Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Gestapo

Ubytoval jsem se v hotelu Barbarossa, kde mě už zvědavě očekávali. Všechno se sem zatím doneslo, telefony jsou pro rozšíření informací skoro stejně užitečné jako internet.

„To jste vy?“ divil se bez obalu s netajeným nádechem obdivu recepční, když jsem si objednával pokoj na jednu noc.

„Byl jste dnes v novinách. Čech zastřelil dva hlavonožce, to je přímo tajná bomba!“

„Prosím vás,“ vybuchl jsem, „co byste dělal na mém místě vy? Metr před vámi leží kamarád a na něm veliké klubko chapadel. Vy byste nevystřelil?“

„Já bych se, s odpuštěním, asi pomočil,“ přiznal bez náznaku hrdinství recepční. „Viděl jsem jednou, co ta bestie umí. Přímo přede mnou zakousla dva kamarády a ještě dokázala utéci. Stříleli jsme po ní všichni. Podařilo se nám jedině rozstřílet naše napadené kamarády, ale těm stejně nebylo pomoci. Jak se vám to vůbec podařilo?“

„Možná mám štěstí,“ pokrčil jsem rameny. „Ale nezlobte se, celý den jsem řídil a potřebuji se vyspat.“

Ačkoli recepční viděl, že se mnou moc řečí nenadělá, sám se mi ochotně nabízel, že v servisu zajistí přestříkání auta barvou a nutné opravy. Přezírání podřadného Čecha bylo náhle minulostí.

„Stačí, když mi opraví reflektory a umyjí uvnitř kabinu, je celá od krve,“ povzdychl jsem si.

„Rozumím,“ přikývl recepční s pochopením. „Chcete si to opálení zachovat jako menzuru, památku na souboj. Máte pravdu, šrámy a jizvy bojovníka jen zdobí.“

„Tak jsem to nemyslel, ale na tom nezáleží,“ mávl jsem rukou unaveně.

„Ach, pardon, nevšiml jsem si. Musíte se z toho vzpamatovat, že? Doporučoval bych vám pořádně se vysprchovat, odpočinout si a rozhlédnout se po městě se střechy našeho hotelu. To někdy pomáhá. A o vašeho kamaráda se nemusíte bát. Budou ho operovat v Berlíně, je tam výkvět německých lékařů.“

Přivolal pokojského, aby mě dovedl na pokoj. Pokojský mi podal plátěný vak a poradil, abych ze sebe všechno shodil a zalezl pod sprchu. Až teď jsem si uvědomil, jak příšerně – smrdím. Měl jsem na sobě nejen Karlovu krev, ale také černou krev hlavonožců, vydávající ostrý sirovodíkový zápach.

Dlouho a pečlivě jsem se sprchoval, abych ze sebe ten smrad dostal. Pak jsem se oblékl do čistého a pokojskému vak s páchnoucím oblekem odevzdal k vyprání. Zajímavé, uvědomil jsem si, u nás bývají většinou jako pokojské ženy. Tady ani v hotelu, ani v restauraci nebyla jediná. Nejspíš byly soustředěny v ústavech Německých Matek.

Měl jsem všeho po krk, zavřel jsem se raději v pokoji a pustil si nahlas rádio. Nepodařilo se mi naladit stanici, kde by dávali nějakou slušnou hudbu. Mozartem by mi udělali radost, ale oni asi neměli nic jiného než ty pitomé nacistické flétny a bubny. Rádio jsem nakvašeně vypnul, seděl jsem raději v tichu a přemýšlel.

Obrovští hlavonožci jsou tedy inteligentní.

Že jsem osobně dva ty tvory zastřelil, mě sice mrzelo, ale nic jsem si nevyčítal. O jejich inteligenci jsem netušil a ti, co se na nás vrhli, žádnou neprojevovali. Považoval jsem je prostě za dravce, něco jako tygry zdejších pralesů. Napadli nás a bránili jsme se, to bylo v pořádku, v normě.

Až útok pomocí Stalinflasche mě naplnil podezřením. Když se mi to rozleželo v hlavě, pochopil jsem, že proti nám hlavonožec použil nástroj určený k zabíjení – zbraň. Nástroje i zbraně jsou ale příznakem jisté inteligence. Odtud byl jen krůček k celému poznání.

Všechno mi to ale převrátilo vzhůru nohama. Z obdivuhodné kolonizace pusté planety se rázem stala krutá a bezohledná – okupace. Hitlerovci se tedy nezměnili. Ačkoliv museli vědět, že mají proti sobě myslící bytosti, očividně je nerespektovali. Nerozhoduje, že se tito nehumanoidní tvorové lidem ani vzdáleně nepodobají – Němci kdysi nepovažovali za lidi ani většinu obyvatel starého světa. Inteligentní bytosti naopak brzy pochopily, že se musí vetřelcům postavit na odpor, jinak jim hrozí osud grosswolfů – úplná likvidace.

Co budu dělat dál?

Podle obdivných pohledů jsem si u Němců vysloužil jistý druh respektu. Ano, zastřelil jsem dva hlavonožce, zachránil jsem tím život kamarádovi. U Němců zřejmě nerozhodovalo, že to bylo v sebeobraně nebo při obraně kamaráda. Pro mě to naopak bylo jedinou přijatelnou omluvou. Střílet další, aniž by mě ohrožovali, bych ale od této chvíle považoval za zločin. Nevěděl jsem, co dál. Na jednu stranu jsem si měl blahopřát, že jsem to přežil. Že se mi podařilo hlavonožce zabít, to mě nenaplňovalo ani hrdostí, ani vinou. Nejvíc mě v této chvíli utěšovalo, že nejsem příslušníkem Wehrmachtu a nemůže mě nikdo nutit tyto tvory střílet. Vždyť to nejsou jen domorodci – ale páni tohoto světa!

Druhého dne za mnou do hotelového pokoje přišli tři muži v civilu. Představili se jako Tajná státní policie, Gestapo. Tím mi bylo všechno jasné. Jeden z mužů na mě začal mluvit lámanou češtinou, ale ujistil jsem je, že mě už Karl naučil německy dost na to, abych s nimi mohl hovořit německy.

Jistě je to příjemně překvapilo. Doufal jsem, že podlehnou stejnému dojmu jako ostatní a nebudou mě podezírat z něčeho, co jsem si jenom myslel. Samozřejmě jsem si uvědomoval, že by nebylo chytré ani taktické rozhořčovat se nad zacházením Němců se zdejšími myslícími tvory.

Nemýlil jsem se. Začali naprosto přívětivě a korektně. Musí prý vyšetřit, co se během cesty stalo. Rozložili si na stolku podrobné mapy a já jsem se pokusil najít to kritické místo, kde Karl sjel s cesty. Ukázalo se, že tam byla mírná esovitá zatáčka, zprvu doleva a hned nato doprava. Karl jel naslepo rovně, takže sjel se silnice.

Popsal jsem podrobně, jak došlo k přepadení a jak skončilo.

„Od toho místa jste řídil vy?“ zajímal se gestapák.

„Jawohl – mám přece zdejší vůdčí list.“

Vidět jej nechtěli, nebylo to asi důležité. Mohli si to ostatně zjistit předem.

„A cestou jste další bestie nezpozoroval?“

„Zpozoroval. Hodili na nás nějakou hořlavinu. Karl už seděl vpravo a křičel něco o Stalinově láhvi. Nestačil mi lépe vysvětlit, co to vlastně je, ale ta hořlavina se nás dlouho držela a navzdory silnému dešti nezhasla.“

„Naopak, déšť ji spíš podporuje,“ opáčil gestapák.

„Pardon, mám v tom směru mezery ve vzdělání,“ řekl jsem trochu omluvným tónem. „Nikdo mi to neřekl, ani Karl.“

Tu drobnou výčitku nepochopili a nechali bez povšimnutí.

„Kde to přesně bylo?“ chtěli vědět.

„To opravdu nevím,“ vrtěl jsem hlavou. „Pochopte, jel jsem jako ďábel, nesledoval jsem ani čas a kilometry, jen silnici před sebou, abych nehavaroval.“

„Proč jste do té bestie prostě nenajel? To přece nebylo těžké a měl byste na kontě i třetího!“

„Kdybych s jakýmkoli naším automobilem najel do překážky čelně, vyhodilo by mě to do výšky a skončil bych na střeše. U nás musíme překážky objíždět a ne do nich vrážet.“

„I když jde o nepřítele?“ mračil se gestapák.

„My na silnicích nemáme nepřátele,“ opáčil jsem. „Můžeme narazit leda na srnku, zajíce, kočku... Ale bezpečnější je vyhnout se.“

„Ach tak...“ změkl gestapák a přezíravě se ušklíbl. „Vy zkrátka i u nás jezdíte opatrně jako byste jezdil doma. Naše auta jsou ovšem stabilnější. Tady můžete na takovou překážku klidně narazit a smetete ji se silnice – ajn cvaj.“

„Pokud neobsahuje metrák donaritu nebo jiné výbušniny,“ namítl jsem. „Druhý hlavonožec, kterého jsem objel, explodoval.“

Řekl jsem jim o druhé nástraze, která naštěstí vybuchla až za námi. Zajímalo je to více než předtím.

„Vidíte – proto asi poslední dobou zničili tolik osamělých aut,“ rozbřesklo se gestapákovi. „Zmizelo i pár tanků, později je našli úplně spálené a zdemolované. A na to přijdete vy, úplný nováček!“

„Čirou náhodou,“ podotkl jsem. „Možná opravdu proto, že naše auta mají jiný tvar a my tím pádem jiné zvyky.“

Nabídli mi papír, abych jim nakreslil tvary automobilů staré Země. Vyhověl jsem jim obratem.

„A uměl byste nakreslit i jiné objekty ze starého světa?“ nadhodili. „Například – tvar stíhacích letadel?“

„Proč ne?“

Podíval jsem se na ně tázavě, ale potom jsem se sklonil nad papír a nakreslil zhruba tvar MiGu. Jen mimochodem jsem podotkl, že některá letadla mají měnitelnou geometrii křídel.

„Podivné,“ prohlíželi si to. „Proč měníte tvar křídel?“

Zdejší letadla nepřekonávala rychlost zvuku, takže to neznali.

„Při pomalých rychlostech je výhodné široce roztažené křídlo, při extrémně nadzvukových úzké šípovité křídlo,“ vysvětloval jsem.

„Byl byste ochoten sdělit to i našim leteckým odborníkům?“

„Proč ne?“ opáčil jsem. „To u nás není tajné.“

Mrkli na sebe udiveně, ale neřekli nic.

„Střílel jste někdy z našeho automatu?“ zeptal se jeden.

„Ne, ani ránu. Jen z parabelly. Dvě rány, dvě trefy, ale byla to asi náhoda. Na mém místě by se musel strefit každý.“

„Byl jste na vojně?“ vyštěkl druhý.

„Ano,“ řekl jsem. „V České armádě.“

„Z jakých zbraní jste tam střílel?“

„Z pistole a z automatu jako jsou vaše,“ pokrčil jsem rameny. „Malé osobní zbraně se skoro nezměnily.“

„Umíte řídit tank nebo letadlo? Dovedete obsluhovat ty vaše samonaváděcí střely?“

„Ne. To je záležitost specialistů a to já nejsem.“

„Ale říkal jste, že rozumíte počítačům.“

„Ano, ale pouze civilním.“

„To je těch počítačů tolik druhů?“

„Jistě. Miliony. Od malých jako zrnko máku až po velké, které potřebují celý sál. Chcete vidět úplně malý počítač?“

„Vy máte nějaký s sebou?“ podívali se na sebe.

Odepnul jsem digitální hodinky s kalkulačkou. Ukazoval jsem pánům z gestapa, jak ukazují čas, ale také jak dokážou počítat. Přesný čas samozřejmě neukazovaly, se zdejším se mezitím rozešel. Zato funkce kalkulačky pány zaujala.

„Jakže to vlastně pracuje?“ zajímali se.

„Uvnitř hodinek se nachází několik tisíc tranzistorů. To jsou takové malé elektronky.“

„Elektronky? Tisíce?“

„Vlastně to ani nejsou elektronky, pracují na jiném principu. Tranzistory byly vynalezené až po válce. Počítače obsahují milióny tranzistorů a vejdou se do aktovky. Největší na nich je obrazovka.“

„Obrazovka, která se vejde do aktovky?“

„V mých hodinkách je také obrazovka,“ předvedl jsem jim displej. „Sice malinká, primitivní, ale když si ji představíte asi takhle velkou, svítící a barevnou, pak máte zhruba představu o obrazovkách našich počítačů.“

„Neuvěřitelné. To je k dispozici i v civilním sektoru?“

„Samozřejmě. V Evropě má dnes každá rodina televizor. To je něco jako rádio, jenomže kromě zvuku přenáší i obraz.“

„Ale – to jsme přece kdysi vynalezli my, Němci!“

„Možná, ale dodnes je tady nepoužíváte. U nás jsou televizory všude. Jako vy máte v hotelových pokojích rádia, máme u nás veliké barevné televizory. Volíme si pořady z celého světa.“

„To je právě to, co nešlo. Pokusy dokázaly, že se dá televizní signál přijímat jen na krátké vzdálenosti.“

„Protože nemáte satelity. Erdetrabant. Krouží kolem Země a vysílají dolů. Nejde totiž o vzdálenost, ale o to, že se televizní vlny nedokáží ohnout za obzor. Jediný satelit ale obsáhne třetinu Země.“

„Zajímavé. Ale jak se tyto hodinky dají použít k zaměřování střel a vůbec...“

„Tohle jsou jen hodinky. Na zaměřování střel potřebujete větší a rychlejší počítače s jinými programy. Kamery jsou velké jako prst, sto miliónů tranzistorů, to všechno ale poberete do dvou dlaní.“

„A vaše bomby, co dovedou spálit celá města?“

„Slyšel jsem, že je prý máte také. Neměly by se lišit, aspoň podle toho, co Američané objevili ve vašich tajných fabrikách po skončení války v Evropě. Největší bomby totálně zničí oblast až sto kilometrů od výbuchu. Kdyby taková bomba spadla na Prahu, odnesou to prakticky celé Čechy.“

„Německo je ale větší než Čechy?“

„Pak by to byl cíl pro tři bomby. Pokud neexistují ještě větší, ale ty by byly tajné, nic o nich nebylo publikováno.“

„Zajímavé. Ale říkal jste i něco o tom, že samonaváděcí střely dokáží najít svůj cíl samostatně, aniž by na ten cíl bylo vidět.“

„Ano, dokonce i tehdy, když se cíl pohybuje. Najdou a zničí. Strategické křídlaté střely jsou rychlejší než zvuk, prokličkují mezi horami, takže je nikdo nespatří, dokud cíl nedostihnou – a pak už je pozdě. Atomové hlavice nevybuchují při dopadu, takže sestřelením nic nezachráníte – výbuch zničí všechno v obrovském okruhu.“

„A co hluboké kryty?“

„Zavalí je to. Pokud jsou příliš hluboko a z dobrého betonu, zavalí to přístupové chodby a z krytu se stane zazděná hrobka.“

„V tom případě díky za varování. Tvrdil jste, že by nás vzali do Bundesrepubliky Deutschland. Myslel jste to vážně?“

„Myslel jsem si to. Ale mezitím jsem zjistil, že to nebude tak jednoduché. Asi by to představovalo vážný problém.“

„Proč?“ podívali se na mě naježeně.

„Protože vás je milión. Kdyby vás bylo pár set, nanejvýš pár tisíc, to by Německo spolklo jako malinu, ale milión, uznejte, bude asi větší problém. Milión lidí nenaskládáte kam se vám zamane. Znamená to nejen tisíce bytů, ale i zajistit pro ně práci, potraviny...“

„Budeme o tom uvažovat,“ přikývl gestapák. „Zajistíme vám schůzku s předními německými odborníky. Budete-li jim odpovídat přinejmenším tak ochotně jako nám, bude to další důkaz vaší loyality k Novému Německu. Nemusíte ani zůstávat na jednom místě, jezděte si jak chcete. Ať pojedete, kam pojedete, budeme o vás vědět. Není žádný problém poslat pro vás letadlo a pak vás zase vrátit, abyste mohl pokračovat vcestování.“

„To jste mě potěšili.“

Pak se s omluvou odporoučeli. Oddechl jsem si. Mé informace nebyly tajné a neměly by poškodit náš starý svět. Mohly ale zapůsobit odstrašujícím dojmem na německé generály, plánující invazi. Nedělal jsem si iluze o dobrotě gestapáků, kterou mi snaživě předváděli. Tušil jsem, že by okamžitě skončila, kdybych se začal zpěčovat. Mohlo by mě zachránit jen to, že si budou jistí, že jim povím všechno co vím a že neřeknu jen to, co opravdu nevím.

Neměl bych raději mlčet o těžkostech spojených s návratem miliónu Němců na Zem? Hlavně – nezdůrazňovat nepromlčitelnost válečných zločinů? Mezi „starousedlíky“ je přece hodně těch, kteří mají plno másla na hlavě. Voják, který střílel Lidické muže, z nichž nejmladšímu bylo šestnáct let. Adolf Hitler tady přežil odplatu za největší tragédii v dějinách lidstva. A konečně zahájili i vyhlazovací válku proti zdejším nehumanoidům.

Ba ne, s návratem to nebude tak jednoduché...

Errata:

10.08.2021 21:04