„Ach, Bože! Tohle je překvapení! Bratr mi píše!“ řekl radostně a chvatně rozřízl tuhou obálku. Dopis byl velmi obšírný:

Drahý bratře!

Jistě si řekneš: pěkný bratr! Nepsal mi celých pět let.

Uznávám částečně oprávněnost této výtky. Ale snad mi promineš a pochopíš, vysvětlím-li Ti příčinu, která, doufám, Ti ukáže, že nebylo »sejde s očí, sejde z mysli«, ale dosti závažné okolnosti, které mne uvrhly do víru těžkých starostí a mimořádné práce.

Jak vidíš z mé adresy, nejsem už na ostrově Kandavu, kam jsem se z Turnova původně vystěhoval před čtrnácti lety se svou ženou, abych převzal farmu, již nám oběma odkázal v závěti zemřelý strýc. Ty ses tehdy velkomyslně vzdal svých nároků na dědictví, ježto ses nechtěl vystěhovat z vlasti a vzdát se zavedené, naším otcem vybudované továrny.

Naše povahy se různily: Tys zdědil po otci obchodního ducha, klid, rozvahu a všecky vlastnosti, které jsou nezbytné pro průmyslníka; proto Ti zcela správně otec odkázal závod. Já jsem už od mládí jevil lásku k hospodářství; a tu otec moudře mi zajistil existenci a zakoupil pro mne v Turnově statek. Kdyby nebylo mých dobrodružných choutek, v něž se zvrhla snivost, zděděná po naší zemřelé matce, byli bychom dosud žili v Turnově, v úzkém rodinném styku, neboť podle Tvého návrhu jsme mohli zdejší strýcovo dědictví prodat.

Ale já jsem byl vždycky blouznivý snílek, jejž lákaly tropické kraje. Prodal jsem tedy svůj statek v Turnově a vystěhoval se se ženou na Fidži.

Jak jsem Ti už psal před lety, neprohloupil jsem, neboť farma byla velmi rozlehlá. Podle evropského měřítka to byl velkostatek a jeho výnos byl více než dobrý.

Píši v minulém čase, neboť onu farmu – už nemám. Byl jsem ji nucen před pěti lety prodat zástupci anglického guvernéra v Suvě na ostrově Viti-Levu, který jediný mohl účelně čelit vzbouřencům pohanské sekty TUKA, jež je ve stálém odboji proti anglické vládě. Guvernéra chrání vojenská posádka.

Vysvětlím Ti to podrobněji:

Vzbouřenci byli původně shromážděni na ostrově Viti-Levu kolem posvátného vrchu Kauvadry. Poněvadž však v Sůvě, hlavním městě ostrova Viti-Levu a souostroví Fidži, sídlí anglický guvernér, byli vzbouřenci z Viti-Levu vypuzeni a uprchli na ostrov Kandavu.

To se stalo před šesti lety. Do nejdelší smrti nezapomenu na peklo, které jsem prožil za rok, nežli mne vysvobodil prodej farmy! Neminulo týdne, aby moje farma nebyla přepadena členy sekty, zfanatizované až k šílenství. Byly to stálé boje, v nichž zahynulo mnoho lidí z mé farmy. Sekta nešetřila ani domorodce.

V tom roce jsem byl rozhodnut, že se vrátím do Čech,

Ale osud – dnes nevím, zdali dobrý, či zlý – rozhodl jinak, zástupce guvernéra mně při koupi farmy nabídl výměnu: malý ostrůvek asi šest kilometrů na východ od Kandavu v rozloze několika čtverečních kilometrů. Když jsem si jej prohlédl, byl jsem unesen: pravý ráj!

Všecka území souostroví Fidži jsou velmi úrodná a malebná. Větší ostrovy jsou sopečné a zvětralá láva je výbornou prstí; menší jsou korálové a kolem každého se vinou korálové útesy s pohádkově krásnými lagunami a atoly. Poskytují nevýslovně krásný pohled, ale tvoří také bezpečnou ochranu proti nájezdu nevítaných člunů, jimž příboje a prudké mořské proudy znesnadňují přistání.

Zvláště můj nový domov, který jsem nazval latinským jménem PATRIA, česky VLAST, je jimi chráněn jako nedobytná tvrz. Jen jediný uzoučký záliv umožňuje přistání a ten lze lehko ovládnout.

Podnebí je zde, jak víš, tropické, velmi zdravé; zimnice a jiné nakažlivé nemoci, jinak v tropech obvyklé, jsou zde neznámé.

Můj ostrov má krásné lesy a háje všech druhů palem, z nichž palma Kentia dosahuje výšky až třiceti metrů. Kromě datlí, kokosových ořechů a jiného tropického ovoce daří se na mých plantážích bavlníku, kávě, cukrové třtině, pomerančům, citronům, chininovníkům, kukuřici, tabáku, ananasům a banánům, a v poslední době s úspěchem pěstuji také čajovník. Na savanách se pasou stáda ovcí a angorských koz, krav a vepřů.

Tak je tomu dnes. Před pěti lety byl ostrov sice rájem, ale pustým, neobdělaným.

Teď už jistě chápeš, proč jsem Ti nepsal: těch pět let bylo dobou úmorně práce a také – žalu! Moje dobrá žena zemřela před čtyřmi lety. Útrapy na Kandavu zničily její nervy, vyčerpaly sílu z těla i duše. Jsem tedy vdovec jako Ty, jemuž zlý osud předčasně vyrval věrnou družku života a matku Tvému jedinému synu Petrovi. Také moje jediná dceruška Vlasta osiřela. V tomto ohledu nás oba stihl stejně krutý osud.

Na své farmě zaměstnávám několik set dělníků,, vesměs sice domorodců, ale zcivilizovaných. Zrušil jsem na svém ostrově otroctví, jinak na Fidži všeobecné. Zavedl jsem však železnou kázeň, která by se z evropského hlediska zdála diktátorskou, ale zde je nezbytná. Podařilo se mi úplně odstranit kanibalství, dokonce i proslulé »tabu« – zvyk považovat osoby a věci dočasně i trvale za nedotknutelné.

V neděli dělám misionáře. Skoro všichni moji dělníci přijali již křesťanské zásady, což je jistě značný mravní úspěch.

Jediné, čím se moji domorodci neliší od svých druhů na ostrovech, je úbor: odívají se jen šátky a zástěrami z trávy a listí a zdobí se náhrdelníky a náramky ze zvířecích zubů, z mušlí a z pestrých ptačích per. V tom však není třeba činit změnu, neboť zde vládne stálé léto. Od května do října je sucho, pak nastane deštivé počasí, ale teplota se skoro nezmění.

A teď, můj drahý Jene, přicházím k pravému účelu svého dopisu:

Otec jezdíval za nákupem drahokamů do Afriky, na Madagaskar a do Indie. Z Tvých dřívějších dopisů vím, že ses neodvážil k takové cestě, což je myslím chyba. Uznávám sice obtíže i nebezpečí takového cestování, ale myslím, že výtěžek je vynahradí. Vím přece, jaký zisk pro otce měla každá taková cesta. Ty ses na studiích naučil dobře franštině i angličtině. Proč by ses tedy nepokusil prospět svému závodu, zvláště když Tě zvu – k sobě?

Ano, milý Jene, zvu Tě k návštěvě mého ostrova. Úspěch Ti je zajištěn. Abych nebyl rozvláčný:

Na mém ostrově je kráter vyhaslé sopky. Je to sice malý vrch, ale jícen kráteru je nesmírně hluboký.

Spustil jsem se jednou pomocí lana do hloubky asi sta metrů. Vylovil jsem odtud překrásné krystaly ametystů, valounky karneolů, chrysoprasů a dokonce několik malých topasů. Ba v jednom úlomku lávy jsou dvě zrnka rubínů. Nijak mne to nepřekvapuje, neboť v kráteru vyhaslých sopek nejsou polodrahokamy i drahokamy vzácností.

Nechci Ti posílat svůj nález, ježto by se značně zdražil dopravou a clem. Ale už cena těchto maličkostí Ti zaplatí cestovní výlohy. Přijmeš je ode mne darem. Já je nepotřebuji, žiji v tak dobrých poměrech, že o toto zboží nemám zájmu.

Učiníš mi tu radost? Snažně Tě prosím! Neviděli jsme se již čtrnáct let a - mně se velmi stýská. Sám Tě navštívit nemohu, neboť farmu nemohu nechat bez dozoru. Nevěřím tak zplna duševní proměně svých dělníků, kteří jsou přes všecko – divoši. Mohl bych snadno po návratu najít farmu v sutinách.

Chceš-li mou radost korunovat, přivez se sebou Petra. Počítám, že je mu osmnáct let, Vlastička je mladší. Hovoří plynné česky, ježto s ní jinak nemluvím. Zná však také anglicky a zdejší nářečí domorodců. Je to děvče, ale udatné a smělé jako kluk.

Chápeš, jakou radost by měla z návštěvy svého strýčka a bratrance? A Petr by Ti byl jistě také vděčen za výlet do tropických krajin, o nichž přece sní každý hoch.

Vlastičce zatím nic neřeknu. Nesmím v ní budit naději, její zklamání by pro ni bylo bolestné. Počkám na Tvé rozhodnutí. Splníš mou prosbu? Vyhovíš mému pozvání? Chci doufat a s napětím a touhou čekám na Tvou zprávu.

Vřele Tě líbá, drahý Jene, Tvůj bratr

 Karel

Falta seděl strnule nad dopisem. Jako vždy, měla i teď jeho vyholená tvář kamenný výraz, z něhož by nikdo nevyčetl myšlenky, které mu vířily hlavou. Celý jeho zjev byl vzorem statného padesátníka a rozvážného muže.

Rozhodně je bratrovo pozvání lákavé. Ne snad proto, že by se setkal po čtrnácti letech s bratrem a poznal svou mladičkou neteř, Falta už dávno nebyl sentimentální a ztratil smysl pro rodinné vztahy. Všecky tyto city v jeho srdci odumřely, byly udušeny obchodními starostmi a životem.

Továrník Jan Falta měl vždy na zřeteli jen prospěch svého závodu, který byl celým jeho evangeliem, neboť ho živil.

Nelze však říci, že byl sobec. Naopak: Falta byl až úzkostlivě spravedlivý a dbalý své bezvadné pověsti charakterního muže a poctivého průmyslníka a jeho zaměstnanci byli zcela spokojeni se svým šéfem. Nejlépe to dosvědčovala řada starých pracovníků, kteří dosluhovali už z doby, kdy on sám u svého otce byl ještě jen jakýmsi ředitelem. Mezi nimi byl také dílovedoucí Žlábek a účetní Vališ.

Ti dva již také překročili padesátku a vedli vlastně závod. Byli tak zapracovaní, poctiví a věrní, že se na ně mohl úplně spolehnout.

Tato okolnost přispívala k rozhodnutí, aby přijal pozvání svého bratra. Nemusí mít starosti. Továrna jeho nepřítomností nijak neutrpí, jako neutrpěla, když cestoval jeho otec v době, kdy on byl ještě na studiích.

Bude však potřebovat na cestu peníze. A mnoho. Celý kapitál. Nejen na cestovní výlohy, ale také k nákupu drahokamů, neboť se nemůže spokojit s tím, o čem mu bratr píše. Taková cesta až na druhou půli světa musí nejen krýt vydání, ale přinést přiměřený zisk. Nenajde-li tedy dost zboží na Fidži, zastaví se na Madagaskaru a snad také v Indii. K tomu potřebuje nejméně sto tisíc.⁰⁰¹ A to ještě musí nakupovat jen u domorodců, kteří neznají rozdíl mezi pravými drahokamy a broušenými sklíčky, z nichž překrásně zhotovené »šperky« jim dá výměnou, Ještě více získá, zaplatí-li domorodcům lacinými látkami a pestrými oděvy, nožíky, zrcátky, hračkami a jinými tretami, jak to činil jeho otec.

Fidžané věří v kouzla jako všichni divoši. Nuže, nakoupí laciné kouzelné předměty: eskamotérské věci, prskavky a ohňostroje.

Ale – sto tisíc!

Nu, vypůjčí si v bance. Banka mu neodřekne, vysvětlí-li jí účel půjčky. Vždyť je členem bankovního výboru, městské rady a zastává mnoho jiných čestných funkcí. O jeho peněžní tísni dosud veřejnost neví.

Ano, pojede! Nic neztratí, může jen získat. Konečně – je to jediné možné východisko, jediná naděje na záchranu závodu a existence jeho i zaměstnanců.

Falta uložil bratrův dopis do zásuvky stolu a odešel do banky.

Ředitel banky ho přijal vlídně a se zájmem vyslechl jeho žádost.

„Musím záležitost přednést na schůzi správní rady,“ řekl a s úsměvem dodal: „Mohu vám však už předem zaručit příznivý výsledek. Jsme přece ve spojení už za vašeho pana otce, a známe tedy dobře váš podnik. Víme také, promiňte mou upřímnost, o tísni vaší továrny: to je však přirozený důsledek všeobecné krize, jež je přechodná. Musím vám však také dát důtku, milý pane továrníku, že jste se už dříve neodhodlal k takovému nákupu. Vždyť jen takový způsob nakupování založil jmění vašeho otce.“

„Ano, uznávám to,“ přikývl Falta potěšen slibem ředitele, jehož slovo mělo u správní rady vždy rozhodující vliv. „A kdy se dovím výsledek?“

„Ještě dnes k večeru vám zatelefonuji,“

„A což... mohl bych snad... dostat více?“

„Hm... nesmíme přepínat... ale... kolik?“

„Sto padesát tisíc.“

„Hm-no, pokusím se,“ přikývl ředitel po krátkém přemýšlení.

Večer vyslechl Falta ředitelovu zprávu.

„Tak, pane továrníku, půjčka vám byla povolena. Celých sto padesát tisíc. Navštivte mne zítra, abychom vyřídili formality. Podepíšete nám dlužní úpis s prohlášením pro knihovní vklad a směnky, načež vám částku vyplatíme,“

Druhého dne zaplatil Falta nejnaléhavější dluhy a zbytek, přes sto tisíc, mohl věnovat na svou cestu.

Bylo právě 1. července a Faltův syn, osmnáctiletý Petr, překvapil svého otce výborným školním vysvědčením z obchodní akademie.

Petr byl sličný hoch tělem i duší. Vzrostlé, štíhlé tělo ukazovalo, že se bude postavou podobat otci, kdežto jemné rysy v oválné tváři s upřímným otevřeným výrazem modrých očí a vlnité plavé vlasy byly zřejmě dědictvím po matce. Jeho povaha pak byla smíšeninou otcovy energie a obchodní čilosti a matčiny jemnosti a snivosti.

Petrova povaha však nebyla ještě nijak vyhraněna. Dosud dělal svému otci jen radost. Tu však kalil Petrův ne právě pevný zdravotní stav: hoch byl hubený a pobledlý. Snad to bylo jen rychlým vzrůstem, avšak lékař Faltovi doporučoval, aby dal syna na prázdniny někam, kde by užil lesů a vody. Nejlépe by bylo na pobřeží Adrie.

Falta uvažoval:

Má chlapce poslat samotného k moři, zatímco on bude na Fidži? Uváží-li výlohy s Petrovým pobytem v mořských lázních a naproti tomu bezplatné pohostinství u bratra, nebyl rozdíl v cestovném značný. Vezme-li Petra s sebou, bude spojeno dobré s užitečným, neboť účástní-li se hoch cesty, nabude cenných životních i obchodních zkušeností.

Podnebí na Fidži je velmi zdravé: Petrovi tělesně prospěje a zkušenostmi hoch také získá. Vždyť bude jednou jeho nástupcem, šéfem závodu!

Falta se rozhodl:

„Petře, udělals mi radost Chci se ti odměnit: pojedeš se mnou na Fidži.“

„Opravdu, tatínku? Na Fidži! Až na jižní polokouli!?“ zajíkal se Petr blahem.

„Naprosto vážně, Petře. Připrav se, za týden odjedeme. Dej si ušít šaty z bílého surového hedvábí. Ostatní nakoupíme v Praze.“

Errata:

30.05.2021 10:51