Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Hamburk

Kromě Gestapa, jehož návštěvu jsem přečkal bez pohromy, jsem se stal v Hamburku středem pozornosti. Nejenom od personálu hotelu. Zastavovali mě na ulici docela neznámí lidé, gratulovali mi a přáli všechno nejlepší. Pochopil jsem to až ve chvíli, když jsem si z důvodů procvičování znalostí němčiny koupil na stánku noviny. Ačkoliv od této události uplynulo pár dní, byla v nich moje fotografie, sice trochu nezřetelná, ale každý mě mohl poznat.

Hrdina z autostrády Stuttgart – Hamburk.

Velkou radost jsem z toho neměl. Jakýpak hrdina? Napadly nás dvě místní bytosti, nedalo se pochybovat o jejich úmyslu zabít nás a já jsem je vyřídil. To bylo všechno. Být na mém místě kdokoliv jiný, udělal by nejspíš totéž.

Anebo by zmizel beze stopy a v příkopu by zůstal ohořelý vrak pancéřového automobilu. Jako se stalo několika před námi. Jednotka Wehrmachtu, která nás vyštvala z pevnosti U tří vrahů, se naopak stala předmětem kritiky. Ne za to, že nás vyštvala, ale za to, že krátce poté přišla přímo v pevnosti o dvacet devět mužů na šest rozstřílených hlavonožců, poměr mrtvých byl tedy skoro pět na jednoho.

Moc jsem na ty nadšené pozdravy nereagoval.

Nebyl jsem v šoku, jak všichni předpokládali. Ba ne, byl jsem v nemluvné náladě ze zcela jiného důvodu, než si všichni mysleli.

Požádal jsem recepčního, zda by mi nemohl vyjednat rozhovor s některým důstojníkem Wehrmachtu. Jako každé město měl Hamburk několik kasáren. Tvrdil jsem, že chci vědět co nejvíc o hlavonožcích. Recepční chápavě pokýval hlavou a zanedlouho mě zavolal do pokoje, že za mnou do restaurace přijde standartenführer z místní posádky. Je prý na mě zvědavý.

Poděkoval jsem mu a přesunul se do restaurace, kde jsem si především poručil oběd.

Ohlášený důstojník přišel za čtvrt hodiny, přesně podle slibu. Nabídl jsem mu židli a navrhl, že mu zaplatím oběd, když už musel kvůli mě vážit cestu přes město.

„Standartenführer Čtyřiačtyřicet,“ představil se mi.

Představil jsem se mu zrovna tak zdvořile a hned šel k věci.

„Potřeboval bych se dozvědět co nejvíc o hlavonožcích. Karl mi doporučil zeptat se některého důstojníka,“ vyslovil jsem hned na úvod svou prosbu.

„Vy jste je přece viděl na vlastní oči,“ ohrazoval se vyhýbavě.

„Ano, viděl. Kdybych měl víc času, snad bych si je prohlédl blíž, mně ale šlo o kamaráda a kromě toho, byla tam tma. To je jedna věc. Druhou je, že nás napadly příliš vynalézavě, alespoň při druhém a třetím útoku – zápalnou láhví a nástražnou pastí. Rozumíte mi?“

„Rozumím,“ přikývl důstojník a ztišil hlas. „Veřejně se to moc neříká, ale ty bestie jsou inteligentní. Proto je s nimi tolik problémů.“

„V tom případě by měli vědět pravdu alespoň vojáci, kteří se s nimi mohou setkat tváří v tvář. A vlastně každý, kdo chce jet lesem, i kdyby měl pancéřové auto.“

„Kdyby se to příliš rozkřiklo, nebylo by to dobré. Jen by to podkopalo sebevědomí vojáků i obyvatelstva.“

„Ale znalost těch skutečností může zachránit mnoho lidských životů. Podívejte se – právě jsem o tom diskutoval s pány od Gestapa. Divili se, proč jsem s autem uhýbal, když jsem uprostřed silnice spatřil zpříma stojícího hlavonožce. Naše auta jsou lehčí a překážky na silnici je snadno nadzvednou a otočí na střechu. Proto jsem hlavonožce objel – a ukázalo se, že nás to zachránilo. Byla to pouhá figurína naplněná výbušninou. Kdybych do ní narazil, už bych teď proti vám neseděl. Kdoví, třeba se i vám může časem taková informace hodit.“

„Zajímavý postřeh!“ zpozorněl.

„Jen tak mezi řečí jsem slyšel, že na silnicích už beze stopy zmizelo dost lidí, dokonce i tanky. Když nařídíte, aby řidiči podezřelé figuríny objížděli, místo aby se je snažili autem srazit, ušetříte třeba také několik životů.“

„Ano, ale divím se, že vás ani neinformovali, že ty informace jsou tajné.“

„Tajné?“ hrál jsem překvapeného.

„Jistě,“ přikývl důstojník. „To by měli znát jen velitelé kolon!“

„V tom případě jsem rád, že jsem vás požádal o rozhovor dříve než mě zpovídaly noviny. Vám to snad říci mohu, když o tom víte.“

„My ty informace poskytujeme všem, kdo se chystají na cesty po některých silnicích,“ kývl hlavou důstojník. „Vy jste ale výjimka.“

„Aha,“ přikývl jsem s chápavým tónem. „Čecha ať sežerou.“

„Ne, tak tomu není,“ odmítl prudce. „Měl jste na ochranu číslo Pětadvacet, veterána od samého začátku, znalce poměrů a hrdinu.“

„Ani jemu se do Grossregengussu nechtělo. Ale nás vyhnali z pevnosti U tří vrahů a jemu nezbylo než jet.“

„Vyhnali? Kdo?“

„Vypadalo to tak. Wehrmacht má přece všude přednost.“

„Ach tak – pak nešlo o žádné vyhánění, prostě jste jim museli uvolnit místo.“

Už jsem si natolik zvykl, co je ve zdejším pokřiveném světě považováno za normální, že jsem se nad tím ani nepozastavil. Jistě, Češi kdysi Němcům také jen „uvolňovali místo“, kdežto odsun Němců bylo neodpustitelné „vyhnání“.

„Dejme tomu. Ale jestli se chystám jet dál, potřeboval bych vědět, co všechno mi mohou vaši hlavonožci položit přes cestu. Karl říkal, že mi to ochotně řeknete.“

„Vy se chystáte jet dál?“ podíval se na mě udiveně.

„Proč ne?“ pokrčil jsem rameny. „Rozhodl jsem se podívat se do všech měst Nového Německa a zatím jsem navštívil tři – Berlín, Stuttgart a teď Hamburk.“

„Všechna města nenavštívíte,“ ujistil mě důstojník. Pak se ke mně naklonil a dodal: „Lipsko ty bestie před týdnem dobyly a úplně vyvraždily. V současné době útočí i na Essen a jsou s nimi problémy, ztráty jsou mnohem vyšší než dříve. Ty bestie se zatraceně rychle učí.“

Zamračil jsem se.

„Moc jste mě nepotěšil,“ podotkl jsem. „Slyšel jsem tady samé optimistické názory – a teď tohle. Myslíte, abych cestu raději zkrátil?“

„Doporučoval bych vám to.“

„Nemohl bych se od vás alespoň dozvědět, která území jsou bezpečnější než jiná?“

„Mapy bojišť jsou tajné.“

„Takže mi to nikdo neřekne, naopak mě tam všichni klidně pošlou, jako už jednou,“ povzdychl jsem si.

„Mezi námi, mapy okamžitého stavu bojišť by pro vás byly nebezpečnější než žádné mapy,“ uklidňoval mě dobrácky. „Ono se to mění každou hodinu. Kdybyste se spolehl na to, že je někde zcela bezpečno, bylo by tam pro vás neočekávané setkání s nepřítelem tím nepříjemnější. Trvalá ostražitost je nejlepší metoda.“

„Karl mi něco tvrdil o frontě, kterou Wehrmacht bezpečně drží a za kterou nepřítele nepustí. Tohle mi připadá, jako kdyby ta fronta byla ne proražená, ale přímo děravá – jako cedník.“

Důstojník se na mě podíval zle, ale pak se jeho obličej opět trochu rozjasnil.

„Snad s vámi mohu mluvit na rovinu,“ řekl tišším hlasem. „Kdybyste to nemyslel tak upřímně, nepokoušel byste se nás varovat. Koneckonců, pro nás vojáky může být informace o nepříteli důležitá – a vaše zvěst o nástražných figurínách plněných výbušninou může být velmi užitečná, zejména když čekáme, že nás co nevidět pošlou do protiútoku. Páni od Gestapa si to budou pro sebe nechávat tak dlouho, až na to přijdeme sami, ale za cenu několika desítek zničených tanků a panzer-vozů. Víte, s frontou je to tady skoro jako v Rusku. Je příliš dlouhá, než aby se dala vcelku uhlídat. Cedník? Ano, to je to pravé slovo. Jako když chcete cedníkem zastavit proud vody.“

„Aha,“ zamračil jsem se. „Jinými slovy, záruku mi nemůže dát nikdo a na nepřítele mohu narazit v podstatě kdekoliv.“

„Jistou nadějí jsou pevnosti. Osádka má k dispozici pro vlastní obranu světlomety a velkorážné kulomety, odrazí jakýkoliv útok. Ale ty bestie to už prokoukly, takže na naše pevnosti neútočí a tím víc se věnují kolonám vozů na silnicích – a v poslední době městům. Hájit kruh o průměru pár set metrů je snazší, než hájit kruh kolem města o poloměru od třiceti do sta kilometrů.“

„Takže okružní cesta kolem všech německých měst může být riskantní – skoro jako ruleta?“

„Jako ruská ruleta – pokud víte, co se tím kdysi označovalo.“

„Vím. Můžete mi aspoň přiblížit, jakými prostředky proti nám útočí? Pochopil jsem, že Stalinova láhev je láhev plná hořlaviny, která ulpí i na pancíři. Jaká další překvapení na nás používají?“

„Mají malé ruční praky,“ řekl důstojník. „Nestřílejí po lidech, strefují se malými kameny do reflektorů aut a tanků, často s udivující přesností. Jednak pak hůře vidíme, ale spíš to bude proto, že je silnější světlo oslepuje. Jsou to převážně noční tvorové.“

„Také důležitá informace,“ podotkl jsem.

„To tady zná každý – aha, promiňte, vy ne. Tak to aspoň víte, ale jak říkám, nespoléhejte na to. Stačí aby se trochu zatáhla obloha, nastane bouřka s lijákem, viditelnost klesne na pár metrů – a najednou je jednotka Wehrmachtu napadena se všech stran současně – a třeba v pravé poledne.“

„Díky za varování,“ přikývl jsem.

„Ale měl bych jednu prosbu,“ důstojník ztišil hlas. „Raději se nikomu nezmiňujte o tom, že jste se tohle dozvěděl ode mne. To jsou vojenské informace, buď tajné, nebo aspoň důvěrné. Vám to říkám jen proto, abych vám vyjádřil podporu. Prošel jste tady ohněm a zachránil kamaráda – to dovedeme ocenit. A taky jako revanš za vámi objevené nástražné figuríny.“

„Lidi si mají pomáhat,“ odmítl jsem jakékoliv díky.

„Samozřejmě. Mimochodem, slyšel jsem, že vaši rodiče měli ve staré Zemi vysvědčení o árijském původu. Je to pravda?“

„Viděl jsem je, ale pochybuji, že bych je sem dostal.“

„Ani nemusíte,“ rozjasnil se. „Pokud je měli vaši rodiče, máte naději, že to vysvědčení dostanete i vy.“

„Uvidíme,“ zarazil jsem ho. Na tohle téma se mi nechtělo moc hovořit. Bylo vidět, že i Karl o mně podával hlášení nahoru. Jinak by tady nemohli vědět o detailech, které jsem prořekl pouze před ním. Ale nejspíš to považovali za důležité, když to tu věděl každý – nebo přinejmenším důstojníci.

Rozloučili jsme se vzájemným přáním, ať přečkáme všechno ve zdraví. Tak jsem to řekl a dostal stejnou odpověď.

Měl jsem nějakou hotovost, ale nebylo jí tolik, abych si mohl dovolit všechno. Optal jsem se recepčního na cenu pokoje a spočítal si svůj pobyt tak, aby mi zbylo ještě dost prostředků na další cestování.

Auto bylo opraveno, nádrže plné. Hamburk nebyl tak velký jako jeho vzor ve staré Zemi, brzy jsem se v něm vyznal. To bylo pro mě signálem zvednout kotvy.

Mnohem častěji než dříve jsem sledoval zprávy. Z obvyklých nabubřelých hlášení z Vůdcova hlavního stanu o kolosálních úspěších Wehrmachtu nebylo těžké vyloupnout pravý obraz skutečnosti. Naučil jsem se hledat v nich mezi řádky to, co jsem potřeboval, skoro jako v nedávné historii u nás. Za Hitlera se nemluvilo o ústupech, jenom o zkracování front a o přesunech do předem připravených pozic. Tady to pokračovalo v tomtéž duchu. Kdykoliv jsem v rádiu slyšel o hromadném dekorování hrdinů, znamenalo to, že Wehrmacht někde dostal pořádně na kalhoty. Stačilo týden pozorně poslouchat v rádiu zprávy – a měl jsem v atlase zanesený tajný situační nákres současných bojišť. Nejhorší byla situace u Mnichova na jihu, hned po něm byl na tom špatně Norimberk obležený na severu. Ta dvě města se nacházela na křídlech fronty, proražené při zkáze Lipska a Essenu. Města jako Wilhelmshaven, Karlsruhe, Hannover a Rostock na tom byla relativně lépe, neboť byla od fronty oddělena nejen řetězy pevností, ale i městy, kdežto na opačné straně se mohla opřít o pobřeží u Fríských ostrovů. Stuttgart, Hamburk, Kolín a Brémy, ale také nejlépe opevněný Berlín, byly teď vlastně frontovými městy.

Dostal jsem ale varování, že se na to nemám spoléhat. Ani na bezpečnější trasu kolem Fríských ostrovů. Na předvoj nebo na malou skupinku hlavonožců bych mohl narazit v podstatě kdekoliv.

Zašel jsem ještě do servisu a nechal jsem si zhotovit na auto doplněk – nádržku na vodu, čerpadlo a ostřikovače. Nejen čelních skel, ale i kabiny, na kterou jsem si nechal namontovat plochou plechovou nádrž s třiceti litry vody. Na udivený dotaz mechaniků jsem klidně odpověděl, že je to zlepšovák proti Stalinovým láhvím.

„A víte, že to je úžasný nápad?“ rozzářil se šéf servisu.

„Navrhněte to Wehrmachtu,“ ponoukal jsem ho.

„Ale jako vynálezce uvedu vás,“ sliboval mi.

„Když to podáte jako patent pod svým číslem, nebude mi to vadit. Jde mi jen o to, zda to pomůže nebo ne.“

Znělo to docela uznale a pak už se opravdu snažili. Nádrž byla hotová během půlhodiny. Požadoval jsem, aby ji připevnili odspodu šrouby s kličkami, aby se daly zevnitř odšroubovat a nádržku odhodit. Zdůvodňoval jsem to tím, že by při proražení přestala střechu chránit. Odhodit část hořící střechy může v kritické chvíli významně pomoci.

„Češi bývali vynalézaví!“ komentoval to jeden z mechaniků.

„Poslyšte, vždyť se váš kamarád ještě neuzdravil,“ ptali se mě udiveně v recepci, když jsem se odhlašoval.

„Co se dá dělat, pojedu bez něho.“

„Sám?“ O recepčního se pokoušely mdloby.

„Proč ne?“ pokrčil jsem rameny. „Myslíte si, že jenom Němci mají odvahu? Třeba se mýlíte.“

„To je sebevražda!“ mínil recepční.

„Třeba ne,“ pokrčil jsem rameny. „Jeden člověk může projít, kudy neprojde celá divize. Už proto, že jedno auto nebude nápadné. Tiger naštěstí neřve, umí jezdit docela potichu.“

„Ale přece jen...“ otřásl se recepční. „Kterým směrem se dáte? Vracíte se, nebo jedete dál?“

„Ještě nevím,“ řekl jsem ležérně. „Rozhodnu se až vyjedu z Hamburku. Buďto na Düsseldorf, nebo na Kolín.“

„Rozhodně nejezděte na Kolín,“ varoval mě. „Nemuselo by to s vámi dopadnout dobře.“

Nasedl jsem a nastartoval motor. Tiger si zabrumlal a za obdivných – nebo zděšených – pohledů přihlížejících se rozjel směrem k výpadové silnici.

Errata:

10.08.2021 21:04