Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

VIII. Bratr Bartoloměj trpí v žaláři na hradě Wawelu

Brzy jsem pochopil, že mě neunesli lupiči, ale že jsem se stal zajatcem samotného Vladislava Lokýtka.

Asi po čtvrt hodině klopýtání tmou prosvětlované jen pochodněmi v rukách neurvalých biřiců jsme se ocitli před spuštěnou mříží v hradní bráně. Jeden ze zbrojnošů cosi zakřičel vzhůru a mříž se začala s rachocením zvedat.

Jeden z mých průvodců mě kopnutím do zadku a zároveň trhnutím smyčky na krku znovu přinutil k vrávoravé chůzi. Prošli jsme branou a ocitli se na prostorném nádvoří vydlážděném plochými kameny, na němž planul velký oheň. V jeho záři se leskly pancíře a přilby rytířů a šperky na obnažených ramenech vystrojených dam, postávajících kolem. Vypadalo to, jakoby se tu slavila jakási večerní slavnost. Ostatně napovídal tomu i obrovský dřevěný sud opodál, z něhož červenožlutě odění sluhové cosi čepovali do číší z matného skla a s úklonou pak podávali zřejmě urozeným hostům.

Uprostřed hloučku těch vzácných pánů a paní, kteří mě se zjevným pobavením sledovali jako nějaké orientální zvíře, stál malý, jakoby zakrslý mužík s prošedivělou bradkou. V jedné ruce držel pohár vína, druhou necudně osahával mladičkou dívku, kterou jsem dobře znal. Byla to někdejší dvorní dáma české královny Violy panna Jolanta Lisowská. Dívala se na mne zvědavě, jakoby mě v životě neviděla a tulila se k bradatému zakrslíkovi. Bylo mi zřejmé, že Jolanta mě šeredně oklamala a zradila. Byla to nepochybně ona, která mne, důvěřivého blouda, vylákala na schůzku a místo sebe pak poslala ty neurvalé biřice, aby mne zajali. Zkřivil jsem ústa ani ne bolestí jako zklamáním. Proč jsem se jen tak lehce nechal oklamat půvabnou dívčí tvářičkou, za níž se skrývaly úmysly vpravdě ďábelsky zákeřné? Proč jsem byl tak důvěřivý?

Zbrojnoš, který mě vlekl za sebou, škubl provazem, jako bych byl pes či nějaké zvíře a bolestivým utažením smyčku na krku donutil padnout na dlažbu hradního nádvoří.

„Vaše královské veličenstvo, tady je ten český špeh!“

Pochopil jsem, že bradatý zakrslík není nikdo jiný než Vladislav Lokýtek a zároveň mi došlo, jak přišel ke svému přízvisku. Vždyť vskutku byl na loket či spíše lokýtek vysoký. Ale nijak mu to rozhodně na sebevědomí neubíralo. Pánovitě se rozhlédl po celé společnosti, pozvedl ruku s pohárem a nezvykle hlubokým hlasem prohlásil:

„Připíjím na krásu a důvtip panny Jolanty, která šťastně odhalila tohoto českého špeha!“

Ostatní ho doprovodili bouřlivými souhlasnými výkřiky, zacinkaly poháry a já se musel ze země dívat, jak si nechávají sluhy ještě dolévat víno a zajisté tuze lahodný mok mizí v jejich útrobách.

Po tomto pijáckém úvodu, při němž se na mne panna Jolanta stále s posměchem dívala jak na rozmáčknutou štěnici, se ke mně konečně Lokýtek otočil a ostře spustil:

„Co tady čenicháš, mnichu?“

„Jsem bratr Bartoloměj z řádu cisterciáků a zpovědník české královny Violy,“ pronesl jsem sice z kleče ale co nejdůstojněji.

„To všechno vím od panny Jolanty. Neunavuj mne!“

Došlo mi, že Jolanta mu zřejmě řekla úplně všechno, co jsem jí pověděl a mě tedy nezbývá, než vše znovu zopakovat včetně podezření, že možný vrah byl ve službách právě kujavského knížete Vladislava Lokýtka.

Zakrslík na mne poulil, jak se mi alespoň ve světle ohně zdálo, zarudlé oči a sotva jsem domluvil, hrubě se na mne obořil:

„Co se to opovažuješ, mnichu! Slyšeli jste to?“ obrátil se ke své společnosti, jakoby ji chtěl brát za svědka. „Co bych měl z vraždy Václava Třetího? Já ho chtěl porazit na bitevním poli! Já, potomek polských králů ze slavné dynastie Piastovců! Nač by mi taková sprostá vražda byla, ty drzý opovážlivče? Zeptej se těch mazaných českých pánů, kdo vztáhl ruku na vašeho mladého krále! Pokud ovšem k tomu budeš mít ještě někdy příležitost. Protože teď tě dám za tvou drzost, mnichu, vsadit do věže!“

„Pro smilování boží!“ vykřikl jsem, ale Vladislav Lokýtek se už ode mne odvrátil a zvolal:

„Nyní si připijme na našeho vzácného hosta, vévodu Jana Habsburského!“

Tentokrát se přípitek, jak jsem stačil pochopit, týkal mladíka v černém plášti a stříbřitě lesklém krunýři, který mu kryl hruď.

Tehdy mne ani ve snu nenapadlo, jakou bude tento muž hrát úlohu v mých dalších životních osudech. Vždyť hned vzápětí, co se Lokýtek zmínil o věži, zbrojnoš, dosud mě vláčící na provaze, škubl smyčkou na mém krku. Abych se neuškrtil, musel jsem rychle vstát a následovat ho.

Pokud jsem čekal, že se ocitnu v podobném vězení jako v olomouckém hradě, příliš jsem se nemýlil. Rozdíl byl snad jen v tom, že v žalářní kobce ve Wawelu jsem neměl žádného spoluvězně, zato se mi o společnost staralo hejno takřka krotkých myší. Ve tmě jim svítily oči, kterými si mne prohlížely jako příliš velké sousto.

Naštěstí se těchto zvířátek neštítím. Vždyť i v našem slavném klášteře Aula regia s námi žije spousta roztodivné havěti.

Naštěstí hejno našich přítulných, a jak se mi občas zdá, i tuze zbožných koček, se s myší ba i krysí společností dokáže vypořádat. Říká se, že černé kočky jsou vtělením ďábla. Nevěřte tomu, je to jen hloupá pověra. Ba občas si myslím, že ty čtyřnohé chlupaté přítelkyně nás lidi, bytosti, které Bůh stvořil ke svému obrazu, občas velmi přesvědčivě učí pokoře a soucitu.

Nevím, jak dlouhou dobu jsem strávil ve wawelské věži. Malé okénko vysoko nade mnou mi nedávalo příliš možností sledovat střídání dne a noci. Také podávání vodové polévky a okoralého chleba nebylo nijak pravidelné. Chléb mi stejně mé věrné společnice myši brzy snědly. Čas jsem tu trávil v jakémsi polobdění a polospánku, posilován častými modlitbami.

Nestýskal jsem si na svůj úděl, bral jsem ho jako osud, jako boží úděl. A bouřit se proti všemohoucímu Bohu je přece ten nejstrašnější hřích. Tak a podobně jsem se utěšoval a nemohl jsem přitom tušit, že se jednou dopustím jiných, ještě onačejších hříchů, po nichž dozajista zčerná moje duše...

Jednou v noci – to, že byla noc, jsem zjistil až posléze – se otevřely dveře mé cely a objevil se v nich jakýsi mnich s kápí staženou do čela. Ukázal na mne prstem a jeho pohybem mě přivolával k sobě. V první chvíli jsem se domníval, že mne snad přišel vyzpovídat před popravou. Okamžitě mi přešel mráz po zádech a krve by se ve mne, jak se říkává, nedořezal.

Ale když nepřestával kývat prstem, vstal jsem z hromádky rozprostřené zetlelé slámy a popošel k němu.

Mnich zašel dále do chodby a znovu mne přivolával prstem. I vyšel jsem tedy z cely a následoval ho. Všude bylo ticho, jen v jednomu zákrutu chodby podřimoval na zemi strážný. Tiše jsem se proplížil kolem něho a vzápětí uviděl na hlavou noční nebe plné hvězd. Kdesi pod mýma nohama šuměla řeka Visla.

Byl jsem volný a mohutný temný Wawel se vypínal za mými zády jako nevyřčená hrozba.

Rozhlédl jsem se po mnichovi, ale nikde ho neviděl. Zato od řeky na mne kdosi česky zavolal:

„Otče Bartoloměji!“

Seběhl jsem rychle na břeh a spatřil skupinku jezdců s jedním koněm navíc.

„Rychle, vyskočte do sedla!“ povzbudil mě rytíř v černém plášti a se stříbřitě lesklým pancířem na prsou. Nerozmýšlel jsem se a jak nejrychleji mi to mé vězněním zesláblé tělo dovolilo, vydrápal jsem se na hřbet volného koně. Poté Jan Habsburský, neboť tím rytířem v černém plášti byl on, zvolal německy:

„Vzhůru!“ Během chvilky jsem se přenesli po mostě přes Vislu a brzy nechali Wawel i Krakov daleko za sebou.

Držel jsem se ze všech sil uzdy a letěl spolu s ostatními kamsi do neznáma.

Errata:

31.07.2021 07:53