Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Veliká doba si žádá veliké muže. Doba, kdy se na pobřeží vylodili zlí bílí trpaslíci, takového muže zrodila: Kornoda. Za těch pár dnů silně vyrostl a všechny jeho činy se nyní upjaly k posílení vlastního postavení a snížení postavení těch, kteří udělali chybu. Kornod vsadil vše na jednu kartu, na svoji schopnost vyřešit tento strašný problém. A taky na očividnou neschopnost ostatních. Měl štěstí, neboť každý mu šel z cesty a jeho ambice podporoval; takže plul na vodách vzbouřené doby jako korková zátka a viditelně si v tom liboval.

Na zasedání Nejvyšší rady se rozhodl ožehavý problém rozseknout a tvrdě zúčtovat s každým odpůrcem, především s dřívějším předsedou. Což se očekávalo už dlouho.

„Naše váhání přineslo svoje plody!“ pronesl hlasem vášnivým a mocným, když mu bylo dáno slovo, „Nepřítel získává pozice, kdekoliv se objeví. Nejenom už slovem, ale i zbraněmi bojuje proti nám a naši vlastní lidé mu vycházejí vstříc!“

„To přeháníš!“ zkusil ho zadržet předseda.

„Ani v nejmenším! Cožpak nevíte o tom, že mezi lidem narůstá neklid? Poplašné zvěsti kolují zemí a spousta falešných kazatelů jim jen nahrává! Už jste slyšeli o lidech, kteří chodí sem tam, všude štvou a pomlouvají?“

„A dopadli jste je?“ zeptal se někdo.

„Jsem snad já odpovědný za chytání štváčů? Nejsem členem Nejvyšší rady, jsem jenom obyčejný Sluha z provincie, který nemá na nic vliv! Jsou tady jiní a důležitější, kterým byla dána moc i vliv a také úkol ochránit lidi před nepřátelským pobuřováním! Jenomže ti zřejmě spí a nic nevědí!“

Nikdo mu neodpověděl, takže se nadechl a začal znovu, ještě ostřeji: „Události ve městě 23-BM jsou snad všem už známy. Víte, že nás napadli nejenom zlí bílí trpaslíci, ale na jejich straně bojovali i vojáci místní posádky! A že byli velice aktivní!“

„Byli tam taky Ještěři!“ řekl někdo další.

„Ještěři se zachovali statečně a bojovali do posledního dechu. Nemůžeme za to, že právě Ještěry nepřátelé pobili, jenom je viděli. Asi především proto, že je někdo podněcoval!“

„Máš nějaký plán, jak to řešit?“ zeptal se předseda. Usoudil, že je na čase Kornoda zkrotit.

„Ano. Potrestat město 23-BM tak přísně, aby nikdo další se už nepokusil o nic podobného. Při tom boji pomáhali lidé z města, proto soudím, že je zapotřebí zničit celé město a všechny, kteří u toho byli! Jinak se zprávy rozletí po celé zemi a infikují další obyvatele!“

Předseda si nemohl dovolit nechat Kornoda přerůst přes hlavu. Proto mu odporoval: „Především ti, kdo něco zavinili, odešli s nepřáteli, to je známo z výslechů. Lidé, kteří zůstali, jsou nám věrni a ničím se neprovinili! Kromě toho, jistě už ty zprávy roznesli a pokud dojde k přísnému potrestání, bude to jen další impuls nepřátelům, aby roznášeli svou zhoubnou ideologii dál!“

„To je špatný názor! Jestliže dovolíme, aby událost zůstala bez trestu, potom dojde k dalším podobným akcím!“

„Jestli je potrestáme, potom příště přejdou k nepříteli všichni!“

Ostatní členové rady se chovali neutrálně. Vždycky tomu bylo tak; když došlo ke konfliktu, vyčkávalo se, kdo zvítězí a na jeho stranu se potom přidali všichni ostatní. Teď to bylo stejné, nikdo nechtěl být poražen. A jestli vyhraje předseda nebo Kornod, se zatím nevědělo.

„Ty, Kornode, jsi byl pověřen s nepřítelem vyjednávat!“ řekl předseda, který rychleji popadl dech a byl v podobných diskusích zkušenější, „Ty jsi to ale neudělal! Proč?“

„Chystal jsem se k jednání, když jsem dostal zprávy z pobřeží!“ Kornod byl také připraven a i když byl pomalejší, měl přesnější informace, „Když jsem je dostal, rozhodl jsem se ještě jednou to řádně uvážit a vyčkat, jak se projeví cizinci. Prozatím jsem dal uzavřít oblast, neboť se domnívám, že ji budeme muset vyčistit.“

„Proč?“ byl někdo zvědavý nad obvyklou mez.

„Cizinci provádějí věci, které odporují všem zákonům. Pozvali k sobě lidi z města, učí je svým zrádným naukám a předvádějí svoje schopnosti. Ale při tom porušují nejzákladnější pravidla slušnosti; kromě jiného se páří a učí to ty, kteří k tomu zatím nemají právo! A ještě místo slušné a povolené soulože zezadu zavádějí způsob zcela nový, tváří v tvář!“

„Cože? Jak to vypadá?“ zajímal se kdosi.

„To nevím a ani ty se to nikdy nedozvíš. Jen vím, že jejich zvyklosti vyvolávají u všech lidí, kteří jsou tomu přítomni, obdiv a snahu je napodobovat. Zhoubné kacířství, které propagují ti cizinci, je třeba zadupat do země dříve, než vydá ještě jedovatější květy!“

„Počkej!“ předseda už opět zkoušel získat iniciativu, „Celý lidský věk my Sluhové propagujeme ideál krásy a pořádku, založený na dobrovolném odříkání! Není možné, aby se lidé, kteří toto naše učení pochopili a přijali, je jen tak pro nic za nic odvrhli a vrátili se ke zvířecím zvyklostem odporných chlupatců!“

„To si jenom myslíš, ctihodný a moudrý předsedo! Právě to se stalo; a stačilo k tomu ne někoho nutit či používat moci, jen jemně naťuknout – a naše ideologie praskla jako skleněný džbán! Právě ohavné zvyky chlupatců prosazují zlí bílí trpaslíci; a naši lidé jim naslouchají!“

Ta slova vyvolala pobouření u všech cti dbalých členů rady. Kornod byl žádán, aby vysvětlil svá opovážlivá slova, a on to rád učinil: „My učíme, že souloží se člověk snižuje na úroveň hovad, odporných chlupatých stvoření, kterým je cizí duchovní život! Trpaslíci však prohlašují, že chlupatost není ošklivá, leč krásná a že zvyklosti zvířecí jsou dobré a správné i pro lidi! Ale že právě souloží tváří v tvář se člověk odlišuje od zvířat a jen tímto způsobem dává muž ženě najevo svou úctu a lásku, zatímco zezadu ji jenom oplodní jako býk krávu. A dál: účelem soulože pro ně není zplodit děti, které by nesly odkaz rodu, ale způsobit rozkoš oběma účastníkům; právě pro tu rozkoš se páří!“

„Skutečná rozkoš je být poslušen zákona a ztotožnit se se vznešenými cíli Velkého Ještěra!“ zamečel nejstarší člen rady, už třaslavý stařík, jenž měl občas záchvaty snahy poučovat o věcech, které všichni věděli, „Kdo tomu nevěří nebo o tom pochybuje, ten zaslouží skončit na hranici!“

„Máš pravdu, ctihodný,“ souhlasil Kornod, „Právě tuto tezi oni napadají a nesouhlasí s ní; říkají, že rozkoš je možno zažít už na zemi! Že není třeba utrpením a odříkáním prosit o možnost získat Veliké Štěstí po smrti; že je možno si je vybojovat!“

Stařík začal vykřikovat téměř nesouvisle; slzy mu při tom tekly z očí. Jádrem jeho promluvy bylo, že každého, kdo něco podobného tvrdí, je třeba okamžitě poslat na hranici.

„Pro nás všechny je taková řeč opovážlivá a strašlivá!“ hovořil Kornod, který pozoroval, jak jejich zhnusení a odpor sílí, „Ale ti, kdo se už setkali s praktickými výsledky, přísahají na cizince a jejich schopnosti. I některé naše dívky jim už podlehly a od té chvíle neuznávají nic, co bylo předtím, neposlouchají rodiče ani Sluhy, odešly ze svých domovů a chtějí zůstat s bílými trpaslíky, ať se děje cokoliv. A cizinci je dále podněcují, aby tuhle zhovadilost roznášely dál!“

Stařík vstal a třásl se po celém těle. Rukama šermoval jako větrný mlýn, když vykřikoval: „Hnus, hnus! Nechci žít na takovém světě! Už dlouho je mi život protivný a toužím vejít do Velikého Štěstí! Připravte mi hranici, velikou a slavnou, pro tisíc lidí, přiveďte mi na ni všechny, kdo bloudí a jejich duše je prozatím ve tmě; a já je povedu jako pochodeň planoucí!“

„To myslíš vážně?“ zeptal se předseda, ačkoliv ve shromáždění podobná slova nemohla být jinak vyslovena.

„Ano, myslím! Už mám dost života, mám dost lidské špatnosti!“ plakal stařec, „Chci odejít do Velikého Štěstí; a povedu s sebou všechny, jež možná zachráním před lží nepřátel!“

Kornod mlčel. Vytušil, že jestli poslechnou a přijmou toho starce, pak budou hledat nového člena do nejvyšší rady. A kdo je nejblíž po ruce a má na to největší právo?

„Zítra?“ ptal se jeden z mužů.

„Ano! Ano!“ třásl se stařík.

„Dám příkazy. Ale tisíc lidí, to je hodně!“

„Není! Vemte všechny, kteří na to mají právo, především mladé, jejichž křehké duše by mohly být nenapravitelně poškozeny! Je lépe zemřít, než na věky ztratit právo na štěstí; však vím, že dosud je dost lidí, kteří neztratili pravou víru!“

„Dobrá,“ řekl předseda, „Tvůj úmysl je nanejvýš vznešený a já věřím, že najdeš hodně následovníků. Učiňme, co třeba, bratři!“

Kornodovy problémy byly puštěny ze zřetele; ale ne docela.

„Ty, Kornode, by ses měl stát novým členem naší Nejvyšší rady; ale než se tak stane, musíš splnit její rozhodnutí a konečně jednat s těmi cizinci! Poznat dokonale jejich záměry a plány, pak rozhodnout, jak jim nejlépe čelit!“

„To učiním!“ prohlásil Kornod pevně.

Cizí lidé nepřicházeli do tábora tak často, aby si jich nebylo možno všimnout. Tento přijel navíc s nákladním vznášedlem, i když ne vojenským; mělo zřejmě za sebou dalekou cestu a ten muž vypadal taky unaveně. Hlavu měl holou jako Sluha; o důvod víc, aby okolo vozu stálo pár ozbrojenců ještě dřív, než vypnul motor.

„Chci mluvit s velitelem!“ řekl prvnímu, na koho narazil, „Jen s velitelem! A rychle!“

Strážný zavolal Chrise Everetta.

„Jsem velitel hlídky. Je ti to dost?“

Sluha si Chrise pořádně prohlédl a zřejmě byl s výsledkem jakž takž spokojen. Člověk by asi žasl víc, protože na první pohled byl Chris nahý a po celém těle pokrytý kresbou, napodobující šupiny krajty; teprve při bližším zkoumání bylo vidět, že je to tenká slupka oděvu, kryjící tělo kromě očí a úst. Stejné uniformy měli všichni členové jeho hlídky, chlapci i děvčata.

„Dobře, pojď se mnou!“

Nákladní vznášedlo se otvíralo zezadu. Muž odšrouboval příklop, potom otevřel dvoukřídlé dveře přes celou zadní část, takže bylo vidět dovnitř. Nejdřív to vypadalo jako chumel hadrů, ale pak se zvedla nějaká hlavička, druhá, třetí... a byly to hlavy dětí.

„Co to má znamenat?“

„Chceš je?“ ptal se Sluha.

„Ale co to má znamenat?“

„Jestli chceš, aby žili.“

„No samozřejmě!“ řekl Chris překvapeně, „Ale nechápu...“

„Vylezte ven!“ nařídil Sluha dětem, „Rychle, nezdržujte! Ty se o ně postarej, jsou hodně vyčerpaní. Dva dny nejedli, pak došla taky voda. Někteří jsou v bezvědomí. Myslím, že ty si s tím dokážeš poradit.“

To už Chris taky věděl; vydal několik rozkazů a už začali běhat jeho strážní i laborantky v čele s Tanyou, vynášeli zubožené děti a pomáhali těm, které mohly vylézt ven samy. Opravdu na tom byly dost špatně, ale všichni byli živí a relativně zdraví.

„Kde jsi je vzal?“ ptal se Chris.

„Neptej se!“ řekl Sluha chladně. Stál opřen o dveře vznášedla, mračil se a sledoval práci Arminů, aniž měl snahu nějak pomoci.

„Ty jsi přece Sluha!“ řekl Chris.

„Ano.“

„Sluhové jsou nepřátelé...“

„Tak jsi to řekl.“

„Ale... ty děti jsi nám přivezl!“

„Nechci, aby zemřely.“

Ta věc byla tak jasná, že Chris zmlkl a raději pomáhal. Přiběhl Claudio; prohlédl ty, jež byly v bezvědomí a po poradě s Tanyou zapálil Oheň. Děti, které byly při vědomí, se vylekaly; ale když viděly, že Oheň jejich kamarádům neublížil, zase se rychle uklidnily. Armini nebrali ohled ani na jejich rozcuchané bílé vlasy, ani na špinavé a bídné hadry, do nichž byly zamotány, taky nejspíš plné hmyzu; nechali všechny projít Ohněm, který je posílil. To vše Sluha sledoval bez hnutí tváře jako něco, co už dobře zná a co ho nemůže překvapit.

„Nechceš to taky zkusit?“ ptal se ho Chris.

„K čemu by to bylo dobré?“

Armini už vynesli všechny děti. Bylo jich dvaasedmdesát, takže byly ve vznášedle strašně stěsnané. Ty menší se asi v bezvědomí podělaly do kalhot; jejich majitel s nimi zřejmě moc ohleduplně nezacházel. Ale přivezl je, to bylo hlavní.

„Nic mi o nich neřekneš?“ zeptal se Chris.

„Projel jsem skalami,“ řekl Sluha, „Okolo tohoto území hlídkují vojáci. Ale dá se projít po moři. A po pobřeží ve skalách...“

Připravoval svoje vozidlo k odjezdu, což Chris pochopil až se značným zpožděním. Přivolával Rogera, kterého přivedla zvědavost, ale ten se staral o jedno dítě, které jevilo náznak akutního zánětu slepého střeva a o které se jako lékař postarat musel.

„Zůstaň s námi!“ řekl Chris, „Jsi náš přítel, potřebujeme...“

„Nikdy nebudu váš přítel.“ řekl Sluha.

„Chceš se vrátit tam, odkud jsi přišel?“

„Jdu, kam musím.“

Sluha nastoupil do vznášedla, zavřel dveře a zapnul motory. Chris ohromeně přihlížel, jak se vznášedlo dalo do pohybu a zakrátko zmizelo zase ve skalách.

Roger seznal, že všechny zraky jsou na něj upřeny a rozhodl se provést parádní číslo. Vztáhl ruku, požádal Mozek a v dlani se mu zhmotnil skalpel. Sehnul se nad dítě a rozpáral mu břicho jako praseti při zabíjačce; asi je předtím uspal, protože se nepohnulo ani nevykřiklo; Roger si v břiše našel slepé střevo, vyřízl je a pak vsunul dítě do Ohně, kde se jeho rána vzápětí zatáhla a zůstala po ní jen rudá jizva. Ostatní děti, především ty větší, otvíraly ústa úžasem.

Teprve teď přiběhl Enkra. „Kde je ten chlap?“ ptal se Chrise.

„Odjel. Nevím kam. Nevím, kde vzal ty děti a proč je sem přivezl. Chápeš to?“

„Ne. Ale v týhle zemi toho nechápu víc. Ty jo?“

Chris si jenom povzdechl.

„Půjdem. Musíme jim dát něco jíst...“

Mozek byl ochoten na příkaz kohokoliv přestavět cokoliv; ale neměl snahu udělat cokoliv z vlastní vůle. I na likvidaci odpadu, pokud nebyl odložen do předem určeného kontejneru, potřeboval pokyn. Zato dokázal nezávisle plnit příkazy všech přítomných, a když se stalo, že byly ve vzájemném rozporu, docházelo k různým zmatkům a zádrhelům, které museli řešit nadřízení.

Na břehu moře vyrostlo městečko staveb, které jejich vlastníci pokládali za ideální. Někteří si postavili indiánské týpí, jiní středověký stan, další moderní obytnou buňku. Byli takoví, že si přáli vybudovat mocný hrad jako dominantu krajiny a nechali se jen s obtížemi přesvědčit, že na tomto místě se to nehodí. Tanya si přála mít klášter svých chrámových tanečnic a učila je pilně a s chutí; dívčiny byly velmi nadané a tato práce je bavila ze všeho nejvíc. Jedné se dokonce podařilo svést Rogera Monroese ve volné chvíli, kdy nekomunikoval s Mozkem; teď chodila od jedné kamarádky ke druhé a všude se chlubila, jak nezapomenutelný to byl zážitek a jak se těší na opakování.

Tanya se poněkud překvapivě stala důležitou osobností. Až doposud byla oblíbená, ale že by ji někdo oceňoval, nemohla ani snít. Byla hezká a jejím koníčkem byl sex; byla ochotná milovat se kdykoliv, s kýmkoliv, jakýmkoliv způsobem. Když někdo z kluků cítil nezdravé přepětí, nebylo třeba ji prosit, nabídla se sama. Zvláště ráda měla milování ve větší partě a když měla obdivující diváky, byla ochotná udělat cokoliv, co třeba někdo viděl na videu nebo si vymyslel. A nejen sama, její vášní bylo ukecat další přítomné dívky, zvláště k mimořádně bolestivým nebo ponižujícím praktikám. Dokázala být přesvědčivá a vědělo se, že svěřit jí organizaci slavnosti znamená zažít hodně divoké orgie.

Na základně jí svěřili péči o děti. Přijala s nadšením a v krátké době se jí podařilo všechny nakrmit, vykoupat a ubytovat. Nad vlastními zážitky nepřemýšlela, ale když si konečně mohla odpočinout, zamyslela se nad tím v polospánku a uvědomila si, že vlastně děti miluje. Až doposud na ně neměla čas ani příležitost, na lodi žádné nebyly. Doma v Arminu? Moc se o ně nezajímala, sama byla dítě.

Problémem dětí byla nedomazlenost. Ten termín vymyslela Tanya sama a konstatovala, že je to i její problém. Mazlila se hrozně ráda, ale sotva trochu povyrostla, nebylo s kým. Hlavně otec ji pohladil akorát když se mimořádně vyznamenala, což bylo málokdy. Tak začala s kluky. Při milování ji všichni hladili, osahávali, lechtali, strkali prsty do citlivých míst, až to vyvrcholilo orgasmem. A taky sama se mohla se všemi mazlit.

Modré děti měly stejný problém. V jejich světě nebylo místa pro něžnost, snad matka je občas pohladila, ale nikdo další. Děti občas chodily nahé, ale dospělí se nikdy nesvlékali, koupali se v přísném soukromí a totéž vyžadovali od dětí, zvláště v pubertě. Tanya naopak nesnášela oblečení, snad nějaké ozdobné, ale stejně se nemohla dočkat, až ji někdo svlékne. Oblečení dětí (pokud nějaké měly) vyhodnotila jako špinavé hadry a hned s ním švihla do odpadu. A vzápětí je vykoupala.

Mozek byl ochoten vytvořit cokoliv, tak si vymyslela lázeňský komplex. Sprchy, vany, uprostřed parádní bazén. Koupání si představovala tak, že si sedla do vany a dítě vzala s sebou; pak je důkladně namydlila a promasírovala, nakonec opláchla horkou vodou a vzala další. Nepočítala s tím, že dětem se to bude tolik líbit; sotva začala, vlezly za ní další, dokud se tam vešly, a které se nevešly, začaly se hádat, pošťuchovat a různě zlobit. To, které bylo zrovna v procesu očisty, navíc přišlo na to, že daleko víc legrace si užije, když se bude mírně bránit, takže Tanya se s ním bude muset prát. Mýdlo si vymyslela sama a byla to kluzká hmota, která působila na kůži blahodárně posilujícím vlivem; na druhé straně se namydlené dítě nedalo dost dobře podržet a voda, kterou se sprchovalo, musela mít speciální složení. Tanyu tenhle způsob koupání bavil, děti tím víc.

Dítě je bytost od nuly do dospělosti. Kojenci ve skupině nebyli, všechny uměly samy chodit, jíst, mluvit atd. Avšak někteří byli dospívající, všichni větší než Tanya, nebo aspoň ne o moc menší. Chvilku jí trvalo, než si na to zvykla, ale oni byli nesmírně ochotní spolupracovat a poslouchat. Tanyu vždycky každý poslechl, když si něco přála. Po kratším období ostychu se situace vyvinula takto:

Velcí se především všichni namydlili tou mazlavou hmotou. Děti samozřejmě také, ale velcí měli daleko víc legrace z prosahávání detailů těla kamarádů opačného pohlaví. Tanya měla osahávání vyloženě ráda, přijímala je s nadšením a hned oplácela, takže případné zábrany rychle povolily. Umývání rychle přerostlo v mazlení a to ve všeobecnou honičku až rvačku; mýdlo cákalo všude kolem, takže podlaha se zakrátko stala kluzkou a udržet se na nohou dalo práci. Tanya zařídila, aby voda prozatím neodtékala, ale stále stoupala, takže jí napřed bylo po kotníky, pak po kolena, všichni stále padali a ostatní jim podráželi nohy, rvali se ve vodě a různě řádili. Kdokoliv do koupelny vstoupil, prostě se zapojil do hry; když u toho byla Tanya, všichni očekávali nějakou legraci.

Trvalo to, dokud všichni neměli dost; konečně se osprchovali a rozešli se do svých pokojů. Každý dostal přidělenu vlastní malou kabinu, což vzali na vědomí. Avšak nebyli zvyklí spát sami, takže se postupně sestěhovali dohromady podle vlastního přání. Což naopak vzali na vědomí všichni ostatní v čele s velitelkou Tanyou.

Trochu se obávala, co na její počínání řeknou nadřízení, ale Enkra ji pochválil a svěřil jí další významný úkol: zorganizovat svatbu Bernarda s Inkou. Jednak si to přáli, jednak bylo záhodno jim předvést, jak taková slavnost vypadá. Tanya slavnosti milovala, svatby zejména. Tak se hned dala do práce a usilovně organizovala. Nejdřív ukecala Mika Crosse jako nejvýše postaveného kněze a pak všechny ostatní, aby se zúčastnili. Princ Enkra byl ochoten, sám to navrhl, takže bylo jasné, že přítomní budou všichni.

Mike si poručil chrám v byzantském stylu. Povahou byl sice megaloman, ale netrval na tom, aby byl větší než Hagia Sophia v Konstantinopoli, stačilo, že se tam všichni vejdou. Zlacené roucho a arcibiskupskou korunu si pořídil při jednom; Roger souhlasil, že by klidně mohl požadovat titul patriarchy, případně papeže, protože žádný vyšší duchovní v dosahu není. V takovém případě Roger skromně podotkl, že by mu slušela hodnost biskupa, neboť patriarcha bez biskupů je nesmysl. Mike řekl, že je mu to jedno. Roger to vyřešil tak, že si vymyslel kombinaci roucha a koruny biskupské s knížecí. Jeho kostým byl tak složitý, že se v něm těžko pohyboval i dýchal a po slavnosti hodlal umístit vše do soukromého musea. Čímž dal příklad všem ostatním, kteří si taky naporoučeli parádní kostýmy. Enkra zlatou korunu, hermelínový plášť a bílé roucho, jaké nosil císař Charry na výročí korunovace.

Pippi byla družička, měla zlaté vlásky až na záda a korunku se zářícími brilianty. Nejen že se dobrovolně oblékla, přímo to vyžadovala, včetně bílých punčošek, bílých rukaviček a stříbrných střevíčků. Opatrně se zeptala, jestli všechnu tu parádu může během slavnosti zničit; vysvětlila, že v nějakém filmu holčička upadla do bláta a potom si potrhala šaty o křoví, jak prchala před nějakými strašidly. Ťapka jí pohrozila výpraskem, ježto však nářez pojímala jako výcvik v boji bambusovou tyčí, Pippi se moc nepolekala.

Svatba proběhla v důstojné atmosféře, Mike sloužil slavnostní liturgii a měl nádherné kázání. Enkra byl svědkem ženicha, Roger nevěsty. Občas někomu blesklo hlavou, zda Bernard a Inka vůbec chápou, co se s nimi provádí, ale takovou pochybnost okamžitě zahnali.

Svatební hostina byla úžasná. Tanya rozhodla, že by oslava měla trvat minimálně tři dny, a kromě jídla by měla být hojnost alkoholu. Což nebyl moc dobrý nápad; modrým opojné nápoje velice chutnaly, avšak rychle je přiváděly do stavu extáze. Armini byli ještě zcela střízliví, kdežto Akamiům už svítily oči a jejich projevy začaly být mírně zmatené. Tehdy se Tanya rozhodla realizovat plán, o kterém už dlouho snila.

Nechala hlavní bazén naplnit horkou medovinou. Mozek měl zadáno složení a nedělalo mu to potíže. Za všeobecného smíchu byli do medoviny vrženi nejdřív nevěsta se ženichem a pak všechny ostatní přítomné dívky. Kluci tam naskákali sami. Byl to nádherný zážitek: koupat se v horké sladké tekutině, podržet kamarádce hlavu pod hladinou až se napije, a sám pít co hrdlo ráčí. Někteří tam spadli dokonce oblečení, svlékali se až dodatečně. Ťapka v poslední chvíli zadržela Pippi, která tam chtěla skočit taky; když jí bylo zabráněno, pobrekávala tak dlouho, až ji Ťapka strčila do sprchy a nechala na ni stříkat různé barvy a všechny možné ohavnosti, které si vymyslela, dokud její nádherné šatičky nebyly totálně zničené; pak je na ní rozervala na cáry a nakonec jí ostříhala zlaté vlásky strojkem úplně dohola. Pak byla Pippi konečně spokojená.

Že se slavnost zvrhne ve všeobecné orgie, nikdo nepochyboval – otázkou bylo, kdy se tak stane. Vhodná chvíle nastala, když z nějakého důvodu odešel Enkra. Po něm se vytratili všichni ostatní, kdo se nechtěli zúčastnit; zbyli ti, kteří na to vyloženě čekali. Ještě vyhnali zbytek dětí, které už toho taky měly dost, a mohlo se to rozjet. Akamiové žili ve světě, kde bylo zakázáno všechno; svatební obřad pochopili tak, že od teďka je naopak vše povoleno. I v Arminu je obtížné stanovit, kdo je dospělý a kdo pubertální dítě; obvykle se za dospělý kus považuje ten, kdo je fyzicky schopen a ochoten mít sex. Ve stavu podnapilém se tato hranice silně snižuje. Akamiové byli navíc velcí a zvyklí poslechnout, když jim někdo něco nařídil. Bernard chápal svoje postavení tak, že od teďka má právo na všechny ženy, které nemají námitek. Inka se smála a prozradila, že má už vyhlédnuto několik chlapců, které by si ráda vyzkoušela. Jejím vzorem byla pochopitelně Tanya. O věrnosti slyšela, ale považovala ji za zbytečné šikanování nepřejících Sluhů. Jejich představy byly takové, že by Arminům vstaly vlasy na hlavě, kdyby nějaké měli.

Dozvuky byly strašlivé. V závěru vyřešila situaci Sheilla tím, že všechny příliš zdivočelé uspala, očistila od zbytků oděvu, vlasů, jídla, nápojů a veškeré další špíny a poslala spát. Tanye dala pár facek a chvilku jí nadávala, jenže dívka, která právě prožila bouřlivé milování s několika kluky, se jenom smála a vyžadovala další bití, nejlíp zbičování do krve devítiocasou kočkou. Sheilla odmítla, tak si Tanya sama rozbila pěstí nos a smála se, jak jí teče krev. Sheille rozbila nos taky, aby jí to nebylo líto. Nakonec si poručila žiletku a začala se řezat na rukou, nohou, prsou a leckde jinde, a čím dál víc se tomu smála. Když si začala řezat tváře a moc se jí to líbilo, Sheilla ji srazila bleskem.

Nejdřív ji Sheilla chtěla potrestat a po probuzení jí dát uklidit celou koupelnu, ale pak se uklidnila a zadala to Mozku. Tanya spala čtyřiadvacet hodin, po probuzení byla jako rybička a hlásila se o další práci. Mnoho modrých toužilo se taky za někoho vdát, nejlépe každý za všechny. Zatím jim Roger dovolil, aby to nezávazně zkoušeli a rozhodli se, kdo chce s kým – což ochotně provedli. Při tom se zjistilo, že mají neskutečnou výdrž, nejradši by trávili sexem většinu času a střídali se v různých kombinacích. Jejich předpisy měly smysl aspoň v tom, že je nutily uzavřít rodinu a milovat se pouze v rámci zákona. O nic jiného než o sex neměli zájem a když se vzalo v úvahu, že jsou vlastně puberťáci, všichni jim to odpustili a důležitějšími věcmi se zabývali raději sami.

Někteří upozorňovali, že by bylo moudřejší začít přestavovat přímo existující města, ale Enkra namítl, že by to prozatím nebylo správné. Výhodou tohoto tábora je, že je možné kdykoliv jej zrušit a postavit na jakémkoliv jiném místě stejně dobrý nebo lepší. Zřízení něčeho stálého by znamenalo pečovat o to; a chce se někomu z přítomných dělat správce nebo purkrabího řádového sídla, i když luxusního a ovládajícího celý kraj?

Modří s ním souhlasili, ale stejně jim to bylo trochu líto. Viděli v arminských filmech nádhernou přírodu a vznešená města lidí a samozřejmě je chtěli také. Proč čekat s uskutečněním svých snů na nějakou vzdálenou budoucnost, když je možno začít hned? Stačilo by jenom přestat se bát...

Enkra uznal jejich zájmy za oprávněné a byl tedy nucen se tím zabývat; požádal Rogera, aby se na chvíli vytrhl ze svých výzkumů a podělil s ostatními, co zjistil. Roger souhlasil; měl v úmyslu zřídit universitní posluchárnu se světelnými tabulemi, na kterých by předváděl své znalosti, ale nakonec se dal přesvědčit, že si posluchači klidně můžou sednout do písku na pláži.

Velký zájem o práci s Mozkem měl Gondri. Studoval to s úpornou snahou, ačkoliv mu problémy umělé inteligence byly nesmírně vzdálené a těžko je chápal. Položil řadu otázek zcela nesmyslných i některé, jež význam měly. Třeba tu, zda schopnosti Mozku mají nějaké omezení.

„Ano,“ řekl Roger vážně, „Zdá se, že jeho schopnosti končí tam, kde začínají souvislosti živých bytostí. Mozek odmítá zabít něco živého; dovolí člověku zabít zvíře nebo i jiného člověka, vytvoří pro něho zbraň, jakou si přeje, ale nestiskne spoušť – to musí udělat vždycky nějaká osoba. Zkoušel jsem vytvořit systém, který by nás bránil proti nepřátelům a pacifikoval každého, kdo vstoupí na střežené území. Mozek je ochoten takovou osobu vyhledat, sledovat a podávat hlášení, ale nikoliv zabít...“

„To mi připadá jako ušlechtilé.“ řekl Enkra.

„Striktně rozlišuje mezi tvorem živým a mrtvým. S mrtvým tělem dělá cokoliv, co mu řekneme. Zásahy na živých tvorech provede jen v případě, že o to požádá dotyčný jedinec. Ještě jsme nezkusili, zda by vyhověl, kdyby někdo chtěl spáchat sebevraždu, ale třeba ucho kvůli náušnici ti propíchne klidně...“

„Ptal ses na důvody?“

„Program, který byl do něho vložen. Má příkaz neubližovat živé bytosti, tak to plní. Nezabije ani mravence.“

Sebastiano se zeptal: „Na Zemi platí tři robotické zákony Isaaca Asimowa. První z nich zní: Robot nesmí ublížit člověku ani svou nečinností dopustit, aby člověku bylo ublíženo. Myslíš, že tento zákon platí i pro Mozek?“

„To si nemyslím, protože v tom případě by nám nedovolil zabít cokoliv živého. Asimowův zákon rozlišuje mezi člověkem a zvířetem – Mozek nikoliv. Program zřetelně rozlišuje mezi přáním člověka (nebo jiného zvířete) zabít svého konkurenta a mezi běžnou činností Mozku, při které k úmrtí čehokoliv dojít nesmí.“

„Je možné říct to tak, že Mozek rozlišuje, ve kterém tvoru je přítomna duše a ve kterém nikoliv?“

„Ano, správně. Když jsme žili v Lodi a Mozek žádal o povolení využívat přírodní zdroje, položil otázku, zda může využívat mrtvá těla ryb, kterých v okolí ostrůvku bylo hodně. Samozřejmě jsem mu to dovolil a dokonce zkusil navrhnout, aby používal i dosud živé jedince. Odmítl i v případě, že ryba byla vážně nemocná, zraněná či umírající. Vždy vyčkal až na její smrt.“

„Který okamžik je pro něj rozhodující?“

Roger se na okamžik zarazil. „Nezjišťoval jsem to přesně, ale myslím, že je to takhle: Mozek registruje každého živého tvora, který je v jeho dosahu. Dělá to už jen proto, aby mohl jeho život respektovat v případě, že by prováděl nějakou práci. Ve chvíli, kdy dotyčný živočich umírá, registruje Mozek ustávání jeho životních pochodů: dýchání, tep srdce, bioelektrické impulsy mozku... nevím přesně co. Když toto všechno ustane, vyčká ještě nějakou dobu a přesvědčí se, jestli se tyto činnosti neobnoví. Teprve pak považuje tělo za mrtvé.“

Přihlásil se Fernando: „Dobře, zabít živého tvora odmítá. Ale co stvořit novou živou bytost? Tanya zkusila vytvořit kopii své vlastní osoby, sice za poněkud jiným účelem, ale...“

„Ano, to jsme zkusili. Je naprosto jasné, že to nedokáže. Vyrobí kopii veškerých tkání, ale ty tkáně budou jen mrtvá hmota, rozdílná od živého člověka. Mám v plánu, až na to bude trocha času, vytvořit svoji vlastní kopii, která by byla životaschopná alespoň v tom smyslu, že by se pohybovala, mluvila a tak dál, podle nějakého programu. Bude s tím ovšem řada problémů, protože jeho vnitřní uspořádání bude muset být jiné než lidské. Nevím, jakým způsobem takovému robotovi zadávat program, jak s ním vůbec komunikovat. Myslím, že krajní mez by mohla být, kdyby pro mne vytvořil zásobní tělo, které bych mohl ovládat z toho současného; pravděpodobně bude možné, abych ovládal buď tohle nebo tamto, snad obě současně, ale to by musela vyvíjet stejnou činnost. Neumím si představit, že by mohla fungovat odděleně a pracovat každé jinak. Těžko bych to kapacitně zvládl...“

„To jasně dokazuje, že člověk je víc než hmota,“ řekl Gondri, „Mluvíte o duši a nejsem si jist, zda přesně chápu ten výraz. Jaká je základní rozdílnost živého tvora vůči všemu ostatnímu?“

„To znamená, že každý živý tvor je neopakovatelnou osobností, protože má to čemu se říká duše. Pokud to není naopak, jak někteří tvrdí, že totiž tělo je jen obal na duši. Potom by bylo možné přemístit svoji duši do čehokoliv jiného a pokračovat tímto způsobem v existenci...“

„Sluhové také hovoří o duši. Vysvětlují nám, že duše je v těle člověka nešťastná a je zapotřebí ji osvobodit. Teprve když tělo zanikne, dosáhne duše Velikého Štěstí.“

„V tom mají samozřejmě pravdu. Ovšem už ne v tom, že je lepší provést to násilím s člověkem, který chce ještě pár desítek let ve svém těle zůstat. To je potřeba jim... rozmluvit.“

„Obávám se, že nebudou chtít. Dokonce myslím, že budou takové pokusy považovat za napadání své autority a... trestat.“

„S tím od začátku počítáme. My nemáme problémy s chápáním situace ani s jejich nelibostí. Problém je ve vás, modrých: vy si musíte uvědomit, že Sluhové zneužívají vaší nevědomosti. To vy se musíte postavit proti nim. My s nimi budeme bojovat, ale nepovedeme válku bez vás ani proti vám!“

Inženýr Gondri si povzdechl. „Hovoří se o případech, kdy někdo vedl podobné řeči. Taky o tom, co se stalo potom... samozřejmě nikdo přesné informace nemá, protože... no, je přísně zakázáno o tom mluvit. Zvlášť jinak, než mluví Sluhové.“

„Dobře. Co v tom případě dělají?“

„Inu... obvykle uzavřou celý kraj, aby nikdo nemohl tam ani zpátky. Pak přijdou Ještěři; postupují a před sebou ženou... nevím co. Jenom vím, že nikdy nikdo z takového kraje neuteče. Proto nikdo neví, co se přesně děje. Jen se občas proslechne, že mají věci, které my neznáme.“

„Ještěři?“

„Speciální pluky Sluhů, Už jsi o nich slyšel, ne?“

„Ano, od Yaggana.“

„To byla jen jednotka. Jsou celé pluky a mají elitní výzbroj, kterou nemá nikdo jiný.“

„Jakou?“

„Nevím. Nikdo neví!“

„Co se povídá?“

„Nevím! Nic se nepovídá! Každý se bojí!“

„Myslel jsem, že ty už se nebojíš...“

„Mám děti a mám rodinu. Kdo by se nebál?“

„Jsou už jiné časy, ne? Jsme tady my a...“

„Odejdete. Nebo... oni budou silnější. A my zůstaneme sami...“

„Neboj se, Gondri. Tebe a tvoji rodinu zajistíme v každém případě, i ostatní, kteří se k nám připojí. Dávám ti své slovo, že neodejdeme dřív, než budete dostatečně chráněni přede vším a přede všemi...“

„Věřím, že to myslíš vážně. Ale máš dost síly to splnit? Vím, že leccos umíte; ale ještě nevíte o naší zemi všechno. Bohužel!“

„Co všechno?“

„Všechno. To, co vědí Sluhové.“

„Co to je?“

„Nevím! Vědí to jenom Sluhové, nikdo víc! Ani všichni Sluhové to nevědí, oni si mezi sebou také říkají jen to, co potřebují! Je mnoho tajemství, která neznám já ani nikdo jiný!“

„Ale tušíš něco zlého?“

„Ano. Tuším to nejhorší.“

Roger chvíli vyčkával, než utichne šum.

„Hovoříme-li o čemkoliv, neustále narážíme na Sluhy. Zpočátku jsem se domníval, že jejich učení je nesmyslné a hloupé, protože nemohu souhlasit s mimořádně barbarským způsobem, jakým likvidují svoje protivníky. A vlastně všechny, kteří se jim nehodí, včetně jejich vlastních lidí. Je velice jednoduché říct, že tato činnost nemá žádný smysl a je naprosto škodlivá. Ale dělají to už dlouhou dobu a celý národ se jim podřizuje, takže se zdá, že určitý smysl v tom přece jen je... co o tom soudíš ty, Gondri?“

„To je těžké jen tak říct. Nevím, co chceš slyšet...“

„Pravdu! Nebo... to, co považuješ za nejbližší pravdě. Nemůžeš mi na to odpovědět – nebo nechceš?“

„Spousta znalostí je vyhrazena Sluhům. Já jsem obyčejný člověk, žiju s rodinou a učení přijímám z takové části, jaká je pro mne přístupná! Sluhové říkají, že znají něco víc. Je třeba jednat přímo s nimi!“

Roger se ohlédl na skupinu mladých, kteří začali rozčíleně šumět a reptat, že s vrahy vyjednávat nebudou.

„Mám pocit, Gondri, že se bojíš nejen Sluhů, ale i nás. Máš dokonce strach, že tě zabijeme, když nebudeme souhlasit s tím, co říkáš?“

Gondri sklopil oči. „Ujistili jste mne, že mi neublížíte, ani mé rodině. To přijímám a respektuji...“

„Ale?“

„Ale z vašich dokumentů vím, že vám nedělá problémy zabít bez váhání kohokoliv, kdo vám není sympatický. Každý z vás už někdy zabil nějakého nepřítele. Já ne. A nesouhlasím s tím.“

Jeho slova vyvolala prudkou reakci, zvláště mezi mládeží. Roger si pokynem ruky vyžádal ticho, ale musel gesto opakovat, než se mu to podařilo. Bylo na něm vidět, že také on je vzrušen.

„Ano, jsme bojovníci a já to nezastírám. Prošli jsme válkou, to je taky pravda; ale byli jsme napadeni! Chceš říct, že podle vaší morálky je správnější uposlechnout, když k tobě přijde jakýkoliv šašek, který si říká Sluha, a poručí ti, abys zemřel na hranici ty, tvoje žena, všechny děti a celá tvoje rodina – jen proto, že jemu se to právě teď zdá vhodné?“

Gondri zhluboka dýchal, oči měl sklopené a neodvažoval se je zvednout. Konečně řekl: „Mohlo by se to stát i vám?“

„V našem světě se už dávno neupaluje; ale když jsme přišli do tohoto světa, setkali jsme se s mocností, která nám dala na vybranou jen dvě možnosti: zemřít nebo jim otročit. Vzbouřili jsme se, bojovali s nimi a porazili je. Potom jsme se setkali s další mocí, ještě nebezpečnější; ta od nás žádala v podstatě totéž. Také jsme ji porazili, dokonce zničili. Země Kam je třetí místo, kam jsme přišli...“

„A není to tak, že také vy dáváte tyto možnosti národům, které na své cestě potkáváte? Buď se s vámi spojí, nebo zemřou?“

„Když se s námi spojí, budeme je přijímat jako svoje. Když nás budou chtít zabít, budeme bojovat; jak dopadne takový boj, to nemůžeme vědět předem. Ale jestli nám řeknou, abychom odešli a nepletli se do jejich záležitostí, potom odejdeme a už se nebudeme do ničeho plést.“

„Obávám se, že to neříkáš přesně. Možná vy se nebudete do věcí naší země plést. Ale co naši lidé, kteří se přidali k vám? Byl to můj syn Otomi, kterému jste prvnímu dali možnost poznat všechny svoje znalosti. Dnes je můj syn vybaven většinou toho, co dáváte svým lidem. Je ještě dítě, ale nebude trvat dlouho a bude dospělý; mám očekávat, že jednou se můj syn vrátí jako dobyvatel říše a bude ji ohrožovat?“

Roger se ohlédl na Tommyho; ten seděl spolu s ostatními dětmi a mládeží v auditoriu a napjatě poslouchal. Nebylo jasné, nakolik souhlasí s tím, co říká jeho otec.

„Ano, dali jsme tvému synovi veškeré možnosti, které máme my. Dali jsme mu zároveň s tím také právo volby: buď svobodně řídit svůj osud, nebo se podřizovat každému, kdo mu cokoliv poručí. Nevím, kdo ve vaší zemi má takové právo, ale Otomi ho mít bude, protože se stal šlechticem. Podstatou šlechtictví je, že člověk si sám určuje svůj osud; v tom případě se střetává s jinými, musí s nimi bojovat a zvítězit nebo prohrát. S tím se nedá nic dělat; alternativou je být poddaným a poslechnout na slovo.“

„Která z těch dvou možností je morálnější?“

„O čem to mluvíš, Gondri? Jaká morálka, ve vztahu k čemu? Chceš tvrdit, že je správné poslouchat každého hlupáka, který za tebou přijde a podle své libovůle ti chce poroučet?“

„Každého hlupáka snad ne. Ale státní moc určitě a Sluhy, kteří plní vůli Velkého Ještěra, pravděpodobně.“

„Vaše státní moc stojí za velký kulový a sluhy nějaké přerostlé ještěrky nehodlám vůbec brát vážně!“ rozkřikl se Roger, „Nevidím důvod, proč by mě takový orgány měly zajímat!“

Armini nadšeně souhlasili. Mnozí modří rovněž tak, ale všichni ne. Gondri vážně pokýval hlavou:

„Ano, přesně takovou odpověď jsem čekal. Koho tedy bereš vážně? Svého prince, důstojníky jeho štábu, kněží vašich bohů. Ty sám jsi přední hodnostář říše a jeden z velekněží, takže je jasné, že uvažuješ tak, jak žádáš od jiných. Ale koho dál? Koho považuješ za nadřazeného, lepšího a mocnějšího, než sám sebe?“

„Boha.“ odpověděl Roger vážně.

„Starý muž jménem Mike mi hodně vyprávěl o vašem Bohu a o jeho všelijakých služebnících. Říkal mi, že podle vašeho učení tvoří Bůh lidi tak, že do nich v okamžiku početí vkládá duši, která je jeho majetkem a drobnou součástí. Ta duše žije v těle, ale nijak se neplete do toho, co člověk dělá, jenom to pozoruje po dobu života. Člověk si může dělat, co chce... je to tak?“

„V podstatě ano.“

„Člověk má právo být živ a brát si prostředky k obživě na úkor ostatních tvorů, kteří také žijí v jeho světě. Má právo jíst a pít, odpočívat, rozmnožovat se; protože musí živit svoji ženu a děti, musí pracovat, získávat majetek, rozmnožovat ho a chránit před jinými. Tomu všemu se říká život. I to je pravda?“

„Ano.“

„Bůh, který je nejvyšším pánem vesmíru, se do činnosti lidí vměšuje jen velice zřídka. Má však řadu služebníků, kterým se říká polobozi, andělé, ďáblové, démoni a tak všelijak; ti naopak se do záležitostí lidí pletou rádi a často. Podle různých velice složitých zásad, to poslouchám od začátku a těžko chápu, je to čím dál složitější. Mezi takové osobnosti vy řadíte také Velikého Ještěra. Říkáte, že s těmito bytostmi je možno bojovat, přestože jsou mocnější než člověk. Využívat sil dobrých, bojovat proti silám zlým... Tak to děláte?“

„Ano.“

„Jak víte, že dobré jsou právě ty síly, které se vám líbí?“

„To je různé. Z Písem, svědectví jiných i osobních zkušeností každého z nás. Někteří umíme v meditaci spatřit různé vize, které nám pomáhají se orientovat...“

„Sluhové rovněž mají Písma, rovněž vstupují do meditace. Jejich vize říkají, že Veliký Ještěr nás chrání proti obmyslným úkladům Chlupatce, odvěkého nepřítele, který nás chce zahubit. Veliký Ještěr je přísný a mnohá jeho rozhodnutí jsou pro nás osobně trochu nepříjemná; ale je naším pánem a rozhoduje spravedlivě. On je pánem vesmíru; a vesmír je krutý. Když naše tělo shoří v ohni, je to bolestivé; žádný člověk nechce ztratit svoje hříšné tělo, proto křičí a lituje se, ale to je jen chvíle, po které nastoupí Veliké Štěstí. Cožpak i vy neučíte, že po odchodu z těla jdeme do šťastnějšího světa?“

„Ano, to učíme. Taky nenapadáme teze Sluhů kvůli tomu, že by po smrti Štěstí neexistovalo; vadí nám jen barbarský způsob, jakým smrt vnucují těm, kdo nechtějí zemřít!“

„Chtěli zemřít všichni, které jsi zabil svým mečem?“

Roger obrátil oči v sloup. „Dobrá, můžeš to brát i takhle: jsem ten, kdo prosazuje svoji moc a svoje právo proti právům jiných. Činím to ve shodě s vůlí Boha, kterou nám zjevují naše Písma. Ale vím taky, že vám nařizují Písma něco jiného, proto se dostávám do rozporů se Sluhy. Je to boj a vyhraje ten silnější.“

„Teď jsi řekl pravdu.“ usmál se Gondri.

„Můžu v tom pokračovat: jestli Sluhové chtějí, mohou si třeba všichni postavit hranici a odejít do Velikého Štěstí. Ale budeme jim v tom bránit, pokud k tomu budou nutit ostatní, kteří takový konec života nechtějí; především ženy a děti! Také to je příkaz našeho Boha: bránit život těch, kdo se sami bránit nemohou. Ať se to komu líbí nebo ne!“

„Říká se o vás, že sloužíte Chlupatci. Přestože teď většina z vás má kůži oholenou, ve skutečnosti je pro vás chlupatost krásná a žádoucí a vy jste přesvědčeni, že vás zdobí. Je to tak?“

„Ano, je.“

„Učení Sluhů říká, že Chlupatec je mocný, ničemný a zlý; dokáže vzbudit v člověku chlípné choutky, takže se chce pářit, aniž by k tomu měl právo. V takovém případě se sám Chlupatec zúčastní aktu plození a přivádí na svět zlořečené zmetky, kteří vynikají neposlušností, svéhlavostí a neústupností. Když podhodí takového zmetka rodičům místo jejich dítěte, oni jej vychovávají namísto svého děcka, ale nedočkají se na něm radosti, protože jim nedělá žádnou radost. Takové děti jsou sice krásné a chytré, rychle chápou a radostně se všemu učí, ale mají svou vlastní hlavu, neposlouchají, dělají si všechno podle svého, rády prchají z domu, toulají se, přátelí se s nevhodnou společností a nakonec se dají Chlupatcem svést k nezákonnému páření. Je to tak?“

Roger se zasmál: „Kdybychom připustili takový výklad, potom my všichni jsme zmetci podhození Chlupatcem. Každý z nás se choval přesně tak, jak jsi popsal... a chová se tak doposud. Taky naše děti se tak budou chovat, a my je za to budeme mít rádi.“

„Domníváš se, že je to správné?“

„Určitě ano. Je to přirozený způsob existence.“

„Děti mají být poslušné, mírné a plnit veškerá přání rodičů!“

„Obávám se, že tak se může chovat jen pitomec. Některé děti jsou skutečně poslušné a mírné; dokonce se ani nedožadují, aby dostaly jíst. Takovému jevu se říká apatie a je to vážná duševní choroba...“

„Když si nevážíte poslušnosti svých dětí, pak jste sami silně zmateni Chlupatcem. Tomu se nelze divit, když ho uctíváte a rádi si necháváte růst chlupy všude, kde to jde. My považujeme chlupatou kůži za ohavnou; kdo si to může dovolit, zbavuje se ohyzdné chlupatosti...“

„Jestli si dobře vzpomínám, máte právo zbavit se chlupatosti jen jednou v roce, při Svátku Daní! Tehdy vás Sluhové oholí na znamení, že jste zaplatili poplatek dle své vlastní váhy...“

„Nejen tehdy; také při svatebním obřadu, narození dítěte a při mnoha jiných. Když jsou při svatbě dodrženy předepsané zásady, to jest nevěsta i ženich jsou vykoupeni dle vlastní váhy, mohou je Sluhové zbavit chlupatosti; když se potom spáří dle tradičních zvyklostí, nemůže mezi ně proniknout zlý Chlupatec, aby jim podhodil svého zmetka...“

„Při svatbě se musí vyvažovat oba snoubenci vlastní váhou? Kdo to všechno zaplatí?“

„Jejich rodiče, pochopitelně.“

„A když na to nemají?“

„Potom se žádná svatba nemůže konat.“

„Aha! A když se mladí přesto mají rádi a milují se bez svolení, musí je rodiče vydat ohni a ještě jim předtím zpřerážet ruce i nohy, aby nemohli z hranice utéci! To už jsme viděli...“

„A co s nešťastníky, do kterých pronikl Chlupatec? Máme snad dovolit, aby se jim narodil zlý zmetek, který bude neštěstím celé rodiny?“

Roger řekl jenom: „Ach jo!“

Enkra se ujal slova: „Jsi rozumný člověk, Gondri a mohl bys být předním státníkem své země. Tak také zajisté víš, že základním předpokladem jakéhokoliv rozvoje je přírůstek obyvatelstva. Jak bys chtěl ten přírůstek zajistit, když kladeš většině lidí téměř nesplnitelné překážky, když se chtějí vzít a mít děti?“

Gondri řekl: „O tom jsem prozatím nepřemýšlel. Dosavadní názor celé společnosti je, že je lépe děti nemít, než aby měly být od narození nějak zle postižené.“

„Mohl bys upřesnit, co tím myslíš?“

„Součástí předsvatebních příprav je rovněž komplexní zdravotní prohlídka. Také tu provádějí Sluhové a zcela nepochybně odhalí každou disposici k dědičnému onemocnění, která by mohla zhoubně ovlivnit budoucí dítě. Pokud takovou nemoc najdou, nedají souhlas ke sňatku a doporučí nemocnému odejít do Velkého Štěstí.“

„Ještě to! A nedají se ty nemoci nějak léčit?“

„Sluhové jsou velmi dobře znalí veškerého lékařství; určitě by je vyléčili, kdyby to bylo možné!“

„Chápu, že likvidace osoby je naprosto dokonalé vyléčení každé nemoci; ale je ve všech případech postižení skutečně tak závažné, že jim nelze dovolit nejen se rozmnožovat, ale dokonce ani žít? Nezlob se, mně to připadá spíš jako bezúčelná krutost, často zneužitelná k likvidaci nepohodlných jedinců!“

„Ano, ovšem; víme, že Sluhové často odsuzují na hranici lidi, kteří se nějakým způsobem proviní. Ale jakým jiným způsobem byste se jich chtěli zbavit?“

„Takhle bys uvažoval i v případě, že by šlo o tebe nebo o členy tvojí rodiny?“

„A o čem právě mluvím? Stykem s vámi se já i celá má rodina dostáváme velmi blízko do nebezpečí, že budeme muset zemřít. Vím také, kdyby k tomu došlo, můj syn Otomi odmítne a raději se připojí k sektě uctívačů ptáka Koara, aby pomstil naši smrt. Mám z té možnosti veliký strach; nerozhněvá se Veliký Ještěr, když se postavíme proti němu?“

„Řekl bych, že je mi úplně jedno, co si myslí nějaká ještěrka! My se jeho hněvu nebojíme!“

„Vím; jste přesvědčeni, že vědecké znalosti a umění magie vás ochrání. Možná ano – ale co máme dělat my? Až Velký Ještěr slétne z nadoblačné výše, nezachrání se před jeho hněvem nikdo!“

„Už se to někdy stalo?“

„Zajisté; všechny legendy Sluhů říkají, že...“

„Tak to nemyslím! Už se to někdy stalo před tvýma očima?“

„Ne. To bych ani nepřežil...“

„Jak mi můžeš dokázat, že existuje vůbec nějaký Veliký Ještěr?“

„Jak mi můžeš dokázat, že existují vaši podivní bohové?“

„Nemohu ti to dokázat. Ale je tady určitý rozdíl: naši bohové, pokud je tak chceš nazývat, nás mají rádi, pomáhají nám a různě nám prokazují přízeň. Váš Veliký Ještěr vás nutí umírat; to nikdo z našich bohů nevyžaduje...“

„Mluvíš jinak než vaši čarodějové. Ti hovoří o obětním řádu; starý muž Mike mluvil o tom, že také bývalo zvykem spalovat lidi na hranicích. Dokonce i jeho předchůdce v řádu...“

„To je pravda; ale ti tam nešli dobrovolně, byli odsouzeni za okolností, které nebyly spravedlivé! Dobrovolnou smrt v ohni si vybralo jenom pár jedinců, kteří tím chtěli něco dokázat...“

„Takže přece jen existovali?“

„Gondri, já přiznávám, že v dějinách lidstva zemřela ohněm řada lidí; většina na základě nespravedlivého rozsudku, někteří taky na základě vlastního rozhodnutí. Ale jednalo se o ojedinělé případy a rozhodně by se je nikdo neodvážil nutit dnes!“

„To zajisté chápu, jen se nerozčiluj. Chtěl jsem jen namítnout to, co ti zajisté řeknou Sluhové, až s nimi budeš jednat. Že odchod do Velikého Štěstí je v našem národě tradice, po které každý touží a přeje si ji. S tím se nedá nic dělat!“

„Nedivil bych se tomu, kdyby se tak rozhodl stařec na konci života, jak tomu bývalo u nás. Ale mladí a zdraví lidé, které na hranici odsoudí hloupé předsudky, to je nemyslitelné...“

Gwen se rozhodla, že to přestane poslouchat. Diskuse sklouzla na téma, které jí připadalo nesmyslné; rozhodla se tedy odejít do své Začarované jeskyně, pořádně se vykoupat a potom si lehnout. Brzy ráno museli vstávat a odjet, než si jich někdo všimne.

V jejím pokoji seděla před zrcadlem Káťa a zkoušela všelijak se zdobit, aby vypadala krásněji. Aby nepřišla o nic z přednášky (pokud by bylo ještě něco zajímavého), poslouchala to z přijímače nad toaletním stolkem.

„Tak co, jak ses rozhodla vylepšit?“ zeptala se Gwen.

„No... mám několik otázek. Předně: Mozek převzal funkci vašeho regenerátoru a během spánku nám dokáže nechat narůst dlouhé vlasy – ale dokáže to taky na části hlavy nebo jen na celé?“

„To nevím, musela bys to vyzkoušet... co chceš mít?“

„Já bych chtěla cop, jako nosí kluci.“

„Holky nosívaly dva copy, tadyhle za ušima.“

„Já vím. Ale stejně, já chci cop jako kluk! Dlouhej a silnej!“

„K čemu ti bude?“

„Tak. Líbí se mi to.“

„Dobře, až půjdeš spát, řekni si o něj. Třeba se to povede!“

„Potom bych chtěla hezký barevný tetování. Na hlavu i na celý tělo, jako mají všichni ostatní.“

„To teda nevím; na tvoji modrou kůži by muselo být světlé! Bílé nebo žluté... dalo by to dost práce!“

„Ale Mozek by to jistě dokázal!“

„Řekni mu, uvidíš.“

„A potom...“ Káťa natáhla ruku a otevřela Bhagavadgítu: „Chtěla bych vypadat takhle!“

„Ale to byl kluk! Kršna, když byl pasáčkem ve Vrndávanu...“

„Byl modrej!“

„Ano, to byl. Modrá barva byla znakem vyšších bytostí...“

„Tak vidíš. Chci vypadat tak pěkně jako on!“

„Musím uznat, vymýšlíš si hezky. Co tě ještě napadlo?“

„Obličej. Chci ho mít světlejší než tělo. Jako ten pasáček!“

„To určitě už vůbec nejde!“

„A co když jo? Co když má Mozek nějakej způsob...?“

Gwen povzdychla: „Mozku, dokážeš, aby kůže změnila barvu?“

„Ano. Existují prostředky, jejichž pomocí lze změnit barvu kůže dle přání.“

„Dokázal bys změnit Kátě obličej na světle modrý?“

„Ano.“

„Tak to proveď!“ přála si Káťa.

Chapadlo se jí připláclo na obličej a zvolna se pohybovalo po čele, pak po nose a tvářích. Káťa se ošívala.

„Co je, bolí to?“ ptala se Gwen.

„To ne, ale hrozně svědí! Je to k smíchu...“

„Smát se můžeš, to ničemu nevadí!“

Kateřina se prohlížela v zrcadle a usměrňovala chapadlo podle toho, co se jí zdálo nejkrásnější. Tvář skutečně získala jasně světlou modrou barvu, která se jí moc líbila.

Gwen to způsobilo radost; napadlo jí taky si vylepšit barvu na temně zlatou, což okamžitě realizovala. Potom si přála všelijaké tetování a Mozek ji trpělivě a ochotně zdobil.

„Tak mám strach, že dnešním dnem padnou veškerý rasistický teorie! Každej může mít barvu, jakou si vymyslí!“

Kateřina chtěla nejdřív vědět, co je rasismus; Gwen se jí to snažila vysvětlit, ale moc to nešlo, neboť pro Kao byla přirozená barva modrá a všechny ostatní považovala za divné. Po delší přednášce z historie Zeměkoule a všelijakých válek a potyček na jejím povrchu to vzdala.

„Právě jsem se rozhodla! Budu mít barvy jako tygr!“

„Jako některý kluci nosej uniformy?“

„Jo; jenže já chci mít takovou kůži! Není to krásný?“

„Jasně, že je! Mně se tygři taky moc líbí...“

„Na tvojí kůži by to bylo nádherný! Takový žlutě žíhaný pruhy, to by muselo vyniknout!“

„Myslíš? Ale tygr není modrej se zlatejma pruhama!“

„A komu to vadí?“

Mozek měl dostatečnou kapacitu i dost chapadel, aby mohl pracovat zároveň na nich na obou. Nechaly se zdobit a bavilo je to, protože ve stimulaci kůže nacházely zalíbení.

„Když nad tím uvažuju, bylo by vlastně možné nechat si tělo předělat, jak bych chtěla,“ zamýšlela se Gwen, „Mně teda to moje zatím docela vyhovuje... ale určitě by to nějak šlo...“

„Myslíš tím, že óóírové prý mohli měnit i svoje pohlaví, když jim přestalo vyhovovat?“

„No jo, vidíš! Tys na to asi přišla... oni se nechali předělat na něco jinýho, když se jim to už nelíbilo... zvláštní koníček!“

Když skončily s vymýšlením, byly obě nádherně pruhované jako poněkud zvláštní šelmy. Začaly diskutovat, zda by bylo možné, aby si pořídily po těle taky kočičí srst; ale nedohodly se ještě definitivně, takže se rozhodly nejdřív vyzkoušet vlasy. Poručily si obě dlouhý a hustý pramen vlasů z temene hlavy; Gwen proto, že to chtěla vyzkoušet a nechtěla v tom Káťu nechat samotnou. Potom se přivinuly k sobě, přikryly se dekou a v objetí usnuly.

Chapadla Mozku se mohla dát do práce.

Errata:

30.05.2021 11:47