Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

VI. Bratr Bartoloměj hledá vraha s pomocí tajemného hvězdopravce

Probudil mne proud studené vody, který na mne vychrstl ze džberu jeden z biřiců. Rytíř z Botenštejna ještě hlasitě chrápal na slámě, ale mne, celého zmáčeného, už kamsi vlekli dva pochechtávající se zbrojnoši v kožených kabátcích.

„Jestlipak víš, mnichu, proč jsem tě polil?“ šklebil se první z nich. „To abys tolik nesmrděl, víš? Jsi totiž podělaný strachy!“

A zasmál se, jakoby se mu povedl nějaký mimořádný vtip.

Jako šlechtice mne jeho chování krutě uráželo, ale jako řádový bratr jsem je přijímal s odevzdaností a trpělivostí.

„Děj se vůle Páně,“ říkal jsem si v duchu, málem už smířen z představou, že budu obviněn z vraždy krále Václava Třetího.

Temná chodba ústila do veliké síně jasně ozářené ohněm z kovářské výhně a černými pochodněmi zasunutými do kovových konzol v hrubých kamenných zdech.

Mihotající plameny vytvářely pohyblivé stíny na klenbách, podivných kladkostrojích s řetězy zavěšenými od stropu a na dřevěných žebřících. Pod velkým vyřezávaným krucifixem seděl za vysokým stolem vyzáblý kněz ve špinavé sutaně a s jakoby pomačkaným obličejem spíše připomínajícím ďábla než božího sluhu. Cosi pomalu psal na pergamenový list a každou chvilku odklepával inkoust ze svého pera na podlahu.

Nejhorší pohled mne však teprve čekal.

V záři kovářské výhně se totiž objevil obrovitý, do půl těla obnažený muž s hlavou zakrytou jasně červenou kápí. Už jen jediný pohled na něj vyvolával strach. Nepochybně to byl sám zdejší mistr kat.

„Kdo jsi?“ zaskřehotal vyzáblý kněz přísně.

„Bratr řádu cisterciáků z kláštera Aula regia a zpovědník královny Violy,“ odpověděl jsem popravdě.

„A vrah Václava Třetího, krále českého a polského a markraběte moravského!“ doplnil mne vyslýchající vítězně, jakoby právě nalezl skutečného pachatele ohavného zločinu.

„Nejsem vrah. Vždyť v den vraždy jsem byl ještě v Praze!“

„Lžeš. Byl jsi těsně před vraždou spatřen v domě kapitulního děkana Bohuslava. Co jsi tam pohledával?“

„Ale to jen nesmysl. Já ani nevím, kde dům kapitulního děkana je.“

„Zvedněte ho až ke stropu,“ rozkázal vyzáblý kněz katovi. „Však on se přizná.“

Obr s červenou kápí mi v mžiku bolestivě uchopil, strhl ze mne kutnu i spodní košili. Přetrhl přitom koženou tkanici, na níž jsem měl pouzdro s dýkou.

„Ha, vražedný nástroj!“ zavřeštěl kněz s tváří satana v jakémsi nadšeném vytržení. „Dejte mu co proto!“

Oba biřici ke mně přiskočili, svázali mi ruce za zády a natáhli je na jeden z řetězů. Za chvilku už jsem se houpal u stropu a skučel bolestí.

„Tak co, přiznáváš se, mnichu?“ ječel na mne kněz.

„Tvými společníky byli bratři Martin a Konrád z Botenštejna, že? Krále dala zabít jeho zákonná manželka před Bohem a lidmi, Viola Těšínská, že? Navedl jí k tomu její příbuzný kujavský kníže Vladislav řečený Lokýtek, že?“

Všechno se se mnou motalo, bolelo mne celé tělo, zuby mi jektaly hrůzou a chtělo se mi zvracet. Přesto všechno jsem musel ocenit ďábelskou logiku vyzáblého kněze. Vždyť kdyby Viola chtěla opravdu zabít svého manžela, byl bych nejvhodnějším zprostředkovatelem takového činu jistě já jako její zpovědník. Jenže nic takového samozřejmě nebylo pravda.

Přitom jsem věděl, že budu-li ještě chvíli viset za ruce od stropu, ba dokonce mi kat začne pálit pochodní boky, dozajista se přiznám k čemukoliv, abych měl od té strašné bolesti pokoj. Ale jen jsem pomyslel na hořící pochodeň na svém obnaženém těle a zápach škvařící se kůže, nabraly mé myšlenky zoufale reálné podoby. Kněz totiž opravdu zavelel:

„Kate, vyzkoušej ho ohněm!“

Obr v červené kápi vybral jednu z připravených smolných pochodní a vsunul její konec do kovářské výhně.

Ale v tu chvíli zaskřípaly kovové dveře, kterými mne sem přivedli, a do mučírny vstoupil hned celý průvod, jak se zdálo, vznešených hostů.

První kráčel pomenší kulaťoučký muž v černé sutaně přepásané karmínově červenou šerou a s biskupským křížem na krku. Nepochybně to byl sám olomoucký biskup Jan z Valdštejna. Ze své výšky jsem viděl, jak zvedl dlaň směrem k vyzáblému knězi pod krucifixem a překvapivě tichým hlasem pravil:

„Přeháníš svou horlivost, bratře Bernarde.“

Pak se biskup zvedl zrak ke mně a otázal se: „Kdo jsi a co pohledáváš v Olomouci?“

Bolest mi nedovolila hned odpovědět a vyzáblý bratr Bernard si hned pospíšil, aby biskupa zpravil po svém:

„Je to spiklenec, otče biskupe. Sám se přiznal, že ho poslala královna Viola, aby připravil vraždu jejího muže...“

Jenže než vyslýchající kněz stačil Janovi z Valdštejna vyložit svoji teorii, která by mne dozajista přivedla na popraviště, rozesmál se urostlý muž za biskupovými zády:

„Jakýpak spiklenec. To je přece mladý Rožmberk. Pro Boha, spusťte ho dolů! Který hlupák tady dovolil týrat syna nejvyššího komorníka království?“

Bernard stáhl hlavu mezi ramena, vyřítil se zpoza svého pultíku a začal rukama divoce šermovat před katem. Ale ten nepotřeboval nic vysvětlovat a už mě honem spouštěl dolů a oba biřici mi s náhlou uctivostí podávali košili a kutnu i onu nečekaně nalezenou dýku.

„Pěkně vás zřídili, pane Voku, ti hulváti, pacholci, darebáci, ničemníci, zkurvysyni. Nebojte, dám je všechny zbičovat,“ rozčiloval se urostlý muž doprovázející olomouckého biskupa, pan Albert ze Šternberka, další z urozených přátel mého otce. Kvůli svému utrpení bych ho málem nepoznal. Ale teď stál přede mnou v drahém zlatem vyšívaném kabátci a srdečně tiskl má rozbolavělá málem vykloubená ramena.

„No to je shledání. Kdo by to byl řekl, že přímo z mučírny zachráním mladšího syna pana Jindřicha. Řekl byste to, Vaše eminence?“ obrátil se na biskupa.

„Bůh ve své nekonečné moudrosti a velkodušnosti nepochybně vedl naše kroky. Kdo ví, jak by se vám, synu, dařilo, kdybyste zůstal v drápech našeho horlivého bratra Bernarda,“ samolibě se usmíval Jan z Valdštejna.

Celý rozradostněný jsem se vypotácel z biskupské mučírny a nechal se odvést do paláce obývaného Albertem ze Šternberka.

Upřímně řečeno, nestačil jsem žasnout, jak blahobytně se představitel tohoto českého rodu s betlémskou hvězdou v erbu zabydlel na Moravě. Zdálo se mi, že mu patří celý olomoucký přemyslovský hrad a to včetně té části, kde měl biskup svoji rezidenci. Neváhal jsem svůj podiv nad bohatstvím otcova přítele vyjádřit nahlas.

„Ach tak, vás, pane Voku,“ neustále mě oslovoval mým původním křestním jménem a nikoliv jménem řádovým, „udivuje můj majetek. Věřte však, že olomoucký hrad mám jenom v zástavě. Získal jsem ho před deseti lety jako dočasnou náhradu za půjčky králi Václavovi Druhému.“

To už jsem měl za sebou velice příjemný pobyt v lázni, kdy jsem mohl ze sebe smýt prach z cesty, špínu z biskupského žaláře, i blahobytnou hostinu, která si v ničem nezadala s hostinami pořádanými mladým králem Václavem Třetím. Nyní jsme seděli v bohatě koberci zdobené síni u vyřezávaného stolu s velkou konvicí vína a spolu s námi i několik na pohled vznešených pánů, mezi nimiž mě zvláště upoutal štíhlý, trochu tajemný muž s pichlavýma černýma očima a nápadně snědou tváří. Měl na sobě jakési cizokrajné roucho, jaké jsem ještě nikdy neviděl, a před sebou nějakou patrně vzácnou knihu v kožených deskách.

„Zcela upřímně řečeno,“ rozpovídal se náš hostitel, „kdyby se posuzovaly možné motivy vraždy, musel bych být mezi podezřelými.“

Ta na sebe upozorňující slova mu plynula z úst zcela bezstarostně, až jsem se ulekl.

„Ale pane Alberte, jak můžete něco takového vůbec říkat?“ vyjádřil jsem svůj podiv nad Šternberkovou otevřeností. „Zvlášť v době, kdy bychom měli všichni truchlit pro mladého panovníka, pokud vím, zatím teprve nedávno provizorně pohřbeného ve zdejším kostele sv. Václava.“

„Vím, pane Voku, že jste kněz a ti jen neradi poslouchají podobné lehkovážné řeči, které teď s vámi vedu. Nicméně musím přiznat, že mladičký král mi nijak k srdci nepřirostl. Byl to opilec a děvkař, jenž ve své jinošské zpupnosti neváhal vyhrožovat nám, českým pánům, těmi nejpřísnějšími tresty. Až prý se vrátí z polského tažení, tak nám ukáže tvrdou pěst a odebere nám vše, co jsme za panování jeho otce získali. Byl to mladíček, hloupý holobrádek, který nedorostl českého trůnu a královské koruny,“ rozohňoval se Albert ze Šternberka. „Musím se přiznat, že jeho smrt mě nijak nedojala.“

„Ale byl přece poslední mužskou ratolestí přemyslovské dynastie. Nyní nám budou cizí panovníci vládnout,“ namítal jsem.

„Někdy je lepší cizí než domácí. Věřte mi, příteli,“ poučil mě hostitel a zhluboka se napil vína ze svého poháru.

Hlasitě mlasknul, aby si ho vychutnal a pak dodal: „Stejně krále proti nám naváděl váš opat, ten Konrád, přivandrovalec odkudsi z Durynska. Václav Druhý si opata hřál jako hada na prsou a jeho syn ho poslouchal jako svého vlastního otce. Prý ať s českými pány pořádně zatočí a donutí je k poslušnosti. Jedině takový prý je řádný panovník! Věřte, pane Voku, kdybyste nebyl synem mého přítele Jindřicha z Rožmberka, ale jen cisterciáckým mnichem, na mou duši, že bych vás vyhnal a nechal ještě zmučit těmi biskupovými pacholky.“

Pan Albert se po těch slovech sice srdečně rozesmál, ale jakýsi spodní tón v jeho hlase mě varoval a naznačoval, že svá slova myslí krutě vážně. Raději jsem se s ním nepřel, nicméně slib učiněný královně Viole mě nutil zajímat se o vraždu krále.

„Ani jsem se vám nestačil svěřit s tím, co mě do Olomouce přivádí,“ ozval jsem se po chvíli ticha.

„Posloucháme vás,“ povzbudil mne ramenatý Šternberk, pohodlně rozvalený v kůži potaženém křesle.

„Královna Viola, jejímž zpovědníkem mám tu čest být, mě zavázala slavným slibem, že vypátrám, kdo vlastně Václava Třetího zavraždil. Ať už si o mrtvém panovníkovi myslíme cokoliv, vražda krále je obludný a zavrženíhodný zločin, který zaslouží být přísně potrestán.“

„Taky že ano,“ vpadl mi pan Albert do řeči. „Však jste se sám, pane Voku, přesvědčil, jak usilovně biskupovi biřici pátrají po možném vrahovi nebo vrazích. Pravda, většina vysokých královských úředníků, včetně vašeho otce, odjela z Olomouce okamžitě zároveň z rozpuštěnou zemskou hotovostí, ale zdejší biskup Jan z Valdštejna nařídil dopadení těch hanebných zločinců a jejich pomahačů.“

„Říkáte zločinců? Tedy že vrahů bylo více? Ve zprávě nejvyššího purkrabího pana Hynka z Dubé bylo uvedeno, že krále měl zabít jistý Konrád z Botenštejna, ale ten sedí živ a zdráv v biskupském žaláři. Sám jsem s ním strávil noc. Podle něj stráže zabily jeho bratra Martina, který se krátce po vraždě objevil ve dveřích kapitulního děkanství se zakrvácenou dýkou...“

„Pravda, ani jeden z Botenštejnů nemá s královou smrtí co dělat. Naopak přispěchali sem, aby se zúčastnili tažení do Polska a byli pověřeni ostrahou krále. Mí strážní svou horlivost přehnali. Uslyšeli z domu děkana Bohuslava výkřik a vzápětí spatřili, jak jste říkal, rytíře se zakrvácenou dýkou. Nebohý Botenštejn dozajista našel už krále mrtvého a dýku jenom zvedl ze země. Pan Hynek z Dubé to, stejně jako mí zbrojnoši, považoval za jasný důkaz spáchané vraždy. Leč v děkanství zdaleka nebyli v té době jen oba Botenštejnové. Svědkové prý spatřili před komnatou, kde po obědě odpočíval král, jakéhosi mnicha. Když pak za několik dní nato přijel do Olomouce mnich s mečem po boku, domnívali se biskupovi biřici, že je to ten samý. Ve skutečnosti se jednalo o vás, pane Voku...“

„Co bude s tím nešťastným Konrádem z Botenštejna?“ zeptal jsem se v obavách o osud svého včerejšího spoluvězně.

„Po mém soudu je nevinný a doufám, že ke stejnému závěru dospěje i Jeho biskupská eminence. Pokud ne,“ pan Albert pokrčil rameny, „budiž mu Bůh milostiv. Ale vy byste mohl spíše zasáhnout než já, vykážete-li se biskupovi pověřením královny vdovy Violy a také svými pochybnostmi.“

„Bohužel jsem královnin průvodní list cestou ztratil,“ přiznal jsem se. „Mám jen její prsten,“ a zvedl jsem levou ruku, na jejímž malíčku se leskl masivní zlatý kroužek s pečetítkem s emblémem korunovaného dvouocasého lva.

Šternberk mě vzal za ruku, prsten si prohlédl a hned dodal: „Raději ho ani Její eminenci neukazujte. Bez průvodního listu se vystavujete nebezpečí, že vás obviní z krádeže korunního klenotu. Víte, milý příteli, ten ďábelský otec Bernard, který vás chtěl dát mučit, má u biskupa příliš velké slovo, i když to tak navenek nevypadá. Dejte na mne. Ale znám někoho jiného, kdo by vám mohl pomoci. Zde vám představuji věhlasného hvězdopravce doktora Alvara de Oviedo z dalekého království Kastilie.“

S těmito slovy se otočil k onomu trochu tajemnému cizinci s pichlavýma černýma očima. Alvaro de Oviedo se úlisně usmál, směrem ke mně maličko uklonil a spustil dokonalou latinou:

„Působil jsem ve službách českého krále Václava Druhého i římského krále hraběte Adolfa Nassavského, jenž tak nešťastně zahynul v bitvě u Göllheimu. Však jsem ho také varoval, aby se onen kritický den raději boji vyhnul. Bohužel nedbal mého varování. Zato Václavu Druhému jsem podle postavení planet a hvězd vybral šťastný den pro jeho opožděnou korunovaci. Přihlédl jsem přitom zejména ke královskému znamení Lva a záměrně vybral neděli, tedy den ovládaný Sluncem. A Slunce je, jak známo, symbolem vitality, vůdce a soudce na základě vlastní úplnosti. Dává vůli k moci, lesk, sílu myšlení, jakož i zdraví, jasnost, jistotu, sebedůvěru, přímost spolu se schopností prosadit se...“

„Dá se však, doktore, najít vrah krále podle postavení planet a hvězd?“ vypadl jsem hispánskému astrologovi trochu neslušně do řeči.

„Víte, důstojný otče, dá i nedá. Věc je trochu složitější. Mohu vám vyložit horoskop okamžiku vraždy krále a podle horoskopů eventuálních podezřelých naznačit, kdo z nich by podle všemocných znamení nebes připadal v úvahu.“

„Jen dávejte dobře pozor, pane Voku,“ ozval se náš hostitel a pokynem ruky přivolal páže, aby nám do sklenic dolilo víno.

„Je to mok dovezený až z Uher,“ upozornil a pozvedl svůj pohár.

„Tak na hvězdy, aby nám ukázaly na skutečného vraha! Jen doufám, že přitom neukáží na mne,“ zasmál se Šternberk.

„Stejně mám pochybnosti, jak to s tím hvězdopravectvím vlastně je,“ ozval se další z urozených pánů u našeho stolu, který mi byl představen jako Jimram z Pernštejna.

Alvaro de Oviedo si nechal ode mne jeho slova přeložit do latiny a pak se jal vysvětlovat:

„Umění astrologické je starého data. Mistři v tomto oboru byli už Chaldejci, Hebrejci a Egypťané. Jeden z nejučenějších alexandrijských mudrců, který je pokládán za zakladatele astrologie ale i alchymie, Hermes Trismegistos, je autorem díla zvaného Smaragdová deska, v němž se praví: To, co je dole, je jako to, co je nahoře. A co je nahoře, je jako to, co je dole pro završení zázraků jedné věci. Planety a hvězdy, jejich dráhy a konjunkce tedy odrážejí pozemské skutečnosti a naopak o pozemských událostech si můžeme číst na nebeské klenbě.“

„Však také Václav Druhý byl velkým ctitelem vašeho umění, doktore de Oviedo,“ nechal se slyšet pan Albert.

„Ctění pánové, musím ve vší skromnosti dodat, že mými velkými učiteli byli arabští učenci z Córdoby, dobře znalí všech tajů skrytých nauk Orientu,“ vysvětloval snědý Katalánec. „Jen tomu, že jsem jim pečlivě naslouchal, vděčím za své znalosti.“

Stále jsem se však nedočkal odpovědi na otázku, jak je možné najít vraha pomocí hvězd a honem jsem to de Oviedovi připomenul.

„Správně, důstojný otče, vraťme se k tomu, co nás nyní výsostně zajímá a já vám budu moci na této ukázce předvést své astrologické umění,“ rozvážným tichým hlasem začal svůj výklad hvězdopravec.

„Nuže vězte, že jsem si vypočítal a vyhotovil horoskop oné smutné události, k níž došlo nedaleko odtud v den svatého Dominika, tedy 4. srpna krátce po poledni. Ascendent této události je na osmém stupni Štíra, medium coeli je ve znamení Lva, tedy ve znamení Českého království. Z toho se dá usuzovat na tragickou osudovost vraždy mladého krále. V desátém domě, znamenajícím vládce, panovníka, jsou Venuše, planeta krásy, a Merkur, planeta výmluvnosti, v kvadratuře Měsíce ve znamení Blíženců. K vraždě však došlo pod vlivem planety Mars, planety války a smrti, a její nepříznivé konstelace. Najdeme-li protichůdné postavení planet a hvězd u horoskopu narození někoho jiného, máme pravděpodobného vraha.“

„Musím popravdě přiznat, že tomu nerozumím ani za mák,“ zasmál se Šternberk. „Nicméně právě podle toho soudím, že budete opravdu velký učenec.“

„Ve vší skromnosti přiznávám, že už horoskop narození Václava Třetího dával tušit jeho krátkou životní dráhu a předčasnou násilnou smrt. Podobně i horoskop jeho otce Václava Druhého svou přesnou opozicí Marsu a Saturnu z prvního stupně znamení Střelce na první stupeň znamení Blíženců naznačoval silné konflikty a brzkou smrt. Vždyť těžko si lze představit nebezpečnější hvězdné spojení.“

Zdálo se mi, že de Oviedo nás sice zahlcuje pojmy, jimž jsme se, jako v hvězdářství nevzdělaní laikové, příliš nevyznali, zato zamlžuje otázku po případném vrahovi. Ještě chvíli nám snědý Katalánec rozebíral horoskopy současných panovníků v jiných zemích, až dospěl ke dvěma jménům – Albrecht Habsburský a Vladislav Lokýtek.

Na to však bych ani hvězdopravce nepotřeboval, abych nezačal jak římského krále, tak kujavského knížete z rodu polských Piastovců podezírat ze zájmu na smrti posledního Přemyslovce. K tomu jsem opravdu nemusel znát konjunkce Marsu ve znamení Štíra, o nichž mluvil doktor de Oviedo. Bylo mi nanejvýš zřejmé, že Vladislav chce předejít bitvě s českým králem, na kterou nemá dost silné vojsko, a Habsburk zase touží po stříbře z Hor Kutných. Jenže zatímco Lokýtek seděl na krakovském hradě Wawelu, Albrecht zase kdesi v Alsasku válčil s wettinskými hrabaty.

Nepochybně však mohli komusi zaplatit, snad onomu tajemnému mnichovi, za něhož jsem byl omylem považován, aby českého krále usmrtil.

Po pátém poháru se mi začaly až příliš klížit oči. Shledal jsem, že mě jak pan Albert, tak doktor Alvaro de Oviedo se zájmem pozorují. Hvězdopravcovy černé oči byly čím dál tím víc pichlavější, až se mi zdálo, že mi propíchnou hlavu. Nakonec jsem to nevydržel, zavřel oči a propadal se do tmy.

„Bože, snad mi něco nenasypali do vína, nějaký jed či medikament na uspávání!“

To byla toho večera moje poslední myšlenka.

Errata:

31.07.2021 07:53