Vítej, návštěvníku!

Po večeři pozval Karel Falta bratra do své pracovny. Byl to malý pokojík, do nějž vedly z chodby těžké, železem pobité dveře a jediné okno ústilo do nádvoří. Farmář rozsvítil stolní petrolejovou lampu, neboť farma neměla elektrické světlo, a železnou okenicí zabednil okno. Do nepatrné dírky v dřevěném obložení nasadil malý klíček. Ozvalo se slabé cvaknutí a otevřela se dvířka pokladny, zasazené ve zdi. Z otvoru vyňal bedničku, kterou postavil na stůl.

„Psal jsem ti, Jene,“ začal, „že mám pro tebe připraveno několik nerostů, které jsem našel v kráteru na svém ostrově. Vyznám se jen povrchně v drahokamech, neboť, jak víš, nezajímal jsem se mnoho o tento obor. Přece však myslím, že některé kusy mají cenu alespoň polodrahokamů. Podíváme se.“ Karel vyklopil obsah na stůl.

Zpočátku byl Jan zklamaný. Před ním ležela hromada žlutých a špinavě bílých oblázků křemene, spečené valouny hnědé – až černé – zarudlé a nažloutlé lávy, protkávané sopečným sklem čili obsidianem, v němž jen skrovné kousky achátu a perleťově šedého obsidianu vzbudily jeho zájem. Ale to vše byly jen polodrahokamy, ozdobné kameny pátého řádu. Poněkud více ho zaujaly valounky modrého chalcedonu čili safirinu, krvavě červeného, průsvitného karneolu a jasného, namodralého aduralu, jemuž se říká rybí oko. Tyto polodrahokamy se řadí do čtvrtého řádu a lze z nich už více vytěžit.

„Podřadné zboží, pravda?“ tázal se Karel s úsměvem a pozoroval tvář svého bratra.

„Hm, ano, celkem je to...“ hučel Jan.

„Nu a což tohle?“ podal mu Karel kus oblázku, zřejmě roztříštěného kladivem.

„Mechovec!“ vykřikl Jan a hleděl s nadšením na zarostlou mechovou tkáň v lomu křemene. „Veliká vzácnost, Karle! A tohle! Ach, překrásné! Tahle zelená žilka v lomu křemene, to je amiant. Theitidin vlas. A zde, v tomhle křemeni je nádherný goetid, Venušin vlas. Tyhle tři kousky, to je slušný kapitálek, bratře. A zde! Ó, Karle! Zdá se mi, že mi podáváš postupně cennější věci. Tohle je...“

„Zlato,“ vpadl Karel s úsměvem.

„Ano, žilka ryzího zlata, uzavřená v křemeni. Kdes to našel?“

„Také v kráteru.“

„Pak, snad by se vyplatilo.“

„Dolovat? Nemyslím, Jene. Ostrov je sice můj, ale k dolování nemám právo. Guvernér je mi přátelsky nakloněn, a proto nezačnu s takovým podnikem. Jsem sedlák, a ne zlatokop. Zlato mne nevábí. Vím, že je požehnáním, ale také kletbou a také nerozumím dobývání zlata. Musel bych mít k tomu odborníky. A to nechci. Četl jsem dost o tom, kam vede takový podnik. Nezměním svůj klidný život za peklo.“

„Hm,“ vrčel Jan, „je sice hezké být idealista, ale... Inu, já tě chápu: jsi bohatý a sedlák. Kdežto já jsem obchodník a chuďas.“

„To snad ne? Vždyť jsi zdědil krásné jmění.“

„Ano, ale... nu, nechme toho. Každopádně je to hezká sbírka, ale jen polodrahokamů. Drahokamy ovšem nemáš?“ ukončil Jan otázkou.

Karel mlčky vyňal z pokladny malou dřevěnou krabičku a vysypal její obsah na plochu stolu. Janu Faltovi se ztajil dech: pestrá hromádka zazářila ve světle lampy duhovými barvami...

Jako kapky čerstvé krve zářily nádherné rubíny; modře svítily safíry; zrnka akvamarínu působila dojmem miniaturních mořských tůní; zde byl vzácný chrysoberyl, opalizující symofan čili kočičí oko cejlonské, trávově zelený alexandrit, červánkově růžový orientální hyacint a konečně nejvzácnější ze všech drahokamů: orientální smaragd.

„To je... celé... jmění!“ vydechl Jan, když se probral konečně z úžasu. „Ale kdes to nasbíral? Také v kráteru?“

„Ne, Jene, Tam nejsou drahokamy, myslím. Také jsem tohle množství nenašel najednou. Trvalo čtyři roky, než jsem je naschránil; částečně výměnou za plodiny a semena u domorodců na ostrově Kandavu, většinou však jsou to nálezy na bezejmenném ostrově asi padesát kilometrů odtud na východ. Byl bych ti snad mohl připravit více, ale vzdal jsem se dalších výletů na onen ostrov.“

„Proč?“ zeptal se Jan.

„Povím ti všecko. Je to delší historie. Ale musíš být informován,“ uklidňoval Karel bratra. Usedl do křesla proti němu a začal.

„Jak snad víš, tvoří Fidži úhrnem asi dvě stě padesát ostrovů, z nichž je pouze osmdesát obydleno. Ostatní jsou dosud neznámou, neprozkoumanou zemí. Větší ostrovy jsou vulkanické, namnoze s dosud činnými sopkami, menší jsou převážně korálovými útesy. Všecka tato území jsou obklopena korálovými bariérami a mělčinami, nebezpečnými každé lodi zvláště při přílivu, kdy mizí pod vodou. Samozřejmě, že mezi těmito útesy jsou prudké mořské proudy a příboje.

Asi padesát kilometrů odtud na východ je také jeden takový ostrov, který nemá jméno a je v generální mapě souostroví označen pouze jako Kóta 12 – pustý, neobydlený ostrov. Tak aspoň o něm rozhodl britský guvernátní úřad v Suvě, neboť celé souostroví Fidži je pod britským panstvím, které se, pokud jeho síly stačí, snaží zjistit stav na všech ostrovech.

Nutno uznat, že dělá, co může. Ale v tom je právě háček: britská posádka je početně příliš malá. Je plně zaměstnána dozorčí službou na Viti-Levu a několika jiných velkých ostrovech a nemá možnosti, aby zjistila pravou skutečnost v ostatních územích, které se prostírají na ploše mnoha tisíců čtverečních kilometrů. Vždyť jen plocha skutečné půdy souostroví činí bezmála dvacet tisíc čtverečních kilometrů, neměříme-li mořskou pláň dělící od sebe jednotlivé ostrovy. Je to tedy území asi tak veliké jako celá Morava. Obyvatelstva se počítá celkem asi 155.000, z čehož je 11.000 bělochů, 60.000 Hindů a asi 84.000 Fidžanů, kteří jsou dosud často lidojedy.

Tyto číslice jsou však jen – dohady. Skutečnost je jistě jiná. Na důkaz ti uvedu svůj vlastní případ.

Je pochopitelné, že se zajímám o své sousedství, byť je i dělila širá mořská pláň. A tak jsem jednoho časného rána vsedl do svého motorového člunu, na jehož přídi jsem umístil kulomet. Ovšemže jsem s sebou vzal také karabinu. Pustil jsem se na východ s úmyslem, že se podívám na tu Kótu 12, čili jak jí krátce říkám, na dvanáctku.

Plul jsem sám, dozor na farmě musila převzít za mé nepřítomnosti Vlasta. Domorodce jsem s sebou vzít nechtěl, protože jsem si nebyl jist, nesetkám-li se na dvanáctce s divochy, kteří by mohli zapůsobit na jejich beztak pochybnou civilizovanost. Pokud se týče Vlasty, měls už příležitost poznat její energii. Zakrátko teprve pochopíš, že není žádný div, dovede-li mne zastoupit. Ostatně nevím, je-li to láska nebo bázeň, která dovede čeleď před tímto čertem udržet v patřičných mezích.

Plul jsem tedy sám, jen geparda Broka jsem vzal na palubu. Blížil jsem se k ostrovu při odlivu a to mi umožnilo proplout mezi útesy. Hůře bylo s přistáním. Dlouho jsem hledal, než se mi podařilo najít na jihu vhodnou zátoku. Tato dlouhá plavba podél pobřeží mi ukázala, že dvanáctka je mnohem větší než můj ostrov. Když jsem pak vystoupil na břeh a kráčel do nitra, viděl jsem, že je to ještě krásnější, ale také divočejší ráj než moje Patria. Zvláště zvěře je hojnost; ale překvapilo mne, jak je plachá. Jsem dost zkušený, abych nenabyl podezření, že tuto plachost může vyvolat jen člověk a že je tedy ostrov obydlen.

Samozřejmě jsem zvýšil ostražitost. Vzal jsem Broka na řetízek a plížil jsem se opatrně dále. Po chvilce jsem vyšel z lesa na mýtinu, zřejmě utvořenou lidskou rukou. S údivem jsem hleděl na rozmetanou hradbu z klád a proutí, v jejímž středu stály zbytky dřevěného srubu. Můj gepard jevil značný nepokoj, ba hrůzu. Třásl se a jeho srst byla zježena. Vtom jsem také zjistil příčinu; před srubem ležela – mrtvola, vlastně kostra muže zahalená v zetlelé cáry, v nichž jsem poznal kněžskou kleriku. Lehce jsem si domyslil: tělesné pozůstatky misionáře, který zde před lety zahynul.

Ale současně se mi hlavou rozvířily otázky:

Co dělal misionář zde, na pustém, neobydleném ostrově? A je tento ostrov skutečně neobydlený? Nemožné. Což by se usadil kněz, jenž si vzal za životní úkol získávat lidské duše pro svou církev, na liduprázdném území? A jakou smrtí zahynul? Podle temných, jen málo prošedivělých vlasů, jež zůstaly na vyschlé lebce, nebyl příliš starý. Hladem jistě nezemřel. Je zde hojnost potravy. Nemoc? Sotva. Misionáři jsou statní, otužilí lidé. Také se dostatečně vyznají v lékařství. A pak: mrtvola leží před srubem, který očividně byl zničen.

Zde se odehrál boj! Kněz byl přepaden a zavražděn. A už jsem také viděl potvrzení této domněnky: z cáru kleriky čněl opeřený konec šípu, jehož hrot vězel hluboko mezi žebry v prázdném hrudním koši.

Odhodlaně jsme vstoupil do chaty. Skrovničký nábytek, lze-li tak nazvat neuměle sbitý stůl a židli, byl rozbit, v jednom rohu visel na stěně dosti zachovalý kříž s Kristem, vyřezaným ze dřeva, a pod ním klekátko. V druhém rohu hrubá dřevěná pryčna se setlelým slamníkem a rozpadávající se houní. To bylo vše.

Přistoupil jsem k okénku. Ústilo do malého dvorku, kde stál prázdný chlívek. Mou pozornost zaujalo prkénko pod oknem, které mělo na okraji žlábek. Vysunul jsem je. Objevil se výklenek, vlastně dutina, vydlabaná v dřevěné kládě a v ní objemný zápisník. Mám ho zde v pokladně. Příležitostně ti jej dám přečíst. Teď ti řeknu jen krátký obsah.

Nebožtík byl Francouz, Marcel Brevillier, katolický misionář. Bylo mu sotva čtyřicet let, když zahynul, což se stalo před osmi lety.

Rok předtím se plavil na plachetní lodi z Nových Hebrid na Fidži. Měl v úmyslu přistát na Kandavu, ale loď se roztříštila o korálové útesy jižně od Kandavu. Část posádky se zachránila na Kandavu, ale Brevillier byl na dřevěné trosce lodi hnán mořským proudem na východ a vyvržen na dvanáctku. Nezbývalo mu, než se prozatím smířit s osudem a čekat, až ho snad některá loď vysvobodí. Zařídil se tedy, jak mohl.

Několik týdnů byl přesvědčen, že je na zcela pustém ostrově. Později se odhodlal k prohlídce území. Na těchto výpravách přišel jednoho dne do rokle, obehnané strmými skalami. Byl v nich celý labyrint jeskyní s divukrásnými krápníky a tajemnými chodbami, vedoucími daleko do útrob žulových a čedičových skal. Nemohl se tam však odvážit, protože neměl světlo. Pokud však jeho primitivní pochodně stačily, spatřil, jak popisuje, divy, které bych sám považoval za výtvor chorobné obraznosti, kdyby důkazy o tom neležely zde před námi. Tyhle nejkrásnější drahokamy totiž pocházejí z těch míst.

Abych ti vysvětlil: v téže dutině pod zápisníkem nalezl jsem tuto krabičku a v ní většinu těchto drahokamů.

V zápisníku stojí dále, že způsob, jakým byly drahokamy rozloženy na plochých kamenech, připomínajících pohanské obětní stoly, ukazoval, že jeskyně je vlastně klenotnicí, do které byly drahokamy snášeny v oběť nějakému pohanskému bohu.

Věřím plně Brevillierovi, jenž píše ve svém deníku, že klenoty vzal nikoliv z touhy po bohatství, ale proto, aby je, až bude vysvobozen ze svého strašného vyhnanství, odevzdal do ústřední pokladny církve k účelům misionářským.

Pomlčím zatím o líčení dalších útrap ubohého kněze a sdělím ti pouze poslední část deníku.

Slunovrat byl právě výročním dnem, kdy Brevillier byl na ostrově. A o den později byl – zavražděn.

Jak snad víš, slaví pohané slunovrat velmi fanaticky. Podle kusých slov v deníku, z nichž však čiší hrůza a předtucha smrti, udála se věc takto:

Rokle je skutečně chrámem boha Slunce, jemuž vždy v den slunovratu pohanští obyvatelé Fidži přinášejí jako oběť nalezené drahokamy. Jen toho dne je vždy rokle asi navštívena. A tu zpozorovali – loupež. Divoši mají zvlášť vyvinutý pud stopařství a jistě pro ně už nebylo nesnadné vypátrat pachatele. Brevillier o tom píše jen několika slovy, jež však mluví za celou knihu, román děsu a mučednické smrti. Líčí přízraky bytostí, plížících se v noci kolem jeho srubu... A končí: Dostane-li se tento zápisník do rukou civilizovaného člověka, bude snad také mít drahokamy. Prosím, aby mé tělo, bude-li nalezeno, křesťansky pohřbil a na hrobě vztyčil prostý dřevěný kříž. Klenoty mu odkazuji jako odměnu za splnění této prosby. Pouze růžový diamant ať odevzdá misionářské ústředně v Paříži.“

„Růžový diamant?“ vpadl Jan do vyprávění svého bratra. „Kde je ten kámen? Není přece v této sbírce!“

„Není a také nebyl. Myslím, že Brevillier nebyl znalcem drahokamů a považoval za růžový diamant tento orientální hyacint,“ vysvětloval Karel.

„Tomu nevěřím,“ odmítl Jan. „Diamant je přece naprosto odlišný od jiných drahokamů. A potom – růžový diamant! Člověče! Víš přece z mládí, jaká to byla vzácnost, když otec dostal k vybroušení modrý a zelený diamant. Cena takových kamenů byla pohádková. A o růžovém sní, pokud vím, dosud marně všichni čeští klenotníci. Vzpomínám si, četl jsem to kdysi v novinách, že jakýsi indický mahárádža má růžový diamant, který obdivují všichni odborníci. Ačkoliv není zvlášť veliký, jeho cena se uvádí na desítky milionů. Řekni mi, Karle... skutečně jsi jej nenašel?“

Karel se vzpřímil na židli. V jeho upřímných očích, upřených na Jana, zablesklo se cosi jako urážka nad takovou otázkou. Avšak v nejbližším okamžiku se jejich výraz změnil a Karel řekl hlasem, z nějž vanula smutná výčitka:

„Snad si nemyslíš, že jsem... ach, Jene, to mne bolí! Nezasloužil jsem si...“

„Odpusť, bratře!“ vpadl Jan kajícně. „Nemyslil jsem tím... nechtěl jsem tě podezřívat. Byla by to ode mne hloupost. Vždyť, kdybys byl chtěl sám těžit, nezval bys mne sem. Věřím ti, žes kámen nenašel. Ale v tom případě – tam někde dosud musí být. Snad jsi dobře neprohlédl dutinu a diamant je v ní někde zapadlý. Musíme tam, prohlédnout...“

„Ne, Jene! To neudělám! Ani všecky poklady světa mne nepřimějí, abych vkročil na půdu toho ostrova! Neskončil jsem ještě. Poslyš, co bylo dál.

Splnil jsem poslední vůli ubohého misionáře. Měl jsem na lodi rýč i lopatu. Beru s sebou vždy všecko nářadí pro případ potřeby. Nebylo pro mne tedy příliš obtížné vykopat v kypré půdě hrob a pohřbít tělesné pozůstatky. Tím jsem si zasloužil poctivě dědictví, které ti z bratrské lásky odevzdávám, ježto pro mne nemá takovou cenu jako pro tebe, který je vybrousíš a pak teprve řádně zhodnotíš. Je možné, že diamant byl uložen v dutině zvlášť a přehlédl jsem jej. Ale ať tam klidně leží. Nemělo by smyslu, abych se znovu vydával v nebezpečí proto, abych si dobyl klenot, který bych přece musel podle závěti Brevuliera poslat misionářské ústředně.“

„To by mě ani nenapadlo,“ řekl Jan s úšklebkem.

„Cože? Snad by sis nechtěl kámen ponechat?“

„Ovšemže. Byl bych špatný obchodník, abych...“

„Ne, Jene! Já jsem přece v jistém směru také obchodník, ačkoliv jsem sedlák. A já pevně věřím v to, čemu se říká charakter a svědomí. Nesměj se! Víš přece, jaký jsem byl dobrodruh a snad i větroplach. Ale život zde mě naučil... eh, to je dlouhá historie. Nuže dál.

V Brevillierově zápisníku je načrtnuta mapka, která dává dokonalý přehled. Je v ní zakreslen směr, kterým lze proplout mezi korálovými útesy a přistát v bezpečné zátoce ostrova. Zajímavé je, že jsem svým člunem plul tímž směrem. A jako by mne vedl duch zavražděného misionáře, kráčel jsem také k troskám jeho chaty, jak jsem viděl z nákresu.

Na mapce je dále jasně vyznačeno, jak se lze dostat do oné rokle a konečně i vchod do jeskyně.

Myslil jsem si: Byl-li jsem přiveden šťastně až sem a řízení osudu dopřálo splnění poslední vůle ubohého kněze, proč bych se nepokusil podívat se dál do rokle? Bůh je mým svědkem, že jsem při tom neměl chamtivé choutky. Byla to jen jakási zvědavost a snaha zjistit rozsah nebezpečí v poměrně blízkém sousedství Patricie. Chtěl jsem zvědět, zdali tito obyvatelé mají možnost udělat mi na mém ostrově nevítanou návštěvu, a lákalo mne vidět jejich pohanský chrám. Ujišťuji tě, kdybych byl v jeskyni viděl celé stohy pokladů, nebyl bych na ně ani sáhl, protože jsem nechtěl jitřit divochy, kteří by jistě brzy zpozorovali úbytek a ve svém fanatismu by učinili vše, aby byl zloděj vypátrán a znesvěcení jejich chrámu pomstěno.

Mapka mě vedla od Brevillierovy chaty na severozápad. Nebudu popisovat cestu, která nebyla bez překážek a obtíží,

S gepardem na řetízku jsem kráčel asi půl hodiny, když se přede mnou nad křovinami objevily šedé skalní stěny. Dlouho trvalo, než se mi podařilo najít otvor, jakousi rozsedlinu ve skále, zarostlou hustou spletí lián. Rozhrnul jsem tuto přírodní záclonu a viděl jsem, že je to krátký tunel, na jehož konci se objevila kruhovitá planinka, asi třicet metrů v průměru, obehnaná strmými, nepřekročitelnými skalami.

Ačkoliv slunce stálo už dost vysoko, bylo zde nevlídné, ba příšerné šero, do něhož padal proud světla pouze úzkým průsmykem na protější straně. Prodral jsem se liánovou oponou a stanul na okraji rokle, lépe řečeno na dně propasti. Vpravo jsem spatřil, co jsem hledal: vchod do jeskyně. Vyhlíželo to jako veliká brána s portálem očividně lidskou rukou rozšířeným a ozdobeným podivnými arabeskami, vytesanými ve skále.

Už jsem chtěl vykročit, když můj gepard úzkostlivě zakňučel a celou svou silou se dral zpět. V témže okamžiku jsem uviděl něco, nad čím mně ztuhla krev v žilách. Před portálem se pojednou vztyčil netvor, o němž je těžko říci, byl-li to člověk nebo zvíře. Nezbyl mně také čas k pozorování, neboť do řinčení řetězu, kterým byl tvor přikut ke skále, vmísil se takový řev, že pro něj nemám přirovnání. Gepard se tak vyděsil, že jsem nemohl odolat síle, s jakou mne táhl zpět.

Přiznávám se, že jsem pádil zpět jako šílený v obavě, že řevem budou přivoláni divoši, dostihnou mne a já skončím jako ubohý Brevillier.

Oddechl jsem si teprve, když jsem proplul mezi korálovými útesy, které mi zastínily pohled na ostrov.

Jaký to byl tvor, kterého divoši určili za strážce svého chrámu? Nevím. Podle obrovské postavy bych soudil na gorilu, která na Fidži sice nežije, ale mohla být jako mládě sem dopravena ze západní Afriky, ačkoliv se to zdá nepravděpodobné. Ale pokud jsem zběžně viděl, měla ta obluda mnohem příšernější zjev. Spíše se mi zdá, že byla tvarem těla podobná ohromnému klokanovi, Austrálie není odtud daleko. Některé druhy vačic na Fidži žijí. Také klokani se tu a tam vyskytnou. Ale ten tvor se podobal klokanu pouze svýma krátkýma předníma nohama a tím, že se vztyčil. Jinak bych spíše soudil na medvěda. Avšak všecky tyto dohady jsou slabé. Uvážím-li jeho strašlivý řev, mohu ho zase přirovnat jen ke gorile. Uznávám, že jsem byl rozčilený a vyděšený a snad moje oči viděly hůře, než jaká byla skutečnost. Napadlo mě také, ale to zní jako pohádka, na předpotopního dinosaura nebo tyranosaura. Věř, tomu se nejvíce podobal. Ty se směješ, Jene? Je to neuvěřitelné, uznávám. Ale je jisté, že australská zvířena vykazuje stopy po předpotopním zvířectvu. Konečně, na zeměkouli je dosud mnoho krajů neprozkoumaných. Kdoví, nenajde-li se ještě někde zbytek předpotopního světa.

Ať jakkoliv, nikdy se už na Kótu 12 nevydám. Jak bylo mou povinností, hlásil jsem guvernérovi v Suvě, že Kóta 12 je obydlena. Pokrčil nad tím rameny a řekl, že příležitostně tam vyšle posádku k prozkoumání. Pokud vím, dosud se tak nestalo.“

„Zajímalo by mě pročíst ten zápisník,“ řekl Jan.

„rád ti jej dám,“ odpověděl karel, vyňal sešit z pokladny a položil jej před svého bratra.

„Děkuji ti. Vrátím ti jej až...“

„Nemusíš vracet. Ponech si jej.“

„A ty ostatní drahokamy?“

„Získal jsem je výměnou za jiné zboží od domorodců z ostrova Kandavu. S těmi žiji v celkem dobrém poměru. Tam se spolu vydáme, až si trochu odpočineš. Od nich nám nehrozí vážnější nebezpečí.“

Kdyby byl Karel jen trochu tušil rozhodnutí, které uzrálo v hlavě jeho bratra, byl by alespoň mapku ze zápisníku vytrhl...

Errata:

30.05.2021 10:51