Operace

Zbytek týdne jsme věnovali krásám Nového Berlína. Procházeli jsme památná místa Hitlerovy metropole, prohlédli si obrovskou sochu Hitlera na náměstí Viktoriaplatzu, nepatrně poškozenou kulometnou dávkou. Vedly se o ni spory – strhnout či nestrhnout? Tenkrát za mnou přišla delegace Němců, ať je jako nestranný člověk rozsoudím. Navrhl jsem, ať ji nechají stát. Bude jim možná připomínat Vůdce, ale také osvobození od něho. Co se stalo, stalo se, důležitější je, jak se budou chovat dál.

Na ochozu pod sochou leželo i několik suchých květin. Ano, byli tu nostalgičtí pamětníci, kteří na Hitlerovy časy vzpomínali v dobrém. Stejně tak spousta Rusů i jiných národů vzpomíná na Stalina či na Lenina, zvlášť zarytí i na Trockého a Che Guevarru. Před půl rokem tady místní Němci jednoho nácka přistihli, rozšlapali mu kytku a rozbili obličej, ale útočníci skončili u soudu, i když s poměrně nízkým trestem, neboť jim soud uznal za polehčující okolnost spravedlivé rozhořčení. Soudce ale musel dodržet zákon a musel tedy odsouzené alespoň formálně napomenout, když na rozsudek reagovali slovy „Příště dostane víc!“

Navštívil jsem s kluky Muzeum posledních minut Hitlera v podzemí bývalé budovy Gestapa, nyní městské Radnice. V široké betonové chodbě ve tvaru „L“, kde se skutečně poslední bitva Adolfa Hitlera odehrála, ležely voskové figuríny, zpodobňující účastníky. Adolf Hitler s prostřelenou hlavou uprostřed své suity generálů, proti němu mrtví výsadkáři se žlutými šátky kolem krku – Němci, kteří se mnou na straně Američanů dobývali Berlín. Byla tu i moje vosková figurína, portrét jediného člověka, který ten masakr přežil. Držel jsem v ruce německý samopal a přímo proti mně klesala k zemi císařovna Eva Hitlerová, kterou jsem měl právě skosit dlouhou dávkou. Princezna Susi se marně snažila matku zachytit a podepřít. Nebylo to přesně podle skutečnosti. Princezna se tehdy matku zachytit vůbec nesnažila a na Hitlera jsem střílel až po císařovně Evě. I na tu jsem vystřelil jen čtyři rány a to ještě nemířené, neboť mě okamžik předtím zasáhly blesky princezny Susi, takže jsem zaručeně nevypadal jako figurína, klidný a soustředěný na míření. Tvář jsem musel mít po dvou blescích zkřivenou a kdyby mě někdo zobrazil opravdu věrně, působil bych jako zrůda. A kdybych Hitlerovi hlavu prostřelil jen jednou a neroztrhal mu ji výbušnou střelou k nepoznání, mohl by se vzpamatovat.

Scénu naaranžovali podle dokumentárních fotografií. Nemohli ale věrně zachytit tu strašidelnou atmosféru polotmy, kde se křižovaly střely pistolí, samopalů i modré blesky quro. Důležité asi bylo jen jedno: Poslední minuty Hitlera a definitivní konec té stvůry nastaly právě tady. A měl jsem to štěstí, že jsem to přežil. Jako jediný ze všech.

Průvodce mě poznal a přivítal. Byl to Franz Steffke, bratr Johanna Steffkeho, kterého tenkrát zabila princezna Susi bleskem, když jsem ji vyvedl z podzemí jako svou zajatkyni. Nebyl to ode mne dobrý nápad. Vedla mě k tomu frajeřinka, nebo ohledy k mladé dívce? Buď jak buď, ta na první pohled křehká dívenka měla za sebou dobrých padesát let a vraždila jako jedovatá kobra. Mě ohrozit nemohla, ale vynahradila si to na jiných. Zabila svým bleskem šest Němců, když neuposlechli rozkazu, aby mě okamžitě zastřelili. Ani můj blesk ji nezastavil, musel jsem ji úplně rozstřílet střelami dum-dum, jinak by zabíjela dál.

„Pachatel se vrací na místo činu, že, Oto?“ usmál se na mě.

Ne, jistě ho nenapadlo vyčítat mi smrt svého bratra. Skutečným vrahem byla přece Susi, jejíž figurínu tady pečlivě oprašoval, stejně jako všechny ostatní.

Kluci ten obraz znali, fotografie z Muzea posledních minut Hitlera znal prakticky celý svět, ale tady to přece bylo jiné, tady se to stalo – a oba se najednou vypjali hrdostí, že jedním z hlavních účinkujících dramatu byl jejich táta.

Vrátili jsme se nahoru, kde tehdejší válečnou dobu nic nepřipomínalo. Ulice byly německy čisté, nikde žádné krátery po amerických bombách. Místo pyšného Reichstagu, raketami srovnaného se zemí, stála moderní budova divadla. Hitler byl (konečně!) kaput a život šel bez něho dál.

Vyjeli jsme výtahem na střechu nejvyšší budovy Nového Berlína, hotelu Rote Fahne. Patřil mi se vším všudy a byl plný turistů, nejvíce ze Spojených států. Zaměstnanci mě zdravili spíš přátelsky než uctivě. Byl jsem jejich šéfem, ale z dřívějších dob mezi námi přetrvával kamarádský postoj a neměl jsem chuť to měnit. Věřili mi. Věděli, že jsem nikoho nepropustil ani během krize, kdy byly hotely prázdné. Místo vyhazovu jsem jim platil kursy angličtiny, neboť jsem časem čekal turisty z Ameriky.

Pokochali jsme se vyhlídkou z nejvyšší terasy hotelu. Byly tu i původní mosazné cedule, vsazené do kamenného zábradlí. Šipky ukazovaly jednotlivé městské pamětihodnosti, jen vedle jedné z nich byl novější nápis: Budovu Reichstagu nehledejte. Nahradila ji moderní divadelní scéna, postavená po pádu Vůdce. Několik dalších šipek naopak ukazovalo na nové orientační body. Jedna z nich byla až legrační: Tímto směrem se nachází hlavní město Brazílie. Odtud přilétla poslední válečná letadla v historii Nového Německa. Podle textu bylo jasné, že se tato cedulka objevila až během konfliktu s Brazílií, takže už vlastně také patřila historii.

Po výletech jsem klukům navrhl, aby složili zkoušky z německého jazyka, které musí nejpozději do tří let získat každý přistěhovalec. Neprojít zkouškou by totiž znamenalo nedomluvit se s lidmi na ulici a v obchodech, což se dalo trpět turistům, vybaveným tlumočníky, ale ne lidem, kteří tu chtějí žít trvale. Takoví se musí nejpozději do tří let naučit německy, jinak jim policie další pobyt nepovolí. Kluci se naštěstí na Zemi němčinu pilně učili a ovládali ji, takže neměli problémy. Komise ostatně netrvala na jazykových znalostech na úrovni salónní němčiny a kluci dostali certifikát o zkoušce asi za osmi minut. Během zkoušky jsem čekal venku na chodbě a zakázal jsem klukům přiznat náš příbuzenský poměr. To bylo důležité hlavně pro komisaře, aby mohli po pravdě tvrdit, že kluky neznali, takže nemohla být řeč o nějaké korupci.

Zastavili jsme se na Centrální evidenci obyvatel Nového Německa a zařídil jsem jim průkazy k pobytu. Bez nich byl možný pobyt jen do tří dnů. Nežádali jsme o žluté turistické, ale hned o červené pro trvalý pobyt. Ty se na rozdíl od turistických nevystavovaly na počkání, museli jsme na nejbližším počítači vyplnit formuláře, kluci se dali automatickým fotoaparátem vyfotografovat, přiložili certifikát o jazykové zkoušce a dostali příslib, že legitimace budou do zítřka hotové.

Navštívili jsme i přístavní město Port Uaxio, ale to nebylo příliš zajímavé. Zábavních podniků tam bylo málo, většina budov byly sklady. Pláže Fríského poloostrova byly jediným místem v Novém Německu vhodným ke koupání v moři, byly ale dávno rozparcelovány mezi hotely a sloužily výhradně hostům. Prošli jsme se podél úseku patřícího mému hotelu Praha, ale kluci si při pohledu na zoufale přeplněnou pláž plánované koupání rozmysleli.

Pláže Fríského poloostrova byly zlatým dolem. Ačkoliv se turisté mohli stejně ne-li lépe vykoupat i na plážích nedaleké Brazílie, byly zdejší pláže po celý rok přeplněné. Působila tu očividně exotičnost. Zdejší písek opravdu pocházel z jiného světa, rostly tu tři sta metrů vysoké stromy a zdejší jídla byla zajímavá nejen barevností, ale i příznivými léčebnými účinky. Proslulé byly zejména Mořské lázně Berlín. Patřily mému největšímu politickému rivalovi ex-primátorovi Hansu Köppkemu, čestnému předsedovi partaje Vzkříšení Německa. Od velkého stěhování a prohraných voleb vedli jeho partaj jiní šéfové a Köppke se musel spokojit s úlohou majitele několika výnosných podniků. Neměl ale důvod stěžovat si. Jako hoteliér byl úspěšnější a navíc užitečnější.

V současné době pokračovala i výstavba podzemní dráhy, která měla spojit Port Uaxio s Novým Berlínem. Měla být podzemní, aby nepřekážela na povrchu, ale stavěli ji povrchově. Ve vybagrované rýze vytvořili z měkčeného kamene masivní klenby a opět zahrnuli hlínou. Práce pokračovaly rychle, na podzim mělo být slavnostní otevření. Podzemní dráha byla v Novém Berlíně smíšená, osobní i nákladní. Ve dne vozila lidi, v noci střídavě lidi a náklady. Na úseku dráhy Nový Berlín – Port Uaxio dokonce nákladní vlaky převažovaly i ve dne.

Měl jsem pro syny včas dopředu rezervované lístky i do nového divadla. Nejprve na klasického Lohengrina a následujícího večera na operu Princ Friedrich, jejíž hlavní, byť zápornou postavou byl princ Friedrich Hitler, syn Vůdce a velitel Antarktické pevnosti, odkud chtěl Hitler na naši starou Zem posílat létající Q-bomby. Operu na libreto básníka Konráda Rumpfelda složil mladý hudební skladatel Vilibald Borski, angažovaný na staré Zemi, aby tu řídil hudební školu. Nové Německo nemělo dost hudebníků, ale škola už nějaké nadějné vychovávala. Opera měla úspěch hlavně pro milé melodie, vzdáleně připomínající kreace Beatles. Textová část nebyla náročná a princi Fridrichovi jako kladný rys uznala jen bratrsky ochranitelský vztah k sestřičce, princezně Susi. Podle mě to ale nesedělo. Pravda, princ Fridrich byl synem Hitlera, byl velitelem jednotky atomových kamikaze na jižním pólu Q-Země, ale sestřičku ochraňovat nemusel, spíš by tomu bylo naopak. Sestřička Susi, miláček národa i tatínka, byla vybavená blesky quro a než jsem ji zastřelil, vraždila Němce o sto šest. Dokonce se mi před smrtí chlubila, že vraždila už dříve a divila se, proč mě její blesky nezabily, když to dosud nikdo nepřežil...

Opravovat v tomto smyslu operu by ale nebylo vhodné, zejména když se její melodie zpívaly mezi mládeží. Beztak jsem nechal bez komentáře i nepřesné aranžování Posledních minut Hitlera ve sklepeních berlínského Gestapa. Staral jsem se jen, aby se nezkreslená pravda dostala do historických dokumentů. Pravdivá byla jen má výpověď před historickou komisí, sestavenou krátce po událostech, zato odkázanou na mé svědectví, žádný jiný účastník tenkrát nezůstal naživu.

Strávili jsme se syny příjemnou dovolenou. Zaplavali jsme si v Köppkeho Mimozemských Mořských Lázních, utěšeně sledováni personálem, který se předháněl v nabídkách všemožných služeb a přitom nás pohotově fotografoval. Pro podnik Hanse Köppkeho to bude vítaná reklama. Tušil jsem, že v jeho bazénech už dávno není vytrvale inzerovaná mimozemská voda, ale mořská voda Atlantiku. Bylo to vlastně jedno, ale Hans měl tenkrát výborný nápad. Ještě na Q-Zemi zavedl u Mořských Lázní (tehdy bez přízviska mimozemské) chov devítichapadlových chobotniček, nalovených v Jižním moři a celou dobu pěstovaných v sádkách. Chobotničky se Kopffüsslerům podobaly jen jako opičky lidem, ale Hans je teď vydával za „primáty Q-Země“, nebo za „vývojově mladší Kopffüsslery“. Nebyla to pravda, ale zvyšovalo to návštěvnost. Ve většině bazénů plavaly mezi návštěvníky desítky těchto přítulných tvorů. Samozřejmě měl i bazény bez nich, pro ty, kdo se chobotnic štítili. Jeho sádky produkovaly těch tvorů tolik, že se staly i hlavním jídlem Hansových restaurací. Jeho podnikavost tak zachránila v Novém Německu část fauny Q-Země, byla výnosná a současně záslužná, pro mě jistě přijatelnější než šéfování nacionalisticky zaměřené partaje. Jako podnikatele jsem měl Köppkeho raději než Köppkeho partajníka a nevadilo mi proto, že mu dělám reklamu. Však si rozmyslí udělat podruhé to, co ho stálo prohraný soud, pokutu a veřejnou omluvu, když si po mé první návštěvě jeho lázní dal vytisknout leták: „Ota Vávra přiznává, že jeho hotely stojí za bačkoru! Jedině podniky Hanse Köppkeho jsou ty pravé!“ Tehdy jsem vystoupil v televizi s vysvětlením, že sice podnik pana Köppkeho považuji za dobrý podnik, ale osočování ostatních je pomluva, kterou by Němci trpět neměli. Když se omluvil, podal jsem mu ruku a přímo před soudem jsem si objednal do jeho lázní vstupenky na příští týden. Mohl mi vyčítat leccos, ale ne nekorektnost. Ostatně se od té doby zdravíme, i když o přátelství nemůže být ani řeči.

Týden nám tak utekl jako voda. Boule pod mou levou klíční kostí zatím vyrostla do velikosti slepičího vejce, ale její červená barva ustoupila normální pleťové.

„Ráno se rozhodnete definitivně,“ sdělil jsem klukům večer s přáním dobré noci.

Možná jsem si to měl odpustit, oba pak ráno vstávali nejméně tři hodiny přede mnou, ale budit se mě neodvažovali. Při naší ranní oranžové mimozemské kávě jsem konečně vyrukoval s hlavní otázkou.

„Nechápu, tati, jak se opovažuješ o nás pochybovat,“ vyčetl mi Jirka.

„Jen by nás oba zajímalo, jestli se to dělá při vědomí, nebo v narkóze,“ zajímalo Járu.

„Napůl,“ usmál jsem se. „Pacient je v narkóze, bez ní by to nešlo, chirurg jen v částečné. Nemohu si přece dát sám sobě narkózu a přitom operovat.“

„Nebude tě to bolet?“ staral se Jirka.

„Ne. A už dost řečí.“

„A nebylo by možné, aby jeden z nás viděl, jak operuješ toho druhého?“ zajímalo ještě Járu. „Víš, my jsme mezi sebou losovali...“

„Já jsem samozřejmě prohrál,“ mračil se Jirka.

„Možné by to bylo,“ zachmuřil jsem se trochu. „Nebylo by ale lépe, kdybyste to neviděli? Já jsem tenkrát také nic neviděl.“

„Tati... nejsem přece žádná bábovka,“ holedbal se Jára.

„Dobrá, snad se přitom nesesypeš, i když... ale co, také jsem viděl spousty mrtvol a nic to se mnou neudělalo... Takže jestli jste odhodlaní to podstoupit, vypijete nejprve narkotikum. Je příbuzné morfia, bolet vás nic nebude. Jestli Jára trvá na svém asistování, může to vypít až po Jirkovi.“

Donesl jsem z ledničky dva poháry, jeden dal Jirkovi, druhý položil na stůl. Z přihrádkové skříně jsem vytáhl oválné pouzdro s chirurgickými nástroji.

„Tak tedy – na zdraví, tati!“ pozvedl Jirka odhodlaně pohár a naráz jej vypil.

Přiskočil jsem k němu včas, abych ho zachytil, mimozemský nápoj účinkoval příliš bleskově. Jára mi pomohl uložit bratra na pohovku, svlékl mu košili a podložil pod něho omyvatelnou podložku.

„Bude hodně krve?“ zeptal se mě. Podle věcného tónu bych vyloučil, že by se toho obával.

„Ani ne,“ ujistil jsem ho.

Dal jsem si nevelkou injekci místního umrtvení těsně vedle boule s implantáty. Potom jsme s Járou otočili Jirku na břicho. Pacient byl připraven, operace mohla začít.

Ostrými nůžkami jsem si nabodl kůži a bouli rozstřihl. Zpod kůže se vyvalily implantáty, ale Jára neměl čas si je prohlížet. Vytáhl jsem kruhovou pilku a začal pracovat vzadu na Jirkově lebce. Vypadalo to hrůzostrašně, ale šlo jen o otevření kostí lebky. Pilka je nakrojila, pak jsem zabral lesklým páčidlem a vyklopil kruhový kus kosti. Krev tady tekla jen málo, stihal jsem ji odsávat tampónem.

„Nepotřebuješ nějakou... sterilizaci?“ staral se Jára.

„K čemu?“ usmál jsem se na něho povzbudivě. „Není čeho se bát. I kdybych mu do rány zanesl bakterie, nic se nestane. Než by se stačily rozmnožit, tacuky je zlikviduje.“

„Myslíš tím tohle?“ ukázal opatrně prstem na nevelký orgán, který mi visel z rozstřižené rány.

„Ne, to je quro,“ ujistil jsem ho. „Paměť a tacuky je to menší. Jakmile bude na svém místě, začne se starat o hojení i o ochranu před baktériemi. Proto tím musím začít.“

Vzal jsem nevelký orgán do prstů a trhl. Druhou rukou jsem si hned zastavovat krvácení z nevelké rány, přetrhaly se tam cévy přivádějící do nového orgánu krev a pichlavě to zabolelo jak se trhaly nervy.

„Teď jde o rychlost,“ ukazoval jsem Járovi.

Odtržený orgán jsem zasunul Jirkovi nad malým mozkem mezi hlavní hemisféry. Cítil jsem, jak se přisál ke správné tepně. Během tří minut se ustanoví rovnováha a začne fungovat samohojivá schopnost celého těla. Za další čtvrthodinu se do příslušných uzlin napojí nervové vývody a připraví i přídavnou paměť. Rychle, ale opatrně jsem vrátil na místo vypáčený kus lebeční kosti, ránu přetřel küfferlinovou mastí a přelepil náplastí, aby netekla krev, i když to ani teď nebylo tak zlé. Nakonec jsem zavázal hlavu obvazem.

„Pomoz mi ho obrátit,“ požádal jsem Járu.

Zvládl bych to i sám, ale musel jsem šetřit síly. Járova pomoc, byť malá, byla vítaná.

Otočili jsme syna naznak, ale s hlavou otočenou ke straně, aby neležel na ráně. Měl zavřené oči, ale přirozenou barvu. Zato Jára byl bledý jako papír, až jsem se začal obávat, aby z pouhého pohledu neomdlel.

„Teď to bude ještě horší,“ upozornil jsem ho.

Každý chirurg vám potvrdí, že operace vlastního dítěte je nejhorší ze všech. Byl jsem ale jediný na světě, kdo to mohl zvládnout, musel jsem tedy jednat bez citu. Ostrý skalpel prořízl dlouhou ranou kůži i svaly. Neporušil jsem žádnou důležitou cévu, ale krve zde teklo více než z hlavy. Rychle jsem si odtrhl další implantát. Tentokrát nic nebolelo, ačkoliv i quro mělo nervy. Napojí se na nervy ovládající srdce, budou se s ním o ně dělit. S chvějícím se orgánem ve své dlani jsem ponořil ruku mezi žebra hluboko do synovy hrudi. Vypadalo to hrozně, Jára se držel, ale zbledl ještě víc. Malými nůžkami jsem – pořád jednou rukou – přeštípl aortu a bez ohledu na krev prýštící pod mýma rukama vložil do hrudi nový orgán. Měl vlastní úsek aorty, který jsem nastavil do přeštípnutého místa. Po krátké chvilce jsem pocítil, že oba konce přirostly a krev uvnitř přestala téci. Hojivý orgán tacuky zřejmě fungoval, rychlost hojení už nebyla přirozená. Tak to ale bylo potřebné.

Opatrně jsem vytáhl ruku z rány. Žebra se vrátila do své přirozené polohy, na misce cinkly zakrvavené nůžtičky, ale to už jsem přistrkoval okraje obrovské rány k sobě.

„Ustřihni mi kus náplasti,“ požádal jsem Járu.

Přelepili jsme spolu hojící se ránu. Asi to bylo zbytečné, okraje se začaly samy od sebe stahovat, aktivovaný orgán tacuky se i tady staral o hojení sám. Bez toho bych si nemohl troufnout na rozsáhlou operaci sám, bez asistence. Járu nepočítám, ten se víc díval, než aby mi pomáhal.

„Hotovo,“ obrátil jsem se na něho. „Pomůžeš mi odnést ho vedle na lůžko?“

„To bylo všechno?“ podíval se Jára nevěřícně na hodinky. „Vždyť to netrvalo ani čtvrt hodiny!“

„Nezdržuj, mám ještě tebe,“ podotkl jsem.

„Promiň, tati,“ trhl sebou Jára. Spolu jsme spícího Jirku omyli od krve a přenesli na mou postel. Jen dvě náplasti, malá vzadu na hlavě a velká přes půl hrudníku ukazovaly, kde byl operován.

„Než to vypiješ, sedni si na pohovku,“ požádal jsem Járu. „Doufám, že sis to nerozmyslel.“

„Vždyť to bylo... nic moc,“ odvětil srdnatě, jen jeho bílý obličej hovořil o něčem jiném.

Byl ale pevně odhodlán a dal mi to najevo tím, že jako Jirka vypil narkotikum naráz.

Druhá operace se podobala navlas první, jenže se odehrála beze svědků. Za čtvrt hodiny ležel Jára jako jeho bratr na pohovce se dvěma náplastmi. Nepotřeboval jsem ho nikam přenášet, vyčistil jsem si ránu a přistrčil rozstřiženou kůži k sobě.

Ve chvilce se přichytila. Za dvě minuty sroste, za pět minut přiroste k tělu a za další hodinu už ani nebude znát, že mi tu ještě ráno rostlo něco cizího. Mimozemská technologie hlavonožců neměla chybu.

Uvařil jsem si oranžovou kávu. Chutnala stejně jako pozemská, jen místo kofeinu obsahovala jiné látky. Také povzbuzovaly, ale na rozdíl od pozemských nebyly lidskému zdraví škodlivé, ale prospěšné. V mém bytě teď klidně oddychovali moji synové, oba stejně upravení jako já sám. Mohl jsem být hrdý. Moje bývalá žena by jistě tvrdila, že jsem stvořil do své party další pekelníky, ale neměla by pravdu. Quro je jen poněkud nezvyklý nástroj, může sloužit jako zbraň, ale to může i kuchyňský nůž. Záleží na člověku, který jím vládne. Dlouho jsem neměl možnost vychovávat vlastní děti, ale říká se, že základy charakteru se utvářejí do šesti let, takže něco měli i ode mne. Kromě toho jsem je sledoval a po většinu odloučení jsem měl možnost studovat jejich reakce přes internetové spojení. Měl jsem na ně vliv jen na dálku, ale jak se zdá, oba vyrostli v pořádku. Otčím Ferenc mi byl podle různých známek podezřelý, ale měl na ně menší vliv než já a tím, jak je odstrkoval, odepřel si možnost zkazit je k obrazu svému. Byli to přece moji kluci. Spolu ještě hodně dokážeme...

Errata:

10.08.2021 21:58