Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Džungle

Vyžádal jsem si od kapitána Turrancha vrtulník k návštěvě Země. Nezdálo se mi, že by byl nadšený. Na palubě Enterprise byla nálada pod bodem mrazu, všichni se na mě dívali přísně, jako kdybych mohl za zkázu Nimitze osobně.

„Vrátíte se?“ ptal se mě pátravě. „Proč tam jedete?“

„Myslíte si snad, že tam zůstanu?“ vyjel jsem si i na něho. „Potřebuji se na něco zeptat Němců, co jsme tam nedávno poslali.“

„Ti tady vám nestačí?“

„Upřímně řečeno – ne. Tamti mi více důvěřují.“

„Dobrá – ale mám jednu podmínku,“ mračil se. „Nikomu tam neřeknete o potopení Nimitze.“

„Nikomu?“ podivil jsem se. „Ani vašemu presidentovi?“

„Musíte mít opravdu dobrý důvod. Až kdyby se vás president přímo zeptal. Ale sdělit mu to můžete jen mezi čtyřma očima, tedy bez přítomnosti novinářů. Těm budete na všetečné otázky opakovat pouze frázi No comment. Platí?“

„Proč tak utajeně?“

„Zpráva o katastrofě by mohla podlomit odhodlání Ameriky pokračovat v této akci.“

„Toho bych se neobával. Četl jsem, že americké noviny za Druhé světové války nechtěly ze stejných důvodů uveřejnit fotografie Američanů zabitých v Tichomoří. Pak je přece uveřejnily a fotografie nejen nepodlomily vůli Ameriky, ale vyvolaly větší odhodlání.“

„To už je dávno. Já mám bohužel spíše na mysli Somálsko. Nechtěl bych, aby tady nastalo stejné fiasko. Nebezpečně se to tomu podobá. Tam nás také tak nechtěli.“

Podíval jsem se na něho tázavě, ale pak jsem rezignoval.

„Jak myslíte. Budu vaše přání pokud možno respektovat.“

Přidělil mi rychlou turbínovou helikoptéru se dvěma muži posádky. Patřili do výbavy Nimitze a zachovali se jenom tím, že byli právě nad Novým Německem. Byli to ostřílení kozáci. Johnny běloch, Michael černoch, nebo spíše míšenec. Na trupu jsem napočítal několik dolíků od kulometných střel, ale také černou barvou vyvedených dvacet šest siluet tanků a jednu siluetu tryskové stíhačky Schwalbe. Měla smůlu, připletla se jim do cesty a místo aby je sestřelila, stala se sama cílem jejich samonaváděcí protiletadlové střely. Byl jsem rád, že mám k ruce právě tyto dva. S oběma jsem se seznámil, podali jsme si ruce, přisedl jsem k nim do kabiny a vzlétli jsme.

„Vystoupejte trochu výš,“ požádal jsem je.

Vysílačku k ovládání propusti jsem měl připnutou křížovým popruhem přímo na prsou. Uaxio mě mezitím naučila ovládat ji bez tlačítek, přidaných vlastně jen kvůli lidem. Hlavonožci svoje přístroje ovládali elektrickým orgánem quro. Do nedávné doby je měli slabší, ale i zesílené quro se dalo opatrně používat s nižším výkonem. Chtělo to trochu cviku, ale zvládl jsem to také.

Náhle se bez varování před námi objevila modravá kruhová propust. Aniž bychom jí prolétávali, sama přeskočila kolem nás a ve zlomku vteřiny opět zmizela.

Když jsem hlavonožcům navrhoval změnu ovládání propustí, jejich vědci váhavě připustili, že to bude znamenat menší energetické nároky na stroje. Rozhodli se tedy na zkoušku změnit režim jediného ovladače – mého. Zřejmě to bylo výhodné. Otevření propusti bylo sice stejně náročné, ale udržování se zkrátilo na milisekundu.

Pod námi leželo podhůří vysokých hor.

„Good heavens!“ vydechl překvapeně Michael, druhý pilot. „Kde to vlastně jsme?“

„Skalisté hory,“ ukázal jsem jim na vysoké, stříbrným sněhem pokryté štíty. „Támhle je silnice a jestli se nemýlím, vede do nějakého menšího městečka. Přistaňte kdekoliv, odkud by se dalo zavolat.“

„Není potřeba. Vyšleme žádost o zaměření a nejbližší letové středisko nám okamžitě řekne co potřebujeme.“

„Pro jistotu přistaňte támhle u té pumpy, prosím.“

Vrtulník se snesl poblíž benzínové pumpy Shell na výjezdu z městečka. Vystoupil jsem. Pumpař mi na mapě ochotně ukázal kde jsme. Očekával jsem, že se bude vyptávat a nemýlil jsem se.

„Kde jste se tady tak najednou vzali?“ vyzvídal.

„Přiletěli jsme z Q-Země,“ řekl jsem přímo. „Slyšel jste už o ní nějaké zvěsti?“

„Jistě,“ ožil. „Jen asi sto kilometrů odsud se nalézá internační tábor pro Němce z Q-Země. Stěhují je tam, už jich je tam pár tisíc!“

„Proč sem?“ podivil jsem se.

„Vyhradili jim tam místo,“ pokrčil rameny.

Věnoval mi zdarma místní mapu a označil mi na ní polohu tábora. Než jsem se vrátil k vrtulníku a nastoupil, piloti dokončili své rádiové hovory.

„Čekají nás už ve Washingtonu,“ informoval mě snaživě první pilot Johnny. „Máme si pospíšit.“

„Malá změna cestovního plánu, hoši,“ odtušil jsem a ukázal jim na mapě, kde se má nacházet internační tábor. „Náš cíl je blíž.“

Johnny opakoval, že nás čekají ve Washingtonu.

„Cílem naší cesty nebyl Washington, ale Němci,“ odtušil jsem. „Do Washingtonu poletíme až potom, není to tak nutné.“

„Chcete nechat čekat presidenta?“ vyčítal mi Johnny.

„Povinnost především,“ trval jsem na svém. „Zdvořilostní návštěva je až druhá v pořadí.“

Vrtulník tedy místo na východ zamířil na sever. Zakrátko jsme spatřili plochu pokrytou tisíci stany a posetou drobnými postavičkami. Už z výšky mě ale zarazilo, že jsem kolem stanů zpozoroval drátěné ploty a dřevěné strážné věže jako kolem trestaneckého tábora. Doletěli jsme na místo, kde byla mezi stany proluka a pomalu dosedli, aby lidé dole měli čas vyklidit nám prostor. Upřímně řečeno, nemuseli jsme to dávat najevo. Všichni se rozprchli, jako když střelí do vrabců.

„Počkáte na mě?“ zeptal jsem se pilotů.

„Jistě,“ přikývli oba. Také oni se trochu divili tomu, co viděli. Ještě že chlapy ve strážních věžích nenapadlo na nás zahájit palbu z namířených kulometů. Skoro bych je obdivoval, že na nás ty svoje mašinkvéry otočili. Bitevní vrtulník s pancéřovanou kabinou, dvěma čelními dálkově řízenými rotačními kulomety a ověšený kolem dokola raketami, by mohl klidně zaútočit i na tankový pluk. Pouhé kulomety by jedinou dávkou smetl i s těmi dřevěnými věžemi.

Vyskočil jsem z vrtulníku a sehnutý podběhl pod dotáčejícím se rotorem směrem k nejbližším stanům.

„Prosím vás, neznáte Kurta Wernera?“ spustil jsem na prvního Němce, kterého jsem potkal.

„Kurt Werner?“ podíval se na mě velmi udiveně. „Člověče, jak to, že ho neznáte?“

Teprve po chvíli mu ale došlo, kdo jsem.

„Kamarádi! Je tu ten Čech z Nového Německa! Zavolejte mu sem Wernerovy, ale honem!“

Pak mě popadl za rukáv a odtáhl do nejbližšího stanu. Byl to voják, ale z uniformy Wehrmachtu měl na sobě jen kalhoty a košili.

„Dostal jste naši petici?“ díval se na mě ustaraně.

„Ne, o žádné petici nevím,“ podivil jsem se.

„Mysleli jsme si to,“ vydechl, ale nebylo to úlevně.

„Co se děje? Proč petice?“ nevydržel jsem.

„Chceme se vrátit zpátky,“ oznámil mi.

Dotáhl mě mezitím do stanu, kde porůznu sedělo na železných kavalcích odhadem patnáct dalších Němců. Všichni byli oblečení do roztodivných hadrů, vyhublí, na nohou často jen roztrhané tenisky.

„Jak – zpátky? Tomu nerozumím,“ divil jsem se.

„Podvedl jste nás,“ vyhrkl na mě jeden z mladších.

„Tohle není život, ale smrt!“ přidal se k němu bručivě další.

„Vy za to všechno můžete!“ napadl mě nenávistně, naštěstí jen výčitkou, třetí z Němců.

„Za co mohu?“ obrátil jsem se k němu. „Že jste na staré dobré Zemi? Co je na tom špatného? V Novém Německu vám všem hrozila smrt – to přece víte!“

„Lepší rychlá smrt, než to co se děje tady,“ posteskl si další, pro změnu jeden ze starších Němců. Byl v civilu, měl na sobě také jakési roztrhané džíny a kostkovanou košili.

„Děje se vám snad křivda?“ zeptal jsem se ho.

„Kdyby jedna!“ vybuchl.

„O tom nevím! Co se děje? Vypravuj!“ zvážněl jsem.

„Na Zemi jsem nesouhlasil se zacházením s ruskými zajatci,“ pokračoval starý Němec. „Ale co se děje tady, se tomu hodně podobá.“

„Co se děje? Konkrétně, prosím!“ přerušil jsem ho.

„Že nás tu hlídají s kulomety a střílejí každého, kdo se pokusí uprchnout, to za válečného stavu chápeme,“ pokračoval Němec. „Že střílejí i ženy, to už normální není, ale říkají nám, že jsme to v Evropě také dělali – a já jim to věřím.“

„Tady se střílejí – lidé?“ vytřeštil jsem oči.

„Ano, i děti,“ potvrdil Němec za přikyvování všech okolo. „Stačí přiblížit se k plotu. Ale co je horšího, oni nás asi chtějí vyhubit jako hlavonožci. Měli jsme tu několik německých žen v požehnaném stavu. Za asistence Američanů se za celou dobu, co trčíme v tomhle prašivém koncentráku, nenarodilo jediné živé dítě. Všechny se rodí mrtvé. Američané tvrdí, že za to může náhlá změna prostředí, naši doktoři říkají, že to není pravda. Věříme našim. Jim se rodily děti živé, než nám to Američané zakázali.“

„Co vám zakázali?“

„Nechat ženy rodit pod asistencí německých lékařů. Prý tady nemáme ani základní hygienické podmínky. Jenže naši doktoři mají i v polních podmínkách lepší výsledky než zdejší felčaři. Stoprocentní úmrtnost novorozenců přece není normální! A ještě se nestydí chtít za to nekřesťanské peníze.“

„Jestli je to všechno pravda, pak je to hrozné,“ vydechl jsem. „Prosím vás, nemohli byste mi kromě Wernerů zavolat ještě doktora Müllera? Rád bych slyšel jeho názor jako doktora.“

„Doktora Müllera zabili,“ odvětil starší Němec. „Chcete snad něco odborného z medicíny? Jsem také lékař.“

„Doktor Müller přece neměl důvod utíkat?“

„Ne, toho zabili v jeho stanu,“ pokračoval Němec. „Měl tady ordinaci, jako každý z našich lékařů. Léčil nejprve naše lidi, ale brzy i lidi z okolí, zejména když se ukázalo, že jsou naše léky velice účinné na zdejší nemoci. Brzy za námi posílali celá procesí nešťastníků, kteří by zdejšími medicinmany byli – prakticky odsouzení k smrti.“

„Moment,“ přerušil jsem ho. „Tady mi něco nehraje. Říká se přece, že americká lékařská věda je v našem světě nejlepší!“

„Bůh potěš země, kde jsou doktoři ještě ubožejší!“ pokřižoval se Němec. „Je tu strašlivá nemoc, prý zabíjí pomalu ale neúprosně. Říkají jí AIDS, nebo tak nějak. Neznáme ji, američtí kolegové dělali příliš velké okolky, když jsme se chtěli dozvědět, co je to zač. Naštěstí se ukázalo, že na ni stačí jediná injekce küfferlinu. Když se rozkřiklo, že vyléčíme i AIDS, začali se k nám nemocní trousit po tisícovkách. Za injekci, která nemoc vyléčila, jsme dostávali zpočátku sto dolarů. Pak nám nařídili zlevnit na pět dolarů, stejně jako se platí za injekci zdejšího penicilínu, ačkoli ten na AIDS nezabírá. Bohužel, léky které jsme si přivezli, brzy došly.“

„Právě pro ty injekce zabili doktora Müllera,“ přerušil lékaře mladší Němec. „Vyléčil dva takové, kteří nám vozili chleba. Byli to prý chudáci, léčil je zadarmo. Ti za ním pak přivedli třetího, že je to jejich nerozlučný kamarád, také nemocný AIDS, aby ho vyléčil. Ale doktor Müller už bohužel potřebnou injekci neměl. Ti tři mu rozmlátili ordinaci a utloukli přitom i doktora.“

„Opravdu krásný vděk! Jak to víte?“

„Chytili jsme je při činu! Málem skončili na větvi nejbližšího stromu, ale my musíme všechny zločiny jen předávat zdejším šerifům. Předali jsme je, dokonce se dostali před soud. Byli osvobozeni všemi hlasy poroty. Chtěli jsme se odvolat, ale podle amerických zákonů nemůže být nikdo podruhé souzen za zločin, ze kterého už byl jednou osvobozen. Rozumíte tomu? My ne!“

„Jak je to možné?“ zděsil jsem se. „Když jste je chytili při činu, mělo by to snad být jasné!“

„Nebyli prý usvědčeni žádnou důvěryhodnou osobou. Jednak nejsme občané Spojených států a navíc nás porota prohlásila za rasisty a naše svědectví za rasově zaujaté – bohužel měla částečně pravdu. Někteří mezi námi u soudu zbytečně uráželi černé soudce. Ale všichni snad nelžeme a tady se jednalo o vraždu! Ale těžko to vyložíte porotě, kde je plná polovina černých! Přidělili nám advokáta, který jim na všechno servilně přikyvoval, ale při jejich cenách jsme si jiného vybrat nemohli. Ani šerifovo svědectví je nepřesvědčilo. Prý přišel, až když jsme ty vrahy vytáhli ven, navíc pod přísahou potvrdil, že jsme s nimi zacházeli hrubě. Takže ve vězení skončili pro rasový útok našinci. A už se asi nevrátí – nejspíš je pro těch pár boulí a modřin zabili.“

„Nechce se mi tomu věřit,“ vrtěl jsem hlavou. „Dohodli jsme se přece s presidentem Spojených států jinak.“

„Jestli se k němu dostaneš, řekni mu to,“ prosil starší Němec.

„Dostáváme tři sta dolarů na hlavu měsíčně,“ přidal se další. „Neopomenou nám to pokaždé zdůraznit jako zvláštní milost. Ale kilogram chleba nám prodávají za deset dolarů, takže veškerá pomoc dá právě na suchý chléb. Tady na těch skalách se nic pěstovat nedá, ostatně jsme si s sebou nic nepřinesli a tady nám nic neprodají.“

„To není možné! Deset dolarů za kus chleba, to je neuvěřitelně lichvářská cena!“

„Bylo tu pár soucitnějších duší, ty nám dovezly z města chleba i za dolar. Naši oficiální dodavatelé jim za to propíchali pneumatiky a vyhrožovali jim, že je zabijí. Tím to ovšem skončilo. My do města nesmíme, nepustí nás z tábora.“

„Pak by se vám ale měli starat i o jídlo!“

„To nechali na dopravcích,“ odtušil Němec. „No a ti nás dřou z kůže – stejně jako zdejší doktoři. Pakáž jedna, černá i bílá!“

Mezitím do stanu přiběhli ti, na které jsem čekal. Kurt Werner, Gerta Müncherová, Kurtovi rodiče. Několika slovy jsem se přeptal na ověření toho, co jsem zatím slyšel. Při pohledu na jejich vyhublé postavy jsem ale jejich svědectví ani nepotřeboval. Kurt mi všechno potvrdil a doplnil další podrobnosti.

„Aukce dopadla dobře, dostali jsme za ta auta čtyři milióny dolarů. Pak nám z toho předepsali daně – a pokutu, že jsme nezaplatili včas. I tak nám zůstalo půl miliónu dolarů. Při zdejších cenách roztály – jako led na rozžhavené plotně. Pravda, udrželi jsme nad vodou celý tenhle koncentrák. Nemohli jsme přece v bance sušit peníze, když jsme viděli tu bídu! Všichni prodali všechno, co kdo měl. Nejprve nějaké šperky, ale těch nebylo mnoho. Pak měli zájem o naše oděvy, uniformy a boty. Za dolar nakoupili, za sto ve městě prodávali. Dnes nemáme nic, jenže všichni mlsně pokukují po německých ženách a dívkách. Musíme je střežit, aby nám je v noci a dokonce i za bílého dne neodváděli. Několik desítek dívek už zmizelo, nikdo neví kam. Ty první lákali na velké výdělky, ale žádná se nevrátila, ani nedala vědět, že se jí vede dobře. Ostatní odvedli lstí nebo násilím. Napsali jsme ti deset dopisů, než jsme pochopili, že jsi nedostal ani ten první.“

„Nedostal,“ potvrdil jsem. To byl ovšem další podraz.

„Oto, jestli se ti podaří odsud vyváznout, zkus pro nás něco udělat. Na tebe snad Američané dají.“

„Proč myslíš, že se odsud nedostanu?“

„Přece ani ty nejsi Američan. Pustili tě dovnitř, ale už není tak jisté, že tě pustí i ven.“

„Mám tady helikoptéru, nejsem odkázaný na stráže u brány.“

„Bohudík – pak máš jakousi naději. U brány nás hlídají bestie a jiné hlídají kolem. Nebudeš to mít lehké.“

„Tady už jsou všichni stejného mínění – raději se vrátit a dát se roztrhat Kopffüsslery,“ přidala se Gerta. „Řekni mi upřímně, Oto, že sis to takhle nepředstavoval?“

„Máš naprostou pravdu, děvče,“ přikývl jsem. „Ale zdá se mi to jako zlý sen. Já znám Američany jako čestné, poctivé chlapíky!“

„No, trochu si za to můžeme sami,“ sklopil hlavu Kurt. „Víš, my jsme se snažili dělat na ně co nejlepší dojem, ale pár nácků od nás si nechtělo nechat vysvětlit, že tady jsou černoši vážení občané a ne untermensch. Párkrát se poprali, bylo tam pár rozbitých hlav, při další rvačce na ně ti grázlíci vytáhli revolvery. U soudu tvrdili, že nás jen zastrašovali, ale někteří naši si v obchodech koupili zbraně také a pak už se na obou stranách střílelo ostrými. Tím veškerá legrace skončila. Když v jedné přestřelce padlo osm lidí a začalo to vypadat na regulérní válku, všechny nás zatkli a převezli sem.“

„Všechny? Proč ne jen rváče?“

„Prý preventivně, jen aby zamezili násilí. To bych ještě chápal a nevyčítal jim to. Až tady nám dali najevo, jak moc jsme si dovolili – a vyhrožovali nám, že si to pořádně odskáčeme. Bohužel nezůstalo jen u vyhrůžek, střílejí po nás z těch věží skoro denně.“

„Budete to asi muset ještě chvilku vydržet, ale poletím odsud rovnou do Washingtonu – a jestli se ukáže, že o tom president ví, řeknu mu bez obalu, co si o tom myslím. Pak bychom se museli obrátit přímo na Německo a to co nejdřív, než se tady stane něco nenapravitelného.“

„To už se děje. Denně máme několik pohřbů. Nemohl bys nám sem dopravit aspoň nějaké léky? Někteří z nemocných, co nám vozili potraviny, se nás schválně snažili nakazit injekcemi s vlastní krví. Snad nás jen vydírali, nevíme ani, je-li to nebezpečné, ale nevěříme už nikomu a ničemu.“

„O jaké léky půjde?“

„Küfferlin,“ dodal starší Němec, lékař, který se dosud držel na opačném konci stanu. „Je to velice dobrý lék. Znásobuje více než tisíckrát obranné síly organismu. Americký penicilín prý má snižovat schopnosti bakterií, aby si s nimi i oslabený organismus poradil, ale často to nestačí. Kdybys nesehnal hotový lék, pokus se opatřit plody küfferle, každý ti je rád ukáže. Jsou to fialové krychličky a obsahují tuk, podobný máslu. My už si tady lék vydestilujeme.“

„Znám je,“ oddechl jsem si. „Rostou skoro všude. V nejhorším případě mi je seženou Kopffüsslerové.“

„Jen jestli se tam dostaneš,“ odtušil jeden z Němců, co hlídal před stanem a právě sem nahlédl. „Už si pro tebe jdou šerifové.“

„Zůstaňte tady,“ požádal jsem všechny. „Nechte mě, budu se s nimi bavit sám.“

Vyšel jsem do uličky mezi stany a zamířil k helikoptéře.

„Hej ty tam – co tady máš za job?“ blížil se ke mně šerif se dvěma pomocníky – alespoň to bylo k poznání podle šerifských hvězd, které měli ti dva připnuté na strakatých košilích. Policejní uniformu měl jenom šerif.

„Dovolte, abych to i nadále považoval za tajnou misi v rámci US Navy,“ odsekl jsem jim. Vzhledem k tomu, že jsem měl na sobě overall amerického námořnictva, vypadalo to docela věrohodně.

„Tady nemáš co pohledávat! Zaplať a vypadni odsud!“

„Odchod mám tak jako tak v úmyslu, nebude mi zatěžko vám vyhovět,“ ušklíbl jsem se.

Otočil jsem se a pokračoval k vrtulníku.

„Tak moment!“ nedal se šerif tak snadno odmrštit. Doběhl ke mně a popadl mě za rameno.

„Přejete si?“ otočil jsem se k němu.

„To by se ti hodilo – přijít k hotovému a nezaplatit ani cent! Napřed zaplať!“ A natáhl ruku.

„Cože mám platit?“ nevěřil jsem svým uším.

„Clo za vstup do rýžoviště,“ ušklíbl se šerif. „Pět set dolarů za každou započatou hodinu. Nedělej, že to nevíš!“

„Tady tomu táboru se říká rýžoviště?“ ukázal jsem rukou. „To snad nemyslíte vážně!“

„Zatraceně vážně!“ prohlásil šerif.

„To až budu vyprávět vašemu presidentovi, chci vidět, co na to odpoví. Co kdybyste tam odletěli se mnou? Vezmu vás tam zdarma.“

„Koukej zaplatit, ty parchante, a nedělej vtipy,“ přešel šerif do hrubšího tónu. „Na takové ptáčky máme spadeno. Helikoptérou mě neoblafneš. Už ji máme zapsanou! Tady je zákaz přeletů – všichni to dobře víte! Tak dej hezky pracky nahoru a cokoli od této chvíle řekneš, může být použito proti tobě – zkrátka jsi zatčen!“

Vytáhl přitom nebezpečně vyhlížející kolt. Před jeho odvahou bych smekl, kdyby věděl, do čeho se žene. Po tom, co jsem viděl, bych byl schopen použít na něho a jeho pomocníky i quro, ale zdálo se, že to nebude nutné. Neviděl jsem, co se děje za mnou, ale slyšel jsem, že piloti roztočili turbínu a začali zvyšovat obrátky rotoru. Když jsem tam mrkl, spatřil jsem ještě významnější skutečnost. Naším směrem se otočily dva dálkově ovládané rotační kulomety palcové ráže, schopné probít i kolejnice a pancíře tanků.

„Hello, šerife, rozmysli si to dobře!“ hulákal z kabiny druhý pilot Michael. „Máme tam šestnáct set palcových průbojných, to šesti ranami nepřebiješ!“

Šerif sebou trhl a teprve teď asi spatřil několik siluet tanků namalovaných na trupu vrtulníku. Postavit se proti opancéřovanému bitevníku s koltem by byl nesmysl. Zejména kdyby tušil, že jsou tam chlapci, kteří mají za sebou ostré potyčky s německými divizemi.

„Překračujete zákony!“ mával koltem. „Budu si stěžovat!“

„Stěžuj si – náš velitel je až na Q-Zemi!“

„Stejně vás zažaluju!“ křičel šerif, ale ustoupil za nejbližší stan i se svými pomocníky.

„Co se tam dělo?“ zajímal se Johnny, jen jsem nastoupil.

„Co se tu děje, nevím,“ odtušil jsem. „Ale řeknu vám, teprve teď mám správný důvod letět do Washingtonu. Nebude to zdvořilostní návštěva a president nebude mít radost.“

„Jsi si tím jistý?“

„Samozřejmě,“ ušklíbl jsem se. „Slyšeli jste je snad? Za vstup do »claimu« chtěli pět set dolarů za hodinu. Je tady nějaké rýžoviště?“

„To jistě není,“ odtušil Michael.

„Bohužel mám dojem, že se mýlíš,“ odfrkl jsem si.

Rotor vrtulníku mezitím nabral potřebné obrátky, dříve než se k nám přihnali další chlapi s automatickými puškami a se psy. Něco na nás křičeli, ve svistu turbín a v tepotu listů rotoru jim nebylo rozumět, ale tušili jsme, co chtějí. Už proto, že na nás ty pušky namířili.

Byla to ovšem odvaha z neznalosti věci.

Zarachotil rychlopalný velkorážný rotační kulomet a na zemi před strážnými načrtl do prachu dlouhou čáru z prachových puchýřů. Hlína létala dva metry vysoko.

Opětovat výstražnou palbu takové obludy by dokázal možná kamikadze. Strážní ne. Popadali k zemi a začali se zvedat až když se vrtulník vyšplhal skoro do kilometrové výše.

Errata:

10.08.2021 21:04