Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Na konci noci těsně před ránem se vrátila z akce Arabella. Enkra předpokládal, že kapitán Sebastiano mu přijde podat hlášení – když se tak nestalo, šel se za ním podívat sám a nalezl ho v náladě značně pochmurné. „Tak co?“ zeptal se.

Sebastiano jenom mávl rukou a zamračil se.

„Dobyli jste ten tábor?“

„Dobyli, zlikvidovali. Nezůstala ani myš.“

„Ale byly nějaké problémy, ne?“

„Nikolivěk, šéfe. Žádné problémy!“ řekl Sebastiano tímtéž rozmrzelým tónem, „Pokud nepovažuješ za problém, že naši vážení spojenci jsou...“

Enkra si především sedl. Sebastiano taky.

„Tak povídej! Neoficiálně. Co bylo?“

„Tábor je na břehu, dost dobře opevněný. To v rámci výcviku, nechávají je stavět pořád něco jako obranná zařízení. Věže, kulometná hnízda a tak. Zdi samozřejmě žádné, proti komu taky. Už na nás čekali, jak viděli Arabellu, začali střílet ze všeho, co měli. Trochu jsme je zkrotili lejzrovačkami a potom tam pustili spojence. Fu-Kao se na to klepal už od začátku...“

„Zajišťovali jste je dělostřelbou?“

„Jenom dokud nebyli na břehu. Podsekali jsme věže, rozbili ta kulometná hnízda, víc se nedalo. A s nimi jsme nešli, protože Fu-Kao trval na tom, že to bude jenom jeho vítězství. Nechtěl, aby se musel s někým dělit o slávu a o hlavy...“

„V tom případě šli s oštěpy proti puškám?“

„I proti kulometům. Dokud to šlo, stříleli jsme taky, ale jak se dostali do tábora, už jsme je nechali. Vpadli tam a rvali se jako psi. Díval jsem se dalekohledem, byla to hrůza. Oni vůbec neberou ohled na to, že zahynou, ničeho se nebojí a jenom jdou po nepříteli. Uřezat mu hlavu, ať se děje cokoliv!“

„No dobře. A jak to dopadlo?“

„Pobili to tam všechno. Zbytek pochytali; já myslel, že je vezmem do zajetí, ale Fu-Kaovi po té mlatě stoupnul hřebínek. Prohlásil, že jsou to jeho zajatci a udělá si s nimi, co chce.“

„Hm... naše ztráty?“

„Padla mu asi třetina lidí, ostatní byli zranění. Bez Ohně by jich nejmíň polovička nepřežila; ostatně oni s tím počítali, že padnou. Někteří se ani nechtěli nechat ošetřit.“

„Umím si to představit.“

„Tím si zrovna nejsem jist. Jeden z nich mi vykládal, že když zahynou v boji, dostanou se do nějakého svého ráje, něco jako Věčná loviště Indiánů. Pár jich dorazili vlastní kamarádi, když viděli, že jsou vážně ranění. To prý ničemu nevadí...“

„A-Aka s tím souhlasil?“

„A-Aka je jejich šaman. Zdá se, že nesouhlasí se vším, co se v kmeni děje, ale neříká nic. Jemu to nevadí, on se stará jenom o to, co škodí přímo jemu. Vykládal mi o tradicích a zvyklostech a osobně si myslím, že si ze mě tropil šašky. Vypadal na to. Potom ho zavolali, aby řídil... pohřební obřady.“

„Pohřební obřady jejich padlých?“

„Ano. Byli jsme tam, Fu-Kao souhlasil, abychom byli přítomni, takže jsme viděli začátek. Nejdřív totiž roztřídili všechny nepřátele, živé i mrtvé, podle toho, kdo je zabil nebo zajal. To trvalo dost dlouho a byly u toho hrozné diskuse, protože každý si pamatoval něco jiného. Nejhorší bylo u padlých, i tam museli zjistit, koho před smrtí zabili, aby jim byl dán jako majetek. Je to složitá procedura...“

„K čemu je to dobré?“

„K tomu dojdu. Tak roztřídili mrtvé. Zůstalo pár chlapů, kteří padli dřív, než se dostali k nepřátelům a tedy nikoho nezabili; to byl průšvih, nezabít žádného nepřítele je podle nich velmi nečestné. Ale ti, co měli moc mrtvol, jim nějaké přenechali; taky dostali ty, co zahynuli naší střelbou. Fu-Kao se zajímal, jestli o mrtvoly máme zájem, ale neměli jsme, tak si je mohli vzít.

Takže odnesli ty mrtvoly na břeh a tam poskládali po dvou vedle sebe a další dvě přes ně, aby vždycky byla nejmíň čtyřčlenná hranice. Na ně posadili mrtvého, s válečným pomalováním, se všemi zbraněmi a odznaky, zkrátka ve vší možné parádě. Samozřejmě ti, co zabili víc než čtyři, měli hranice větší; nejspíš podle důstojnosti mrtvého. Všechno to polili nějakou látkou; nosí ji v tykvích a je to zřejmě silná hořlavina, lepší než benzín. Trochu jsem toho zajistil pro laboratoř, zkusíme to prozkoumat. Když to zapálili, hořelo všechno jako polité napalmem...“

„Jak – všechno?“

„No všechno! Především mrtvoly, ale taky jejich uniformy i zbraně; jako kdyby použili Živý Oheň!“

„To je dost zajímavá informace! Poslechni, taková látka musí mít obrovské hořlavé schopnosti... to nosí jen tak v tykvích?“

„Sám jsem se tomu divil. Viděl jsem nějaké takové nádoby, ale myslel jsem si, že to je něco k pití...“

„Dej to do laboratoře, uvidíme. Nemusejí to používat jenom ke spalování svých padlých...“

„Shořelo všechno hodně rychle; a dávalo dost značný žár. Z mrtvých zbyl jen popel a kousky kostí, sem tam nějaký kovový knoflík. Já myslel, že tím všechno končí, ale to nebyla pravda; teprv to začínalo. Protože teď přišli na řadu ti mrtví, co někomu patřili a bylo třeba jim vzít jejich hlavy. Uřezali je a ponořili na břehu do vody; žijou tam maličké rybičky, které všechny masité části oberou, zbude čistá kost. Jsou to mrchožrouti, na živýho tvora nejdou, ale zlikvidujou všecko co je po smrti. Myslím, že je láká zápach hniloby...“

„Pořád lepší než pirani, ty žerou všecko, živý i mrtvý...“

„To teda jo... Tak těla mrtvých taky složili a zapálili. Tohle trvalo dost dlouho, až se už začalo stmívat. Teď zůstali už jenom živí zajatci.“ Sebastiano nakrátko zmlkl.

„No a co s nimi bylo?“

„Domorodci udělali ohně. Normální, ne s tou jejich látkou. Zpívali, tančili, radovali se z vítězství. Bylo to veselé až zábavné, taky nám se to líbilo. Až do chvíle, kdy Fu-Kao přivedl jednoho zajatce, vytáhl nůž a rozřízl ho od hrdla až po břicho. Jen tak, z ničeho nic. Potom nabíral jeho krev a natíral se jí, celý od hlavy k patě. Ostatní se smáli a bavili se, a ten člověk pomalu umíral. Fu-Kao mu vyřezal z těla kusy masa a dal je péct nad oheň... Pak nechal odtáhnout zbytek a jiný bojovník si přivedl dalšího a dělal s ním to samé...“

Enkra si zhluboka povzdychl.

„Zkusil jsem jim to rozmluvit. Ale nebyli ve stavu, kdy by poslouchali rozkazy. A-Aka mi řekl, abych to nedělal... tak jsem aspoň vydal příkaz, aby všichni naši odešli. Myslím, že si toho Fu-Kao a ti jeho ani nevšimli.“

„A oni?“

„Celou noc jsme slyšeli jejich zpěv a křik. Tančili, zpívali a pojídali svoje nepřátele. Jen proto je nechali žít, aby je mohli sníst. A zabíjet, aby se mohli pomazat jejich krví!“

Enkra mlčel. Přetřel si čelo dlaní, jako kdyby si otíral pot, ale neměl se proč potit.

„Přišli až pozdě v noci, a hned šli spát. Já jsem nechal zvednout kotvy a plul sem. Rozhodni sám, co dělat dál.“

Enkra pořád mlčel. Nadechl se, ale zase vydechl a mlčel dál.

„Nemůžeme dělat nic,“ řekl konečně, „Kdyby je nezabili oni, museli bychom to udělat my. Ne všechny, ale určitě ty, co by se bránili. Padli by při tom další naši; a my už nemůžeme nikoho ztratit. Potřebujem Fu-Kaovy lidojedy, ať jsou, jací chtějí.“

„Já vím. Jenom... trochu mě to vyděsilo. Asi nejsem takovej drsňák, jak si sám myslím!“

Enkra chvíli mlčel. „Sebastiano, nechám ti na starost Eddo. Rozhodl jsem, že Arabella zůstane na místě, já s Liberty popluju na jednu stranu a Orel na druhou. Zabereme zbytek ostrova.“

„Souhlasím.“

„Zhruba odpoledne bychom měli být zpátky. Už nepředpokládám větší odpor, spíš žádný; na mapě nejsou zaznačené velké vojenské objekty a všichni vědí, jak to dopadlo s těmi, co s námi zkoušeli bojovat.“

„Taky si myslím.“

„Tak bych tě jenom prosil, abys to pohlídal pro případ, že by se tu objevila Kimurova flotila. Nechtěl bych, aby se našim lidem něco stalo. A mezi naše počítám i ty, co tu pokojně žijí a podrobili se nám.“

„Já ti rozumím.“

Enkra vstal. Na východě se z mořských vln pomalu a majestátně vynořovalo obrovské bledé slunce. Tohle byla jediná chvíle, kdy si je mohli prohlédnout prostým okem; až vystoupí výš na oblohu, bude pálit tak nesnesitelně, že se do něj nikdo nedokáže podívat.

„Je čas,“ řekl Enkra, „Půjdem zas do války.“

Odcházel; zastavil se ještě a dodal: „Nedělej si z toho nic, Sebastiano. Život je takový. Já si z toho taky nic... nedělám...“

To, co bylo na mapách japonského generálního štábu zaznačeno jako města, byly bohužel jen ubohé vesnice. Enkra na to přišel, hned jak viděl tu první, Nagoju. Bylo to zhruba dvacet domků v malé zátoce, kde ani nebylo přístaviště na větší lodi. Když se tam Liberty objevila a Japonci přišli na to, že to není jejich loď, dali se na útěk a zakrátko se poukrývali v křoviskách kousek od svojí vesnice. Enkra usoudil, že není důvodu je děsit, prošel se vesnicí a podařilo se mu objevit nějakého dědouška, který pro své stáří už nedokázal ani utéci. Tomu oznámil změnu panstva, ten děda to velice rád přijal a přislíbil poslušnost. Vypadal chudák tak bídně, že by přislíbil cokoliv, jen aby ho nechali na pokoji. Když se ho Asthra zeptala, co ho trápí a nechce-li se vyléčit, prosil jen o to, aby mohl umřít v klidu. Tak ho nechali a šli.

Podobně vypadala další dvě města; teprve poslední bylo trochu k něčemu a dokonce v něm byla vojenská posádka, o síle dvaceti mužů vedených vykuleným četařem. Ti vojáci začali po Liberty hrdinsky střílet a hodlali se zřejmě bránit do posledního dechu. Enkra však odmítl tomu městu nějak ublížit; prohlásil, že střílet na město s takovým jménem by nedokázal.

To město se jmenovalo Hirošima.

Chris Everett, velitel Orla, jel po druhé straně a vedlo se mu v podstatě stejně. Nejdřív minul výcvikový tábor, který včera zlikvidoval Sebastiano a Fu-Kao se svými lidožrouty; mohl se přesvědčit, že tam skutečně nezůstal nikdo, kdo by mohl něco vyprávět o dobrotě a mírnosti arminských spojenců. Potom narazil na vesnici, jejíž jméno bylo Hakone; přivedlo ho to k záchvatu smíchu, neboť skutečné Hakone dobře znal a tohle bylo hnízdo spíš trapné než velkolepé. Neznepokojoval obyvatele, vykukující za rohy svých chatrčí a pokračoval v cestě.

Okolo jedenácté dopolední (místního času, takže do oběda byl ještě hodný kus) ohlásila hlídka na moři nějakou loď; a protože o arminských lodích byl přehled, musela být nepřátelská. Ta loď zřejmě neměla tušení o situaci, neboť plula přímo proti Orlovi a nesnažila se zmizet. Chrise se rázem zmocnila lovecká horečka.

Loď byla asi o třetinu menší než Orel, štíhlá a zřejmě velmi obratná v manévrování; měla sice tři stěžně, ale velmi zvláštně posazené, totiž přední stejně jako u normálních plachetnic, zato dva zadní zakotvené ve společné patce a vysunuté do stran v úhlu téměř šedesáti stupňů; takže oproti celkem nevelkému trupu zabíralo oplachtění velkou plochu a zřejmě dávalo lodi slušnou rychlost. Kromě plachet neměla další pohon, aspoň žádný nebyl vidět. Trup měl tmavě zelenou barvu a proti moři se téměř ztrácel; plachty byly bílé až do modra.

Orel měl pořád ještě na trupu namalované japonské znaky, které ho označovaly jako součást flotily admirála Kimury; na stožáru sice vlála arminská vlajka, ale to pro kapitána moc neznamenalo, vzhledem k tomu, že takovou vlajku jistojistě v životě neviděl. Přiblížil se až k Orlu, dokonce dal skasat nějaké plachty, aby snížil rychlost; teprve pak si všiml, že na Orlu není něco v pořádku a začal činit opatření. Na můstku se objevil signalista a začal gestikulovat praporky; bohužel systém vlajkové abecedy byl naprosto jiný, takže si nerozuměli.

„Přirazit k boku!“ velel Chris.

Velitelem útočného komanda byl Bello Corrona. Stál na můstku vedle kapitána s rukou na kataně a nadšeně se šklebil.

„Parádní lodička!“ opakoval už po několikáté, „Tu si nechám pro sebe... kluci, kdo mi ji poškrábe, rozbiju mu hubu, jasný?“

„Jasný!“ vrčel Sting, který hlídal s lejzrovačkou, „Neboj, my máme taky trochu rozumu... jenom po dobrým!“

Kapitán nepřátelské lodi už pochopil, že tohle nebudou kamarádi – poznal to pouhým okem, uniformy Arminů byly podstatně jiné. Loď začala zprudka otáčet, ale Orel se už blížil.

„Stroje plný tah!“ křičel Chris.

„Nahoru na stěžně!“ křikl Bello a už šplhal na nejbližší ráhno. Měli tam úvazky, na kterých se mohli v případě potřeby spustit na palubu druhé lodi.

Ať chtěli či nechtěli, museli oceňovat schopnosti nepřátelských námořníků; ti muži byli rychlí, šikovní a zkušení v ovládání své lodi. Vmžiku se jim podařilo ji otočit a už se hnali na širé moře; Orel měl i při plném tahu strojů co dělat, aby se jim vyrovnal. Jen pomalu se dařilo přibližovat; to už Japonci začali střílet z pušek. Sting odpověděl dvěma výstřely z lejzrovačky, ale zásadně mířil na lidi, aby nepoškodil nic na lodi. Oni dva mrtví, zabití divnou zbraní, jako výstraha docela stačili.

„A jedem!“ zaječel Bello, odrazil se od ráhna a letěl dolů; po cestě vytasil meč a jak dopadl na palubu, rozťal jednoho chlapa vejpůl, než ho stihl napadnout. Vzápětí dopadl vedle něho Bertie King zvaný Vampír, a pak další Armini.

Boj trval jenom krátce; Vampír King praštil kapitána bojovou holí přes hlavu a spolehlivě ho uklidnil; důstojník, který zůstal naživu, se nakonec vzdal, když k tomu byl vyzván. Armini svázali námořníky a přivedli kapitána k životu, aby mohl být vyslechnut.

Kapitán vypověděl, že se jmenuje Hitošari a ta loď je obchodní plavidlo, dopravující potraviny po okolních ostrovech. Proto také nejsou na lodi žádné těžké zbraně, vyjma jediného děla na přídi, ze kterého ale i tak nestříleli. Kapitán prosil, aby mu bylo dotvrzeno, že ačkoliv jsou lodí obchodní, bránil se do posledního dechu; a aby mu bylo dovoleno provést harakiri, neboť jinak by byl postaven před soud a potupně pověšen.

Jenže výslech vedl Bello. „Pitomost!“ zařval na překvapeného kapitána, „Co by ses idiote zabíjel, když vaše vláda stejně půjde co nevidět srát na Macháčkův palouk? Naopak, budem tě potřebovat živýho, zvlášť když umíš řídit takovouhle parádní lodičku!“

Což kapitán poněkud nepochopil, nejsa mocen arminského slangu, nepodařeně přeloženého do japonštiny.

„Chápej,“ řekl Chris, „Od teďka nepatří tahle loď admirálu Kimurovi, ale nám. Princi Enkrovi, chápeš? Nechápeš, ale to nevadí. Zkrátka, máš jiný šéfy! Teď je tvůj velitel Bello Corrona. Tento samuraj, no!“

„Ale to přece není možné!“ divil se kapitán.

„Proč by nebylo?“ vyjel si na něj Bello, „Jak vidíš, velím tady a basta! A ty, protože nám nějak ubylo důstojníků, jseš od teďka můj první zástupce. Sice je trochu blbý klesnout v hodnosti, ale neboj, zase se prosekáš nahoru, když nebudeš blbej!“

Chris, pamětliv svých povinností, to kapitánovi trochu přeložil do lidštiny; pak se vrátil na Orla a nechal s sebou odvést ty námořníky, které tygr Wagarra označil za nespolehlivé. Ostatní zůstali, byli doplněni Arminy a loď se rozjela za Orlem.

Než dojeli na jižní konec ostrova, předpokládané místo setkání s Enkrou, naučil se Bello poněkud ovládat složité oplachtění této lodi a kapitán Hitošari pár vybraných španělských a italských kleteb. Moc nechybělo a nalezli v sobě zalíbení.

Jenže překazil to tygr Wagarra, který byl povahy šmejdivé a rád probíhal skladištěm, jestli se mu tam nepodaří chytit nějakou krysu. Na lodích se vyskytovali hlodavci o dost větší než lidské krysy, ale jinak značně podobné a Wagarra, šelma to kočkovitá, je rád a s chutí pojídal. Jak tak hledal, ucítil nějaký podivný pach; vlezl mezi bedny a objevil tam člověka, který při jeho spatření začal ječet strachem.

Wagarra byl přesvědčen o tom, že je krásný a lidem milý. Že má tesáky až pod bradu, ho samozřejmě jen zkrášlovalo a žádný člověk neměl proč se ho bát, neboť Wagarra byl starý dobrák. Pokusil se toho člověka uklidnit, ale on ječel dál a prchal před ním; tak vyšplhal na palubu, kde byl zadržen námořníky. Wagarra vylezl, aby se omluvil, neboť si byl vědom, že se to sluší a patří.

Ovšem Bello už tu byl a prohlížel si nový přírůstek. A hned poznal, že ačkoliv je to oblečené do mužských šatů, tedy kimona, je to dívka; dospívající, na lidské poměry zhruba čtrnáctiletá, což bylo pro něj tak akorát. A hezká, sice trochu svérázně, leč Bello dával prostor k realizaci dívkám všeho druhu.

„Kdopak jsi, děvče?“ ptal se vlídně a při tom zablýskal černýma očima a bílými zuby. Kromě toho měl dlouhé černé vlasy a krátké, leč výrazné vousy. Vypadal jako Sandokan, malajský tygr.

„Příšera!“ křičela dívka a ukazovala na Wagarru, „Napadla mě příšera s dlouhými zuby a chtěla sežrat! Bojím se; a tebe se taky bojím!“

„Nemáš proč,“ Bello ji pohladil po vlasech, „Já nikomu neubližuju, neboj se! Už se přestaň bát!“

„Ale ta příšera mě zabije!“

„To není příšera, ale tygr a jmenuje se Wagarra,“ Bello to dokázal tím, že pohladil Wagarru po hlavě a škrábal ho pod krkem, „Neboj se ho, je velice milý. Je to naše domácí kočka...“

To už se blížil Hitošari; dívka se k němu hned vrhla a chytila ho kolem krku. Něco mu zmateně vykládala a on ji uklidňoval.

„Tvoje dcera?“ zeptal se Bello s úsměvem.

Kapitán Hitošari padl na kolena. „Pane, neubližuj jí!“ zaprosil.

„Na mne se můžeš spolehnout!“ vycenil bělostné zuby Bello, „Neudělám jí nic zlého... nikdy jsem neublížil žádné ženě!“

„Kdo jsou ti lidé, tatíčku?“ ptala se dívka.

Kapitán nedokázal dost jasně odpovědět, aniž by se dopustil nějaké urážky, tak jen něco blekotal. Takže se Bello ujal také vysvětlení: „Změnila se vláda, milá dívko. Namísto knížete Kimury vládne princ Enkra. A já jsem jeho samuraj, velitel této lodi!“

„Ale téhle lodi přece velí můj otec!“

„To je v pořádku. Jenže rozkazy mu dávám já.“

„Je to pravda?“ obrátila se dívka na otce.

„Ano, bohužel!“

Takže si zakryla rukama oči a začala plakat.

Bello neměl rád dívky, které pláčou. „Neplač! Myslím, že taková změna není pro tebe tak špatná! Dívka krásná jako ty se chytá všude, o to neměj strach! Jak ti vůbec říkají?“

„Keiko...“ zavzlykala.

„Moc hezký jméno! Já jsem Bello Corrona z města Indiopolisu. Slyšela jsi o něm někdy?“

„Neslyšela... kde to je?“

„Daleko odtud. Je to město pod velikou skálou, na které stojí pevnost. Vlastně zřícenina pevnosti, říká se jí Alexandretta. Za poslední války ji zničili, teď je tam muzeum válečných událostí. Ale můj Indiopolis je krásné a veselé město; když je karneval, celé noci se tančí po ulicích i na molech v přístavu, na lodích hraje hudba a všichni jsou veselí. Když přijde půlnoc, vystřelují se z hradeb pevnosti Alexandretty barevné rakety jako ohňostroj!“

Keiko jenom zírala. Rozuměla mu tak polovičku toho, co povídal, ale zdálo se jí to zajímavé. „Ohňostroj? Co je to?“

„Vystřelují se barevné hvězdičky; ty září a padají dolů do vody. Jsou červené a zelené a žluté a modré a taky bílé, některé práskají ve vzduchu a jiné se zas točí a dělají kola...“

„A proč se to všechno dělá?“

„Přece pro zábavu! Aby se lidé dobře bavili!“

„A na to mají lidé čas? Copak není válka?“

„U nás není nikdy válka. Lidé se radši baví než bojují.“

„To je zvláštní, ne?“

„Proč? Náš princ zakázal válku a zabíjení, má radši, když jsou lidé živí než mrtví. Proto si nikdo netroufne proti nám bojovat.“

„Náš kníže Kimura si určitě troufne!“

„Knížete Kimuru zametem jako špinavej chodník! Už na nás poslal dvě flotily, a co z nich má? Zabrali jsme mu už dvě lodi, tahle je třetí. Zaberem mu všecko, co si řekne... jen ať si nehraje!“

Což Keiko vyděsilo, ale nesla to statečně. „Ty jsi tak zvláštní!“

„Nepovídej! Co je na mně zvláštního?“

„Všechno! Jak vypadáš a jak mluvíš, jak se směješ... a vůbec. Nikdo se tolik nesměje jako ty!“

„To je tím, že mám dobrou náladu. U nás má každý pořád dobrou náladu a směje se...“

Vampír King mávl rukou a šel radši z můstku. Našel Bruce Langreena, jak si ovazuje ruku probodnutou mečem a pomohl mu.

„Co dělá šéf?“ ptal se Bruce, „Koukal jsem, že tam má v pilný práci tu malou, ne?“

„Jasně! Tvrdě to do ní vaří; o co, že než zapadne slunce, bude ji mít pod sedlem?“

„Je tady její tatík, ten to nedovolí!“

„To neznáš Bella. Když na to přijde, ukecá i starýho. Konečně, kapitán Hitošari není žádná šarže, ten se jistě rád spřízní s říšským princem...“

Bruce se zatvářil velmi smutně. „Sakra, já si tu musím taky najít nějakou holku! Už každej nějakou má, jenom já ne...“

„Ale jdi, mladej! Kolikpak ti je, že tak kecáš?“

„Bude mi patnáct! A co?“

„No nic, já jenom, že máš ještě fůru času. A vůbec, třeba má ta Keiko nějakou vhodnou kamarádku, ne?“

Na Orlu, který plul první, se započal nějaký zmatek. Bello nechal povídání a rozhlížel se. „To je naše vlajková loď,“ řekl Keiko, „Loď našeho prince Enkry. Za chvilku bude tady...“

Keiko dostala strach a hledala, kam se schovat.

„To ať tě ani nenapadne! Hlavně koukej trochu vypadat k světu, chci tě princi představit!“

Keiko nevěděla, co počít; ani kapitán Hitošari se necítil moc jistě, když na něm mělo spočinout oko nového šéfa. Liberty se zatím blížila a bylo jasné, že se všichni zajímají o přírůstek.

Spustili člun a jeli k lodi; Bello jim vyšel naproti a tvářil se jako pán sedmi moří. Enkra vystoupil na palubu první, Bello mu střihl předpisový pozor a podal hlášení.

„V pořádku!“ řekl Enkra, přistoupil k Hitošarimu a podíval se na něj svým pronikavým pohledem.

„Kapitán Hitošari, bývalý velitel lodi!“ představil Bello, „A jeho dcera Keiko!“

Kapitán Hitošari padl dle vžitého zvyku na kolena. Keiko to chtěla udělat taky, ale Bello ji zadržel.

„Vstaň!“ řekl Enkra rázně, „Vítám tě mezi námi a jsem rád, že se setkávám s mužem tak dobrých schopností a vzácné inteligence!“

Což nemohl vědět, ale Hitošari se zas tak hluboce nezamýšlel.

Bello plný nadšení vyprávěl o boji a vítězství; při tom pozoroval, že má také závistivce, a to hned dva. Ten první byl Roger, jemuž se líbila Keiko; ale přestože to na něm bylo vidět, ovládl se. Ten druhý se projevil až později; byl to Mike Cross. Nejdřív si prohlédl loď a pak se zeptal s poněkud rozpačitým výrazem: „Poslouchej, Bello, na kom jsi vlastně tu loď dobyl? Jsi si jist, že patřila Japoncům?“

„No jasně!“ řekl Bello přezíravě, „Nevidíš snad zajatce?“

„Vidím. A věřím, že Japonci možná tu loď měli, ale rozhodně ji nepostavili. Copak sis ji neprohlídl?“

„Prohlídl. Zběžně, ale důkladně!“

„Spíš jsi měl oči jen pro tu holku a na nic jinýho jsi neměl čas. Všiml sis její konstrukce?“

„Jistě. Trochu neobvyklá, ale co je vůbec v týhle zemi obvyklý?“

„Správně: v týhle zemi. Protože tu loď postavil někdo zdejší.“

To zarazilo všechny, i Enkru. A hned se vyptávali, jak na to Mike přišel a proč si to myslí.

„Podívejte se například sem,“ Mike přešel k prvnímu stěžni, „Tadyhle je dřevořezba. Trochu připomíná Chac Mola, Mayského boha deště, přitom je úplně jiná a věřím, že je to výtvor jiné kultury. Řekl bych, že to měl být symbol slunce...“

Plastika byla napolo setřená a většina lidí na ní nic divného neviděla. Bello to řekl nahlas.

„No dobře. A ten zvláštní způsob ukotvení stěžňů ti nic neříká? Ani příď, úplně jiná než u našich lodí? Nestavím sice lodě jako tvůj rod, ale přesto o nich sem tam něco vím...“

„Máš pravdu, je to trochu zvláštní způsob. Taky se mi zdál divný příďový stěžeň, ale myslel jsem, že to je potřeba kvůli těm bočním...“

„Už jednou jsme viděli cizí loď, ale tehdy nám ji moře odneslo dřív, než jsme ji mohli prozkoumat. Teď ji máme k disposici, takže se můžem podívat. Je to nádherná loď a máš štěstí, Bello, že jsi ji získal!“

Prošli celou loď a nacházeli spoustu odlišných detailů. Taky objevili v kapitánově kajutě malbu na stropě: malí lidé, kteří bojují s podivnou mořskou příšerou. Všechno to bylo namalováno modrou barvou, která už velmi vybledla.

„Kdo si myslíš, že tu loď postavil?“ vyptával se Enkra.

„Těžko říct. Ale mohli by o tom něco vědět...“

Takže opět vyslechli kapitána Hitošariho.

„Na mou duši, nevím o té lodi nic víc! Jednou ji válečná loď přivezla z výpravy; ale pokud vím, nebyli na ní žádní lidé!“

„Víš to jistě?“

„Nevím nic jistě! Je to záležitost vojáků, ti tají všechno, co není zrovna veřejně známé...“

„Ty jsi přece taky voják!“

„Všichni jsme vojáci; jenže já patřím k zásobovacím útvarům, ne k bojovým. Jenom vím, že vojáci se téhle lodi nějak moc báli; proto ji nevyzbrojili a předali radši zásobovací službě...“

„Báli se? Proč myslíš?“

„Nevím. Hádám z toho, že jeden důstojník mi řekl: Kdybys věděl, komu ta loď patřila, posral by ses strachy a v životě bys na ni nevstoupil. Ale víc mi neřekl...“

Armini si vyměnili pohledy.

„Prokletá loď?“ rozesmál se Bello, „To mě láká! Já se nebojím a nebál bych se ani, kdybych věděl o jejich původních majitelích. Dokonce bych si s nimi moc rád někdy pokecal...“

„To asi my všichni,“ řekl Mike, „Skutečně, je to pěkná loď... i mně by se líbila...“

„Tobě?“ zarazil se Enkra, „Na co by byla tobě?“

„Budeme snad provádět nějaké výzkumy, ne? Proto bych potřeboval nějakou loď. Vyhovuje mi, že ji neznešvařili žádnými děly nebo těžkou výzbrojí. Já moc lézt do boje nebudu, takže...“

„To máš pravdu. Kdyby ji nebyl dobyl Bello, docela rád bych ti ji předal...“

Bello bojoval těžký boj. Bylo mu vidět na obličeji, že ho něco napadlo, ale promýšlí to, neboť to není jednoduché rozhodnutí. Ale nakonec řekl: „Jestli se ti líbí, tak si ji nechej!“

„Ty blázníš! Přece mi nemůžeš jen tak dát svoji loď!“

Ale Bello se už pevně rozhodl. „Sám říkáš, že není vyzbrojená, a ty že ji ani nechceš vyzbrojit! Já potřebuju loď válečnou, která by byla hodna... zkrátka, pořádné plavidlo. Tohleto je loď tak pro komthura řádu – a já ti ji klidně dávám!“

„Nesmysl! To přece nemůžeš udělat!“

„Chceš říct, že Bello Corrona, náčelník Indiopolisu, nemá na to, aby dal dar svému komthurovi?“

„Snad ano, ale loď není žádná maličkost, jako flaška rumu nebo ozdoba na krk! Je to nádherné plavidlo, doklad cizí kultury; kdo má zdravý rozum, určitě se jí nevzdá!“

„Nikdo, kdo má zdravý rozum! Ale já, Bello Corrona, si seženu jinou a ještě lepší loď! Takže ber!“

Mike doposud váhal, ale Enkra řekl: „Tak ber, dokud dává! Nebo se najde někdo, kdo nezaváhá a vezme ti ji pod rukama! Takovou loď by bral každý, třeba i já, kdybych neměl svou Liberty!“

Tak Mike přikývl – a Enkra mu podal ruku.

„Takže máš svoji loď; ale současně problém. Nemáme dost lidí ani na ty tři, Arabellu, Orla a Liberty. Zatím ti námořníky půjčíme, ale jen půjčíme! Budeš si sám muset sehnat lidi...“

„To znamená domorodce.“

„Správně! Sehnat si je, držet je na uzdě a velet jim. Nebude to lehké, i když ti můžu dát tak... no, třeba pět lidí z našeho. Pro začátek. Potom už si budeš muset poradit sám...“

Mike řekl zachmuřeně, ale bez zaváhání: „Tohle přijímám.“

„Tak; a ještě poslední problém. Jak budeš své lodi říkat?“

Mike se nejdřív zajímal, jak se jmenovala doposud; Hitošari nevěděl, za jeho velení měla číslo dvacet dva. Pouze některé lodi měly u Japonců jména a ty si je musely vybojovat, ostatní se označovaly jen čísly.

„Moje loď se bude jmenovat Poutník.“ rozhodl Mike.

Bello Corrona mu předal velení.

„Nevadí ti, že jsi přišel o loď?“ zeptal se ho Mike, když Enkra už opustil palubu a vrátil se na Liberty.

Bello se nadšeně zašklebil a řekl arminsky: „Hele, loď jsem ti klidně nechal. Ale co se mi na ní nejvíc líbí, tu malou Keiko, si nechám sám pro sebe. A nedám ji nikomu, ani Rogerovi!“

Vampír King a Bruce Langren se vsadili o flašku, že Bello Keiko do půlnoci ukecá a její otec bude toto uspořádání ještě považovat za poctu. Bruce prohrál a Keiko spala té noci u Bella.

Mike se během plavby zabýval činností, jejíž účel nebyl na první pohled patrný: chodil sem tam po lodi s růžencem na ruce, ale nemodlil se, jen si něco bručel. Na některých místech zkoušel roztáčet svůj komthurský kříž jako siderické kyvadlo a nevypadal spokojeně; výsledky zřejmě neodpovídaly jeho přání. Otázkou je, co vůbec očekával; mohl tušit, že za dlouhou dobu existence lodi na ní došlo k řadě velmi nepěkných událostí.

Ostatní se zabývali raději zkoušením plavebních schopností Poutníka. Došli k názoru, že je to velmi dobrá loď, ovšem způsob jejího ovládání bude náročný. Mnozí by docela rádi na Poutníkovi sloužili, ale to záviselo hlavně na Enkrovi.

Všechny tři lodi se před setměním vrátily zpátky do Edda; Sebastiano užasl nad Poutníkem, ale projevil stejné nadšení jako většina ostatních; i jemu se velmi líbil.

Mike navštívil Sebastianovu Arabellu a vyhledal jednoho z kluků Fu-Kaova kmene. Byl to bystrý hoch, který velmi ochotně prošel vzdělávacím kursem a zdálo se, že je na tom duševně o trochu líp než divocí a krvežízniví lidojedi. Právě ho potkalo neštěstí; v boji o výcvikový tábor padl jeho otec. Chlapec neplakal, to se na muže nesluší; seděl v koutě a upřeně zíral na setmělou hladinu moře. Mike k němu došel a posadil se na zem vedle něho.

„Ty jsi Ba-Tao, Wo-Kanův syn?“

Chlapec k němu ani neobrátil tvář. „Nevyslovuj jména Wo-Kana, mého otce! Člověk toho jména už na světě nežije.“

„Vím. Vím, že je ti těžko, Ba-Tao.“

Chlapec mlčel. Mike taky nespěchal.

„Vím také, že život chlapce, který ztratil otce, je u vašeho kmene těžký. Nemáš se o co opřít. Tvá rodina přejde pod pravomoc jiného mužského člena rodu. A ty budeš v podstatě vyhnán.“

Chlapec mlčel.

„Kdo žije z tvých blízkých?“

„Mám matku, dvě sestry a malého bratříčka.“

„Co s nimi bude?“

„Matku si vezme otcův bratr Wo-Baba. Sestry už jsou dost velké. Dá je mužům, kteří si je vybojují. Můj bratříček je malý, zvykne si žít s jeho dětmi.“

„A ty?“

„Já jsem už dospělý. Odejdu a založím si vlastní rodinu.“

„Máš dívku, kterou bys chtěl?“

Ba-Tao neřekl nic. Až po dlouhé chvíli: „Nevybojoval jsem ani jedinou hlavu nepřítele. Nedostanu náhrdelník z červených mušlí. A nemám co dát žádné dívce, která by se mi líbila.“

„Je taková dívka?“

„Ta, které bych ho dal, je chráněna velikým tabu.“

„Kaiití?“

„Ano. Kaiití bych dal červené mušle...“

„A ona by je přijala?“

„To nevím. Nejsem statečný bojovník a nemám nic, co by přitahovalo dívky. Je to jenom sen, trochu hloupý a zbytečný. Ale ty jsi se ptal.“

„Ptal jsem se, protože od tebe něco chci.“

„A co?“

„Chci, abys šel na moji loď a plul se mnou po moři. Možná se ti podaří získat slávu i nárok na červené mušle do náhrdelníku. A potom budeš moci přijít k dívce a nabídnout jí je...“

„Na tvoji loď? Jakou loď?“

„Jmenuje se Poutník. Tu, kterou jsme dnes dobyli.“

„Ty jsi čaroděj lidí z daleka?“

„Ano.“

Chlapec Ba-Tao se k němu poprvé obrátil:

„Přijdu na tvoji loď, čaroději.“ řekl.

Errata:

30.05.2021 11:48