Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Konec schovávané

Bez nejmenších problémů jsem přijel do centra Berlína. Nebyl tu klid, po ulicích už jezdila vojenská auta Wehrmachtu, ale nikdo nic nevěděl. Pancéřovaná limuzína nebudila žádné podezření a vojenská vozidla, jindy tak arogantní vůči všemu civilnímu, jí poslušně uhýbala s cesty. Snad mě považovali za Nordenova řidiče, čemuž napomáhala masivní neprůstřelná skla, zabarvená trochu dozelena. Muž číslo dvě měl zřejmě respekt jako sám Vůdce. Nebo větší? Kdo z těch dvou byl pro Čtvrtou Říši důležitější? Podle hlavonožců – Norden.

Zaparkoval jsem auto na parkovišti pouhých dvě stě metrů od hotelu Rote Fahne. Naproti přes ulici stál nevelký lidový restaurant a já jsem si opět naléhavě uvědomil svou slabost. Ne od zranění – ale především hladem.

Vstoupil jsem dovnitř. Ačkoliv se už blížila doba oběda, lidí bylo u stolků málo a dříve než jsem dosedl, stál číšník nade mnou.

Objednal jsem masitou polévku a porci špekových knedlíků se zelím. Měl jsem hlad jako smečka vlků v zimě, sotva jsem se držel na nohou a potřeboval jsem nutně doplnit především energii. Kožený plášť Nordenova řidiče mě zakrýval jen slabě, neměl jsem pod ním ani košili, ale cítil jsem, že rána se už sama od sebe zatáhla a začíná se hojit. Ale i k tomu jsem potřeboval doplnit živiny, musím se pořádně nakrmit. Hladově jsem se pustil do gulášové polévky. Odolal jsem pokušení prostě ji vypít, ale horká masitá kapalina ve mně rychle mizela i po lžících. Naštěstí jsem brzy zahnal nejhorší hlad a číšník se nezdržoval a přinesl mi i talíř knedlíků.

Ty už jsem jedl méně hltavě, ale vychutnáváním jsem se ani teď nezdržoval. Spořádal jsem celou porci a navrch ještě pivo, které mi úslužný číšník nabídl. Ke špekovým knedlíkům pivo patří a žízeň jsem měl, ačkoliv bych ji řešil až na druhém místě. Pivo nechutnalo stejně jako plzeň, ale žízeň zahánělo také tak dobře.

Zaplatil jsem a vyšel na ulici. Nordenovo auto bylo obklopené policisty, prozatím zřejmě bezradnými. Raději jsem zabočil stranou a oklikou pomalu došel do hotelu Rote Fahne. Recepční mě pozdravil, ale nebyl jsem pro něho zajímavý. Byl jsem již ubytovaný a v Novém Německu se nekradlo, ve dveřích nebyly klíče, které by mohl vydávat. Seděl ve své skleněné kukani a poslouchal mimořádné zprávy. Policie se snažila obyvatele Nového Berlína uklidnit bagatelizováním.

„V prostorách tajných laboratoří došlo k výbuchu, což není při výzkumech toho druhu nic zvláštního,“ vysvětloval hlasatel. „Policie již započala s vyšetřováním.“

Německá policie bude mít těžkou práci, řekl jsem si. Zpočátku to možná bude vypadat jednoduše, ale co zjistí? Výbuch Nordenových laboratoří jsem způsobil nepřímo, téměř neúmyslně. Nordenův stroj jsem jen poškodil. Katastrofa nastala, když Němci připojili plně nabité vyrovnávací kondenzátory do zkratu, což mohlo dopadnout přesně jak to dopadlo – jejich implozí. Ještě že se tak stalo až když jsem se dostal ven! Proto jsem správně spěchal, ačkoliv jsem v podzemí také párkrát zabloudil – nu což, hlavně že jsem naživu.

Vyjel jsem výtahem do svého pokoje. Musel jsem se nejprve ze všeho převléknout. Shodil jsem plášť a zabalil do malého balíčku. Byl zevnitř mokrý krví, ale průstřel hrudi byl zacelený a jen mě trochu svědil, zejména na dotyk. Rychlé hojení byla vlastnost k nezaplacení – určitě mi právě zachránilo život, jinak bych bez pomoci lékaře rychle vykrvácel. Ode dneška jsem se mohl spolehnout jen na sebe.

Osprchoval jsem se a vzal si čisté oblečení. Byl jsem teď zase tím podivným Čechem, některými respektovaný, jinými opovrhovaný. Kožený plášť jsem dal do tašky, abych ji mohl nepozorovaně vyhodit do některého z odpadkových košů.

Na pokoji jsem pozorně vyslechl mimořádné zprávy. Německá policie se ovšem tvářila, že všechno ví a všechno má pod kontrolou, přitom mi bylo jasné, že si vůbec neví rady. Vypadalo to pro mě lépe než jsem doufal. Svědkové byli mrtví a nikoho nenapadlo, že jsem tu explozi jako jediný přežil. Místo krátkého náskoku jsem měl najednou dost času. Neměl bych toho využít a tvářit se jakoby nic?

S taškou v ruce jsem vyšel z hotelu. Pokynul jsem jen rukou recepčnímu, ale ten mi ani teď nevěnoval pozornost. Zprávy v rádiu byly nejspíš zajímavější.

O několik ulic dále jsem spatřil veliký a zřejmě prázdný koš na odpadky. Vhodil jsem do ní tašku a překryl odpadky, co byly v koši naspodu – jako profesionální vrah. Obešel jsem raději dva bloky domů, ale cítil jsem se docela v pohodě. Rychle jsem se vzpamatoval, jen co je pravda. I za to ale vděčím hlavonožcům a jejich úpravě, dobře jsem si to uvědomoval. Splnil jsem úkol – ale tím to pro mě neskončilo.

Musel jsem pokračovat. Rozhodl jsem se zůstat v Berlíně. Měl bych konečně zahájit vyjednávání, ale k tomu jsem se potřeboval setkat s nějakými slušnými Němci. Napadlo mě navštívit berlínskou knihovnu. Kde jinde bych měl začít?

Rozhodnuto – uděláno. Na knihovnu jsem se doptal snadno. Očekával jsem, že se uvnitř bude nacházet hodně lidí, ale mýlil jsem se, nevelký sál byl poloprázdný. Knih tu také mnoho nebylo, ovšem, všechny co tu byly, museli napsat až tady, ze Země si je sem nejspíš nepřinesli. Napadlo mě, že by to vysvětlovalo, proč tu nemají žádnou pořádnou hudbu. Zřejmě se sem nedostali skuteční hudebníci a pokud ano, neměli nástroje a hlavně – noty. Bachovy koncerty těžko zahrajete bez not, jen tak podle paměti – Mozart by to dokázal, ale takové génie tu zřejmě neměli. Vyrobili si flétny, ještě bubny zvládli – a tím hudba Čtvrté říše nejspíš skončila. A mně budou něco vykládat o německé kultuře!

Požádal jsem o odbornou knihu o zdejší fauně.

Knihovník mi ochotně nabízel několik titulů. Vybral jsem si atlas živočichů a rozhlížel se, ke komu bych si mohl přisednout.

To byl totiž můj hlavní důvod. Knihu jsem ani nepotřeboval, o zdejší přírodě jsem toho věděl mnohem více, než se autorům atlasu zdálo. Jenže volných stolků zde v sále bylo tolik, že by bylo nápadné hrnout se k někomu, aniž bych k tomu měl důvod.

Musel jsem si vymyslet nějakou záminku.

„Promiňte, pane, mohl bych se vás na něco zeptat?“ Oslovil jsem staršího pána, který si tu z půjčené knihy cosi zaujatě opisoval.

„Prosím,“ pozvedl ke mně oči.

„Chtěl bych se dozvědět něco bližšího o Kopffüsslerech, ale obávám se, že v téhle knize toho moc nebude.“

„Mýlíte se, mladý muži,“ ujišťoval mě muž. „Zrovna ta kniha, co jste si vypůjčil, je velice dobrá. Psal ji ostatně můj učitel, profesor zoologie Třiadvacet.“

„Aha – myslíte tohle číslo?“

Jak jsem na to mohl zapomenout! Veliké číslo na obálce knihy nebyla signatura knihovny, ale – jméno autora.

„Čísla jsou strašně neosobní,“ postěžoval si starší pán.

„Také to říkám,“ souhlasil jsem s ním.

„Můj učitel měl ještě jméno. Rudolf Wegricht, kdysi profesor na universitě v Cáchách, ještě na staré Zemi.“

„Lituji, to jméno jsem nikdy neslyšel.“

„To je všechno vina těch čísel,“ povzdychl si muž. „Kdo si je má pamatovat? Jména, to bylo označení! A Rudolf Wegricht bývalo nějaké jméno!“

„A vy jste měl také jméno?“

„Také,“ přikývl muž. „Říkal jsem si Maxmilián Hurtig.“

„Já se zase jmenuji Otakar Vávra,“ představil jsem se mu.

„Máte zřejmě ještě vlastní rodiče, že?“ podíval se na mě dost udiveně. „Dnes už jen staromódní rodiče dávají svým dětem jména.“

„Nenarodil jsem se v Novém Německu,“ neskrýval jsem svůj pozemský původ. „Nejsem ani Němec.“

„Ale to by přece... poslyšte, snad nejste ten český zajatec přivezený ze Země?“ rozjasnil se.

„Ano, to jsem já,“ přikývl jsem.

„Musel to být pořádný otřes, octnout se bez přátel v úplně cizím světě, že?“ prohlížel si mě zvědavě.

„Už jsem si trochu zvykl,“ kývl jsem ledabyle hlavou.

„Poslyšte, o vás se říká, že jste vlastnoručně zastřelil nějaké hlavonožce. Je to pravda?“

„Ano, v sebeobraně,“ vysvětloval jsem.

„To jste neměl,“ ztišil Maxmilián hlas. „Ještě vám to nikdo neřekl? Jsou to inteligentní tvorové.“

„Už jsem na to přišel,“ ztišil jsem hlas i já. „Ačkoliv mi to dlouho tajili.“

„Říkají, že úplně vyvraždili Lipsko,“ pokračoval potichu Max. „Nevím co je na tom pravdy, ale – já bych se nedivil.“

„Nejen Lipsko, také Essen,“ potvrdil jsem mu to. „Kromě toho dobyli řetěz pevností. Zdá se, že se chystají na Mnichov a Brémy.“

„Můžeme si za to sami,“ pokýval hlavou. „Dokud jsme žili jen v Berlíně, nebyly problémy.“

„Myslíte, že tohle je v té knize také?“

„Bylo by, kdybyste měl původní výtisk,“ vysvětloval mi. „Asi už to tam nebude. Všimněte si, že její obsah začíná na stránce o stovku vyšší, než číslo předchozí stránky. Sto listů cenzoři odstranili. Museli kvůli tomu bourat vazbu a opět knihy svázat, aby to nebylo znát. Tak je tomu dnes s německou vědou všude...“

„Vidíte,“ přikývl jsem. „Udělal jsem dobře, že jsem se obrátil zrovna na vás.“

„Hlavonožci měli vlastní civilizaci, než jsme jim ji zničili, podobně jako kdysi Španělé rozvrátili říše Mayů a Inků,“ pokračoval tiše Maxmilián. „Nemohu si pomoci, bylo to barbarské. Vy jste na ně střílel v sebeobraně a asi vám řekli, že to jsou pouhá zvířata.“

„Ano,“ kývl jsem. „A přitom to jsou docela rozumní tvorové. Je sice pravda, že vyhubili Lipsko a Essen, ale jak sám říkáte – není se čemu divit. Teď už aspoň vím, proč.“

„Setkal jste se s nimi nejspíš v období dešťů, kdy jsou všichni agresivnější, že?“

„Je tomu přesně naopak,“ zavrtěl jsem hlavou. „Žádné období dešťů jejich agresivitu nevyvolává, ale když se sami rozhodnou útočit, vytvoří si pořádný liják, aby vyrovnali technickou převahu lidí. Dobře vědí, že v průtrži mračen nemají tanky rozhled a armádě nejsou nic platné. Jako kdyby neexistovaly.“

„Myslíte?“ podíval se na mě nedůvěřivě.

„Ano, je tomu tak,“ ujistil jsem ho.

„Nezlobte se na mě, ale nezdá se mi to. To by museli ovládat počasí – a to je něco, co my sami nedokážeme. Kdyby to dokázali, byli by snad vyspělejší oni a ne my!“

„Oni to dokáží už dvanáct tisíc let,“ odtušil jsem tiše. „Máte pravdu, jsou vyspělejší než my.“

„Poslyšte – odkud to víte?“ podíval se na mě Max udiveně a trochu i podezíravě.

„Přesvědčili mě, že je tomu tak,“ ujistil jsem ho.

Starý Němec ztuhl překvapením.

„Vy jste s nimi – hovořil? Proboha, jak?“

„Všichni hlavonožci hovoří německy, vy to nevíte?“

„To je úžasné!“ vydechl Max. „Ale jak to, že jsme jejich říši tak snadno rozvrátili?“

„Něco vám prozradím, pane Maxi,“ naklonil jsem se k němu blíž a ještě víc jsem ztišil hlas. „Němcům se jejich civilizaci rozvrátit nepodařilo. Hlavonožci dlouho ustupovali, ale míra jejich trpělivosti přetekla, teď se oni chystají rozvrátit civilizaci zlých pozemšťanů.“

„To je strašné...“ zachvěl se Max. „Pochopte, já mám na frontě syna. Naštěstí není u polních jednotek, ale v jedné pevnosti, Rheinfall se jmenuje, na břehu jezera Blaurhein.“

„Rheinfall, říkáte?“

Podíval jsem se na něho, jako kdybych dostal pěstí mezi oči. Vzpomněl jsem si na mladé německé vojáky, pomalu ožírané velkými brouky. Nejspíš mezi nimi byl i syn tohoto příjemného pána.

„Pane Maxi, asi vás strašně rozesmutním, ale stejně byste se to dozvěděl, dříve nebo později. Váš syn je docela jistě mrtev.“

„Bože na nebesích! Jak to víte?“ ztuhl jako kámen.

„Projížděl jsem kolem pevnosti Rheinfall den po jejím pádu. Byl tam už klid, vstoupil jsem nerušeně dovnitř. Nikdo to nepřežil. Viděl jsem tam už jen mrtvé.“

Maxmiliána Hurtiga ta zpráva pořádně zdrtila – nedivil jsem se tomu. Chvíli jsme oba mlčeli.

„Bestie!“ ulevil si. „Chapadla jim utrhat! A já je litoval...“

„Nedávejte vinu hlavonožcům,“ zarazil jsem ho jemně. „Před chvílí jste dobře věděl, kdo si začal.“

„Ale přece – vidíte sám, zabili mi syna!“

„Ano, zabili,“ přikývl jsem. „Ještě mnoho německých synů bude v téhle válce oplakáváno, nenajde-li se dost takových, kdo by se vrátili k vyjednávání. A Vy – už je nelitujete?“

„Neměli zabíjet naše chlapce!“ povzdychl si Maxmilián, ale znělo to pořád dost naježeně.

„A že naši chlapci zabíjeli jejich mláďata?“ odpálil jsem ho.

„To je něco jiného,“ mávl rukou Max. „Nemůžete srovnávat naše chlapce s nějakými primitivními hlavonožci!“

„To je hrozný omyl, pane Maxi,“ nedal jsem se. „Oni nejsou primitivní. A své děti milují a oplakávají stejně jako my. Zabili jsme jim více dětí než oni nám.“

„Jak můžete takhle mluvit?“ zamračil se na mne. „Ach, já vím. Vy přece děti nemáte, nebo aspoň ne tady, vám se to káže! Ale co byste dělal, kdyby hordy nepřátel vtrhly na vaše děti na Zem? Bránil byste je, nebo ne? No – odpovězte mi!“

„Právě to se stalo, když do země hlavonožců vtrhli barbaři ze Země. Divíte se, že se nakonec proti vám postavili?“

„Vy jim nějak nadržujete,“ naježil se opět Maxmilián. „Až vás ty bestie budou trhat na kusy, pochopíte svůj omyl!“

„Už jsem s nimi začal jednat,“ podotkl jsem. „Jsou to opravdu inteligentní bytosti. Jako Čech tu mám roli nestranného pozorovatele. Rád bych vás Němce zachránil, ale musím přiznat, v právu nejste.“

„Jak vysvětlíte, že vás nechali naživu?“

„Přesvědčil jsem je, že je chápu jako myslící bytosti a že jim nemíním bezdůvodně ubližovat.“

„A oni vám na to skočili a nechali vás žít?“

„Dokázal jsem jim, že to myslím vážně. Myslím, že jsem se s nimi čestně dohodl.“

„A teď nás chcete poučovat?“ vyjel si na mě.

„Musím,“ přikývl jsem. „Vy si to neuvědomujete, ale Země bez vás udělala obrovský skok. Lidé se dostali na Měsíc, na Marsu jezdí rádiem řízené auto s výzkumnou laboratoří, ale co je důležitější, lidé se přestali rozlišovat podle rasy. Němci na Zemi jednají s Číňany i s černochy. Také tady bude jednání s hlavonožci jedinou možnou záchranou. Jsem tady sotva půl roku – a už vím, že se s nimi dá jednat docela dobře. Podmínkou je, aby je člověk považoval za sobě rovné, jinak to prostě nejde. První, co tedy budete muset pochovat, bude vaše pýcha. Nemyslím tím osobně vás, ale celý německý národ. Buďto pochopíte, že neexistují nadřazené a podřazené rasy a druhy...“

„...nebo co?“ vyhrkl nesouhlasně.

„Nebo budete vyhubeni.“

„A vy jim v tom budete pomáhat?“

„Ne. Já se to zabíjení snažím na obou stranách ukončit.“

„Ale to přece není možné! Na naší straně padlo příliš mnoho lidí. Měli jsme se ženou pět synů a zbývá nám už jen poslední. Přinesli jsme oběti, jaké si ani nedovedete představit!“

„Navíc zbytečně, nikomu to neprospělo. Zdejší bytosti měly ztráty větší. A přece se s nimi dá jednat dál.“

„My jsme chtěli jenom nové, veliké Německo!“

„Postavené na troskách civilizace o nějakých dvacet pět tisíc let starší a rozumnější? Není to strašná bezohlednost, pane Maxi? Sám jste mi tvrdil, kdybyste zůstali na území kolem Berlína, k ničemu by nedošlo. S vražděním jste začali vy, ne oni. Přišli jste jako uprchlíci. Dostalo se vám útočiště, ale zachovali jste se jako vetřelci.“

Maxmilián Hurtig se na mě podíval nešťastným pohledem.

„Já vím,“ řekl sklesle. „Ale co mám dělat?“

„Najít další, kteří jsou na tom podobně. A začít mluvit s těmi, kdo si myslí, že je možné tuhle válku vyhrát.“

„To jsou všichni Němci, pane!“

„Máte-li známé v jiných městech, zkuste je přesvědčit, aby se přestěhovali do Berlína,“ nenechal jsem se ovlivnit. „Berlín zůstane ze všech měst stát nejdéle.“

„Vy dokonce znáte plány těch... hlavonožců?“

Vypadal zděšeně, jako kdybych byl nějaký démon. Ostatně – napadlo mě – nebyl zase tak daleko od pravdy.

„Částečně, jen v hlavních obrysech. Nejprve Němce zatlačí za hranice, dohodnuté na začátku. To je oblast Berlín a okolí.“

„A ostatní města?“

„Všechna ostatní jste postavili na dobytém území, obsazeném proti původním dohodám. Budou tedy zničena. Už to začalo.“

„A vy – vy k tomu budete mlčet?“ naježil se proti mně.

„Pokusím se přesvědčit Němce, aby se vrátili k dohodám, na kterých se do tohoto světa nastěhovali. Poslední šanci dostanete, až budete soustředěni v oblasti kolem Nového Berlína.“

„Jakou poslední šanci?“

„Složit zbraně a přestat škodit hlavonožcům. Dokážete-li to, mohl by vám zůstat Berlín s okolím.“

„A když ne?“

„Pak vás prostě vymažou z této planety.“

„Poslyšte – to mi říkáte s takovým klidem? Jste vy člověk?“

„Ano, jsem,“ přikývl jsem. „Už jsem s nimi jednat začal. Snad pár Němců přesvědčím, že mám pravdu!Těch pár se snad zachrání.“

„A co vy?“

„Já sem přece nepatřím. Vrátím se na starou Zemi.“

„Pokud vás tam pustíme! Není jednoduché dostat se z tohoto vesmíru! Uvažoval jste o tom, že to bez nás nepůjde?“

Snažil se mi vyhrožovat, nebo mě chtěl obměkčit?

„Nejsem odkázán na vaši dobrou vůli. Na naši starou Zem mě dopraví Kopffüsslerové. Se mnou i menší část Němců – pokud se mi nepodaří přesvědčit všechny, že je nutné tento boj ukončit.“

„Máme vlastní propusti!“ vypjal hruď.

„Nemáte,“ řekl jsem. „Neslyšel jste o dnešním výbuchu na severním předměstí Berlína? To explodovaly vaše propusti.“

„Jak to můžete vědět?“

„Byl jsem tam osobně krátce předtím. Jednal jsem s Ernestem Nordenem, mužem číslo Dvě. Přemlouval jsem ho, aby využil svého vlivu na Vůdce a zasadil se o ujednání míru.“

„To nemohlo mít naději na úspěch,“ zavrtěl hlavou.

„Bohužel máte pravdu, nemělo to úspěch. Propusti potom byly zničeny a Norden je mrtev.“

„Snad jste je – nevyhodil do povětří?“ napadlo ho správně.

„Ten výbuch nezpůsobila žádná výbušnina, viděl jsem to dost zblízka. Klenba laboratoří se propadla dovnitř a ne ven. Měl jsem jen štěstí, že jsem krátce předtím Nordenovy laboratoře opustil.“

„Možná máte pravdu. Vypadá to na účinky nové tajné zbraně. Víme o tom, že na ní Norden pracoval. Jestli přitom zahynul, byla by to pro Německo nenahraditelná ztráta. Norden byl génius, nikdo jiný už nedokáže propusti postavit.“

„Nevadí, další propusti mají hlavonožci, ti nás do staré vlasti rádi dopraví.“

„A co když o to nemáme zájem?“ zavrčel opět nesouhlasně.

„Pane Maxi, uvědomte si to, dávno už nezáleží na tom, co vy Němci chcete a co ne. Jak říkám, teď jde jen o to, kolik Němců zůstane naživu, než ukončíte válku. A pokud ji neukončíte, budu vděčný osudu za každého Němce, kterého se mi podaří odstěhovat na starou Zem.“

„Vy opravdu mluvíte, jako kdybyste se dal k těm bestiím! Což nejste člověk? Lidi musí držet pohromadě!“

„Já se snažím zprostředkovat mír. To přece neznamená, že jsem proti vám.“

„Jen aby! To vám mám věřit?“

„To je vaše věc. Ale berte vážně alespoň přátelské varování. Když přimějete pár svých známých, aby se urychleně přestěhovali do Berlína, zachráníte jim možná život.“

„A co když to neudělám? Co když tady začnu křičet a zavolám na vás Gestapo?“

„Vy to neuděláte, pane Maxi. Jednak s takovým činem vnitřně nesouhlasíte a za druhé – že jsem jednal s hlavonožci, vám těžko někdo uvěří. Nemáte na to žádné důkazy.“

„To možná nemám – ale právě jste se přiznal k tolika věcem, že bych se divil, kdyby se Gestapu nepodařilo vás usvědčit.“

„O tom nepochybuji,“ zamračil jsem se. „Dobře vím, že na Gestapu vymlátí z každého člověka přiznání k čemukoliv. Ale s tím vy přece nemůžete souhlasit.“

„Tady je ale ohrožen osud Německa!“

„To máte pravdu. Ale udáním nic nespasíte, naopak můžete promarnit vaši poslední šanci.“

Zvedl jsem se a opustil nerozhodného Maxmiliána Hurtiga. U přepážky jsem vrátil knihu a vyšel z knihovny.

Nebude to snadné, pomyslel jsem si. Tenhle Němec se mi zdál na první pohled rozumný. Ale ani on není schopen připustit, že by ve vesmíru byly jiné inteligentní bytosti než člověk. Německé chlapce, vyzbrojené automaty, podle něho nelze srovnávat s dětmi hlavonožců. Má pravdu. Některé jeho německé chlapce jsem poznal. Hrůza, jak je dokázali vychovat k tomu nadčlověčímu pohrdání ostatními. Budou s nimi jistě problémy, až se vrátí na Zem. Tam takových nácků zůstalo jen pár desítek – zřejmě jim odsud přibude nová krev!

Jak to skandovali na stadiónu ve Stuttgartu?

„Svinskou smrt podřadným!“

Když tak smýšlí i vzdělaní Němci, začínám vážně pochybovat, zda se mám pro jejich záchranu vůbec angažovat. Mohl bych jeho syny litovat? Samozřejmě, kdyby nepadli na straně – lupičů.

Vrátil jsem se raději do hotelu. Co budu dělat dál? Mít tady pár přátel, dalo by se něco podnikat, ale jak se zdálo, bude obtížné najít si přátele mezi nadlidmi.

Budu si to muset pořádně promyslet.

V hotelu jsem jen letmo pozdravil recepčního a vyšel nahoru do svého pokoje. Uvažoval jsem, co dál? Navazovat rozhovory jako dnes? S jakým úspěchem? Kolik se najde Němců, kteří by mě aspoň vyslechli, jako pan Max? Představil jsem si nelidskou organizaci této pokřivené společnosti. Muži v kasárnách, ženy v bordelech, tisíce dětí v domovech Hitlerjugend. Těžko tu hledat opravdové přátele.

Náhle se ozvalo bušení na dveře, ale než jsem stačil vyslovit souhlas, dveře se otevřely a vstoupili dva muži.

„Vy jste ten Čech? Půjdete s námi. Gestapo!“

Po zádech mi přejel mráz. Každý Čech musí trochu ztuhnout při vyslovení jména tajné státní policie Německa. Ale utěšoval jsem se, že přece ještě nemohou tušit, co jsem jim vyvedl.

„Prosím, beze všeho,“ přikývl jsem.

„Žádné řeči! Oblečte si kabát a jdeme! A pohyb! Lós!“

Kabát jsem měl přehozený přes židli, jen zvednout. Stalo se. Gestapák mi jej vzápětí vytrhl z ruky. Vrátil mi ho až po prošacování. Druhý mi zatím zručně zabavil pistoli. Nebránil jsem jim v tom. Zbraň jsem měl legálně, jistě o ní věděli.

Vyvedli mě z hotelu na ulici. Recepční se na mě díval udiveně, když mu ukázali své legitimace. Napadlo mě, lituje mě nebo nenávidí? Ale neměl jsem už čas to zjistit.

V autě čekal šofér. Vsadili mě dovnitř, nasedli a jeli. Nepříliš daleko – úřadovna Gestapa byla pár ulic od hotelu. Na to si snad ani nemuseli brát auto.

Cestou se snažili vyvolat dojem, jako by nešlo o nic vážného. Jakmile mě zavedli do chodby, dosud korektní policisté se mávnutím čarovného proutku změnili k nepoznání. Hned za venkovními dveřmi na mě začali řvát, kde jsem přišel k pistoli. Bylo to od nich zbytečné, museli o ní přece vědět. Ukázal jsem jim tedy mimořádný zbrojní pas s mou fotografií, ale nezastavilo je to. Dostrkali mě do úřadovny. Ve sklepní místnosti bez oken, osvětlené jedinou žárovkou na stropě, stál psací stůl a dvě židle. Na jednu se posadil gestapák, na druhou mě usadil druhý. Pro něho židle nezbyla, stál proto za mnou. Brzy jsem poznal, že to tak bylo připravené úmyslně. První si rozsvítil lampičku, samozřejmě tak, že mi její světlo padalo do tváře. Ten trik byl starý, takže na mě nezabral. Dělal jsem, že si toho nevšímám.

„Tak vy máte zbrojní pas!“ vyštěkl na mě gestapák sedící proti mně. „Kdy jste o něj žádal a kdy skládal zkoušky?“

„Nežádal jsem o nic,“ pokrčil jsem rameny. „Dostal jsem jej jako dar od Vůdce, spolu s jinými věcmi.“

„O tom se přesvědčíme!“

„Doufám. Není nic snadnějšího. Určitě tu máte telefon.“

Na stolku ovšem žádný telefon nestál. To tak – aby si zjistili, že mluvím pravdu! O tu jim přece nešlo!

„Kam máme podle vás volat?“

„To snad musíte vědět vy, ne?“

„My ale nikam volat nebudeme,“ ušklíbl se gestapák. „To my vůbec nemusíme. My vám ten zbrojní průkaz – prostě neuznáme.“

Poslední slova znenadání zařval – a přetrhl ubohou knížku na dva kusy. Na mě tím ale dojem neudělal. Jen jsem zjistil, co je zač.

„Naštěstí jste mi tu pistoli odebrali, takže už ten průkaz vlastně ani nepotřebuju.“

Gestapák se ušklíbl.

„Jenže – teď žádný průkaz nemáte, ale pistoli jsme u vás našli. Víte, co to znamená? Ilegální držení zbraně! Na to je u nás kulka.“

„I kdybych měl pistoli bez zbrojního průkazu, nemůžete vědět, jestli nemám zbrojní průkaz vystavený u nás v Čechách. Navíc na tom nezáleží. I kdybych se zmocnil pistole násilím nebo podvodem, podle ženevských konvencí mám na to právo.“

„Jakých ženevských konvencí?“

„To už jsem snad vysvětlil vašim předchůdcům,“ řekl jsem tak otráveně, jak to šlo. „Podívejte se, pánové, určitě víte, že jsem se do Nového Německa nedostal dobrovolně. Byl jsem unesen, takže mě musíte považovat za válečného zajatce. Snad vám tady nebudu muset vysvětlovat, jak upravují zacházení s válečnými zajatci ženevské konvence. Nezkoušejte tedy na mě pouštět hrůzu a raději mi chlapsky řekněte, co ode mě chcete. To mám snad právo vědět. Ostatně soudím, že je lepší domluvit se po dobrém. Třeba vám ani nechci odporovat.“

„Ty pitomá česká svině, ty se tady chceš ohánět nějakými nesmyslnými dohodami?“

Ani jsem nestačil mrknout. Facku zezadu jsem nečekal, až mě shodila se židle. Následoval kopanec do ledvin. Trochu mě zamrazilo, když jsem si uvědomil, kolik lidí už takový výslech prožilo.

„Vstávej!“ křičel gestapák. „Lós!“

Dělal jsem, že ho neslyším. Zvedal jsem se pomalu a hned jsem se hrnul na židli. Edova taktika, jak jinak.

„Kde ses setkal s těmi bestiemi?“ zařval mi do očí gestapák přede mnou. „Máme tady udání, že ses s těmi opicemi domlouval proti Německu. Jednat za války s nepřítelem je zrada a na to není jiný trest než postavit ke zdi!“

Aha, došlo mi to. Maxmilián Hurtig se tedy rozhodl, že bude především Němcem. Ale – co jsem čekal? Po takové době vymývání mozků dá asi většina Němců přednost roli Velkoněmce před úlohou slušného člověka. Hlavně jsem se dozvěděl, odkud vítr fouká. Rozhodl jsem se ale držet se ještě Edovy taktiky, dokud to jde.

„Odkdy je Česká republika ve válce s Kopffüsslery? Pokud vím, Čechy ve zdejší válce nejsou a příslušníkem Čtvrté Říše nejsem, jakápak tedy zrada? Kdybych se paktoval se samotným Belzebubem, byla by to záležitost naší vlády a naší armády, vám do toho nic není!“

„Žádná Česká republika neexistuje! Tady jste příslušníkem Protektorátu Böhmen und Mähren a jako takový spadáte nejenom pod ochranu Čtvrté Říše, ale i pod pravomoc jejich zákonů.“

„Odkdy má Čtvrtá říše nějaký Protektorát?“

„Čtvrtá Říše převzala veškeré závazky Třetí Říše.“

„Na tom se asi neshodneme,“ pokrčil jsem rameny. „Třetí Říše oficiálně skončila v květnu 1945. Tím skončil i Protektorát a veškerá další diskuse na toto téma.“

„Jenže tady jste na území Čtvrté Říše a ať chcete nebo ne, pod naše zákony spadáte,“ ušklíbl se gestapák. „Máte to marné. Buďto vás budeme chápat jako protektorátníka, v tom případě půjdete před zeď. Anebo uznáme, že patříte do vaší České republiky, pak jste její špión a jdete před zeď také. Vyberte si!“

„Nepatřím do žádného Protektorátu, ale do České republiky. Do Čtvrté Říše jste mě unesli nedobrovolně, takže špión být nemohu. Jako zajatec jsem pod ochranou ženevských konvencí, které jen tak mimochodem Třetí Říše podepsala. To je významný závazek a když chcete tvrdit, že jste převzali...“

„Budeš konečně mluvit, ty česká svině?“ zařval muž přede mnou. „Jak ses s nimi mohl spaktovat, parchante? My ti ukážeme, zač je toho loket! Budeš ještě škemrat, abychom tě zastřelili!“

Rozpřáhl se, aby mi dal pěstí, ale v té chvíli se zarazil, zalapal po dechu – a pomalu se začal skládat na zem vedle psacího stolu.

Následoval krátký okamžik ticha, ale po dvou vteřinách jsem usoudil, že by to mohlo stačit.

„Doktora!“ vykřikl jsem na druhého gestapáka.

„Co se stalo?“ vyhrkl zaraženě.

„Nevidíte? Mrtvice! Sežeňte doktora – honem!“

Nebyla to pravda. Modrý blesk, který gestapáka poslal nejen k zemi, ale i k jeho předkům, nebyl pod stolem vidět. Druhý mi proto věřil, že jde o mrtvici. Vyběhl ven, ale za okamžik se vrátil s doktorem v bílém plášti. Odstrčil mě a věnoval se ležícímu.

„Je mrtev,“ konstatoval po chvilce. „Je to divné, ty skvrny vypadají skoro jako úraz elektrickým proudem.“

„Tady nic elektrického není,“ namítl druhý gestapák.

„Není, ale poslední dobou nám hlásili spoustu takových případů z bojiště. Kopffüsslerové proti nám začali používat nějakou úplně novou elektrickou zbraň.“

„Ale to by přece...“ Gestapák rychle sáhl do pouzdra pro svou pistoli. Byl to chytrý chlap – pochopil to. Jako první a jediný.

„Ruce vzhůru!“ vyštěkl na mě, pouzdro ani neměl rozepnuté..

Doktor nevěřícně vytřeštil oči. Z mých rukou vylétl modrý blesk a přímo před jeho očima skosil další oběť.

„Vy jste ho... vy jste je oba – zabil!“ vykřikl. „Hilfe!“

Pak se předklonil a také padl k zemi. Další blesk ho připojil do řady k těm dvěma. Možná zbytečně – přímo mě neohrožoval a umlčet ho bylo pozdě. Ozvalo se dupání a do dveří vrazili dva gestapáci, kteří do této chvíle poslouchali za stěnou. Byl jsem ještě při síle, takže padli jako podťatí sotva metr ode dveří. Zůstal jsem sám v prázdné místnosti s pěticí mrtvol. Jak jednou člověk začne zabíjet, těžko přestane.

Chvíli jsem zůstal potichu, ale nikde se nic nehýbalo. Klidně jsem si vzal ze zásuvky psacího stolu zabavenou pistoli i s opaskem, připnul si ji a z opatrnosti jsem vzal i svůj zbrojní průkaz, ačkoliv byl vejpůl. Nebylo by dobré nechávat jim tady svou navštívenku.

Opatrně jsem vyhlédl na chodbu. Byla prázdná, nikdo tu nehlídal. Vyšel jsem bez podezřelého spěchu z nevlídné kanceláře a zamířil z budovy. Stála tam skleněná kukaň s vrátným. Ani se mě nestačil na nic zeptat a klesl ze své židle na podlahu. Pár kroků – a byl jsem na ulici – volný.

Volný? Přinejmenším v této chvíli...

Opatrně jsem kráčel po chodníku. Udivilo mě, že mě střežilo tak málo mužů, ale asi mě nepovažovali za nebezpečného, byli zvyklí na bezbrannější oběti. V mém případě se šeredně mýlili, nicméně jsem se rozhodl neriskovat. Následující pobyt v Berlíně by asi připomínal žonglování s hořícími pochodněmi v prachárně s podlahou posypanou střelným prachem a ani jinde to nebude lepší. Města byla propojena telefony a úřadovny Gestapa byly všude.

V hotelu jsem měl jen pár drobností. Lépe je oželet, než kvůli džínám riskovat zatčení. Ale za hotelem stál na parkovišti Tiger – mohl by mi pomoci dostat se z Berlína.

Zamířil jsem přímo tam. Zřízenec na parkovišti mě poznal.

„Copak, copak? Vždyť bude večer!“

„Jen se trochu projedu,“ mávl jsem rukou. „Dnešní večer bude krásně a na západ slunce je lépe se dívat v přírodě.“

„Zlatá slova!“ souhlasil. „Doplnili vám benzín. Zaplatíte hned, nebo až s hotelovým účtem?“

„Co mi poradíte?“ obrátil jsem se na něho bezelstně.

„Radil bych hned. Po menších dávkách to méně bolí. Mám tu stvrzenky, jen jednu vyplním.“

Zasmál jsem se tomu a zaplatil. Stvrzenku jsem mechanicky vsunul do náprsní kapsy, nasedl do auta a opatrně vyjel na ulici.

Zamířil jsem směrem, který jsem už trochu znal, vyjížděl jsem tudy přece s Karlem. Přejel jsem pár nadjezdů a ocitl se na dálnici směrem na Stuttgart. Čtyřproudová dálnice byla pustá, nic nejelo ani ven ani dovnitř. Tiger letěl na plný plyn, ručička tachometru se ustálila na sto padesáti kilometrech za hodinu. Ale nedělal jsem si iluze, že na mě nemohou čekat kdekoliv cestou. Gestapo přece využívalo telefony. Doufal jsem, že pevností Postupim projedu v pohodě – a dál se uvidí.

Do pevnosti Postupim ještě nedorazila zpráva o tom, že by mě měli zadržet. Otevřeli mi vrata a ještě mi zamávali na cestu. Dálnice na Stuttgart byla volná, ale neměl jsem v úmyslu pokračovat po ní až do Stuttgartu. Na německé mapě byla asi v polovině cesty zakreslená úzká odbočka do lesů, která zdánlivě nikam nevedla. Tudy jsem chtěl pokračovat, ale když jsem konečně do těch míst dorazil, odbočka byla dávno zrušena a dva nevelké mostky byly strženy.

Tiger nebylo vozidlo, které by to zastavilo. Všechna poháněná kola se snadno převalila přes příkopy a automobil brzy opět svištěl po rozpukaném betonu silnice, která podle mapy – nevedla nikam.

Tahle cesta nebyla udržovaná už kdovíkolik let. Převislé větve stromů mlátily do plechové střechy auta, podobalo se to bubnování. Ani beton cesty nebyl v pořádku. Jednotlivé desky už dávno nebyly vodorovné – někde byly podemleté, naopak jinde nadzvednuté kořeny nedalekých stromů. Auto sebou házelo, chtě nechtě jsem zpomalil. Bylo znát, že se tu nejezdí často – několikrát jsem musel sjet stranou, když přes cestu ležely silné ulámané větve stromů.

Po dalších deseti kilometrech se přede mnou objevily kopce a silnice tam začala strmě stoupat. Náhle končila betonovou smyčkou před kupolí veliké, podle všeho dávno opuštěné pevnosti. Neponechal jsem ale Tigra před pevností. Sjel jsem z betonu dál do lesa a zastavil až za skálou. Vedla mě k tomu jen intuice – ale vedla mě správně.

K pevnosti jsem se vrátil pěšky. Hlavní dveře byly otevřené. Ani by nešly zavřít, bylo v nich skoro půl metru hlíny. Něco navál vítr, něco přinesla voda. Nebyly tu nejmenší lidské stopy. Tuhle opuštěnou vartu zřejmě nikdo v poslední době nenavštívil.

Za první předsíňkou se nacházela druhá. Další dveře už byly pečlivě zavřené, ale daly se snadno otevřít. Nacházela se tu neveliká místnost kruhového půdorysu o dvoumetrovém průměru. Beton stěn byl zčernalý, pokrytý nepravidelnými mapami zelené plísně. Slabé světlo ode dveří ukazovalo začátek kovového točitého schodiště ze zrezivělých železných plátů s drsným trubkovým zábradlím. Vedlo kamsi do hlubin, byla tam tma, syrová vlhkost a plíseň. Naštěstí jsem to čekal a měl s sebou baterku. Točité schodiště sestupovalo hluboko a zdola byl slyšet zvuk tekoucí vody. Po padesáti metrech je přerušila podesta s těžkými železnými dveřmi.

Tyhle dveře už nešly otevřít tak snadno. Byly ve vlhku a jejich závěsy zrezivěly. Nicméně, když jsem se tělem opřel o zábradlí, přece jsem je nohama za strašného skřípění otevřel.

Za dveřmi byla dlouhá, úzká chodba s betonovými stěnami. Také zde byla plíseň. Chodba se několikrát lomila, vždycky jen o pár stupňů, ale z jednoho konce na druhý vidět nebylo. Postupoval jsem rychle. Na zemi leželo ztvrdlé vlhké bahno. Nebořil jsem se, ale mé boty v něm zanechávaly dosti zřetelné stopy. Byl jsem tu očividně první člověk po dlouhé době.

Na druhém konci chodby byly, jak jinak, další dveře.

Otevíraly se směrem ke mně a nemohl jsem je tedy vyrazit ani vykopnout. Musel jsem zabrat tahem, ale kupodivu nebyly zrezivělé, jak jsem čekal a s rezivým skřípěním se otevřely.

Modrý blesk, který proti mně vyletěl z černé tmy, mě odhodil až zpátky na chodbu.

„Nechte toho!“ vyrazil jsem ze sebe s posledním dechem, než jsem se pomalu svezl dozadu na mazlavou podlahu. Baterka mi přitom zhasla a všechno se ponořilo do tušové tmy.

Žádné odpovědi jsem se nedočkal. Pomalu jsem sbíral dech a vzpamatovával se. Byl to snad hlavonožec? Nebo Nordenova hlídka, vybavená tak jako on elektrickým orgánem quro hlavonožců? Nebo nějaká automaticky působící – past? I to by bylo pravděpodobné.

Buď jak buď, úder mě nezabil a po tom prvním nepřicházel další. Podivné ale ne nepochopitelné.

Opatrně jsem se posadil. Baterka se už nedala přemluvit, aby se rozsvítila, zřejmě to spálilo žárovku, ale měl jsem v batohu druhou, mým tělem trochu chráněnou. Po chvilce šátrání jsem ji vytáhl.

Osvítila další prázdnou kruhovou místnost. Vedly z ní čtyři otevřené dveře. Na blátivé podlaze byly jen nezřetelné šmouhy a slabý zápach sirovodíku potvrdil, že mým protivníkem byl hlavonožec. Kam ale zmizel? Proč se skrývá? Musel přece pochopit, na koho se pokusil zaútočit, naštěstí neúspěšně. Před rozloučením mě Uaxio ujišťovala, že její krajané budou vědět o člověku, který se s nimi chce domluvit bez zabíjení. a budou mě respektovat, tohle tak vypadalo jinak, než jak jsme se dohodli. Nezabil mě, ale milé to od něho nebylo.

Rozhodl jsem se pokračovat, jako kdyby se nic nestalo. Musel jsem znásobit opatrnost. Hlavonožců bych se neměl bát, ale hitlerovec na jejich místě by mě mohl pokropit dávkou ze samopalu, což by bylo nepříjemnější. Jeden průstřel jsem přežil, ale ta zkušenost mi stačila.

Zápach sirovodíku byl v chodbě stále silnější, na zemi bylo více šmouh, ale mě to neodradilo. Věřil jsem Uaxio.

Chodba končila několika schody dolů. Další plechové dveře jsem otevíral co nejopatrněji. Byla za nimi obrovská místnost, slabě osvětlená modravým kamenem, zavěšeným pod stropem, který sem do pozemského prostředí nepatřil a byl tu vysloveně cizí. Okamžitě jsem ale poznal konstrukci další propusti. Ano, tady byla – Nordenova první a dnes už jen záložní základna. Avšak nebyli tu Nordenovi lidé.

„Dobrý den vám přeji,“ oslovil jsem hlasitě – skupinku aspoň dvaceti hlavonožců.

Pohlíželi na mě všichni, jako kdyby mě očekávali. Což nejspíš byla pravda. Věděli přece, že je tu najdu.

„Sem jsi neměl chodit,“ promluvil jeden z nich nevlídně. „Tak to nebylo domluveno.“

„Co bylo domluveno, stalo se,“ opáčil jsem. „Dál už jsme nic nedohodli, ale právě proto jsem nic neporušil.“

„Sem jsi neměl chodit,“ opakoval hlavonožec.

„Proč? Že tu je propust? Vždyť jste mi o ní sami řekli!“

„To je možné,“ souhlasil hlavonožec rozmrzele. „Ale my tady očekáváme útok lidí. Nesmíš se divit, že nejsme přívětivě naladěni.“

„Ano, chápu,“ přikývl jsem. „Ani vám nevyčítám, že jste mě na rozcestí nedaleko odtud napadli. Ostatně se mi nic nestalo.“

„Člověka by to zabilo.“

„Mě ne. To je důležité.“

„Poslouchej, to nám tak bezmezně věříš?“ vyhrkl jiný.

„Jistěže,“ přikývl jsem a podíval se na něho udiveně.

„Být na našem místě vaši lidé, také bys jim tak věřil?“

„Být na vašem místě Němci, byl bych opatrnější.“

„Jak si můžeš být tak jistý, že jsme lepší?“

„Není těžké být lepší než hitlerovci,“ podotkl jsem. „Spíš by mě překvapilo, kdybyste byli horší.“

„Dobrá,“ souhlasil hlavonožec. „Zřejmě jsi splnil slib, věříme ti to. Máme opět vládu nad propustmi. Co od nás čekáš dál? Myslíš si, že na dalších jednáních máme zájem?“

„Dohodl jsem s Uaxio, že budeme pokračovat v rozhovorech,“ zavrčel jsem. Nelíbilo se mi to. Aby na mě použili známé pořekadlo o mouřenínovi?

„Možná – s tou umírněnou ses dohodl.“

„Tvrdila mi, že jedná i za ostatní.“

„Měla pravdu jen částečně. Přesvědčila Velký sněm, abychom ti dali quro a vyslali tě zabít Nordena. Nic víc už jste nedojednali a ani dojednat nemohli.“

„Mám její slib, že budeme v jednáních pokračovat,“ trval jsem na svém. Netušil jsem sice, že budu muset Edovu drzost použít také na mimozemšťany, ale situace vyžadovala trvat na dohodách.

„Měl ses obrátit za ní! Najdeš ji v hnízdě Xijtra, ne tady. Tady nemá ani ona co dělat.“

„Tady je první místo, kde bych na vás narazil. Buď bych vás našel tady, jak se ostatně stalo, nebo byste se sem co nejdřív vypravili. Snad byste Němcům nedovolili obnovit chod této propusti?“

„Už jsme si ji obnovili – ale pro sebe.“

„To je v pořádku,“ přikývl jsem. „Tak jsme to sjednali. Naše jednání může pokračovat, nebo ne?“

„Nemáme zájem na dalším jednání s vaší rasou. Jste úskoční a nedržíte slovo.“

„Zřejmě myslíte Němce. Já slovo držím.“

„Ty jsi schopen zradit vlastní krev – kdo ti má věřit?“

Tohle mě už opravdu urazilo.

„Domluvili jsme se přece, že hranice nemají vést mezi rasami, ale mezi slušnými a neslušnými bytostmi. Splnil jsem slib, protože jsem vás považoval za slušné. Nevyčítejte mi úskočnost a především, nechovejte se úskočně sami!“

„Jdi si vyjednávat s Uaxio. Tady nemáš co dělat. My také sliby plníme – jinak bys už nežil.“

„Nejde jen o mě,“ podotkl jsem. „Nejde ani o Němce. Tady jde o víc, o mnoho víc.“

„O co?“ zeptal se mě nevrle nejbližší hlavonožec.

„Víte o tom, že Norden udržoval spojení se starou Zemí? Měl na to jen nějaký nepatrný otvor, jen na poslouchání rádia, ale věděl, co se na Zemi děje.“

„Má to nějakou souvislost?“

„Země je krátce před vynálezem vlastní propusti, jiného typu než vaše. Je jen otázkou času, kdy se pokusí navázat spojení s vaším světem,“ lhal jsem, až se mi od huby prášilo.

„My vás sem nepustíme,“ zavrčel hlavonožec.

„Myslíte si? Co když bude pozemská propust tak odlišná, že ji nezablokujete? Nebude lépe dohodnout se v míru, než v nepřátelství?“

„Víš co? Vypadni odtud!“ zvýšil hlas hlavonožec. „Jestli si vážně myslíš, že se domluvíš s Uaxio, běž za ní!“

Víc už jsem také zvážnět nemohl.

„Znamená to, že s vámi jednat nemohu?“

„Je to zbytečné. My máme od Velkého sněmu úkol nedovolit lidem použít tuto propust, nic víc. O nějakém jednání nebyla ani řeč. Odejdi, dokud můžeš.“

Na dvě vteřinky jsem se zamyslel. Jejich jednání mě zklamalo, proč to nepřiznat? Ale – jistě bude lépe jít za Uaxio, než se zdržovat tady, kde se mnou jednat nechtějí.

„Dobrá, jak myslíte,“ opáčil jsem. „Budu tedy jednat s Velkým sněmem pomocí Uaxio. Ta snad bude vstřícnější.“

Uklonil jsem se hlavonožcům, otočil se a vracel se stejnou cestou na povrch. Nebránili mi v návratu, alespoň v tom směru dohody dodržovali. Nic moc – mohli mě také zabít. Mouřenín vykonal práci, mouřenín může zmizet. Na zradu tady nemuseli být jen Němci.

V kruhové šachtě s točitými schody jsem se zarazil.

Shora se ke mně nesl hluk. Těžké okované boty, němčina. Rychle se ke mně blížil. Zhasl jsem baterku a sestoupil po točitých schodech o několik otáček dolů v dobré víře, že Němci vejdou tak jako já do chodby a nepůjdou dolů na dno šachty.

Dupání se blížilo, Němci se hnali jako stádo nosorožců. Takhle přece nemohou hlavonožce překvapit, uvědomil jsem si. Neměl bych je varovat? Vždyť se ženou – pro smrt!

Hluk začal slábnout. Němci vešli do chodby, kudy jsem před chvílí opustil hlavonožce. Zamrazilo mě. Jdou si pro smrt, ale nemohu pro ně nic udělat. I kdybych se je pokusil varovat, nepomohl bych jim. Tady byla přece tajná německá základna a kdoví, zda by se rozmýšleli střílet. Mohlo mi být líto, vědět co je čeká a nehnout pro ně prstem, ale tohle už skutečně nebyla moje starost.

Pomalu, opatrně jsem vystoupal po schodech nahoru. Nahoře nikdo nehlídal, ale ze sousední komůrky se ke mně otevřenými dveřmi donesly nějaké hlasy. Dva Němci seděli u střílny, která kryla vchod. Měli v držáku usazený velkorážný kulomet, naolejovaný a připravený ke střelbě. Nečekali ale, že by k nim něco mohlo přijít zezadu. Když jsem je vyzval, aby dali ruce nahoru, byli tak překvapení, že poslechli.

„Hlídáte tak pitomě, že by vás mohl postřílet kdekdo,“ vyčetl jsem jim, když přede mnou stáli s rukama nad hlavou.

„Co tu děláte?“ vyštěkl na mě menší. „Sem nikdo nesmí, tady je vojenský prostor!“

„Já to vím,“ odtušil jsem pokojně, ale nepřestal na ně mířit. „Nechte ty ruce nahoře. Nemíním vám ubližovat, ale kdybych musel nějakou náhodou střílet, mám tam střely dum-dum.“

„To je nepřípustné!“ vybuchl menší o poznání krotčeji

„Nemohu za to,“ ušklíbl jsem se. „Nenabíjel jsem je původně kvůli vám. Stačí vám to jako vysvětlení?“

„Co od nás chcete?“ zavrčel stroze vyšší Němec s brýlemi.

„Abyste přede mnou vyšli ven s rukama nad hlavou,“ řekl jsem suše. „Nemíním riskovat, že po mně začnete střílet.“

„To je cesta na smrt!“ zděsil se menší.

„Myslíte?“

„Venku mohou být hlavonožci!“ vysvětloval mi rychle.

„Ti nejsou venku, ale uvnitř,“ ujistil jsem ho.

„Ale – tam odešli naši kamarádi!“ zaúpěl menší.

„Před chvílí prošli kolem mě,“ řekl jsem beze stopy soucitu. „Dělali strašný kravál. Jako stádo dobytka hnané na porážku. Za chvíli z nich budou mrtvoly, hlavonožců je tam víc než dost.“

„Jak to můžete vědět? A proč jste je tedy nevaroval?“ vybuchl brejláč rozzlobeně. „Myslíte, že by po vás naši kamarádi stříleli?“

„Byli připraveni střílet,“ odsekl jsem. „Kdybych si tím nebyl jistý, oslovil bych je. Vy jste mi dali možnost vás překvapit. Já nejsem Němec a s hlavonožci jsem uzavřel své soukromé příměří, proto mě nezabili. Vám dám na vybranou. V každém případě mě doprovodíte na kraj lesa, na tom musím trvat. Pak se buď vrátíte pro zbraně a budete lépe hlídat, nejen co se děje před vámi, ale i co je za vašimi zády...“

„Nebo?“

„Mám pro vás ještě jednu možnost. Mám v lese auto, můžete odjet se mnou. Myslíte si nejspíš, že by to byla pitomost. Obávám se, že je to jediná cesta, jak si můžete zachránit život.“

„Proč by to měla být jediná cesta?“

„Během několika minut sem dorazí hlavonožci. Možná to ještě nevíte, ale mají proti vám nové zbraně. Těmi vás zabijí – nemáte proti nim nejmenší naději. Pojedete-li se mnou, můžete to snad přežít. Berte to jako nabídku, ale nebudu vám ji vnucovat.“

„Víte vůbec, co po nás chcete?“ podíval se po mně zle brejláč. „Chcete po nás, abychom zradili kamarády! To přece nejde!“

Z dálky z chodeb se sem donesla krátká dávka z automatu, okamžik po ní druhá. Pak nastalo opět ticho. Jen dva muži tedy stačili vystřelit – nikdo víc. Je po nich – snad mě teď nebudou hlavonožci podezírat, že jsem k té jednotce patřil? Mělo by jim dojít, že bych je v takovém případě nepustil – na smrt.

„Tak – a zůstali jste sami,“ podotkl jsem rychle. „Nemíním tu déle čekat. Jdeme. Ruce nad hlavou – a ven! Pohyb!“

Němci vyšli pomalu, ale já jsem jen opatrně vykoukl. Byl to dobrý nápad. Před pevností stálo obrněné auto Wehrmachtu. V kabině stál strážný, vysunutý do půlky těla z poklopu ve střeše. V ruce držel samopal, ale ostražitě sledoval – opačnou stranu.

„Ruce vzhůru!“ namířil jsem na něho pistoli.

Mrkl na mě, ale náhle se ke mně otočil se zbraní v ruce. Byl jsem rychlejší, použil jsem místo pistole modrý blesk. K jeho vyslání mi stačil kratší okamžik než je potřeba na mrknutí oka. Strážný pustil automat a zhroutil se přes okraj poklopu na plechovou střechu auta.

„Dvaašedesátko!“ vykřikl udiveně brejláč.

„Je mrtev,“ ujistil jsem ho. „Kdyby odhodil zbraň, mohl žít. Sami jste to ale viděli – chtěl střílet. Neměl jsem jinou možnost.“

„Ale – co to bylo? Čím jste ho vlastně zabil?“ přikrčil se trochu menší z mých zajatců. „Vypadalo to – jako blesk bez hromu!“

„Mám takovou zbraň,“ ušklíbl jsem se. „Je lepší než pistole, ale nemohu s ní nikomu vyhrožovat – je příliš nenápadná.“

„Kde jste ji ukradl?“ opáčil přísně větší, brejlatý.

„Vám ne,“ odtušil jsem. „Vy přece takovou nemáte.“

„Máte ji – ze Země?“

„Nebudeme se o tom dohadovat,“ usekl jsem oba. „Jdeme do lesa. Tři kroky přede mnou – a žádné úskoky. Nebudu střílet, ale snad už víte, že ani nepotřebuji.“

Vedl jsem je do lesa až za skálu, kde dosud tiše čekal Tiger. Blahopřál jsem si, že mě napadlo uklidit ho mimo dohled. Teď jsem měl opět volnou cestu.

Před Tigrem jsem svým zajatcům poručil zastavit.

„Hoši, je mi vás líto,“ oslovil jsem je. „Toužíte-li po hrdinné smrti, můžete se teď vrátit. Mohli byste ještě nasednout do obrněného auta a odjet, jen nevím, jak to budou posuzovat vaši velitelé. Mohli by vás také postavit ke zdi. Chcete-li přežít déle než půlhodinu, pojeďte se mnou, naposledy vám to nabízím. Stanete se psanci jako já, ale vaše šance na přežití se prudce zvýší.“

„Jak to myslíš?“ zajímal se menší.

„Chci se vrátit na starou Zem. Pár Němců snad budu moci vzít s sebou. Staré Německo je dnes hospodářsky prosperující země a pro pár krajanů se tam vždycky místo najde.“

„My ale patříme sem!“ odsekl brejláč nevlídně.

„Obávám se, že Čtvrtá Říše končí,“ odtušil jsem. „Němce tady čeká peklo, které nikdo nepřežije. Budu se vás snažit pár zachránit, ale nepůjde to jinak než vzít vás s sebou do staré vlasti.“

„Ale ... já mám v Hamburku rodiče!“ zaúpěl menší.

„Zmlkni, Třiadvacítko!“ vyhrkl prudce vysoký brejláč. „To je stalinská lest! Jestli mu na to naletíš, bude to tvé rodiče stát krk!“

„Proč myslíš?“ podíval jsem se na něho přísně.

„Protože je to zrada Německa! Za to je kulka nejen pro zrádce, ale i pro jeho rodinu!“

„Nikdo se o tom nedozví,“ opáčil jsem klidně. „Všichni si budou myslet, že jste padli – jako ti ostatní.“

„Ale já jsem naživu! Zůstanu tady a budu mluvit!“

„Nebudeš,“ podotkl jsem. „Pokud sis zvolil hrdinskou smrt, budeš do čtvrt hodiny mrtev a nikomu nic nepovíš.“

Náhle jsem zpozoroval podezřelý pohyb.

„Na tvém místě bych to nedělal,“ usmál jsem se klidně. „Dříve než ten granát odjistíš, vybuchne ti v ruce, jsem rychlejší než si myslíš. Dej raději ty ruce zpátky nad hlavu.“

„Ty nejsi člověk, ty jsi ďábel!“ vybuchl brejláč, ale po krátkém váhání zvedl ruce nahoru. V pravé už skutečně držel vajíčkový granát, naštěstí dosud neodjištěný.

„Třiadvacítko,“ mrkl jsem na druhého. „Máš poslední šanci zachránit sebe a možná i své rodiče. Nastup si ke mně, nebo se přidej ke kamarádovi. Možná se vám bude lépe umírat spolu než samotnému, ale já ti nabízím život. Rozhodni se. Tady se za chvíli staneš potravou pro brouky. Nejprve ty – a později i tvoji rodiče.“

„Jedu s vámi,“ řekl rychle voják a přistoupil ke mně. Pokynul jsem mu do kabiny.

„Ty zrádce!“ vybuchl bezmocně brejláč.

„Nechceš jet s námi přece jen i ty?“ zkusil jsem to naposledy, když už jeho kamarád seděl na sedadle.

„Nikdy nezradím Vaterland!“ odsekl nenávistně.

„Tak tedy – odpočívej v pokoji!“

Udělal jsem rukou ve vzduchu kříž a nasedl. Tiger prudce na plný plyn vyrazil mezi stromy. Za námi se ozval výbuch. Voják neodolal a hodil po nás své rýhované kovové vajíčko. Granát nedoletěl, zachytil o větev a vybuchl na polovině cesty k nám. Bylo to zbytečné gesto. Brejláče mi bylo líto, ale dva vojáky bych měl asi problém zpacifikovat, kdyby je napadlo vzbouřit se. Jednoho snad zvládnu, je přístupnější argumentům.

„Já jsem ho nechtěl nechat samotného,“ vzlykal voják vedle mě jako děcko. „Ale já mám ještě rodiče a oni mají jenom mě. To hoši z Hitlerjugend prostě nemohou pochopit.“

„Ty máš ještě vlastní rodiče?“ obrátil jsem se na něho. „Nemáš náhodou také – jméno?“

„Jak to víte?“ podíval se na mě.

„Protože se jmenuji Ota,“ podával jsem mu ruku. „Ota Vávra, Čech, narozený na Zemi. Jak ti doma říkají?“

„Matka mi říká Kurt... a po rodičích Werner.“

„Dobrá, Kurte,“ usmál jsem se na něho. „Nechci ti mluvit do toho, jestli jsi udělal dobře nebo ne. Myslím, že jsi ani nemohl jednat jinak. Někteří Němci, zejména ti zdejší, by ti to mohli vyčítat. Němci u nás na Zemi ti budou gratulovat.“

Tiger usilovně šplhal do příkrého kopce.

„Gratulovat – ke zradě?“ odtušil trpce.

„Německo je dnes jiné než vaše Čtvrtá Říše. Němci na Zemi tě pochopí. Pokud se nám podaří zachránit také tvé rodiče – a půjde-li to, i pár známých, budou tě ještě obdivovat.“

„Ale když – seběhlo se to tak náhle...“

„To ano,“ souhlasil jsem. „A připrav se, nebude to ještě ani zdaleka jednoduché.“

Hamburk jsme objeli velikým obloukem. Kurt mi sice řekl, že právě tam má rodiče, ale vysvětlil jsem mu, že musíme dodržet hlavně můj plán. Na jeho zájmy bude čas potom – já na něho nezapomenu.

Cesta lesem nebyla tak snadná jako po silnici. Projevilo se to hlavně na spotřebě benzínu. Brzy jsme vyčerpali hlavní nádrž a já jsem starostlivě pozoroval, jak ubývá i v zásobní.

Dvakrát jsme narazili na Kopffüsslery.

Prvního hlavonožce jsem zpozoroval včas. Znenadání se na nás vyhrnul z křoví a očividně měl v úmyslu zkřížit nám cestu. Držel v chapadlech předmět velký jako meloun – Stalinovu láhev, jak tomu říkali Němci. Byl to plod rostliny, která se ještě před pěti lety na této planetě nevyskytovala. Vyšlechtili si ji tak, aby obsahovala mazlavou hořlavinu, která se po porušení obalu na vzduchu sama vznítí. Byla účinnější než napalm a obrněné stroje jí málokdy odolaly.

Dvacet metrů před ním jsem prudce zabrzdil. Kurt se jen chytil držadla a úplně zbělel v obličeji. Na rozdíl ode mě neměl žádnou zbraň a nezbývalo mu než se naprosto spolehnout na moji ochranu.

„Jedu tudy dobře do hnízda Xijtra?“ zavolal jsem okénkem.

Hlavonožec překvapením div neupustil plod, který se na nás chystal hodit.

„Ty jsi ten Čech?“ zakřičel.

„Ano. Jedu dobře na Xijtru?“

„V podstatě ano,“ odvětil. „Pozor, u Bieregtu spadl bílý oheň a očekává se další, je to tam nebezpečné!“

„Díky,“ odpověděl jsem mu zdvořile, než jsem se opět rozjel. Hlavonožec uhnul s cesty a tiše zmizel v lese.

„Ty s nimi – hovoříš? A jak to, že nás nechali?“

„Mezi námi platí příměří,“ odtušil jsem. „Nejsem Němec, vaše válka se mě netýká.“

„Ale jsi přece – člověk?!“

„Dohodli jsme se, že slušné lidi budou respektovat. Proč ne? Nejsou tak zlí, jak se o nich tvrdí. Ani Němci nejsou všichni stejní.“

„Neslyšel jsi, že úplně vyvraždili Lipsko a Essen? Včetně žen a malých dětí?“ zaútočil na mě, jako kdybych za to mohl.

„Slyšel. Vy Němci jste zase úplně vyvraždili hnízda Asaššis a Mojoučš. Včetně malých mláďat i s matkami.“

„O tom jsem nic neslyšel. My jsme se to ve škole učili jinak,“ nasupil se trochu.

„Učili jste se samé lži,“ odtušil jsem. „Poslyš, jsem v Novém Německu méně než rok a vím více než vy, ačkoliv tu žijete celý život. Válka mezi hlavonožci a lidmi je krutá na obou stranách, ale nejhorší na ní je, že ji začali lidé. Nevěřím, že by tomu bylo jinak.“

Kurt mlčel. Vypadalo to, že přemýšlí. Doufal jsem, že dumá pouze o mých slovech a ne – jak mě převeze.

Tiger zatím vyšplhal na vrchol horského sedla a začal pomalu sjíždět dolů do údolí.

Náhle jsem zprudka dupl na brzdy. Dole pod svahem se vinula betonová silnice a na ní nehybně stála kolona Wehrmachtu s dvaceti obrněnými vozidly a pěti tanky. Znaky německých válečných křížů identifikovaly její příslušnost, i když byly zbytečné – tady ani nemohlo jít o jiný druh vozidel.

Zastavil jsem. V prvním okamžiku mě napadlo otočit a vrátit se do lesa, ale když jsem se tam podíval pozorněji, spatřil jsem, že se ti lidé dole nepohybují, všichni nehybně leží kolem svých vozidel. Mohli být před něčím ve střehu, ale čím déle jsem je pozoroval, tím více jsem byl přesvědčen, že jsou – mrtví. Německá kolona byla na tomto místě nejspíš přepadena – a pobita.

„Půjdeme se tam podívat,“ navrhl jsem Kurtovi.

„Co když nás tam někdo překvapí?“ staral se.

„Hlavonožci nás nechají na pokoji,“ ujišťoval jsem ho.

„Ale co hoši z Wehrmachtu?“ namítl.

„Kamarády z Wehrmachtu bychom museli požádat, aby zvedli ruce nahoru. Obávám se ale, že jsou všichni mrtví.“

Vystoupili jsme a opatrně sestoupili se svahu. S těmi mrtvými jsem měl pravdu. Leželi tu dva muži přes těžký kulomet na podstavci. Půda kolem nich byla poseta prázdnými nábojnicemi, zřejmě zuřivě do posledního okamžiku stříleli. Pohlédl jsem směrem, kterým mířila hlaveň kulometu, ale nic podezřelého jsem neviděl, kromě několika čerstvých trychtýřů po granátech – i tanky zřejmě střílely. Hlavonožci nepoužívali vojenskou techniku, na místě bitvy nemohla žádná zůstat. Raněné a padlé pečlivě odnášeli, část jich opět uzdravili. Vypadalo to, jakoby ztráty měli jen Němci. Muži nevypadali zranění, jen jejich zčernalé obličeje svědčily, že jsou mrtví.

Jak asi probíhala bitva?

Podle soustředěné palby i podle polohy mrtvol byli všichni Němci obrácení jedním směrem. Snad se tam objevili Kopffüsslerové a přilákali na sebe jejich pozornost. Během bitvy se mohlo na opačné straně ze zatáčky silnice nepozorovaně vynořit komando hlavonožců. Přeběhlo pár metrů, které jim chyběly, využilo momentu překvapení a modravými blesky skosilo Němce zezadu, dříve než se otočili.

Tak se mi to zdálo nejpravděpodobnější. Blesky quro jsou sice účinné na větší vzdálenost než kusadla, ale jen asi do padesáti metrů, dál by byly příliš vyčerpávající i pro hlavonožce. Zatáčka byla blíž. Už od těch keřů bych si i já troufl zabít kohokoliv.

Přechodem na quro by získali hlavonožci i proti velkorážným střelným zbraním Wehrmachtu výhodu. Zdálo se, že tím ještě nebyli vybaveni všichni. Někteří používali staré zbraně – určitě ti, kteří v lese za lijáku přepadli mě a Karla. Ale byla to jen otázka času. Germáni donutili civilizaci hlavonožců chovat se tak, aby přežila. Trvalo jí to sice dlouho, ale – teď už nebyly vyhlídky Němců růžové, teď měly barvu asfaltu.

Vzali jsme si několik netknutých kanystrů s benzínem, který nám citelně chyběl. Palivo pro nás bylo kritickým materiálem a stálo za to uložit plné kanystry i do kabiny.

Errata:

10.08.2021 21:04