Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

XX. Bratr Bartoloměj vypravuje svůj příběh vizitátorovi templářského řádu

S kupcem Wolfgangem a jeho bratry a společníky jsem se rozloučil až v Paříži. Byl tak laskavý, že mě při té příležitosti obdaroval váčkem stříbrných mincí.

„To, abyste se v Paříži neztratil, důstojný otče,“ pousmál se. „Paříž je tuze drahé město, však to sám poznáte. A kdybyste přece jen ještě něco potřeboval, najdete nás v hostinci U modrého kohouta.“

Až doposud jsem v městě na řekou Seinou nebyl a nyní jsem žasnul nad jeho výstavností a rozlohou. Vždyť překonávalo nejen Prahu, ale i Norimberk a vlašskou Bolognu, kterou jsem poznal v době svých studií.

Zatímco v Praze jste naráželi na stáda krav a ovcí a neustále museli dávat pozor na louže močůvky a hromady hnoje, v Paříži lemovaly ulice výhradně kamenné domy s velkými okny vyplněnými nikoliv blanami, ale vesměs skleněnými tabulkami.

Dlouho do noci jste tu potkávali pouliční prodavače nabízející preclíky, ozdobné cetky, růžence, obrázky Bohorodičky či nože z pravé damascénské oceli, dále kejklíře chodící po rukách a metající kozelce, pištce a bubeníky, polykače ohně, všelijak maskované komedianty, vyfintěné urozené dámy, šlechtice, jejichž klobouky či přilby zdobily chocholy z peří vzácných ptáků, po zuby ozbrojené biřice, žebravé mnichy, jednonohé invalidy, slepce postávající na rozích s nastavenými čepicemi a škemrající o drobné mince.

Co chvíli se někdo rozkřičel, že mu nějaký poberta ukradl váček z penězi, nebo kolem prolétl na koni posel s důležitým vzkazem, či kohosi nesli sluhové v zakrytých nosítkách.

Došel jsem až k břehům pomalu se valící Seiny. Přes vodu vedl kamenný most na ostrov Cité k nádherné bělostné katedrále zasvěcené Panně Marii, proti níž se zvedaly šedivé zdi starého královského paláce. Nedaleko odtud po proudu řeky stál na nábřeží nový královský hrad Louvre s mnoha špičatými věžemi. Nad jeho bránou, do níž co chvíli vjel nějaký jezdec, vlála v chladném podzimním větru temně modrá korouhev francouzských králů se třemi zlatými liliemi.

Mne však ze všeho nejvíce zajímala ponurá mohutná stavba vypadající jako nedobytná pevnost – Templ, klášter Řádu chudých rytířů Kristových a Šalamounova chrámu. Když jsem se na ní zeptal jednoho kněze, kterého jsem náhodně potkal, zatvářil se poděšeně a mávl rukou kamsi před sebe, honem se pokřižoval a rázoval pryč.

Podivil jsem se jeho chování a maně si vzpomněl, cože to říkal hvězdopravec doktor de Oviedo o templářích jako o »vředu na těle křesťanstva«. Že by astrologovy myšlenky už doznaly takového rozšíření?

Nicméně vydal jsem se naznačeným směrem, až jsem se ocitl před vysokým na pohled ponurým hradem ze šedých kvádrů, na jehož hradbách byly odevšad vidět bílé korouhve s červenými hrotitými kříži. Všiml jsem si také praporce se zlatým patkovým křížem, mezi jehož jednotlivými rameny byly další čtyři menší kříže, praporce ztraceného Jeruzalémského království založeného křižáky ve Svaté zemi.

Byl právě čtvrtek, svátek svatého Maxmiliána, biskupa a mučedníka, 12. října léta Páně 1307, když jsem zatahal za táhlo zvonku u brány pařížského Templu.

Vím, bylo naivní spoléhat se na to, že mi sami chudí rytíři Kristovi pomohou najít svého druha Jana, který mi před časem zachránil život, a já se ho pak budu moci zeptat, zda neměl něco společného s vraždou českého krále Václava Třetího.

Jenže co mi jiného zbývalo? Jak jinak bych mohl splnit úkol, který mi uložila královna Viola? Vždyť jsem přece také řádový bratr jako oni a stejně jako oni jsem se rozhodl zasvětil svůj život Pánu, byť templáři mu slouží především svým mečem.

S těmito myšlenkami jsem ještě jednou zatahal za táhlo a zvonek se ještě jednou rozezněl. Bim bam, bim bam, narážení kovu na kov znělo kdesi za zdí až po hodné chvíli se v bráně otevřelo okénko a v něm se objevila vousatá tvář už postaršího templáře:

„Bůh budiž pochválen, bratře cisterciáku. Jaké je tvoje přání? Koho hledáš?“

„Přijíždím z Prahy a hledám rytíře Jana z Čech.“

„Templář nemá vlast,“ odvětil mi odměřeně vousatý vrátný. „Kdybys nebyl kněz, odehnal bych tě od brány, protože tvé přání je tuze pošetilé. Víš něco víc o našem bratrovi, kterého hledáš?“

„Zachránil mi život a nestačil jsem mu poděkovat,“ řekl jsem co nejuctivěji.

„Dobrá, pojď dál, bratře cisterciáku!“

S těmito slovy mi otevřel malá dvířka ve vratech.

Vstoupil jsem do tmavého průjezdu, kam pronikal jen slabý odlesk slunečního světla.

Vrátný měl na sobě k mému překvapení nikoliv bílý ale černý plášť s červeným křížem a nebyl ozbrojen. Pozdravil mě němým úklonem a naznačil, abych ho následoval.

Prošli jsme spolu na nádvoří zcela zalité slunečními paprsky. V první chvíli jsem byl zcela oslepen a chvíli trvalo, než jsem si na příval světla zvykl. Spatřil jsem upravené trávníky, zastřižené akáty a kaštany s už zežloutlými listy, kašnu, uprostřed níž tryskala voda z tlamy kamenné ryby, po pěšinkách vysypaných pískem se procházeli řádoví rytíři v bílých pláštích. Žádný z nich však u sebe neměl zbraň. Když mě v doprovodu vrátného spatřili, pozvedli hlavy a zvědavě se za mnou dívali.

„Tudy, prosím, bratře cisterciáku,“ ukázal mi vrátný cestu ke dveřím ve vysoké kamenné věži.

Vystoupil jsem po několika schodech a obklopila mne temná chodba páchnoucí vlhkostí. Zdálo se mi, že mě vede do vězení a bezděčně mě přešel mráz po zádech při vzpomínce na žaláře v Olomouci a v krakovském Wawelu.

Naštěstí jsme se brzy ocitli na točitém schodišti, na které pronikalo úzkými vysokými okny venkovní světlo. Tísnivý pocit z dolní chodby ze mne spadl. Bylo zřejmé, že mě mlčenlivý vrátný nevede do nějaké vězeňské kobky, ale ke komusi velice důležitému.

Vskutku jsem se ve svém odhadu nemýlil. Ve druhém patře zaklepal černě oděný templář na tmavé dveře s kovovými ozdobami a zevnitř se ozval mručivý bas zvoucí nás dál.

Vstoupili jsme do velkého sálu, jehož stěny byly pokryty policemi se spoustou knih. Blíže pootevřeného okna stál u psacího pultu zamračený tlouštík s kulatou bradou porostlou zježeným vousem a nakrátko ostříhanými tmavými vlasy, oblečený v bílém, u krku sepnutém plášti s červeným křížem.

Když jsme vstoupili, ani neodložil brko, kterým cosi psal na pergamen, jen pozvedl hlavu, zvědavě na mě pohlédl a pak pokynem ruky poslal vrátného pryč.

Teprve když jsme spolu osaměli, představil se:

„Jsem Hugo Peraud, vizitátor templářského řádu. Co tě k nám v této neklidné době přivádí, bratře cisterciáku?“

Maličko jsem se uklonil se slovy:

„Jsem bratr Bartoloměj z kláštera Aula regia na Zbraslavi u Prahy.“

„Přicházíš k nám tedy až z Českého království.“ Vizitátor si mne se zájmem prohlížel.

„Ano. Hledám jednoho vašeho spolubratra, který mi zachránil život.“

„Chápu,“ odvětil Hugo Peraud věcně. „Zajímalo by mne však, proč ho hledáš právě zde.“

„Slyšel jsem, že se zde má sejít řádový sněm a templář, kterého hledám, byl viděn v jednom hostinci v Norimberku. Pravděpodobně směřoval sem do pařížského Templu.“

„Možná,“ odvětil vizitátor bezbarvým hlasem. Pochopil jsem, že ho musím něčím zaujmout a získat ho na svou stranu, jinak bude moje návštěva v Templu zcela zbytečná.

„Je to trochu dlouhý a poněkud zvláštní příběh. Máte-li na mne, bratře vizitátore, čas a máte-li ochotu mi naslouchat, jsem připraven vám ho přednést.“

Hugo Peraud odložil brko na pult a pohodlně se uvelebil na dřevěném, stříbrem a perletí vykládaném křesle, jehož opěradla pro ruce měly tvary dvou lvů, a ukázal mi vedle sebe na prostou dubovou sesli. Poděkoval jsem a usedl. Pochopil jsem, že žádnou byť sebefantastičtější lží vizitátora nezaujmu a proto jsem začal popravdě vyprávět o tom, jak mě právě ovdovělá královna Viola pověřila pátráním po vrahovi jejího manžela, českého a polského krále Václava Třetího.

„Cestou do Olomouce, kde k vraždě došlo, mě přepadli lupiči a zabili dva zbrojnoše, kteří mě doprovázeli. Málem by připravili o život i mě,“ líčil jsem vizitátorovi svůj příběh, „kdyby se na poslední chvíli neobjevili templářský rytíř a nezahnal lapky na útěk.“

„Co něm víte?“ zeptal se mě zase tím bezbarvým hlasem Hugo Peraud.

„Jen to, že se jmenoval Jan a tvrdil mi o sobě, že v jeho žilách koluje královská krev.“

„Hmmm,“ zamručel tlouštík v bílém plášti a zamračil se.

„Musím ještě říci, že templář Jan patrně využil chvíle, kdy jsem byl omráčený a zmocnil se průvodní listiny, kterou mě vybavila královna Viola Těšínská.“

„Proč by to dělal?“ zapochyboval vizitátor.

„Protože je důvodně podezřelý z vraždy českého a polského krále Václava Třetího.“

Kdybych se v té chvíli proměnil ve strašlivého baziliška, o jakém hovořil norimberský kupec Wolfgang, asi bych vizitátora řádu templářů nepřekvapil víc. Sotva jsem větu o vraždě dořekl, zrudl rozhořčením:

„Ale to je zcela neodůvodněné nařčení, bratře cisterciáku!“

„Nevím, zda je neodůvodněné. Dozvěděl jsem se, že se jistý templář sešel s římským králem Albrechtem Habsburským a domlouvali se na odstranění Václava Třetího. Podle všech náznaků, by to mohl být právě templář jménem Jan.“

Hugo Peraud si zamyšleně promnul svůj zježený vous.

„Je pravda, že jsme s Albrechtem jednali,“ pronesl náhle ztišeným ohlasem. „Důvody tohoto jednání však patří k tajemstvím řádu, které bych nerad porušil. Ale...,“ nyní vizitátor na chvíli zaváhal, „likvidace českého krále tématem našich rokování nebyla.“

Pak najednou jakoby se probudil ze spánku, vybafl: „Jakže vypadal ten váš templář Jan?“

„Vysoký, urostlý s hranatou bradou, jeho vlasy měly barvu slámy a oči byly šedé, pokud si ovšem dobře pamatuji.“

„Zdaleka neznám všechny příslušníky našeho řádu, ale podle všeho by se mohlo jednat o čejkovického komtura Jana Pražského.“

„Jan Pražský?“ opakoval jsem po něm nedůvěřivě. „Ale kde by přišel ke královské krvi? Že by to byl nějaký levoboček přemyslovského rodu?“

„Je mi líto, bratře cisterciáku. Nejsem oprávněn cizím osobám sdělovat cokoliv ze soukromí ostatních řádových rytířů. Zvlášť v této těžké době, kdy je náš řád vystaven útokům a pomluvám.“

Po těchto slovech se zvedl z křesla, sáhl pod psací pult a podal mi hustě popsaný rukopis.

„Jen čti, bratře, abys věděl, co o nás rozšiřuje sám král Francie a Navarry Filip, toho jména čtvrtý.“

Vzal jsem z jeho rukou pergamen a četl:

„...Nedávno nám bylo oznámením důvěryhodných osob odhaleno, že bratři řádu templářských rytířů, skrývajíce vlka v rouše beránčím, v rouše řádovém, napadajíce uboze náboženství naší víry, znovu v této době křižují našeho Pána Ježíše Krista, jednou již ukřižovaného pro spásu člověka, a zahrnují ho daleko těžšími urážkami, než pod jakými strádal na kříži, když při vstupu do řádu a při skládání řeholního slibu je jim předložen jeho obraz a oni z neštěstí, ba co dím, z ubohé zaslepenosti ho třikrát zapřou a ze strašné krutosti mu třikrát naplijí do tváře; a navíc poté, co svlékli šat, který nosili ve světském životě, nazí v přítomnosti toho, kdo je přijímá, či jeho zástupce, jsou jím líbáni v souhlase s odporným rituálem svého řádu nejprve níže páteře, potom na pupek a nakonec na ústa, k hanbě lidské důstojnosti. A poté, co urazili zákon boží tak hnusným počínáním a tak odpornými akty, jsou nuceni závazkem svého řeholního slibu a bez bázně, že pohaní zákony lidské, oddávati se jeden druhému, bez odporu, jakmile budou o to požádáni, v neřesti strašného a hrůzyplného konkubinátu...“

Zatmělo se mi před očima a samým zbožným rozhořčením jsem nebyl schopen číst dál. Vizitátor si všiml mého pohnutí a svým bezbarvým hlasem se mě zeptal: „Co tomu říkáš, bratře?“

„Je to ohyzdné a hnusné!“

„Souhlasím s tebou. Je ohyzdné a hnusné, jaké lži si navymýšlí francouzský král, aby nás zostudil v očích věřících.“

Znovu mi vytanula v mysli slova hvězdopravce de Ovieda o vředu na těle křesťanství, který musí být vyříznut.

„Ale proč by si francouzský král vymýšlel tak podlé pomluvy?“

„Hned z několika důvodů,“ začal mi vypočítávat Hugo Peraud. „Především jsme se poté, co nás Saracéni vytlačili z Akkonu a opustili jsme i Kypr, usadili ve Francii. Žijeme tedy ve Filipově zemi a přitom mu nijak nepodléháme. Král Filip je velice samolibý a mocichtivý panovník, který nesnese, aby v jeho království působilo vojsko, které je jen a jen Kristovo a kterému nemůže velet. Dále snad bratře víš, že náš řád je velmi bohatý. Vstoupilo k nám ze zbožných důvodů mnoho šlechticů, kteří řádu věnovali veškerý svůj majetek. A tak můžeme na nízký úrok, samozřejmě že ne tak vysoký jako Židé, půjčovat peníze a to dokonce i vladařům. Filip Čtvrtý bohužel patří mezi ně a protože šetrnost nepatří mezi jeho vlastnosti, nechce se mu dluhy splácet. Navíc by se rád zmocnil našeho majetku a stal se tak nejbohatším vládcem křesťanského světa. Štěstí, že nad námi drží ochrannou ruku Svatý otec Kliment. Ale ptám se, jak dlouho ještě? Právě včera se náš velmistr Jakub de Molay vrátil z Avignonu, kde se Svatým otcem jednal. Znovu byl prý ujištěn jeho podporou. Ale tento papež je slabý a přitom ctižádostivý člověk. Škoda, že nemá tolik síly jako zvěčnělý Bonifác, který dokázal králi Filipovi vzdorovat i za cenu, že se stal obětí násilí.“

„Slyšel jsem o tom, že ho králův kancléř pan Vilém Nogaret osobně zpolíčkoval.“

„Bohu budiž žalováno, jakého násilí je ten ďáblův zplozenec schopen vůči představiteli církve svaté a Božímu náměstku na zemi.“

Vizitátor po těch slovech smutně pokýval hlavou a pak najednou dodal: „Nuže bratře, pojď se porozhlédnout po našem Templu, abys viděl, že se tu nedějí žádné hříšné nepravosti, jak tvrdí král Francie a Navarry. Zařídím, aby tě přijal i velmistr našeho řádu. Snad nám tvoje svědectví pomůže, aby se ostatním křesťanům otevřely oči a spravedlivě poznali, kdo koná dílo boží a kdo se mu protiví.“

S těmito slovy mě vizitátor vyvedl na chodbu a prošel se mnou takřka celým Templem.

Musím přiznat, že se nijak nelišil od kláštera jiných řeholí. Snad jen tím, že se zde bratři templáři cvičili v zacházení se zbraní, jak to odpovídá jejich poslání jako Kristova vojska a ochránců svatých míst.

V podvečer mě přijal sám velmistr Jakub de Molay. Jeho komnata byla prosta vší světské nádhery, neviděl jsem tu žádné orientální koberce s vyšitými citáty z koránu, ani zlaté poháry a mísy naplněné perlami a drahokamy, jak se tvrdívá. Stěny jeho pracovny a ložnice zároveň byly jednoduše vybíleny a takřka jedinou ozdobu představoval velký dřevěný kříž s trpícím Kristem. Pod nevelkým oknem stál prostý dřevěný stůl zavalený knihami a vedle jednoduchého úzkého lože byly na zdi zavěšeny meč a štít s červeným hrotitým křížem.

„Prý hledáš jednoho z nás, bratře cisterciáku,“ zeptal se mne Jakub de Molay, vysoký mírně nahrbený muž s na ramena spadajícími prošedivělými kadeřemi a s mohutným šedým vousem. Jeho snědá pleť prozrazovala, že prožil velkou část života v daleké slunné Levantě a šikmá jizva na levé tváři svědčila o zranění utrpěném v boji s nevěřícími.

„Hledám muže, který mi zachránil život, ale který přitom snad připravil o život českého krále.“

„Prozradil mi bratr vizitátor, že by tím hledaným templářem mohl být komtur Jan Pražský.“

„Nevím. Musel bych ho vidět a mluvit s ním.“

„Uvidíme, co pro tebe, bratře cisterciáku, můžeme udělat. Zatím přijmi naše pohostinství. Po večeři ti naši řádoví bratři zavedou do jedné z ložnic pro hosty.“

„Rád bych se také pomodlil k Ježíši Kristu.“

„Jistě, bratr vizitátor tě doprovodí na nešpory v naší kapli zasvěcené Panně Marii.“

S tím jsme se s velmistrem rozloučili. Přiznávám, byl jsem přijetím poněkud překvapen a nechápal jsem, kde se vzaly všechny ty pomluvy templářů, které jsem před tím vyslechl. Vždyť je zdaleka neodsuzoval jen francouzský král. Že jsou prý templáři vředem? Sám jsem viděl, že je to jen ošklivé nařčení, vždyť ne nadarmo píše Plautus: »Nulla res citior apud homines quam fama« čili »Nic se mezi lidmi nešíří rychleji než pomluva«.

Přitom jsem však ani náznakem netušil, že se i pomluva dokáže zhmotnit a vyvolat lavinu, která pomlouvaného smete.

Errata:

31.07.2021 07:53