Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ztracený objev z antikvariátu nebo nejapná výmluva?

Vždycky mě poněkud zaskočí, když mě někdo neznámý osloví jménem. Také tentokrát jsem sebou polekaně cukl a patrně i trochu zrudl v obličeji, sotva se za mými zády ozvalo:

„Vy jste pan Bauer?“

A hned vzápětí: „Jste přece – ten – spisovatel?“

Otočil jsem se a pohlédl do tváře asi čtyřicetiletému obrýlenému antikváři v odřeném manšestrovém sáčku a s patkou prošedivělých vlasů, které mu takřka umělecky padaly do čela. Znal jsem ho od vidění ze svých častých návštěv v jeho krámku. Dýmku, kterou tady obvykle, nepochybně bez ohledu na protipožární předpisy, pokuřoval, odložil do velkého kameninového popelníku a zjevně se pásl na mých rozpacích.

Nakonec jsem v odpověď kývl, co jsem měl také jiného udělat. Došlo mi, že patrně zná mou tvář z fotografií na záložkách mých knížek a zřejmě si mě zapamatoval, když jsem u něho více méně pravidelně něco kupoval. Vždyť v jeho antikvariátu jsem takřka vždycky našel něco, co mě zaujalo.

„Něco bych pro vás měl.“ S těmito slovy sáhl pod malý pultík a vylovil cosi zabaleného do novin.

„Jen se podívejte, pane Bauere!“ vyzval mne a opatrně noviny rozbalil.

Spatřil jsem štůsek zažloutlých listů krasopisně popsaných ozdobným černým písmem, jakým se psávalo tak minimálně před sto lety.

„Co to je za rukopis?“ zeptal jsem si spíš proto, abych něco řekl, než ze zájmu. Bál jsem se, že možná shání nakladatele pro nikdy nevydaný román svého pradědečka a myslí si, že jako poměrně známý autor mu dokážu pomoci.

„Vy přece píšete o historii, že?“ bylo to spíš konstatování než otázka. „Pokud vím, taky jste se v jedné knížce zabýval vraždou posledního Přemyslovce Václava Třetího.“

„No – ano.“

Trochu jsem se v rozpacích zakoktal. Proboha, co ode mne ten člověk chce?

„Pokud si dobře pamatuji, psal jste, stejně jako Ivanov, že ho asi zabil nějaký český šlechtic. Ale to jsou jen dohady. V tomhle rukopisu je pravda, jeho autor totiž našel toho královraha.“

Pomalu jsem se nadechl a napadlo mě, že mám patrně před sebou některého z těch samozvaných amatérských badatelů, kteří vědí všechno o všem. A tak jsem se povýšeně usmál a se zjevnou škodolibostí v hlase prohlásil:

„Prosím vás, ten rukopis je podle písma zjevně tak z 19. století. Jak mohl současník Palackého a Tomka vědět víc než oni? Našel snad nějaký dosud utajený dokument z počátku 14. století, který by mohl konkurovat třeba Zbraslavské nebo Dalimilově kronice?“

„Tohle přece je ten utajený dokument, o němž hovoříte!“ zjevně triumfoval brýlatý antikvář, sáhl do popelníku po své dýmce, chvíli se jí pokoušel znovu rozdýmat a když se mu to nepovedlo, sáhl do kapsy saka pro zápalky, škrtl a s vítězným úsměvem mi vyfoukl kouř do obličeje.

V té chvíli bych ho, kdyby mi v tom nebránilo slušné vychování, nejraději nakopl. Jestli něco nesnáším, tak samolibost a antikvář ji v té chvíli přímo vyzařoval.

„Jen se na to podívejte,“ povzbuzoval mě a na cosi v rukopise ukazoval.

S omluvným zabrbláním jsem chvíli hledal po kapsách pouzdro s brýlemi.

Používám je totiž jen na čtení a když si prohlížím knížky někde v knihkupectví nebo v antikvariátě, jako v tomto případě, bývá to často velmi složitý obřad. Než brýle najdu a nasadím, abych viděl na text, tak to zpravidla chvíli trvá. Ale s brýlemi na nose pak zase nevidím na případnou překážku, která se může při procházení prodejnou naskytnout. Proto si stále brýle nasazuji a pak zase sundávám a ukládám do pouzdra, které pak zasunu do některé z četných kapes mé oblíbené černé lovecké vesty. Nemám sice s lovem či, nedej bože, s myslivostí nic společného, ale lovecké vesty si mne pro své četné kapsy zcela získaly.

Konečně jsem si tedy nasadil brýle a zahleděl se na rukopis na notně zažloutlém a už místy se drolícím papíře, který mi dýmající antikvář podával. Podíval jsem se na místo, na které mi ukazoval a s překvapením polohlasně četl:

„Přeloženo z jazyka latinského podle originálního rukopisu mnicha Bartoloměje z kláštera Zbraslavského, druhdy zpovědníka královny Violy Těšínské, pro poučení příštím pokolením léta Páně 1841...“ Zřejmě následovalo jméno překladatele, ale v tomto místě se kupodivu kus papíru udrolil. Nebo že by ho někdo utrhl, aby záměrně zatajil překladatele?

„Co tomu říkáte!“ zaútočil antikvář a zašermoval proti mně dýmkou.

„Zajímavé,“ zabručel jsem a zamyslel se. „Jestli ten mnich Bartoloměj byl skutečně zpovědníkem královny Violy Těšínské, pak by to znamenalo, že to opravdu musel napsat někdy v první polovině 14. století. Viola se přece v roce 1305 provdala za posledního Přemyslovce Václava III. a jejím druhým manželem byl Petr z Rožmberka.“

Antikvář se celý rozzářil:

„Já věděl, že jste znalec. Ty vaše pětidílné Záhady českých dějin jsem ocenil. Ovšem,“ mávl rukou, „máte tam některé nedostatky. A když se mi tenhle rukopis dostal do rukou, myslel jsem právě na vás.“

Předstíral jsem, že jsem jeho kritickou výtku přeslechl a rovnou se ho otázal: „Četl jste to?“

„To si pište, že jo!“

„A jsou tam skutečně nějaké podrobnosti o té olomoucké vraždě Václava III.?“

Antikvář zakýval hlavou a suverénně prohlásil: „Je tam úplně všechno...“

„Počkejte,“ zarazil jsem ho uprostřed věty, „kde mám záruku, že je skutečný překlad středověkého rukopisu a ne nějaký podvod?“

Zahleděl se mne a já v jeho očích spatřil směs ironie a pohrdání.

„Pane Bauere,“ uzavřel naši debatu, „tohle vám nikdo nezaručí. To byste musel najít ten originál, podle něhož to bylo přeloženo, ale v tom vám nemohu sloužit. Ptám se vás jako obchodník, chcete to?“

Zamyšleně jsem rukopisem zalistoval a pásl se očima po jeho archaické češtině.

„No, zajímavé to asi bude,“ řekl jsem váhavě.

„Pro vás je to za pět tisíc,“ prohlásil antikvář věcně a zřejmě ani neočekával, že s ním budu smlouvat. Asi měl příliš velké iluze o honorářích českých spisovatelů. Jenže já měl u sebe jen patnáct set a to jsem se ještě musel dostat autobusem do jednoho jihočeského městečka, v jehož blízkosti na samotě bydlím. Chvíli jsem váhal a pak se zeptal:

„A neslevíte něco?“

„Pane Bauere, vždyť tohle je objev století. Máte v ruce bombu. Jak vás znám, určitě z toho uděláte bestseller a vyděláte na něm nejmíň milion. Měl bych od vás za ten rukopis chtít dvojnásobek, ale mám pro vás slabost. Tak berte...“

Samozřejmě s odhadem mého budoucího honoráře pořádně přeháněl. Ale i bez vyhlídky na něj mě rukopis zajímal. Jenže za ty peníze?

Usilovně jsem přemýšlel, jak se rozhodnout. Bylo zřejmé, že antikvář mi nesleví ani korunu, mě však nezbylo, než mu popravdě současný stav mé peněženky: „Ale já mám u sebe jenom tisícovku!“

„Dejte ji sem,“ odpověděl věcně, „zbytek donesete příště. Vždyť vás znám.“

A tak jsem se vypotácel z antikvariátu o tisíc korun, jak se říká, lehčí, zato s podivným a možná i podvodným rukopisem v podpaží.

Už v autobuse jsem si ho otevřel a snažil se luštit podivné ozdobné písmo psané černým inkoustem. Neznámý překladatel z latiny psal oním šroubovaným jazykem obrozenců, který se kupodivu k obsahu jeho vypravování, jak jsem stačil pochopit, jakési zpovědi a doznání neznámého cisterciáckého mnicha Bartoloměje, docela hodil. V každém případě to, alespoň pro mne, bylo lepší, než kdybych získal snad kdy existující originál rukopisu onoho řádového bratra a královnina zpovědníka a musel se trápit se středověkou latinou psanou gotickým písmem na pergamenu. Konec konců bych na něho ani neměl...

Znovu do Prahy jsem se, přes dobrou vůli vyrovnat s antikvářem co nejdříve svůj dluh, dostal z různých příčin až zhruba po třech týdnech. Vystoupil jsem z metra na Můstku a pustil se směrem ke Staroměstskému náměstí.

Okamžitě mě pohltily davy turistů obdivně zírajících na barokní průčelí okolních domů či na sklo a šperky vystavené za výkladními skříněmi, na radničním orloji právě kokrhal kohout, jehož chraplavý hlas se mísil s směsí lidského křiku, troubení aut a zvonivými zvuky kladiva dopadajícího na kovadlinu jakéhosi pouličního kováře předvádějícího svůj um.

Pod Týnem jsem tak tak uskočil před pestře pomalovanou dodávkou a pak se konečně dostal do ústí Dlouhé ulice, kde byl o poznání menší ruch.

Po chvíli rychlé chůze jsem zabočil do postranní uličky a konečně měl před sebou svůj oblíbený antikvariát. Ale než jsem stačil vzít za kliku, všiml jsem si za sklem dveří tabulky s nápisem ZAVŘENO.

Zaklepal jsem v naději, že je třeba antikvář uvnitř, a čekal. Nikdo se neozýval. Když antikvariát ani po deseti minutách klepání nejevil známky života, obhlédl jsem obstarožní dům, zda se třeba nějak nedostanu dovnitř a pak zadem do obchodu.

Domovní dveře jsem sice objevil, leč i ty byly zavřeny a jako z udělání vedle nich žádný zvonek. Nezbylo mi tedy než zkusit štěstí příště.

Tentokrát jsem se rozjel do Prahy už v následujícím týdnu a hned po příjezdu pospíchal do zastrčené staroměstské uličky s oním antikvariátem. Ke svému překvapení jsem jí prošel, aniž bych jakýkoliv obchod se starými knížkami spatřil. Nespletl jsem si tu uličku? Třeba jsem špatně odbočil, blesklo mi hlavou, ale ne, poznával jsem malou kavárničku na rohu, stejně tak jako jakousi cestovní kancelář naproti. Všechno bylo na svých místech, jen antikvariát jaksi chyběl. Teprve po asi deseti minutách jsem si všiml notně zrezivělé stažené rolety zakrývající výklad nějakého obchodu. Vždyť ten antikvariát byl přece tady!

Zabušil jsem do rolety. Ticho. Chvíli jsem přešlapoval na chodníku, až mě oslovil jakýsi starší prošedivělý muž s elegantní, nepochybně starožitnou bambusovou hůlkou v pravé ruce:

„Hledáte někoho?“

„Tady býval antikvariát. Nevíte, proč je zavřený?“

„To teda nevím,“ odtušil muž, rozvážně se otočil a pomalu kráčel pryč a ťukal přitom do dlažby svou hůlkou.

Nezbylo mi, než se zastavit v kavárničce nesoucí nad vchodem tabuli s nápisem Café Meyrink. Když někdo pojmenuje podnik podle autora slavného románu Golem, zřejmě se zajímá o literaturu a nejspíš bude něco vědět i o antikváři odnaproti.

Prošel jsem ze sluncem ozářené ulice do zšeřelé místnosti.

Byla takřka prázdná, jen u jednoho ze stolků seděly dvě zřejmě japonské turistky a tiše si cosi švitořily. Za barem se zjevně nudila drobná docela pohledná blondýnka v bílé blůzce.

„Co je s tím antikvariátem?“ zopakovala po mě moji otázku, jakoby váhala s odpovědí. „Asi zkrachoval,“ vypadlo z ní po chvíli. „Kdy by kupoval starý knížky!“ vysvětlovala mi s cynickou upřímností svého mládí.

„Dáte si něco?“ dodala vzápětí.

Zavrtěl jsem hlavou. „Znáte toho majitele antikvariátu?“

„K nám nechodil,“ odsekla s zadívala se do prázdna, jako bych tady ani nebyl.

Rezignovaně jsem si objednal klasického turka a usilovně přemýšlel, jak najdu člověka, kterému jsem dlužen čtyři tisíce.

Napadlo mne, že bych se mohl optat někoho ze svých přátel a známých, kteří tak čas od času brousí po antikvariátech. S touto myšlenkou jsem zaplatil za kávu, opustil Café Meyrink a onu zastrčenou uličku.

Spisovatel Pavel Toufar, který bydlí nedaleko toho krámku a podle svých vlastních slov ho občas navštěvuje, nebyl doma. Až cestou zpátky autobusem domů jsem se mobilem dovolal doktoru Vlastimilu Vondruškovi. Jako skutečný milovník literatury se orientoval velmi přesně:

„Myslíš ten antík kousek od Haštalského náměstí?“ Když jsem přitakal, jen si povzdechl: „Jestli ho zrušili, tak je to škoda. Ale sám jsem tam už dlouho nebyl.“

Ani další kamarád Aleš Česal nevěděl nic bližšího.

S Pavlem Toufarem jsem se spojil až pozdě večer.

„Myslíš toho antikváře, co pořád dýmá fajfku?“

„Jo.“

„Co já vím, tak má roletu staženou už přinejmenším týden. Kdyby se něco změnilo, dám ti vědět.“

Jarní měsíce utekly jako voda, nastaly červnové vedřiny a Toufar se neozval. Kdykoliv jsem měl cestu do Prahy, vzal jsem si pro všechny případy s sebou čtyři tisícovky a vyrazil na Staré Město. Teprve začátkem července jsem uspěl.

Roleta byla vytažená a ke svému překvapení jsem ve výkladu spatřil české broušené sklo. Vzal jsem za kliku dveří a narazil na dohola ostříhaného mladíka, který se mi se zdvořilým úsměvem pospíchal vstříc. Trochu se zakabonil, když jsem mu řekl, že od něj nic nekoupím, ale že se zajímám o majitele antikvariátu, co tam byl před tím.

„To já taky,“ zavrčel. „Zůstal tady dlužen nájem za půl roku a zmizel kdesi v cizině. Nevíte o něm něco?“

„Já myslel, že spíš vy mi poradíte.“

„Bohužel,“ mládenec bezradně rozhodil rukama.

Napadlo mě, jestli nemám dát mu ty čtyři tisíce jako úhradu antikvářova dluhu, ale hned jsem si to rozmyslel. Holohlavý chlapík nevypadal na bezradného chudáka, ale spíše na pořádně protřelého mafiánka. A tak jsem s neutrálním »nashle« vypadl z obchodu a na rohu v Café Meyrink si dal tentokrát fernet.

Nad sklenkou hořkého moku jsem se smiřoval s tím, že zřejmě už asi navždy budu dlužníkem neznámého antikváře.

Ale co, stejně ten rukopis předražil. Nejspíš se jedná o nějaký podvrh z 19. století. Něco jako rukopisy Královédvorský a Zelenohorský. Jenže v tomhle případě se onen neznámý Hanka ani nenamáhal použít pergamen a dobové písmo a rovnou tvrdil, že je to překlad údajně ztraceného středověkého rukopisu.

Nebo snad ne?

Posléze jsem udělal ještě jeden pokus vypátrat neznámého archiváře. Už kvůli tomu, abych zjistil, jak vlastně k tomu rukopisu přišel.

V Praze v Dlážděné ulici jsou totiž hned tři antikvariáty.

Snad někdo z jejich majitelů zná kolegu ze zastrčené staroměstské uličky.

Kupodivu hned v prvním jsem měl štěstí.

„Asi myslíte Vrbského, že?“ pohotově zareagoval vousatý mladík s bohémským šátkem ve výstřihu košile. „Jestli pořád kouří dýmku a vypadá tak na čtyřicet, tak je to určitě on. Že mu dlužíte peníze? S tím si nelamte hlavu. Co já vím, tak vzal roha a teď se zřejmě fláká někde na Seychelských ostrovech. Slyšel jsem, že prý ho hledá policie kvůli nějakým podivným kšeftům.“

„Že by měl antikvář takové příjmy?“ podivil jsem se. Ale mladý prodavač se jenom zasmál:

„Pane, Vrbský se zdaleka nezabýval jen starými knížkami a tisky jako třeba já. Ten jel v onačejších záležitostech a antikvariát tomu mafiánovi sloužil jen jako fasáda.“

Odevzdaně jsem pokýval hlavou, poděkoval a než abych se trápil myšlenkami na uprchlíka před pomalou spravedlností, koupil jsem si raději Svátkovy dvoudílné Obrazy z kulturních dějin českých vydané u nakladatele Otty v roce 1891 a vydal se s nimi do nejbližší kavárny na Senovážném náměstí, abych si je podrobně prolistoval.

Takřka celé léto jsem pak strávil nad vyprávěním údajného mnicha Bartoloměje, respektive možná jeho českým překladem z latiny. Samozřejmě pokud mi ten podvodník Vrbský nepostrčil nějaký bezcenný padělek.

Tentokrát jsem rukopis místo anonymního obrozence překládal sám do moderní češtiny a trochu ho i upravoval.

Zkrátka dělal jsem z něho, proč to nepřiznat, vlastní román.

Hlavou se mi přitom honily všelijaké myšlenky, hlavně pak o tom, jak výsledné dílo přijme čtenářská veřejnost. Není to trochu příliš silná káva, není příliš provokující, nepobouřím jeho obsahem dnešní historiky?

Nakonec jsem usoudil, že bych měl jak rukopis, tak moji přepsanou verzi s někým zkonzultovat a hned jsem si přitom vzpomněl na svého přítele docenta Václava Ebra, dávno už penzionovaného historika, jazykovědce a také spisovatele.

Našel jsem si v diáři číslo jeho pevné linky a vytočil ho.

Vašek totiž nikdy neměl a nepožíval mobilní telefon. V technických věcech se nikdy příliš nevyznal. Pokud vím, psal dosud na psacím stroji a obklopen hromadami knih a houfem rozmazlených koček žil v malém rodinném domku v Dobříši ve společnosti jedné několikrát rozvedené a o dvacet let mladší herečky. Navykl si sem kdysi jezdit do spisovatelského zámku a když o něj spisovatelé po sametu přišli, už tady zůstal.

Sotva jsem Ebrovi vylíčil svůj problém, bez rozmýšlení mi do sluchátka odpověděl:

„Tak mi tu senzaci přivez.“

„Kdy?“

„To je jedno. Já jsem pořád doma. Nanejvýš budu v hospodě nebo na nákupu. Jinam nechodím.“

Asi po týdnu jsem se do Dobříše skutečně rozjel. Stále ještě půvabná paní Alena, tedy ta herečka, s níž Ebr žil, mě uvedla do neuvěřitelně zakramařeného pokoje, jehož stěny byly ze tří stran obklopeny přetékajícími policemi knih.

„Dáte si kafe? Nebo víno? Nebo obojí?“ stačila se zeptat svým školeným a trochu afektovaným hlasem, ale Vašek, který se zvedl ze své křesla, ji bezohledně okřikl:

„Teď nás, prosím tě, neruš!“

Od té doby, co jsem ho neviděl, zase přibral, zato mu ubylo vlasů na hlavě. Vypadal trochu jako velký kulatý mimozemšťan s brýlemi vysunutými na lesklé čelo, dvěma tučnými podbradky a řídkými zuby, vyceněnými v širokém přátelském úsměvu.

„Tak povídej a přeháněj!“ vyzval mne, když jsem se posadil na jedinou volnou židli, která nebyla zavalena knížkami, časopisy nebo šatstvem.

Beze slova jsem vytáhl z batůžku tlustou obálku s koupeným rukopisem. Ebr ji ode mne vzal, otevřel a zahloubal se do stránek. Chvíli bylo ticho, až pojednou docent zamumlal:

„To je zvláštní. Připadá mi, jako bych to písmo odněkud znal.“ Nadzvedl se v křesle a pokusil se zvednout svoje objemné tělo. Pak se však znovu posadil a poručil mi:

„Vidíš támhle tu knížku v zelené vazbě? Je ve třetí polici shora asi uprostřed. Podej mi ji, prosím tě.“

Poslušně jsem vyskočil, převrátil sousední židli, na níž se povalovalo několik košil a svetrů, opatrně jí zase zvedl a po překročení haldy výstřižků se dostal ke knihovně.

Hledání zmíněného svazku si sice vyžádalo trochu času, nicméně konečně ho měl Ebr v rukou a rychle v něm listoval. Po několika minutách našel, co hledal a položil přede mne na stůl rozevřenou knihu a vedle jednu ze zažloutlých stránek tajemného rukopisu.

„Co tomu říkáš?“ V knize jsem spatřil celostránkovou fotografii jakéhosi dopisu. „Vidíš ty ozdobné obloučky? To je přece jasná shoda písma.“

Uvědomil jsem si, že má pravdu. Skutečně to vypadalo, jakoby překlad vyprávění mnicha Bartoloměje i vyfotografovaný list byly dílem jedné jediné ruky. Písmo mělo takřka stejný charakteristický sklon a dokonce i porovnání jednotlivých písmenek napovídalo, že oba texty napsal tentýž člověk.

„A víš kdo je autorem toho dopisu?“ dorážel na mne docent Ebr. Protože snímek v knížce neměl žádnou legendu, pokrčil jsem rameny.

„Nikdo menší než Otec národa František Palacký!“ pronesl takřka slavnostně. Vyklouzlo mi to „no to je gól!“ a honem jsem se zeptal: „Myslíš, že skutečně Palacký přeložil latinský rukopis toho cisterciáka?“

„Podle písma je to snad jasné, ne?“

„Ale proč potom nic z toho nepoužil ve svých Dějinách národu českého?“ Docent místo odpovědi konečně vstal z křesla. Došoural se ke dveřím a hlubokým basem zavolal:

„Alenko, miláčku, andílku, máme tam ještě ten koňak?“

Pak se otočil ke mně a odpověděl:

„Dáš si přece koňak, ne?“

Z Dobříše jsem se vracel až navečer. Celé odpoledne jsme s Vaškem nad pomalu vyprazdňovanými sklenkami koňaku debatovali o onom rukopisu a já nakonec souhlasil s tím, že si ho půjčí, prostuduje a probere jeho obsah i písmo ještě s dalšími odborníky.

Zdálo se mi, že všechno nabírá ten správný směr a cestoval jsem domů do jižních Čech náramně spokojený. Ještě na cestě po hrázi rybníka, která vede k naší samotě, se mi hlavou honily úvahy o úžasném objevu, který sám Palacký z neznámých důvodů zatajil a já s docentem Erbenem vlastně znovu objevil.

Představa, že budu přepisovat české dějiny, mě naplňovala vrcholným uspokojením. Už jsem ani nemyslel na svůj dluh u ztraceného antikváře.

Ale, bohužel, tak už to bývá, že člověk něco zamýšlí a osud zamíchá kartami úplně jinak.

Jednoho zářijového dne jsem v poště našel obálku s černým rámečkem, v jaké se posílají smuteční oznámení. Protože už mám šedesátku za sebou, chodívají mi teď častěji než v mladších letech. Umírají totiž nejen mí starší kolegové, nýbrž k mému velkému smutku už i mí vrstevníci.

S obavami jsem obálku rozlepil a četl, že „docent PhDr. Václav Ebr, DrSc., český historik, jazykovědec a spisovatel zemřel po krátké a těžké nemoci...“

Všechno se se mnou zatočilo.

„To přece není možné!“ řekl jsem si docela tiše sám pro sebe a tajně doufal, že až se na to smuteční oznámení znovu podívám, spatřím na něm úplně jiné jméno. Ale žádný zázrak se nestal a parte s černým rámečkem a malým křížkem v záhlaví mi křičelo do očí strašnou pravdu.

Když jsem pak ve strašnickém krematoriu kondoloval paní Aleně, napadlo mi, že bych se měl zeptat na onen originál Palackého překladu rukopisu mnicha Bartoloměje, ale v dané chvíli mi to nepřipadalo vhodné.

Zavolal jsem jí až asi po měsíci a bývalá docentova družka mi slíbila, že se po něm »v té záplavě papíru, která po Vaškovi zbyla«, jak se vyjádřila, podívá.

Asi za čtrnáct dní mi sama zavolala, že nic takového nenašla a jestli prý bych sám nepřijel se po tom rukopisu podívat. A tak jsem naposled vstoupil do Ebrovy zakramařené pracovny.

Takřka všechno zde zůstalo jako za jeho života, jen on už tady chyběl. S paní Alenou jsme místnost papír po papíru prohledávali půl dne. Nakonec jsem si sice odvážel asi deset knížek z docentovy bohaté knihovny, kdykoliv jsem totiž řekl „jé, to je zajímavé“, paní Alena zareagovala slovy „tak si to vezměte“, jen ta obálka s rukopisem na zažloutlém papíře chyběla. Vypadalo to, jakoby se snad vypařila nebo propadla do země.

S paní Alenou jsme si ještě telefonovali několik týdnů, během nichž vyklízela Vaškův pokoj. Ale překlad latinského vypravování mnicha Bartoloměje byl zřejmě navždy ztracen.

Zůstala mi jen v paměti počítače jeho upravená verze, kterou vám nyní předkládám a o níž si můžete, milí čtenáři, myslet cokoliv, třeba že jsem si ji prostě od začátku až do konce vymyslel a celý příběh si vyfabuloval jako více méně nejapnou výmluvu.

Já, bohužel, nemám jediný hmatatelný důkaz o opaku.

Errata:

31.07.2021 07:53