Vítej, návštěvníku!

Studená sprcha

Když se hoši probudili, Jára samozřejmě o čtvrt hodiny později, začal jsem je zpovídat. Ke svému údivu si začali uvědomovat, co vědí o prostorových konvertorech i o změnách, které jsem s nimi udělal. Věděl jsem zatím lépe než oni, co všechno vědí. Přelil jsem jim do jejich přídavných pamětí odborné znalosti od mimozemšťanů i mé vlastní. Jako by v té chvilce vystudovali České vysoké učení technické i technickou a lékařskou univerzitu hlavonožců na Q-Zemi. Jejich osobnost se rozšířila, a přece zůstali svoji. Vynechal jsem své osobní vzpomínky, místopisné znalosti Q-Země a pár maličkostí, vztahujících se ke světu, kam se asi nikdy nepodívají.

„To je úžasné!“ rozplývali se oba.

Samozřejmě si neuvědomovali, že s tím budou spojeny i stinnější stránky. Až teď jsem jim mohl ukázat, jak mohou neviditelnými blesky quro změkčovat materiály. Sami si hned dychtivě vyzkoušeli, co je při mé první návštěvě udivovalo – tvarování skleněných předmětů za studena. Mohli natahovat a kroutit nejen skleněné láhve, ale i menší kovové předměty.

„A dost, dáme si svačinku,“ přerušil jsem jejich kreace.

Byl nejvyšší čas. Vydali příliš mnoho energie a nebyli na to zvyklí. Oranžová čokoláda je ale rychle zásobila další energií.

„Budete se muset naučit ovládat,“ krotil jsem je. „Pozor na to! Snadno sbalíte do koule skleněnou láhev, ale kdybyste přitom někomu podali ruku, mohli byste ho zabít. K řízení mimozemských senzorů nepotřebujete sílu, ale cit. Uděláme si rovnou trénink zeslabování impulsů.“

Až teď si uvědomili, že mám v bytě na zdech normální vypínače osvětlení jen kvůli návštěvám, aby nebyly odkázány na mou pomoc. Kdejaké světlo se tady dalo ovládat na dálku pomocí qura. Stačilo si pomyslit a zapnulo se rádio, sporák i pračka. Spotřebiče měly vypínače pro přímé ovládání, ale těch jsem se už několik let rukou ani nedotkl. Ovládání spotřebičů muselo být samozřejmě jemnější. Vyslat do rádia plný náboj qura by znamenalo, že se z radiopřijímače zakouří.

První den jsme proto strávili v mém bytě. Kdysi jsem se to učil za pochodu, ale také jsem více lidí zabil, než kolika jsem přátelsky podal ruku. A to až po nějaké době, kdy jsem se naučil ovládat svůj nový orgán jemněji. Ti mrtví ale byli nepřátelé, jinak to nešlo.

Jirkovi se nakonec podařilo odpálit mi radiopřijímač, ale to jsme přešli jako drobnou chybičku, čekal jsem to. Horší bylo, když jsem na jednoho i na druhého občas vybafl. Při prvním pokusu mi Jára uštědřil ránu, až jsem odletěl.

„Hrome, ovládej se trochu,“ huboval jsem ho.

„Když ty jsi na mě tak vybafl...“ ospravedlňoval se Jára.

„Myslíš si, že se ti to mezi lidmi nestane? Co když tě někdo vyleká úmyslně, aby se té švandě s ostatními zasmál? Neupraveného člověka bys na mém místě zabil!“

„Ty jsi mě nedávno taky trochu...“ připomněl mi Jirka.

„Protože jsi mě nečekaně probudil,“ vysvětloval jsem mu. „Ve spánku se ani já nedokážu ovládat. Ale ani pak jsem tě nezabil, pravda, mám na rozdíl od vás trénink. Budete si muset asi zvyknout spát odděleně od neupravených lidí. To je jedna z nevýhod.“

„To abychom se báli namluvit si holku?“ došlo Járovi.

„Zpočátku se k takové dívčině budete muset chovat opatrně,“ nabádal jsem je. „Nesmíte usnout, dokud je s vámi v jedné místnosti. Já vím, do společného života by to byl strašlivý handicap. Nezbývá vám nic jiného, než svou životní družku, až si ji najdete, seznámit se vším a přesvědčit ji, aby se i ona nechala od vás upravit. Musí to být mezi vámi vážné, aby neutekla. Dvojnásobně bude platit pravidlo: než si s děvčetem něco vážného začnete, musíte ji znát. Až si vyberete, nesmíte se rozhlížet dál. Tím jste se odsoudili k monogamii, ale mezi námi, není to vada ani omezení. Jen si musíte dobře vybrat.“

„A co kdybychom chtěli mít děti?“ zajímal se Jára.

„Vzpomeň si laskavě!“ napomenul jsem ho. „Vědomosti hledej především u sebe! Já ti to klidně řeknu, ale znáš přece totéž co já. Dítě dvou upravených dostane všechny ty vlastnosti do vínku už při narození. Tacuky je důkladný orgán, fixuje se i do genů. Je to jistější než neustále hlídat odchylky od genetického vzoru. Kdybyste svoji budoucí choť neupravili, ani vaše děti by ty vlastnosti neměly, ale kde se sejdou úpravy v obou genech, spojí se i u potomků. Pamatujte si, než se s holkou vyspíš, zajisti si, aby vaše děti byly takové, jako vy sami. Opět to vede jedině k důkladnějšímu poznání, ale to nebude žádná chyba, jen to chce větší zodpovědnost.“

„No nazdar,“ neodpustil si Jára. „Není všechno zlato, co se třpytí!“

Pak se ale oba dali do tréninku. Nazítří jsme podnikli další společný výlet do města, aniž bych se obával nějaké nehody.

Další dny jsem věnoval radnici. Kluci mě doprovázeli a sledovali, jak se oháním. Přišlo za mnou několik občanů se stížnostmi, dvě byly oprávněné a slíbil jsem nápravu, tři jsem musel odmítnout po vysvětlení, které naštěstí stěžovatele uspokojilo. Němci se už naučili uznávat, že pravdu může mít i někdo jiný než oni sami. Večer bylo na radnici zasedání, projednávaly se státní zakázky a ty jsem nemohl ani nechtěl rozhodovat sám. Na příští týden se na radnici objednalo pět svateb. Čtyři páry jsem přesvědčil, že budou mít svatbu slavnostnější v kostele za přítomnosti kněze než obyčejnou občanskou, pátý pár trval na tom, abych je oddal právě já, což jsem jim nedokázal odříci, zejména když mi řekli, že kněze mají také, aby to platilo důkladněji.

„Dnes je starostování klidné,“ ujišťoval jsem přihlížející syny. „Byly doby, kdy to tu připomínalo generální štáb za války. Ostatně, párkrát k tomu nebylo daleko.“

Zaběhaná demokracie starostu příliš nezatěžuje, stejně jako premiéra a presidenta. Bez drobných jednání se sousedy a zdvořilostních návštěv by málem nebylo co dělat. Něco jiného je ale úřad ministrů. Ministrem policie musí být generál, případně na to musí mít někoho na odborné úrovni, který pak vede policii za něho. S ostatními je to podobné. Dovolená starosty nesmí radnici položit. Ohlásil jsem tedy, že následujících čtrnáct dní nebudu v Berlíně, bude mě zastupovat ministr policie generál Alfréd Schmidke, načež jsem s kluky v závěsu odešel.

Klaus Werner nás tři u Nordenovy pevnosti nadšeně přivítal, až mu očka jiskřila.

„Konečně se tu něco děje!“ radoval se.

Předevčírem sem přijelo auto továrny Junkers. Vyložilo pár beden součástek, kola drátů a jiného materiálu. Po jejich odjezdu strážní z pilnosti všechen materiál přenosili do hloubi pevnosti, kde všechno složili do prázdné místnosti sousedící s halou konvertoru.

Ušetřili nám tím práci, ale staral jsem se, zda aspoň jeden z nich hlídal, jak byla jejich hlavní činnost. Trocha opatrnosti byla namístě.

„Čeho se bojíš, tati?“ nakrčil nos Jirka.

„Ne všichni turisté jsou pouhými turisty,“ odvětil jsem mu vážně. „Musíme počítat, že mezi nimi bude i pár agentů cizích tajných služeb. Od nich by bylo nezodpovědné takovou možnost nevyužít, od nás zase předpokládat, že nás nechají na pokoji.“

„Chápu,“ přidal se na mou stranu Jára. „Hra zpravodajských služeb je stejná na celém světě.“

„Jen my nic takového nemáme,“ ujistil jsem oba.

„Vážně?“ ozval se v Járovi skeptik.

„Nemáme ani armádu,“ ujistil jsem ho. „Místo vojska skladujeme v podzemních kobkách Nového Německa Q-bomby. Chrání nás před napadením spolehlivěji než nákladná vycvičená armáda. Schmidke zaměstnává pár agentů v civilu, ale do molocha světových tajných služeb to má hodně daleko.“

„Zato vlastně všichni spíte na atomových bombách?“

„Nejsou všechny nabité,“ zavrtěl jsem hlavou. „Kdyby se stalo, že některou nedejbože použijeme, stačíme rychle nabít i ostatní. Je pro nás klidnější skladovat je vybité. Q-bomby mají vlastnost, kterou se od nukleárních bomb velice odlišují. Jejich síla a účinky se dá nastavit těsně před jejich použitím. Když je nabijeme málo, neprojevují se tak katastrofálně. Bomba, která smetla brazilské bombardéry, byla nabitá sotva na dvacetinu plné kapacity. Plně nabitá bomba by mohla zabíjet i tady v Novém Berlíně a kdybychom umístili dvě bomby na opačných stranách cíle, srovnaly by město se zemí tak důkladně, že by nezůstaly ani základy.“

„Vážně?“ pochyboval Jára.

„V Q-Antarktidě, kde to naštěstí tak nevadilo, to udělalo rovinu i z velehor. Nenabitá bomba je ale naprosto neškodná.“

„Ještě že tak,“ souhlasil i Jára.

V okolí se nikdo nevyskytoval a dalo se tomu věřit. Na Nové zemi žila mimozemská zvířata, ale kovový plot byl pro ně nepropustnou překážkou. Jakákoliv cestička vyšlapaná plevelem by znamenala nezvaného návštěvníka, ale nic takového tu nebylo. Nordenova pevnost měla jediný vchod a v něm stále bděl aspoň jeden strážný.

„Ostatně, co by tu kdo dělal?“ mávl rukou Jirka.

„Máš pravdu,“ souhlasil jsem. „Konvertoru chybí zdroje a kromě toho má senzory jen pro řízení pomocí qura. Nordenův nouzový řídící pult pro neupravené operátory jsem preventivně odmontoval hned jak jsem pevnost i s pozemkem od města koupil, dokonce ještě dříve, než jsem jej dal oplotit.“

„Jak ti vlastně tohle všechno prodali bez korupce?“ ozval se opět skeptik Jára.

„Však to tenkrát byla událost,“ usmál jsem se. „Podle zákonů, které jsem předtím sám prosadil, mi radnice nesměla městský majetek prodat bez souhlasu občanů a musela vypsat minireferendum. To ale proběhlo v klidu a s jednoznačným výsledkem. Stalo se to krátce po přemístění Nového Německa na Zem a volbách, kdy jsem se stal podruhé starostou. Všichni to ještě měli v blahé paměti a usoudili, že si nějakou odměnu zasloužím, třeba v tom, že mi poctivě prodají kus ostrova.“

„Jakápak tedy korupce?“ rozčílil se Jirka na bráchu.

„Kromě toho jsem byl po smrti Nordena a Hitlera a po přesunu na Zem jediným člověkem na světě, kdo by si s tou pevností věděl rady. Ostatní by ji mohli využít leda jako skladiště potravin. Já s ní mám dalekosáhlejší plány, jen jsem si musel počkat na vás.“

„Neříkej, že by sis nedokázal upravit kohokoliv jiného,“ namítal Jára. „Když jsem viděl, jak je to snadné, až jsem se divil, že tě to nenapadlo už dřív.“

„Napadlo mě to,“ podíval jsem se na ně pozorně. „Berte to ale jak chcete, vy dva jste teď na celém světě jediní, komu mohu důvěřovat. Tady je spousta mladých kluků, ale málokdo má rodiče úplně čisté od fašistické ideologie. Nejsem si jistý, zda na své potomky neměli příliš velký vliv.“

„To nevěříš ani svému kamarádu Kurtovi?“

„Tomu věřím,“ kývl jsem. „Dokonce jsem mu už nabídl to co vám. Slušně se mi omluvil, že si na to netroufá. Ano, je to můj kamarád a jemu bych asi jako málokomu tady věřil, ale on nechce. Má svou televizi, Gertu a dvě děti, usadil se a do dalších dobrodružství se nehrne. Tak je tomu ale s většinou Němců, kteří zažili válku. Všichni, kterým bych mohl věřit, jsou rádi, že nebezpečí pominula. Nedivte se jim, já je chápu. Zbyli by mi mladí kluci, ale těmi si zase nejsem jistý. Vsadil jsem proto na jedinou kartu, přesněji na vás dva.“

„To je pro nás obrovská důvěra,“ odpověděl vážně Jára. „Námi dvěma si jsi jistý?“

„Nejspolehlivější pomocnou ruku hledej vždy na konci vlastního ramene,“ odtušil jsem. „Ale také se říká, nemáš-li komu věřit, jsi předem mrtev. Každý musí někomu věřit a u mě jste to právě vy dva, ať už to považujete za poctu, povinnost, vděk, příbuzenskou náklonnost nebo z pouhého kamarádství. Máme teď společný cíl, dejme se tedy do toho.“

„My tě nezklameme, tati,“ honem si pospíšil Jirka.

„To by byl nejčernější nevděk,“ přidal Jára.

„Dobrá. Začneme tedy. Dole pod konvertorem je veliká prázdná betonová prostora. Norden ji původně zamýšlel pro zdrojové kondenzátory, pak si to rozmyslel a zdroje postavil stranou. Bál se jejich výbuchu, ke kterému ostatně došlo, proto je tento konec ostrova tak rozervaný. My se výbuchu bát nemusíme, víme o tom víc než Norden. Smontujeme tedy zdroje dole na dně pevnosti. Vy dva mi s tím pomůžete. Pak spolu zkontrolujeme všechny agregáty. Vadné bez milosti nahradíme novými, i kdyby to měly být všechny.“

„Kde je seženeš?“ staral se skeptik Jára.

„Jako všechno, u Junkerse,“ odtušil jsem.

„Nenapadne někoho od Junkersů postavit si vlastní konvertor, když bude mít tvé plány?“

„Těžko. Součástky konvertoru jsou velice podobné součástkám kondenzátorů a ty se zase k nerozeznání podobají vyrovnávacím kondenzátorům elektráren, které dnes Junkers dodává do celého světa. Víš přece, jak jimi ve světě lidé rychle nahradili zastaralé přečerpávací elektrárny i jiné neohrabané prostředky k uskladňování elektřiny. Junkersovy kondenzátory dobyly svět rychleji a lépe než Junkersovy bombardéry.“

„To víme, ale že jsou podobné konvertoru prostorů?“

„Uvažujte trochu, kluci,“ upozornil jsem je. „Všechno to máte v hlavě, jen to vyvolat, tak jako se vyvolávají fotografie, pokud jste to někdy viděli. Nebudete se mě přece na všechno ptát jako jelimánci.“

„No... máš pravdu... ale není mi jasné, kde seženeš dost stříbra na vodiče, když na to měď se svou vodivostí nestačí...“

„Ty stříbrné dráty jsou v těchhle bednách,“ ukázal jsem jim. „Nepodivujte se, co to stálo. To sice v hlavách nemáte, řeknu vám jen, že pro mě není nemožné sehnat ze dne na den miliardu dolarů.“

„Já vím,“ přikývl Jirka. „V Čechách tě přece nazývali vrah dětí, když jsi za küfferlin požadoval tolik, že si to nikdo v Africe nemohl dovolit.“

„Vám to v Čechách nevysvětlili?“ obrátil jsem se na něho prudce. „Jednalo o tom přece OSN!“

„Vysvětloval jsi nám to jen ty po internetu,“ přidal se Jára. „My jsme to chápali. Největší cenu jsi požadoval od Američanů, kteří si to mohli dovolit, do Afriky jsi dodával levněji. Američané pak ale v Africe küfferlin levně skoupili a ty jsi to zastavil úplně.“

„Kdo tedy vraždil ty děti v Africe?“ chtěl jsem vědět přímo od nich.

„No, asi ti, co léky pod rukou prodávali Američanům,“ ustupoval Jirka. „Proč jsi to ale prodával Američanům tak nekřesťansky draho?“

„Když to bylo levné, vyplýtvali všechno, co bylo určené pro celý svět,“ ztvrdl jsem v obličeji. „Normálně stačí jedna dávka küfferlinu na deset lidí a rok, oni zhltli i pět dávek na osobu. Dávali si to píchat i úplně zdraví, protože na to měli. Zvedl jsem jim cenu, aby s tím přestali plýtvat. Oni nepřestali, ale vykoupili zbytek světa. Považuješ to za spravedlivé? Nestačili bychom vyrábět ani pro ně samotné!“

„Ty jsi s nimi měl vůbec problémy, že?“ podotkl Jára.

„To tedy ano,“ povzdychl jsem si. „Musím spravedlivě přiznat, když šlo o vojenskou pomoc, byli perfektní. Bez nich by Nové Německo zahynulo. Jen je příliš brzy napadlo, že mě odstaví a budou si další vývoj Nového Německa řídit podle svého. Nejspíš chtěli mít z Nového Německa poslušný satelit a možná i základnu na Q-Zemi. Neuvědomili si tenkrát, že se za mě postaví hlavonožci a že jsou to páni toho světa, kteří si už od lidí nic předepisovat nenechají.“

„Však ti pak nemohli přijít na jméno!“ přidal Jirka.

„Já vím,“ opáčil jsem. „Uplatnili na mě nátlak všeho druhu. Prohlásili mě za zločince, vypsali na mě zatykač u Interpolu. Ve Státech mě obvinili a v nepřítomnosti odsoudili. Naštěstí je zlomil küfferlin, tak jako celý svět po incidentu s Brazílií.“

„Díky mimozemšťanům...“ podotkl Jára.

„Víte, hoši, kdyby to Němci v čele s Ádou Hitlerem nezkazili, získala by Země tisíckrát víc,“ řekl jsem přesvědčeně. „Zpočátku hlavonožci Němcům dělali první poslední. Léčili zraněné, zajistili obživu, vymysleli pro ně spoustu užitečných rostlin, které bychom my lidé nevynalezli ani v příštím tisíciletí. Němci se jim odvděčili sprostou zradou. Mohli by dostat ještě víc, ale oni měli jen dva cíle. Co nejdříve se rozmnožit, vyzbrojit, a bez ohledu na oběti dobýt Zemi. Aby se dostatečně rozrostli, potřebovali větší prostor, než kolik jim hlavonožci původně darovali, brali si tedy další území silou. Skoro bych řekl – zaplaťpámbu za Hitlera! Jeho pověstná nenažranost ho dohnala k válce s mimozemšťany. Zpočátku je sice zaskočili, ale pak se to začalo otáčet, takže je Němci nevyvraždili. Nechápu, jak mohli přehlédnout jejich vysokou úroveň. Nepochopili, že i když nestaví monumentální stavby a nepoužívají v takové míře stroje jako my, dovedou toho více.“

„Němci na Nové Zemi si zase musí říkat, zaplaťpámbu za Čecha, který nás z Nové Země ve chvíli nejhorší dostal v poměrně hojném počtu.“

„Nesměj se tomu, ono to tak vážně vypadá,“ potřásal jsem hlavou. „Ale co bylo včera, nechme být. Teď máme jiný cíl a ještě hodně práce.“

Naštěstí Norden postavil i záložní pevnost s tradiční německou důkladností. Generátory se krátce po zapojení bez problémů zaktivovaly, do nově zamontovaných kondenzátorů začala skrytým vedením z elektrárny Berlín proudit elektřina, aby se přeměnila do statického torzního pole. Druhé přívodní vedení vedlo k okraji Nového Německa. Správně jsem tenkrát tušil, že Norden odebíral energii i od Kopffüsslerů a že mu ji dodávali i když už byli ve válce. Svědčilo to buď o jejich zapomnětlivosti, nebo spíš o tom, že Norden v první vlně vraždění zlikvidoval mimozemské vědce, kteří měli o jeho aktivitách přehled. Energetické zdroje Kopffüsslerů pracovaly tisíce let bez dohledu a Kopffüssleři asi přehlédli, že jejich nepřátelé dál odebírají jejich energii.

Vedení do elektrárny Berlín jsem řádně prověřil a i když bylo původně zapojené bez elektroměru, pro Nordena bylo v Hitlerově říši vždycky všechno zdarma, nechal jsem si tam instalovat měřiče, pevně rozhodnut za energii poctivě platit. Pořádek dělá přátele.

Přestávku nutnou k nabití kondenzátorů jsme věnovali odpočinku. Kluci navštěvovali lázně Hanse Köppkeho, kde se brzy stali středem pozornosti. Jejich pobyt v Berlíně nebyl žádným tajemstvím a brzy se rozkřiklo, že jsou tady „další Češi a ke všemu Vávrovci“.

Jednoho večera se mě Jirka zeptal, co vím o fenoménu, se kterým se oba právě v lázních setkali:

„Nikdy předtím jsme nevydrželi tak dlouho pod vodou,“ vykládal mi. „Snažili jsme si vzpomenout, co o tom víme, ale nic. Víš o tom aspoň ty?“

„Nevím,“ přiznal jsem. „Vím, že nám quro dovoluje změkčovat kovy i sklo, ale ne dřevo, kosti ani rohy. Tacuky zlepšuje hojení, ale že by pomáhalo zadržovat dech, o tom mi také není nic známo. Vyzkoušejte to, mohlo by se nám to hodit.“

„Už jsme si to změřili,“ hlásil Jirka. „Jára vydrží pod vodou dvanáct minut a já jedenáct. Lidi tam na nás koukali jako na div světa a houfně nám fandili.“

„Možná mi to Kopffüssleři tenkrát zatajili, možná si to sami neuvědomili,“ uvažoval jsem. „Oni sami přece dýchali ve vodě jako na suchu, takže tyhle problémy určitě neměli.“

„Funguje to i na suchu,“ pokračoval Jirka. „Ujdu bez nadechnutí dvě stě metrů. Má to jen jednu nevýhodu, stejnou jako quro. Unavuje to a dýcháš pak dlouho jako lokomotiva.“

„Dobře, budeme si to pamatovat,“ uzavřel jsem. „Úplně zadarmo to zřejmě nebude, ale může to patřit mezi výhody. Dobře, že jste si toho všimli.“

Ten večer jsme opět odletěli do pevnosti. Vyzkoušeli jsme první zapnutí konvertoru. Všechno proběhlo bez chyby. Jára se v té chvíli nacházel na střeše pevnosti a když jsme zapnuli na pár vteřin konvertor, hlásil nám vzrušeně dolů telefonem, že viděl nad sebou modravé kolo.

„Když se rozplynulo, zůstal na jeho místě zvolna se rozplývající kruhový mráček.“

„Druhý pokus bude zítra,“ rozhodl jsem. „Spustíte to a já se na to v helikoptéře podívám shora.“

„Proč ne všichni tři?“ zarazil se Jirka.

„Protože nevíme, co tam je,“ vysvětloval jsem jim. „Pokusím se nabrat vzorky vzduchu z těsné blízkosti propusti. Předpokládám, že se část vzduchu vyměnila už při prvním pokusu, ale nemáme čím zjistit, co tam bylo. Mohl by tam být jedovatý plyn a kdo ví co ještě. Bude jistě nejlepší, když to zjistí jen jeden z nás. A budu to já.“

„Proč ne my?“ štětil se Jirka. „I já bych si na to taky troufl!“

„Budeš mít druhý pokus,“ ujistil jsem ho. „Neberte mi čest podívat se tam jako první.“

„Ty už máš zkušenosti dostatečné,“ lamentoval Jirka.

„Právě proto,“ ukončil jsem diskusi.

Jára se jí nezúčastnil. Bylo vidět, že je na mé straně. I když by byl jistě rád tím prvním.

Kdybychom ale tušili, co bylo v tom prvním rozplývajícím se obláčku, připravili bychom se na další pokusy důkladněji...

Při druhém pokusu seděli kluci v pevnosti, kde měli sledovat stav generátorů a hlídat případné nestability. Trochu pečlivěji jsem se ustrojil, nasedl do své helikoptéry Messerschmidt a vzletěl nad pevnost.

Tentokrát jsem si měl propust řídit na dálku. Měl jsem na prsou křížovými popruhy připásaný ovladač, abych měl volné ruce. Ovládač byl řiditelný nepostřehnutelnými impulsy qura, takže na něm nebyly ovládací prvky. Plochá černá krabička, umístěná přímo na těle.

Jak dlouho jsem nezažil ten pocit? Deset let? Nebylo to včera, kdy jsme právě v této helikoptéře viseli nad městem Nový Berlín, já, Kurt, Gerta a kameramani, abychom spolu natočili největší okamžik v dějinách Nového Německa – skok celého ostrova z Q-Země na naši starou dobrou Zeměkouli?

Hluboko dole pode mnou byla pevnost, uvnitř synové, kteří mezitím dospěli. Rodinný klan Vávrů, tak jsem si nás sám označoval dávno předtím, než totéž napadlo Němce.

Všechno bylo hotovo. Zapnul jsem dálkově konvertor.

Asi padesát metrů pod helikoptérou se objevil modrý kruh. V té chvíli jsem synům zmizel s očí, pozorovali mě totiž odspodu a kruhem teď viděli jen oblohu. Ne naši, oblohu jiného světa, Třetí Země, kruh plný mraků. Já jsem se díval naopak dolů a modravým kruhem jsem viděl částečně zasněženou krajinu. Kde nebyl sníh, prosvítal černý povrch. Povrch Třetí Země.

Moje teorie byla tedy pravdivá. Paralelních prostorů je ve vesmíru víc. Nejen jedním směrem, ale i na opačnou stranu se dá projít. Světů naskládaných na jedné gravitační šňůrce je tedy víc.

Ten pod námi byl ale příliš studený.

Nové Německo leželo na Q-Zemi v tropech, tam muselo být i na naší i na Třetí Zemi, protože Třetí Slunce je na tomtéž místě jako První a Druhé. Země se ale nemusely otáčet shodně, nemusely mít stejnou ani rychlost otáčení, ani sklon osy. Každý bod na jedné Zemi pak na všech paralelních Zemích opisuje jakési vlnovky, ale nebylo pravděpodobně, aby se tropická oblast objevila proti polární. Hledal jsem očima nebližší stíny, ale i podle nich svítilo místní slunce skoro kolmo dolů. Znamenalo to, že jsme v tropickém pásmu i na Třetí Zemi. Byl tu ale sníh. Všude vrstvy sněhu a ledu, zdálo se, že celý tenhle svět podstatně chladnější. Proto tu také nejsou žádné rostliny. Ledový svět.

Krajina pode mnou byla zasněžená a pustá, nevypadala nijak pohostinně. Myšlenku, že objevíme další bytosti, třeba i nám nepodobné, jsem okamžitě pohřbil. Není tu nic. Jen ledová pustina se studeným sněhovým popraškem. Můj sen, že tu najdeme prostor pro expanzi lidí Země, se tím jediným pohledem rozplynul vniveč. Na druhé Zemi chyběl Měsíc, tady zase příliš slabě svítilo slunce.

Zbývalo zjistit, zda je na Třetí Zemi podobný vzduch.

Mohl bych klesat vrtulníkem kolmo dolů, ale rychlejší bylo myslí pohnout ovládačem propusti. Modravé kolo prudce vyskočilo vzhůru a proletělo kolem mne. Vrtulník se teď vznášel v atmosféře neznámé planety a já jsem byl připraven okamžitě vrhnout kolo propusti dolů a zrušit je, kdyby tady chyběl vzdušný kyslík nutný k dýchání. Utěšoval jsem se, že sice nemám skafandr, ale vydržím dlouho nedýchat, takže bych měl stihnout vrátit se na naši starou dobrou Zem.

Motor vrtulníku ale pracoval dál a to znamenalo, že kyslíku je ve zdejším vzduchu dost. Ale než jsem se ulehčeně nadechl, povšiml jsem si něčeho, co mě přinutilo zblednout a pak se okamžitě s Třetí Zemí rozloučit.

Modré kolo kolem mě prudce prolétlo dolů a zmizelo. Messerschmidt se vznášel nad Nordenovou pevností, trochu se zakymácel, ale pak rychle klesal na přistávací plošinku.

„Jaké to tam bylo, povídej, tati!“ ozval se netrpělivý hlas Jirky ve sluchátkách. Hoši podle přístrojů pochopili, že jsem ukončil první pokus a chtěli znát výsledky.

„Jsou tam taky mimozemšťani?“ zajímal se Jára.

„Nic moc,“ zarazil jsem mrzutě jejich nadšení. „Žádné mimozemšťany jsem nespatřil a zdá se, že tam žádní nejsou. Je to tam velice nevlídné. Pojďte ven, přistávám.“

Dosedl jsem zvolna na plošinku, zatímco kluci vyběhli ze vchodu následovaní strážnými, kteří náš pokus sledovali také s velikým zaujetím.

„Vzduch je tam dýchatelný?“ vyptával se rychle Jirka. „Povídej, tati, nenapínej nás!“

„Zdá se, že kyslík tam je, možná je ho dost,“ referoval jsem jim. „Vzorky dáme analyzovat do laboratoří. Je tam ale strašná zima. Třetí Země je zkrátka ledová planeta.“

„Budeme tam tedy jezdit lyžovat!“ napadlo Jirku.

„Nebudeme,“ zarazil jsem ho. „Je tam něco jiného, co jsme naprosto nečekali.“

„Mimozemšťany jsi vyloučil, kyslík tam je, mráz ani led by nám nevadil...“ vypočítával zaraženě Jára. „Co jsem zapomněl? Je tam snad všude oceán?“

„Ne, pode mnou byla jen zasněžená pevnina. Teplota mínus pět Celsia, což je na tropy málo, ale jinak by to bylo docela snesitelné... přece jen tam ale bylo něco nevlídného.“

„Ale co?“ dorážel nedůvěřivě Jiří.

„Je tam velká radioaktivita,“ prozradil jsem jim to bez zatajování. „Ručička rentgenometru se mi málem omotala o horní doraz, ještě že jsem si jí včas všiml a vrátil se. Přitom jsem letěl ve výšce. Vzduch za normálních okolností radioaktivní nebývá, takže všechno muselo přicházet zdola. A tam to bude životu nebezpečné. Třetí Země je zkrátka pro nás pozemšťany smrtící a navíc ledové peklo.“

A to jsem ještě netušil, jak příšernou pravdu říkám...

Errata:

10.08.2021 21:58