Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Muž číslo 2

Nemusel jsem si nic připravovat. Beztak jsem všechno své měl stále při sobě. V určenou hodinu mě ráno na ulici před hotelem Rote Fahne očekávalo tmavomodré auto. Mercedes – jako všechna auta, ale tohle bylo obzvlášť dobře pancéřované – jen skla mělo přes palec silná a dveře bouchly, jako když do sebe narazí dva vagóny. Obtloustlý řidič v koženém plášti na mě během cesty nepromluvil ani slovo. Brzy jsem si řekl, že je němý a přerušil pokusy navázat s ním jakýkoliv kontakt.

Vyjeli jsme z města, ale ne příliš daleko. Stranou za letištěm stála budova s nízkou betonovou kupolí, podobající se pevnosti. Také že to byla pevnost. Při letmém pohledu na ni jsem vytušil, že pod zemí bude ukryta většina jejího objemu, asi jako u ledovce, kde nad vodu ční také pouhá desetina.

Řidič mě předal dalšímu dobře živenému muži gorilího typu, oblečenému v bílém plášti a bílých kalhotách. Vyměnili si spolu jen dvě úsečná slova:

„Tady je.“

„Danke.“

Řidič tedy nebyl němý. Ale rozhodně nebyl mluvka.

Udivilo mě, že mi u vchodu ani neodebrali pistoli, jak by bylo v podobných případech obvyklé. Že by na to zapomněli? Při německé důslednosti to nebylo pravděpodobné, ale neměl jsem v úmyslu jim to připomínat. Spíš se mi zdálo, že se mě tady – nikdo nebojí.

Následoval jsem svého průvodce do hlubin pevnosti. Hned za vchodem jsme oba sestoupili po nepříliš širokém schodišti o pět pater dolů. Následovala dlouhá cesta klikatou chodbou, jejíž holé betonové zdi s otisky prkenného bednění byly jen lehce obíleny. Světla tu bylo dost, každých pět metrů visela na stěně lampa s drátěnou mříží. Po této chodbě následovala cesta výtahem, takže jsem úplně ztratil přehled o hloubce, ve které se nacházíme. A to ještě nebylo všechno. Labyrint dalších křižujících se chodeb mi bral optimismus, že bych se odtud sám dostal – zejména kdyby zhaslo světlo.

Konečně jsme vstoupili do velké kupole. Stál tu stroj vzdáleně připomínající transformátor – také tak poskládaný z plechových plíšků. Byl by to ale velký transformátor – měl kruhový půdorys úctyhodného průměru dvaceti metrů. Vedly přes něj železné trubkové schůdky a lávka, další točité schůdky klesaly doprostřed. Vrcholek stroje jsem měl ve výši očí, spodní část byla hluboko ve tmě dole.

I když ten stroj nesl neklamné pečetě pozemské výroby, mě to nemohlo zmýlit. Byl to – konvertor prostorů.

„Tam, nahoru,“ pokynul mi gorilí muž.

Vystoupil jsem po schůdcích a pokračoval dále po lávce. Můj průvodce mě doprovázel. Uprostřed stroje se nacházelo kovové točité schodiště dolů. Posuňkem jsem byl mlčky vyzván, abych po něm sestoupil. V hloubce asi deseti metrů se nacházela plošinka osvětlená jako ve dne. Na desce z kovových plátů stály čtyři stolky s desítkami podivných přístrojů. Kromě nich tady byl volný pracovní stůl, židle, pohovka. Rozvaloval se na ní chlap s dlouhým obličejem, oblečený v bílém plášti a zřejmě s pobavením sledoval mé opatrné kroky po nepříliš stabilně vyhlížejícím schodišti.

„Nemusíte se bát, to už vydrželo jinačí vazby!“ vykřikl na mě přátelsky, než jsem sestoupil až k němu.

„Vypadá to, že jsem u cíle,“ promluvil jsem na něho beze stop emocí. „V tom případě musíte být pan Dvě.“

„Ano, to jsem já.“

Sestoupil jsem s posledních schůdků a poodstoupil, aby mohl přijít i gorilí průvodce. Také muž Dvě vstal a zvědavě si mě prohlížel.

„Jmenuji se Ota Vávra. Tady mi říkají Čech, ale to není jméno, jen označení národa.“

„My jsme se se svými jmény už dávno rozloučili,“ podotkl pan Dvě. „Uděláte lépe, když se přizpůsobíte.“

„Už se stalo,“ přikývl jsem. „Nazývám vás čísly, jak si přejete. I když se mi to moc nelíbí.“

„Ale, ale! Slyšel jsem, že i vy máte svá čísla!“

„Ano,“ přikývl jsem. „Kvůli počítačům. Mohl bych totiž mít jmenovce – to je častý jev. Jakmile uvedu své číslo, je to pro počítač naprosto jednoznačné.“

„Tak vidíte!“

„Ano, ale ten počítač mě musí oslovit »pan Vávra«. To je zase povinností počítačů.“

„Zajímavá povinnost,“ podotkl Norden.

Začal jsem mu tak v duchu říkat, ačkoliv jsem si ještě nebyl jistý, zda to není jen nějaký asistent, jehož koncové dvojčíslí náhodou rovněž není 02. Musel jsem být trpělivý.

„Vy jste vlastně vytvořili strojové sluhy. Je to asi pohodlnější, než používat podlidi. Stroje nemusíte krmit, nejsou líné a když vás omrzí, stačí vypnout vypínač nebo přivřít kohoutek s plynem – pokud jsou na plyn, ovšem. Nebouří se, nekradou a mohou vás ohrožovat jen tím, že se rozbijí ve chvíli, kdy jste na nich závislí.“

„Ne tak docela,“ zavrtěl jsem hlavou. „I stroje mohou být nebezpečné. Když necháte stát na kopci nezabržděný automobil a on se rozjede, je lépe uskočit mu s cesty. Někdy to vypadá jako vědomá vzpoura, zejména u počítačů, které jsou přece jen inteligentnější než mechanické automobily.“

„Ale stroje nekradou. Nebo ano?“

„I to se stává. Požádáte třeba stroj, aby vám z vašeho účtu poslal peníze. Něco se zasekne, peníze nedostanete, ale stroj vám je z účtu strhne. Takže – vlastně i kradou. Ale to se dá celkem snadno napravit. Důležité je, že stroje nemají majetek a nekradou pro sebe.“

„Stává se to často?“

„Slyšel jsem to jen jako kuriozitu. Mně samotnému se to ještě nikdy nestalo.“

„Nějaký váš fyzik prý objevil zajímavá energetická pole. Co o tom víte?“ vypálil na mě otázku.

„Nebyl to Čech, ale Žid, jmenoval se Albert Einstein.“

„O něm jsem slyšel už na staré Zemi. Co dělá dnes?“

„Už dávno zemřel. Ale vymyslel prý zajímavou teorii polí se zakroucenou charakteristikou s energetickými účinky.“

Nebyla to pravda. Připisoval jsem tady Einsteinovi něco, co nevymyslel. Pole s takovou charakteristikou objevili Kopffüsslerové. Spojoval jsem jejich objev se jménem našeho Alberta Einsteina, abych Nordena chytil.

„Kdy že to vymyslel? V tehdejší době o tom ani netušil!“

„To se dnes nikdo nedoví,“ řekl jsem. „Jeho teorie daly později vzniknout atomovým bombám. Na konci války byly shozeny na dvě japonská města. Srovnaly je se zemí a počet obětí přesáhl statisíce. Japonce to natolik zkrušilo, že se raději vzdali.“

„O tom už vím. Ale více mě zajímá, co vymyslel staroušek Albert Einstein s torzními poli.“

„Torzní pole?“ hrál jsem překvapeného. „Myslíte tím zřejmě jeho silové pole se zakroucenou charakteristikou. On sám tomu torzní pole neříkal.“

„Ani nemohl. Protože – on nic takového neobjevil.“

Hlas pana Nordena náhle ztvrdl.

„Pane Vávra, udělal jste jen jednu chybu, ale zato kardinální,“ pokračoval sveřepě, zatímco já jsem skoro zoufale uvažoval, kde jsem tu osudovou chybu vlastně udělal.

„Vy jste mě krutě podcenil, pane Vávra,“ opakoval Norden, teď už škodolibě. „Nemůžete totiž vědět, že tady, ve svém království, ovládám nejen propusti směrem k Zemi, ale díky nim udržuji se starou vlastí rádiové spojení. Jednostranné spojení – nevysílám, ačkoliv bych mohl. Často poslouchám, co zajímavého se na Zemi děje. Vím toho o Einsteinovi více než vám bude milé a bylo mi hned jasné, že se mi pokoušíte věšet na nos bulíky. Einstein byl teorii torzních polí nejblíž. Právě proto jsem ho sledoval jako ostříž a proto také bezpečně vím, že je až do své smrti neobjevil. Měl jste si vybrat někoho jiného.“

Aha. Předstírání kolem záležitostí Země skončilo. Zkusil jsem to ještě uhrát do autu, ale bez iluzí, že se mi to podaří.

„O torzních polích se zmiňoval sám Vůdce při mé poslední návštěvě. A protože vím o tom, že Einstein až do konce svého života usilovně hledal teorii univerzálního silového pole, asi jsem si jeho teorii spletl s vaší.“

„Poslyšte pane Vávra, nesnažte se mě balamutit! Poslouchal jsem si tu nahrávku pro jistotu několikrát. Vím, co můžete mít od Ády a co ne! Cosi jste blekotal o zkroucených polích, o kterých Einstein zaručeně neměl ani páru. Vždyť ani to univerzální pole neobjevil.“

Aha – co se divím? došlo mi. Němci měli magnetofony už před válkou, tady je mají o něco dokonalejší.

„Raději se přiznejte, od koho o torzních polích víte. Dovedu uznat, že jste našim expertům hodně řekl o současných pozemských zbraních, navíc jste to podal srozumitelně, ale nemyslete si naivně, že byste nás zachránil. O vašich samonaváděcích raketách vím. Nejsou tak nebezpečné, jak se nám pokoušíte namluvit, ale vysvětloval bych si to tím, že vy sám tomu věříte, jako asi většina lidí na Zemi. Bude pro vás pořádné překvapení, až zahájíme vojenskou kampaň a obloha vám, obrazně řečeno, spadne na hlavy. Armády starého světa utrpí při setkání s naší tajnou zbraní takový šok, že se z toho nevzpamatují. Já o atomových zbraních Američanů vím. Podceňovat je nechci a nebudu, jsou to také pěkné mrchy, ale naše zbraně jsou účinnější. Můžete to považovat za vědecké rouhání, ale účinnost našich je větší než jedna! Exploze má větší účinky, než kolik činí energie v ní obsažená – ale o to nejde. Vaše poznatky o vlastnostech torzních polí se pozoruhodně shodují s mými, snad s výjimkou základů teorie torzního pole a implózních jevů, ty tady ovládám jen já. Celkově to znamená, že tajemství torzních polí z mé laboratoře vynesl někdo z mých spolupracovníků, jiná možnost prostě není. Když tu krysu prozradíte, přimluvím se za vás u soudu.“

„Nikdo mi nemohl nic dát ani říci,“ vrtěl jsem hlavou. „Nikdy jsem tady nebyl, nikdy jsem neslyšel o někom, kdo by tu bydlel.“

To byla pravda. Nikdo z jeho spolupracovníků mi skutečně nic neřekl, nikoho jsem neskrýval. Ty znalosti jsem měl od hlavonožců.

„No prosím – jak myslíš. Potom tě ale musím považovat za špióna. Odevzdej mi svou zbraň!“

Jeho hlas ještě více ztvrdl a kromě toho přešel na příliš ostrý tón. Tím mě – vzpamatoval. Došlo mi, že nemá cenu se přetvařovat.

„Odevzdat zbraň?“ usmál jsem se. „Nepochopím, proč jste mi ji nedal sebrat už před vchodem do vaší pevnosti.“

Vytáhl jsem parabellu, ale ne abych mu ji podával. Místo toho jsem ji na něho namířil. Můj původní úmysl, dozvědět se co nejvíce z pohledu druhé strany, byl v této chvíli nereálný a nastoupila nutnost jednat podle plánu hlavonožců.

„Jak primitivní!“ zatvářil se otráveně Norden, ale zvedl ruce vzhůru. Pohyboval se pomalu, zvolna, neudělal žádný prudký pohyb. Ale nebylo to tím, že by se mě bál.

„Myslíš si, ty česká svině, že bych ti ji nechal jen tak? Ty mě vůbec nemůžeš ohrozit, to je celé!“ ušklíbl se.

Z jeho ruky vylétl modravý blesk. Nepočítám-li slabé zasršení, proběhlo to bez zvuku, ale odhodilo mě to skoro dva metry dozadu a připláclo k zábradlí. Skoro půl vteřiny modrého sršícího ohně, jen mi létaly barevné jiskřičky před očima. Smrtící blesk – quro.

„Chcípni, svině!“ procedil Norden mezi zuby.

Zachytil jsem se rukou zábradlí, abych neupadl. Ještě jsem se udržel na nohou, ale už ne zpříma. Byl jsem v šoku, nadechl jsem se, ale nemohl jsem popadnout dech. Druhý blesk mě ještě víc přišpendlil k zábradlí. Norden se zkrátka také rozhodl jednat.

„Seber mu tu bouchačku, Franci!“ obrátil se na svou gorilu, nevzrušeně přihlížející neobvyklé popravě. „Já ho potom dorazím, má nějaký tuhý kořínek.“

„Jawohl, Ernest,“ scvakl muž podpatky a rázně vykročil, aby splnil rozkaz šéfa. Ocitl se tak mezi Nordenem a mnou, ale během jeho dalšího kroku jsem se konečně nadechl.

Pistole v mé ruce se pozvedla výš – a krátce štěkla.

Franci metr ode mne ztuhl, jako kdyby narazil do neviditelné stěny. V jeho čele se náhle objevila nevelká dírka, kolena se pod ním prolomila a aniž by se pokusil natáhnout před sebe ruce, dopadl bez hlesu a bez vlády obličejem na železnou podlahu. Jako pytel brambor, jen to kovově zadunělo.

Ještě než dopadl, parabella štěkla podruhé. Na prsou Ernesta Nordena se v bílém plášti objevila skoro stejná černá dírka a kolem ní se ihned začal rozlévat červený květ.

„Co to...“ chytil se za prsa s udiveným výrazem ve tváři.

Mělo ho varovat, že jsem nepustil zbraň ani po dvou smrtících úderech blesků, ačkoliv se mnou pořádně zacloumaly! Být na mém místě kdokoliv jiný, byl by už mrtev, ale i mně se ruka třásla a třetí kulka prostřelila německému vědci jen rameno.

Ztěžka jsem se nadechl. Dýchal jsem jako sprintér po těžkém závodě, ale získal jsem klid a čtvrtá střela prostřelila dlaň, kterou si Norden zakrýval srdce. Pomalu a metodicky jsem do hroutícího se těla vyprázdnil zbytek nábojů sedmiranného zásobníku.

Norden ztěžka dopadl na záda na plechovou podlahu. Vytrhl jsem z pistole prázdný zásobník, vyměnil jej za další, opatrně dorazil a natáhl závěr. Norden totiž žil – i s prostřeleným srdcem. Otevřel oči a pozoroval mě. Měl v nich vztek i děs, když spatřil modře označené střely dum-dum. Ještě ke mně natáhl ruku, ale jeho blesk byl už slabší. Normálního člověka by pořád na místě zabil, ale – já jsem přece nebyl normální člověk! Přežil jsem dva silnější údery, vydržel jsem i tento.

„Také jste udělal chybu, pane Nordene,“ řekl jsem beze stopy soucitu. „Měl jste se spolehnout na pistoli. Je mnohem jistější.“

Spatřil jsem, jak se průstřel v jeho dlani začíná pomalu zavírat samohojivou schopností Kopffüsslerů. Stejně se asi začaly zacelovat i ostatní průstřely, hruď, plíce, srdce. Ale prozatím byl také v hrozném šoku, nemusel jsem spěchat.

„Největší chyba byla, že jste porušil sliby, pane Nordene. Stálo to život nejprve miliónů těch, kdo vás tady v dobrém přijali. A teď to bude stát životy miliónu Němců. Bude jen spravedlivé, když zemřete mezi prvními.“

Snad chtěl něco říci, ale z úst mu vytryskla krev. Měl pětkrát prostřelené plíce, nemohl už mluvit. Ale já jsem věděl, že kdybych teď odešel, ještě by se vzpamatoval.

První střela dum-dum vybuchla přímo v jeho prsou a rozervala je obrovskou rozšklebenou jámou. Druhá střela pronikla okem do jeho lebky a ta se rozletěla jako rajské jablko, plnou silou hozené proti zdi. Odskočil jsem, ale krev s mozkem mě postříkaly.

Norden byl mrtev. Všechno by se mu zahojilo, jen ne zničený mozek. Na to ani tacuky, samohojení mimozemšťanů, nestačilo.

Třetí střelou dum-dum jsem pro jistotu na kusy rozstřílel hlavu Franciho, ačkoliv byl podle hlavonožců upravený jen Norden. Měli ale pravdu. Nemít stejnou úpravu, byl bych proti němu v nevýhodě. Zabil by mě už tím prvním bleskem.

Vyjmul jsem z parabelly zásobník a doplnil modře označenými náboji dum-dum. Pak jsem jej opatrně zasunul do pistole. Zbývala mi poslední část akce. Zastavit stroj, uprostřed něhož jsem se nacházel. Ale to už bylo mnohem jednodušší.

Možná by stačilo vypnout hlavní vypínač. Ale mohl by sem někdo přijít a zapnout jej. Musel jsem použít jistější způsob. Vyšplhal jsem po plechovém točitém schodišti na můstek. Nesměl jsem se dát chytit, ale ještě chvíli jsem tomu věnovat musel. Obešel jsem stroj do míst, kde se pode mnou zabělaly velké elektrické izolátory. Nahnul jsem se přes zábradlí a s pečlivě podepřenou rukou vystřelil.

Explozívní střela vybuchla, ale pouze ukousla kousek bílého porcelánu. Teprve další střela zasáhla lépe. Porcelán praskl a rozlétl se. Z obnaženého vodiče vyšlehly na všechny strany modré blesky. Na nic už jsem nečekal a vypálil třetí střelu. Další porcelánový klobouček se rozletěl, k prvním bleskům se přidaly další – a pak přede mnou vzplál oslnivý oheň jako od elektrického sváření. Ovanul mě horký vzduch s ozónem, zabzučelo to a světla zhasla. Ocitl jsem se v naprosté tmě.

Bylo to riskantní, ale účinné. Vypínač by mohli zapnout, tohle by museli dlouho opravovat. Ale propust už nespustí. Hlavonožci ve hnízdě Xijtra mezitím poznají, že jejich propust již není blokovaná a zapnou ji natrvalo, aby ji odebrali Germánům.

Teď už jsem musel myslet jen na sebe. Zbývalo mi jen jedno – dostat se co nejrychleji ze ztemnělé pevnosti ven, na světlo. Naposledy jsem vydechl a řádně se nadechl. Slabost po smrtícím útoku ustávala, byl jsem fit a ozbrojený. Cesta ke svobodě nebyla ani teď jistá, ale tady jsem se už nesměl zdržovat ani minutu.

Vystoupil jsem na horní plošinku a po hmatu našel dveře. Musely to být ty, kterými jsem vešel. Pomalu, s rukou stále na stěně, jsem se sunul chodbou.

Přede mnou se ozval zlostný křik.

„Zapněte už konečně někdo ty pojistky!“

Ba ne, hoši, tohle nejsou jen pojistky, pomyslel jsem si.

Usmál jsem se, ale pomalu kráčel dál.

Sunul jsem se pomalu tušově černou tmou. Proti mě z boční chodby náhle vyběhl kdosi s rozsvícenou baterkou. Otočil se ke mně a posvítil mi zblízka do očí.

„Halt!“ vykřikl. „Kdo jste? Ruce vzhůru!“

Neviděl jsem, kdo to je, ale z mých prstů za slabého zasršení vylétl modravý blesk a muž se bez výkřiku zhroutil k zemi. Sklonil jsem se k němu. Byl mrtev. Poprvé jsem i já použil svou implantovanou zbraň. Její největší výhodou byla bezhlučnost. V Nordenově laboratoři pohltily zvuky střelby dveře, tady si slabého sršení nikdo nepovšiml. Vykroutil jsem mrtvému z ruky svítilnu a posvítil si do chodby.

Ano, tady začínalo bludiště křížících se chodeb. Trochu jsem si pamatoval, kde všude jsme odbočovali, když mě sem Franci vedl. Ale teď jsem se vracel a z druhé strany se mi všechny křižovatky zdály úplně jiné než při cestě sem.

Spěchal jsem. Pravda, i kdybych zabloudil, musel bych se při troše trpělivosti dostat k východu. Nechtěl jsem ale zbytečně setrvávat v pevnosti, až někdo znovu zapne do zkratu kondenzátory vesmírné propusti. Automatické pojistky to prve vydržely, ale nebylo jisté, zda to vydrží pokaždé. Nordenovy vyrovnávače budou jistě plné a pojmou energii, rovnající se několika nákladním vlakům benzínu.

„Halt!“ ozvalo se za mnou opět.

Napadlo mě, že jsem si měl obléknout Franciho plášť. Pak by mě mohli považovat za Nordenovu gorilu a nechali by mě na pokoji. Ale bylo už pozdě se vracet.

Otočil jsem se. Dobíhali ke mně dva muži v bílých pláštích. Neměli zbraně, patřili zřejmě k Nordenovým asistentům.

Vyslal jsem druhý blesk. V téhle síle by zabil tygra, nosorožce i slona. Jeden z mužů se zhroutil, druhý na místě ztuhl hrůzou. Dával jsem si pozor, abych se soustředil jen na jednoho – a šlo mi to.

„Svlékněte ten plášť! Rychle!“ poručil jsem mu.

„Vy jste ho...“

Muž vytřeštěně zíral na mrtvé tělo kamaráda. Pak pomalu shodil plášť z ramen a vytahoval ruce z rukávů.

„Hoďte mi ten plášť!“ poručil jsem mu.

Němec se k tomu ale neměl. Přistoupil jsem k němu, abych mu plášť vytrhl z ruky. V té chvíli proti mě vylétla jeho pěst. Kdyby sáhl po zbrani, byl bych rychlejší, ale tak přesný úder na solar plexus jsem nečekal. Zkroutilo mě to bolestí. Stačil jsem ještě vyslat blesky a můj protivník bez hlesu padl přes tělo mrtvého kamaráda, ale i já jsem se stočil do klubíčka a chtělo se mi úporně zvracet. Vzpamatovával jsem se hrozně pomalu, ale přece – oni byli mrtví a já v pořádku. Narovnal jsem se, zdvihl s podlahy plášť a oblékl si jej.

S baterkou v ruce jsem postupoval rychleji.

„Kam jdeš, ty moulo?“ oslovil mě kdosi zezadu. Prošel jsem právě křižovatkou úzkých chodeb, ten za mnou asi vystoupil z jedné z těch bočních.

„Přece ven,“ odpověděl jsem mu německy se zdejším poněkud ležérním přízvukem.

„Jdeš opačným směrem,“ upozornil mě. „Tady musíš vlevo.“

„Oj, danke schön,“ poděkoval jsem mu.

„Bitte schön,“ odpověděl zdvořile a víc si mě nevšímal. Ani netušil, že mu v této chvíli zdvořilost zachránila život. Přinejmenším přede mnou.

Odbočil jsem podle jeho rady a zrychlil jsem.

Náhle se pomalu, jakoby váhavě rozsvítily všechny žárovky na chodbách. Nordenovi technici odpojili konvertor od elektrické sítě a spustili náhradní dieselagregáty. Kdyby připojili vyrovnávače, světla by se rozsvítila mžikem, ale tohle bylo bezpečnější. Ulehčili mi tím cestu ven. Oprava konvertoru bude dlouhodobou záležitostí a chyběly jim k tomu – vědomosti mrtvého Nordena.

Ještě jednou jsem se musel vrátit. Tentokrát jsem poznal sám, že jdu špatně a rozeznal jsem křižovatku, kde jsem zapomněl odbočit. Konečně jsem byl u výtahu. Jel dlouho, ale odhadl jsem to na stejnou dobu, jako když jsme sjížděli dolů. To bylo dobré znamení. Nahoře jsem vystoupil – a padl do rukou muže v černé uniformě SS.

„Nevíte, že v nouzovém režimu je zakázáno používat vařiče a jezdit výtahem?“ vyštěkl na mě.

„Promiňte, zapomněl jsem,“ odpověděl jsem roztržitě.

„Tady bude pořádek! Nahlásím vás. Jaké je vaše číslo?“

„Jsem Nula,“ odpověděl jsem mu drze.

„Celé!“ vyštěkl esesák a vytahoval z náprsní kapsy blok.

Řekl jsem mu své rodné číslo, tak jak jsem je měl napsané ve svém pozemském průkazu. Jiné mě ani nenapadlo.

„Děláte si ze mě blázny?“ zavrčel výhružně. „Tak vysoké číslo přece neexistuje! Anebo... Halt! Ruce vzhůru!“

Než se mu podařilo rozepnout pouzdro s pistolí, vylétly z mé ruky blesky a esesák se s udivenou grimasou zhroutil na betonovou podlahu mrtev. Nezdržoval jsem se s ním, ale spěšně jsem pokračoval dál křivolakou betonovou chodbou. Naštěstí byla dostatečně osvětlená a kromě toho jsem věděl, že musím jít pořád rovně až ke schodišti. Brzy jsem po něm začal vystupovat nahoru.

Za mnou se ale ozvalo pískání píšťalek.

„Achtung! Halt! Nikdo nesmí ven!“

Ohlédl jsem se.

Chodbou, kterou jsem pozoroval už trochu shora, běžel ke mně dav vojáků. Bylo jich aspoň dvacet. Neuposlechl jsem je a dal se na útěk po schodech vzhůru. Bral jsem schody po dvou, ale přitom jsem cítil značnou únavu. Nebylo divu. Vyslal jsem dosud čtyři blesky. Potřebnou energii si elektrický orgán quro odebíral z živin v mé krvi, což se projevilo tíživou únavou a strašným, přímo vlčím hladem. Ale neměl jsem klid ke svačince.

Můj náskok se začal zmenšovat. Muži za mnou byli odpočatí a já jsem se sotva vlekl. Slyšel jsem je dupat pár kroků za sebou. Otočil jsem se – a modravým bleskem srazil tři nejbližší. Jak se hroutili dozadu, strhli s sebou další kamarády. Na schodišti zavládl zmatek, zatímco já jsem opět pokračoval směrem k východu.

Konečně vrchol schodiště!

Před vrátnicí se mi postavil do cesty další esesák.

„Ven se nesmí. Je nouzový stav a...“

Nedořekl a bezvládně klesl na zem. Překročil jsem ho a vyběhl pancéřovými dveřmi ven.

Nenadálý náraz mě ale odhodil zpátky proti dveřím. Současně jsem uslyšel prásknutí pistole. V pádu jsem se mimoděk otočil. Před pevností stálo Nordenovo modré pancéřované auto – a jeho mlčenlivý šofér na mě mířil pistolí. Z hlavně se vinul tenký proužek dýmu. Na pravé straně prsou mě zabolelo, bílý plášť rychle zčervenal mou krví.

Vyslal jsem devátý blesk. Byl slabý, sotva viditelný. Nordenův řidič se začal udiveně skládat na dláždění. Moje rána vypadala ošklivě, ale snad nebyla smrtelná, když jsem mohl jednat dál. Pomalu, ztěžka jsem se posadil, a pak i postavil. Šofér byl v šoku, ale nebyl mrtvý. Proč nezemřel okamžitě? Byl taková vazba, anebo jsem byl tak slabý? Spíš to druhé, připadal jsem si jako vyždímaný citrón. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se snaží zvednout pistoli a namířit ji na mě. Věnoval jsem mu tedy ještě jeden náboj qura, dnes asi poslední.

Napadlo mě odjet Nordenovým autem, ale při pohledu na svůj bílý plášť s velikou červenou skvrnou mi došlo, že budu příliš nápadný. Naštěstí mi v autě padl do oka šoférův kožený plášť. Košili jsem měl mokrou a rudou od krve, ale rána se mezitím zatáhla a krev skoro netekla. Shodil jsem opatrně bílý plášť i košili a oblékl na holé tělo šoférův kožeňák. Obešel jsem auto, nasedl a nastartoval.

Veliké pancéřové dveře pevnosti se pomalu otevřely. Vybíhali z nich esesáci, křičeli, uslyšel jsem i několik výstřelů, po zadním skle se dokonce rozlétlo několik vějířů trhlin, ale nic víc, pancéřové sklo to vydrželo. Přidal jsem plyn, auto se rozjelo a rojící se esesáky nechalo daleko vzadu. Měl jsem teď náskok – malý ale důležitý.

Náhle se zpětné zrcátko rozzářilo oslnivým bílým jasem. Záře vyšlehla z Nordenovy pevnosti, ale nebyla to exploze, ta vypadá úplně jinak. Obrovská betonová kupole se prolomila jako z perníku, ale ne směrem ven, nýbrž – dovnitř. Ve stejném okamžiku jakoby se vojáků před pevností zmocnila neviditelná pěst, zvedla je do výšky – a tam je sežmoulala na krvavé kusy. Bylo to příšerné – krvavé kusy plic létaly kolem, jako kdyby ty chlapy něco roztrhlo a úplně otočilo naruby.

Vzápětí tatáž neviditelná pěst udeřila do limuzíny, až se motor zakuckal. Náraz mě pořádně vmáčkl do sedadla, rána jako kdyby do auta narazil zezadu tank, ale – auto neodlétlo směrem dopředu, naopak, skoro se zastavilo. V první chvíli jsem měl pocit, že jedu do strmého kopce a něco mě trhá zevnitř, ale tuna oceli a silná skla mě zachránila. Pancéřované auto úder překonalo a jelo dál.

Energetická účinnost Nordenovy zbraně je větší než jedna.

Věděl jsem dost, abych pochopil, že to je nesmysl. K energii vyrovnávacích kondenzátorů se jen přidala energie okolního hroutícího se prostoru. Naštěstí pro Berlín byly Nordenovy stroje hluboko pod zemí, tady nahoře se destrukce projevila méně – asi jako při podzemní zkoušce jaderné bomby. I tak jsem se zachvěl, když jsem viděl ve zpětném zrcátku místo vojáků jen krvavé placky rozemletého masa, připlesknuté na beton pevnosti. Měli smůlu – byli blíž a nechránění. Ti už mě pronásledovat nebudou.

Přidal jsem plyn. Za mnou se teprve teď nad zborcenými troskami pevnosti začal zvedat velký hřibovitý mrak...

Errata:

10.08.2021 21:04