Generál Ungark se ukázal jako muž, který nehazarduje a nikdy neztrácí čas; když se posádka Poutníka ráno probudila, zjistili, že během noci nechal obklíčit loď pěti tanky. Pevnost měla nějaká obranná zařízení, ale to bylo vojákům málo; přivezli a umístili do postavení pohyblivé pevnosti, jejichž hlavně výhružně trčely proti nebi.

V podstatě se jednalo o jedinou ocelovou kopuli na nějakém podvozku; neměl kola a ležel přímo na zemi, tak nejdřív nevěděli, jak se vůbec pohybuje. V horní části kopule trčela hlaveň pořádného děla, připomínajícího spíš třicetiletou válku než moderní vojenství. A nad tím byly šikmé průzory, kudy asi posádka zjišťovala, co se děje před nimi. U země byl maličký kruhový průlez, kudy se zřejmě dalo dostat dovnitř. Co se jinak dá otvírat a kde, nikdo nevěděl.

Ron, Yaggan, Ba-Tao a Čingiz se sešli u zábradlí, prohlíželi si tanky a diskutovali.

„Pěkný zařízení, jen co je pravda! Lidskými prostředky těžko zlikvidovatelný!“

„To je fakt! Průlez je nejspíš pancéřovanej, jak ho zavřou, jsou tam úplně bezpečný...“

„A nás můžou odstřelovat, jak se jim líbí!“

„Co myslíte, propálí lejzrovačka takovejhle pancíř?“

„Lejzrovačka ti propálí všechno; jenom je otázka, jak dlouho by jí to trvalo. Třeba taky půl hodiny, za tu dobu bys byl dávno bradou vzhůru. Rozválcovali by tě na kaši!“

„To těžko! Nemá to kola ani pásy, kdo ví, jak to vůbec jezdí!“

„Třeba před sebou dělá cestu... nějak přistrkat to sem přece museli!“

„Četl jsem cosi o vznášedlech...“

„Vznášedla a tihle divoši?“

„Ta technika nevypadá moc divošsky!“

Ron, který byl jediný narozen v Arminu, byl na koni, ježto už viděl tanky ve skutečnosti. Začal vyprávět všelijaké příběhy, jak kdo kdy tanky zlikvidoval, začal u Stalingradu a přes povstání v Praze skončil případem, kdy jaguár Assarkhan obklíčil v jednom údolí kolonu tanků, nechal je obložit senem pro koně a všechno to zapálil. Posádky se uškvařily ve svých ocelových rakvích.

„To je všecko krásný,“ řekl Yaggan, „Ale má to jednu chybu. Nemáme seno.“

Čekali se zájmem co bude, až se probudí komthur a co bude říkat. Dočkali se; Mike došel k zábradlí, prohlídl si tanky a řekl jen: „Hm... no, pěkný.“

Současně se ovšem probudili též Iraon a mladý plešatec. Iraon se s vervou pustil do snídaně a do výzkumů, jak se co jmenuje. Zjistili, že si ze včerejška vše výborně pamatuje a že dokáže sem tam pronést i souvislou větu. Plešounek si odnesl svou porci stranou, jedl mlčky a zdálo se, že ho nic nezajímá.

„Nemejlete se, je to bonzák!“ přesvědčovala je Gwen, „Kouká kde by co obšloh, nevěřte mu!“

Byli daleko toho věřit tady komukoliv; jenže aby vůbec mohli s modrými lidmi žít, museli se jim vydat do rukou aspoň tím, že je naučí svoji řeč. Iraon se k tomu hodil skvěle.

Mike se po snídani poradil s ostatními o další věci: nebylo možné do nekonečně utajovat, že na palubě jsou zachránění trosečníci. Bertíka už ti dva beze všeho snášeli, je tedy nutno vyzkoumat, jak budou reagovat na ostatní. Ron se rozhodl předvést jim nejdřív Jessii, ale Mike takovou možnost zamítl.

„Jen jim klidně ukažte všechny! Nevypadalo by dobře, kdyby lezli zpod paluby jako krtci z díry! My máme čisté svědomí, my jsme svou povinnost splnili! Jestli jim se to někomu nelíbí, je to jejich problém a my se tím nebudeme zabývat!“

Trosečníci byli po všem, co se stalo, značně apatičtí. Jediná Jessie byla veselá, neboť o tu pečoval Ron a snažil se neúnavně. Taky ona už chápala řadu lidských slov; byla to především ona, na koho se Armini obraceli s příkazy. Teď přeložila ostatním, že půjdou na palubu se umýt, nasnídat a provětrat. Uposlechli.

Když vycházeli z poklopu, oba hosty to velice vzrušilo. Iraon vypadl z role, začal se hádat ve své mateřštině a vypadalo to, že se mu to vůbec nelíbí. Plešounek se sice taky zatvářil divně, ale vzápětí se uklidnil a neříkal nic, jen sledoval, co bude dál.

„No a co?“ řekl Yaggan Iraonovi, „Potřebujou se taky nadýchat čerstvýho vzduchu!“

„Oni kdo?“ vykřikoval Iraon, „Kde byli? Kde přišli? Proč přišli? Proč tady?“

„Hele, zklidni hormony! Ztroskotali se svou lodí, tak jsme jim pomohli. Všichni ostatní jim zahynuli a tohle jsou ještě děti!“

„Oni moře! Vy ne moře, oni zpátky moře! Proč oni tady?“

Yaggan mu to začal objasňovat slovo od slova a Iraon se pomalu uklidňoval. Jestli pochopil, co se doopravdy stalo, nebylo jasné; v každém případě vysvětlení přijal.

Horší to bylo se samotnými trosečníky. Zvyk, že u Arminů je normální se koupat, už viděli, ale nijak zvlášť je nenadchl, zejména jeho realizace poléváním z věder, spuštěných do vody. Voda v přístavu byla absolutně čistá, bez obvyklých naftových skvrn a všelijaké špíny, která se obvykle vyskytuje v lidských přístavech, ale to je netrápilo; nejvíc ze všeho se jim nezdálo, že se musí svléknout. Armini se koupali nazí odjakživa a chodili pokud možno bez oděvu i na palubě, takže bylo jen normální, že Ron vyjel z trička a šortek jako motýl z kukly a už se poléval vodou. Jessie se nechala přesvědčit, ostatní postupně. Kromě Bertíka; ten už byl syn komthura a lítal po palubě nahý, aniž se nad tím zamýšlel.

Iraon projevil zájem, proč mají Armini všude po těle tetování. Viděl to u Gwen i Rona, menší množství u ostatních, a obrázky na kůži ho velmi zaujaly. Yaggan mu to vyložil jak uměl, sám přišel s tetováním do styku až tady. Zato Gwen to uměla, její bratr v tom vynikal, tak ji Yaggan zavolal a ona ochotně slíbila Iraonovi, že mu to udělá taky, bude-li chtít. Sama byla zvědavá, jak to vynikne na modré kůži. Iraon nečekal tu ochotu a poněkud ho zarazila, ale nakonec souhlasil.

Po provětrání a jídle odešli trosečníci zpět do podpalubí; na palubě se necítili dobře, zvlášť v přístavu. Už včera viděli průzory v podpalubí, kde jsou, zřejmě jim to sousedství nedělalo dobře. Ale Jessie zůstala, dokonce se ani neoblékla a zdálo se, že se jí to líbí. Sedla si s Ronem na přídi u zábradlí, povídali si a sem tam i smáli.

Iraon už nevěnoval pozornost modrým a opět se staral o svůj slovník. Naučil se řadu slov, ale nic si nepsal a to Arminy překvapovalo. Yaggan donesl nějakou knížku a pokoušel se naučit ho číst. Iraon okamžitě pochopil, jak se slova přepisují do písmen, naučil se abecedu a za hodinu už slabikoval zcela neznámý text a při každém slově se ptal na jeho význam.

„Ten kluk je geniální!“ řekl Yaggan Mikovi, když se ptal na postup učení, „Pamatuje si dokonale všechno, co jsme mu řekli! Nedovedu si představit, jak se mu to vejde do té jeho šišky!“

„Až se sejdeme s Enkrou, necháme ho projít vzděláváním. Jestli je tak chytrý, dokáže jistě jejich řeč převést do kódu a my se ji budeme moci naučit.“

„Uvažuju o tom, kolik mu může být. Tak šestnáct – sedmnáct, víc určitě ne. A při tom už má spoustu všelijakých znalostí! Jestli ti ostatní jsou taky takoví...“

„Nejspíš ano, podívej se na Jessie! Nebo na Bertíka, ten se už naučil i japonsky nadávat!“

„Zato plešounek je úplnej blbec! Sedí, nemluví, jen tupě kouká!“

„Já bych na to nespoléhal! Jestli ho sem poslali, asi dobře vědí, proč to udělali. Třeba se naučil všechno co Iraon; jen si to chce nechat pro sebe!“

„Já bych mu nejradši zakroutil krkem!“ řekl zle Yaggan.

„Proč? Co je na něm tak zlýho?“

„Je to hnusná stvůra! Je mi protivnej už od prvního podívání, zrovna jako ten Kornod!“

„Tobě taky? Pippi to taky tvrdí!“

„Pippi je chytrá holka a cítí to správně!“

„Zkus ho trochu zapojit do dění, ať se necítí tak sám... bav se s ním taky trochu!“

Yaggan se skutečně pokusil to udělat, jenže marně. Plešounek se usmál, pokýval hlavou a nic neříkal. Nezdálo se, že by rozuměl.

„Chuj s ním!“ řekl konečně Yaggan.

Iraon se zeptal, co je to chuj a proč s ním. Yaggan mu to vysvětlil a oba se tomu dlouho smáli.

Jak dopoledne stoupalo vedro, rozhodl se Yaggan, že už víc nevydrží a šel se opláchnout. Iraon šel s ním, bez nejmenšího zaváhání svlékl svoji kombinézu a nechal se polít. A když už byl mokrý, neoblékl se stejně jako Yaggan a nezdálo se, že mu to nějak vadí. Postupem času se na palubě svlékli téměř všichni, jako normálně.

Iraon se na to stejně zeptal. Yaggan požádal o pomoc a spolupráci Gwen, ta se o těchto problémech bavila velice ráda. A přinesla si na to pomůcku, velmi zajímavou knížku o sexualitě. To bylo tak: když bylo Rogerovi osmnáct, cítil se být takovým odborníkem, že se rozhodl vytvořit knihu o lásce. Dospěl totiž k názoru, že mládež je v tomto oboru trapně nezkušená a on je ten pravý, kdo by ji měl poučit. Sepsal tudíž pojednání, v němž připomínal mládeži rozmnožovací povinnost a kladl sám sebe za zářivý vzor.

Aby to dokázal, nechal si pořídit kolekci uměleckých snímků ze svých milostných hrátek s tehdejšími favoritkami; doplnil to ze sbírek obou rozverných sestřiček a některých kamarádů. Kniha se tak stala svéráznou galerií jeho momentálních lásek, které už od té doby bohužel zmizely v propadlišti dějin. V Arminu nevycházely pornografické časopisy, takže měla značný úspěch.

Gwen ji teď předložila Iraonovi a pokusila se vysvětlit mu, že pro dobro státu je zapotřebí rozmnožovat počet členů vládnoucí vrstvy, zvláště plozením dětí v rodinách neopatrných dívek. Její přednášce nerozuměl, ale obrázky ho zaujaly velmi a se zájmem si knihu prohlížel – a to tedy zíral! Zakrátko počal trapně blekotat a zmítal se v osidlech touhy jako moucha v pavučině, což na něm záhy začalo být vidět, čím víc to skrýval. Gwen to pozorovala s potěšením a chudák Iraon začínal dostávat barvu fialovou.

V té chvíli přišla Gwen na myšlenku, že je tady ještě jeden potencionální partner, který je mimo oblast jejího poučování, což je škoda. Plešounek se už ostatně zajímal, co tak pozoruhodného tam mají, dokonce přišel o kousek blíž a natahoval krk; takže mu Gwen knihu přinesla a poskytovala mu poučení stejně lapidárně jako Iraonovi; až na to, že nejspíš zcela zbytečně.

Plešatý mladíček prolistoval jen několik stránek. Zprostředka, kde už přípravné fáze byly odbyty a nastupovala špičková sexuální akrobacie, v níž v té době Roger nacházel potěšení. Došel až k detailnímu záběru, kde chlapec, podle tetování sám Roger, vystřikuje semeno přímo do rozvášněného obličeje nějaké patnáctky. Jeho tvář při tom zvolna fialověla, až náhle zahodil knihu a začal vztekle a zcela neartikulovaně řvát, proklínat a vykřikovat nějaké nadávky a hrozby; svíjel se po palubě, tloukl pěstmi a chodidly do prken a dusil se v křečích.

„Ty krávo jeruzalémská!“ ocenil to Yaggan.

Gwen byla sice dívka vášnivá a dle lidských měřítek dokonale zkažená, ale taky zdravotnická odbornice na způsob panenky Zdravušky z naučných filmů. Takže když zjistila co se děje, vrhla se na plešounka a zkušenými hmaty ho zvládla, že se už nezmítal a jen řval. Pak mu zmáčkla pár citlivých bodů na hlavě, což jí díky oholení nedělalo problémy, a on se rychle uklidnil. Dokonce usnul, takže se mohla zvednout a oprášit si ruce.

To už tu byl také Mike. „Celej život tvrdím, že seš pitomá a že by ti měl někdo nasekat na zadek!“ křičel.

„Tak jo – ale na holou, taťko, jo?“

„Nebo třeba facka by ti moc slušela!“

„A tys už vážně někomu nějakou dal?“

„Ty budeš první, jestli...“

Mávla rukou. „Správně bys neměl vyhrožovat a hned mi jednu vsítit. Takhle to není ono. Mě odjakživa všichni otloukali jako píšťaličku a jaká ze mě vyrostla krásná holka!“

Mike mávl rukou a staral se o plešounka. „Vypadá to na záchvat epilepsie, vyvolaný nadměrným vzrušením! Necháme ho odpočinout, pak se uvidí co dál. Dej mu něco mezi zuby, ať se neudusí!“

Přiběhl taky Iraon. Nevypadal nejlíp, jako kdyby to co se stalo, nějak zavinil nebo mu to mělo být přičteno k tíži. Rozhodně se nebavil tak skvěle jako Gwen.

„Co je?“ zeptal se ho Mike.

Iraon jenom zamával rukama: „Zle, zle!“

„Budeš z toho mít průser?“

Iraon chvíli přemýšlel, než dokázal zformulovat odpověď: „Když on průser, já ještě daleko větší průser!“

„Proč?“

Iraon odpověděl svou mateřštinou. Potom řekl: „On říct – zle! Já udělat – zle. Všecko zle!“

„Ty za to přece nemůžeš!“

„Nemůžeš?“

„Ne tvůj průser!“

Iraon opět chvíli váhal nad odpovědí: „Všecko můj průser.“

Mike se rozhodl rázně zavelet. Nařídil, aby plešounka odnesli do kajuty a nechali spát, dokud neodezní záchvat. Uvažoval, že by mu dal injekci, ale rozhodl se nechat to jako poslední možnost. Nemohl tušit, jak bude organismus cizince reagovat na léky.

„Co on?“ zajímal se Iraon.

„Bude teď spát. Dlouho spát!“

„On spát – průser.“ posmutněl Iraon.

„Vykašli se na toho pitomce!“ poradil Yaggan.

„On řekne – spát. Nevím, co bylo. Já průser...“

„On tě hlídá?“

„Nevím – hlídá.“

„Hlídá: dívá se, co ty děláš. Pak řekne.“

„Ano.“

„Bonzák!“

„Nevím.“

„Tak my tomu říkáme.“

„Tak jo. Bonzák.“

„On stejně ničemu nerozumí, co my říkáme!“

„On rozumí všecky slova co já.“

„Ale ještě nic neřekl!“

„On není říkat. On je bonzák.“

„Bonzák u nás vylízat prdel!“ řekl Ron.

Iraon nerozuměl, tak mu to vysvětlili a on se tomu velice smál. Pak ale zvážněl: „Všecko moc velikej průser!“

Takže si Mike pozval Gwen k pohovoru: „Jseš káča pitomá! Měl bych tě přehnout přes koleno a vážně ti nasekat na holou! Jako malá pitomá holka!“

„Já nevěděla! Iraonovi se to líbilo!“

„Uvědom si, oni jsou docela jiná kultura a zvyklosti, které máš ty nebo dokonce Roger, je šokují! Pobuřují a...“

„Já vím – tak už toho nech! Jseš opravdu jako můj táta, když jsem něco provedla...“

„Tvýho táty je mi docela líto!“

„To je tím, že tvoje Pippi je tak malá. Až povyroste, bude z ní taky skvělá princezna!“

„Bůh chraň a uchovej, aby se z ní stalo něco takovýho jako ty!“

„Ještě daleko lepší; protože ty ji rozmazluješ víc než můj táta!“

„Proboha zmiz, nebo se neudržím!“

„Tak jo,“ pohodila Gwen hlavičkou, „Ale viď, že ti můžu říkat taťko – jako ostatní?“ A jak odbíhala, ještě se tomu smála.

Mike se chvíli chytal za hlavu.

Iraon zůstal neklidný a roztěkaný až do chvíle, kdy ho zavolali na oběd. Ten ho uklidnil, takže po jídle už se choval normálně.

Mike se po obědě natáhl, aby se prospal. Nebylo mu to dopřáno; chvíli na to ho probudila Pippi, oči vykulené jako Ferda Mravenec: „Něco sem pluje...! A je to... no, strašně veliké!“

Mike vyběhl na palubu. Něco sem opravdu plulo a bylo to vskutku no... strašně veliké! Byla to loď, spíš námořní vznášedlo, obrněné plavidlo, hora pancéřové oceli, vyzbrojená těmi nejdokonalejšími zbraněmi, na jaké přišel lidský rozum. Trup vřetenovitého tvaru byl dlouhý skoro dvě stě metrů, na přídi a na zádi ukončený kopulovitým bunkrem s kanóny; na tom pak nasázený jeden bunkr na druhém, až nakonec to končilo velitelskou kabinou ve výši asi sto metrů, kde byla vyhlídková galerie, shora krytá převislým pancířem – štěrbina pro oči se silnými nadočnicovými oblouky. Ten poslední bunkr byl vytvarován do stylizované ještěří hlavy, aby výsledný dojem byl ještě příšernější. Všechno na této lodi bylo kryto; ochozy, paluby i účelová zařízení, v podstatě nebyl důvod, proč by někdo z posádky musel ze svého pancíře vylézt. Jak se loď zvolna sunula do zátoky, protože se do průlivu sotva vešla, muselo být každému na první pohled jasné, že to přichází sama Svrchovaná a Nenapadnutelná Moc.

Armini stáli na palubě a v úžasu zírali.

„Teda, to jsem ještě neviděl!“ řekl Mike a znělo to opravdu přesvědčivě.

„Nejspíš k nám brzo přijdou na návštěvu,“ soudil Ba-Tao, „Snad abychom uklidili...“

„Já bych radši na návštěvu k nim! Taková loď by se mi líbila! Ta se nemusí ničeho bát!“ dodal Yaggan.

Nedalo se popřít, že všichni jsou jati upřímným obdivem. Takovou loď by nejspíš obdivoval každý, a kdyby se objevila v některém přístavu Země, získala by okamžitě patřičný respekt.

Kdoví proč, ale loď nezakotvila u mola, nýbrž zůstala stát na moři dost daleko od břehu. Její motory utichly, poněkud se ponořila pod hladinu, ale nijak hluboko. Pod pancířem to kovově zarachotilo, část spodního krytu se otevřela a vyjelo odtamtud malé vznášedlo, které odvezlo několik mužů na pevninu. Tam zajeli do jednoho bunkru a zas nastalo mrtvé ticho a nezájem.

Chlapci ještě chvíli obdivovali loď, prohlíželi ji dalekohledem a jejich obdiv neměl konce. Nakonec začali svými otázkami dorážet na Mika, který se tvářil dost povážlivě.

„Ale jo, líbí se mi! Jenže marně přemýšlím o smyslu a účelu takové lodi!“

„Účel je jasný: bojové plavidlo! Největší, nevyzbrojenější a prakticky nezničitelné, zvlášť silami této planety!“

„Tos řekl krásně, Yaggane.“

„A není to snad pravda?“

„O tom právě uvažuju. Jestli někomu stálo za to stavět takové monstrum, potom má jistě nějaký účel. Musí tady být síla, před kterou tahle loď svoji posádku chrání!“

„Taková loď by odolala i atomové bombě!“

„No – právě!“

Čingiz se zarazil. „Ty myslíš, že tady je něco, co je schopné takovou loď ohrozit?“

„Jenom uvažuju. Každá pevnost je postavena tak, aby odolala nejdokonalejším dobývacím prostředkům své doby. Avšak ne budoucnosti; když někdo staví novou pevnost, je jen o fous lepší než technika, která ji ohrožuje. Vzápětí se zlepší dobývací technika, protože nepřítel se nechce nechat překonat. Když uvážíme, že ta loď je schopna atomovým zbraním odolat, pak už tu někdo podobnou zbraň použil. Jen proto konstruktér lodi vymyslel tohle!“

„Nechápu!“

„Kdyby šlo jen o to vyvolat obdiv a úctu lidí, stačila by galeona o šesti palubách ze středověku a lid by zíral taky. Tohle je účelové zařízení, kamarádi. Postavené proti konkrétnímu nepříteli, vyzbrojenému skoro stejně. A navíc, nejsem si jist, jestli tady neexistuje ještě větší síla!“

„Potom proti ní ale nemáme šanci!“

„Nemáme. Ledaže... existují zbraně, proti kterým je ta loď bezmocná. Jenže ty zbraně nejsou z tohoto světa. S nimi konstruktér nepočítal!“

„Gravitační dělo?“

„Ano, asi. Denis mluvil o zbraních, které v jeho době byly nesmyslné a přehnané. Teď už vím, na koho a na co je potřeboval.“

„Myslíš, že to měli už tehdy?“

„Obávám se.“

„Pak se ale i technika musela vyvíjet!“

„Ano, to jistě.“

„Což by znamenalo, že oni jsou dál než my!“

„Zdá se.“

„A přesto uvažuješ, že mají nepřítele silnějšího než jsou sami?“

„Taky to je možné.“

Když se Mike rozhlížel po posluchačích, viděl na nich, že jsou otřeseni. Až do té chvíle byli přesvědčeni o síle a moci arminských zbraní a o tom, že jsou to oni, kdo je nejsilnější. Teď začínali pochybovat.

„Co podnikneme?“ ptal se Yaggan.

„Nevím. Počkáme, co udělají oni.“

„Ale přece jenom...“

„Budeme přemýšlet.“

To přemýšlení realizoval Mike tím, že si sedl na palubu, Pippi a Bertík mu vlezli na kolena a on si s nimi hrál. To hraní vypadalo tak, že je lechtal a oni vřískali. Taková hra se nejvíc líbila Pippi, která ji vyžadovala každou chvíli a nedala pokoj, i když vyhrožoval, že ji jednou ulechtá k smrti. Bertík to zatím neznal, ale učil se rychle. Vřískot dětí doléhal na nábřeží i na loď, ale nevyvolal sebemenší odezvu kdekoliv. Mike občas ustával, díval se nepřítomně přes hlavy dětí a vypadal dokonale hloupě.

Kluci zatím vyslýchali Iraona. Nedozvěděli se toho od něj moc; přiznal, že takovou loď už viděl dřív, ale nikdy nebyl uvnitř, nevěděl nebo neuměl nebo nechtěl vysvětlit, k čemu je dobrá, kdo na ní pluje, kam a proč. A taky nevěděl nebo nechtěl říct, kolik podobných plavidel je v celé zemi.

Když už vřískání dětí lezlo všem na nervy a divili se, jak to Mike jako původce rámusu může vydržet, nechal toho, ačkoliv Pippi zdůrazňovala, že ještě ani zdaleka není ulechtaná k smrti. Vstal, přistoupil k zábradlí a velitelským gestem přivolal Yaggana:

„Je jenom jedna možnost. A nevím, jestli má nějaký smysl. Ale přemýšlej se mnou!“

„Přišel jsi na něco?“

„Ta loď má jednolitý pancíř, navazující na sebe. Aby se tam uvnitř nezadusili, musí mít nějaké větrací otvory. Ventilaci, která rozvádí vzduch do celé lodi, chápeš? Nikde na trupu nevidím žádné otvory, snad jenom nahoře u těch oken, ale to je dost málo. Hádám, že budou zespodu pod tím krytem.“

„Rozumím. A co?“

„Pustit zespodu do větracích šachet uspávací plyn. Nebo nějaký nervový plyn, který na určitou dobu vyřadí z boje posádku.“

„Myslíš, že by to šlo?“

„Pokud nemají ve ventilaci filtry, které by plyn zadržely. To nemohu předpokládat.“

„A umíš udělat takový bojový plyn?“

„Já ne, ale Ťapka určitě ano.“

„Úžasný! Jak jsi na to přišel?“

„Člověk potřebuje k životu jídlo, pití a dýchání. Dýchat musí neustále; jakmile mu zastavíš přívod vzduchu, zahyne. Potřebují vzduch, jestli uzavřeli svoji loď proti všemu, musejí ji zásobovat čerstvým vzduchem. Jde jen o to, jak to dělají.“

„Ale to nevíme!“

„Budeme se muset podívat.“

„Myslíš – jít tam?“

„Ano. Ba-Tao je skvělý potápěč. V noci tam doplave a zjistí to.“

„Fajn. Zkusím mu říct.“

„Je to rozkaz, Yaggane.“

Yaggan sebou škubl; teprve teď pochopil.

„Ty dáváš příkaz zjistit, jak získat tu loď? Rozkaz komthura?“

„Ano. Tak to myslím.“

„Copak se vážně zabýváš myšlenkou tu věc napadnout?“

„Opatrnost velí prozkoumat, jakými prostředky vládne nepřítel a jak by se jich dalo využít či se proti nim bránit.“

„Jo ták! Já myslel... když jsi nic neříkal...“

„Nemusím inzerovat, co si myslím. Ty si taky dávej pozor, Yaggane. Vypadáš teď hrozně nadšeně.“

Chlapcova tvář na povel zlhostejněla. „Nikdo nás přece nevidí!“

„Já vím. Ale na to nesmíš spoléhat. Kolem jsou cizí lidé. Konkurence, možná nepřítel. Nemusí vědět, co nám hýbe hlavou.“

„A Ťapce dáš rozkaz připravit ten plyn?“

„Dám všechny rozkazy, které považuji za potřebné. A ve chvíli, kdy to budu považovat za vhodné. Ťapce, tobě, každému.“

„Vůbec jsem netušil, že uvažuješ o střetnutí s těmi lidmi! Všichni ostatní na to myslí, ale o tobě jsme si mysleli...“

„Zapamatuj si to. Jednou budeš docela určitě velet lodi a svým lidem. Pamatuj si: vždy musíš být připraven na všechno. A nikdo nemusí vědět, že jsi na to připraven.“

Yaggan to spolkl a zapamatoval si to. Ale ještě se opovážil zeptat: „Věříš ty někomu opravdu stoprocentně?“

Mike chvíli uvažoval o nejlepší odpovědi.

„Věřím jenom sobě. A i to jen do jisté míry.“

„Jaká je ta jistá míra?“

„Mez odolnosti. Nevím, k čemu mě kdy donutí okolnosti či násilí nepřítele. Myslím si, že vydržím hodně. Jestli skutečně, nebo zda existuje síla, která mě dokáže ovlivnit proti mé vůli, to nevím.“

„Myslím, že to chápu.“

„Správně. Ještě tak dvacet let a budeš to doopravdy chápat.“

Yaggan se zatvářil skoro uraženě, ale Mike zasykl: „Zasměj se!“

Yaggan se okamžitě poslušně rozesmál.

„Rozhovor končíme vždy nějakým vtipem.“ řekl Mike a šel od něho pryč.

Yaggan šel zpátky, po cestě kývl na Ba-Taa a ukázal mu, že budou v noci mít práci.

A pak se začal vesele bavit s Iraonem.

Ron a Čingiz neměli co na práci, tak si našli obvyklou zábavu: přinesli bambusové hole a trénovali souboje. Mlátili se takhle co chvíli a nikdo tomu nevěnoval pozornost, patří to k výcviku. Jenže to tam ještě nebyl Iraon.

Iraon tedy zíral; kluci se nejdřív třískali bambusovými tyčemi, pak si Čingiz přinesl samurajský meč. Po očku sledovali, jak na ně Iraon zírá a beze slova se domluvili, že se tedy předvedou. Už se navzájem znali dost, aby si to mohli dovolit.

„To co?“ vyjekl Iraon, „Oni...“ naznačil podřezávání hrdla.

„Ne,“ řekl Yaggan lhostejně, „To si jenom tak hrají. Taková legrace...“

„Legrace? Legrace ne! To smrt!“

„Ale kdepak smrt! To co oni ti předvedu taky, kdy si vzpomeneš!“

O čemž nastala diskuse, neboť Iraon nerozuměl; závěr byl, že Yaggan vyskočil, sebral odhozenou bambusovou hůl a šel po těch dvou. Nejdřív odrazil Čingize s jeho mečem, pak se začal tvrdě třískat s Ronem. Chvíli to trvalo, ale nakonec s ním vymetl palubu a bylo by ještě hůř, ale zasáhl Ba-Tao a vzápětí Gwen, která to taky nemohla vydržet. Že se v šermu vyzná i holka, Iraona dorazilo. A to ještě neviděl v akci Ťapku.

A Iraon reagoval podle očekávání. „Já – můžu?“ zeptal se.

„Dobře – ale čím?“

K Iraonově uniformě patřily dva dlouhé nože s čepelemi snad půl metru, ostře broušené. Nosil je zavěšené na opasku tak, že mu trčely po bocích, pochvy uvázané pod koleny. Nože byly broušené oboustranně a daly se použít jako cokoliv, nejlíp jako šavle.

„Tak dobře,“ řekl Yaggan, „Ale nejdřív to s tebou zkusím já. Bambusovou holí!“

„To zlé! Já ublížím! Nechci! Nerad!“

„To ještě uvidíme!“

Postavili se proti sobě. Iraon měl poctivé dva metry třicet, Yaggan tak metr sedmdesát, což působilo trochu směšně. Kromě toho měl Iraon zbraně, kdežto Yaggan jen klacek. Ale nebál se a nikdo se nebál o něho, protože věděli, co s ním umí. To se radši rychle seběhli kolem.

Iraon zaváhal a to se mu nevyplatilo; Yaggan po něm zkusmo napřáhl svou hůl a jak po ní Iraon sekl jedním z nožů, vyrazil mu vzápětí druhým koncem ten druhý; pak mu vrazil zas první konec hole do břicha a jak se kácel k zemi, přetáhl ho ještě druhým koncem po hřbetě. Iraon se natáhl jak široký tak dlouhý, a dlouhý byl opravdu pořádně. Yaggan odskočil a vyčkával na jeho reakce; ale Iraon se zvedal jen velice pomalu a překvapeně, pak se začal shánět po svém noži a naprosto neútočil. Ani zdaleka nepřipomínal rychlé a hbité arminské bojovníky.

„Špatně!“ řekl Yaggan, „Takhle bych z tebe nadělal krupicový nákyp, kámo!“

Čemuž Iraon nerozuměl, ale pochopil, že se moc nevyznamenal.

Yaggan řekl: „Ukaž, jak útočíš! Jdi na mě!“

Iraon popadl svoje nože a stanul ve výchozím postavení. Sekl jedním, vzápětí druhým; Yaggan odrazil koncem hole, jenže ty útoky se střídaly velmi rychle a z bambusové hole odletovaly třísky. Najednou jeden z nožů zablýskal Yagganovi před očima, vzápětí druhý; nebýt chlapcových bleskurychlých reakcí, mohlo ho to stát proříznutý krk.

„On není tak nešikovnej, jak vypadá!“ prohodil Yaggan k těm co přihlíželi, „Jenom má svůj vlastní styl!“

„Tak teď ukaž, co my na to!“ radil Ron.

„No jasně!“ řekl Yaggan, ale nepředvedl nic. To spíš Iraon si troufal; už pochopil, že svými noži může jeho hůl rozseknout nebo rozštípat, a jednou se mu to dokonce podařilo; usekl z ní asi metrový klacek, když se Yaggan kryl, aby mu neusekl ucho.

„A krucinál!“ ocenil to.

„Chytej!“ křikl Čingiz a hodil mu svoji hůl.

„Tak jo! Zprubnem to, kamaráde!“ prohlásil Yaggan a postavil se do střehu.

Iraon zaútočil tak, jak bylo zvykem; jen daleko razantněji než před chvílí. Yaggan mu nastavil svoji hůl a odrazil, jenomže pak jej znova praštil holí přes zápěstí a nůž vyrazil. Udeřil jedním koncem, vzápětí druhým a už se Iraon zase válel po palubě.

„No jasně!“ řekl Yaggan, „Je dobrej, ale na nás přeci jenom pomalej. Jestlipak je dobrej i u nich, co povíte?“

Iraon se učil rychle; už byl na nohou, sebral vypadlé nože a byl ve střehu. Ukázal, aby to Yaggan zopakoval. Vyhovělo se mu; avšak tentokrát mu Yaggan nedokázal vyrazit nůž z ruky, naopak Iraon druhým nožem přesekl jeho hůl. Vzápětí zaútočil a Yagganovi dalo hodně práce, než ho zneškodnil.

„Sakra, on je lepší! Skočte pro komthura, ať se taky kouká!“

Mike už byl ovšem tady; rozruch na palubě mu neušel. Byla tu i Pippi a hlasitě fandila, zatímco Bertík jenom zíral a žasl.

„Zkus dvě krátký hole proti jeho nožům!“ radil Mike.

Yaggan si našel dva osekané kusy, nastavil Ba-Taovi a požádal, aby mu je upravil mečem. Pak se postavil proti Iraonovi.

Tohle byl boj podle Iraonova přání; dvěma zbraněmi proti dvěma, tak se bojovalo u nich. Kdyby měl Yaggan dýky, nešetřil by ho, ale nechtěl útočit zbraní na soupeře s klackem. Yagganovi to ovšem taky šlo a naučil se dvě finty, jež dosud neznal.

Ron měl k Yagganovým výkonům připomínky; ještě je ani nedořekl a už ho Yaggan strkal, aby si to šel taky zkusit. Iraon uvítal nového soupeře s úsměvem a hned po něm šel svými noži. Ron před ním většinou ustupoval a bránil se, finty se mu nedařily, protože jich předtím využil už Yaggan a Iraon je znal.

„Zkus chodidlem ve výskoku!“ křikl Mike.

„Do tý vejšky?“

„Víš, jak se skáče o tyči?“

Ron to věděl; a pochopil. Když se střetli příště, bránil se a ustupoval; ale ve chvíli, kdy to bylo výhodné, se náhle opřel o tyč, vyskočil do výšky a bosou nohou kopl Iraona do čela. Bylo to, jako když udeří hrom; Iraon pustil oba nože, zahekal a zvolna se svinoval jako štrúdl na plech. Ron dopadl na zem a hned se zajímal, jak to dopadlo; jenže Iraon se nezvedal a vůbec nejevil známky života.

„Páni, jestli jsi ho zabil!“ vydechla Gwen.

Mike se sehnul nad chlapce a prohlédl ho. „Nezabil, ale rána to byla pěkná! Příště si dávej trochu pozor! A polejte ho!“

Polili ho vodou, Iraon se probral, vstal a nemohl pochopit, jak to udělali. Museli mu to předvést, kroutil hlavou a nevěřil. Akce Arminů ho hrozně ničily, vždycky přišli na něco, co nezvládal.

Nechali ho odpočinout; sedli si k němu a co předtím viděl v praxi, ho učili vyslovovat. Učil se ochotně; Mike se sebral a šel za Ťapkou do kuchyně. Něco tam vařila ve velikém hrnci a znepokojeně se ohlédla.

„Co to bude?“ zeptal se docela zbytečně.

„Co jsi nařídil.“ odpověděla.

Podezíravě začenichal a už to věděl. Stačilo vytáhnout zátku z láhve a začal unikat plyn, jenž během pár vteřin uspal každého, kdo se ho nadechl. Pomohl Ťapce slít odvar do láhví a zazátkovat dostatečně pevně; teprve tam v láhvi se vychladnutím připravila směs k použití, aniž by otrávila vlastního tvůrce.

„Co se to děje nahoře?“

„Hrají si s Iraonem. Docela dobře bojuje...“

„A děti?“

„Očumují, to víš.“

„Na té lodi nic nového?“

„Jako kdyby tam spali.“

„Hm... líbí se ti to?“

Mike neodpověděl. Nemusel toho moc říkat, jeho žena mu rozuměla možná líp, než on sám.

„To nejsou dobří lidé.“ konstatoval.

„A ty děti?“

„Děti jsou děti. Není v nich nic dobrého ani zlého. Dají se ke všemu vychovat.“

„Co chceš udělat s Bertíkem, až... se budeme odtud vracet?“

Povzdychl si. „To kdybych věděl!“

„Pippi aspoň vypadá jako my. Ale on... jestli chceme utajit zemi Kam před lidmi...“

„Začínám se bát, že nic neutajíme. Začínám se vůbec bát. A nevím čeho. Taky mám pocit, že se bojím docela zbytečně, že to jsou jen nervy...“

„To nejsou nervy. To je instinkt.“

„Ne, je tu nějaké varování, které jsme přehlédli. Já jsem je přehlédl. Chtělo to asi nejdřív vyslechnout děti, dozvědět se něco víc o zemi, kam jedeme. Teď jsme v pasti a nevíme, co se všecko může stát.“

„Když bude potřeba, prosekáme se.“

„To není řešení. Řešení je v jednání...“

„Jednání s kým? S Ungarkem a Iraonem snad, ale s Kornodem? Nebo tím troubou, co nás zajal a odmítal pochopit, že vážně mluvíme jinak, než čemu on rozumí?“

„Ťapko, to takhle nemůžeš brát! Já vím, je tu problém, ale musíme vyčkat...“

„Čekat na co? Až nás pobijí?“

„Vidíš, že dělám všechno, co považuji za potřebné a účelné. Jestli víš něco lepšího, poraď mi...“

„Nevím.“

Mike usedl. Ťapka mu udělala kávu, on ji pil a při tom uvažoval nahlas: „Co s Bertíkem... to nevím. Zaskočilo mě to. Přál jsem si celý život mít hodně dětí, ale nikdy jsem to nebral tak vážně... a nevěřil jsem, že je někdy mít budu. Jenže v tomto světě se dějí věci, které jsme nikdy nečekali. Taky tohle se stalo a já mám najednou na krku někoho, kdo patří k docela jiné rase...“

„Patří k dětem.“

„Já vím, ty máš děti ráda. Všechny...“

„Ty přece taky!“

„No jistě. Dneska jsem seřval Gwen a ona mi na závěr řekla: 'Viď, že ti můžu říkat taťko jako všichni ostatní?'!“

„Dělala si legraci.“

„No jasně, že jo! Jenže legrace bez vážného smyslu je blbost. Kdyby to nemělo vážné jádro, nebylo by čemu se smát!“

Ťapka nad tím zapřemýšlela, pak se rozesmála: „Nepovídej! To ti lichotí!“

„Celý život jsem chtěl mít někoho svého. Koho bych mohl učit, rozmazlovat, s kým bych se třeba zlobil a koho bych mohl mít rád. Ale neměl jsem štěstí... a teď najednou...“

„Najednou máš dětí plnou loď.“

Neřekl nic, jenom zvedl ruce v rezignovaném gestu. A Ťapka se rozesmála ještě víc: „Nějak moc jsem vystihla tvoji situaci? Ale to jsi měl stejně! Vychovával jsi Enkru, dá na tebe Roger, který by svého tátu neposlechl ani za Mercedes se zlatými klikami. A vůbec všechny děti od Enkrova dvora...“

„Zatím mi vždycky dávali jenom rozkazy!“

„Protože se necháš! Ale jak šlo do tuhýho, byli u tebe hned s prosíkem!“

Mike krčil rameny a neodpovídal.

„Já myslím, že seš docela rád, že je to takovýhle. Že na týhle lodi není spokojenějšího člověka, než seš ty. A že jestli to takhle zůstane, vůbec ti to nebude vadit...“

Mike ji přitiskl k sobě. Nehodilo se to, protože měla práci, ale nechala si to líbit.

„Přinesla jsi mi štěstí! Když jsem kdysi dávno snil o tom, že někde na svých cestách potkám dívku a stane se zázrak... ne, už bych se k tomu nikdy nechtěl vrátit!“

Ťapka se na něj jen usmála: „Musím dodělat tu šťávičku...“

Dlouhý den pomalu končil. Slunce uznalo, že toho má za dnešní štrapáci už dost a kutálelo se pomalu k západu. Za chvíli zapadne a noc přijde velice rychle. Na palubě seděla Gwen, hrála na kytaru a zpívala píseň, kterou měl Mike moc rád:

Hora skrývá slunce pod klobouk

vítr sám do pampelišek fouk

jak zlaté chmýří na nebi hvězdy jsou

snad až k tobě, milá, dolétnou

Z oblaků až na zem doletí

podle nich budeš mít děti tři

ty budou krásný tak jako jsi ty (anebo já?)

tak dobrou noc, má drahá, dobře spi...

Ron seděl se svojí Jessie a pokoušel se jí píseň překládat:

Kouzelná je řeka na horách

po ní plul jsem jako v mátohách

měl jsem tě rád – ty byla jsi láska má, jediná

a mně se zdá, že se na mě z nebe usmíváš.

Tichá píseň nese se nocí

drsnejch mužů a toulavejch srdcí

utichly bendža, zmlkly kytary

Tak dobrou noc, mé krásné děvče z Montany...

Iraon taky naslouchal. Zda rozuměl nebo si to jen myslel, bylo těžko rozhodnout, ale píseň se mu líbila, to bylo vidět.

Hošík malý v kolébce usíná

až bude velký, tak bude jako já

pak zdědí mou starou krosnu toulavou

a půjde tam, kde pampelišky jsou...

„Víš...“ nadechl se Ron.

„Já tomu rozumím.“ řekla Jessie.

„Ale víš, tam se říká...“ pokračoval.

Náhle ho objala a políbila na ústa. „Já všemu rozumím!“

Slunce zmizelo za skalami. Tentokrát nezapadalo do moře jako po všechny ty dny. Komthur obešel loď, zkontroloval hlídky, ujistil se, že na břehu se nejeví žádný pohyb. Gwen nařídil, aby se ještě jednou podívala na plešounka, ale aby ho nebudila; ať se aspoň pořádně vyspí.

Gwen se vrátila velmi rychle a tvářila se krajně překvapeně. Až poněkud provinile: „Nezlob se... já jsem to nevěděla!“

„A co?“

„Tak se pojď podívat!“

Plešounek ležel v Ba-Taově důstojnické kajutě. Ba-Tao se jí ochotně vzdal, stejně radši spával s ostatními. Gwen usoudila, že v noci není důvod být oblečen a plešounka svlékla; přitom učinila objev, který ji vysoce vzrušil. Mikovi stačil jediný pohled.

„Ano. Byl vykleštěn. Už před časem...“

„Ale proč?“

Mike chvíli uvažoval. „Iraona!“ zavelel.

Iraon přišel okamžitě; s ním Yaggan a Ba-Tao, aby jim nic neuteklo. A taky Ťapka.

Mike se dotkl prstem chlapcova zohaveného přirození. „Proč?“

Iraon se pokusil odpovědět, ale neuměl.

„Náhoda, nebo schválně?“

„Schválně.“

Mike přejel rukou po hlavě a naznačil plešatou lebku. „Všichni?“

„Ano, všichni!“ přikyvoval Iraon.

Všechny pohledy se soustředily na komthura. Mlčel, mračil se, hryzal se do rtů.

„Rozchod!“ řekl potom tiše.

Asthra nesplnila příkaz, aby se neukazovala u kotviště; naopak se pod rouškou noci připlížila jako duch a žádala, aby jí bylo dovoleno zúčastnit se porady. Přijela člunem na Liberty spolu se Sheillou, Kaiití a dvěma dalšími dívkami, rovněž zasvěcenými.

Gondri, Palduff a Bobbor podlehli po odjezdu Hada a ostatních těžké depresi. Tommy byl na tom lépe, byl adaptabilnější a moc mu nevadilo, že se dostal do nepříjemné situace. Enkra s tím měl problémy; Asthra mu je ovšem nemohla nijak usnadnit.

Modří lidé rozhodně přijali dívky poněkud překvapeně; postavení čarodějky pro ně nebylo dost pochopitelné. Asthra si jich kupodivu všímala jen velmi zběžně a vyžádala si namísto toho stručné resumé všeho, co se dělo. Pak si to nechala projít hlavou a posoudila: „Bez nejmenších pochyb jsme ve válce. Všechna tvoje opatření byla správná, Enkro.“

„Co budeš dělat?“

„Objedu celé pobřeží k severu a zjistím, co je dál. Nebudu se přibližovat k osídleným místům a budu se vyhýbat jejich lodím. Ohlásím se, až se něco dozvím.“

„Souhlasím. Myslím, že je to nejrozumnější.“

„Ještě předtím chci vědět, kde je Mike a jeho Poutník. Zdálo se mi, že jsem zachytila jejich vysílačku, ale nevím odkud.“

„Jak se to chceš dozvědět?“

„Myslím, že je důvod použít krajní prostředky. Spojím se s Ťapkou telepaticky. Hned teď.“

„Dokážeš to?“

„S Ťapkou ano.“

K nemalému údivu Arminů se Asthra rozhodla, že sama vstoupí do stavu hlubokého transu; většinou na to používala nějaké médium. Kaiití se jí věnovala; Asthra záhy upadla do bezvědomí. Co se s ní děje, nedokázal Enkra posoudit.

Ťapka tou dobou ležela po Mikově boku. Nespala; stačilo jí k odpočinku mnohem méně spánku než lidem. Ale byla natolik přístupna vnímání, že postřehla hlas, který ji volal.

Stačil její dotek, aby se Mike probudil.

„Asthra mne volá!“

„To je výborné! Musíš je varovat, říct jim, co se děje!“

„Ano.“ řekla a zavřela oči.

Rozhovor beze slov trval víc než deset minut. Pak Ťapka zase otevřela oči: „Řeknu ti, co prožili na Liberty.“

V tutéž chvíli podávala Asthra hlášení Enkrovi. Princ vyslechl její reportáž se značnou nevolí.

„Rozkazy zůstávají v platnosti!“ zavrčel.

Chvíli na to zmizel Karakal v černé noci.

Errata:

30.05.2021 11:47