Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Agent mimozemšťanů

Uaxio mě vedla dál do jeskynního labyrintu. Byli jsme velice hluboko a ještě jsme sestoupili níž. Konečně jsme se ocitli v menší jeskyni, spíš kobce. Bylo tu světleji – uprostřed stál modře světélkující kámen, bylo tu vidět jako při měsíčním úplňku.

„Je to divné, ale mohl bys nám pomoci, dokonce významně pomoci,“ řekla pomalu, jakoby zamyšleně Uaxio. „Nebylo by to ale jednoduché a především by to znamenalo, že budeš muset – zabít člověka. Jednoho z vás.“

„Nešlo by to bez zabíjení? Zaslouží si to?“

„Zda si to zaslouží? Člověk, který všechno zlo v našem světě způsobil, si už dávno zasloužil smrt. Kdyby bylo možné obejít se bez toho, sami bychom byli raději.“

„Myslíš tedy, že mám podniknout – atentát na Hitlera?“

„Ne,“ odtušila Uaxio. „Jedná se o muže číslo Dvě. Muž číslo Jedna je sice Adolf Hitler, ale ačkoliv ho všichni uznávají jako vládce, on sám není tím nejhorším. Jde nám o jiného.“

„Kdo je to? Pro mě byl nejhorším Němcem vždycky Hitler.“

„Možná ho ani neznáš. Jmenoval se Ernest Norden.“

„To jméno mi opravdu nic neříká,“ připustil jsem.

„Ve vašem bývalém světě nikdy nic neznamenal. Byl to vědec, ale to bylo všechno. Jeho pokusy s rozpadem hmoty se ale projevily až u nás, takže na něho nasměrovaly pozornost našich vědců. Norden byl první, s kým se ve vašem světě setkali a s kým navázali kontakt. Setkali se s ním a dali mu svou důvěru, ale on ji zneužil.“

„Moment,“ nerozuměl jsem tomu. „Vy jste už v našem světě byli? Jak jste se tam dostali?“

„Dveřmi do vašeho vesmíru, které jsme vytvořili. Propustí, která naše světy dočasně spojila.“

„Slyšel jsem, že to je vynález německých vědců,“ mračil jsem se. „To by ale znamenalo – jen další lež!“

„Ano,“ přikývla Uaxio. „Tu propust jsme vytvořili my. Vesmír není izotropní, z vaší strany je to obtížnější než od nás. Prošli jsme do vašeho světa a pozvali jsme jednoho vašeho vědce na návštěvu k nám. Zajímaly ho naše propusti – a my jsme mu je bez zdráhání ukázali. Dokonce jsme ho naučili s nimi zacházet. Postavil si u nás vlastní propust, později i několik těchto propustí. Neviděli jsme na tom nic špatného – umožnili jsme mu to přece sami. Dodnes nedokáže vytvořit propust z vašeho vesmíru k nám, všechno řídí od nás. Ale on – on nás podvedl a zneužil naši důvěru.“

„A použil tu propust, aby sem, do vašeho světa dopravil hordu svých profesionálních vrahů,“ dodal jsem s pochopením.

„Nejen to,“ pokračovala Uaxio. „Souhlasili jsme s tím, aby v našem světě našli útočiště jeho lidé, neboť nám vykládal, že jim tam hrozí strašlivá přírodní katastrofa, která je ohrožuje na životech.“

„Katastrofa?Odplata za jejich zločiny!“ podotkl jsem.

„To jsme tenkrát nevěděli. Pomáhali jsme jim i tady, dodávali jsme jim stroje, stavěli jim obydlí. Vyhradili jsme jim poměrně široké pásmo kolem jejich osady Nový Berlín, aby si pro svou obživu mohli pěstovat rostliny. Některé jsme podle jejich potřeb sami vymysleli. Salámovníky, chlebovníky, naftu i máslo mají od nás. Nebylo to někdy snadné. Například naftovníky by v přírodě samy od sebe nevznikly, jejich hořlavost by je z přírodního výběru vyřadila, ale nám se tohle všechno podařilo a rádi jsme jim pomohli.“

„Takže – zprvu s vámi jednali po dobrém!“

„Ano. Netušili jsme nebezpečí – až jsme jednoho dne zjistili, že naše propusti něco blokuje. Nejprve jsme museli vyloučit chybu na naší straně, ale brzy jsme se přesvědčili, že nejde o chybu, ale o úmysl. Aforxita vesmírů způsobuje, že mezi vesmíry může být otevřena jen jediná propust. Informačních kanálů, přenášejících radiové vlny nebo světlo, může být víc, ale i pouhý komunikační kanál blokuje otevření transportního. Těžko bych ti vysvětlovala fyzikální podstatu těch jevů, hlavní je, že stačí jedna zapnutá propust a zablokuje všechny přenosy. Ernest Norden nám tedy dokonale a trvale znemožnil spojení s vaším vesmírem.“

„Asi nechtěl, abyste se o naší Zemi dozvěděli pravdu a odhalili ho jako zločince a lháře.“

„Dnes už je nám mnohé jasnější než na počátku. Jenže jemu šlo o více, než jen o tohle. Když jsme ho požádali, aby podle předchozí dohody propusti vypínal, neboť i my chceme dělat pokusy, zatvářil se udiveně, popíral, že jeho propusti jsou zapnuté a tvrdil, že chyba musí být u nás. Navrhl nám výměnu expertů. Naši vědci měli zkontrolovat jeho propusti a naopak jeho spolupracovníci se měli pokusit hledat a najít chybu u nás.“

„Vy jste tenkrát byli rovněž v začátcích, že ano?“

„Tak, jak říkáš. Věřili jsme mu. Ukázalo se, že jeho lidé nebyli vědci, ale – sabotéři. Podařilo se jim poničit naše stroje výbušninami, takže jsme na čas úplně ztratili možnost vstupu na Zem. Ernest Norden mezitím nařídil naše vědce zabít a tím nám také hodně uškodil.“

„A tak začala válka v tomto světě...“ došlo mi.

„Ano, od toho dne, necelé čtyři roky po jejich příchodu, se datuje naše nepřátelství. Do té doby jsme jim pomáhali. Potom nám postříleli vědce, rozvrátili všechna hnízda o kterých věděli, pobili naše mláďata. V našem vlastním světě jsme se před nimi museli skrývat! Založili velkochovy lidí, rychle zvyšovali své počty a úměrně ktomu rozšiřovali i svou oblast. Nás zaháněli jako zvěř.“

„Přesně to samé chtěli udělat u nás. Volné místo pro sebe chtěli získat vyvražděním původních obyvatel – a jak vidím, tady v tom jen pokračovali, když se jim to u nás nepovedlo.“

„Pak jistě pochopíš, proč jsme se nakonec rozhodli vyhubit všechny Němce.“

„Pochopil bych to – ale nesouhlasím.“

„Nestačí nesouhlasit,“ podívala se na mě Uaxio. „Kdybys nám pomohl zničit Nordena a jeho vědce bez zničení německého národa, bylo by to lepší. Ale my už nemůžeme čekat. Také náš národ má právo na život. Naše počty jsou poloviční než před počátkem toho osudného zabíjení. Ani my nemáme jiné východisko než se bránit. Začali jsme proto připravovat akce, které měly skončit úplným vyhubením lidí.“

„A nemohli byste je zastavit...“

„Nemohli,“ podívala se Uaxio na mě zpříma. „Začali jsme používat zbraně, které jsme před nespočetnými věky zakázali. Nebylo to jednoduché, museli jsme zrušit některé staré přísahy, ale pochopili jsme, že nám jde o bytí a nebytí. Přísahy jsme zrušili a teď to zastavit nemůžeme – leda by se pozemšťané vzdali a odešli. Zkus je přesvědčit, že odpor je marný! Kolik jich přesvědčíš, tolik jich možná přežije – ale měl by sis pospíšit. Donedávna jsme s nimi na našem území bojovali jen v lesích. Teď jsme začali pronikat do jejich měst. Konečné vybíjení lidí započalo a náš národ už to nemůže zastavit.“

„To ale nebude snadný úkol. Jsem sám proti miliónu a zdejší lidé mi ke všemu nevěří. Nemůžete trochu posečkat?“

„Jistě to bude obtížné, to víme. Trochu ti to můžeme usnadnit. Ovšem jen tehdy, budeš-li chtít.“

„Myslíš si snad, že nechci?“

„Věřím ti. Můžeme tě vybavit něčím, co jsme donedávna sami nepoužívali. Pozměnilo by to ale tvou současnou lidskou podstatu.“

Myslím, že jsem trochu zbledl. Opravdu bych stál o zásadní změnu své lidské podstaty? To jistě ne!

„V jakém smyslu by byla ta změna?“ chtěl jsem vědět.

„Navenek se to neprojeví, ale získáš možnosti, jaké jsi neměl. Dokážeme ti přidat orgány, jaké ve vašem světě žádný člověk nemá.“

„Nevím,“ odtušil jsem zaraženě. „Zdá se mi to příliš strašné.“

„S tím jsme počítali. Můžeš to odmítnout, ale pak budeš mít ztíženou pozici. Tvůj protivník Norden ty výhody má a bude pro tebe příliš nebezpečný. Věnovali jsme mu je hned na začátku. Nebude to lehké ani s nimi – bez nich je atentát pro neupraveného člověka téměř sebevraždou. Rozhodni se.“

Zůstal jsem stát jako zkamenělý. Nevím proč, náhle se mi před očima objevila celá má pozemská rodina. Moje žena Eva, dva kluci, čtyřletý Jaroslav a tříletý Jiříček. Když mě tady předělají, už bych to nebyl já, až se k mým drahým vrátím. Ale – nejprve budu muset udělat všechno, abych se vůbec vrátil.

„Když je to tak, jak říkáš, budu muset souhlasit,“ řekl jsem trochu přiškrceně.

„Věděla jsem, že budeš souhlasit,“ řekla Uaxio. „Napij se – to ti pomůže.“

Podala mi misku s jakousi tekutinou. Na první ochutnání byla trochu nakyslá, ale nic nepříjemného.

Vypil jsem ji naráz. Uaxio mě zachytila, když jsem se pomalu začal skládat na kamennou podlahu jeskyně...

Probouzel jsem se pomalu. Ležel jsem v lese a nade mnou se rozprostíraly obrovské zelené koruny stromů. Měly velice zvláštní listí – dlouhé čepele, zakroucené do spirál. Barvu měly jinou než jsou listy u nás, tmavší a trochu do modra, asi tak jako barva jehličí.

Hmatem jsem zjistil, že jsem zabalený do jakési podivné látky – vzdáleně připomínající kožešinu.

Rozhlédl jsem se. Vedle mě seděla Uaxio. Seděla – to nebylo to pravé slovo – ale jak jinak bych to mohl vyjádřit? Vztyčená nebyla, ale neležela, tak napůl vzpřímeně. Prostě seděla.

„Guten morgen,“ popřála mi.

Odpověděl jsem jí, ale ještě se mi motala hlava, zvlášť když jsem se pokusil nadzvednout.

„Ještě chvilku lež, zhluboka dýchej a dívej se výš.“

Napomínala mě jako lékař pacienta. Nejspíš tomu tak bylo.

„Takže – jsem už upravený?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ odtušila. „Zvenku to není znát, ale ode dneška si budeš pamatovat značnou část našeho vědění, neboť jsme ti zvětšili paměť.“

Ano, to jsem si uvědomoval. Najednou jsem rozuměl nejen principům brány, spojující oba vesmíry, ale také mi bylo jasné, co se mnou vlastně udělali.

Zvětšení paměti byla nejdůležitější změna. Nejen zvětšení, ale současně naplnění vědomostmi. Dokonale jsem odlišoval své dřívější vzpomínky a znalosti od nových. Upřímně řečeno, této změny bych litovat nemusel. Ale to už se netýkalo dalších orgánů voperovaných do mozku a v blízkosti srdce – ty byly podstatně větším zásahem. Ano, byly výhodné. Ale bylo v nich něco – odpuzujícího.

„Paměť, tacuky – a quro. Nic víc?“ zeptal jsem se.

Neměl jsem pro to odpovídající slova v němčině, ani v češtině, navíc jsem byl odkázán pouze na zvuky, které jsem mohl vyslovit – a vnímat. Hlavonožci měli část zvukového spektra v ultrazvuku.

„Vidím, že to už víš,“ řekla Uaxio. „Quro je velice silná zbraň. Musíš se ji naučit dokonale ovládat, abys ji nepoužíval zbytečně.“

„Ano, vím,“ přikývl jsem. „Nechci přece zabít každého, komu podám ruku. Snad se ta síla dá ovládat.“

„To se snadno naučíš. Quro se dá používat velmi jemně, my tak ovládáme své přístroje. A teď už můžeš vstát – přeměna skončila.“

Posadil jsem se – a pomalu jsem se vyhrabal z podivné, měkké látky. Byla cítit sirovodíkem, jako ostatně všechno, ale už jsem si na pach hlavonožců zvykl, ani mi nepřišel nepříjemný.

Dvacet metrů od nás stál zaparkovaný Tiger, jak jsem jej tam včera nechal. Ano, mezitím uplynul celý den. Věděl jsem to naprosto bezpečně. Ostatně – teď bych mohl podobnou operaci provádět i sám. Kdybych se toho – nebál i sám na sobě.

„Zopakuj si, co máš udělat,“ připomněla mi Uaxio. „Máš to uložené ve své nové paměti, ale ne trvale, jako jiné znalosti. Uvědom si to – jen tak to nezapomeneš.“

„Musím zneškodnit Ernesta Nordena. Zabíjet ho nemusím, to je moje věc, ale musím mu znemožnit blokovat vesmírnou bránu.“

„Ano. Pokud k tomu dojde, získáme nad ní vládu opět my. Bude to tak spravedlivé, my jsme ji přece vymysleli.“

A Německá branná moc přijde o další zbraň, srovnatelnou jedině s atomovou bombou – spíš ale mnohem horší, napadlo mě...

Hned mi bylo také jasné několik důležitých souvislostí.

Do nedávné doby si hlavonožci s Nordenem blokovali brány navzájem. Oni se mu snažili znemožnit přísun dalších posil ze Země, on jim bránil, aby se na Zemi dozvěděli pravdu. Až když se rozhodli Němce definitivně vyhubit, přestali Nordenovy propusti blokovat. Překvapený nacistický vědec se snažil narychlo navázat spojení mezi našimi světy, nejen radiové, ale i transportní. Vyslal k nám kurýrní letadlo, které havarovalo, neboť pilot podle zastaralých map nepoznal, kde se nachází. Tak jsem hlavonožcům vysvětloval svou verzi – a byla to nejspíš pravda.

„Vysvětlil jsi nám mnohé. My tobě také. Díky,“ řekla.

„Ano, vím už všechno,“ kývl jsem a vstal.

Uaxio se také vztyčila. Jedním chapadlem uchopila měkkou izolační podložku, na níž jsem ležel, dalším chapadlem si ji srolovala do malého balíčku a vložila pod chapadlo – jako my lidé pod paži. Až teď jsem si uvědomil, že nemohu tyto tvory zařazovat k pozemským chobotnicím. Kromě rozumu se od nich lišili i jinými znaky. Například tím, že neměli osm chapadel, ale devět. Stranová symetrie, na jakou jsme my lidé na Zemi zvyklí, pro ně neplatila.

„Budeme na tebe myslet,“ řekla tiše. „Doufám, že jsi jiný.“

„Neboj se. Nejsem jako Norden.“

Potom mi zmizela mezi listím nejbližších keřů. Neslyšně, bez nejmenšího zvuku. Devět chapadel je jemnější nástroj než dvě tlusté nohy s těžkýma botama. Pode mnou při chůzi praštěly uschlé haluzky, Kopffüsslerové se lesem pohybovali nehlučně, skoro jako přízrační duchové. Před mnoha tisíciletími byli lovci, podobně jako pračlověk. Pračlověk si svou neohrabanost kompenzoval nástroji a zbraněmi – jen tak si mohl troufnout na ty mohutné kolosy mamutů a nosorožců. Hlavonožci lovili bez pomůcek – a přece se vyvinuli do rozumných bytostí, aniž by potřebovali tolik strojů, na nichž je založena civilizace nás lidí. Je strašná tragédie, že teď tyto dvě civilizace stály proti sobě, místo aby si pomáhaly. Ale kdo na tom má vinu? Hlavonožci jsou v tomto směru jako lilie. Za střetnutí mohou lidé – přesněji, nesmírná nadutost Teutonů.

Došel jsem k Tigrovi. Byl ještě studený, protože stál ve stínu a sluníčko teprve vycházelo.

Sluníčko? Ano, vypadá skoro stejně jako to naše. Jenže stejné není. Ani svět, který mě obklopuje, není naše Země a nepatří lidem. My jsme tady vetřelci, které je třeba vyhubit.

Ano, musím si pospíšit. Protože jen já mám jakousi naději, že aspoň část zdejších nadutých vládců převedu na naši stranu vesmíru. Ti, co tu zůstanou, nebudou mít budoucnost růžovou.

Nastartoval jsem Tigra. Rozvinul jsem mapu a pomalu jsem se podle ní rozjel. Možná bych ji nepotřeboval, věděl jsem přece o každé skále na této největší pevnině... Ale musel jsem jet podle německé mapy – bylo to součástí plánu.

Plánu, vymyšleného nepozemšťany – proti mým krajanům.

Tiger si spokojeně broukal a já jsem jel lesem. Nemusel jsem se starat o hlavonožce. Věděl jsem, že mi nevstoupí do cesty, nehodí na mě Stalinovu láhev, nenastraží minu v podobě figury napěchované íxisem, neohrozí mě ani qurem. Zbraní, jejíž pomocí Kopffüsslerové nejspíše v této chvíli likvidují německé tanky, obrněné vozy a pevnosti u Essenu. Zbraní, kterou jejich předkové kdysi zavrhli jako nečestnou, ačkoliv pro ně není tak ničivá jako pro lidi. Zbraní, kterou bych jistě zemřel, kdybych nepoložil jejich mládě a nedal mu svobodu. Nemohl jsem neobdivovat Uaxio, že quro nepoužila, ačkoliv jsem ohrožoval mláďata svěřená její péči a měla tedy důvod bránit je. Jako jediná včas pochopila, že je nechci a nebudu zabíjet.

Pokračoval jsem v šílené jízdě lesem. Tady trochu pomalu, pozor na bažiny, abych nemusel dál pěšky. Bažiny na mapě zakreslené nejsou – lidská noha sem nevstoupila a mapu vytvořili podle leteckých snímků. Za kopečkem je step porostlá trávou, kde pojedu rychlostí sto čtyřiceti kilometrů v hodině, ačkoliv tam není žádná silnice.

Všechna okna Tigra jsem otevřel. Nepotřeboval jsem pancíře, ale co nejdříve vyvětrat zápach zkažených vajíček – sirovodíku. Ne že by mi vadil – už jsem si zvykl. Ale Němci by mohli získat podezření, které by nebylo daleko od pravdy.

Jel jsem na jeden zátah několik nekonečných hodin. Lesem, potom stepí, pak opět krátce lesem a nakonec skoro dvě hodiny po břehu kouzelného modrého jezera Blaurhein, většího než Švýcarsko, obklopeného písečnou pláží, po které jsem jel naplno. Nic mi nestálo v cestě a písek byl mokrý, slehlý a tvrdý.

Na jižním cípu jezera písečná pláž končila u strmé skály s vějířem podivných otvorů nahoře.

Na německých mapách to byla pevnost Rheinfall, poslední výspa území Bavorska. Neměla obklopující zeď, nebyla postavena na silnici. Zajel jsem před její vchod a vystoupil.

Těžký pancéřový vchod byl otevřený. Za otevřenými vraty byla střílna s velkorážným kulometem, ale jeho hlaveň mířila šikmo vzhůru, takže jsem se jí nemusel obávat.

Přes kulomet ležely křížem dvě postavy mladých chlapců v uniformách Wehrmachtu. Po zčernalých obličejích jim lezli brouci a rvali svými kusadly zbytky hnijícího masa z lebek. Vzduch byl plný nasládlé vůně rozkladu.

Věděl jsem, že pevnost Rheinfall byla dobyta před třemi dny. Padla bez boje, dokonce bez jediného výstřelu. Z osádky nezůstal naživu ani jeden muž. Udělalo se mi nevolno, když jsem viděl mladé chlapce, pomalu se měnící v kostry. Ano, byli tu vetřelci – ale přece jen, byli to lidé a všichni snad nebyli fanatici.

Překračoval jsem je, abych se dostal dál. Hledal jsem velitele. Našel jsem ho na polním lůžku. Smrt ho zastihla ve spánku – pro německého důstojníka to asi byla smrt hodně ponižující.

V kanceláři jsem našel válečný deník. Vzal jsem jej a stejnou cestou jsem pevnost opustil. Nedělal bych to – ale právě ten deník byl součástí plánu hlavonožců. Až jsem se divil, co všechno o nás vědí.

Tiger vyrazil podél západního břehu jezera. Brzy narazil na další pásmo, pokryté krátery bombardování. Byly mnohem čerstvější než krátery u hnízda Xijtra, ale i v nich už byla voda.

Zamířil jsem od jezera jižně a Tiger začal šplhat do kopce. Rostl zde les, kde se mi jelo dobře, protože vzdálenost mezi stromy byla mnohem větší, než je zvykem u nás na Zemi. Zabočil jsem na východ. Potřeboval jsem přejet jen nevysoký hřeben, abych se dostal na další německou silnici.

Slunce mezitím dokončilo půloblouk nad mou hlavou. Brzy zapadne – a nastane tma. Měl bych si buďto pospíšit, nebo se někde na vhodném místě uložit k odpočinku.

Brzdy – brzdy. Tiger se kymácel, klouzal, drny pod jeho koly povolovaly a hrnuly se za ním jako malá lavina. Sešup jako ze střechy – ale nic, co by stroj nezvládl. Dole byla jasná, světlá betonová silnice.

Zpozoroval jsem, jak se proti mě stáčí několik tankových hlavní. Kdosi tam dole pískal na píšťalu poplach.

„Nestřílejte!“ vykřikl jsem, jak jsem mohl nejvíce.

Nebylo toho třeba. Německý voják nebude střílet na obrněný Mercedes. I když přijíždí z pustiny, odkud by ho asi nikdo neočekával. A i když jej řídí podřadný Čech.

„Tak to jste vy,“ prohlížel mě pátravě sturmbannführer, ke kterému mě přivedli dva strážní se samopaly.

„Ano, to jsem já, Čech ze staré Země. Ale nenesu vám dobré zprávy. Snad jen jednu – že jsem naživu. Smrti jsem ale viděl dost.“

Řekl jsem to unaveným hlasem a nemusel jsem to nijak hrát.

„Poslední zpráva o vás byla prý z pevnosti Divoká svině. Pak jste vyjel do pevnosti Šedá tlama a tím veškeré vaše stopy zmizely. Kudy jste proboha jezdil?“

„Projel jsem pevností Šedá tlama i Krvavá skála,“ hlásil jsem po pravdě. „Obě byly ale dobyté Kopffüsslery. Proto jsem jimi projel bez zastavení. Kdybych zpomalil, už bych teď s vámi nemluvil.“

Také to byla čistá pravda – alespoň v případě pevnosti Šedá tlama, kde nebyla chápající matka Uaxio. Tam by mě nejspíš zabili a připojil bych se k tisícům mrtvých Němců.

„Projel jste jimi? Proboha jak?“

„Se štěstím,“ přikývl jsem. „Uvnitř bylo mnoho Kopffüsslerů. Všiml jsem si jich a projel pevnostmi na plný plyn, naštěstí měly brány otevřené. Obávám se, že jsem pro posádky nemohl nic podniknout.“

„Je zázrak, že jste vůbec naživu!“ vybuchl důstojník. „Jak vás to mohlo napadnout?“

„Upřímně řečeno, zaskočili mě,“ sklonil jsem kajícně hlavu. „Když jsem byl uvnitř, bylo mnohem lepší přidat plyn, než zastavovat a otáčet. To bych nestihl.“

„Jistě,“ zabručel sturmbannführer. „Pochopit se to snad dá, ale našinec by na vašem místě zastavil a zahájil palbu.“

„To bych tam docela určitě zůstal,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Ano, ale bylo by to přirozenější.“

„Možná, jenže z mého hlediska je mnohem pochopitelnější, že jsem raději zůstal naživu.“

„Budiž – nejste voják, slyšel jsem. Ale pořád nechápu, jak je to možné. A když už jste projel Krvavou skálou, proč jste nedojel do Frankfurtu? Tam jsou přece pořád naši a je to jen kousek!“

„Protože se mi do cesty v jednom místě postavilo celé hejno hlavonožců,“ opáčil jsem. „Strhl jsem to na stranu a jel dál terénem.“

Vytáhl jsem z kapsy nad kolenem mapu, rozložil na kapotu auta a nalistoval na potřebném místě. Mapa tam byla pochopitelně dost ohmataná – sám jsem tam prve prstem rozetřel trochu hlíny.

„Tady stáli,“ ukazoval jsem mu na pláň s lesem. „Nenapadlo mě nic lepšího, než sjet s cesty a ustoupit sem nahoru. To byla jediná cesta, kterou mohl Tiger vyjet.“

„Vy jste po nich ani nevystřelil?“ podíval se na mě divně.

„Upřímně řečeno, nevystřelil,“ přiznal jsem. „Měl jsem v té chvíli plné ruce volantu, abych se s autem nenaboural.“

„To není možné! To byla největší pitomost, jakou jsem kdy slyšel!“ vybuchl sturmbannführer. „Právě v těch místech má být jejich město, které už dlouho nemůžeme zničit! Nevykládejte mi pohádky, že jste tam žádného Koppfüsslera nepotkal!“

„Nepotkal,“ tvrdil jsem. „Žádné město na mapě není, žádné jsem neviděl. Jel jsem lesem osm hodin a nezpozoroval jsem nic, co by vypadalo jako dům. Byl tam klid a nezvyklé ticho, nic podezřelého. Pak jsem se zastavil – asi tady,“ ukázal jsem mu na mapě. „Byla už noc, musel jsem se vyspat.“

„Vždyť je to sotva pět kilometrů od pevnosti Rheinfall!“

„Tam jsem byl až ráno. V tom lese jsem zastavil a usnul, už jsem to za volantem nemohl vydržet. Vypnul jsem reflektory, abych na sebe nepřilákal nežádoucí pozornost.“

„Tak nevím, jestli jste tak naivní – ale kliku máte, to musím potvrdit. Zastavit a spát jen tak v lese, plném Kopffüsslerů, když máte na dosah pevnost! Pouhých pět kilometrů!“

„Ta by mi nepomohla,“ řekl jsem. „Pevnost Rheinfall byla plná zčernalých mrtvol. Kopffüsslerové tam nebyli, takže jsem vám něco přinesl, abyste mi uvěřili, že jsem tam byl. Kde to mám...“

Vytáhl jsem opatrně z další kapsy velitelský deník.

„Ukažte!“ natáhl pro něj sturmbannführer ruku. Chvíli si jej pozorně a udiveně prohlížel.

„Zdá se, že máte pravdu,“ řekl po chvilce. „To ale znamená, že pevnost Rheinfall také padla. Budeme to muset ohlásit na velitelství. Jste si jistý, že to nikdo nepřežil?“

„Neprolézal jsem všechno, ale nadělal jsem dost hluku, křičel jsem, ale nic se nepohnulo. Kdyby tam někdo byl, jistě by se ozval.“

„Tak proto smrdíte jako oni,“ nakrčil nos.

„V té pevnosti byl příšerný zápach,“ přisvědčil jsem. „Těla se v tom horku rozkládala, nedivil bych se, kdybych tím byl načichlý. Ty potvory tam ale nebyly, vážně. I tak to bylo otřesné...“

„Člověče,“ vybuchl, „jste jenom vojenské embryo, ale kliky máte pro celý pluk. Poslouchá se to málem jako hrdinská sága. Kam jste měl namířeno teď?“

„Do Essenu,“ ukazoval jsem mu na mapě. „Trochu jsem tady bloudil, ale nakonec jsem cestu přece našel.“

„A místo abyste dojel do Essenu, narazíte na nás. Není to další důkaz vaší neuvěřitelné kliky?“

„Proč?“ divil jsem se. „Potkal jsem vás rád, nepopírám to, ale teď už bych po téhle silnici do Essenu dojel i bez vás.“

„Přijel byste tam – rovnou do pasti. Včera večer Essen padl. Ty bestie pronikly za brány, jak – to nikdo neví. Myslím, že unikly dva, možná tři pluky vojska. Civilisté tam zůstali všichni. Nezbývá vám teď nic jiného než pokračovat s námi na Stuttgart.“

„Vy jedete z Essenu?“ podíval jsem se na něho překvapeně.

„Ano,“ kývl důstojník.

„A sakra,“ řekl jsem s nelíčeným povzdechem. „No, upřímně řečeno, cestování jsem si představoval jinak. V životě jsem neviděl tolik mrtvých! To by z cestovní horečky nadobro vyléčilo každého.“

„Nedivím se vám,“ mávl rukou důstojník. „Přestaňte pokoušet osud a zařaďte se za můj vůz, pojedete pod ochranou Wehrmachtu!“

„Díky, sturmbannführere,“ kývl jsem hlavou. „Máte pravdu – na kliku se věčně spoléhat nechci. Mohl bych ji vyčerpat a pak...“

Za malou chvíli se kolona tanků a obrněných vozidel dala opět do pohybu. Byl jsem pod ochranou Wehrmachtu – nebo byla kolona Wehrmachtu pod mou ochranou? Hoši za kulomety se sice ostražitě rozhlíželi, ale jen já jsem věděl, že na žádné hlavonožce nenarazíme, nikdo na nás nezaútočí.

K pevnosti U tří vrahů jsme dorazili z třetí strany.

Jak je tomu dávno, co jsem do ní přijížděl poprvé, s Karlem? Odjížděli jsme od ní na Hamburk, když od Essenu přijela podobná kolona Wehrmachtu, která nás bez pardonu vyhnala do německého lijáku. Teď jsme přijížděli se vší parádou Německé branné moci. Místa tu bylo dost, do plného počtu chybělo několik tanků a obrněných vozů. Ale nemínil jsem jen zaparkovat a vydechnout si, jak velitel kolony předpokládal. Potřeboval jsem se najíst, abych mohl vyrazit dál.

„Nezdá se vám, že příliš opovážlivě spoléháte na své štěstí?“ rozhodl se mi to sturmbannführer osobně vymluvit.

„Do Stuttgartu je to kousek,“ mávl jsem rukou. „Říkal jste mi, že jsou hlavonožci soustředěni u Essenu.“

„Možná máte pravdu a projedete,“ řekl důstojník. „Pak se ale stavte na velitelství Stuttgartu a předejte jim můj balíček. Slibujete?“

„Najdu to?“

„Zavolám jim telefonem, budou vás tam čekat. Je nutné, aby tam ten balíček měli co nejdřív. Víte, vaši službu docela vítám, kolona je pomalejší než osamělé vozidlo.“

„A kdybych nedojel? Risknete, že balíček zmizí se mnou po cestě a nikdo jej nedostane?“

„Pak budou muset počkat na mne,“ pokrčil rameny.

„Dobrá, sturmbannführere,“ přijal jsem zásilku. „Pomohl jste mi, nemohu vám to odmítnout.“

Cesta do Stuttgartu proběhla v pohodě. Tiger jel jako hodinky a ještě za světla jsem spatřil siluetu města. Na bráně mě už opravdu čekali. Balíček jsem předal prvnímu důstojníkovi, který se přihlásil. Na oplátku mi řekl, že mi zajistili ubytování. Po vzájemném děkování jsme se rozloučili a já jsem se jel ubytovat.

Kdyby tak tušili, že za jakým účelem jedu do Berlína!

Večer jsem o tom dlouho přemýšlel. Na jedné straně pomáhám Wehrmachtu, byť nepatrnou službou. Kopffüsslerové by mi to neměli vyčítat, nedělám přece nic, za co bych se měl stydět. Na druhé straně se chystám vyřídit Nordena, prvního vědce Říše. Nejsem tak trochu schizofrenik?

Ale – moje spolupráce s hlavonožci bude ve svém výsledku zaměřena k záchraně lidí. Norden je podle všeho padouch, ale i to se pokusím ověřit si přímo na místě.

Uvědomoval jsem si, že se chystám učinit něco, co mě mezi Němci navždy postaví do role špióna a agenta nepřátelské mocnosti. Ale necítil jsem se jako zrádce lidstva. Germáni nebyli v tom konfliktu stranou, která by byla v právu.

Errata:

10.08.2021 21:04