by to tak mělo být?“

„Víš, pořád myslím na jejich sektu Ariori! Co takhle uspořádat něco, aby si vzpomněli, jak to bylo tehdy? Přece v nich musí být něco jako atavistická paměť, ne?“

„Nevím, co v nich je, ale něco na povzbuzení nápaditosti jim udělat můžu. Ale... nebudou pak nebezpeční i nám?“

„Proč? Přece patříme k nim, mluvíme jejich řečí a mají nás tu rádi! Ariori přece taky bojovali za svoje přátele, ne?“

Sheilla byla čarodějka, ale neměla zatím tu pravou rozvahu. Takže se dala pilně do práce a uvařila kotlík čaje.

Náčelník vesnice byl pořádný chlap. Příroda mu dala vyrůst do výšky a blahobyt přidělil řádně vykrmené tělo, takže mu už zbývalo jen se bavit se svými ženami. Sice měl mít jenom jednu podle křesťanské víry, ale farář byl daleko a největším pánem v téhle vesnici byl on, takže se vše řídilo dle jeho vůle. Hosty měl rád, všichni lidé tam jsou velice pohostinní. Dal upéct vepře a připravit palmové víno a ženám vesnice dal pokyn povolit své přirozené náklonnosti k poznávání cizích mužů. A těšil se na dívky, především světlovlasé a modrooké.

Když Roger ohlásil, že jeho skupina připravila místo hostitelů speciální čaj, který vyléčí a dá sílu, Mike podezíravě zavětřil; ale dovolil to, nic jiného se nedalo dělat. Mohl se svobodně rozhodnout mezi čajem nebo palmovým vínem, a s tím už byly nepříjemné zkušenosti. Takže se pil čaj a kupodivu i domorodcům velmi zachutnal a s potěšením se napájeli.

Záhy se začalo zpívat; domorodci hráli na jakési primitivní kytary a bubínky a záhy jejich písně začaly mít dost nezvyklý charakter. Všichni Armini rozuměli jejich řeči, ale v písních občas zazněla slova nebo i celé věty, které neznali; záhy vysvitlo, že si tyhle písně pamatují z dávné minulosti. Teprve tehdy Mikovi došlo, co to asi Sheilla připravila za čaj. Jenže, taky on už to vypil. Taky on byl současně státník, reprezentant své země, i čaroděj řádu Ariori.

Náčelník vypil nejvíc. Palmového vína i toho Rogerova čaje. Zpíval silným hlasem, objímal Tanyu, kterou mu po zkušenostech přidělili a občas koulel očima. Ostatní přizvukovali, včetně Arminských hostů, kteří byli vždycky pro každou dobrou zábavu. Až když noc postoupila a blížilo se k půlnoci, náčelník najednou vstal a začal zmateně, ale dost srozumitelně mluvit:

„Já dobře vím, kam jdete! Pochopil jsem to, když jsem viděl vaši loď! A dobře se pamatuji na vašeho čaroděje Denise, který u nás také byl, když šel na svoji cestu! To jsem byl ještě velmi malý, ale viděl jsem ho a pamatuji se na něj! A byl tady také, když se vrátil a když slíbil, že bude další, nová expedice!“

„Je dobře, že to víš,“ řekl Roger, „Nepochybovali jsme, že vy muži z Raiatey znáte tajemství cesty do jiného světa!“

„Naši muži tam byli a bojovali tam!“ bušil se náčelník do rozměrných prsou, „A půjdeme tam znovu! Rozešlu svoje posly do všech vesnic, na všechny ostrovy! Postavíme flotilu z tisíce kánoí a svými kamennými sekerami zničíme každého nepřítele, našeho i našich přátel!“

„Ale my nemáme nepřátele!“

„Váš čaroděj Denis udělal chybu!“ hovořil náčelník s pevným odhodláním, „Kdyby povolal do boje muže z Raiatey, nemusel válčit tolik let a mohl se vydat znovu do Ztraceného moře! A my bychom byli šli s ním!“

„A umíte bojovat?“ ptal se někdo.

„Jak se můžeš tak ptát? My, sekta Ariori, se nebojíme smrti a porazíme každého, kdo se nám postaví do cesty! Porazíme ho, ukážeme mu život a naučíme ho žít jako my! Znovu vyjdeme do světa a obnovíme slávu svých předků!“

„Ariori už neexistují!“ namítl Roger.

„My jsme Ariori! My jsme dědici říše a jejího božského poslání!“

„Nevěřím! Vaši bohové odešli nebo jsou mrtvi! Vaše marae je jen hromada kamení a duše vašich předků k vám už nemluví. Nedokážete vyplout na moře ve vahadlových kánoích!“

Náčelník se strašlivě rozčílil. Skákal kolem ohně, mával rukama a bušil se do prsou, křičel a vřískal. A řval při tom:

„Naši bohové žijí! Nejsou tak slabí a nicotní jako bohové bílých a umějí přežít dobu zla a zániku! Chceš je vidět?“

„Chci! Pak uvěřím...“

„Pochodně!“ zavelel náčelník.

Zatímco mladí bojovníci sháněli dostatek pořádných pochodní, náčelník ze sebe serval všechno oblečení. A křičel při tom:

„K našim bohům se nesluší přicházet v hadrech bělochů! Oni stvořili naše těla, ne hadry, jaké nám prodávají handlíři!“

Roger se rychle svlékl. Měl na sobě jen květovanou sukni, nedalo mu to moc práce. Ostatní taky všechno odkládali; náčelník ale zabránil Mikovi, když chtěl odložit svůj osmihrotý kříž. „Tohle si nech! Je to odznak čaroděje, máš na to právo. Denis měl taky takový...“

Všichni si dle zvyklostí domorodců pomalovali tváře a do vlasů vpletli květiny. Taky na krku nosili květinové věnce. Posilovali se při tom pořád dalším palmovým vínem a vypili i zbytek čaje.

„Teď půjdeme k našim bohům! Ale varuji vás: bohové dobře vědí, jaké má kdo srdce a ztrestají toho, kdo nemá právo předstoupit před jejich tvář. A jsou-li uraženi, je možno jejich hněv usmířit jenom krví!“

Nikdo se nepolekal. Vydali se ve veselém a zpívajícím houfu na cestu a kráčeli bambusovou džunglí do nitra ostrova. Náčelník je vedl, kráčel jistě a bez váhání; až došli ke břehu laguny. Ostrov Raiatea není velký a obsahuje jen pár malých vesniček; o laguně, kam teď šli, nikdo ani nevěděl, patřila k nejpřísněji střeženým tajemstvím ostrovanů.

Náčelník se bez obav ponořil do vody a kráčel až po pás ne ve vodě, ale v řídkém bahně při břehu. Pak se potopil až po ramena, a proklouzl pobřežním porostem do další zátoky laguny. Ještě chvíli šli vodou a pak vystoupili na břeh.

Tam se nacházelo cosi, co původně vypadalo jako obyčejná hromada kamení. Jenže pak zjistili, že je to marae, větší než to, u něhož byli někteří odpoledne a kam domorodci vodili turistické výpravy, když se náhodou objevily. Ve čtyřech rozích stály sochy, už dávno omšelé a k nerozeznání, zřejmě obrazy bohů. Uprostřed byl kamenný oltář, veliký plochý kámen, otesaný jako stůl. Nebylo vyloučeno, že se na něm kdysi obětovali lidé.

Náčelník je zadržel, aby zůstali kolem marae. Sám vystoupil k oltáři, zvedl ruce ke hvězdám a křičel mohutným hlasem:

„Slyšte mne, bohové! Jsem tady a přivedl jsem s sebou lidi, kteří jsou hodni slyšet váš hlas! Projevte svou vůli a přesvědčte všechny, kdo nechtějí slyšet a věřit!“

Roger zaváhal, co se bude dít; ale náčelník začal zběsile křepčit okolo oltáře a při tom se dal do zpěvu. Zpíval ve zcela neznámé řeči, které zřejmě nerozuměli ani domorodci. Mike zaslechl, jak Ťapka za jeho zády cvakla spouští magnetofonu. Jako obvykle myslela na všechno. Náčelník opakoval posvátný text několikrát; zdálo se, že trochu komolí slova, protože ani on jim nerozuměl, jen je přejal od jiných.

Stejně jako jejich náčelník, začali pozvolna zpívat i ostatní ostrované. Armini se snažili připojit alespoň k melodii, velmi jednoduché; nakonec opakovali nesrozumitelný a velmi zkomolený text všichni sborově. Některé ženy začaly neartikulovaně kvílet, kňučet a válet se po zemi, muži se bušili do prsou nebo mávali klacky a bili do země. Jeden z nich padl na zem a tloukl čelem do kamenné podezdívky marae, až mu krev tekla z rozbité hlavy.

Náčelník rozpřáhl ruce, stál před oltářem a křičel:

„Učiním velikou výpravu! Svolám muže ze všech ostrovů! Postavím tisíc kánoí lepších než ty, na kterých se plavili předkové! Vrátíme se na Ztracené ostrovy a dobudeme je! Vytvoříme mohutnou, nepřemožitelnou říši Ariori! Každý se nám bude obdivovat!“

Řev a jásot ostrovanů se začal podobat šílenství. Lidé křičeli, zpívali, tančili; bylo to veliké a bláznivé a nikdo je nedokázal zarazit. Tančili až do chvíle, kdy padli vyčerpáním a zůstali nehybně ležet.

Probuzení bylo neobvykle trapné. Armini byli ještě jakž takž v pořádku, ale ostrované trpěli a kromě toho se trochu styděli. Náčelník zjistil, že hosté poznali tajemství jeho nejtajnější svatyně a dokonce odtud odcházejí za dne; jediné co ho uklidňovalo bylo, že jsou na každý pád přátelé.

„Co jsem slíbil, splním!“ sliboval Rogerovi, když se vraceli, „Svolám lidi a s kánoemi vám půjdeme pomoci...“

„Radši ne,“ řekl Roger uvážlivě, „Myslím, že to zvládneme sami. Ostatně, ty kánoe by na tak dlouhé plavbě nebyly k ničemu.“

Náčelník byl velice rád, že nemusí svůj slib plnit, dobře věděl, jak je nesmyslný; ale taky musel zachovat tvář.

„Naše lodi propluly celým mořem oceánem, když jsme mu ještě vládli!“ pravil hrdě, „Nejsou horší než tvoje loď!“

„Vím a věřím ti! Dobře, dohodneme se takhle: kdybychom potřebovali, pošleme ti zprávu a ty nám přijdeš na pomoc!“

Tohle si slíbili s velkou radostí; náčelník svůj slib odpřisáhl a ani mu nepřišlo na mysl, jak by to Roger asi udělal, aby ho dokázal přes propast světů přivolat na pomoc.

Mike se zajímal o nahrávku, kterou udělala na slavnosti Ťapka. Na lodi si ji pustili a zaznamenali slovně celý text, několikrát opakovaný. Bádali nad ním všichni, ale nikdo si nevěděl rady.

„V každém případě je to polynéský jazyk, který nemáme zatím zdokumentovaný! Zřejmě tajná řeč, možná obřadníků nebo kněží...“

„Podle záznamů měli Ariori vlastní jazyk, kterému nikdo z lidí nerozuměl,“ řekl Mike, „Pořád na to musím myslet...“

„Na co?“

„Staré kroniky je popisují jako lidi velkých postav a tělesné síly převyšující obvyklý lid z ostrovů. A měli obrovskou moc, protože jich bylo hodně. Přemýšlím, jak se všichni vešli na tak malý ostrov, jako je Raiatea.“

„Už chápu!“ nadchl se Roger, „Ty myslíš, že to vůbec nebyli lidé z Raiatey, že tady měli jenom něco jako přestupní stanici? Že přicházeli rovnou odtamtud?“

„Nevím. Nevylučuji to.“

„Ale pak by museli vědět nejen jak se dostat tam, ale i jak se dostat zpátky, tedy to, co my zatím nevíme!“

„Ano, to je samozřejmé.“

„Myslíš, že si to někdo může pamatovat?“

„Nevím. Těžko. Kdyby to věděli, asi by to udělali a netrčeli tady. Nebo je to tak, jak nám říkal ten člověk na Bali: nechtějí zpátky, protože tady je to lepší.“

„Uvažuju nad Velikonočním ostrovem,“ řekl Enkra zamyšleně, „Nad stavbami obrovských soch, co tam jsou. Škoda, že se tam nemůžeme jet podívat. Co když se taky týkají těch lidí?“

„Předpoklady, domněnky, nápady! Až přijedeme na místo, uvidíme, co je pravda a co ne. Ale každopádně už víme, že to není nebezpečné. Lze přejít tam i zpátky a lidé to dělali, dokonce často a hromadně. Není se čeho bát...“

Mike si ještě jednou pustil pásek. „Tohle dobře schováme! Až poznáme jazyk domorodců na druhé straně, možná se dozvíme, co znamená tahle píseň. A možná pro nás bude nějak důležitá, stejně jako pro ně...“

Přemýšleli ještě dlouho; ale nikdo na nic rozumného nepřišel. A nebylo divu; ještě jim všem třeštila hlava po včerejším čaji.

Errata:

30.05.2021 11:48