Vítej, návštěvníku!

V zářivě modrém moři, pod zářivě modrým nebem, osvětlována palčivě žhoucím sluncem, se už dvaašedesátý den potácela flotila čtyř lodí. Jejich cesta vedla k východu; když byl vítr příznivý, vytáhly všechny plachty a letěly po vlnách žádaným směrem. Když byl vítr nepříznivý, lodi křižovaly nebo dokonce zastavily a čekaly na zlepšení. Když bylo bezvětří, zastavily se docela. Když byla bouře, rvali se ošlehaní drsní námořníci, jak mohli a uměli. Před dávnými staletími se takto probíjely do neznáma koráby Fernanda Magalhaese.

Liberty, velitelská loď pod vedením prince Enkry Westona. Orel, plovoucí vědecká základna pod vedením Chrise Everetta. Poutník, loď postavená neznámo kým, pod vedením komthura řádu Blesků Mika Crosse. Karakal, vědecká stanice pod vedením Asthry Santanuevové. A na těchto čtyřech lodích vybraní lidé, zkušení a obětaví, stateční a rázní. Nejlepší jaké zrodil ostrov Armin a kteří se po cestě k těm zakládajícím připojili.

Toho dvaašedesátého dne vítr ustal a dalo se čekat několik dní bezvětří. Mořeplavci to už dobře znali a nemohlo je to překvapit; princezna Asthra pozvala ostatní velitele a zainteresované osoby na svoji loď, aby jim předvedla poslední úspěchy ve své práci.

Z Poutníka jel Mike, jeho žena Ťapka a samozřejmě dcera Pippi. Ne že by tam byla k něčemu užitečná, ale všichni ji měli rádi, tak ji ke všemu přizvali. Asthra soudila, že by se měla vzdělávat a učit v jejím oboru ovládání přírodních sil, ale doposud na to byla příliš malá, tak ji nechali dělat si, co sama chtěla a co ji zrovna zajímalo. Jako veslaři jeli členové lóže Koara Ba-Tao, Čingiz, Fayna a Yaggan. Předpokládalo se, že tam taky zůstanou, protože tyhle záležitosti je odjakživa velmi zajímaly.

Asthra loď předem připravila k uvítání; při posledním bezvětří její kamarádky pomalovaly celý trup symboly a obrazy všelijakých přírodních sil a bohů z místních zdrojů, jak je popisovala nebo malovala Kaiití, dcera náčelníka z ostrova Tanečníků.

Mike a jeho doprovod dorazili na loď a vstoupili na palubu, kde jim přišla vstříc sama Asthra. Nejdřív ze všeho jí skočila Pippi do náruče a objímala se s ní. „No ne, tobě krásně rostou vlasy!“ vykřikovala překvapeně, „Jak je to možný? Mně ne!“

Ostatní si to rovněž uvědomili; poslední den před cestou prošli všichni koupelí v Ohni, což se na lodích během plavby nedalo uskutečnit. Oheň jim samozřejmě spálil vlasy a bylo řečeno, že je nebudou získávat pomocí Wallisu, ale nechají růst volně. Takže Pippi stejně jako ostatní nosila krátkého zlatého ježka a neuměla si představit, že by někdo mohl mít delší. Asthra přesto měla a aby to nikdo nepřehlédl, si je načesala do čela a ještě nějak nakroutila, což působilo elegantním a velice příjemným dojmem.

„Však počkej, až uvidíš Kaiití!“ smála se, „To je taky jedna z věcí, kterýma se můžem pochlubit. Chceš nám pomoct, Pippi?“

Pippi samozřejmě chtěla a hned se vyptávala, co a jak; při tom ohmatávala Asthře hlavu.

„Něco jsi s tím dělala!“ řekl Mike, který měl v těchto věcech určité znalosti, „Nemáš ty vlasy všude stejné! Vzadu na krku jsou ostříhané, že?“

„Vůbec ne, ale vidíš dobře, jsou kratší.“

To už přišla i Kaiití a ostatní koukaly.

„Uvažovala jsem, proč má Kateřina takovou zářivě ohnivou barvu vlasů,“ vysvětlovala Asthra, „Všichni se na tom shodují... Záznam z doby císařství tvrdí, že Valérie a dívky z Atanoru se koupaly v Ohni pravidelně a vlasy jim neshořely, protože se chránily. Ale to je jen jedna z možností...“

„Nejsem si jist, jestli tě chápu!“

„Soustavným stříháním a dalším narůstáním velkou rychlostí se stane, že nové vlasy jsou jemnější a průhlednější, tudíž barva výraznější než jindy. Všimni si toho u Kaiití...“

Všimli si a všimnout museli, protože vlasy Kaiití vypadaly ve slunci jako zelený plamen. Samozřejmě byly původně černé, jen se zelenavým nádechem jako pleť jejího národa, ale teď se jevily zářivě zelené a když vešla do stínu, byly zase černé.

„Dala jsem vlasy pod mikroskop,“ řekla Asthra, „Svoje i děvčat. Jistě víte, že vlas je dutý a má svou vlastní barvu, která se působením světla může měnit. Zkrátka zjistila jsem, že tímhle urychlením se stanou stěny tenčí o nějaký ten mikron a když na ně svítí slunce, dostávají tyhle odstíny...“

„Nechápu a nevěřím.“ řekl Mike.

„Právě abys pochopil, potřebujem tvou Pippi. Zkus to, Kaiití!“

Pippi se ochotně propůjčila k experimentu, ať bude jakýkoliv. Kaiití si sedla na bednu, posadila si holčičku před sebe na zem a začala ji jemně a něžně hladit konečky prstů po hlavě. Pippi se to líbilo, tvářila se spokojeně a dokonce jednu chvíli řekla:

„Mami, to je fajn! Tak divně to lechtá!“

„Stimulace pokožky pomocí bioelektrických proudů,“ řekla Asthra učeně, „Přišly jsme na to, že to pomáhá stejně jako regenerátor, dokonce ještě líp, protože se dá regulovat, když to někdo umí...“

„Kdo na to přišel?“

„Kaiití. Učily jsme ji o bioproudech a ona to všelijak zkouší. Nejdřív ohýbala vidličky a lžíce, potom zkusila hřebíky a nakonec někoho napadlo, jestli by dokázala vydráždit nějaké buňky v mozku. A vidíš, šlo to...“

„Umí to i někdo jiný než ona?“

„Nejdřív to uměla jenom Kaiití. Pak jsme se to naučily všechny, dokonce i někteří kluci. Nic to není, chce to jen soustředit. Normální bioelektrická indukce...“

„Docela normální!“ zasmál se Mike.

„Ale myslím, že to funguje jenom tady, na téhle planetě. Říkám, že zdejší příroda má velikou sílu a že ji cítím, až to bolí. Kaiití je tu doma a vnímá ji odjakživa, tak ji může využívat.“

„Jenže předtím to neuměla!“

„Všichni jsme byli kdysi děti.“

„Oheň už taky umí?“

„Bez problémů.“

„Hypnóza jí jde?“

„Jde jí dobře, ale šla by líp, kdyby ji to víc zajímalo. Zatím se soustřeďuje na... nevím, jak to říct. Spíš vnímá než vysílá, chápeš?“

„Ano, myslím si.“

„Například se učí číst myšlenky. Když se na Poutníkovi patřičně soustředíš a pomyslíš na Kaiití, okamžitě to pozná. Zkoušela jsem to s několika lidmi. A pozná i to, co jí chceš říct nebo ukázat. Zkus si to někdy!“

„Rozumí i tomu, co si myslíme teď?“

„Teď si hraje s Pippi, tak nemá čas.“

„Nebo aspoň, co si myslí Pippi?“

„Nehloupni, prosím tě! Pippi si samozřejmě myslí to, co chce Kaiití, to je jasné...“

Pippi si myslela, že je to fajn. Za tu chvilku, co Asthra vysvětlovala situaci, jí narostly vlásky jemné jako chmýří pampelišky a skoro bílé, o jeden a půl centimetru. Kupodivu jen tam kde se jí Kaiití dotýkala, jinde ne.

„Vážně to tak pomáhá?“ divila se Fayna, které nějak nedělalo dobře, že ona chodí světem s hlavou oškubanou.

„Vidíš sama, ne? Jestli chceš, naučíme tě to a budeš moci pomáhat ostatním. Já už nebudu používat RG, není k ničemu. Je lepší pomoct si sám...“

„Jde to i sám sobě, nebo jen druhému?“

„Zkoušely jsme to i samy na sobě, ale větší úspěch je u jiných. U sebe to brzo přestane bavit. Leda... až se zas budou dělat štábní porady, ty dlouhý a pitomý, by člověk mohl jen tak sedět a stimulovat si hlavu, aby neusnul. To je nejvhodnější způsob trávení schůzí...“

Mike se smál, ale Asthra vypadala, že to myslí docela vážně. Pippi zatím narostly vlásky o delší kousek a pořád byly tak nažloutle bílé.

„Jestli se to masově rozšíří, bude docela legrace,“ řekla Asthra, „Konečně zlikvidujeme tu pitomost, že se diskutuje v jednom kuse o účesech. Každej bude mít účes, jakej chce nebo jakej mu kamarád dokáže udělat...“

„Dá se to používat na jiné a důležitější věci?“ ptal se Mike.

„Jistě ano, ale zatím jsme to nezkoušely. To by se muselo zjistit, co s tím všechno jde!“

„Kdysi dávno se uvažovalo, že by mohly dorůst amputované části těla. Třeba Sheltieho ruka, to by mu jistě udělalo radost!“

„Já uvažovala spíš nad kůží, třeba při popáleninách! Zkusily jsme zlikvidovat drobnou odřeninu, ale zatím nám to moc nejde. Přesně řečeno, nepozoruju patrný rozdíl mezi léčením a necháním tak...“

„Jo, jasně. Zkoušej to dál, třeba v tom je nějaký fígl...“

Pippi si přestali všímat; vypadala už stejně dobře jako Asthra, Kaiití a ostatní dívky z Karakala.

Ale spokojená nebyla a hned to řekla: „Jakto, že já mám takovou blbou světlou barvu?“ ptala se, když se prohlížela v zrcátku, „Všichni ostatní jsou vybarvení líp!“

„To je těžké, nemůžeš mít vždycky všecko!“ vysvětlila Asthra, „Tím, že se vlasy ztenčí, když rostou rychleji, jsou taky jemnější a samozřejmě světlejší!“

„Ale ty je máš černé pořád!“

„Pippi, je hrozně těžký ti to vysvětlit! Zkrátka, asi si budeš muset zvyknout. Konečně bílá barva taky není tak nejhorší!“

Co si Pippi myslela, těžko říct – smířila se s tím.

„Co umí Kaiití ještě?“ ptal se Enkra, který už dojel a byl taky informován.

Kaiití vzala tužku, chvíli ji držela ve dvou prstech ve vzduchu a pak ty prsty zvolna odsunula. Tužka zůstala viset v prostoru a podle toho jak Kaiití chtěla, stoupala, klesala a vychylovala se do stran, dokonce ji jednou dokázala postavit i na špičku.

„To nic, to je jenom taková hra,“ řekla Asthra, „Jenže Denis se naučil dokonce sám levitovat! To ještě neumíme. Já už zkouším...“

Obrátila se; kousek od ní bylo stočené lano, jehož konec visel ven a ležel na palubě. Asthra si skousla rty, jak se soustředila, ale dokázala to lano popotáhnout a vysunout o kousek víc.

„Zatím jsou to jenom pokusy. A Kaiití jde všechno daleko líp než jiným. Večer o tom uděláme poradu a rozhodnem, co dál.“

„Co je potřeba rozhodovat? Samozřejmě pokračujte!“

„Není to tak jednoduchý. Počkej až přijde Sheilla, to budeš hned vidět, jaké jsou s tím problémy!“

Sheilla přijela a přivezla s sebou kazety do videa, které si objednala Asthra pro poučení domorodých dívek o arminských mravech a zvycích. Společně s ní přijel taky Roger, kterého velice zajímalo to s růstem vlasů a jiného ochlupení. Rozhodl se totiž, že jako přední vědec by měl nosit vousy, aby dodal svému zjevu na důstojnosti. Sice ty vousy nemohly být v žádném případě šedivé jako Mikovy, ale to nevadilo – většinou bezvousí domorodci pociťovali k lidem zarostlým na bradě větší úctu, což Rogera lákalo. Všichni ostatní věděli, že to je jen momentální nápad a zítra už zas bude chtít něco jiného, ale nechali ho při tom a byli ochotni mu ve všem pomáhat.

Pippi propustili ze služeb a ona chvíli poslouchala, co se povídá; když tomu moc nerozuměla, vzpomněla si na ty videokazety a šla se podívat. Video milovala a nedovedla pochopit, že lidé mohli vymyslet tolik příběhů.

Přišla právě včas; dívky prohlížely kazety a Tanya Wallerová jim vyprávěla, jaký je to fantastický film. Přesněji seriál, jeden z nejvydařenějších pro mládež školního věku, jmenoval se Ariela. Získal si určitou proslulost dokonce i mezi cizinci, i když ho mimo Armin nikdy nikdo neviděl a někteří kvůli němu jezdili na Ostrov se podívat. V Arminu byl považován za seriál pro mládež a označen jako poetický příběh o první lásce. Cizinci byli názoru, že se jedná o nejzpustlejší pornografii, jakou vůbec kdo mohl vymyslet a už od začátku protestovali proti všemu, co se díla týkalo. Což byly názory dost extrémní, aby se o seriálu mluvilo.

Ariela byla dospívající dívka, která chodila řádně do školy, kamarádila se spolužačkami i spolužáky, byla povahy veselé a bystré. Jednoho dne se na plaveckém výcviku zamilovala do o dva roky staršího spolužáka Peera, který ji ovšem přehlížel a věnoval své sympatie spolužačce Zuzaně, mnohem krásnější a vyspělejší. Ariela oba milence špehovala, strojila různé úklady a zakrátko do hry zapojila svoje kamarádky, kamarády a kamarády kamarádů, takže nakonec jí fandila většina školy a všichni si vymýšleli nejfantastičtější podrazy na Peera a jeho Zuzanku. Nakonec se jim podařilo způsobit, že Peer se se Zuzankou rozešel a zamiloval do Ariely, šílené štěstím. Škola to oslavovala jako národní svátek. Ani Zuzanka nepřišla zkrátka, vzápětí sehnala jiného docela hezkého chlapce a všichni mohli být šťastní. No řekněte, je na tom něco pornografického?

Mravokárci ovšem žasli nad samozřejmostí, s jakou se ve filmu objevovaly scény sexuálně odvážné, zvlášť pro lidi neuvyklé arminským způsobům. Například většina akcí se odehrávala o velké přestávce. V tu dobu bývá ve škole zvykem, že děti jsou na půl hodiny vyhnány proskotačit se na dvoře, na hřišti nebo v bazénu. Někdy je to víc než půlhodina, učitelé si mohou vyučovací dobu posunovat, zkrátka příjemná přestávka na rozcvičení. Nikdo se naprosto nediví, že jakmile udeří chvíle pausy, všechny děti hbitě svléknou vše co na sobě mají, tj. ve většině případů tričko a trenýrky, a ženou se jak stádo, aby urvaly co nejvýhodnější místo ve sprchách. Taky Ariela celé přestávky trávila nahá v bazénu, na hřišti nebo trávníku za školou, stejně její spolužáci a spolužačky. Dělala to celý život a nikdy by ji nenapadlo, aby se pro kameru oblékala; kromě toho byly děti vedeny a vychovávány k posilování tělesné krásy vlastní a obdivu ke kráse cizí, takže byly patřičně hrdé, jak jsou jejich těla štíhlá, pružná a opálená. Při hrách a dovádění se docela samozřejmě dotýkali jeden druhého a nic zvláštního v tom neviděli.

Kritici považovali za skandál už samu existenci Ariely. Když ji viděli na fotografiích a ještě víc když ji viděli nahou, neboť filmaři vybrali dívku podle všech pravidel krásy vyloženě ošklivou. Ta holka s vyceněnými zuby, pihovatou tváří, nosem jako knoflík a věčným šklebem vypadala jako příšerka, ale jen do chvíle, kdy se usmála nebo se její tvář začala pohybovat. Pak se náhle změnila k lepšímu a v některých chvílích byla dokonce hezká, ale jednoznačně každému sympatická. Navíc byl v ní život, něco jako neuhasitelný plamen, který při každé akci vyšlehával nezkrotně ven. Při natáčení si měnila scénář podle své hlavy a každá ta změna byla k lepšímu, neboť dívka která ji hrála, jistá Bertie Malloneyová, žila plnokrevným životem a vše, co předváděla, byl její vlastní život, vlastní názory, touhy a lásky. Původně měla vlasy nevýrazně hnědé, ale sama přišla s tím, aby ji odbarvili; takže v seriálu nosila hřívu barvy liščího ohonu, podobně hustou a nezkrotitelnou žádným hřebenem. Teprve nyní byla její tvář patřičně zarámována; sama si před zrcadlem natrénovala škálu vzhledů od příšerné ošklivosti až po exotickou krásu a s úspěchem jí využívala.

Horší bylo s tělem; když s rolí začínala, měla vyloženě klukovskou postavu bez nejmenší stopy dívčího půvabu. Režisér ovšem usoudil, že časem dojde ke změnám k lepšímu a rozhodl se seriál natáčet chronologicky a nechat představitele vyzrát. Sázka se povedla, Ariela mu během roku, co se seriál vyráběl, patřičně povyrostla a vylepšila se.

Její milovaný Peer byl zato krasavec přímo nadpozemský. Vysoký, štíhlý v pase, s mohutnými svaly všude kde bylo zapotřebí, oči modré jako nebe, blond kadeře jako andělíček na kostelním obraze. Kromě toho vynikající sportovec, opora třídního mužstva, obdivovaný kamarády i kamarádkami. Jak to je s rozumovými schopnostmi, bylo předmětem úvah; jednou se jevil jako chlapec bystrý, jindy byl tupost sama. Patřil k univerzálům, takže se studiem čehokoliv neměl problémy a ta tupost se projevovala, pokud čelil intrikám Ariely a jejích kamarádek.

Třetí hlavní hrdinka Zuzanka byla stejně krásná jako Peer a většinu času věnovala tomu, aby byla ještě krásnější. Tvůrčí tým vsadil na krásu klasickou, takže Zuzanka měla oči černé a pleť tmavou, k tomu veliké zářivé oči, kterýma dovedla pěkně čarovat. Byla to režisérova dcera s jednou z bývalých hereček, už její máma byla skvělá milovnice. Dceruška se celý život motala kolem filmu, přála si něco zahrát a byla do toho celá žhavá, takže se jen čekalo na vhodnou chvíli.

Ke scéně zamilování Ariely do Peera došlo v plaveckém bazénu, kde její třída měla nějaký výcvik. Ne že by neuměli, ale učili se plavat se svázanýma rukama a nohama, což každý nedokáže. Peer tam nebyl vůbec kvůli nějakým děvčatům, ale kvůli školní soutěži v ragby, na niž se chystal. Přišel s ostatními kluky, aby si namazali těla olejem a vzájemně se promasírovali, což je obvyklý způsob přípravy; přitom požádal spolužačku Zuzanu, aby mu oholila chloupky různě po těle, zejména v rozkroku. Zuzanka to ochotně učinila a samozřejmě ho při tom začala dráždit, on jí odpověděl stejným a všichni se tím dobře bavili. Což bývalo obvyklé a normální a většina odborníků dokonce doporučovala, aby se přebytek sexuální energie občas neškodným způsobem vybíjel. Že při tom očumuje i holka o dva roky mladší, si Peer ani nevšiml.

Ariela zorganizovala akci svých kamarádů na podporu a fandění Peerovu mužstvu; taky Zuzanka byla se všemi na hřišti. Bohužel Peerovo mužstvo prohrálo a to vysoko a ostudně. Taky Peer udělal několik chyb, částečně za to sice nemohl, ale padlo to na jeho hlavu, takže trenér mu o přestávce hrubě spílal a vyhrožoval trestem. Po přestávce se Peer snažil o to víc, ale v souboji poranil soupeře, a byl opět napomínán a trestán. Nakonec jeho družstvo prohrálo o šest branek, což byl rozdíl tak ostudný, že trenér rozhodl viníky potrestat. Trest býval v tu dobu jediný a jasný: ztráta cti, vnějškově daná najevo ostříháním vlasů.

Smutného a pokořeného Peera se ujala Zuzanka. Nemohla sice nijak pomoci, ale rozhodla se snášet s ním jeho osud a ostříhat se také. Což bývalo obvyklé u dívek, když se zasvěcovaly prvnímu milenci a pro Peera se změnilo z hlubiny pokoření do výšiny slávy. Ariela vyslechla jejich domluvu, vplížila se do zahrady Zuzančina domu a sledovala je oknem. Což nebylo těžké, dům byl reprezentačně moderní (režisérův), okna v něm zabírala celou stěnu, otvírala se doširoka a nebránila ničemu.

Scéna milostného sblížení Peera a Zuzanky byla vytvořena s veškerou rafinovaností, jíž byl filmový štáb schopen. Zuzanka ostatně požadovala, aby se její deflorace stala společenskou a kulturní událostí roku; taky tím vrcholil první díl seriálu. Tatínek jí k tomu opatřil barevná světla, měnící se v rytmu hudby, tygří kožešinu na lůžko a pokoj vyzdobený nejrůznějšími předměty ceněnými u mládeže. Pro výstřik krve použili Zuzančino bílé tričko kvůli kontrastu. Ale ještě předtím dopřáli oběma dětem dlouhou milostnou předehru a po spojení neobyčejně vášnivou scénu milování, která poněkud zpochybňovala Zuzančino panenství. Skončilo to dlouhou scénou společného koupání, při němž se oba ostříhali a oholili. A tichým pláčem přihlížející Ariely.

A hurá do druhého dílu! Začal popraskem ve škole, když ráno přišli Peer a Zuzanka s ostříhanými hlavami; co na to jejich spolužáci a kamarádi a vůbec veřejnost. Taky Zuzanka nezapomněla předvést, že podle tradice dostala od rodičů k defloraci motorku, přesněji mopeda, neboť měli obavu, aby se někde nezabila. Peerovi nedali nic, ale Zuzanka slíbila, že budou často jezdit na výlety do okolních lesů. Ostatně, Zuzanku mu všichni záviděli, a to je přece taky odměna, ne?

Ariela zahájila dotazovou kampaň ohledně sexuálních zvyklostí. Do té doby sice žila uprostřed země bezmezně obdivující sex, ale nezanechalo to na ní výraznější stopy. Teď pro pobavení získala rady stejně nezkušených kamarádek, ale moc chytrá z toho nebyla. Původní scénář předpokládal, že se obrátí na svou učitelku, moudrou, tolerantní a zkušenou, a ta jí poradí, ale Ariela to sama skácela a prohlásila, že dívka jako ona by nikdy nešla vyzvídat za učitelkou. Takže scénář bleskově přepsali. Jedna z kamarádek měla sestru, živící se v hlavním městě náročnou profesí milenky z povolání. Bylo jí osmnáct, vydržoval si ji obchodní atašé nějakého velvyslanectví a ona si za jeho peníze zas vydržovala nějakého studenta, přispívala jeho kamarádům a svým kamarádkám a jeho kamarádkám a svým kamarádům. Svému milému sloužila jako milenka, lékařka, computer a ochranka, neboť byla univerzálka. Zkrátka byla profesionální kurtizána a všichni si jí proto vážili, neboť měla vždy dost peněz.

Holčičky za ní přišly vyptat se na ty věci. Tu dívku zahrála s nevšední chutí jedna studentka filmové akademie, o níž bylo známo, že její příjmy pocházejí bez pochyby od dobře situovaných cizinců. Hrála samu sebe a všichni její kamarádi hráli sami sebe; až na to, že úhlavní milenec ostře odmítl zahrát roli pana atašé a raději se s ní kvůli tomu rozešel, což ji přimělo půl hodiny intenzívně plakat. Pak ji zlákala myšlenka, že bude moci předvést své milostné umění široké veřejnosti.

Dokonce proložila svou řeč moudrostmi, původně připravenými pro paní učitelku. Vysvětlila těm dvěma pulcům, že populace v zemi stále klesá a je obava ze snížení počtu obyvatelstva. To zatím přirůstá pouze přistěhovalectvím, což je jev nezdravý a národu nic nepřináší, neboť přistěhovalci jsou lidé méně kvalitní než domorodci, utužení dlouhými lety vývoje k lepšímu. Takže by bylo dobře, aby se každý snažil zvedat počet narozených dětí, jak to jde. Zejména to leží na dívkách, jako je ona, Ariela a její kamarádky, protože dívkám přináší uspokojení nejen výroba, ale v dnešní době vyspělé medicíny a bezbolestných porodů také přivádění dětí na svět. Doba, kdy se musela bát, že ji to bude bolet, je nenávratně pryč; dneska zažije pouze příjemné vzrušení a ona, kdyby mohla, by si hned nějaké dítě pořídila.

Na což navazovala zábava, na níž byly obě dívky pověřeny důležitou funkcí přinášet občerstvení a poskytovat další podobné služby. Bylo to v pořádku, to se skutečně stávalo a tak se na orgie dostávala děvčátka okolo deseti, většinou sestry či kamarádky účastníků. Považovalo se za vznešené a krásné mít tam podobné děti jako pážata, a ty tak dostávaly nenásilné školení. Na tuhletu zábavu se taky sešla všelijaká mládež, pro obveselení rozmnožená o zahraničního studenta s brýlemi, podle jména Angličana, který byl trapně nezkušený a svojí dívkou doháněn do situací ještě trapnějších, neboť dotyčná byla vášnivou odpůrkyní jakýchkoliv ochranných prostředků, tvrdě, že si to jinak řádně nevychutná. Zábava se vydařila a bylo při ní natočeno materiálu, že by vystačil na dva díly, ale i tak to bylo pro diváky řádným poučením a zdá se, že pochopily i děti zcela zaostalé.

Další díl byl kvůli natažení děje věnován lásce Arieliny kamarádky k nějakému klukovi, který měl kamaráda a ten usiloval o Arielu, ale ta nechtěla. Při tomto díle se přinachomýtl k natáčení Mike Cross, pověřený odbornou spoluprací na jiném díle v sousedním ateliéru a byl tvůrci pozván, aby se seznámil s výsledky dosavadní práce. Mike vyjádřil svoje nadšení, že poprvé v dějinách arminského filmu nějaká dívka odmítla chlapce, že se jí nelíbí; doposud byly mladé lásky prezentovány tak, že každá dívka, jakmile ji kluk jen oslovil (třeba kolik je hodin), k němu okamžitě vzplanula vášnivou láskou a byla ochotna ho doprovázet až do válek a sporů. Režisér se bránil, že tomu tak skutečně je, Mike to odmítal. Takže provedli průzkum mezi dětmi, tvořícími ve filmu kompars; a to tak, že předložili dívkám fotografii nějakého chlapce s dotazem, zda by se do něj byly ochotny zamilovat; většina odpověděla bez váhání kladně a zajímala se, kde ten dotyčný je.

Mike přednesl dlouhou, vášnivou a rozčílenou řeč. „Lidstvo zdegenerovalo už natolik, že přestalo docházet k jakémukoliv výběru partnerů!“ vykřikoval, posílen darovaným rumem, „Za našeho mládí ještě kluk musel vyvinout nějaké úsilí, aby holku dostal, a ona dávala najevo aspoň minimální obranu! Jenže dneska už ty holky jenom čekají, aby se někoho chytily a pověsily se mu na krk jako mlýnský kámen! A umění to ještě podporuje! To je hanba a mělo by se to trestat!“

„A co děláš ty sám?“ ptal se režisér, rovněž poněkud ovlivněn alkoholem, „Když ty něco píšeš, potkají se dva, z očí do očí přeskočí jiskra a už jsou svoji. Nebo jsi někdy psal o nějakém váhání nebo rozumové úvaze?“

„Věci, které píšu, se týkají lidí v mezních situacích, kteří mají určité povinnosti přesahující jejich osobní zájmy. Láska, kterou prožívají, jim situaci spíš komplikuje než naopak...“

„Zkrátka, týká se to kasty bojovníků!“ šklebil se režisér, „Tím je samozřejmě všechno o stupeň lepší! Já píšu pro podnikatelskou a dokonce přistěhovaleckou mládež a moji hrdinové tedy nemůžou mít tu vysokou morální úroveň; to musíš chápat!“

„Ale snad nepopřeš, že umění má vychovávat!“

„Tak vychovávej! Napiš něco, co by se skutečně týkalo dnešní mládeže a jejích problémů! Ale kasty vaišjů a šúdrů!“

„To tedy skutečně nevím, co bych pro to mohl udělat! Musím se ti přiznat, že takovou mládež snad ani neznám...“

„No vidíš, a kecáš mi do toho!“ rozesmál se režisér a tím jakákoliv rozumná diskuse skončila.

Nicméně při dalších dílech se režisér rozhodl sem tam pozeptat dětí, jaký mají na co názor. Zjistil velice pozoruhodnou věc: že je příběh Ariely velmi zaujal a jsou ochotny zaplétat se do něj i nadále a pomáhat ke zdárnému dokončení, bez ohledu na nějaký honorář, který za to dostanou. Řada jich prohlásila, že kdyby znali nějakou Arielu, rádi by jí pomohli; kluci pak nabízeli dívce podobných morálních kvalit svoje vřelé srdce a příslib cesty do ráje.

Takže ten díl líčil intriky, které splétala nejdřív Ariela, pak čím dál víc její kamarádi a nakonec celá škola, aby vytrhla Peera z náručí Zuzanky a vnutila ho Ariele. Nejvíc v tom vynikali kluci a holky, kteří ve svých vlastních láskách uznávali jen zásadu, že momentálně je mi s dotyčným dobře a co bude zítra, se někdy uvidí. Nejkrásnější chlapci se pokoušeli odloudit Zuzanku, dívky jí zase připravovaly všelijaké pasti, ve kterých se měla projevit její neschopnost, hloupost, ošklivost a jiné špatné vlastnosti. Pohříchu Zuzanka se dokázala většině nástrah vyhnout, byla to dívka šikovná a dost se při tom vyřádila. Její představitelka už taky fandila Ariele a soudila, že kdyby to bylo ve skutečném životě, docela klidně by sokyni uvolnila místo. Ve filmu ovšem byla Peerovi neochvějně věrná a když sama nemohla udržovat milostný vztah pro momentální indispozici, sehnala mu za sebe náhradu, čímž se opět rozhojnil počet dívek ve filmu.

Při uvádění seriálu dosáhlo vzrušení diváků v tu dobu vrcholu, řada dospívajících volala do televize a vyhrožovala drakonickými tresty, jestliže se dobrá věc nepodaří a Ariela nakonec Peera nezíská. Příkaz byl konec neprozrazovat, tak kolovaly fantastické pověsti, jak vše dopadne. Vlna celonárodních vášní vyvolala i pár odborných diskusí, jaká vlastně je naše mládež a čím přispívá sexuální výchova k rozvoji dobrých i horších vlastností.

Pak už se děj protahovat nedal, i když byl opět ke konzultaci přizván Mike, ideový tvůrce nekonečných a nesmyslně natahovacích seriálů. Když se seznámil s dosavadním úspěšným dílem, řekl tvůrcům, že jsou všichni pitomci a ať to pokud možno co nejdřív ukončí vítězstvím.

V příštím díle, ke všeobecnému uspokojení, už Ariela získala svoji lásku. A to takto: mezi Zuzankou a Peerem došlo ke dvěma hádkám, jedné kvůli veřejně prospěšným problémům politickým a druhé kvůli nějakému Stevenovi, chlapci tak hrdinskému, že to hraničilo s neuvěřitelností. Byl totiž s rodiči v cizí zemi, kde přišla k moci nepřátelská strana a krutě týrala jeho blízké; zabili otce a matku, unesli sestru, znásilnili a ztýrali milenku. Steven se dal do boje a málem sám jediný zlikvidoval celou vojenskou juntu včetně stovek jejích pochopů. Pomstil se, vykonal hrdinských činů zhruba na dvacet let kriminálu, nakonec uprchl a pokusil se zachránit i svoji dívku, leč ta mu už na svobodě zemřela na následky krutého týrání. To vše vymyslel Mike na základě vlastních nepříjemných životních zkušeností, leč také dalšího značného množství rumu. Po natočení byl Steven hrdinou, jakého musela milovat každá dívka. Navíc byl přizdoben elegantní jizvou přes celou tvář, k níž přišel, když spadl asi ze tří metrů na kulisu a ta se pod ním skácela; doposud provedl řadu krkolomnějších kousků a nic se mu nestalo, takže teď dost nadával až do chvíle, kdy ho přesvědčili, že mu to sluší. Získal šarm zasloužilého bojovníka a do očí melancholickou vzpomínku na ztracenou lásku. V posledním boji mu prostřelili ruku, takže přišel do Arminu se vyléčit, dostal řádové vyznamenání a sešel se náhodou se Zuzankou. Jen tento úchvatný hrdina byl s to přebrat Zuzanku Peerovi a tomu, zcela uštvanému, už nezbylo než narazit si oddaně čekající Arielu. Načež se mohlo konat dramatické finále jejich sblížení, Ariela přišla o panenství a svou liščí hřívu a diváci dojatě zaplakali, že láska zvítězila.

To dílo předváděla nyní Tanya Wallerová, obdivovatelka toho druhu umění, kamarádkám z řad domorodců, shromážděným na Karakalu. Pippi koukala taky, dílem všichni zapomněli, že tam je, dílem proto, aby se poučila, jaký je život. Armini rádi umožňují dětem se poučit; Pippi měla zájem o všecko, tak proč ne o lásku? Navíc jí vykládala Tanya, jaký by to byl film, kdyby někdo natočil její životní příběhy.

Pro pořádek a přesnost: po obrovském úspěchu Ariely se pokusil tentýž režisér, tatáž představitelka a řada nových lidí natočit pokračování. Bohužel Ariela poněkud povyrostla, nebyla už ani tak šeredná, ani tak drzá a nedalo se předstírat, že je pannou marně usilující o pána svého srdce. Namísto toho silně zpyšněla, jak ji vláčeli na kdejakou slavnostní událost a nutili vyjadřovat se k čemukoliv, ať tomu rozuměla či nikoliv. Dospěla k názoru, že každé její slovo či gesto vyvolává bezuzdný obdiv veřejnosti a že tedy může prezentovat davům, cokoliv ji napadne. Natočili konvenční příběh o dívce, ovládané chutí poznávat něco nového, od muže k muži – nic z toho nebylo. Zájem veřejnosti byl nejdřív obrovský, ale díl od dílu postupně klesal, jak přibývalo ohlasů znechucených a posměšných.

Dívka Bertie Malloneyová se k vytvořenému dílu odmítla hlásit a raději odešla na mateřskou dovolenou. V necelých šestnácti, což nikomu nepřipadalo divné. Ve stavu podnapilém se pak plánovalo natočit pokračování pod názvem Dcera Ariely, ale Bertie se bohužel narodil syn. Dalších pokusů v tom směru prozatím nebylo učiněno a celý případ Ariela byl po řádce mezinárodních skandálů uložen k ledu.

Příběh o Ariele se líbil všem, kdo se na něj dívali, zejména Japoncům, kteří mravy podobného druhu neznali. Jen Šibusaka mohl mít nějaké připomínky, ale ten u toho zrovna chyběl pro přemíru jiných povinností. Seriál byl uložen do příruční videotéky a bylo rozhodnuto si jej čas od času pro velký úspěch zopakovat.

Ale teď už byl zase čas na jiné věci, například na jídlo. Pippi kručelo v břiše, ale nic se jí nepodařilo nikde sehnat, dokonce ani nějakou dobrotu jako obvykle. Takže byla přinucena jíst guláš z konzervy neurčitého původu vylepšený kousky uzené ryby, což jí Ťapka nikdy nedávala; chutnalo to nezvykle a nebyla si jistá, zda jí po tom nebude špatně. Po jídle se natáhla do stínu na palubě a prospala se; když se probudila, už zas se něco chystalo, takže se šla podívat po rodičích. Objevila oba dva na zádi, kde se předváděly divné věci.

Začal to Roger. Vzpomněl si, že když Kaiití pomáhala dobývat Karakala, zlikvidovala dva z nepřátel pouhým dotekem prstů a oni se káceli jako po úderu. Roger na to malinko pozapomněl, ale zase se upamatoval a byl velmi zvědav, co a jak. Kaiití to vysvětlila:

„Dala jsem jim ránu elektrickým proudem. Něco jako elektrický úhoř. A to přímo do hlavy, proto to tak účinkovalo!“

„Dokážeš to kdykoliv?“

„Ano, ovšem.“

„A různé intenzity?“

„Ano, mohu to ovládat.“

„Jak to děláš?“

„Jako všechno ostatní. Přijímám energii z okolního prostoru a přeměním si ji na slabý proud. Někdy dokážu i silnější ránu!“

„Mohla bys mi to předvést?“

Kaiití se chvíli soustřeďovala; Cvrček prohlásil, že to nabíjí akumulátory. Potom natáhla ruku a dotkla se Rogerova ramene. Roger dokonce bolestí vyjekl a rychle ucukl.

„Působí to jen na lidi nebo i na neživé předměty?“

„Na všechno. Mohu tak dokonce zapálit papír, i když to je těžké a musí to trvat dlouho. Nejlehčí je to s kovem.“

„Cože, kovem?“

„Ano. Můžu propálit prstem díru do plechu nebo řezat železný předmět. Jde to velmi lehce...“

„Jak je možné, že železo tě poslouchá líp než nějaký papír?“

„To nevím. Zkrátka je to jednodušší, aspoň v tomhle!“

A bylo nutno se předvádět. Kaiití ochotně ukázala co dokáže; nejdřív plech jen trochu natavila, aby to viděli, ale pak jej čistě dotykem prstu rozřízla na dva kusy. Nakonec propálila díru do starého pilníku silného skoro šest milimetrů; dokonce tři tenké dírky vedle sebe.

„To je úžasný!“ obdivoval Enkra, „Tím by se dalo otvírat trezory nebo pilovat vězeňské mříže! Poslouchej, kdyby to bylo ve světě, dokázala bys s tím veliké věci!“

Kaiití chtěla vědět jak vypadá trezor; i byl přivolán nejlepší odborník tohoto druhu, jistý Kid zvaný Mňoukačka, zkušený zloděj. Kid se dal s Kaiití do odborné diskuse a na jejím konci žasl, co všechno jde. On sám se zatím do trezorů propaloval autogenem, pokud se nepodařilo odemknout je vhodným paklíčem. A při tom se to dá tak lehce, jen se to pořádně naučit!

Mike si při tom vzpomněl na část Denisova deníku; psalo se tam o nějakých pokusech, jejichž smysl se nedal bez přesného popisu uhodnout. Ale Mike soudil, že se to týká právě takových věcí a jsou to záznamy Denisových vlastních objevů. Taky psal cosi o rozsvěcení žárovky; nainstaloval tedy na prkýnko žárovku se dvěma dráty a Kaiití dostala za úkol naindukovat elektrický proud. Dokázala to bez problémů, jen co jí vysvětlili, co je zapotřebí; žárovka se rozsvítila a chvíli zářila, načež praskla.

„Pochopitelně!“ řekla světa znalá Asthra, „Přehnala jsi to s intenzitou. Nemohla vydržet! Musíš se krotit a vyrábět jenom proud 220 V, 5 A, odpor 50 ohmů... znáš vůbec Ohmův zákon?“

„Žádnýho Ohma neznám a zákony cizích lidí neuznávám!“ pravila rozhodně Kaiití, spokojená, že se jí tak daří.

Mike se zajímal o psychologický aspekt pokusů. Vyptával se Kaiití, jaký má pocit, když předvádí před lidmi věci dosud nevídané a objevuje pořád něco nového.

„Je to skvělé! Mám strašnou radost, že se mi daří!“

„Nejsi třeba unavená? Nezlobíš se, že se musíš předvádět lidem?“

„Ne, proč? Já jsem ráda, že něco umím a že se kamarádi baví! Já se tím přece taky skvěle bavím...“

„Dokud budeš považovat všechny pokusy za zábavu, bude se to dařit,“ řekla jí Asthra, „Já to taky tak vnímám a jde mi to. A ty budeš ještě lepší čarodějka než já...“

Kaiití předvedla vše, co se naučila a požádala ostatní, kdyby měli nějaký nápad, co by se ještě dalo dělat, aby poradili. Tak se všichni rozešli a Kaiití požádala Asthru a Mika, aby se ještě zdrželi.

„Jde o jednu věc: vy jste zkušení čarodějové a dobře víte, že jsem dosáhla všeho, co jako panna můžu dosáhnout. Abych šla dál, musím provést proměnu a stát se ženou. Uvažuju o tom...“

„Myslíš, že už přišel čas?“ ptal se Mike.

„Každá dívka sama pozná, kdy přijde ten správný čas. A já už nechci čekat. Všechny dívky tady mají svoje chlapce, a já chci taky...“

„Pak ovšem není o čem váhat a diskutovat.“

„Bohužel... je. Asthro, tys řekla, že mám právo si vybrat koho chci.“

„Ano, to právo samozřejmě máš... Kdo je to?“

„Je jen jeden muž, kterého chci. A doposud nevím, jestli by mě chtěl on.“

„Zeptej se ho!“

„Je to trochu problém. Je to Enkra.“

Oba čarodějové se na sebe podívali a vzdychli.

„Tak to jo, to je problém.“ řekla Asthra.

„Koukala jsem před chvílí na seriál, co Tanya předvádí holkám v jídelně. Vy Armini milujete lásku a nemíváte s ní potíže, jaké mívají druzí, že?“

„Jak kdy,“ řekl Mike, „Někdy se stává, že potíže jsou. Obvykle tím větší, oč lepší je ten, koho milujeme. Stává se, že člověk bez námahy může získat tisíc žen, ale ta, kterou miluje, odmítá a nenechá se přesvědčit.“

„V těch vašich hrách je to mnohem jednodušší!“

„To je problém krásného umění; učí lidi, jací by měli být a nebere v úvahu, jací skutečně jsou. Víš, taková Ariela je seriál, který lidé obdivovali proto, že ta dívka to neměla lehké. Kdyby slušně požádala a ten kluk s ní šel hned první večer, nebylo by o čem točit. Já myslím, že právě proto, že to bylo něco jiného, než lidé znají ze zkušeností, se tak líbil.“

„Ale stejně: mohl bys promluvit s Enkrou?“

„Já? Proboha, proč?“

„Jsi jeho duchovní učitel. Enkra tě má rád a věří ti...“

„Právě proto k němu nemůžu jít a přesvědčovat ho, že ty s ním chceš zkusit uskutečnit Proměnu!“

„Jistě to dokážeš říct tak, aby to pochopil a aby tvá i jeho čest zůstala nepoškozena!“

„Nechceš toho zrovna málo, děvče! Poslouchej, nechtěla bys to radši svěřit Asthře?“

„Ne. Asthra je s Enkrou též spojena poutem přátelství, ale ji by mohl podezírat. O Asthře se ví, že ráda provádí lidem různé žerty s láskou. Ty určitě ne.“

„Aby ses nedivila!“ ušklíbla se Asthra.

„Neuděláš to pro mne?“

„Udělám. Pro tebe i pro Enkru.“

Kaiití spokojeně kývla hlavou. „Tak děkuju.“

Mike měl zas o čem přemýšlet; šel stranou a uvažoval. Až do chvíle, kdy mu vlezla na klín Pippi: „Tati, povídej mi pohádku!“

„Pane Bože, ještě ty... copak už jsi toho dneska neměla dost? Dívala ses na video, viděla výzkumy, zaplavala sis v moři, co ještě chceš víc?“

„Pohádku!“ řekla Pippi a vzala ho kolem krku.

„Jsem unavený, nemám náladu a tys už všechny pohádky slyšela! Buď hodná a jdi pěkně spát; já bych na tvém místě po tom všem usnul už za chůze!“

„Já vím. Ale pohádku jsem dneska ještě neměla!“

Začal jí vyprávět o Hloupém Honzovi, jak šel do světa zachránit princeznu před zlým černokněžníkem. Neměla tuhle pohádku vůbec ráda, protože jí vysvětlil, že černokněžník je něco jako čaroděj a ona si ho představovala jako tatínka. Kdyby dokázal způsobit, aby se Honza s čarodějem nějak rozumně dohodl a čaroděj mu dal třeba za ženu svoji dceru, bylo by to daleko lepší. Tak mu to taky vysvětlovala.

„Dceru hloupému Honzovi? Jakou dceru?“

Pippi udělala kukuč, který nebyl nepochopitelný.

„Cože, tebe? Snad by ses nechtěla vdávat?“

„No... a proč ne?“

„Hlavně, proč ano?“

„Holky by se chtěly vdát všechny!“

„Holky jsou starší než ty.“

„No jo, já vím. Ale já budu taky větší, ne?“

„Až budeš větší, tak se vdáš.“

„A myslíš, že mě bude chtít?“

„Kdo, prosím tě?“

„Yaggan.“

Mike se ohlédl na příď. Velmistr lóže Koara tam s několika dalšími diskutoval, zda by mohl lovit pod vodou harpunou, kdyby mu nepůjčili potápěčský přístroj, a kolik by toho dokázal zabít.

„Ale Yaggan přece chodí s Gwen! To nevíš?“

„Přeberu jí ho.“

„To snad přece ne! To by od tebe nebylo hezké!“

„A proč teda Ariela přebrala Zuzance Peera?“

„Tys koukala na Arielu?“

„No! A proč bylo hezké, že jí ho přebrala?“

„Víš, ona ho měla moc ráda. To máš Yaggana tak ráda?“

„To ne. Ale je velmistr lóže Koara.“

„Já jsem komthur řádu Blesků. To je víc.“

„Já tě mám taky ráda, tatínku. Ale Yaggan třeba jednou bude taky komthur, ne? Když mu v tom pomůžu...“

„Pippi, neblbni mi hlavu! Jsi vážně moc malá na to, abys měla někoho doopravdy ráda. Kromě mě a maminky...“

Pippi mu visela na krku a uvažovala. Pak řekla: „Když já bych chtěla vědět, jaké to je.“

„Co? Že bych ti pro neposlušnost nasekal na zadek?“

„Ne. Když se kluci milujou s holkama.“

„To právě vede k tomu, že se malým holčičkám naseká na zadek, že se nemůžou posadit!“

„Já vím. Ale stejně. Ptala jsem se Tanyi Wallerové a ta říkala, že je to bezva, proto to dělají. Říkala jsem, když jsme se koupali v lázních v Japonsku a tys mě celou namydlil a drhnul, tak že jsi mě taky lechtal mezi nohama a že to bylo bezva. A Tanya říká, když je to jiný muž než tatínek, že je to ještě daleko lepší...“

„Tanyu brzo přetrhnu jak hada!“

„Tanya říká, že když se to dělá tak, jak to bylo vidět na tom videu, ne rukou, ale...“

„Pippi, já ti zakážu dívat se na video!“

„Jé – i na pohádky?“

„Jestli budeš taková, tak i na pohádky.“

„A proč? Co jsem řekla tak špatnýho? Všichni říkají, že to je fajn a každýmu se to líbí – a já nesmím?“

Mike polykal naprázdno a počítal do desíti.

„Koukej, Pippi, ty bys měla mít nějakýho kamaráda ve svým věku. Tady jsou všichni dospělí a tebe moc a ve všem rozmazlují. Nezlobím se, že ses zamilovala do Yaggana, je to šikovný kluk, jistě správný a hezký a vůbec, ale na tebe moc velký a starý. K tobě by se hodil chlapec tak nejvíc o rok starší, než jsi ty. S tím by to bylo nejlepší provádět všelijaké průzkumy a ledaskde se lechtat a osahávat – víš?“

„A proč ne se starším?“

Mike si představil, že v nějakém pominutí smyslů či alkoholovém opojení by mohl Yaggan, značně nevyrovnaný, podlehnout pokušení a Pippi vyhovět; mráz mu běhal po zádech. Jenom jak to vysvětlit dítěti?

„Starší kluci chtějí větší holky, víš? Ty se mu nebudeš líbit!“

„Ale ty říkáš, že jsem nejkrásnější holčička na světě!“

„Jistě. Pro mě a pro maminku!“

„A pro Yaggana ne?“

„Víš přece, že chodí s Gwen! Ta je pro něj nejkrásnější a jiná by se mu nelíbila. Ani ty ne.“

Nezdálo se, že by mu věřila, ale byla poněkud nalomena.

„Jenže já nemám žádnýho kamaráda, kterej by byl starej jako já! Tak co mám dělat?“

„Až přijedeme do té země, kam jedeme, tak ti tam nějakýho vhodnýho kamaráda najdu.“

„A ten se bude vážně hodit, abysme si hráli?“

„No... doufám.“

„A kdy už tam budeme? Jedeme už tak dlouho...“

„To víš. Oceán je veliký.“

„Stejně. Nic není vidět, ani ptáci, ani velcí ještěři. Jenom ryby a ty jsou pořád stejné...“

„Už bys ráda viděla zemi?“

„Ráda. Na moři je nuda.“

„Měla by ses učit. Pak se nebudeš nudit...“

„Jo! Nebo ještě daleko víc!“

„Pippi, už mě nezlob, prosím tě!“

Pippi zmlkla. Dokonce zavřela oči, nechala se chovat a podřimovala. Houpal ji na kolenou, mlčel a přemýšlel.

Že zajde za Enkrou a řekne mu to. Docela obyčejně, jak je zvykem. Že si ho Kaiití vybrala; možná proto, že je ze slavného rodu Baarfeltů a je ctižádostivá jako všichni. A možná taky se jí zalíbil a má ho ráda; třeba právě proto si přeje uskutečnit proměnu. Řekne mu to a nechá na Enkrovi, aby se rozhodl.

A Enkra se zeptá: „Proč zrovna já? Kaiití je krásná a líbí se mi, ale nemyslím, že bych ji mohl milovat...“

K čertu! Mike se přistihl, že už zase začíná fabulovat život jako nějakou literaturu a připravovat se na rozhovor, jako kdyby ho chtěl vést sám se sebou. Ne, to je nesmysl. Řekne mu to a odejde, ať se s tím kluk vyrovná sám. On už si nějak poradí.

Ale aspoň jednu otázku. Důležitou.

„Má smysl, abychom tady v cizím světě zaváděli svoje zvyklosti? Například sexuální nevázanost? Postihlo to řadu jiných, postihuje to nyní Kaiití a dokonce ani Pippi nezůstala ušetřena. Má to nějaký smysl?“

Mike pochopil, že taková otázka smysl nemá. Protože se nestane to co chceme, ale co se stát má podle okolností, které nás řídí. A kdyby se ho někdo zeptal, že by mu nedokázal dát odpověď.

Pippi zavrněla, zakroutila se mu v náručí a chytila se ho pevněji. A zase otevřela oči: „Tatí!“

„Já myslel, že už spíš!“

„Já bych ti jenom chtěla něco říct!“

„Radši už ne! Už spi a na nic se neptej!“

„Ale jenom jednu maličkou otázku!“

„Tak dobře. Ale jen jednu!“ řekl a povzdychl si, co strašného to zas bude.

„Tati – a mohla bych si pohladit trojhlavýho draka?“

Errata:

30.05.2021 11:47