Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 Je jen utrpení, není trpícího

 Není konajícího, je jen čin

 Nirvána je, ale ne ten, kdo ji hledá

 Cesta existuje, ale ne ten, kdo po ní jde.

 Zenový koán

Dívenka Pippi se probudila a bylo jí nádherně. Málokdy jí bylo tak dobře a to bývalo většinou ve snu, ne ve skutečnosti. Nyní se probudila na lůžku, jaké v životě neviděla, pokrytém měkkými přikrývkami a polštáři. Kajuta byla zdobena dřevěným obložením se zvláštními ornamenty podivného půvabu; nikdo nemohl říct, který národ to udělal. Ale Pippi se to líbilo.

Ohlédla se – a spatřila tvář svojí maminky. Nikdy by se neodvážila myslet si, že by tato žena mohla být někdo jiný než její maminka; neboť si nejasně pamatovala, že matka, která ji hladila a kolébala, měla stejně světlé vlasy a stejný úsměv. Pak už nikdy nepotkala nikoho tak dobrého a laskavého. Jen ty zlé a nenávistné, vypadající docela jinak.

„Tak vstávej, holčičko! Jak ses vyspala?“

„Dobře, maminko.“

„Nemáš hlad?“

Pippi se zamyslela. Usoudila, že má hlad.

„To je dobře. Musíš pořádně jíst...“

Pippi se posadila na lůžku; vyhlédla z okénka a zjistila, že okolo se vlní moře. Jen moře, jinak už nic.

„My jedeme po moři!“ užasla.

„Ano, velmi správně! Už jsi někdy jela po moři, Pippi?“

„Ano. Jednou... nás vezli!“ otřásla se při té vzpomínce.

„Vstávej,“ pohladila ji Ťapka, „Půjdeme se najíst. V kajutě se nejí, na to je jídelna...“

Pippi vstala a ohlížela se po svých šatech. Bylo to jenom staré orvané kimono, ale bylo její a ona nevěděla, kam se ztratilo.

„Nevím, kde mám šaty!“ přiznala se, když se jí Ťapka ptala, co se děje.

„Tady nepotřebuješ chodit oblečená!“

„Copak můžu chodit nahá?“

Ťapka se rozesmála. Přetáhla přes hlavu své bílé tričko, pak svlékla šortky. „Stejně se musíme vykoupat!“ vysvětlila, „Takže budeme chodit oděné větrem. Obě dvě.“

Pippi se to líbilo; vyběhly po strmých schůdcích na palubu a Pippi se užasle rozhlížela po lodi. Nikdy nic takového neviděla – zmatek a ruch ji překvapovaly.

Ťapka neztrácela rozhlížením čas. „Po ránu je nejlepší se umýt studenou vodou! Ono už sice není ráno a voda je jako kafe, ale to nevadí. Semhle se postav, do průvlaku...“ přes bok lodi spustila plátěné vědro na dlouhém laně, nabrala, vytáhla plné mořské vody. „Tak pozor!“ vzápětí polila Pippi od hlavy k patě. Pippi jenom vyjekla leknutím a málem se rozbrečela, ale Ťapka se jen smála a už spouštěla vědro, „Tak, teď ty mě!“

Pippi držela v ruce vědro a nic nechápala.

„Tak už mě proboha polej!“ smála se Ťapka.

„To mám na tebe nalít vodu?“

„No ovšem!“

„To ale přece... nemůžu! To by tě uráželo!“

„Proč? Je to velice příjemné! Každou chvíli si dáváme sprchu, v tom vedru!“ Ťapka to vyřešila jednoduše, vzala jí vědro a polila se sama. Pippi na to jenom zírala.

„Copak ty se nerada koupeš? Umíš plavat?“

„Co jestli umím?“

„No přece plavat v moři! Nikdy ses nekoupala?“

„Myla jsem se. V dřevěné kádi...“

„To nic, to se naučíš. Hele, tihle si zvykli!“

Přiběhli k nim dva kluci a holka: Čingiz, Fayna a Ba-Tao. Smáli se, trhali Ťapce vědro z ruky a hádali se, kdo bude polit první. Pippi uhnula a sledovala je, jak se s rozkoší polévají.

„To nic, zvykneš si,“ pohladila ji Ťapka, která se zřejmě vžila do její situace, „Teď pojď! Seznámím tě s tatínkem!“

Pro Pippi, vychovanou po japonsku, byla představa otce o chlup lepší než představa ďábla. Japonci říkají, že nejhorší neštěstí na světě jsou zemětřesení, tajfun, požár a otec. Takže se začala už dopředu klepat strachy.

Na palubě, ve stínu hlavní plachty, seděl s nohama zkříženýma nějaký člověk a cosi četl, opíraje se zády o stočená zásobní lana. Byl veliký a dost tlustý. Vlasy a vousy měl prošedivělé, takové, jak narostly po posledním stříhání Ohněm; nepovažoval za potřebné se jakkoliv šlechtit. Nevypadal jako krvežíznivý netvor, ale Pippi by si ho rozhodně za otce nevybrala.

Zaslechl je, obrátil se k nim, odložil svoje papíry. A usmál se; velice dobrácky a jaksi smutně: „Tak už ses probudila, Pippi? No neboj se, jen pojď blíž! Dlouho jsem na tebe čekal...“

Holčička váhavě přistoupila; dokonce dovolila, aby natáhl ruku a dotkl se jí. Nebylo to tak zlé, jeho ruka byla měkká a laskavá, na první pohled jí nepřipadal tak hrozný.

„Pojď jíst!“ řekla mu Ťapka, „Schystala jsem to do jídelny...“

Napadlo mu, že kvůli Pippi, takže nic nenamítal; zvedl se a šel. Ťapka se vytáhla, zarovnala stůl talířky se všelijakými dobrotami, aby všichni tři mohli jenom ochutnávat; co Pippi chutnalo, toho se mohla najíst dosyta, co jí zrovna moc nejelo, to snědli dospělí.

„Podívej, ne abys myslela, že budeme pořád takhle vyvařovat!“ varovala ji Ťapka, „Už dneska odpoledne budeme jíst jako ostatní posádka lžící z ešusu! Tohle je slavnost na tvou počest!“

Což Pippi přijala s mírnými rozpaky, nebyla zvyklá na takové pozornosti. Při jídle si s ní povídali, žertovali a smáli se; i Pippi se sem tam odvážila něco říct, i když to bylo proti všem jejím zásadám. Oni se zájmem poslouchali a povzbuzovali ji, aby ještě mluvila a vyprávěla. Bylo zapotřebí povzbudit ji, neboť bylo nutné pozvednout její ubité a zmrzačené sebevědomí.

Když se najedli, Mike se podíval na chronometr a řekl s povzdechem: „Za chvilku nastupuju do hlídky. Je nás málo, musíme se střídat. Co ty, Pippi, nejsi unavená? Myslím, že ses vyspala dobře...“

„Ano, moc...“

„Takže by ti nemělo vadit, že i maminka si potřebuje trochu odpočinout. Neodpočívá tak často ani tak dlouho jako jiní lidé, ale někdy je to nutné i pro ni, víš?“

„No... jo!“ řekla a nechápala nic.

„Doufám, že by ti nevadilo jít se mnou a pomoci mi na hlídce?“

„S tebou?“ polekala se, „Kam a proč?“

„Pojď, uvidíš!“

Záď Poutníka byla vyvýšená a zcela nahoře kapitánský můstek, kde bylo kormidelní kolo. Cvrček, který měl službu, ohlásil Mikovi kurs a další náležitosti a pak se šel taky najíst; Mike si sedl na zábradlí můstku, rukama se opřel o zaklínované kormidlo a pokynul Pippi, aby usedla vedle něho.

„To je nejkrásnější místo na lodi! Vidíš odtud celou loď i moře okolo. V noci se nad tebou třpytí hvězdy... máš ráda hvězdy?“

„Někdy jsem je viděla... okýnkem.“

„Já vidím celé hvězdné nebe. Když loď pluje klidně, lehnu si takhle na zábradlí a dívám se nahoru. Uvažuju, kde ještě žijí lidé jako my.“

„Lidi? Nahoře, na hvězdách?“

„Každá hvězda je jako slunce a kolem ní poletují planety, jako je ta naše... jako tahleta. A na těch planetách možná žijí lidé jako jsem já a ty. A třeba uvažují jako my...“

„Ale... to přece není možné!“

„Je to možné a dokonce je to jisté,“ smutně se na ni usmál, „A my to víme velmi jistě. Jednou ti budu povídat, jak jsme sem přišli. Z jiné země, kde jsou jiné hvězdy a jiné slunce. Jsme zrozeni v jiné zemi a známe jiné moře, víš?“

„Vím. To říkají všichni.“

„Aha. Ale ty si to asi neumíš představit. Nevadí. Seznámím tě s naším světem. Nemáme tady bohužel ani video, ani vyučovací stroj, ale to nevadí – stejně nemáme elektřinu. Budu tě muset naučit všechno sám.“

Pippi neprotestovala, nevěděla, o co jde.

„Možná bych ti měl vyprávět nějakou pohádku. Nějakou... no ovšem, když už jsme na moři, tak o malé mořské víle. Víš, tam u nás v hlubinách moře žije mořský král a s ním jeho dcery, synové a celý jejich dvůr. Ti všichni občas vycházejí ven, na hladinu. A nejmladší dcera byla malá mořská víla...“

Pippi naslouchala s očima doširoka otevřenýma. Mluvil klidně, tiše, jakoby s nadhledem, ale když se v jeho vyprávění stalo něco důležitého, i ten hlas najednou zvroucněl. Pippi poslouchala, ani si neuvědomovala, že jej uchopila za ruku a křečovitě se jí drží. Když pak skončil, koukala zamyšleně a chvíli neříkala nic.

„Ona byla nešťastná!“ řekla potom.

„Ano. Život někdy není lehký.“

„Já vím. A ten princ... byl pak šťastný?“

„No, většinou byl. Jako už lidé bývají. Někdy je člověku líp, jindy hůř. Ale když přemýšlí o svém životě, cítí, že je šťastný.“

„Povídej mi ještě něco!“

„Dobře, ale něco veselejšího. Třeba o hloupém Honzovi, jak šel s kozou do světa, jo?“

Vyprávěl a Pippi poslouchala.

Čelným členem posádky byl také jaguár Altarrac. Velký, tmavý, většinou zamračený, vypadal zlostně a nebezpečně. Mike ho měl rád a jaguár mu osvědčoval spolehlivou věrnost.

Nyní přišel na můstek, koukl úkosem na Pippi a řekl: „Jaké jsi dal příkazy dívce v kabině na přídi?“

„Sheille?“

„Světlovlasé čarodějce.“

„Jmenuje se Sheilla a žádné příkazy jsem jí zatím nedal. Proč?“

„Měl jsem pelíšek v chodbě u její kabiny. Už tam spát nechci. Dělá hluk!“

„Jaký hluk?“

„Tam uvnitř se křičí a vyvádí. Hrají tam a zpívají. Nemám to rád. Budu spát jinde!“

„Vyhovovalo by ti spát před mojí kabinou? Já nebudu křičet ani hrát a zpívat, neboj se!“

Jaguár Altarrac zašilhal po Pippi. „Dobře. Budu spát tam!“ řekl a položil se Mikovi k nohám. Hlavu složil na přední packy a dal najevo, že tak hodlá setrvat.

Mike se tiše smál. Pippi prohlížela velkou kočku se zájmem i trochou strachu. Věděla, že nikomu neublíží, ostatně už viděla pár arminských šelem a všimla si, že všichni je mají rádi. Ale takhle zblízka ještě jaguára neviděla.

„Tatínku,“ zašeptala, aby neslyšel, „Co je to za zvíře?“

„To je jaguár a jmenuje se Altarrac,“ řekl Mike docela nahlas, „Nemusíš šeptat. On slyší asi šestkrát líp než my.“

Jaguár zvedl hlavu a usmál se na Pippi. Neměl to dělat, moc ji to nepovzbudilo.

„Pojď sem, Altarracu!“ vyzval ho Mike.

Jaguár vstal. Přišel blíž, nechal se pohladit od Mika a potom nastrčil svou velkou hlavu i holčičce. Ta mu váhavě přejela dlaní po hlavě. „Máš tak měkkou kůži...“

Jaguár jí olízl ruku a v hrdle mu brumlavě zachrčelo. „Ty jsi malá bílá holčička! Moc malá, moc bílá a moc slaboučká. Budu tě chránit. Kdyby ti někdy někdo chtěl ublížit, zavolej a já ho roztrhám na kusy!“

Pippi ten poněkud drsný slib nevylekal. „Ty jsi tak milý a krásný!“ řekla a hladila ho všude, kam dosáhla. Taky ho tahala za uši, což dovolil se slastným mručením.

„No hlavně, že si rozumíte,“ řekl Mike, „Tak dobře, Altarracu, zůstaň tady a pohlídej mi kormidlo. Půjdu se nenápadně podívat, co se vlastně děje tak hrozného u Sheilly.“

Skutečně šel. Sheilla obsadila kabinu hned za přídí, poněkud nevhodnou k obývání, ale docela dobrou jako pracovna. Prohlásila, že tam bude její laboratoř, ošetřovna a výzkumné pracoviště a že tam bude spát ona a Cvrček; momentálně tam bylo ale víc lidí, ozývala se odtud kytara a zpěv.

Mike vstoupil; Sheilla ho uvítala nadšeným pokřikem a hned ho vyzvala, aby šel dál, sedl si a napil se s nimi.

„Moc rád bych, to víš – ale jak to, že máte na lodi alkohol?“

„Žádný alkohol, jenom bylinkový čaj! Ochutnej!“

„No... tak trochu, já teď mám hlídku. Vlastně jsem se přišel podívat, co odtud vyhnalo jaguára Altarraca.“

„Nikdo ho nevyháněl! Já za to nemůžu, že nemá rád zábavu! Je starej a mrzutej a neví, co by si vyvzpoměl...“

„Nezlob se na něj,“ řekl Mike smířlivě, „Asi už si s váma neporozumí. Bavíte se dobře?“

„A docela jo! Vyprávím tady kamarádům o životě u nás a myslím, že je to dost baví...“

Kamarádi byli Kaiití, Ba-Tao, Čingiz, Fayna a další, které posbírali během cesty. Bylo jen záslužné poučit je trochu o životě; a Mike si mohl být jist, že Sheilla je poučí dokonale, neboť o něm věděla víc než kdokoliv jiný.

„Nojo, tak se bavte! ...bych někdy pokecal s váma, až nebudu mít službu.“

„Přijď, ráda tě uvidím...“

Takže se vrátil na můstek a řekl jaguárovi: „Nic zvláštního se tam neděje. Ale když chceš, můžeš se přestěhovat k nám...“

Pippi už držela velikou kočku kolem krku. „Ať je u nás, tati! Je tak veliký a krásný a milý! Chtěla bych ho mít u sebe!“

„Dobře.“ souhlasil Mike a posadil se zas na zábradlí ke kormidlu.

„A ještě mi něco vyprávěj!“ přála si Pippi, sedla si na palubu a opřela se zády o kožešinu Altarraca. Ten si položil hlavu na přední tlapy a poslouchal jako ona.

Sheilla byla dobrá čarodějka. Práce na Mikově lodi byla šance, na jakou čekala už dlouho; šance dokázat, že když jí Bůh svěřil část své svrchované moci, nebyl to omyl. Vyslal ji do světa, aby konala službu, a Sheilla byla rozhodnuta nedat se už nikým a ničím zastavit.

Její cesta nebyla lehká. Narodila se jako princezna a sotva se rozkoukala, už byla seznámena s faktem, že pochází ze slavného rodu Westerhamových, nemanželských dcer nemanželských matek, žen dobrodružných a často nasazujících život pro dobro světa. Totéž se očekává i od ní; tak si předsevzala dokázat předkům (živým i mrtvým), že je jich hodna. Asthra ji přijala s otevřenou náručí a učila všemu, co uměla; v té době Sheilla byla ještě poněkud nerozvážná, ale když se naučila ovládat Oheň, zaujaly ji vědecké problémy, přestala se bavit vylomeninami všeho druhu a značně se ukáznila. Bylo na čase svěřit jí velení.

Jenže kromě všeho ostatního byla Sheilla výjimečnou osobností také po sexuální stránce. V Arminu to nebylo nic zvláštního, ale v Asthřině středisku byla nucena podřizovat se omezením a nedávat najevo, po čem touží. Totiž: Sheilla byla nymfomanka. Její láskou byl Cvrček, i když mu čas od času zahnula s jinými, ale to dělal taky on jí, zvlášť proto, že se často nacházeli na opačných stranách zeměkoule. Neustále v sobě cítila určitý hlad po lásce; vybírala si partnery podle chuti, Arminy i cizince, muže chytré, hloupé i docela náhodné, ale nic z toho jí nemohlo stačit. Kromě toho považovala svůj sexuální pud za něco vznešeného, krásného, obdivuhodného; symptom princezny.

Nakonec z toho důvodu došlo ke skandálu; zorganizovala jakési hromadné orgie, kterých se zúčastnili také hosté z ciziny a ti to rozkecali, takže Asthra byla přinucena pozvat si Sheillu na koberec. Sheilla nejdřív zuřila a vykřikovala, že Asthra nemá žádné právo kecat jí do jejích soukromých záležitostí, protože je frigidní, asexuální a totálně zblblá svými pokusy; potom tam ale šla a měly spolu několikahodinový rozhovor.

Asthra především vysvětlila, že naprosto nemá nic proti její nadměrné smyslnosti; pokusy ovládat svou mysl a přemáhat vrozené disposice nepovažuje za rozumné ani možné. Naopak, je zapotřebí využívat je tak, aby byly prospěšné jak dotyčnému, tak celku, což by měla dělat i Sheilla. Ta to nemohla pochopit, takže jí Asthra vrazila do náruče hrst odborné literatury a doporučila, aby na seminářích míň podřimovala a víc poslouchala výklad.

Vysvětlila, že postoj společnosti k sexu je dnes překroucením morálky císařství; tehdy totiž byly ustanoveny základní teze, které prozatím nikdo nezrušil a zřejmě se zrušit ani neodváží, neboť jsou doposud správné. Jejich jádrem je, že každá princezna má povinnost přivést na svět tolik dětí vznešené kasty, kolik je schopna. Na druhotných problémech (jako kdo je otcem, jestli ty děti má čím živit a co si o tom myslí široká veřejnost) skutečné princezně vůbec nezáleží. Zajisté, jsou s tím problémy, ale zatím se všechny své cti dbalé dívky z vysokých kast rozhodly tento vznešený zákon plnit a očekává se, že Sheilla nejen učiní totéž, ale bude k tomu nutit i ostatní.

Z hlediska přírody je každý sexuální styk považován za uzavření manželství. Za dávných časů, když lidská společnost ještě měla nějaký smysl, se tak dělo na základě zodpovědného výběru (pomocí astrologie a vědeckého průzkumu), dnes se dává přednost výběru nahodilému. Je to chyba, ale co se dá dělat, je Kalijuga. Dřív bylo také zvykem, že žena zůstávala s jedním mužem po celý život a muž si jen zřídkakdy přibíral další manželky; dneska i tento zvyk pominul a mužům nedělá potíže mít partnerek víc, než dokážou spočítat. Ženám ostatně taky, což sice není správné, ale těžko se s tím dá něco dělat. Je nutné se zařídit podle okolností; totiž považovat každého milostného partnera za manžela a v tomto smyslu se snažit vykonávat příslušné obřady. Pokud tedy Sheilla vskutku tolik touží po lásce, měla by se všemi svými milenci uzavírat také řádný sňatek.

Ta myšlenka se Sheille líbila; s chutí se dotazovala, jak potom by měla reagovat na případné další manželky svých manželů, což mohou být kamarádky, a jak budou ti manželé reagovat na další, které si vezme. Asthra s úsměvem vysvětlila: každý další partner je přes styk s ní příbuzným všech dosavadních a měl by to tak brát. Jsou s tím problémy, když se některý její partner ostatním nezamlouvá, třeba z kastovního hlediska, mohou ho v rámci očištění kasty vyzvat k boji a zabít. Vlastně by to měla udělat Sheilla sama, když se dotyčný ukáže nevhodným; ale těžko po křehké dívce něco takového chtít!

„Tak to je pěkná blbost!“ vzkypěla princezně krev, „Jestli se někdo z mých manželů ukáže jako syčák, tak ho samozřejmě zabiju sama a nebudu do toho nikoho zatahovat!“

Asthra ji pochválila a pokračovala. Zákonem rodu Westerhamů je, že každá Sheilla musí přivést na svět dceru (krásnou a chytrou), dát jí jméno Sheilla a vychovat z ní princeznu; potom už může bez problémů svět opustit, přesněji zaplétat se do dobrodružství, která mohou skončit jejím zánikem. Do doby, než bude zajištěno pokračování rodu, by si měla dávat pozor. Sheilla souhlasila, ač trochu překvapeně. Co se týče dalších dětí, je vše na její libovůli; avšak je nutno připomenout, že pro dobro potomstva je moudré vybírat si kvalitní dárce semene z hlediska zdravotního, kastovního i dalších. Neškodí, když některý bude natolik bohatý, aby mohl ostatním přispívat na výživu; jinak hrozí, že celý rod nebude nikdy mít nic a bude se živit nuzně, jak tomu bylo doposud ve všech generacích. Sheilla hrdě pohodila hlavou a prohlásila, že si svoje děti uživí, i kdyby to mělo být žebrotou.

Po pravdě nutno přiznat, že když skončila diskusi s Asthrou a vypadla zas do normálního světa, trochu její nadšení pokleslo a touha dokazovat svoji ušlechtilost vychladla. Ale myslela na to často a těšila se, že jednou všem ukáže, co v ní je. Považovala se samozřejmě za předurčenou k velkým činům a vyprávěla o tom chlapcům, do kterých se zrovna zamilovala; dle nátury ji buď podporovali, nebo se smáli a soudili, že blázní či vtipkuje. A zařídila si Rodokmen, do kterého pilně zaznamenávala všechny své manžely; děti prozatím nikoliv, protože se většinou chránila před nechtěným početím. Trochu jí to bylo líto.

Ve shodě se vžitou morálkou neodmítala ani náhodné známosti, zvláště pokud k nim došlo za výjimečných okolností. Je všeobecně známo, že mnozí mocní polobozi často zatouží přesvědčit se, jak je která dívka moudrá, zbožná a dobře vychovaná. Tehdy se zjeví v podobě poutníka, který přijde z neznáma, poprosí o jídlo a nocleh a není-li odmítnut, občas s ní stráví noc. Samozřejmě, může to být obyčejný člověk, skutečný poutník, někdy dokonce vychytralý podvodník, který chce jenom k něčemu zadarmo přijít. Vtip je však v tom, že si nikdy nikdo nemůže být jist, zda dotyčný je prohnaný ničema nebo skutečný polobůh, je tedy moudré neodmítat žádného, aby člověk neudělal chybu.

Někteří polobozi jsou dokonce natolik laskaví, že jsou ochotni narodit se do lidského světa prostřednictvím dívky, kterou v té podobě poutníka oplodní. Pokud se jedná o úplný projev jejich moci, jde o inkarnaci a ta se vyznačuje některými zvláštními příznivými znaky. Ale může jít taky o částečnou expanzi, která se ničím zvláštním nevyznačuje, aspoň zpočátku. Později ovšem takové dítě vyniká zvláštní svéhlavostí, neposlušností a nepoddajností, se kterou si dělá co chce bez ohledu na přání rodiny, nikomu se nechce podřídit a dokonce s chutí narušuje i posvátné zákony společnosti. Matka se tím mnohdy trápí nebo rozčiluje, občas mu naseká na zadek, ale ve skutečnosti je takové dítě velikým požehnáním, protože kdoví, třeba je jeho neposlušnost náznakem, že ví daleko lépe, co má dělat. Takže by matka měla být spíš ráda, že se jí narodilo dítě s vlastnostmi poloboha.

Ve skutečnosti je mnohý z nás částečnou expanzí některého ze starých bohů. Tyto bytosti nejsou samozřejmě tak mocné jako sám Nejvyšší Pán, jsou dokonce smrtelné (jak násilnou cestou, tak stářím), ale jejich čas života je tak rozsáhlý, že nám to připadá jako věčnost. Kdysi byli mocní, později poklesli ve významu, ale nezmizeli, i když na ně lidé zapomněli. Přicházejí čas od času v nějakých dokonale utajených podobách a snaží se vrátit do světa. Je tedy moudré obezřetně sledovat své bližní, zda se v jejich počínání neprojevují podobné tendence, a zda tedy by neměli být obdařeni větší úctou a vážností.

Pochopitelně Sheillu napadlo, zda ona sama není inkarnací či částečnou expanzí. Především se to pozná podle toho, ke které duchovní bytosti cítí obzvláštní náklonnost. Je naprosto jasné, že vznešení velekněží určitých bytostí jsou jejich inkarnacemi; dá se říct, že celé mnišské řády jsou expanzemi jednoho a téhož světce, neboť pro tyto bytosti je hračkou projevit různé svoje vlastnosti v rozličných tělech mnoha smrtelných osob. Dokonce se to vztahuje i na zvířata, rostliny a podobně, takže lze říct, že třeba sekty Kálidásů, zuřivých uctívačů bohyně Kálí, které na její počest prolévají krev cizí i vlastní, jsou všichni jejími částečnými expanzemi a zasluhují si tudíž úctu.

Potíž je ovšem v tom, že nelze nikdy přesně určit, kdo je čí expanzí, protože kromě polobohů všeobecně známých, popsaných ve svatých Písmech, existují i bytosti zcela neznámé, jejichž dřívější činnosti upadly v zapomenutí. Což znamená, že mnoho lidí si svoji skutečnou totožnost uvědomí až v pokročilém věku, kdy se náhle setkají se zmínkou o svém pánovi nebo nějakým náznakem, který je přivede k osvícení. Tehdy se stane, že náhle začínají vykládat zvláštní věci, doposud neslýchané, chovají se podivně, ruší dosavadní svazky a navazují nové a tak. Sheilla rovněž jako dítě neprojevovala žádnou velkou oddanost k nějakému božstvu; když nad tím uvažovala, dospěla k vědomí, že si váží všech stejně, leč velmi vlažně. Takový přístup je buď závažná chyba, nebo náznak, že k osvícení doposud nedošlo.

Někteří učenci prohlašují, že člověk může být současně expanzí několika osobností. To jsou ty rozervané duše, v jejichž povaze se vyskytují protikladné tendence, zvláště u umělců. Taky je možné, že už nám známá význačná osobnost z minulosti je expanzí jiné a dříve mocné bytosti; některé totiž přicházejí na svět periodicky za účelem, který nám lidem není jasný, ale pro budoucnost vesmíru nesmírně důležitý. Měli bychom být velmi opatrní, abychom jejich záměry nenarušovali.

A potom jsou samozřejmě případy, kdy k zajištění projevu božské vůle je nutné, aby se na světě vyskytovali odporní démoni, kteří se dopouštějí zlých skutků. Tito démoni totiž musí být onou vznešenou bytostí poraženi a jejich zločiny napraveny. Takže existence démonů je bezpodmínečně nutná a kdo tomu nevěří, dává tím najevo svoji pošetilost. Nemá smysl se na démony zlobit, jsou ve stavu nevědomosti a není jim pomoci, je zapotřebí je pouze bez zbytečné krutosti zabít, jejich tělo spálit a pomodlit se za ně patřičnou mantru, aby se příště podobnému osudu vyhnuli.

Všechny ty věci Sheilla nastudovala a začala se podle nich řídit. Včetně toho, že je předávala ostatním, ne pouze arminského původu, i cizím. Jak známo, dotykem ruky či jiné části těla přenáší příslušník vyšší kasty svou vznešenost na další osoby, je tedy nutné, aby jim současně předával znalosti, jež jsou k tomu potřebné. U Arminů padala její slova většinou na úrodnou půdu, cizinci častěji žasli a nechápavě zírali. Avšak Sheilla se tím nedávala zmást, šíření duchovních znalostí je práce důležitá a závažná a nezdary nesmí člověka odradit.

Teď se ocitla v situaci, kdy se její sklony staly důležitými. Cítila se puštěna ze řetězu, pouze pod velením komthura, který nic neviděl nebo nechtěl vidět. Zatím měl na hraní dcerku, ta mu zabírala poměrně dost času, takže si Sheilly všímal jen okrajově.

A navíc tu měla skvělé publikum: mladé a převážně nezkažené Japonce, domorodce a pár kamarádů. Stala se jejich duchovní vůdkyní; je to ona, kdo je teď zodpovědný za morálku na palubě. To bylo velmi příjemné, ježto všichni měli o podobná témata značný zájem. Sheilla školila vše, co znala (a bylo toho docela dost). Ve své kajutě si vyrobila oltář, zapalovala na něm svíčky a vonné tyčinky, zpívala modlitby a konala uctívání; to vše samozřejmě učila svoje žáky. Z toho plynul rámus, který vadil citlivým uším jaguára Altarraca.

Nejlíp v její škole prospívala Kaiití; Oheň ji poslouchal, měla přirozenou inteligenci a schopnost vnímat nejen z knih nebo přednášek, ale učit se přímo ze světa okolo sebe. Sheilla se snažila učinit ji co nejlepší a taky Mike věnoval dívce veškerou myslitelnou péči, aby byla ještě lepší.

Takový Čingiz na tom byl ovšem podstatně hůř. Inteligence byl průměrné, jeho myšlení se zaobíralo spíš bojovými sporty a jeho koníčkem byly krádeže všude a všeho, ať to potřeboval či nikoliv. Jeho sestřička byla přesně stejná; filosofie ji nebavila, zato když bylo zapotřebí někomu něco provést, okamžitě ožívala a byla ochotna se třeba přerazit. Sheilla, pamětliva Asthřiných pokynů, se rozhodla zapojit je dle vrozených předpokladů a obě děti jí za to byly upřímně vděčné.

Jejímu bystrému zraku nemohlo uniknout, že Čingizovy zájmy se k ní obracejí nejen jako k instruktorce, ale i jako ženě. Když si toho všimla poprvé, dost ji to bavilo, byl ještě hodně mladý; ale i ona začínala v době, kdy sama chtěla, bez ohledu na mínění bezvýznamné veřejnosti. Při vhodné příležitosti vyzvala chlapce ke hře, která z bojové potyčky postupně přerostla v mazlení; až se neovládl a vrhl se na ni. Sheilla se bránila jen do té míry, aby ji dokázal přemoci; spíš ho usměrňovala a vedla. Když se mu to tedy podařilo (a když si uvědomil, co provedl), vyděsil se; u Japonců byl za podobné činy trest smrti. Sheilla ho chviličku nechala svíjet se děsem, ale skutečně jen chvilku; pak mu laskavě vysvětlila situaci a pochválila ho.

Fayna rozhodně odmítala zůstat v čemkoliv pozadu za bráchou; to ostatně Sheilla tušila, takže ji předhodila Cvrčkovi. Nedělala to často, občas ho sice nasměrovala na některou kamarádku, s níž chtěla uzavřít sesterský svazek, ale ne tak často, aby vytvořili příliš velkou rodinu. Fayna se mu líbila, byla exotická a hlavně velmi mladá, takže zodpovědně vykonal, co se od něj žádalo, ke všeobecné spokojenosti. Sourozenci byli spokojeni, nejen se samotným příjemným zážitkem, ale i s jeho důsledky; teď už nemohl mít nikdo pochybnosti, že jsou arminskými šlechtici z bojovnické kasty a kdyby se o ně někdo otíral, mohli mu klidně rozbít hubu.

Ba-Tao byl ještě příliš mladý, než aby se mohl připojit; ale Sheilla nepochybovala, že dřív nebo později povyroste natolik, že se přidá. Povídal něco o náhrdelníku z červených mušliček; takový ještě neměla, takže se rozhodla, že jej bude nejdříve nějaký čas nosit a při nějaké vhodné příležitosti obětuje své oblíbené bohyni Astoreth, patronce její učitelky Asthry. Uctívala ji ve velmi zvláštní podobě malé pastýřky, doposud dítěte, které krásně hraje na flétnu, vyvádí skopičiny a zlobí celé okolí; tuto podobu nikdo jiný neznal a netušili, kde k ní přišla, ale Sheilla se jen smála a dělala, co považovala za správné. Postupně úcta okolí vzrůstala, neboť jen velmi vyspělá čarodějka si může dovolit uctívat Paní, která je ostatním neznámá.

Ostatní mladí neprojevovali žádné výjimečné sklony, chovali se normálně a zdálo se, že z nich budou dobří členové party, ale nic víc. Nebylo ani zapotřebí, aby všichni vynikali; pokud se taková potřeba ukáže, zajisté se včas projeví dary, kterými byli obdařeni a které mají používat ve Službě.

Pippi byla na lodi nejmladší, skutečné dítě, mazlíček a miláček všech. Když Mike sledoval, jak ji všichni rozmazlují, trochu se zlobil, že bude příliš zhýčkaná a nebude chtít poslouchat, avšak Sheilla se jen smála a ujišťovala ho, že Pippi je kouzelná, sladká, roztomilá, ťuťu a ňuňu, což v ostatních vyvolává potřebu jí neustále prokazovat nějaké pozornosti. Kromě toho je nesmírně inteligentní a všecko chápe; Mike byl bohužel velmi ješitný, zvláště když někdo chválil jeho miláčka. S dceruškou se neobvykle rychle ztotožnil a rozhodně ji považoval za svou, takže k její chvále byl zcela nekritický.

Sheilla svého skutečného otce nikdy nepoznala a dozvěděla se o něm pouze to, že to byl nezodpovědný frajírek, jemuž není hodno věnovat ani letmou vzpomínku. Kupodivu pociťovala ve svém srdci určitou prázdnotu; také však postřehla, že když se někdo na komthura obrátí jako na tátu, Mike zjihne a projevuje podstatně lidštější reakce než obvykle. Záhy to pochopili i všichni ostatní a počali toho mírně zneužívat, takže měl náhle dost velkou rodinu; velice ho to těšilo a byl na všechny její členy pyšný.

Poutník mířil k ostrovu Mindanao; byl to japonský název místa, o němž mluvil Japonec Harae, kdysi odtud unesený a včleněný do armády. Líčil tu svoji vlast jako něco velice krásného a milého na pohled, kde je radost žít, takže se Mike docela těšil. Když se ostrov ocitl nablízku, vyhlásil však bojovou pohotovost pro případ, že by ten ráj dostal nějaké povážlivější trhliny.

Na ostrově Mindanao bylo zaznačeno jediné lidské sídlo, zvané pevnost Hašima. Chránila cosi jako přístav; když se Poutník objevil před tímto přístavem, zjistil, že v něm kotví jen nějaká velmi zle zřízená jachta, zřejmě válečná kořist stará tak třicet let. Na střeše pevnosti se klátila dlouhá rádiová anténa, takže nebylo pochyb, že místní hodnostáři jsou o situaci ve státě dokonale spraveni.

Mike nařídil zakotvit v přístavu; jakmile se tento úmysl stal velitelům pevnosti zřejmým, hned se na břehu objevili vojáci pod velením důstojníků a chystali se panstvo přivítat. Nikde nebylo znát přípravy k nějaké obraně, takže Mike nařídil taky nedávat najevo žádné nepřátelství. Chlapci s lejzrovačkami museli zůstat ukrytí za zábradlím.

Uvítat Mika přišel sám velitel pevnosti. Byl to mladý muž v hodnosti kapitána, který by mohl v jiné armádě úspěšně zastávat funkci četaře. K jeho cti budiž řečeno, že slušně pozdravil a podal hlášení, které bylo těžké pochopit a nějak reagovat. Ale Mike vyrozuměl, že tady něco hlídají a že je to v pořádku.

„Jaké máš v současné chvíli rozkazy?“ zeptal se Mike řízně a po vojensku.

„To nevím, pane!“ sdělil kapitán bez váhání.

„Mám provést inspekci tvého ostrova! Takže bych rád, abys nás provedl a seznámil nás se stavem posádky!“

„Podle rozkazu, pane!“

„Dostal jsi v poslední době, to jest od převzetí moci prvním ministrem Kanedou, nějaké příkazy ohledně nás?“

„Nevím, pane!“

„Máš snad nějaké záznamy o přijatých rozkazech za poslední dobu!“

„To mám, pane!“

„A mohu je vidět?“

„Ano, pane!“

Mikovi předložili sešit, kam radista zaznamenával vše, co přišlo od štábu. Kapitán každý z těch rozkazů pečlivě podepsal, že ho přečetl a provede, jak nařízeno. Ani jediný z nich se mu nepodařilo pochopit.

(Nebylo divu; japonský generální štáb vynikal při tvorbě svých rozkazů jazykem značně složitým a pokrouceným, který bylo lze rozluštit jen s maximálním nasazením inteligence. Toho kapitán asi nebyl za normálních okolností schopen).

Ale projevoval snahu poslouchat, a jeho vojáci rovněž. Takže Mike požádal, aby mu bylo umožněno shlédnout objekty střežené posádkou, eventuálně celý ostrov.

„Hledáme kámen označený tímto znamením,“ ukázal svůj komthurský kříž, „Tady můj voják Harae by měl vědět, kde přesně je!“

„Ano, pane!“ souhlasil kapitán. Se vším.

Harae byl na svou vesnici velice zvědav; už vykládal Mikovi, jak je krásná a co všechno tam je zajímavé a chtěl se pochlubit. Jenomže když prošli malým lesíkem z místních palem, zastavil se chudák Harae a jen zíral. Protože tu nebyla žádná vesnice, žádné palmy a žádné další lesy, ale plantáže a uprostřed nich ubikace, hlídané vojáky. Všechno na několikrát obehnané ostnatým drátem a všelijakými pastmi na lidi.

„To jsou naše plantáže!“ chlubil se kapitán, „Na nich pracují zajatci určení k převýchově. Chcete je vidět?“

„Jistě! Doufám, že jsi dostal rozkaz ke zrušení poprav a všech tělesných trestů?“

„Nevím, pane!“ řekl kapitán řízně.

Mike ten rozkaz osobně objevil v jeho sešitě a byl si tedy jist. Připomněl mu znění a zeptal se ho znovu, zda ho obdržel.

„Ano, pane!“

„A co jsi tedy udělal?“

„Nic, pane!“

„Takže ve tvém táboře se lidé i nadále surově bijí, týrají hladem a popravují?“

Kapitán nešťastně kroutil očima a přemýšlel, co na to říct. Nakonec se mu podařilo vymyslet: „Jen v nezbytných případech!“

Mike pochopil, že nemá cenu s ním diskutovat. Tak mu zostra nařídil, že od této chvíle se nesmí zajatci popravovat, mučit, trápit hladem a tak. Ostatně, tábor bude brzy zrušen a všichni zajatci osvobozeni; prozatím je může začít zvykat na lidštější pořádky tím, že dá zvolit táborovou radu a bude se s ní o všem domlouvat, Důstojník to sice nemohl pochopit, ale nadřízenému se neodvážil odporovat.

Došli k drátům a dívali se na zajatce, pilně pracující na polích; vojáci na ně nepřetržitě dohlíželi a měli v rukou důtky. Takže i když zajatci zvedli hlavy, aby se podívali, kdo to jde, hned zase pokračovali v práci.

„Hej, Miku! Komthure von Crossi!“

To zařval jeden ze zajatců, když okolo něho procházeli. Voják po něm skočil a přetáhl ho po hřbetě bejkovcem, ale zajatec se rozběhl k drátům a křičel z plna hrdla. Mike okamžitě nařídil, aby byl ten muž předveden; a aby ho přestali bít.

„Miku! Copak mě nepoznáváš?“

Mike zaváhal. Ale poznával ho. „Allan Stafford...?“

„Ano! Díky Bohu, že jsi tady!“

„Rezident CIA v Kingtownu!“ připomněl Mike.

„Ano, když chceš! Copak mě za to budeš do smrti nenávidět?“

„Nic proti tobě nemám...“

„Tak ať mě proboha pustí!“

Mike se obrátil k důstojníkovi a požádal ho, aby si pospíšili; vojáci už stejně přišli na to, že se něco děje a Allana přivedli. Vzali to oklikou přes nějakou branku a na rozloučenou ho dvakrát přetáhli po hřbetě bambusovou holí. Ale byl opět mezi svými.

„Já věděl, že se tady ukážeš!“ vykřikoval nadšeně, „Celou dobu jsem věděl, že vy nad těmi mizery vyhrajete a osvobodíte nás!“

„A co kdybychom to prohráli?“

„To ne! Asi by ti nenechali zbraně, kdybys byl zajatec...“

„Já ti to teda řeknu: dohodli jsme se s nimi, že nebudeme vzájemně zasahovat do záležitostí druhé strany. To se týká i zajatců. Máš malou smůlu, Allane. Jestli tě nepustí jejich soud, tak my rozhodně ne...“

Allan trochu pobledl. „To snad ne!“

„Zkusím projednat s tím velitelem, aby se k tobě choval trochu líp než k ostatním. Jenže, zázraky taky dělat neumím!“

Allan se zarazil; nevěděl, jestli to náhodou nebude pravda. Od Mika se dalo čekat leccos, možná i to, že by ho nechal v otroctví a sám v klidu odjel. Jejich vztahy nebývaly vždy nejlepší a Allan měl podezření, že to je do velké míry jeho vina.

„Ten muž půjde s námi!“ řekl Mike důstojníkovi, ten se zatvářil zarputile a zařval:

„Půjdeš s námi, chlape! A buď vděčný tomuto vznešenému milostpánovi, že ti zachránil život!“

Mělo mu to nahnat strach, ale prozatím ho to spíš uklidnilo. Mike těm lidem očividně velel...

Harae, který měl speciální úkol, si diskusí mezi veliteli nevšímal a obhlížel okolí. Nyní přišel a vypadal smutně. „Nezůstal tady kámen na kameni! Celou naši vesnici zničili... nic tu nenajdeme!“

„Aspoň to místo, kdes viděl osmihrotý kříž řádu! Je někde na pobřeží, ne?“

„Ve staré zátoce. Tam...“

Mike zahájil diplomatickou akci. Připomenul kapitánovi rozkazy z velitelství a vysvětlil mu, že musí shromáždit všechny zajatce a pronést k nim vysvětlující projev o tom, že od nynějška jsou všichni svobodní a rovnoprávní občané státu. Proto ať si zvolí táborovou radu, která bude s armádou spolupracovat ve všech záležitostech. Povídal mu to dlouho a kapitán všechno odsouhlasil – ale záhy se ukázalo, že naprosto není schopen zreprodukovat to dál. Mike se s ním chvíli trápil a nakonec rozhodl, že přednese ten projev radši sám.

Na kapitánův příkaz shromáždili vojáci všechny zajatce. I když jim kapitán na Mikův pokyn nařídil, že nesmějí nikoho bít ani mu nadávat, pomáhali zajatcům při shromažďování karabáči; bylo to zkrátka v nich. Zajatci se většinou scházeli poslušně a trpně; jenom pár nejsilnějších vytušilo, že se něco děje a tak jevili jistý zájem o svoje okolí.

Mike při tom zjistil jednu podstatnou věc: evropští zajatci tvořili sotva čtvrtinu osazenstva. Byli tu všelijací domorodci, dokonce i lidé považovaní za Japonce, tedy potomci původních Japonců. Každý z nich měl něco na svědomí a sem byl poslán na pracovní převýchovu.

„Přátelé,“ zahájil Mike projev, „Moje jméno je Mike Cross a jsem důstojníkem arminské armády. Tuto řeč pronáším za vašeho velitele kapitána Onibabu, který mne o to požádal, takže vše, co vám teď řeknu, jako by říkal on. Já sám nemám na tomto ostrově ani ve vaší zemi žádné velitelské ani jiné pravomoci, taky odtud co nejdřív odejdu. Znám jen lépe nové příkazy a nařízení vlády a dokážu vám je vysvětlit...“

Jeden starý zarostlý chlapík se ozval: „Počkej, člověče! Mluvíš dobře, ale říkáš to japonsky a my to moc nechápeme! Mohl bys to říct nějakým srozumitelným jazykem?“

„Kterej ti vyhovuje?“

„Nejvíc nás tady rozumí anglicky!“

„Dobře, budu mluvit anglicky. Ťapko, ty budeš překládat kapitánovi, aby z toho taky něco měl...“

Což po vysvětlení vyhovovalo všem stranám; Mike opakoval svůj úvodní projev anglicky. Nyní tomu zas nerozuměli domorodci, ale to bělochy moc nepálilo.

„Tedy, vláda admirála Kimury padla. Nyní se v Kjótu ujal velení pan Kaneda, který se stal prozatímním presidentem státu a uvolil se vyhlásit určité reformy. Ta nejdůležitější je, že všichni lidé, nacházející se na území státu, který se mimochodem vrací ke svému tradičnímu názvu Kamarao, jsou svobodní a volní, jsou občany tohoto státu se všemi právy a povinnostmi. To se týká i vás, kteří jste sem přišli odjinud...“

Starý muž se šedivými vousy poněkud obživl a postoupil dopředu: „Tím chceš říct, že jsme svobodní? Už nebudeme otroky těch psů?“

„Ano. Jste stejně rovnoprávní jako oni.“

„Jako oni? Co je to za blbost?“

„To je běžná zásada ve všech zemích světa.“

„Jakýho světa? Našeho nebo tohohle?“

„Jak vidím, máš docela jasnou představu o tom, kde se nacházíte a o vaší situaci. Jsem tomu rád...“

„Počkej, chlape, nežvaň! Musel bych bejt moc velkej blbec, kdybych nepochopil, že jsme někde, kde neplatí naše zákony; ani přírodní. Dostali jsme se někam jinam a přinesl nás sem tajfun. Býval jsem kapitánem lodi, tak asi nebudu tak hroznej pitomec!“

„No prosím. Já ti to věřím a jsem rád, že to budeš nejspíš ty, koho si ostatní zvolí za svého zástupce před vládou...“

„Počkej, to asi nebude tak rychlý! Jak ti vůbec máme říkat?“

„Miku, jako všichni.“

„Jakou máš funkci v tý vaší armádě?“

„Komthur-plukovník.“

„Hm... asi dost velká šarže, abys měl aspoň minimální přehled. Tak mi vylož, co myslíš tím spojenectvím mezi náma a Japoncema!“

„Je to jednoduché: oni se rozhodli dopřát vám všem zákonná občanská práva, jako jiným lidem. Takže od teďka budete ve všem spolupracovat.“

„Jak přišli na myšlenku dát nám zčista jasna občanský práva?“

„Změnila se vláda.“

„Dobrovolně nebo násilím?“

„Částečně násilím.“

„A to násilí jste vyvinuli vy, co? Už mi to začíná bejt jasný!“

„Je pravda, že jsme při tom spoluúčinkovali a máme určitý podíl na nastolení presidenta Kanedy. Ale to se naprosto netýká suverenity státu Kamarao na těchto ostrovech...“

„Takže – kdo je silnější? Vy nebo oni?“

„Dá se říct, že síly jsou vyrovnané. A protože jsme spojenci...“

„Vyrovnaný síly... jo, už to chápu. Jak to bude vypadat dál?“

„My zakrátko odjedeme pryč. Oni tu zůstanou a budou vládnout.“

„Jo, jasný. Ještě mi vysvětli, jak jste se sem dostali!“

„Jsme vědecká expedice. Přišli jsme za účelem průzkumu těchto ostrovů...“

„Pěkně nóbl expedice, dokonce se slečnama! Vy jste dobře věděli, kam jedete, co?“

„Ano.“

„Máte odvahu. A dokážete se taky vrátit?“

„Doufám.“

„Doufáš, nebo to víš jistě?“

„Doufám, že to vím jistě. Máme určité předpoklady o možnosti návratu...“

„V každým případě si dost fandíte. Víte, že od nás sem prošly už stovky lidí, a to jen nešťastnou náhodou; ale opačně nikdo?“

„Já jsem s jedním mluvil. Byl to domorodec a myslím, že se k nám dostal záměrně.“

Šedovousý kapitán zkřivil tvář rozčílením. „Jsem zde sedm let!“ řekl zprudka, „Když jsem tu byl chvilku, měl jsem myšlenku získat loď a pokusit se najít průchod zpátky. Přece nějakej musí být; kudy jsme se dostali sem, dostanem se i zpátky! I když, moc jsem tomu nevěřil...“

„Mohu ti odpovědět, proč se nikdo z těch lidí zatím nedostal k nám. To proto, že na této planetě se mořeplavba nerozvinula zatím natolik, jako u nás. A v poslední době se Japonci snaží co nejvíc ji omezit, aspoň v předpokládaném směru.“

Kapitán přišel blíž. Oči se mu leskly; vojáci ho nechali, asi usoudili, že Mikovi je diskuse s ním příjemná.

„A obávám se,“ řekl Mike, „Že zabrání i iniciativě z tvé strany.“

„Ty jim přece poroučíš!“

„Provinčnímu kapitánovi. Ne jejich vládě. Ujišťuju tě, že mají dost síly, aby ovládli vše, co mají v dosahu. A moře je jejich.“

„Ale ty se přece chceš vrátit domů! Takže bys měl chápat, že i já se chci vrátit, a se mnou ostatní! I kdybychom měli bojovat nebo padnout; je lepší to zkusit, než zůstat a do smrti otročit těm žluťákům!“

„Zatím jsme zpáteční cestu nenašli. Až ji najdeme, nezapomeneme ani na vás. Slibuji ti to!“

„Kdy to bude?“

„Nevím. Nejsem velitelem expedice, jen velitelem jedné z jejích lodí. Nejdřív máme ještě výzkumný program, který... je rozpočítán na několik let. Je mi líto, ale...“

„Proboha, plukovníku, jsi přece člověk! Co záleží v téhle chvíli na nějakém vašem programu? My potřebujeme pomoc, a jsme lidé jako vy! Nezměníte ten váš program, abyste nám pomohli? Vždyť potom se můžete vrátit a třeba se tady zahrabat nadosmrti, to už nám bude jedno...“

„Byl bych rád, kdyby to šlo. Jenže ta brána se neotvírá podle přání, ale podle nějakých zákonů. Ty zákony neznáme. Nejdříve musíme zjistit, kdy bude otevřená zpět. Ale rozhodně to nebude v nejbližší době.“

„Kdo to ovládá? Jsou to vůbec... lidé?“

„Nevím. Myslím, že ne.“

„Nějací ufouni? Nebo dokonce... bohové?“

„Obávám se, že je to totéž.“

„Takže pro nás neuděláš nic?“

„Mohu udělat něco jen pro tebe samotného. Mohu si tě vyreklamovat, jako jsem si vyžádal Allana Stafforda. Víc nic.“

„A ostatní?“

Mike jenom povzdechl a pokrčil rameny.

„Rozumím! V tom případě zůstanu tady. Se svými lidmi. Říkám rovnou, že nezapomenu, odkud jsme přišli a kde jsme doma. Dostaneme se k lodi a najdeme cestu zpátky. I kdyby proti tomu Japonci chtěli bojovat!“

Mike ho nepřerušoval. Jenom řekl: „Až se budeme vracet, stavíme se tady. Jestli se ti to do té doby nepodaří, zkusíme to my. Nic víc nemůžeme udělat. Ale přeju ti štěstí...“

„Pro jistotu si zapamatuj mé jméno, plukovníku. Tady mi říkají Seba, ale jmenuji se Eusebio van Kiirten z Gentu. Pamatuj si to!“

„Budu si to pamatovat.“

Načež se van Kiirten vrátil mezi ostatní.

Mike se obrátil ke kapitánovi: „Myslím, že všichni pochopili dostatečně přesně situaci. Chtěl bych, aby tento muž byl ve výboru, který s tebou má spolupracovat. Taky další z jejich řad, celkem tak deset lidí. Rádi ti s organizací voleb pomůžeme...“

Kapitán souhlasil. Nic jiného neuměl. Ťapka pro změnu přeložila bělochům; ti si nebyli účinností toho opatření tak moc jistí, ale nebyli ani proti; v každém případě to byla příznivá změna proti dřívějšku.

Mike a jeho skupina pokračovali v cestě do zátoky, o níž mluvil Harae. V jejich skupině už zůstal Allan Stafford, který se prozatím do žádných diskusí nepletl. Až teď se zeptal:

„Jak je to doopravdy, Miku? Vážně nám nemůžete nijak pomoci?“

„Je to ještě horší, než jsem řekl, Allane. Máme určitou moc, ale není tak velká, jak by se zdálo. Spíš... je to otázka dohody. Můžeme jim něco poručit, ale nesmíme to přehánět. Nebo se proti nám dají do boje a výsledek nebude na žádný pád jasný. Chápeš?“

„Chápu. Dokonale.“

„A je tady ještě horší věc. Že totiž o průchodu víme jenom my. A vy, samozřejmě; ale jen ti, co jste tady. Vaši nadřízení nevědí nic a neměli by se nic dozvědět. Proto ani tebe, Allane, nikdy nevezmeme domů. Dokud nebude situace jiná, například dokud se někdo něco nedozví odjinud. A to se týká taky Kiirtena.“

Stafford pochopil dost rychle. „Proč mě teda bereš s sebou?“

„Protože tebe chci mít radši po boku než za zády. Chci tě mít při sobě, abych tě mohl hlídat.“

„Nevěříš mi?“

„Ty víš, že nevěřím nikomu. Zvlášť ne tomu, kdo patří ke stejné branži jako já. Ostatně, ty bys mi v takové situaci věřil?“

„Nevěřím ti ani teď. Ale nemám jinou možnost.“

„Tak vidíš, jak si dobře rozumíme.“

„Taky bys mě mohl dát zabít. Ale to neuděláš. Na to máš moc citlivou duši!“

„Jestli mi budeš nebezpečný, udělám to. Zatím nejsi, takže... máš šanci. Malou, ale máš. Zabili nám už hodně lidí a potřebujem každou ruku.“

„Takže byl boj mezi vámi a Japonci?“

„Byl. Dá se říct, že jsme vyhráli. Jenomže je to velmi křehké vítězství. Nestabilní...“

„Režim toho... Kanedy je stabilní?“

„Po dobu našeho pobytu ano. Pak... kde je vlastně Sam Sheffield?“

Allan se zarazil a otevřel pusu, ale hned ji zase zavřel a jen se zeptal: „Kdo?“

„Odpověz! Sam Sheffield!“

„Nevím. Uprchl.“

„Japonci tvrdí, že se nedá uprchnout.“

„Nesmysl. Samovi se to povedlo.“

„Kde tedy je?“

„Zatím o sobě nedal vědět. Proč se ptáš?“

„Ptal ses, jak stabilní je Kanedův režim. Je stabilní, pokud bude přehled o činnosti lidí, jako jsi ty a Sheffield.“

„Sam je spolehlivý chlap! Ručím za něho!“

„Sam Sheffield je nejnebezpečnější z celého vašeho spolku. Nebezpečnější než ty. Kobra je proti němu mazlíček na hraní.“

„Říkám ti, že ručím za Sama! Spolehlivě. Udělá jen to, co já budu chtít!“

„Kdo byl velitelem expedice, ty nebo on?“

„Já, samozřejmě.“

„A ve skutečnosti?“

„Sakra, Miku, k čemu ta nedůvěra? Přece bych ti nelhal!“

„Jistě. V tom případě ti věřím.“

Allan si jenom odplivl.

„Proč zdrhnul on a ne ty?“

„Já nevím.“

„Kam se chtěl dostat? Je tady něco, co stojí za to riziko?“

Allan zaváhal. Pak řekl: „Nevím.“

„Pozoruju, jak mi věříš.“

„Co já vím, jaké dohody jste uzavřeli s těmi Japonci? Co když součástí těch dohod je taky nabonzovat všechny uprchlíky?“

„To bych snad neudělal!“

„Nebylo by to poprvé!“

„Tak to promiň, to bys mě urážel. Nikdy jsem zatím nikoho nikomu neudal, pokud to nebylo něco skutečně zlého. A s Japonci zas nejsme tak velcí kamarádi, abysme jim donášeli.“

„No dobře. Povídá se, že je jeden ostrov. Tam jejich moc nesahá.“

„Kde je ten ostrov?“

„To nevím. Oni jsou v podstatě dost mizerní mořeplavci. Na delší cestu nestačí, jen bloudí známým mořem od ostrůvku k ostrůvku. Naši lidé jsou daleko odvážnější. Taky nám nic jiného nezbývá, než být stateční. Takže prý něco objevili; a tam se dá žít...“

„Tam utekl i Sam Sheffield?“

„Pokusil se. Ale co pořídil, nevím. Ještě to není dlouho. Říká se, že tamti mají svý lidi i mezi Japonci a že dávají dost rádi vědět o sobě kamarádům. Jenomže... kdo ví. Zatím jsem neviděl jediný skutečný důkaz, že něco takového doopravdy existuje.“

„Dobře. Teď už ti věřím. A věřím i tomu, že tvůj Sam zmizel a není o něm nic slyšet. Japonci dělají s lidmi, které chytili, krátký proces. To budeš asi vědět i ty.“

„Moc dobře. Ten kapitánek, co velí, nechal před čtrnácti dny zastřelit dva chlapy proto, že se strážným zdálo, že pracují moc pomalu.“

„Inu, zdejší mravy jsou nevalné!“

„Kdybychom to byli tušili, poslali bychom sem dobře vyzbrojenou flotilu! Vidělo by se, jak by na to Japonci koukali!“

„Vidíš. To je jeden z důvodů, proč nechci brát nikoho s sebou. Aby sem neprošla žádná flotila s dobrými zbraněmi. Oni mají právo vyvíjet se dál podle svého, rozumíš? I když dělají chyby, mají na to právo a my nemáme právo jim v tom bránit. Jsou samostatný stát a samostatná kultura nezávislá na naší. To musíme respektovat.“

„Hlavně jestli to respektujete vy! Templářská záležitost, co?“

„Můžeš to tak definovat.“

„Váš řád má ve zvyku ochraňovat domorodce, jejich náboženství, kulturu, lidové zvyklosti. Máte to i ve stanovách...“

„Nemáme žádné psané stanovy. Ale v podstatě...“

„Kecáš. Vy Armini jste odjakživa zvědaví jenom na svou vlastní kulturu, nic jiného. Nebo chceš říct, že jste nechali všechno v původním stavu? Včetně jejich znalostí o světě?“

„Pokud možno ano.“

„A že ten tvůj domorodec umí tak dobře arminsky! A v uchu nosí cvoček jako vaši válečníci a taky se tak chová. Zjevně výsledek civilizačního styku s vyšší kulturou...“

„Samozřejmě jsme museli provést určité zásahy. Jinak bychom se s nimi nedomluvili...“

„Čímž by svět určitě o hodně přišel. To nejsou nedovolené zásahy? Nebo si u vás domorodci objednali vyškolení?“

„Předem ne. Dobře, zasáhli jsme do jejich vývoje. Ale v dobrém smyslu, což jistě nezapřeš. Pořád lepší, než rozdat jim zbraně a naučit je fetovat. Jak by možná udělali vaši, dostat šanci...“

„Nedohodneme se, jak vidím. Máš svůj názor a já ti ho nebudu vyvracet. Jseš můj šéf.“

Mike taky nepolemizoval; mezi tím došli do zátoky a Harae se rozhlížel po divoce rozeklaném skalnatém pobřeží. Nakonec objevil jednu skálu a přivolal ostatní k sobě.

Osmihrotý kříž byl vysekán do skály už hodně dávno; téměř ho nebylo vidět a kdyby jim Harae neřekl, měli by s hledáním dost starostí. Mike oklepával skálu rukojetí nože a objevil místo, kde byla porušena a později zabetonována. Takže předvedl, jak jeho protonový nůž umí řezat kámen a Allan závistivě zíral.

Byla to kovová schránka. Text psán arminsky, ale s anglickým označením:

Denis Baarfelt, výzkumná loď Griissirno. Expedice ve službách arminského císařství.

Byla tu mapa hvězdné oblohy a mapa ostrovů, označená ručně: „Podrobná mapa Šťastných ostrovů, doplněná dle znalostí domorodců.“ Dále tu bylo několik stran slovníku; Harae, když mu Mike přečetl pár slov, nadšeně kýval, že je to v jeho řeči. Kopie záznamu etnografického výzkumu. Zápis báje o slavném mořeplavci Akuti Tomaovi, který přeplul moře a objevil velikou cizí zemi. Na první pohled byla ta báje tak nejasná, že nemohla být použita k ničemu kromě místního folklóru.

„To všechno máme v universitní knihovně. Jsou to kopie, které tu Denis nechal pro případ, že by se nemohl vrátit...“

„Je tu i dopis!“ řekla Sheilla.

A Mike četl:

 

V rámci programu expedice setrvali jsme na ostrově přes dva měsíce místního času. Domorodci velmi přívětiví, laskaví, nezkažení civilizací. Byly to nádherné prázdniny plné štěstí a ostrovy si svůj název Šťastné doopravdy zaslouží. Pověst o Kamenné koruně je tu zcela neznámá. Nemají tušení, o co jde a jaký by měla mít význam. Analogické případy nechápou. Dle jejich tvrzení nacházejí se v oceánu další ostrovy, obestřené určitým tajemstvím. V první řadě Ostrov velikých ptáků. Sídlí tam místní draví ptáci koara, kteří zabijí každou živou bytost. S koarami jsme se už setkali a jednu poranili střelbou z kulometu, ale nepodařilo se nám ji zabít. Je to dravec podobný orlu, délka zhruba šest metrů a rozpětí křídel osm metrů. Přesnější údaje nelze u živého a létajícího exempláře zjistit. O místě, kde se nachází Ostrov velkých ptáků, nemají domorodci žádné věrohodné informace. Další je Ostrov krále Gongy. Termín král sporný, jedná se o nějakého mocného náčelníka, ovládajícího poddané železnou rukou. Sami domorodci si krále nevolí, jejich náčelníci vynikají nad ostatní spíše jen schopnostmi než krutovládou. Domluva v tomto směru značně obtížná. S lidem krále Gongy vedou válku obyvatelé Ostrova Tanečníků. Těchto se domorodci až panicky bojí a přičítají jim schopnost zlých a nebezpečných kouzel. V každém případě je považují za lidojedy a lidi všeobecně nebezpečné. Kde žijí, nikdo neví. Je jen málo ostrovanů, kteří viděli na vlastní oči vojáky krále Gongy. Naproti tomu neexistuje jediný člověk, který by kdy viděl lidi z ostrova Tanečníků. Zřejmě se jedná o pověsti, rozšiřované Gongou pro zvýšení vlastního práva na panování nad ostrovy. Hodláme prozkoumat všechny tyto lokality. Hodně štěstí! D.B.

 

Mike dočetl a nastalo ticho.

„Harae, víš něco o ostrově krále Gongy? Nebo ostrově Tanečníků?“

Harae odpověděl hned a bez váhání: „Ne.“

„Netrap ho,“ řekla Sheilla, „Když ho odvezli, byl ještě velice mladý! A podívej se kolem sebe; tady nezůstalo nic na svém místě, ani jediný z domorodců, které Denis tak chválí! Ze Šťastných ostrovů udělali místo, které jeho obyvatelé proklínají... co bys tu chtěl hledat?“

Mike uznal, že má pravdu.

„Co uděláme se zprávami?“ ptala se Ťapka.

„Asi je vezmeme s sebou. Náš kamarád kapitán po nich moc divně kouká a asi by je sebral, kdybychom je tu nechali. Vrátíme schránku a dáme tam dopis, že expedice naší lodi tu byla a všechno vyzvedla.“

„Tak to napiš...“

Mike seděl a psal. Armini se rozhodli aspoň se v zátoce vykoupat; kapitán i Allan Stafford zírali dost smutně, když dívky zalehly na písek a ani jim nenapadlo si něco obléknout. Allan to sice znal, ale už dlouho neměl ženu a Sheilla, Ťapka i třeba Kaiití byly moc krásné.

Kaiití něco povídala Sheille zpěvavou něžnou řečí, jíž rozuměl jenom Ba-Tao. Mike ani netušil, že by tu řeč Sheilla mohla umět.

„Pojď sem k nám! Nebo tam chceš nad tím dopisem shnít?“

Mike přišel a sedl si k nim do písku. Sheilla z opatrnosti začala mluvit česky: „Kaiití si vzpomněla na starou pohádku, kterou jí povídala babička. O válce jejich kmene s králem Gongou. Tedy... Go-n-gou. Byl to prý mocný král s mnoha bojovníky, který snědl hodně jejich lidí. Jeho lodi pluly po ostrovech a chytaly nepozorné domorodce. Hlavně děti; dívky si ti muži brali za ženy a chlapce snědli. Je to trochu morbidní pohádka...“

„Nevadí! Zeptej se, zda se nejedná o lidi z ostrova Tanečníků!“

„Myslím si to taky. Kaiití tvrdí, že u nich se hodně tančí, všelijaké posvátné tance. Ale ke králi: dlouho s ním vedli válku a bylo to tak napolovic, dá se říct nerozhodně. Pak král napadl veliké kánoe z dalekých zemí a jeho bojovníci při tom zahynuli. I se svým králem. Co bylo dál, to už Kaiití neví...“

„A který je to ostrov, to taky neví?“

„Ne, neví. Asi to neví nikdo...“

„No, prima. Aspoň něco...“

Mike dopsal dopis, vložil do schránky a vrátil do úkrytu. Kapitánovi nařídil, aby to místo zase zabetonoval, jak bylo předtím a kapitán slíbil. Dalo se předpokládat, že to udělá; všechny cenné předměty si před jeho očima odnesli s sebou.

Dívky odešly na loď i s věcmi; Mike zůstal u kapitána jako host a přihlížel i volbám, které si uspořádali bývalí zajatci. Samozřejmě se předsedou jejich samosprávy stal van Kiirten. Kromě dvou domorodců byla samospráva tvořena jen bělochy, velmi ráznými a tvrdými chlapy, kteří dobře věděli, co chtějí. Kapitán Onibaba s nimi nebude mít lehké pořízení. Mike mu ještě jednou připomenul povinnost s nimi spolupracovat a pak už mu dal pokoj.

Noc strávili na lodi pod bdělým dozorem tygrů a jaguárů. Mike nepředpokládal, že by se někdo o něco pokusil; to by nezůstával blízko ostrova. Ale považoval za svou povinnost být v každém ohledu opatrný.

Za rozbřesku zvedli kotvy a zamířili k jihu.

 

---

Chcete autora upozornit na překlepy? Navrhněte opravy pro "Kamenná koruna Argerranu" v kapitole: Expedice Poutník Původní text (zkopírujte sem CTRL+C - CTRL+V nejlépe celou větu nebo odstavec, není-li příliš dlouhý): Před a za vadné *místo* vložte hvězdičky (zvýraznění). HTML tagy a text mezi znaky '[...]' to samo vyhodí. Vadný úsek nepřepisujte, ale kopírujte - jakmile autor dané místo změní, vyřešená připomínka zmizí. Komentář dávejte vždy do závorek (budou jen pro autora) - jinak bude připomínka automaticky považovaná za vyřešenou!!! Pak stačí stisknout:

Errata:

30.05.2021 11:47