Princezna Říše zla

Poslední večer před další z rozhodujících akcí.

Němečtí vojáci dostali zbraně, které odevzdali při kapitulaci. Není to přece jen velké riziko? Uvědomoval jsem si to, ale hned jsem si říkal, že není. Měli teď jiný cíl a věděli, že v případě prohry budou mít na vybranou mezi smrtí v Novém Německu nebo v americkém lágru. Možná bylo lepší, že jim Američané na Zemi dali najevo, že o ně nestojí. Když vojáci nemají kam ustoupit, obvykle neustupují.

Útok měl začít v pět ráno. Čekali jsme připraveni v lese na dohled od berlínské zdi, která tady měla jiný význam, než obdobná zeď na Zemi. Naši Němci měli kolem krku ostře žluté šály s emblémy baseballového mistrovství USA, kde jsem je narychlo sehnal – k jejich odlišení od Hitlerových vojáků to bohatě stačilo.

„Nebudete se se mnou zdržovat, rozumíte?“ řekl jsem svým novopečeným spolubojovníkům. Vybíral jsem do party mladé kluky s vlastním jménem, u kterých jsem mohl předpokládat výchovný vliv jejich rodičů. „Kdybych byl zraněn, necháte mě být.“

„Pomoci raněnému kamarádovi je věc naší cti,“ nesouhlasil se mnou jeden z nich, dvaadvacetiletý Ferdinand Ziggar.

„Ano, ale já jsem výjimka. Vaši pomoc potřebovat nebudu, vzpamatuji se i z vážného zranění sám,“ ujistil jsem ho. „Pomáhat každému jinému z party je samozřejmě jiná, ale kdyby ses zbytečně zdržoval se mnou, chyběl bys jinde.“

Ale přece jen mi nebylo úplně volně. Věděl jsem už, že lehké průstřely snáším lépe než kdo jiný, přežiju-li deset minut po zásahu, začne se mi všechno rychle hojit, ale průstřel hlavy by mě mohl zabít jako každého jiného. Navíc se dalo čekat, že se náš protivník nebude rozpakovat používat střelivo dum-dum. Za takových okolností by mi nepomohl nikdo – ale ostatní na tom byli ještě podstatně hůř.

Díval jsem se právě na hodinky, když to začalo.

První byla vlna bitevních letadel z Enterprise. Přilétly jako blesk z čistého nebe. Většina jich zaútočila na budovu Reichstagu, která odtud nebyla vidět, menší část raketami na kusy rozbila část zdí před námi. Skupina vybraných vojáků po náletu obsadila strážnici a otevřela bránu silnice na Stuttgart. Německá pěchota podporovaná německými i americkými tanky vyrazila. Vojáci se vezli na tancích a na obrněných autech, postupovali tedy rychle.

Vrtulníky bránu nepotřebovaly, letěly tedy napřed. Johnny a Michael zvedli vrtulník i se mnou a s mými Němci do výšky. Uprostřed Berlína stoupal k nebi mohutný oblak prachu z betonu a dýmu z amerických protipevnostních raket. Bitevní letadla tam točila kolo smrti a střílela na Reichstag jednu raketu za druhou. Honosnou vnější budovu dávno rozmetaly, střely rozhodily dokola trosky a pak se jako parta horníků pustily do betonu krytů.

Johnny a Michael s námi přistáli na ploché střeše hotelu Rote Fahne. Naše skupinka vyskákala a Johnny opět zdvihl stroj do výše. Měl se připojit k libovolné skupině a pomoci, kde bylo třeba.

V čele svých Němců jsem seběhl po schodišti dolů. Cestou jen tak z ničeho nic zhaslo v hotelu světlo. Nejspíš odpojili Berlínskou elektrárnu i s jejími vyrovnávacími kondenzátory. V šeru jsme míjeli vyděšené uklízeče a pokojské. Nezajímali nás, kolem recepce jsme proběhli na prázdnou ulici. Zamířili jsme do budovy Gestapa. Měl jsem jako zbraň jen pistolku, ale ostatní měli automaty a počítali jsme především s momentem překvapení. Světlo sice nesvítilo, ale protože svítalo, bylo na chodbě trochu vidět.

Hned za dveřmi jsem blesky bezhlučně zlikvidoval strážné ve vrátnici, ale to byly malé ryby.

Hlavní chodba se přímo hemžila gestapáky.

Automaty zaštěkaly. Překvapení gestapáci se zprvu nezmohli ani na výstřel. Nejvíc je zřejmě šokovalo, že útočníky byli výsadkáři Wehrmachtu. Za pět vteřin byla chodba plná už jen ležících těl. Jeden gestapák se ukryl za sloupy velikého schodiště a střílel na nás, ale můj blesk se otočil i za sloup a gestapáka umlčel. Zajatce jsme nebrali, ostatně – nikdo se nevzdával. Vbíhali jsme do jednotlivých kanceláří. Jeden vykopl dveře a vkutálel se dovnitř, druhý střílel po všem, co se uvnitř pohnulo. Konečně, snad po čtvrthodině od začátku akce, nastal klid. Vyčistili jsme budovu bez jediné ztráty na naší straně a vyvěsili na střeše americkou vlajku, aby nás omylem nenapadly helikoptéry. Za půl hodiny jsem vyslal osm blesků. Zkušenost z Nordenovy pevnosti byla neocenitelná a včas jsem se zásobil zdrojem energie – čokoládou. Zatímco výsadkáři měnili prázdné zásobníky automatů a obvazovali dva lehce raněné, rozbalil jsem balíček čokolády a doplňoval si energii. Brzy jsem se cítil opět svěží a plný síly.

Nastala druhá fáze boje o budovu Gestapa.

Vyčistili jsme brzy i suterén. Nejhorším problémem se ukázaly schody v zadním traktu budovy. Vedly dolů, hlídala je silná hlídka Gestapa. Horší bylo, že byla tma, takže jsme zpočátku nic neviděli.

Ferdinand Ziggar se ke schodům dostal první. Kdosi ho ze tmy vyzval, aby se prokázal heslem. Místo odpovědi zahájil Ferdinand palbu. Nejspíš někoho zastřelil, ale gestapáků bylo mnoho a spustili po něm také zuřivou palbu z automatů a Ferdinand se zhroutil mrtev.

Byl to první mrtvý na naší straně.

Zalehli jsme, takže jsme byli pod horizontem gestapáků.

Adolf Hammer hodil tím směrem ruční granát, ale ani exploze protivníky nevyřadila a palba pokračovala. Ukryl jsem se za sloupem a plazil se blíž, ale pořád jsem nikoho neviděl.

Pak se tam cosi mihlo. Vyslal jsem blesk. Gestapák upadl na schody a explodoval. Držel asi v ruce odjištěný granát a nestačil jej už odhodit. Bzučící střepiny kolem nás létaly jako sršni, ale část jich šla i na opačnou stranu. Zdola se ozvalo několik výkřiků plných bolesti.

Gestapáci byli ale ve výhodě, znali lépe prostředí a bylo jich na počátku víc než nás. Místo abychom zaútočili, museli jsme se stáhnout. V té chvíli udělali naši protivníci největší chybu. Vyběhli ze svých úkrytů a chtěli nás pronásledovat.

Modravý blesk objal skupinu šesti gestapáků a odhodil je stranou. Další se otočili ke mně a spustili zběsilou palbu, ale přestali hlídat opačný směr. Přilétl granát a vybuchl.

„Bravo, kameraden!“ vykřikl jsem německy.

Opanovali jsme točité schodiště a opatrně po něm sestoupili do hloubky dobrých dvaceti metrů. Byla tam předsíňka, kde hlídali další gestapáci, ale šel jsem první, takže nestačili vystřelit, ačkoliv byli ve střehu. Za předsíňkou jsme narazili na těžké, ale nezajištěné pancéřové dveře. Otevřeli jsme je poměrně snadno.

Chodba byla navzdory tmě ve městě osvětlená ojedinělými žárovkami, napájenými zřejmě vlastním generátorem. Vkročili jsme do ní a pomalu postupovali, ale byla to chyba. V přímé chodbě nebylo kam se schovat, kam ustoupit. Když se naproti nám ozvaly zpoza rohu tlumené hlasy, nezbylo než připravit si zbraně. V té dlouhé osvětlené chodbě bychom byli jako na střelnici, na druhý konec k pancéřovým vratům bychom nejspíš nedoběhli. Ustupovat jsme ostatně nemínili.

Z boční chodby proti nám vyšla skupina vysokých důstojníků. Byla bohužel ve střehu a když se ozvalo práskání našich automatů, spořádaně couvla za roh a zanechala jen jednoho padlého.

Jediným bleskem jsem uhasil světla na tomto konci chodby. Teď jsme měli alespoň nepatrnou výhodu, že by naši protivníci museli střílet do tmy, zatímco nad nimi žárovky ještě svítily, za ten blesk to rozhodně stálo. Ve tmě jsme doběhli na roh chodby a spustili palbu.

Důstojníci měli pistole, my automaty. Měli tam pár vojáčků, ale ti se dlouho rozkoukávali a to našim výsadkářům stačilo. Chodbou bzučely kulky oběma směry, ale na osvětlené straně chodby padali vojáci a důstojníci jeden po druhém. Spatřil jsem, jak přímo vedle mě klesli i dva naši, ale poměr ztrát byl pro nás zatím velice příznivý.

Pak jsme ale udělali stejnou chybu, jako před chvílí Gestapo u schodiště. Pronásledovali jsme prchající důstojníky a nechali jsme se vylákat do osvětlené chodby.

Ze skupinky prchajících nepřátel se náhle zablesklo.

Modrý blesk – quro. Rychle přeskakoval z jednoho našeho vojáka na druhého a zasažení se hroutili jeden po druhém. Mě dostihl také a odhodil ke stěně jako ostatní. Nezabil mě, jako jediný jsem byl trochu odolný, ale byl jsem v hrozném šoku. Svezl jsem se na podlahu a nemohl popadnout dech.

Karl Tipper stál stranou v tmavém výklenku a blesk ho minul. On ale nezůstal ve svém dočasném úkrytu, kde si ho nikdo nevšiml. Vyskočil a sklonil se k nejbližšímu padajícímu kamarádovi. Možná mu chtěl pomoci, ale bylo to marné, blesky zabíjely rychle a spolehlivě, jen se tak sám celkem zbytečně odkryl. Druhý krátký blesk – a mrtvý Karl padl přes svého mrtvého kamaráda.

Byl jsem naráz sám a rychle jsem uvažoval.

Znamenalo to, že mám proti sobě alespoň jednoho člověka, ozbrojeného jako já blesky Kopffüsslerů. Nebylo to dobré pomyšlení. Všichni výsadkáři kolem mě leželi mrtví a já mám proti sobě chlapa s modrými blesky a šest nebo sedm dalších. Ti sice mají jen pistolky, ale na jednoho je jich přece jen trochu moc.

Nastala krátká pauza. Z naší strany střelba utichla, ale ani naši protivníci nestříleli. Asi nás považovali za mrtvé, což mi dalo čas vzpamatovat se.

Přímo přede mnou ležel jeden z našich chlapců, světlovlasý Hans. Nehýbal se, byl mrtev, jen v očích měl ještě podivný křečovitý údiv. Jeho automat ležel na dosah, stačilo trochu se po něm natáhnout. Neudělal jsem to a nehybně ležel dál, aby mě považovali za mrtvého. Měl jsem ale čas vzpamatovat se, měl jsem přehled – i zbraň.

„Jak se sem dostali ti vojáci od Wehrmachtu?“ rozčiloval se kdosi. „Kdo je sem pustil? Kde jsou hlídky u vchodu?“

„Asi se chtěli schovat před bombardováním. Zjistím, kde jsou hlídky,“ nabízel se kdosi.

„Počkej, Josefe, půjdu napřed. Vím co na ně platí.“

„Opatrně, můj Vůdče!“

Strnul jsem. Ano, byl mezi nimi i on, Hitler.

Malý skrček Josef, kterého jsem ani neznal, ale oblečený do honosného kabátce ze zlatého brokátu, se snažil vstoupit do chodby první, Hitler ho velitelským pohybem odkázal dozadu. Neohroženě vykročil v čele své družiny přímo ke mně.

Štěrbinou přivřených očí jsem mezi důstojníky spatřil i dvě ženy v nádherných šatech. Jedna měla blankytně modré, druhá tmavě červené. Kráčely vznešeně poslední ve skupině. Nebyly to snad Eva Hitlerová a princezna Susi? Nemohl jsem to vyloučit. Obě vypadaly stejně mladě a podle letmého vzhledu se jejich věk nedal rozeznat.

Počkal jsem, až se ke mně přiblíží víc. Ještě víc.

Vleže jsem vyslal rozvětvený klikatý blesk a teprve pak jsem se natáhl po nedaleko ležícím automatu.

„Stůjte, frau Hitler,“ oslovil jsem přes mířidla samopalu stojící ženy, ztuhlé hrůzou. „Nechci vám ublížit.“

Všichni chlapi se poskládali na zem jako loutky, jeden přes druhého. Modravá smrt se vyhnula jen dvěma dámám – zděšeně stály na místě, neschopné pohybu. Vynechal jsem je. Nepředpokládal jsem, že by byly ozbrojené, ale i kdyby byly, měl jsem horšího protivníka. Někde v té hromadě těl ležel živý chlap, vyzbrojený modrými blesky. Toho jsem se musel obávat. Ostatní byli mrtví, síly byly vyrovnané, ale jen do chvíle, než překoná šok, jako se před chvilkou podařilo mně. Pak budeme jeden proti jednomu, ale – on ví, na koho se má soustředit, já to nevím. Pak by měl proti mně výhodu první rány – a mohla by to být výhoda rozhodující. S elektrickým quro byl víc než rovnocenným protivníkem a ostatním lidem byl nebezpečný smrtelně, jak to ostatně dokázal, když zahubil celou naši skupinu. Poprvé naštěstí netušil, že jsem jeho útok přežil, teď by si mohl dát práci a dokončit to.

„Prozřetelnost... tohle nemůže...!“ ozval se slabý hlas.

Jako jediný se pohnul – Hitler. Nebyl mrtev, ačkoliv jsem ho jako všechny zasáhl bleskem. Znamenalo to, že právě on je tím dalším člověkem předělaným hlavonožci. Varovali mě před Nordenem, ale Hitler byl zřejmě stejně nebezpečný.

Vyslal jsem další blesk přímo na něho, abych ho udržel v šoku. Bylo to rychlejší než střelba. Rád bych ho zajal, ale to v tomto případě nepřipadalo v úvahu. Věděl jsem, že mám proti němu výhodu jen nakrátko a nemám na vybranou, buď ho zabiju, nebo on zabije mě. Trochu jsem se vztyčil a namířil samopal na bezvládné tělo Vůdce.

„Nein!“ zaječela žena oblečená v tmavě červené róbě. Bez váhání překročila několik mrtvých důstojníků, postavila se před svého muže a roztáhla ruce. „Nechte ho! Vy vrahu!“

Měl jsem mít soucit s chlapem, který tu přede mnou bezmocně ležel? To bych nesměl vědět, že ten stoletý chlap je odpovědný nejen za smrt miliónů lidí na naší staré Zemi, ale i statisíců Němců a miliónů zdejších rozumných bytostí. Eva se snažila muže zakrýt, ale ani široká róba na to nestačila. Věděl jsem, jak Adolf ležel a mířil jsem tak, aby první kulka šla do jeho hlavy. Pouhá látka sukně ji nezadrží.

„Vrah je on, paní Hitlerová,“ odtušil jsem nesmlouvavě. „Je to tisícinásobný vrah, vrah miliónů. Je prokletím obou světů. Nemohu ho zajmout, byl by nebezpečný. Musí zemřít!“

„Zemřeš ty!“ odvětila na to s klidným výrazem ve tváři druhá z obou žen, krásná princezna Susi. A z její ruky vylétl další blesk.

Odhodilo mě to dozadu, ale blesk mě neochromil, jako by se stalo s každým jiným. Místo toho mnou otřásla křeč a v pádu naznak jsem nazdařbůh stiskl spoušť automatu.

Zarachotila krátká dávka.

Císařovně, která se neohroženě postavila před Hitlera, klesly roztažené ruce a její honosná tmavočervená róba se rychle zbarvila světlou krví. Pomalu se zvrátila dozadu a padla naznak na svého muže. Nechtěl jsem ji zabít, ale střelbu způsobil – blesk její dcery.

Princezna, která na mne poslala svůj blesk, skončila s prostřeleným ramenem. Také se zkroutila bolestí, ale to jí nezabránilo vyslat na mě další blesk. Jako kdyby věděla, že mě jedním nedostane. Opět mě to odhodilo jako loutku, ale silou vůle jsem se nadýchl a překonal to. Nesmím omdlít, říkal jsem si. Princezniny blesky byly slabší než blesky jejího otce, ale ten se jistě pozvolna vzpamatovával, stejně jako já. Byli na mě tedy dva – nepoměr dosti zřetelný.

Navzdory křečím jsem si podepřel samopal o mrtvého Hanse a třesoucíma rukama zamířil na hlavu Hitlera – nic ji už nezakrývalo. Stiskl jsem spoušť až na doraz – v křečovité vůli zabít především tuhle nestvůru, nejhoršího dinosaura v dějinách, který nepochopitelně přežil až do dnešní doby, ačkoliv jeho spálené tělo měli najít v Berlíně.

Hans prve ze svého samopalu střílel, takže zbraň plivala oheň jen krátce. Závěr cvakl naprázdno, náboje došly, ale hlava Vůdce byla rozbitá na změť krvavých úlomků. Boží mlýny melou někdy až příliš pomalu, ale tohle snad byl jeho definitivní konec.

„Vater! Mutti! Nein!“ zaúpěla zoufale princezna Susi.

Vrhla se k rodičům, ale na krok od nich pochopila, že jim nepomůže ani ona, ani nikdo jiný. Zastavila se, sáhla k pasu a vytáhla krátkou pistoli.

„Ty česká svině!“ oslovila mě. „Ty ještě žiješ?“

Tentokrát jsem byl rychlejší já.

Mé blesky ji odhodily dozadu, ale i já jsem velice dobře věděl, že ji to nezabilo. Vyskočil jsem a po pěti vrávoravých krocích dopadl přímo na ni. Po třech blescích jsem byl pekelně ztuhlý, ale teď byla pro změnu v šoku i ona, s takovým úderem se jistojistě setkala poprvé v životě, ona – donedávna jistě všemi hýčkaná.

„Proti tobě nic nemám, princezno,“ řekl jsem a vykroutil jí z ruky pistolku. „Dej to sem, ať si neublížíš!“

„Zabil jsi mi otce i matku, ty vrahu!“ ječela nenávistí. Pokusila se mě ještě udeřit bleskem, ale nemohla mi ublížit, ležel jsem na ní.

„Au! To bolí!“ křičela. Pustil jsem její rameno. Měla je čistě prostřelené, ale už nekrvácelo a hojilo se jí přímo před mýma očima. Využila toho, že jsem ji pustil a začala mě nehty škrábat do obličeje.

„Nech toho, princezno!“ okřikl jsem ji. „Tvůj otec byl největší zločinec v celém známém vesmíru, ale ty jeho vinu neneseš. Vzdej se! Nechci ti ublížit, ale budeš-li mě ohrožovat, zabiju tě!“

„Ty česká svině! Zabiju tě, uškrtím, oči ti vyškrábu!“

„Přestaň – jestli se chceš někdy vidět se svým bratrem!“

„Toho jste taky zabili, vy vrahové!“

„Friedrich je naživu,“ vmetl jsem jí do tváře. „Zajali jsme ho. Zanech toho marného odporu, stejně mi neublížíš.“

„Jak je to možné?“ úpěla zoufale. „Máš být mrtvý! Tohle ještě nikdy nikdo nevydržel!“

„Jsem stejně elektrický jako ty. Proto na mě nemůžeš.“

„Kdo ti dal naše největší tajemství?“ štkala bezmocně.

„Jaképak tajemství? Hlavonožci je znají už dávno.“

„Ty stvůro, spaktoval ses s největšími nepřáteli lidí?“ ječela.

„Vždyť i tvůj otec měl kdysi s hlavonožci dohodu, princezno. On ji ale porušil – a to byl jeden z důvodů, proč musel zemřít.“

„Já tě proklínám!“ vzlykala bezmocně. „Jsi zkáza Německa! Nechápu, proč tě otec nedal hned na počátku popravit!“

„Protože netušil, že se jednou takhle setkáme,“ odvětil jsem přísně. „Kdyby mě dal popravit, nic by tím nezískal. Netušil, že by se měl obávat jediného Čecha. Ale vy jste byli tak jako tak odsouzení k smrti – hlavonožci by vás vyhubili. Takhle budeš možná žít. Nic víc pro tebe udělat nemohu.“

Spatřila na podlaze ležící pistoli.

„Udělal bys lépe, kdybys mě zabil,“ zasyčela a chtěla se mi vytrhnout. Stiskl jsem ji pevněji a znemožnil jí poslední marný odpor.

„Konec panování, princezno. Jdeme!“

Přešli jsme kolem mrtvých výsadkářů. Věděl jsem naprosto bezpečně, že jim nemohu pomoci. Blesky quro v plné síle jsou příliš smrtící zbraní. Devět mladých kluků muselo zahynout, abych získal jedinou kořist? Princeznu Susi, tu namyšlenou a arogantní elektrickou holku, oblečenou v hebkém hedvábí, ale bez špetky citu, která se mě, naštěstí neúspěšně, pokusila zabít?

Ba ne, uvědomil jsem si. Tahle kořist nebyla mým cílem. Tím byl její otec, jedna z největších zrůd lidstva. Ohlédl jsem se po něm. Ležel v krvi, nehýbal se. Nepomůže mu už ani fenomenální hojivost hlavonožců. Je definitivně po něm.

Vyšli jsem z podzemí Gestapa. Nedaleko skupina německých vojáků obhlížela hluboký kráter na místě Reichstagu. Měli kolem krků žluté šátky, byli to tedy naši. Netušili, že pozůstatky Hitlera neleží rozdrcené pod tunami betonu, ale nedaleko odtud v ponurém podzemí téměř nepoškozené šedivé budovy Gestapa.

„Kdo je váš velitel?“ zavolal jsem na ně.

„Scharführer Steffke,“ srazili ihned paty. Měl jsem americkou uniformu a podle dohody byli Američané německým vojákům bez ohledu na hodnost nadřízení.

„Sežeňte vrtulník pro zajatce!“ požádal jsem.

„Jé... naše princezna, Susi!“ poznali ji nejbližší Němci. „Kde jste ji objevil?“

„Pomozte mi!“ vykřikla na ně princezna. „Zastřelte už někdo toho smradlavého Čecha, slyšíte mě?“

Už zase vypadala arogantně, ale opět narazila, tentokrát na nerozhodnost krajanů. Nikdo z nich proti mně zbraň nepozdvihl.

„Jen klid, nerozčilujte se, princezno,“ obrátil jsem se k ní. „Nikdo vás už neposlouchá a nikdy víc poslouchat nebude.“

„Američané posílají vrtulník,“ hlásil Steffke. „Máte jít na střechu Rote Fahne. Vážně má odvézt naši princeznu do zajetí?“

„Co s ní? Mohla by si ublížit,“ pokrčil jsem rameny.

„To mě opravdu necháte odvést?“ křičela Susi. „Nikdo se své princezny nezastane?“

„Nezastane,“ přikývl jsem. „Vůdce je mrtev a to je konec císařství. Jste teď obyčejná německá žena a musíme vás izolovat. Ve Spojených státech se asi setkáte se svým bratříčkem Friedrichem.“

„Ať radši chcípnou všichni, kdo porušili svatou přísahu danou mému otci!“ zasyčela Susi – a vyslala blesk.

Steffke padl k zemi a pět – šest dalších Němců též. Také mě blesk na okamžik ochromil. Susi se mi vytrhla a vyslala druhý blesk proti skupince Němců na pokraji kráteru. Padali bezvládně do hloubky – mrtví dříve než dopadli.

Také jsem vyslal blesk. Srazil Susi na kolena. Nezabil ji, jen ji na okamžik ochromil. Nejspíš to zachránilo zbývající německé vojáky i ostatní přihlížející, ztuhlé úžasem a hrůzou. Vytrhl jsem parabellu a začal střílet. Mířil jsem na hlavu té andělské dívky a nemohl jsem minout. Vypálil jsem postupně šest ran – už první byla smrtelná, ale nepřestal jsem. Poslední náboj byl typu dum-dum – roztrhal její hlavu na krvavé kusy.

„Nemusel jste tak nenávistně...“ přistoupil ke mně opatrně, ale trochu káravě jeden z německých důstojníků se žlutým šátkem.

„Musel jsem. Vidíte, kolik lidí zbytečně zabila? Musel jsem ji zneškodnit, ačkoliv – taky ji lituji.“

„Zabila ji už první rána,“ namítal důstojník. „Ostatní byly zbytečné. Nemusel jste ji tak zohavit. Byla tak krásná – je jí škoda.“

„Mýlíte se,“ poodhrnul jsem prostřelenou látku z jemného dívčího ramene. Bylo už skoro zahojené, ačkoliv hebká látka kolem průstřelu byla ještě nasáklá krví.

„Podívejte se sem! Před malou chvílí jsem ji postřelil. Myslel jsem, že to bude stačit. Nestačilo. Zahojilo se jí to samo velice rychle. Vzpamatovala by se i po průstřelu srdce, dokonce ani kulka do hlavy by ji nemusela vyřídit. Kdykoliv by mohla dál vraždit. A že to dělala, viděl jste sám. Nemohla mi ublížit, zabíjela aspoň Němce.“

„To snad... to snad není možné!“ vydechl udiveně.

„Patřila k upraveným lidem,“ vysvětlil jsem mu. „Viděl jste sám její vraždící blesky!Další vlastností změněných lidí je schopnost hojit rány. Musel jsem ji zabít tak důkladně, jak to šlo.“

„To je ovšem jiná... jak to vlastně víte?“

„Protože jsem stejně tak upravený jako ona,“ usmál jsem se smutně. „Jenomže ona byla zlá. Příliš zlá.“

Napadlo mě něco podivného. Princezna Susi byla upravená, ale její matka ani bratr, princ Friedrich, ne. Hlavonožci mi tvrdili, že upravovali jen Nordena. Jistě k těmto možnostem dopomohl Hitlerovi, kdoví? Mohl bych to s kterýmkoliv člověkem udělat i já. Ale proč si Hitler neupravil celou rodinu? Princezna Susi prý byla Hitlerovým mazlíčkem, asi proto jí tatíček vymohl u Nordena tuto úpravu, mohl to ostatně udělat i on sám, uměl by to přece, ale syna ani choť si změnit nenechal – asi jako každý diktátor nikomu nedůvěřoval.

Ale napadlo mě ještě něco. Princezna Susi tvrdila, že jejím bleskům dosud žádný člověk neodolal. Na kom je ale tady zkoušela? Vždyť mohla zabíjet jen Němce, své vlastní krajany. Možná jen vězně, ale i tak... Princezna – miláček i kat vlastního národa?

Už jsem ji nelitoval. Spíš bych si měl vyčítat frajeřinu, že mě napadlo zajmout ji živou. Proč? Vypadala jako andílek – a zatím... Ostatně – i když vypadala tak mladě, bylo jí přes padesát let, těžko byla tou nezkušenou dívenkou, která za zločiny svého otce nemůže.

Spojil jsem se s generálem Schmidkem a oznámil mu, že je Vůdce mrtev s celou generalitou.

„Císař je mrtev – to je konec císařství,“ řekl na to zamyšleně Schmidke. „Konec Čtvrté Říše.“

„Jak to vypadá se situací v Berlíně?“ zeptal jsem se ho.

„Máme všechno pod kontrolou,“ odtušil Schmidke. „Jedině generál Uhlmann se nám odmítl vzdát. Američané kasárna rozstříleli raketami. Uhlmann vzal s sebou do pekla skoro dvě stě mužů a teprve když on padl, zbylí muži z jeho posádky vyvěsili bílou vlajku. Berlín je v podstatě náš, nikde se už nestřílí.“

Berlín jsme tedy dobyli bez velkých ztrát. Norimberčané se mohli začít stěhovat, ačkoliv jsem očekával problém s ubytováním. V současném Berlíně byly přiměřené byty pro devadesát tisíc lidí, nouzově by se našlo ubytování pro dalších sto tisíc. Budeme s tím muset něco udělat. Bylo divné, že jsem se začal zajímat o stavebnictví, ačkoliv nebylo všechno rozhodnuto? Někdo na to musel myslet – a já jsem vytušil, že Němci budou z těchto událostí po nějakou dobu v jakémsi šoku.

Errata:

10.08.2021 21:04