Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

President

Navigaci po Spojených státech jsem ponechal pilotům.

Vrtulník letěl rychle, ale přelet Spojených států trval dlouho a neměl jsem zapomínat, že telefony budou rychlejší.

Před Washingtonem se k nám přidal vrtulník. Rádio konečně promluvilo a piloti si vyměňovali informace, které jsem neslyšel, protože jsem byl odpojen od kabelů.

„Máme okamžitě přistát,“ upozornil mě Michael.

„Kde jsme?“ pokrčil jsem rameny.

„Třicet mil od Washingtonu. Máme příkaz okamžitě změnit směr na leteckou základnu...“

„Kdo ten příkaz vydal?“ nenechal jsem ho domluvit.

„Dispečer letového provozu.“

„Může dávat dispečer letového provozu během války příkaz letadlům US-Navy?“

„Nejsme ve válce. Ale mohl by i ve válce.“

„A diplomatickým letadlům?“

„To nevím,“ znejistěl Michael.

„Odpověz tedy dispečerovi, že vezeš důležitou diplomatickou misi presidentovi. Uvidíme, jestli budou trvat na odklonění naší trasy.“

Michael ještě chvíli s kýmsi vážně diskutoval, ale stále přitom letěl dál a vrtulník, který nás doprovázel, se od nás opět odpojil. Edova škola drzosti opět slavila úspěch. Těšil jsem se ale předčasně.

Konečně Washington a charakteristická bílá budova. Řekl jsem pilotovi, ať rádiem dohodne přistání přímo do parku, ať nemám k presidentovi daleko. Michael to sjednal a Johnny bez řečí přistál.

Sotva jsme dosedli, přiběhli k nám policisté. Nevšímal jsem si jich a kráčel rychle dál.

„Máme tady hlášení o útoku na šerifa v Denverském táboře pro internované Němce...“ chtěl mě zastavit jeden z nich.

„Diplomatická imunita vám nic neříká?“ pokusil jsem se ho setřást. Opravdu jsem neměl náladu bavit se s nimi.

„Nemáte diplomatickou imunitu. Dopustil jste se útoku na orgán tohoto státu. Jste zatčen! Odevzdejte zbraň a neklaďte odpor. Cokoliv od této chvíle řeknete, může být použito proti vám!“

Uchopil mě za ruku a nasadil mi zručně želízka, takže mě k sobě připoutal. Ostatní policisté pokračovali v poklusu k vrtulníku.

„Žádnou zbraň nemám,“ odsekl jsem. „A vy si velice rychle rozmyslete, co děláte. V situaci, kdy letadlová loď Nimitz šla ke dnu a totéž hrozí letadlové lodi Enterprise, musím mluvit s presidentem Spojených států. Americká mise na Q-Zemi je ohrožená a možná před zkázou, rozumíte mi? Nezdržujte, nebo to pak někdo u válečného soudu zhodnotí ve váš neprospěch.“

Bohorovnost jeho jednání okamžitě zmizela. Díval se na mě jako na posla nejhorších z možných zpráv. Což byla ostatně pravda.

„Nebesa, co to říkáte?“

„Na Q-Zemi dnes Němci atomovou střelou zničili americkou letadlovou loď Nimitz,“ zopakoval jsem mu jasně a zřetelně. „Není to dostatečný důvod k rozhovoru s presidentem? Nebo se tady budeme zabývat nějakým bezvýznamným incidentem s policií?“

„Co říkáte? Nimitz – zničena? Co je s posádkou? Nemohu tomu uvěřit, mám tam pár kamarádů...“

„Nikdo už není naživu. Němci použili tajnou zbraň, horší než atomovou, na hladině nezůstalo ani pár třísek. Patrioty selhaly a stejná katastrofa teď hrozí Enterprise. Budeme se ještě dlouho zdržovat?“

„Nebudeme. Na Enterprise mám synovce!“

„Díky za pochopení. Musím vám ale oznámit, že jste se právě stal nositelem nejvyššího státního tajemství. Jestli tu skutečnost sdělíte nekompetentním osobám, dostanete se do konfliktu s vašimi zákony. Doufám, že si to uvědomujete.“

„Proč zrovna já?“ zaúpěl. „A proč mi to vůbec říkáte?“

„Protože jste mě chtěl zatknout. Nejsem občanem Spojených států a nemám povinnost dodržovat přísně tajné zprávy. Slíbil jsem, že je nikomu bez vážného důvodu neposkytnu, zejména ne novinám. Vy jste mi ale dodal dostatečný důvod. Máte u sebe telefon?“

„Proč zrovna já?“ opakoval, ale vylovil z kapsy klíček, kterým mi odemkl pouta. Pak se chvilku s někým dohadoval vysílačkou, ale přitom jsme oba rychle kráčeli k budově Bílého Domu.

„Mám vás jen okamžik zdržet před vchodem,“ obrátil se pak na mě. „To vám snad nebude vadit. Vždyť jste se přeci sám na začátku zdržel v internačním táboře pro Němce.“

„Informace od nich byly důležitější,“ ujistil jsem ho.

„Jaké informace?“

„Buďte rád, že víte jenom to méně vážné. Co jsem se dozvěděl od Němců, vám v žádném případě nepovím. Jsou to příšernosti, raději je ani nechtějte vědět. Potopení Nimitze bude možná odtajněno brzy, ale to druhé – kdoví, třeba až za sto let.“

„Oh Lord, co je vážnějšího než potopení Nimitze?“ zaúpěl, ale už na mě nenaléhal. Vedl mě, pořád ostražitě, ke známé bílé budově. Na velkém schodišti jsme se na chvilku zastavili. Pak nám shora vyšel vstříc jiný policista.

„President vás očekává,“ pokynul nám suše.

Vstoupili jsme do budovy. Byla tam světlá chodba, zakončená hustým kovovým pletivem napnutým v rámech, zřejmě na poslední chvíli nastavených do cesty.

„Co je zase tohle?“ zeptal se svého kolegy policista, který mě zatýkal. „Co to má za účel?“

Kolega mu neodpověděl.

„Vypadá to jako Faradayova klec,“ začal jsem mu pomalu, bez vzrušení vysvětlovat. „Nejspíš by měla presidenta chránit před mými blesky. Mám od hlavonožců z Q-Země neobvyklou zbraň, quro. Mohu podle potřeby vysílat jiskry smrtícího účinku. Problém nastane, až se ukáže, že nejde o elektřinu. Ta síť určitě odolá výboji několika miliónů voltů, jenže – v mém případě nic neznamená.“

Vyslal jsem ze své ruky nepříliš silný blesk. Prolétl mříží jako by tam žádná nebyla a ve velkém lustru za ní zhaslo pár žárovek.

Policista z presidentovy ochranky sebou trhl, ale nereagoval. Stáli jsme dál před mříží a čekali. Došlo mi, že má letmo prohozená slova někdo poslouchal a vyhodnotil jako hrozbu presidentovi. Zřejmě jsem audienci ohrozil, ne-li znemožnil. To by mě ovšem mrzelo. Byla to ode mě vlastně velice pitomá frajeřinka.

„Myslím si, že by neměl být problém nainstalovat v nějaké místnosti kamery, mikrofony a obrazovky, kdyby se president bál se mnou setkat tváří v tvář,“ přidal jsem klidně. „Napoprvé se se mnou setkal bez té Faradayovy klece. Asi to jeho ochráncům došlo až teď.“

„Pane, užíváte silné narážky,“ podotkl presidentův policista nasupeně. „President se vás nebojí. Měl byste se mu omluvit.“

„Omluvím se mu,“ obrátil jsem se k němu. „Kde ho máte?“

A nic víc, chvíli jsme všichni mlčeli. Pak nám naproti vyšel ze dveří president a s ním několik jeho mužů.

„Dejte to pryč,“ ukázal na mříže.

Zatímco pomalu odnášeli drátěnou bariéru, pozval mě do své pracovny a okázale přitom ignoroval zděšení své ochranky.

„Nikdo, ani moji lidé, nesmí o americkém presidentovi tvrdit, že se bojí setkat se tváří v tvář s vyjednavačem,“ řekl na mou i jejich adresu zachmuřeně.

„Dvojnásob, když jde o spojence,“ připojil jsem klidně.

V mých očích prudce stoupl. Jenže jsem měl pořád před očima otřesné obrazy z koncentračního tábora pod Skalistými horami.

„Jistě,“ přikývl. „Zaslechl jsem už, že situace na Q-Zemi se velmi změnila, podle všeho k horšímu.“

„Ano, nejen na Q-Zemi,“ přisvědčil jsem.

„Mám na mysli potopení Nimitze,“ specifikoval to ihned.

„Ano. Já zase genocidu Němců ve Spojených státech.“

„Genocidu?“ podíval se na mě přísně. „To je snad dost silné tvrzení. Dokonce bych řekl, že pro pověst Spojených států horší, než jedna potopená loď, i když atomová.“

„Sdílím vaše obavy,“ souhlasil jsem. „Během prvního setkání jsem získal pocit, že Spojené státy nabídnou Němcům pomocnou ruku k odvrácení záhuby. Netušil jsem, že se Spojené státy rozhodly Němce na vlastním území definitivně vyhubit. Tím ale celá akce ztratila smysl a otázka potopení Nimitze je v tomto světle úplně vedlejší.“

„Poskytli jsme Němcům útočiště!“ vybuchl president. „To je vám málo? Živíme je, pečujeme o ně. Kdo si na nás může stěžovat?“

„Zabíjíte je,“ podotkl jsem klidně. „Držíte je v ohradě, nabité smrtícím elektrickým proudem. Střílíte je bez soudu, zabíjíte jim děti. Všude ve vesmíru se takové jednání nazývá genocida. Jediný, bohužel nepatrný rozdíl tu je – domorodci z Q-Země se netají úmyslem Němce vyvraždit a nazývají to bez obalu pravým jménem, mají k tomu ovšem důvody. Spojené státy se zpočátku tvářily přátelsky, ale výsledek by byl tentýž – jenže bez důvodu.“

„Pane Vávra, to už je tak silné obvinění, že budu muset trvat na vaší omluvě!“ vybuchl nesouhlasně.

„Pane presidente, omluvím se, když prokážete, že dráty kolem vašeho koncentračního tábora nebyly nabité elektřinou. Mám ale dost svědectví o lidech zabitých elektrickým proudem a také o několika zastřelených. Pane presidente, byl jsem tam osobně. Proto mi nezáleží na vaší omluvě, ale budu požadovat mezinárodní soud. Vy jste ty lidi zavřeli do vyhlazovacího koncentráku! Připouštím, Němci to kdysi dělali také, ale od jejich zločinů uplynulo už hodně času.“

„Oni si začali. Zabili několik Afroameričanů, nemohli jsme je nechat zabíjet další. Museli jsme je izolovat. Možná to vypadá jako zajatecký tábor, ale vyhlazovací koncentrák – to je příliš silné slovo! Zacházíme s nimi humánně, dostávají obživu i lékařskou péči.“

„Obživu?“ vybuchl jsem. „Kilogram suchého chleba na osobu denně? Tomu říkáte obživa?“

„Poskytli jsme jim prozatím nouzové ubytování ve stanech a deset dolarů na osobu a den, to je víc než dostatečná částka. Naše pomoc činí na osobu více než tři a půl tisíce dolarů ročně! To všechno pochází z kapes našich daňových poplatníků. Němci nejsou občany Spojených států, neplatí ani naše pojištění, ani daně.“

„Němci už u vás zaplatili na daních tři a půl milionu dolarů,“ nedal jsem se ohromit. „Vracíte jim to po deseti dolarech na den, ale tolik u vás stojí jeden kilogram chleba. Nestydíte se trochu?“

„Máte směšné představy o cenách v USA, pane!“

„Vy máte trestuhodnou nevědomost o lichvářských cenách, které vaši lidé z Němců ždímají. Ale to není všechno. Co mi odpovíte na stoprocentní úmrtnost dětí při zákrocích vašich lékařů? V Osvětimi se lékaři chovali podobně, ale byli za to odsouzeni. Musím vás proto požádat, abyste dal zajistit všechny americké lékaře v táboře. Budeme je žalovat u mezinárodního soudu za úkladné vraždy nemluvňat.“

„Není pravda, že naši lékaři mají stoprocentní úmrtnost! Mám o tom naprosto spolehlivé informace.“

„Sto procent porodů ve vašem vyhlazovacím táboře skončilo smrtí novorozenců. Plných sto procent, pane presidente. To číslo není nic jiného než systematická genocida dětí.“

„To přece byly parciální porody – vlastně moderní potraty. Všechny Němky je přece podepsaly, bylo to z jejich svobodné vůle! V současné, pro ně tak nejisté době, se jim nedivím.“

„Pane presidente, mluvte konečně pravdu. Parciální porod je vražda nemluvněte. Přeložíte-li to do němčiny, německá žena pochopí jenom slovo porod a podepíše vám to. Ona prostě netuší, že se chystá vražda jejího dítěte. Chyba byla bohužel v tom, že vy spojení slůvek parciální a porod považujete za potrat, já za zákeřný podvod, protože slovo porod se v civilizované zemi nedá spojovat se zabíjením.“

„To jim přece překladatelé jasně vysvětlili.“

„Není tomu tak. Nevysvětlili. V současné době německé ženy trvají na tom, aby jim asistovali jen němečtí lékaři – ale vy jim ani to nepovolujete. Takže hromadné vraždění nemluvňat pokračuje, už bez podpisů obětí. Pane presidente, je to nebetyčná hanba Spojených států i celé naší civilizace. Oficiálně vás žádám: zastavte tu genocidu.“

„To přece není možné!“

„Máte tak mizivé pravomoci, že tomu nemůžete učinit přítrž ani vy? Tomu se mi nechce věřit.“

„Ne – ale nechce se mi uvěřit, že by to byla pravda. To by bylo nejen proti zákonům, ale i proti samotnému duchu Spojených států!“

„Vy zřejmě nevíte o tom, že strážní říkají vašemu táboru claim jako rýžovištím na Klondyku a vybírají od lichvářů, kteří tam Němce odírají, poplatek pět set dolarů vstupného za hodinu?“

„Tomu prostě nemohu uvěřit! To se musí vyšetřit!“

„Vraždění dětí se děje podle zákonů Spojených států, sám jste to právě přiznal a víte o tom. V ostatním si nejsem jistý. Buď se to děje podle zákonů, potom jsou vaše zákony nelidské. Nebo někdo zákony překračuje a pak byste měl zasáhnout. Uvědomte si, tihle lidé se mají stěhovat do Německa a jejich svědectví tam bude mít velikou váhu. Zajeďte se tam raději podívat osobně, než to přeroste únosné meze – pokud se tak už nestalo. Mám v tom táboře i několik přátel. Jednoho mi už vaši krajané zabili. Vrahové byli chyceni při činu, dostali se před váš, americký soud – a ten je osvobodil. Považuji to za justiční zločin. Dozvím-li se, že se něco takového přihodilo i těm ostatním, budu za to činit odpovědným vás osobně. Tohle přece není žádná pomoc!“

„Nicméně – oběti jsme přinesli i my – a ne malé!“

Zarazil jsem se. Rozhovor jistě nebyl pro presidenta příjemný, ale v jednom měl pravdu. Šlo o spolupráci, ne o konfrontaci. Musel jsem i já změnit dosud vysloveně ostrý tón hlasu.

„Nechci vaši pomoc snižovat. Bohužel to nebude jednoduché, jak se zpočátku zdálo. Udělal jsem chybu, uvěřil jsem jistotě admirála Thompsona, když odmítl nabízenou ochranu. Ani já, ani on sám i jeho důstojníci jsme netušili, že Patrioty Nimitz před německým raketovým útokem neochrání. Německá zbraň se ukázala horší než jsme čekali.“

„Co to bylo za zbraň?“ zaváhal president.

„Tajná zbraň Čtvrté Říše. Vergeltungswaffe 5.“

„Co o ní víte? Jaké má účinky? Jak se vám to jeví?“

„Při své minulé zdejší návštěvě jsem o ní nevěděl nic. Teď už vím více, ale není to nic příznivého. Německá zbraň odplaty je jiného druhu než pozemské atomové zbraně. Liší se tím, že nezanechává radioaktivitu, ostatní účinky má bohužel podobné, ne-li horší. Nimitz proti té střele odpálil tři Patrioty a nebylo to nic platné. Hitlerovi generálové mají tedy účinné bomby i nosiče.“

„Obáváte se, že by se totéž mohlo opakovat?“

„Ano. Nevíme, odkud byla ta zbraň odpálena. Teď navíc víme, že jich má Hitler dostatek. Nezapomeňte, že se chystal dobýt náš svět, ačkoliv věděl o amerických, ruských i čínských atomových bombách. Raději jsme začali Enterprise chránit pomocí domorodců.“

„Vy – věříte domorodcům?“ vrtěl pochybovačně hlavou.

„Němci ani s Q-bombou nemají proti hlavonožcům šanci, ale jedna letadlová loď je proti nim nedostatečnou silou. Rovnocenné by bylo, kdyby se proti Němcům postavily jako za Druhé světové války všechny armády staré Země. Možná jsem měl jít rovnou na OSN, ale teď už to asi nenapravím.“

„Chcete další lodě, další síly? Měli jste dvě letadlové lodi!“

„Jednu jsme naštěstí dokázali zatajit. Jinak by skončila na dně, stejně jako Nimitz. Máme proti Němcům některé výhody, pokusíme se jich využít. Potřebujeme ale, aby se tady nedělo něco, co nám to staví na hlavu. Především se postarejte, aby se pomoc na vašem území nezvrhla v genocidu. Uvědomujete si snad, že prestiž Spojených států dostala v Denveru takovou ránu pod pás, jako dosud nikdy v historii? Navíc – vašimi vlastními lidmi?“

„Všechno dám vyšetřit! Jmenuji nestrannou komisi.“

„Především jim tam dejte dopravit nějaké potraviny. Všichni jsou podvyživení – bodejť by ne – jako v koncentráku. Místo peněz jim dávejte potraviny a dohlédněte, aby je dodavatelé neokrádali. Když už samotným Němcům zakazujete vycházet, zamezte tam naopak přístup lichvářům a podvodným obchodníkům, ať z nezištné pomoci nedělají životu nebezpečné rýžoviště. Také vykažte americké lékaře. Němci mají doktory lepší a já jim sám dodám léky podle potřeby. Jednoho Klondyke snad už bylo v historii Ameriky víc než dost.“

„Dohlédnu na to. A opravdu si myslíte, že je tam tak strašně, jak to líčíte?“

„Váš šerif po mně žádal pět set dolarů vstupného do tábora. Odmítl jsem mu zaplatit a on mě ohrožoval koltem. Na koho se mám obrátit pro spravedlnost, když ani vy mým slovům nevěříte? Dobrá, jsme-li skutečně na divokém Západě, budu se bránit sám. Až na mě příště vytáhnou své kolty, odešlu je za jejich předky. Mám účinnější zbraně než oni, jen s ohledem na přátelské vztahy jsem váhal s jejím použitím. To by se ale mohlo změnit.“

„Co to vlastně máte za podivnou zbraň? Jednou říkáte, že je elektrická, podruhé že není.“

„Říkám jí elektrická, protože se podobně projevuje a našim zkušenostem je to bližší,“ usmál jsem se. „Quro nepozemšťané znají a používají už padesát tisíc let. Donedávna jen k mírovým účelům, ale je použitelné i jako zbraň. Podrobnosti vám ale nevysvětlím. Není na to čas a obávám se, že je to – vysoce odborné téma.“

„Chcete se vrátit na Q-Zem?“

„Jistě. Vlastně jsem se letěl přeptat na jednu velice důležitou věc svých německých přátel. Teprve to, co jsem se tam dozvěděl, mě přimělo obrátit se na vás. Chováte se k nim hůř než k zločincům a přitom právě oni mi uvěřili, že je pro ně lepší rozejít se s Hitlerem a vrátit se k nám.“

„Napravím to,“ ujišťoval mě president.

„V to doufám,“ řekl jsem smířlivěji. „Nemohu přesvědčovat Němce, že je pro ně výhodnější vzdát se, kdyby to nebyla pravda. Co se tu dělo, dotklo se i mé cti, rozumíte? Nesliboval jsem jim peklo.“

Rozloučili jsme se a on vyšel se mnou, aby mě doprovodil k vrtulníku. Udělal rozhodně dobře. Policisté tam právě nakládali piloty do policejního auta. Jen jsem se chytil za hlavu.

„Co se to tu děje?“ rozkřikl se president.

„Zatkli jsme je a jsou obžalováni z vraždy,“ ohlásil mu jakýsi pupkatý konstábl. „Šerif z Denverského internačního tábora je obvinil ze střelby proti strážným. Na trupu jejich helikoptéry jsou stopy kulek. Považuji to za nezvratný důkaz.“

„A ty obrázky pod okénkem jsou co?“ ukázal jsem je všem. „Pane presidente, ti dva letci jsou hrdinové od Düsseldorfu, Jeny aNorimberku. Ty stopy jsou po německých kulkách, v tom táboře po nich nikdo nevystřelil. Počítejte sám – šestadvacet tanků Wehrmachtu, jedno sestřelené letadlo Luftwaffe. A toho šerifa, co je obviňuje, tady před svědky viním ze spoluúčasti na genocidě, z korupce, zneužívání pravomoci a z falešného obvinění – ti hoši na Zemi nikoho nezabili. Máte-li čest v těle, dejte ho zatknout.“

„Ale – to snad ne, to by byl dlouhý a vleklý proces!“

„Pak máte jinou možnost. Vyhlaste válečný stav a postavte ho před vojenský soud pro ohrožení samotné existence Spojených států. Jste zřejmě jediný člověk, kdo má k tomu oprávnění.“

„Máte svérázné představy o právu,“ usmíval se president.

„Pane presidente, už dnes počítáme ztráty na americké straně na několik tisíc mužů. Nechtěl jsem vám říkat všechno, ale co se děje na Q-Zemi, se vás může dotknout ještě víc. Uvědomte si, jsou zhruba tři možnosti, jak to skončí, všechny tři příšernější, než tušíte.“

„Jaké jsou to možnosti?“

„První je ta, že zvítězíme a dostaneme většinu Němců na Zem. Zbytek, podle mého odhadu asi sto tisíc mužů, během příštího měsíce zahyne. Menší část v bojích s námi, většinu zahubí místní obyvatelé. Zdá se vám to kruté? Mně taky, ale je to nejpřijatelnější verze. Aspoň konec by byl ve znamení míru.“

„Jak by potom vypadaly ty horší varianty?“ zvážněl.

„Druhá možnost je, že vyhraje Hitler. Zlikviduje nejprve nás, ostatně s tím už začal. Pak si to vyřídí s domorodci a nakonec vtrhne na Zem. Vzhledem k tomu, že má zbraně účinnější než atomové, navíc s nosiči, proti kterým nemáte obranu, vymaže každá německá střela z mapy světa jedno město – bez sebemenší možnosti odplaty. Do půl roku rozvrátí Spojené státy a za další půlrok zbytek světa, pokud se mu vůbec někdo postaví na odpor. Rozseká naši civilizaci do hamburgerů a kdo to přežije, bude už jen otročit na jeho nadlidi.“

„To myslíte vážně?“ podíval se na mě udiveně.

„Naprosto vážně. Nechápete to ještě? Kdo řídí nadprostorové propusti, může poslat na libovolné místo Země ne jedno auto nebo helikoptéru, ale také atomovou střelu, uvědomte si to. Ta zbraň bude tisíckrát horší než vaše strategické rakety. Spatříte ji půl sekundy před explozí, pokud ji vůbec spatříte. Dobrá, teď to víte, přemýšlejte o tom. Poslední možnost je nejhorší. Nevyhraje Hitler, ale domorodci. Při tom dojdou k názoru, že lidská rasa není hodná slitování a ti, kdo přežijí jejich bombardování – stejné, jako Hitlerovo – nebudou jako otroci pracovat na Němce, ale budou vyvražděni. Oba světy pak osídlí hlavonožci a naše civilizace definitivně skončí. Byl jsem osobně ve dvou městech, vyvražděných hlavonožci, vím o čem mluvím. Vládne tam mrtvé ticho a pach rozkladu. Jen krabi a hmyz okusují desetitisíce mrtvol, které nikdo nepohřbívá. Hirošima byla proti tomu katastrofa mnohem mírnější – přežila to aspoň část obyvatel.“

„Toho bych se nechtěl dožít,“ otřásl se president.

„Tak si konečně přestaňte hrát na policajty. Uvědomte si, jsme ve skutečné válce a naše věc je i vaší. A vraťte mi moje piloty. Jsou to kluci z Nimitzu, který leží na dně Severního oceánu Q-Země, oni patří do téhle války a především – nemůžete mi za ně dát náhradu. Nováčci by tam dnes dlouho nevydrželi.“

Došel jsem k policejnímu autu a přes naznačený odpor obou policistů jsem vytáhl ven Johnnyho i Michaela. Asi jsem dal jednomu z policistů nechtěně okusit menší ránu, protože se na okamžik zkroutil bolestí, ale nebylo to úmyslné. Jen jsem byl tak rozčílený, že to ze mě muselo přímo sršet. Nezabil jsem ho, ale určitě si to bude pamatovat.

„Tak – a letíme!“ řekl jsem, když jsme seděli ve vrtulníku.

„Kam?“ zeptal se mě Johnny.

„Rovně nahoru,“ podotkl jsem.

„Díky za zastání,“ pokračoval Johnny, zatímco turbíny stroje se rozbíhaly a okolostojícím policistům odlétávaly čepice.

„Já vás opravdu potřebuji,“ odmítl jsem díky. „Vy mě možná ne – ale ani to už dnes není jisté.“

Několika slovy jsem jim sdělil rozhovor s jejich presidentem, jejichž konec ostatně zaslechli, ale pak jsem se soustředil na modravé kolo, které kolem nás náhle prudce prolétlo.

Hluboko pod námi leželo letiště Norimberk. Vedle přistávací dráhy stálo vyrovnáno osmnáct stíhaček F-14 a dva bitevní vrtulníky – poslední sirotci z Nimitze.

„Ale vystrašil jste je parádně,“ usmál se na mě Michael, když rádiem oznámil heslo, aby po nás hlídky na uvítání nevypustily nějaký samonaváděcí pozdrav.

„Vystrašil?“ podíval jsem se na něho přísněji.

„No ano! Zbaštili vám to všichni – i s prezidentem!“

„Zbaštili...,“ opakoval jsem po něm zamyšleně. „Jen aby ses nedivil, hochu. Ty tři varianty jsou totiž nepříjemně reálné. Ta první, navzdory stotisícovce naplánovaných mrtvých nejméně odpudivá, se nám v poslední době nebezpečně mění v něco mnohem horšího, totiž ve skutečnost. Dokonce to vypadá, že těch mrtvých bude více než sto tisíc a velká část jich bude i na naší straně.“

Podíval se na mě udiveně. Úsměv mu přitom pomalu mizel s tváře.

Pochopil konečně, že to myslím – smrtelně vážně.

Errata:

10.08.2021 21:04