Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Xijtra

Vyrazil jsem směrem na Frankfurt. Vstal jsem bohužel pozdě, zapomněl jsem totiž recepčního požádat o vzbuzení. Má chyba. Navíc mě čekala dlouhá cesta do Frankfurtu. Návrat by předpokládal průjezd oblastí tuhých bojů, do nichž jsem se nemínil zaplést. Neměl jsem v úmyslu za Nové Německo bojovat a nechat se potom im memoriam dekorovat rytířským křížem. Moje přesvědčení se nezměnilo, uvnitř jsem byl trvale v opozici, ačkoliv jsem se vyvaroval dát to najevo. Má společná lidská příslušnost nemohla přehlušit můj odpor ke Čtvrté říši. Ostatně jsem měl důvodné obavy, že by po mně neštěkl pes, kdybych z toho mlýna nevyvázl živý.

Frankfurt se rozkládal na poloostrově odděleném od pevniny nepříliš vysokým pohořím. Podle mapy se tam silnice vinula točitými serpentinami a ačkoliv zprávy z té oblasti nebyly dramatické jako z Essenu, kde podle náznaků v rádiu probíhaly urputné boje, dalo se čekat, že problém může nastat kdekoliv. Na cestě do Frankfurtu měly ležet tři pevnosti, Divoká svině, Šedá tlama a Krvavá skála. Opravdu pochmurná jména pro motoresty! Důležité pro mě bylo, zdali se mohu spolehnout na jejich ochranu. Nedojedu-li až do Frankfurtu, mohu se na noc ukrýt v jejich pevných betonových zdech. Samozřejmě, pokud mě odtud Wehrmacht nevyžene.

Číšník u snídaně i recepční se mě od další cesty snažili odradit.

„Brémy jsou dnes frontové město a Norimberk je prý obležený hlavonožci,“ varovali mě.

„Jedu do Frankfurtu,“ ujišťoval jsem je. „Je na poloostrově, má přece výhodnou polohu.“

„Ano, tam se dá vydržet dlouho, ale jen když tam dojedete,“ chmuřil se recepční. „Frankfurt i Norimberk jsou chráněná města, ale mohlo by se stát, že se z nich už nedostanete.“

Já jsem však na jejich dobré rady nedal.

Vyrazil jsem do poledního horka. Cesta byla úmorná. Teploty se přešplhaly přes čtyřicet ve stínu a mohl jsem si gratulovat ke svému zlepšováku s přídavnou vodní nádrží na střeše. Bez ní bych cestoval v rozpálené peci, takhle jsem měl dojem, že sedím jen v sauně. Večer mě napadlo dát si na střechu ručník, namočený ve vodě. Účinkovalo to první hodinu – teplota v kabině klesla na celkem snesitelnou úroveň. Pak ručník vyschl a teplota začala stoupat. Čas mi byl vzácnější než pohodlí – zastavil jsem jen na okamžik, abych strhl ručník a hodil jej zpátky do kabiny.

Silnice se za chvíli změnila v serpentinu. Tiger seděl na silnici výtečně, ale v zatáčkách jeho pneumatiky žalostně kvílely. Mohl jsem si vybrat – rychlost či nenápadnost. Zvolil jsem rychlost, řezal zatáčky šedesátkou, na krátkých přímých úsecích přidával do osmdesáti.

První pevnost, Divoká svině, se přede mnou zjevila kolem čtvrté hodiny odpolední. Zpozorovali mě a otevřeli na chvíli vrata. Zajel jsem dovnitř a v restauraci si objednal eintopf a láhev místní minerálky na osvěžení. Pevnost Divoká svině ležela na minerálních pramenech, které se ještě nedávno vozily do celého Německa. Dnes byly prameny jen pro zdejší potřebu.

„Chcete jet rovnou dál?“ divil se barman.

„Kousek odtud je přece Šedá tlama,“ odtušil jsem. „Kdybych se nedostal až do Frankfurtu, mám kde přespat.“

„Zatelefonuji tam, aby vás čekali,“ nabízel mi barman.

Souhlasil jsem a hltavě pojídal horkou hustou polévku.

„Poslyšte,“ vrátil se za chvilku barman. „Nechcete tady přece jen zůstat na noc? Nemohu se tam dovolat. Dovolám se bez problému do Brém i dál do Hamburku, ale do Šedé tlamy ne a dál už také ne. Nejspíš bude přerušené telefonní vedení, ale je mi to divné.“

„Jedu dál,“ řekl jsem lakonicky. „Možná vám odtud zavolám, abyste neměli starosti.“

Zaplatil jsem a nasedl do Tigra. Otevřeli mi bránu na opačné straně a já jsem vyjel na další klikatou silnici.

Slunce stále pražilo, ale tentokrát jsem zpomalil. Cosi nebylo v pořádku a převážila opatrnost. Tiger se v zatáčkách jen ploužil, na rovinkách jsem ani nezvyšoval rychlost. Čtyřicítkou jsem i tak musel dojet do pevnosti za pár minut, byla sotva dvacet kilometrů vzdálená.

Konečně jsem spatřil typickou kupoli. Pevnost Šedá tlama byla umístěná na volném prostranství, takže byla dobře vidět z velké dálky. Zarazilo mě ale, že její vrata byla otevřená. Že by se barman přece dovolal a už tu na mě čekali?

Náhle jsem sundal nohu s plynu.

Obrovská vrata nebyla otevřena. Byla vyvrácena.

Proto se sem nikdo nemohl dovolat!

Jediným pohledem jsem zjistil, že také na opačné straně jsou vrata vyvrácená. Napadlo mě, že mám na vybranou. Otočit se – i to bych nejspíš stihl – anebo raději zničenou pevností projet na plný plyn a pokračovat v cestě. Třetí možností bylo zastavit, ale to už mohla být čirá sebevražda.

Rozhodl jsem se přidat plyn. Mercedes Tiger zařval a skočil vpřed. Proletěl zničenou bránou a obloukem objížděl kupolovitou stanici. Zpozoroval jsem v otevřených pancéřových dveřích pevnosti pět – šest překvapených hlavonožců, ale nezdržoval jsem se počítáním. Tiger proletěl další bránou a zmizel jim v serpentině za strmou skálou. Silnice tu byla delší kus přímá a ručička tachometru se na ní stačila vyšplhat až na sto čtyřicet.

To tedy byla klika!

Hlavonožci měli na denním světle barvu zemitě hnědou, jen s nepravidelnými tmavozelenými skvrnami, na vnitřní straně chapadel byli světlejší do okrova, jemné přísavky na chapadlech měli krémově nažloutlé. To bylo všechno, co mi za ten okamžik utkvělo v paměti.

Vzápětí jsem poznal, že to nebude jednoduché. Další zatáčka mě nepříjemně překvapila. Vjel jsem do ní po krátkém brždění, ale i tak jsem musel mít nejméně osmdesátku. Tiger se naklonil, nejspíš jel po levých kolech, ale zatáčku jsem projel a opět dosedl na všechna. Mimozemským hlavonožcům jsem unikl, abych se teď málem rozbil o tyhle pitomé žluté skály?

Tiger přičinlivě vyšplhal do kopce, pak opět klesal dolů. Nad vrcholem dalšího stoupání jsem si všiml, že přede mnou visí podivný černý mrak. Menší deštík bych uvítal, ale kdyby to měl být opět nějaký německý liják, nebyl by vůbec příjemný. Přišly další zatáčky, ale když jsem vyjel zpoza nízké skály, zjistil jsem, že ten mrak vůbec nevypadá přirozeně. Byl to oblak dýmu, stoupající z další pevnosti.

Jmenovala se Krvavá skála a - hořela plným plamenem.

Také teď jsem si na dálku všiml obou bran. Vyvrácená ale byla jen ta na mé straně. Protilehlá brána byla zavřená. Byla to – past.

Situace byla kritická. Obrátit Tigra a risknout pokus o návrat? Pochybuji, že by se mi podruhé podařilo projet pevností Šedá tlama. Tam by mě už čekali a navíc by měli dost času se připravit. Druhá možnost byla drzejší. Projet okolo vnitřní kupole pevnosti až k další bráně, otevřít si ji a odjet. Bylo to bláznivé, ale jen tak bych se dostal na silnici k Frankfurtu, která mohla vést k záchraně.

Na uvažování jsem měl jen několik okamžiků. Další možnost, která mě napadla, byla vyloženě úniková. Kdyby se až uvnitř ukázalo, že vrata neotevřu, mohl bych vnitřní část pevnosti prostě obkroužit a opustit ji prvními vraty. Pak bych ovšem musel realizovat původní záměr – projet pevností Šedá tlama. Na nic víc jsem nepřišel.

Tiger vjel rozbitou branou a smýkl se doleva. Musel jsem jet po směru hodinových ručiček, abych zastavil auto levým bokem proti druhé bráně. Jinak bych musel nejprve obíhat auto a pak se stejnou cestou vracet, což by nahrávalo hlavonožcům. Jak správně říkal Karl, byl jsem naprostý zelenáč, jinak by mě to ani ve snu nenapadlo.

Přetočit volant na opačnou zatáčku, vyrovnat smyk, klid, tohle zvládnu, brzdy. Obrovská vrata přímo vedle mě, otevřít dveře – a ven!

Vyskočil jsem. Věděl jsem, že vrata obsluhují vrátkem, nebo ručním kladkostrojem z nedaleké strážnice. Kéž by fungoval! Rozrazil jsem prudce dveře – a strnul jsem.

Strážnice byla plná hlavonožců.

Ale nebyly to bestie, které mě mohly ohrozit. Taková tu byla jedna, naštěstí se nacházela na druhé straně místnosti. Ostatní – bylo jich něco kolem třiceti – byly menší bytosti, mláďata, světlejší barvy než dospělí. Padl jsem tady nejspíš na mateřskou školku, nebo na něco podobného.

Když jsem tak mezi ně vtrhl, nastalo nepředstavitelné pištění. Všechna se hnala co nejdál ode mne, takže zasypala tu jedinou, která by mě mohla ohrozit. Jen dvě z nich, asi v zoufalství, skočila přímo na mne. Podařilo se mi vztáhnout proti nim ruce a okrově žlutá mláďata zachytit ještě ve vzduchu.

Překvapilo mě, že jejich chapadla nebyla ani slizká, ani vlhká. Jako bych držel v rukou klubko hadů, celkem příjemně vyhřátých na sluníčku. Ani hadi nejsou slizcí, jak se o nich někdy tvrdí. Jako kluk jsem kdysi chytával užovky a slepýše – a pouštěl je na svobodu. Jenže teď jsem neměl čas na podobné výzkumy. Ostatní mláďata se náhle rozprchla do všech stran a já jsem tu stál nehnutě sám proti jediné obludě, jenže bezbranný – štěně proti grizzlymu. V každé ruce mládě, takže jsem nemohl sáhnout pro parabellu a vystřelit. Musel bych jedno z mláďat odhodit, ale mohl bych mu tím ublížit. A to se mi nezdálo fér.

Strnul jsem jako mrtvý brouk, ale ani hlavonožec proti mě na opačné straně strážnice se nehýbal. Chvíli jsme se jen měřili pohledy. Veliké žluté oči každou vteřinu mrkly, já jsem to vydržel déle.

Pak jsem pomalu položil jedno mládě na podlahu strážnice a připravil jsem se tasit parabellu. Můj protivník se nehýbal. Jakmile se mládě ocitlo na zemi, dalo se kalupem na úprk, ale hlavonožec se stále nepohnul. Napadlo mě, že asi nechce ublížit druhému mláděti, které jsem držel. Snad bych si mohl s mládětem v náručí vynutit volný odchod! Ale ihned jsem to zavrhl. Vždyť je to přece mládě.

„Běž taky a příště mě nestraš,“ řekl jsem druhému česky a také jsem je položil na podlahu.

„Ty nezabíjíš?“ ozvalo se přede mnou.

„Mláďata se zabíjet nemají,“ odtušil jsem.

Až teď mi došlo, že promluvil hlavonožec, stojící přímo přede mnou. Německy! Znamenalo to, že tyhle bytosti ovládají řeč svých nepřátel. Bylo to podivné, poslouchat lidskou řeč nepozemské bytosti. V jejím hlase byl skřípavý, nepozemský přízvuk, ale rozuměl jsem jí naprosto perfektně.

„Ani vás nechci zabíjet,“ dodal jsem okamžitě. „Když na mě zaútočíš, bránit se budu – ale raději bych se domluvil po dobrém.“

„Proč?“ nedůvěřoval. „Všichni nás zabíjíte, i ty máš zbraň.“

„Já jsem výjimka,“ opáčil jsem. „Patřím k jinému národu. My se raději dohodneme. To neznamená, že se nechám zabít bez odporu. Vy přece náš druh také zabíjíte. Ale opakuji ti, nemám zájem vraždit, raději bych se dohodl.“

Místo odpovědi vydal hlavonožec slabý skřek. Polekalo mě to a ohlédl jsem se. Za mnou ztuhl jakoby těsně před skokem jiný a další čtyři jsem viděl stát za ním. Pořádně se mi při tom pohledu roztřásla kolena. Uvědomil jsem si, že pro mě definitivně neexistuje cesta zpět. Byl jsem dokonale obklíčený. Byla to hra vabank – buď je přesvědčím, že vyjednávání bude výhodné pro obě strany – nebo mě zabijí.

Příslovečný Rubikon jsem vlastně překročil už dávno předtím, ale neměl jsem na úvahy čas, musel jsem se soustředit na vyjednávání.

„Zabíjení se mi nelíbí,“ opakoval jsem pro jistotu pro ty za mnou. „Raději se domlouvám v dobrém.“

„My také,“ zazněla odpověď. Promluvil jeden z hlavonožců za mnou, ve dveřích, také německy. „Ale zabíjet jste začali vy.“

Obyvatelé světa -Xijtra-

„Jistě,“ souhlasil jsem a obrátil se k němu. „Souvisí to s tím, kdo z našeho světa se sem dostal jako první.“

„Jak tomu máme rozumět?“ přišla otázka opět od prvního. Nutili mě stále se otáčet, podle toho, komu z nich jsem měl odpovídat, ale to by bylo poslední, co by mi vadilo. Mnohem horší bylo, že jsem měl neustále některé v zádech a netušil jsem, co právě dělají. Mohli po mně skočit, nebo mě praštit. Nebylo to příjemné pomyšlení.

„Na naší staré Zemi byla nepříliš dávno skupinka zločinců,“ začal jsem jim chvatně vysvětlovat. „Jejich posledním zločinem bylo zabíjení, nazývané válka. Chtěli tak pro sebe získat větší výhody, než mají ostatní lidé. Toto největší zabíjení v dějinách skončilo porážkou těch, kdo je vyvolali. Nevzdali se ale, a uprchli do vašeho světa, kde v zabíjení pokračují. To je špatné, ale oni se tady připravují na návrat do našeho světa a i tam se chystají zabíjet.“

„To známe. Ale jaké je tvoje místo v téhle historii?“

„Unesli mě do vašeho světa a teď mě chtějí využít proti mému národu. Mám pro ně velkou cenu, neboť jsem odborníkem v novém vědeckém oboru, který u nás vznikl až po jejich útěku.“

„A jak ses rozhodl?“ vyštěkl na mě jeden zezadu. „Jak se zdá, získal jsi tady neočekávané výhody. Nedrží tě násilím a máš možnost cestovat vlastním vozidlem. Tu výsadu nemají ani mnozí zdejší.“

„Žádné výhody nevyváží, že jsem tady nedobrovolně proti své vůli,“ ujistil jsem ho. „Rozhodně jim pomáhat nemíním. Ale všechno se zkomplikovalo, jakmile jsem pochopil, že zde existujete vy.“

„Ty jsi to nevěděl?“

„Zpočátku ne. Domníval jsem se, že ta skupina tu prostě našla útočiště, kde se připravuje na návrat.“

„A kdy jsi zjistil, že tu jsme my?“

„V podstatě ve chvíli, kdy jsem musel dva z vás zabít.“

„Ty jsi nás vraždil?“ zaskřípěl za mnou nepříjemný hlas.

Nebylo to ode mě chytré. Ale nakonec by se to dozvěděli tak jako tak, raději jsem vsadil na upřímnost.

„Jak říkám, raději se domlouvám v dobrém. Ale bráním se, když mě chce něco zabít. Vaši krajané mě zabít chtěli, proto jsem se bránil. Nic víc.“

„A proč se nebráníš teď?“

Znělo to skoro výsměšně. Pravda, teď mě tady měli jako na talíři, jen osolit a opepřit. Neměl jsem v úmyslu zabíjet je, ale teď bych nejspíš nestihl ani tasit, natož vystřelit. Nezbylo mi, než vsadit jen na přesvědčování.

„Změnily se dvě podstatné věci,“ odtušil jsem. „Předně jsem se dozvěděl, že bytosti, které mě předtím napadly, jsou inteligentní. Předtím jsem byl záměrně lživě informován, že jste nemyslící zvířata, která nás loví pro potravu a se kterými se jednat nedá. Vypadalo to věrohodně, dohoda je možná jen s myslícími. Nejdůležitější změnou bylo, že jsem pochopil, že nejste zvířata, ale myslící tvorové.“

„A ta druhá věc?“

„Pochopil jsem, že v tomto světě pokračuje válka, která u nás už dávno skončila. Pochopil jsem, že poražení zločinci tady dál vraždí, tentokrát ne moje krajany, ale vás. Myslím si, že bych měl pomoci spíše vám než jim. Tohle je váš svět, ne jejich.“

„Pomáhat nám – proti vlastním? Zrádce vlastních je ještě horší než nepřítel!“

Zase to přišlo ode dveří. Není to dobré, uvědomoval jsem si. Oni mají své představy o zradě – a jsou zřejmě zaujatí.

„Hodně záleží na tom, koho považovat za zrádce a koho za nepřítele,“ vybuchl jsem. „A také záleží na tom, kdo má být zrazen. Já bych mohl naopak považovat za zrádce vás.“

„My nikdy nezrazujeme,“ zaskřípal hlas za mnou.

„Slušné bytosti by měly držet společně proti zločincům, ať už jsou jakéhokoliv původu. Já se za zločince nepovažuji – a vás také ne. Tedy – zatím ne.“

„To je velice zajímavé,“ odtušil klidnějším tónem hlavonožec, obklopený mláďaty. „Očividně se nás snažíš přesvědčit, že hranice mezi slušnými bytostmi, jak říkáš, a zločinci, vede úplně jinudy, než jak to vypadá dosud. Nemýlím se?“

Hlavonožec od mláďat mě, jak se zdálo, začínal chápat. Kéž by tomu tak bylo!

„Ano, tak to myslím,“ přikývl jsem.

„Jenže zločiny tvých krajanů v našem světě dosáhly hvězd,“ promluvil opět hlavonožec od mláďat. „Chystáme se je v nejbližší době vybít a jejich kolonii zničit.“

„S tím ovšem nesouhlasím. Uznávám, že jsou tu nežádoucí, ale vyvraždit je nebude správné.“

Jednoduché odpovědi – ale vyvolaly zmatek.

„Proč vlastně nesouhlasíš s jejich vybitím, když jsi sám říkal, že patříš k jiné skupině?“

„V našem světě z toho národa zůstala větší část. Utekli sem jen jejich vůdcové. Ostatní pochopili, že jejich snažení nebylo správné. Chápu, že tu Němci nejsou v právu, ale není nutné vyvraždit všechny. Stačí zbavit je vůdců, jako prve u nás. Zbývající nebudou nebezpeční. Mohli by se vrátit domů v míru a ne jako dobyvatelé, jak to zamýšlejí jejich vůdci.“

„Vy byste si je vzali zpět?“

„Měli bychom. Je to naše povinnost. Potíž je v tom, že se zde rozmnožili a bude těžké najít pro ně v našem světě místo. Náš svět je přeplněný, ale tady zůstat nemohou, to je mi jasné. Musíme vymyslet, kam je dáme. Další potíž je, že se v našem světě o téhle kolonii neví. Cestu k vám objevili oni, my to ještě neumíme.“

„Oni ten způsob objevili?“ ubezpečoval se ten ode dveří. Jeho hlas zněl skoro posměšně.

„Zdá se, že ano,“ přikývl jsem. „My to neumíme.“

„Aha,“ souhlasil hlavonožec od mláďat. „Takže bychom to měli nějak uzavřít. Chceš se nám – vzdát?“

Zaváhal jsem. Kapitulovat jsem nechtěl. Nejspíš by mi v této chvíli nic jiného nezbývalo, zabít by mě mohli tak jako tak.

„To není to správné slovo,“ zavrtěl jsem hlavou. „Chtěl bych se s vámi dohodnout. Nechci zabíjet. Ale vzdát se – to má přece jen trochu jiný význam.“

„Možná. Ale – jsi ochoten odjet s námi, kam ti určíme?“

„Pokud to bude potřebné k jednání – ano. Nic víc.“

„Dobrá,“ souhlasil hlavonožec od mláďat. Potom zaskřehotal – a ti u dveří okamžitě odstoupili.

„Vezmeme tě k nám. Pojedeme tvým strojem, souhlasíš?“

„Jistě. Chci jednat, musím pro to tedy něco udělat.“

„Vezmeš i naše mláďata?“

„Pokud se vejdou dovnitř, proč ne?“

Hlavonožec vydal několik skřeků. Potom mě vypoklonkoval před strážnici. Zatímco další otevírali zručně vrata, nasedl jsem do Tigra. Vedle mě se do kabiny nasoukala větší bytost, než konstruktéři předpokládali, zatímco na zadní sedadla se rychlostí povodně nahrnula mláďata. Auto se zhouplo na doraz pérování a kabina se okamžitě naplnila nepříjemným zápachem sirovodíku, ale uvědomoval jsem si, že to je nepatrná cena ve srovnáním s tím, co se mohlo stát. Spustil jsem na své straně nejen pancíř, ale i sklo, aby se v kabině vytvořil za jízdy průvan.

„Budete mi muset ukazovat, kudy mám jet, já cestu neznám,“ řekl jsem a nastartoval.

„Dlouho můžeš jet po vaší tvrdé cestě,“ ujistil mě hlavonožec.

Pomalu jsem se rozjel. Projeli jsme dokořán otevřenou bránou. Silnice pokračovala dalšími serpentinami. Tiger si spokojeně brumlal a jeli jsme. Čtyřicet, šedesát ale víc ne. Projeli jsme první zatáčku, rovinku, druhou zatáčku a třetí. Skály po obou stranách se vyhladily, teď tu byly jen strmé svahy.

„Tady vaši tvrdou cestu opustíme,“ upozornil mě hlavonožec a ukázal chapadlem na sotva znatelnou stezku, která od této zatáčky pokračovala strmě do kopců.

Zařadil jsem jedničku a motor zavyl. Kopec by strmý jako na střechu, ale Tiger to zvládl. Vyjeli jsme nahoru. Před námi byl hustý les. Neuvažoval jsem, zda projedeme a spolehl se na jejich znalosti. Snad věděli, kudy se projet dá a kudy ne – kdyby to nešlo, zastavím.

Hlavonožec mě dirigoval vlevo a vpravo. Tiger kličkoval mezi stromy, ale nikde se neotřel tak, aby ulomil větev nebo pokácel křoví. Zdejší les vypadal jako naše středoevropské, kultivované lesní kultury, ne jako prales. Nebyly v něm sice cesty, ale mezi obrovskými kmeny stromů bylo dost místa pro Tigra. Ujeli jsme skoro kilometr, když jsme narazili na oblast vykáceného lesa. Stromy tu byly zpřerážené, mezi nimi veliké, hluboké jámy. Nedalo se to projet a musel jsem na kraji té spouště zastavit.

„To udělali tvoji krajané,“ vyčetl mi hlavonožec, ale ne příliš tvrdě. „Všimli si, že jsme se tu shromažďovali.“

„Ach tak,“ uvědomil jsem si. „Bombardéry Siegfried?“

„To nevím, nemohu vědět a vlastně ani nechci vědět,“ odtušil hlavonožec. „Výsledek je snad vidět dostatečně.“

Vystoupili jsme z auta. Zanechal jsem Tigra pod korunami stromů, nebral si s sebou nic, než to co jsem měl na sobě. Museli jsme přes to kilometrové vybombardované pásmo přejít pěšky. Slunce stále pražilo a já jsem se podivoval, s jakou lehkostí se hlavonožci lesem pohybovali. Skoro bezhlučně se ta smečka mláďat mihotala vpravo i vlevo, zatímco pode mnou neustále praskaly uschlé větvičky.

„Naštěstí pro nás jste dost hluční,“ podotkl Kopffüssler, ale bez jakéhokoliv emotivního náboje. Prostě konstatoval fakta.

„V našem světě na tom tak nezáleží,“ odtušil jsem. „Někdy je dobře, když před námi zvěř včas uteče.“

„Pro vás – nebo pro tu zvěř?“ opáčil hlavonožec.

„Někdy tak, někdy naopak,“ přikývl jsem. „Je to lepší pro obě strany, když si jdeme s cesty.“

Přeskakoval jsem vývraty a obcházel krátery po bombách. Hlína se mi drolila pod botami a padala do jam, kde často žbluňkla do vody. Většina kráterů byla zatopená vodou. To by nebylo nic divného. Půda tu byla vlhká a hladina spodní vody nejspíš nebyla hluboko.

„Jaké máš číslo?“ zeptal se mě náhle hlavonožec.

„Mám sice i číslo,“ odtušil jsem, „ale u nás k odlišení raději používáme jména. Známí mi říkají Ota Vávra.“

„Tím jste opět blíž k nám, než zdejší ...lidé,“ uvažoval nahlas hlavonožec. „My používáme jména. Já se jmenuji Uaxio, přesněji, to z mého jména zbude, když vynechám všecko, co vy nejste schopní vyslovit. Chceš-li, můžeš mě tak nazývat.“

Zastavil jsem se na okamžik a obrátil se.

„Souhlasím. U nás je ale zvykem podat si přitom ruku.“

Natáhl jsem k němu pravačku. Otrnulo mi už od strachu, který jsem pociťoval od prvního okamžiku setkání s nimi, jen co je pravda! Teď jsem byl jen nesmírně zvědavý.

„Zajímavé,“ podotkl. Vzápětí se k mé dlani nakrátko dvěma přísavkami přisálo jeho chapadlo. Potom jsme se oba stáhli.

„My se také dotýkáme končetinami. Až na to, že jich máte míň a jiné než my.“

„Nám to stačí – a vy jistě také umíte zacházet s tím, co vám příroda vytvořila,“ usmál jsem se. „To asi není podstatné. Důležitější než rozdíly ve tvaru končetin je, zda se dokážeme domluvit.“

„Máš pravdu. Neuvěřitelná škoda, že tak smýšlíš jako jediný.“

„Ani tím si nejsem jist. Možná, že tu je takových jako jsem já víc. V německé armádě i v jejich státě kdysi platilo a tady možná ještě platí, že každý se bojí více vlastního nadřízeného než nepřítele.“

Uklouzla mi v té chvíli noha a sjel jsem po mokré hlíně do jednoho kráteru. Jedno chapadlo mě zachytilo a vytáhlo nahoru.

„Ta voda pochází z našeho rozbitého zavlažovacího systému,“ ujistil mě hlavonožec. „Všechny lesy mají zavlažovací systém, starý více než padesát tisíc let. Pochází ještě z doby, kdy jsme neuměli ovládat počasí. Funguje dodnes a je méně náročný.“

Došli jsme na okraj nepoškozeného lesa. Před námi byla hora, rovněž porostlá lesem. Ale přímo proti nám čněla strmá skála, ve které se černal otvor jakési jeskyně.

„To je Xijtra, naše největší hnízdo.“

Vchod byl hlídaný několika hlavonožci, ale všichni se po krátkém skřeku Uaxio stáhli. Najednou zmizeli, buďto prostě zapadli do skrýší, do nezřetelných trhlin ve skalách, či se vtiskli do prohlubní a listy je zakryly. Otvor ve skále byl volný a my jsme zamířili co malá žlutá povodeň dovnitř.

Byla tam tma. Připravil jsem si baterku, ale nechtěl jsem ji použít, dokud budu trochu vidět.

„Povšiml jsem si, jak tě ostatní poslouchají,“ nadhodil jsem po několika krocích.

„Protože jsem matka téhle rodiny,“ zněla odpověď.

Aha! Takže Uaxio není on, ale ona. Matka má u nich větší váhu, proto ji ostatní bytosti poslouchají. Toho jsem si všiml v hořící pevnosti Krvavá skála. Také tam ji poslechli na slovo. K mému štěstí, protože právě ona jako první přistoupila na vyjednávání.

Chodba se zatáčela doprava a světlo, které sem padalo ze vchodu, zesláblo tak, že jsem přestal vidět. Rozsvítil jsem baterku, ale používal ji umírněně, abych nikoho neoslňoval. Uaxio to ale nevadilo. Odražené světlo ostatně stačilo ze tmy vytáhnout sotva obrys chodby. Na několika místech jsme míjeli tiše stojící Kopffüsslery, ale Uaxio už nepotřebovala žádné další povely, aby mě nechali na pokoji. Jejich oči ve světle baterky světélkovaly slabým žlutým světlem.

Náhle obrysy chodby vpředu zmizely. Ústila tam do nějaké rozsáhlé prostory. Naproti nám prosakoval silnější zápach sirovodíku. Znamenalo to asi, že uvnitř bude zdejších obyvatel víc. Zajímavé, opakoval jsem si. Na Zemi bych něco takového chápal jako příšerný smrad. Ne že bych si na to zvykl, ale tady to víceméně patřilo k věci a proto mi to ani nevadilo.

Byl jsem zvědavý, jak je jeskyně rozsáhlá, ale potlačil jsem chuť objet ji svítícím kuželem své baterky. Svítil jsem si jen na cestu.

„Jsme na místě,“ řekla Uaxio.

Nahoře se trochu rozsvítilo. Nebylo to přirozené světlo, tohle bylo modravé, jako měsíční – a sotva o málo silnější. Ale vzhledem k tomu, že jsem si zvykl na tmu, mi dostatečně osvítilo celou jeskyni.

Hlavonožců tu byly – snad tisíce. Zřejmě jsem se dostal přímo do jejich hnízda. Bude to hnízdo zmijí? Netušil jsem – ale jak jsem začal, tak musím pokračovat.

Uaxio vydala několik nepříliš hlasitých skřeků. Odpovědí bylo několik jiných, stejně slabých. Diskuse nebyla bouřlivá, jak by se dalo čekat, bohužel se vedla v jejich řeči, jejíž smysl jsem vůbec nechápal.

Stál jsem a mlčel. Nejprve se museli dohovořit oni mezi sebou. Teprve až mě vtáhnou do rozhovorů, mohl bych si oddechnout. Zatím mi nezbývalo než se pocvičit v trpělivosti.

„Sdělila jsem jim, že jsi teprve nedávno přišel z vašeho světa, který nazýváte Země. Je tomu tak?“ promluvila na mě po chvíli Uaxio.

„Ano, je tomu tak,“ potvrdil jsem to.

„U vás žije početně mnohem více lidí z vašeho druhu, než znašeho, je tomu tak?“ ozvalo se zřetelně ze sálu.

„V našem světě jsme myslícími bytostmi jen my,“ řekl jsem. „Váš druh se u nás vůbec nevyskytuje. O dalších typech bytostí se vedou spory, zda jsou myslící nebo ne.“

„Které typy bytostí máš na mysli?“

„Delfíny,“ odtušil jsem. „Žijí ve vodě, ale nepoužívají nástroje ani řeč. Nedokážeme se s nimi domluvit, jen máme dojem, že oni se mezi sebou nějak domlouvají.“

„Všechna zvířata se mezi sebou domlouvají,“ ozvalo se.

„Třeba jim jenom nerozumíte,“ nadhodil další. „My s vámi musíme používat váš pomalý a primitivní způsob předávání myšlenek větami – a přece vás nepovažujeme za nemyslící.“

„Pokoušeli jsme se analyzovat veškeré projevy zvířat,“ opáčil jsem. „Nikde jsme ani my, ani naše stroje nerozpoznali žádné stopy inteligence. Vy tu máte i jiné myslící tvory než jste sami?“

„Zajisté,“ ozvala se odpověď. „Museli jsme je přesunout co nejdál od vašich lidí, jinak by nám je vyhubili. Nazývali je Kleinkuh a Grosswolf. Prvé z nich zabíjeli a jedli, druhé zabíjeli jen tak.“

„Slyšel jsem to jinak,“ namítl jsem.

„Jak?“ zajímali se nedůvěřivě.

„O prvním druhu, Kleinkuh, ani nevím, ale Grosswolfové prý přepadali auta a lidi v nich zabíjeli. Jak tomu bylo doopravdy?“

„Grosswolfové žijí v párech. Jsou to dravci a živí se masem zvířat, ale s námi odjakživa vycházeli v dobrém a vysvětlili jsme jim, že i lidé nejsou zvířata a mají inteligenci. Respektovali je. Ale jen do chvíle, kdy je lidé začali zabíjet. Ty bytosti žijí v párech a jsou na sebe silně citově vázané. Když jednomu z nich lidé zabili partnera, mstil se. Chápali jsme je, ale tehdy jsme chtěli udržet mír. Aby nedocházelo k tragédiím, odstěhovali jsme je do lesů daleko od oblastí lidí.“

„Takže mi i v tomhle lhali,“ kvitoval jsem klidně.

„Tvoji krajané lžou často, co s tím budeš dělat?“ zněla otázka.

„Nevěřit tomu,“ odtušil jsem prostě.

„A ty sám – také lžeš?“

„Jen když musím.“

„Co to má znamenat? Jak chceš ospravedlnit lež?“

„Kdybych své smýšlení vyjádřil vždy pravdivě a nahlas, zabili by mě,“ odvětil jsem.

„U vás se zabíjíte – pro pravdu?“

„Zločinci zabíjejí i proto. Opakuji ti, do vašeho světa se dostali zločinci. Chtěli po mně, abych se přidal do jejich hnízda. Kdybych řekl ne, zabili by mě. Já jsem jim dal podmínku, že si to tady nejprve prohlédnu. Domnívali se, že souhlasím, proto mi dali auto, abych to měl jednodušší. Ale já s nimi souhlasit nemohu.“

„Takže tě nakonec přece zabijí?“

„Zabili by. Proto jsem také hledal vás. Domníval jsem se, že se s vámi domluvím dříve, než mě zabijí.“

„Ale – můžeme ti věřit, když i ty umíš lhát?“

„Nemusíte,“ pokrčil jsem rameny. „To není otázka rozumu, ale víry. Nezastírám vám, že lhát umím, nezastíral jsem ani to, že jsem dva vaše kamarády zabil.“

„To nebylo vraždění, ale obrana. Uznali jsme to. Kromě toho, ti dva žijí dál – ale to je teď vedlejší. Uznáváme, že ses jen bránil.“

„Já to cítím také tak. Chtěli mě zabít a já jsem použil zbraň, to je vše. Kdyby se se mnou chtěli domluvit, dopadlo by to jinak.“

„To nebylo možné, protože jste byli dva. Ten druhý byl starý vrah, který si smrt zasloužil.“

„O tom nic nevím. Ten člověk mě jenom doprovázel. Nevím o tom, že by někdy předtím vraždil. Já jsem ho zabíjet neviděl.“

„Ten případ jsme už prošetřovali. Podle stop jsme zjistili, že jde o známého nebezpečného zabijáka. Tvé stopy byly nové. Naštěstí souhlasilo všechno s tím, co jsi nám tvrdil. Jen proto ti ještě věříme.“

„Promiňte mi mou zvědavost, ale co byste mi mohli sdělit o muži, který byl tak dlouho se mnou? Nezjistil jsem, že šlo o vraha.“

„Neměl jsi asi možnost to zjistit, ale my víme o většině lidí, co kdo z nich provedl zlého. Tvůj průvodce se kdysi účastnil vraždění našich mláďat v Mojoučši, dokonce tam velel ostatním, takže si ho od té doby pamatujeme jako vraha. Na zapamatování důležitých událostí používáme brykefem, je to přesné a spolehlivé, omyl je vyloučen.“

„My na Zemi máme stroje, které si tak přesně pamatují.“

„To je možné, ale Němci nic takového nemají.“

„My jsme je vynalezli až po jejich útěku ze Země k vám.“

„Pak to snad pochopíš, ale nemáme čas je srovnávat. Důležité je, že máme o tobě svědectví. Můžeme ti tedy věřit. Buď rád.“

„Díky za důvěru,“ odtušil jsem. „Musím ti poděkovat, vůbec první jsi pochopila, že patřím k jiné skupině.“

„Napadlo mě to, jakmile jsi poprvé promluvil a dal jsi volnost našemu mláděti. Řekl jsi přitom něco, čemu jsem nerozuměla, ačkoliv znám vaši řeč dobře – jako všichni. V té chvíli mě napadlo, že to bylo jinou řečí a že možná ani nejsi Němec.“

„Máš pravdu,“ přikývl jsem. „Jsem z jiného národa. S Němci sousedíme a máme s nimi dlouholeté zkušenosti. Mimochodem dost špatné – i když jsou období, kdy s nimi občas vycházíme v dobrém.“

„Jsou-li vaše zkušenosti jako naše, pak se naopak nedivím, že jsme ti byli milejší my. Budiž, dohodnout se můžeme. Přinejmenším dokud nás nezklameš.“

„Kdybych se nechtěl domluvit, nejel bych s vámi,“ ujistil jsem je. „Mohl jsem přece zůstat mezi Němci.“

„Uvidíme,“ řekla Uaxio.

Errata:

10.08.2021 21:04