Vítej, návštěvníku!

Gloomy

Krátce po dobytí Berlína jsem byl opět pozván na palubu Enterprise, abych se poradil s americkou generalitou.

Nešlo o další plány. Dobytí Berlína se muselo trochu oslavit. Situace se vyvinula lépe, než se dalo očekávat, budoucnost se jevila růžověji. Zdálo se, že ztráty nebudou tak velké, jak jsem odhadoval. Kapitán Enterprise Willy Turranch uspořádal na lodi ve veliké jídelně hostinu. Připíjelo se hlavně na úspěšný konec této podivné války, na nový i na starý dobrý svět.

Až na této hostině se na mně projevila únava posledních dnů, plných napětí, vyčerpání i šoků. V polovině oslavy jsem nevydržel a požádal kapitána o kajutu. Zapadl jsem do spacího pytle a v minutě jsem nevěděl o světě.

Probudilo mě houpání postele. Posadil jsem se, udeřil se do hlavy a zjistil, že ležím ve velmi malé prostoře na lodi, kolébající se na vlnách. Houpala se rychleji, musela být tedy menší než Enterprise. Uslyšel jsem pravidelné brumlání lodního motoru. Turbíny letadlové lodi byly přece od kabin na horní palubě daleko a nebyly slyšet.

Vybalil jsem se ze spacího pytle a spustil nohy na zem. Byla kovová a nepříjemně mě studila do bosých chodidel. Šátral jsem po kovové stěně a hledal vypínač, ale nenašel jsem nic, jen obrys lodních dveří. Nešly otevřít a to mě udivilo. Ztratil jsem trpělivost, bouchal na ně, ale nikdo mě neslyšel. Zabušil jsem víc a ještě víc.

„Uklidněte se, prosím,“ ozvalo se z reproduktoru nad mou hlavou anglicky. „Musíte mít trpělivost.“

„Co je s dveřmi?“ vybuchl jsem. „Co to má znamenat?“

„Dostanete se ven, buďte bez obav. Jste na lodi Gloomy na cestě k soudu do Spojených států amerických. Se svým advokátem se spojíte až na pobřeží Států, tady žádného nemáme.“

S advokátem? K soudu? Takže jsem – v lodním vězení. Zabušil jsem rozzlobeně na drsnou kovovou stěnu. Co jsem provedl, že mě ženou k soudu? Na Enterprise mě asi něčím omámili. Tak krátce po společném vítězství jsem to chápal jako nehorázný podraz.

„V tom případě bych se měl dozvědět aspoň co se mi klade za vinu, nemyslíte?“

„Jistě. Obžaloba zní na ozbrojený útok na Denverského šerifa, únos internovaných, maření úředního výkonu, špionáž ve prospěch Hitlera i mimozemšťanů a nedodržení smlouvy. Jak vidíte, je toho dost na sto padesát let vězení a bohužel, nemůžeme vás z té kabiny jako zvlášť nebezpečného vězně pustit ani na chvíli.“

„Myslíte, že bych se vám protivil?“

„Je to velice pravděpodobné,“ ozvalo se uštěpačně.

Vzedmula se mi v krku hořkost a každopádně tím přetekla míra. Ulehčeně jsem na prsou nahmátl popruhy s krabičkou. Pistole s uniformou zůstaly na Enterprise, ale nechali mi ovládač gawonyx. Bláhoví – to už mi tu mohli rovnou nechat bazooku!

„Zapomněli jste na mou největší vinu,“ odpověděl jsem jim už zase klidným hlasem, ale stejně jedovatým jako oni.

„Kterou?“

„Zničení lodi Gloomy. Přidržte se něčeho, za chvíli najedeme na mělčinu!“

„Byl by to možná dobrý vtip, kdybychom se nenacházeli nad hloubkou šestnácti tisíc stop uprostřed Atlantiku!“

„Aha – střed Atlantiku... To bude v této chvíli někde na pomezí Rheinlandu a Pruska. Naštěstí tu nejsou žádná hnízda, na která bych se musel ohlížet. Dobrá, držte se!“

Sám jsem se vzepřel jak to šlo. Přivolal jsem modrou propust – a prohodil loď zpátky do Nové Země.

Nejprve se ozvalo strašné zavytí. Úroveň terénu na Nové Zemi byla téměř o dvě stě metrů výše než hladina Atlantiku. Určoval jsem dvě ze tří souřadnic, výškový rozdíl srovnávala propust automaticky, ale musela při přenosu doplnit rozdíly potenciální energie. Přenos s tak vysokým zdvihem byl náročnější, naštěstí eliminoval i setrvačné síly. Zavytí skončilo strašlivým praskotem a hrozivými skřípavými zvuky, až mi to trhalo uši. Gloomy začala prudce brzdit. Smýkala se po skále pokryté slabou vrstvou půdy a vyvracela staleté stromy s kmeny až deseti metrů v průměru, které prorážely její ocelové boky, zatímco ulámané kosmaté mnohatunové větve bušily jako beranidla do lodních nástaveb. Přimáčklo mě to na stěnu a chvíli jsem se nemohl pohnout. Kormidla i lodní šrouby se ulomily, odlehčený motor se dostal do vysokých otáček a ještě tu nepříjemnou kakofonii zvuků znásobil.

Pak se pohyb lodi zastavil, motor umlkl a lodí se rozhostilo strašidelné ticho.

„Konečná!“ ozval jsem se. „Vystupovat!“

Z reproduktoru se ozvalo bolestné sténání. Ublížit jsem ale nikomu nechtěl, proto mě to trochu zarazilo.

„Jste tam? Nestalo se vám nic?“ staral jsem se.

„To je – vaše práce?“ vydechl bolestí zkreslený hlas.

„Zajisté,“ souhlasil jsem. „Trvám na tom, abyste mi otevřeli. Jinak to bude ještě horší.“

„Máme přísný zákaz pustit vás dříve než dorazíme na místo. Ostatně – nejsme sebevrazi. Z kovové kabiny nám svými blesky škodit nemůžete. Můžeme vás tam preventivně a v sebeobraně i zabít, máme na to prostředky – i svolení.“

„Že nejste sebevrazi? Máte k tomu zatraceně blízko, aniž to tušíte. Na místo už nedorazíme. Loď je samá díra, kdybych ji vrátil do Atlantiku, šla by v minutě ke dnu. Konečná stanice Gloomy je tady, na území mimozemšťanů. Pusťte mě ven! Zabít vás nechci, ale jestli mě do půl hodiny nepustíte, budete pak nejspíš mrtví.“

„Chcete nám snad škodit i z té kovové kabiny?“

„Kdo říká, že vás zabiju já? Ale v této chvíli už se sem žene tlupa domorodců, budou tu dřív než za půl hodiny. Požádal jsem je, aby mě vysvobodili. Vás budou považovat za mé věznitele, ostatně to je pravda. Nemáte kam se schovat a že byste odolali, to také nepřipadá v úvahu. Budete rádi, když se za vás přimluvím. Uvědomte si, nejsme v Atlantiku, ale zpátky na Q-Zemi! A tady jsou páni oni!“

Chvíli se nic nedělo.

„Tak co je?“ zajímal jsem se nervózně.

„Nevyšlo vám to,“ řekl spokojeně hlas v lodním reproduktoru. „Spojili jsme se s Enterprise. Jsme sice opravdu na Q-Zemi, jak jste říkal, ale domorodci o vás buď nevědí, nebo jim nestojíte za roztržku se Spojenými státy. Turranch už pro nás poslal vrtulníky, budou tu za chvíli – pak se uvidí.“

„Vyslanci domorodců na Enterprise o mně nevědí,“ odpověděl jsem suše, „ale obsluha propustí ano, jinak bych je nemohl požádat o vytvoření propusti. Mají mě zaměřeného lépe než vaši operátoři na Enterprise, před chvílí vám to snad dokázali. Ale to není všechno. Mohou mi teď vytvořit energeticky náročnější propust a poslat nás na opačný konec světa. Tam se pomoci nedočkáte, hlavonožci tam budou zaručeně dřív. Donutili jste mě jednat a chcete mě zřejmě donutit k něčemu horšímu, ale rozmyslete si to rychle! Máte na to minutu, než hlavonožci nabijí kondenzátory propustí. Nepochybujte o tom, že mě poslechnou – jako před chvilkou.“

To už jsem blufoval o sto šest. Propust nebyla schopná poslat loď na opačný konec světa. Mohl bych prohodit Gloomy jedině na jiné místo na Zemi, sotva v rozmezí deseti zeměpisných stupňů, tedy jen pár tisíc kilometrů odsud. Snad bych ji pak stihl poslat zpátky dříve než by šla ke dnu, ale opět jen o těch deset stupňů, ne až na opačnou stranu světa. To jsem ale věděl já – ne oni.

Reproduktor umlkl. Nejspíš se tam radili a vypnuli mikrofon, abych je neslyšel. Ve tmě kabiny bez oken jsem na hodinky neviděl, ale odpočítal jsem pomalu a nahlas do šedesáti.

„Jak myslíte,“ řekl jsem spokojeně. „Poletíme tedy mnohem dál. Raději se připoutejte, bude se to podobat nárazu kamionu do zdi. Jestli se přitom Gloomy rozlomí, odnesou to nejspíš i nějaké kosti. Já se teď pečlivě natáhnu tady do rohu, dám si sem matraci...“

„Ne – pustíme vás!“ křikl povědomý hlas. „Už pro vás jdou!“

„Minuta uplynula,“ odpověděl jsem. „Dobrá, přidám vám půl minuty. Chystáte-li další podraz, máte čas právě na jeden Otčenáš, víc už asi nestihnete. Hlavonožci mají nabito a udělají to i beze mne – jen já to ještě mohu zastavit.“

V té chvíli zašramotil zámek dveří. Dveře se pootevřely, ale nespěchal jsem. Nevěřil jsem jim, mohli chystat nějakou další zradu. Ale vypadalo to, že k tomu ztratili chuť. Kdosi utíkal po kovových plátech podpalubí, aby byl ode mne co nejdál.

Vyšel jsem do tmavé chodby. Nikde se nic nepohnulo. Pro jistotu jsem se rozhlédl. Nikde žádný odstřelovač. Chodba byla na obou koncích slabě osvětlená denním světlem odshora. Vydal jsem se na opačnou stranu, než prve zmizel ten, kdo mi odemkl dveře.

Chodba končila železným schodištěm. Vyšel jsem po něm na palubu. Gloomy byla tak hustě pokrytá větvemi, že vytvořily na přídi pravou džungli. Prodíral jsem se dopředu, ale bylo to čím dál horší. Naštěstí jsem včas spatřil mohutný kmen, opřený šikmo o lodní trup. Nedalo mi práci seběhnout po něm na zem, kde bylo přece jen mezi jednotlivými stromy více prostoru.

Byl jsem opět volný – sice v lesích Rheinlandu, ale to by mi nevadilo. Ale byl jsem parádně rozzuřený, ačkoliv můj vztek ochladilo vědomí částečné odplaty. Byla asi trochu přehnaná, zničená loď jistě stojí pěkných pár milionů, ale – oni určitě v právu nebyli!

Shora se ozval svist turbín a pleskání rotorů vrtulníků. Nu což, hoši se pocvičí v záchraně posádky zaoceánské lodi, která ztroskotala uprostřed pralesa. To se jim jinde těžko poštěstí.

Nebudou po mně ale střílet?

Mohli by – ale neradil bych jim to. Ocitli by se náhle uprostřed Atlantiku a kdoví, zda by jim zbylo palivo až k pobřeží. Pod stromy mi ostatně nemohli ublížit a že by za mnou sem dolů spustili na laně nějaké výsadkáře? Ty bych teprve litoval!

Zdálo se ale, že se hoši starají jen o posádku Gloomy. Správně, bezpečí především.

Rozběhl jsem se k obydlenému území. Teď bych potřeboval na pomoc někoho z Kopffüsslerů, nejlépe Uaxio. Škoda, že o mě opravdu nevěděli – pokud si nevšimli, na jak neobvyklém místě jsem požádal jejich stroje o vytvoření propusti.

Sám v pralese sto kilometrů od obydleného území – na Zemi by to nebylo nic příjemného, ale tady to nebylo tak zlé. Prales nebyl neprostupný jako pozemské tropické pralesy – byl pečlivě udržovaný, dole mezi silnými kmeny bylo všude dost místa, aby se tu dalo jezdit i autem. Auto jsem neměl, byl jsem bos, ale to mi nevadilo.

Utíkal jsem lesem po mechovitém porostu. Koruny stromů byly husté a pod nimi bylo příšeří. Shora mnoho světla nepronikalo, ačkoliv už dávno začal den. To mělo svou výhodu v tom, že tady dole nic kromě mechu nerostlo a po něm se mi dobře běželo, ačkoliv jsem byl bos a neměl nohy zvyklé tomuto způsobu pohybu.

V běhu jsem spřádal další plány.

Obvinění – celkově na sto padesát let vězení? Co jsem vlastně provedl tak hrůzyplného? Pravda, před chvílí jsem poslal do šrotu loď Gloomy, ale to byla druhotně vyvolaná akce. Co mi to chtěli namluvit o ozbrojeném napadení toho pitomce šerifa v Denverském internačně-koncentračním táboře? Povedeného ptáčka, který se nestyděl vybírat pět set dolarů vstupného do rýžoviště a ohrožoval mě koltem? Cožpak jsem ho neobvinil před samotným presidentem? Jak je možné, že té kryse špinavé dali za pravdu? Fakt je, že na něho a na jeho vypečené dobrovolníky namířili Johnny a Michael rychlopalné kulomety, ale stříleli jen pro výstrahu a do země. Budu se muset podívat, co hrozí jim, když mě kvůli tomu zatkli.

Co tam bylo dál?

Špionáž ve prospěch Hitlera?Toho jsem přece vlastnoručně rozstřílel! Mnohem hůř vypadá špionáž ve prospěch mimozemšťanů. Špionáž patří ve světě k oblíbeným obviněním, když není po ruce nic jiného. Tam se nejhůř dokazuje nevina a žalobce může mlžit jak chce, vždycky to svede na nějaké tajné dokumenty.

Co dál? Únos internovaných? Maření úředního výkonu? Jsem snad vázán jejich úředníky? A nedodržení smlouvy?

Nevím, nevím. Ta smlouva s presidentem Spojených států, pokud se tomu dá říkat smlouva, nebyla řádně sepsána a zaručeně v ní nebylo, že budou Němci internovaní. Jenomže – u amerických soudů bych to těžko dokazoval a obžaloba bude mít jistě smečku zdatných právníků. U případné poroty soudu Spojených států bude mít největší váhu osobnost právníka – ne spravedlnost.

Všechna ta obvinění byla podle mě jen záminkou. Spíše se mi zdálo, že jsem se stal někomu nepohodlný. Mouřenín vykonal práci, mouřenín může jít. Jistě, postavil jsem se kapitánu Turranchovi a vrátil Němce zpátky do Norimberku, ale Berlín jsme dobyli s minimálními ztrátami, to potvrzovalo správnost mého nápadu. Alfréd Schmidke pak zařídil kapitulaci tří ze čtyř vojenských posádek Berlína – a koho to napadlo? Mě. Nemohli mi odpustit, že jsem měl lepší nápady než oni? Nebo – a to se také mohlo stát – jim bylo trapné, že jsem před světem odhalil Denverský koncentrák? To v obvinění nebylo, ale – záminek si našli i tak víc než dost.

Každopádně mi bylo jasné, že budu ve Spojených státech ode dnešního dne persona non grata a o bezúhonnosti bych si mohl nechat leda zdát. A jestli vliv Spojených států sahá po celém světě, budu mít nejspíš problémy i doma v Čechách.

Jak z téhle kaše ven? Možná jsem neměl jednat tak ukvapeně, neměl jsem se bránit. Tím jsem to totiž zpečetil. Předchozí viny byly vykonstruované, ale loď Gloomy jsem skutečně zničil.

Jenže – je to bída. Co jsem mohl dělat jiného? V americkém právu se nevyznám a na obhajobu nemám ani dolar. Měl bych vůbec naději před americkými soudy, které klidně osvobodí vrahy a zavírají nevinné? Měl jsem se nechat zavřít na sto padesát let? A to nepočítám urážky Spojených států, drzost, se kterou jsem americké lékaře obvinil zvraždění nemluvňátek, kterému se podle amerických zákonů neříká vražda, ale parciální porod? Nebylo tím vrcholem i obvinění šerifa z genocidy a z korupce?

Co teď? Američané mají na záchraně Němců hlavní zásluhy. Jejich vojenská pomoc byla účinná a oni sami přitom přinesli nejvyšší oběti. Americká atomová letadlová loď Nimitz s tisíci muži na palubě šla ke dnu, stovky mužů zahynuly i v Düsseldorfu a Jeně.

Dobrá, to je za námi. O co jim jde teď? O spravedlnost? To by se snad neuchýlili k únosu. Jde jim jen o mou osobu, nebo i o jiné? Ale proč? Proč by mě házeli přes palubu právě teď? Vždyť jsem všechno myslel upřímně. Bez mého nápadu jednat s hlavonožci by tady nebyli a Němcům hrozilo vyhubení. Nejspíš nechtějí, abych jim na Q-Zemi překážel – není za tím vším nějaká hodně špinavá hra? Neuvědomují si, že budou mít potíže i s hlavonožci? Zatím s nimi přece nikdo kromě mě nejednal!

Vzpomínal jsem usilovně, kde je nejbližší hnízdo hlavonožců. Kvoliaň – nebo je Aomuniak blíž? Kvoliaň je určitě blíž, ale dělí mě od něj říčka Kanio a most tam jistě žádný nebude.

Změnil jsem tedy směr ke hnízdu Aomuniak. Orientoval jsem se snadno – samozřejmě díky implantovanému kusu mozku se všemi potřebnými vědomostmi. Teď vyběhnu na nevysoký hřeben mezi údolím řek Kanio a Siomai. Seběhnu dolů a podél řeky Siomai patnáct kilometrů. Kilometr sem nebo tam naštěstí nehraje žádnou roli.

Jak mě ale hlavonožci přijmou? Určitě jsem i pro ně ztratil na užitečnosti. Bez podpory Američanů klesla i moje úloha prostředníka. Opravdu se jim nechce pro moji osobu riskovat vážnější konflikt se Spojenými státy? Nesmysl! Co je hlavonožcům do vztahů mezi lidmi? Upřímně řečeno, oni teď ovládají takové síly, že nemusí brát ohled ani na Američany, ani na Němce. Všechno co dělají, dělají proto, abych je nemohl obvinit z nedodržení smlouvy. Smlouvy, která není napsána na papíře, ale kterou oni dodrží.

Běžel jsem jako o závod. A kdoví, možná to bude skutečně závod – závod s časem.

Errata:

10.08.2021 21:04