Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

XVII. Bratr Bartoloměj spatří na vlastní oči kopí osudu

Nechápal jsem sice, proč tentokrát vévoda Jan zvolil tak slavnostní vjezd do svobodného říšského města Norimberka, nicméně pokud chtěl zapůsobit vskutku oslnivě, nepochybně se mu to podařilo. Sotvaže jsme vjeli do městských ulic, začali se ze všech stran sbíhat řemeslníci, kupci, čeledíni, vymóděné dámy, trhovkyně i obyčejné služtičky. Všichni byli zvědavi, cože to za významné rytíře přijíždí pod habsburskou korouhví.

Zvláště vévoda ve svém zlatavém hávu a se stříbrně se lesknoucím pancířem na hrudi působil jako nějaký velmi důležitý velmož. Byl sice bez přilby, prostovlasý, ale jeho dlouhé světlé vlasy, vlající v mírném větru, jistě velmi nadchly mnohou z norimberských paní a panen.

I ostatní členové družiny, vesměs statní chlapíci, pro vjezd do města zakutí do lesklých brnění, vypadali přinejmenším jako společenstvo rytířů kulatého stolu bájného krále Artuše. Jenom já s dominikánem Angelem jsme svými bílými kutnami celkový barvitý dojem poněkud kazili. Ovšem dominikán se i tak tvářil důležitě a zarputile, jako by byl vyslancem samotného papeže.

Zdejší městskou radu jsme však svým předem neohlášeným příjezdem poněkud zaskočili. Teprve po hodné chvíli kdosi nařídil zvoníkům rozhoupat všechny zvony a tak, když už jsme se ocitli na Hlavním tržišti, rozezněla se silnými kovovými údery věž chrámu svatého Vavřince, pak se přidala na naši počest zvonice svatého Sebalda a postupně i u zbývajících kostelů.

Z radnice nám vyšlo vstříc několik blahobytně vypadajících mužů. Vévoda Jan nás zvednutou pravou rukou v rukavici vyzval, abychom se zastavili a pak, důstojně sedě na koni, se dal přivítat norimberským purkmistrem a jeho zástupci. Chudák purkmistr to při pohledu na habsburského červeného lva na korouhvi poněkud popletl a oslovoval vévodu Jana jako »Jeho Milost krále Svaté říše římské«. Synovec skutečného krále se však nijak nenamáhal, aby představitele města opravil. Pouze ho požádal o doprovod na císařský hrad.

A tak se náš průvod rozšířil o další jezdce, tedy purkmistra, několik konšelů a řadu pestrobarevně oděných příslušníků městské stráže vyzbrojených kopími a sudlicemi.

To už se zpráva o našem příjezdu do Norimberku šířila od úst k ústům a rychlí poslové ji donesli samotnému purkrabímu císařského hradu Fridrichovi z Hohenzollernu.

Jinak jsem si nedovedl vysvětlit skutečnost, že nás v hradní bráně vítal s veškerou parádou, tedy i s heroldy vytrubujícími slavnostní fanfáry. Leč zpráva to byla, Bohu budiž žalováno, poněkud zkomolená.

Purkrabí Fridrich očekával samotného římského krále Albrechta a když zjistil, že přijel jenom jeho synovec Jan, poněkud znervózněl a nejraději by nás zase rychle vyprovodil.

Nicméně nakonec úcta k habsburské rodině v jeho chování převážila a navíc tu bylo ještě cosi, o čem jsem neměl ani tušení.

Vévoda Jan totiž do Norimberku přijel za zcela zřejmým a z jeho hlediska velmi důležitým cílem a nějaký templář, který v jednom ze zdejších hostinců před časem nocoval, ho vůbec nezajímal.

Uvědomil jsem si to ale až v době, kdy jsme hodovali kolem dlouhého stolu v jedné z hradních síní, jejíž stěny zdobily výjevy ze života svatého Jiří, patrona rytířstva.

Když totiž vévoda uchopil prsty mastnými od vepřové pečeně nádherný benátský pohár naplněný rubínově červeným vlašským vínem, místo očekávaného přípitku se purkrabího zeptal: „Pane z Hohenzollernu, dostal jste list od mého strýce Albrechta?“

Fridrich, nazrzlý hubený chlapík s nápadně vyzáblou tváří a mírným předkusem, odvětil: „Myslíte tu zvláštní žádost ohledně kopí svatého Longina?“

Okamžitě jsem zpozorněl. Vždyť kopí svatého Longina bylo po Svatém grálu, který však z mých současníků nikdo nikdy nespatřil, považováno za druhou nejvýznamnější svatou relikvii. Údajně bylo zbraní, kterou římský setník Longin na Golgotě probodl ukřižovanému Kristovi bok. Podle legendy Ježíšova krev, která po bodnutí vystříkla, vyléčila setníkovi nemocné oči. Longin na základě tohoto zázraku skutečně prohlédl, našel cestu k Bohu, opustil římské legie a sám se vydal šířit víru Kristovu.

Když ho pak císařští pochopové nutili k pohanským obřadům, odmítl a pro výstrahu ostatním byl za to sťat.

Jeho kopí, protože na něm ulpěla posvátná Kristova krev, dokázalo konat zázraky. Však se mu říkalo také kopí osudu či Svaté kopí a stalo se součástí říšských korunovačních klenotů.

„Je zde?“ otázal se netrpělivě vévoda stále ještě s pozvednutým pohárem v ruce.

„Ano,“ odpověděl mu konečně norimberský purkrabí. „Jak mi váš strýc, Jeho milost Albrecht, král Svaté říše římské, přikázal, dal jsem ho vyzvednout na hradě Trifelsu a převézt sem na císařský hrad.“

„Popravdě řečeno nechápu, proč je uchováváno právě na odlehlém Trifelsu,“ zamračil se vévoda. „Vždyť tady je přece nejdůležitější říšský hrad, nemám pravdu?“

„Jistě, pane vévodo, jsem polichocen tím, že hrad, který mám ve správě, označujete za nejdůležitější. Nicméně na Trifelsu je svaté kopí uchováváno už od doby, kdy zahynul císař Fridrich Barbarossa. Následovníci velkého Fridricha měli zřejmě strach, že by tuto svatou relikvii mohl někdo zcizit.“

„Kdo by se opovážil!“ zasmál se Jan Habsburský a aniž sám pronesl přípitek či vyčkal přípitku hostitele, rychle do sebe obrátil obsah číše.

„Máte po čertech dobré víno, pane purkrabí!“ Vévoda hlasitě zamlaskal a nechal si pážetem dolít pohár.

„Dal jsem ho přivézt z Toskánska či také z Etrurie, jak říkají někteří. Prý je ze sklizně ve zvláště slunném roce...“

Purkrabí chtěl zřejmě ještě říci, v kterémže roce byly hrozny trhány, ale Jan změnil téma hovoru a zeptal se:

„Kdeže máte teď kopí svatého Longina uloženo?“

„Součástí tohoto paláce je starobylá kaple svaté Valburgy. Tady jsem ho nechal uschovat ve výklenku za oltářem.“

„Je ta kaple dobře střežena?“ Vévoda se nějak nedokázal myšlenkami od Svatého kopí odpoutat.

Všiml jsem si, že i bratr dominikán sleduje velmi pozorně všechny odpovědi pana z Hohenzollernu. Za to ostatní rytíři se raději věnovali toskánskému vínu.

„Kaple svaté Valburgy je součástí paláce a navíc stále stojí u vchodu dva ozbrojenci.“

„Jste prozíravý muž, pane purkrabí,“ pochválil Jan Habsburský Hohenzollerna. „Mohli bychom teď svaté kopí vidět?“

„Ale jistě,“ souhlasil purkrabí, ochotně vstal od stolu a s pochodní v ruce nás vedl na chodbu a poté po točitém schodišti do horního patra.

Kaple svaté Valburgy byla vskutku malá. Na stěnách byly vymalovány výjevy ze života této zbožné abatyše ženského kláštera v Heidenheimu a také léčitelské zázraky, které prý způsobil olej z její hrudní kosti. Od klenutého stropu kaple visela lampa s věčným světlem a na oltáři pokrytém vyšívaným ubrusem a ozařovaném svíčkami v několika postříbřených svícnech stál tabernákl a nad ním zlatý krucifix.

Fridrich z Hohenzollernu před ním poklekl a pokřižoval se, poté přistoupil k oltáři a z výklenku za ním vyňal bohatě zdobené kožené pouzdro. Opatrně ho položil před tabernákl, otevřel a pomalu z něho vyňal podlouhlý předmět.

Ve světle svíček jsme spatřili protáhlý, asi necelý loket dlouhý hrot kopí. Matně šedá čepel byla uprostřed patrně kdysi zlomená a znovu spojená širokým zlatým páskem. Všichni jsme až zatajili dech a nemohli se dostatečně vynadívat na tu na pohled sice obyčejnou, nicméně velice posvátnou a všemi uctívanou relikvii. Stále jsem nemohl uvěřit, že hrot tohoto kopí kdysi dávno probodl bok ukřižovaného Ježíše Krista.

Byl to vskutku vzrušující zážitek, navíc podtrhnutý zvláštní tajemnou atmosférou této malé a úzké kaple.

Všichni jsme v úctě poklekli, ale naše pohledy se nesklonily k zemi, očima jsme stále hltali ten zhmotnělý zázrak, kterému se ne nadarmo říká Svaté kopí.

„Kopí osudu!“ zamumlal jako u vytržení vévoda Jan. „Kdo vlastní toto kopí, je pánem světa!“

„První to poznal římský císař Konstantin Veliký, který s tímto kopím porazil svého soupeře Maxentia v bitvě na Mulvijském mostě,“ tiše ale zřetelně řekl dominikán Angelo. „Díky němu rozdrtil i Vandaly, Markomany a Vizigóty. Římský vojevůdce Aetius s pomocí kopí zvítězil na Katalaunských polích nad krvavým hunským králem Atillou. A císař Karel Veliký s kopím svatého Longina v ruce vítězil na všech svých slavných taženích. Ať válčil ze Saracény, Langobardy, Bavory, Avary či Slovany...“

„Ale když další ze slavných císařů Fridrich Barbarossa jednou jedinkrát odložil svaté kopí, aby se na křížovém tažení do Svaté země vykoupal v arménské řece Salef, zahynul,“ dodal norimberský purkrabí.

Vévoda Jan povstal a popošel k vystavené relikvii, jakoby si ji chtěl podrobně prohlédnout zblízka a pak se obrátil na pána z Hohenzollernu:

„Děkuji svému nepřítomnému strýci, že se svým listem za mne u vás přimluvil, aby mě a mým druhům bylo umožněno spatřit něco tak posvátného a tak výjimečného. Budu však ještě jednou prosbou zkoušet vaši velkorysost a pohostinnost, pane purkrabí.“

Vévoda se zarazil, jakoby najednou nevěděl, jak pokračovat dál až nakonec s očima sklopenýma k zemi ze sebe vysoukal:

„Mohl bych tady přímo v kapli setrvat před svatým kopím celou noc v modlitbách?“

Hohenzollern se něj překvapeně podíval a zdálo se mi, že usilovně přemýšlí, má-li zvláštní prosbě mladého Habsburka vyhovět.

Popravdě řečeno, jeho prosba překvapila i mne. Vévoda Jan totiž nikdy nejevil žádnou zvláštní zbožnost a proto se mi jeho žádost smět se celou noc v kapli svaté Valburgy modlit zdála velice podivná.

Nicméně purkrabí měl vůči habsburské rodině patrný respekt a usoudil, že je-li právoplatným držitelem kopí svatého Longina římský král, tedy Albrecht, pak i jeho synovec má jistě právo se před touto relikvií alespoň pomodlit.

Na Janovu žádost tedy kývl s tím, že nad bezpečností kaple budou i za vévodovi přítomnosti bdít určené stráže.

Jan Habsburský pak sám poklekl před oltářem a nás ostatní odvedli sluhové do komnat pro hosty.

Tentokrát mě čekala velice pohodlná postel s nebesy, ale navzdory tomu jsem dlouho nemohl usnout. Zážitek, který pro mne představovalo svaté kopí, byl příliš vzrušující a povznášející. Stále jsem musel myslet na tu šedou čepel opředenou tolika legendami a pověstmi.

Tolik bych se přál dozvědět, jak se vlastně dostala do rukou císaře Konstantina, jak k ní pak přišel Karel Veliký, co se s tímto tajemným a zázračným kouskem železa dělo mezitím, kdo ho uchovával, kdo se o něho staral a zda znal jeho kouzelnou moc.

Je skutečně možné s kopím svatého Longina ovládnout svět? Ale proč ho nepoužívá římský král Albrecht a nevozí s sebou do bitev? Vždyť přece i čeští králové si do válek brali kopí svatého Václava, které, jak si tom kdysi vypravovali nyní už bohužel mrtví zbrojnoši Ondřej a Heřman, jim pomáhalo vítězit.

Posléze mne mé úvahy zmohly a ve snu se mi to poněkud pomíchalo.

Karel Veliký jel s kopím svatého Václava k arménské řece Salef a já na něj chtěl zavolat, aby ho za žádnou cenu neodkládal, jinak že se utopí. Ale nedokázal jsem ze sebe vypravit ani slovo, až jsem se celý třásl samou úzkostí.

Errata:

31.07.2021 07:53