Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nordenova pevnost

„Hotovo!“ hlásil Jirka od provizorního řídícího pultu spokojeně. „První torzní generátor máme v chodu!“

„Vydrž moment,“ odpověděl jsem mu zpod stroje.

„Jde ti to nějak pomalu, tati,“ popoháněl mě.

„Práce kvapná málo platná,“ odrazil jsem ho zvesela. „Jen vydrž.“

Zbývalo nám už málo. Poslední kabely jsme protáhli před týdnem, teď jsme zapojovali poslední svorkovnice. Pokud to půjde podle předpokladů, na konci oživování se nedaleko odsud rozzáří modravý ovál, spojující paralelní vesmíry. Prostorové propusti, vynálezu inteligentních hlavonožců na paralelní Q-Zemi, chyběl k novému spuštění jen krůček. Zbývalo oživit poslední čtyři torzní generátory, všechny ostatní práce jsme měli za sebou.

Nebylo tak jednoduché pracovat v horkém tropickém vlhku staré Nordenovy pevnosti na pokraji Nového Německa, stokilometrového oválného ostrova v atlantickém pobřežním šelfu, asi sto osmdesát kilometrů od Brazílie. Ten ostrov byl od nápadu po provedení můj výtvor. Mimoprostorový konvertor Nordenovy pevnosti jsem tenkrát řídil tak, aby vykrojil kus pevniny z paralelního světa a přemístil jej do Atlantiku. Spojení s Q-Zemí jsme pak ztratili, jak se zdá, navěky. Škoda. S mimozemšťankou Uaxio jsem si tenkrát docela rozuměl.

„Ty se máš, tati, ty jsi těmi propustmi procházel už když jsme my s Jirkou byli škvrňata, na nás už se nedostalo!“ škaredil se Jára, když nám to nešlo tak rychle, jak by si přál.

„Mám s těmi modravými ovály největší zkušenosti, ale znaly je miliony lidí,“ připomněl jsem mu.

„Už dlouho je nikdo ani okem nespatřil,“ pokračoval vyčítavě Jára.

Pravda, deset let jsme o paralelní Q-Zemi neměli nejmenší zmínky. Její chobotnicovití obyvatelé dodrželi slovo, které nám dali před naším odchodem, že nás nechají na pokoji. Já a moji synové jsme se právě pokoušeli znovu uvést do chodu starodávnou Nordenovu pevnost i s konvertorem, postaveným ještě hitlerovským vědcem Ernestem Nordenem. To tyhle stroje tenkrát přemístily dvacet miliard tun skal z jednoho vesmíru na druhý.

„Sliboval jsi nám tenkrát, že nás tam přivedeš, abychom je viděli na vlastní oči,“ vyčítal mi Jára z opačné strany stroje.

„Buď rád, že jsou na Zemi aspoň nějaké památky na mimozemšťany,“ utrhl se na brášku Jirka. „Táta nemůže za to, jak to dopadlo.“

„Uznávám, že kontakt s nimi byl pro lidi dobrodiním,“ připustil Jára, ale nepříliš ochotně. „Škoda, že jste se s nimi rozešli definitivně ve zlém.“

„Mohlo to dopadnout i hůř,“ zavrčel Jirka.

„Pravda,“ souhlasil jsem. „Ale zavinili jsme to my, lidé Země. I když jsme paradoxně měli z toho kontaktu větší užitek. Můžeme být opravdu jen rádi, mohlo to dopadnout hůř.“

Paradoxně mi asi nejvíce prospěli moji poslední protivníci ze strany Vzkříšení Německa. Podařilo se jim na necelé jedno volební období získat Radnici, ale nepřinesli lidem nic dobrého, naopak, zavinili poslední a definitivní roztržku s hlavonožci, která hrozila zkázou všem lidem na Q-Zemi bez rozdílu. Darebáci si zkrátka nedali pokoj a i když se mi hrozící zkázu naposledy povedlo zažehnat bez obětí, hlavonožci po špatných zkušenostech trvali na odchodu všech lidí z jejich světa. Usmlouval jsem s nimi lhůtu pěti let, ale podařilo se mi zkrátit ji na pár dní.

Během historických třiceti vteřin vykousla přetížená Nordenova pevnost z pevniny Q-Země ovál sto dvacet na sto kilometrů a vyměnila dvacet miliard tun těžkou placku skal za kus Atlantiku včetně pevného, skalnatého podkladu. Sto osmdesát kilometrů od Brazílie se objevil stokilometrový ostrov i s domy, poli a továrnami i s půlmilionem Němců. Přesun ukončila exploze přetížených kondenzátorů Nordenovy pevnosti, to už ale bylo všechno hotovo.

Připsali mi to hlavonožci k dobru jako dodržení smlouvy, nebo jako krádež území?

To už jsem se nedozvěděl. Pro hlavonožce by mohlo být stokilometrové jezero uprostřed pevniny vítané, byli to přece původně vodní tvorové. Zeptat jsem se jich ale nemohl.

Návrat na Zem prošel hladce ve vztahu k mimozemšťanům, kteří nás sice vyhostili, ale chovali se k nám korektně. S lidmi na Zemi to bylo horší.

Dary z paralelního světa nám od těch dob sloužily trvale. Díky hlavonožcům jsme nebyli závislí na ropě, čerpané z hlubokých vrtů a z hlubin mořského dna, naftovníky produkovaly totéž na kdejakém poli. Nejlépe se jim vedlo v ostrém slunci tropů, nejvyšší výnosy proto měly rovníkové země. Dodali jsme sazeničky všem zájemcům na celém světě. Slyšeli jsme, že se nadšenci pokoušeli pěstovat hitlernaftu i v Čechách, ačkoliv nafta z Maďarska, Itálie, Srbska a z Řecka musela být nutně levnější.

Hitlernafta... Nepodařilo se mi to jméno nahradit vhodnějším, ale zažil jsem i větší neúspěchy...

Hitlernafta byla triumfem Nového Německa. Asi jako jediná mohla odvrátit hrozící energetickou krizi, způsobenou nedostatkem hlubinné fosilní ropy. A zdálo se, že úspěch bude jistý.

Pěstování nafty bylo spojené s elektrárnami a výrobou elektřiny z odpadů rafinerií. Tak pracovala i elektrárna Nový Berlín, odkud jsme v současné době odebírali elektřinu i my. Firma Junkers začala dodávat do celého světa optimalizované elektrárny, doplněné o své proslulé vyrovnávače sítě, nevelké torzní generátory, schopné uskladnit neuvěřitelné množství energie do nepatrných zakřivení prostoru.

„Druhý torzní je připravený!“ vykřikl Jirka radostně.

„Zkontroluj ještě čidla a jdeme na Trojku!“ souhlasil jsem.

„A tohle všechno ještě dvakrát?“ povzdechl si náš největší nenapravitelný skeptik Jára.

„Nehudruj!“ napomenul ho Jirka mírně. „Třetinu máme za sebou, další nám půjdou líp.“

Všichni známe odlišný pohled pesimisty a optimisty. Oba vidí totéž, ale ten první pláče nad sklenicí z poloviny prázdnou, druhý si libuje, že je z poloviny plná. Tady měl ale pravdu Jirka.

Ano, první kontakt s mimozemskou civilizací Xijtra skončil neslavně. Mohli jsme se na to ale dívat opět buď optimisticky nebo pesimisticky. Pesimista řekne, že si to lidé u mimozemšťanů zavařili a dostali vyhazov. Optimista mohl namítat, že jsme si z jejich světa přivezli co se dalo, včetně stokilometrového kusu pevniny se vším, co na něm bylo, včetně města Nový Berlín.

Buď jak buď, tím to definitivně skončilo.

Někteří starší Němci prý stále pociťovali heimweh, smutek po bývalém domově. Vrátili se proto do starého Německa. Ne jako uprchlíci, ale jako bohatí strýčkové z mimozemského světa, s tučnými bankovními konty a s akciemi prosperujících podniků Nového Německa, ze kterých měli slušné příjmy.

Většinou se ale ještě rychleji do Nového Německa vraceli. Starou vlast nepoznávali a ta se k nim chovala jako k nevítaným cizincům. Příbuzní na Zemi jim dávno pomřeli, málokdo je znal. Na známých místech nacházeli neznámé tváře jakýchsi cizinců. A často i šedivou, nepřející závist.

Většina Němců proto raději zůstala v Novém Německu. Ti, co se tu narodili, považovali ostrov za svůj domov. Ale i ti starší si za léta pobytu na Q-Zemi zvykli na teplejší podnebí a studená Evropa je už nelákala. Nejstarší Němci mohli mít i pořádné škraloupy z minulosti, především z Druhé světové války. Pro ně bylo Nové Německo bezpečnější, protože tam za nimi nemohla izraelská tajná služba Mossad.

Krátce před návratem do našeho světa jsem jako starosta Nového Berlína po dlouhém zvažování vyhlásil amnestii německých válečných zločinů z Druhé světové války. Platila ale jen na půdě Nového Německa a stala se na Zemi okamžitě jablkem sváru mezi Novým Německem a ostatními státy světa. Především Izrael nekompromisně trval na nepromlčitelnosti válečných zločinů a požadoval pro viníky na půdě OSN spravedlivé rozsudky – většinou tresty smrti. Tím si ale sám znemožnil případná jednání o jejich vydání, neboť jedna ze základních mezinárodních dohod zakazuje vydat kohokoliv do země, kde mu hrozí trest smrti. A tak i když Izraelci našli na některé Němce usvědčující dokumenty, žili si i tito darebáci v Novém Německu v bezpečí. Ze staré Hitlerovy gardy ale zůstala jen hrstka a dalo se předpokládat, že i ona už má válčení dost. Většina Němců se naštěstí pro ně narodila až v Novém Německu. Idea Gross Deutschland jim byla cizí. Německá propaganda je celý život připravovala, jak budou starý svět vítězně dobývat, ale to se ukázalo chimérou a když o ně v kritické době vlast jejich předků neprojevila zájem, ztratili zájem o návrat i oni. Při pohledu na bohatá pole Nového Německa by prohlásili za hlupáka každého, kdo by jim nabízel usadit se jinde.

Ani já jsem se do Čech nevrátil. Také jsem tam ztratil zázemí. Rodina v rozvratu, žena si vzala jiného, a co hůř, setkal jsem se tam s nepochopitelnými nadávkami a nenávistí bývalých kamarádů, kteří nemohli ani nechtěli pochopit, jak jsem se mohl pro pár hitlerčíků postavit proti OSN a tím vlastně proti celému světu.

Že jsem na Nové Zemi Hitlera osobně zastřelil?

Nevěřili mi to. Kdoví, co jsem si podle nich vymýšlel. Měl jsem to sice potvrzené od Američanů, ale to jsem mohl podle nich zfalšovat. Spíš mi ale, jak jinak, záviděli miliony tvrdých Nových marek v Neue Deutsche Bank, jejichž kurs byl kolem jedna ku jedné k americkému dolaru. Ve Švýcarsku jsem měl konta u čtyř bank, několika uloženými miliony jsem podpořil i české finančníky. Jak jsem se ale kdysi dávno na Q-Zemi obával, zůstal jsem nakonec vyhnancem v Novém Německu.

Nebylo to trpké vyhnanství. Krátce po odsunu Němců zpět na Zem jsem vyhrál předčasné volby a stal se podruhé starostou Nového Berlína. Tato funkce byla spojená s pravomocemi, typickými pro presidentské systémy. Musel jsem jich jen v plném rozsahu využívat pro dobro těch, kdo mi věřili, to mi ale nedělalo potíže.

Německo teď využívalo znalostí od hlavonožců Q-Země. Plodiny mimozemského původu byly zdrojem jeho mimořádného bohatství a jeho prosperita byla největším argumentem při každých dalších volbách. Spojené státy se sice pokusily náš export mimozemských potravin administrativním zákazem zablokovat, ale to nemělo naději na dlouhé trvání. Zaměřili jsme se na zbytek světa, kde si nevelké Nové Německo brzy našlo dostatečná odbytiště. Kromě potravin jsme exportovali sazenice a pomáhali pěstovat tyto vynikající plodiny, vytvořené hlavonožci lidem na míru, všude kde projevili zájem.

Novému Německu se na Zemi začalo dařit a po několika letech mého starostování si na mě Němci tak zvykli, že je protikandidáti přestali zajímat. Volby se sice konaly podle zákona každých pět let, ale teď jsem je pokaždé s převahou vyhrával. Jen někteří rýpali, že Německo nemá v ústavě podmínku, aby směl být starosta zvolen pouze dvě volební období po sobě. Byl to zejména můj tradiční protikandidát Hans Köppke, který obvykle získal čtyři procenta hlasů a to na Radnici nestačilo. Marně nacionalisticky poukazoval na pravdivou skutečnost, že Němcům vládne Čech! S tím argumentem neměl úspěch, stejně jako ti, kdo se okázale a hodně nahlas podivovali podezřele jednostranným výsledkům voleb.

Většina Němců věděla, že jsem jim zachránil životy, sjednal mír a zajistil domov na vlastní půdě, namísto hrozícího potupného návratu uprchlíků do nouzových táborů v zemích, kde o ně nikdo nestál. Co na tom, že se jejich nový domov nacházel až u Brazílie? Z paralelního vesmíru se celých padesát let do Evropy nedostali, dnes to byla otázka pár hodin letu.

Nacionalisté nade mnou jednou vyhráli, ale to krátké období své vlády svou nemístnou hamižností dokonale zdiskreditovali. Zdálo se, že po smutných zkušenostech s nimi Němci konečně pochopili, že mi jde o jejich dobro více, než jejich vlastním kandidátům. Stačilo mi vládnout spravedlivě.

Hrozbou pro Nové Německo se stala nakrátko Brazílie.

Její armáda se pokusila obsadit už první, na zkoušku přesunutou část ostrova, ale vojáky jsme zastrašili hrozbou dvaceti miliard tun skal, které se měly do Atlantiku přiřítit, což se také stalo. Na prvním jednání jsem jim velkoryse nabídl hitlernaftu ke zmírnění jejich závislosti na dovozu paliv. Přijali ji nedůvěřivě, ale po první sklizni se to otočilo. Jakmile začali paliva místo dovozu vyvážet, změnil se deficit v jejich rozpočtu na mnohamiliardový přebytek. Podcenil jsem ale jejich hamižnost. Když viděli, že se Němci mají lépe, zatoužili opět po našem území. Než by dávali peníze na rozvoj své země, investovali je do armády a neuplynulo ani půl roku od vzniku našeho ostrova a Nové Německo se jim muselo bránit.

Nepochopili, že naše ústupky nepramení z naší slabosti.

Jediná torzní bomba smetla brazilskou invazi. Přečkaly to jen největší lodě, ale i ty byly těžce poškozené. OSN naši obranu zprvu odsoudila jako použití zbraní hromadného ničení, ale po dlouhých tahanicích nám většina členů dala za pravdu. Tehdy snad celý svět pochopil, že naše ústupky neznamenají slabost.

Poslední rezoluce OSN uznala naši obranu za přiměřenou, naopak odsoudila za agresi Brazílii, i když už jen slovně, Brazílie byla i tak dostatečně potrestaná.

Nikoho ani nepřekvapilo, že v Brazílii po tomto debaklu padla vláda. Armáda se neúspěšně pokusila převzít moc, ale několik vzbouřených posádek generály zajalo a vydalo soudu.

Němci to přivítali dva dny trvajícími oslavami a jásotem. Vzali na ramena našeho zástupce v OSN profesora Maxmiliána Hurtiga a třikrát s ním obešli Viktoriaplatz uprostřed Nového Berlína. Ano, bylo to vítězství Nového Německa. Získalo tím snad už definitivně právo na existenci a nezávislost. Ovace sklidil velitel policie Alfréd Schmidke a také já.

Nové Německo mělo pevné místo ve světě!

Důvěra Němců mi nakonec nahradila domov i rodinu.

Teprve nedávno nastal pro mě významný obrat.

Ne v mém postavení starosty Nového Německa, ale v osobním životě. Počátkem léta vystoupili na letišti Nový Berlín z pravidelného spoje z New Yorku dva Češi, turisté, které jsem přivítal vřeleji než mnohé presidenty a ministerské předsedy.

Jára a Jirka, moji synové z rozpadlého manželství.

Povídání bylo samozřejmě dost. Sledoval jsem i na tu dálku situaci v Čechách a věděl, že má bývalá choť Evička má se svým novým manželem Ferencem další dvě děti. Už mě to ani nenaplňovalo pocitem křivdy, jako když jsem se dozvěděl, že se za mé nepřítomnosti dala se mnou rozvést. Věděl jsem, že otčím Ferenc podle mého očekávání a za Evina tichého souhlasu nadržuje vlastním dětem před nevlastními. Jára s Jirkou už svou existencí Evě připomínali, že udělala chybu, když mě hodila přes palubu. Mohla být ale ráda, že jsem to přešel bez soudu a platil jí na kluky víc než mohla doufat. Dostali ode mě více než pět milionu dolarů. Evička s Ferencem je dokázali rychle roztočit, ale na kluky také něco zbylo, aby se necítili zanedbaní. Koupil jsem jim počítač, abychom si mohli denně psát byť letmé dopisy a postaral se, aby se Eva s Ferencem neopovážili tuto malou výhodu klukům odebrat.

Bývalý profesionální boxer Ferenc by se na bývalého muže své ženy neohlížel, ale Eva ho v tomto směru krotila. Měla proč. Když jsem ji poprvé po svém návratu ze zajetí navštívil, chtěla mě ohromit, jakého si našla svalnatce. Tehdy jsem před jejíma očima oběma rukama vytrhl z ozdobného kovaného plotu těžkou železnou tyč a zkroutil ji do podoby preclíku a když nedala pokoj, vyryl jsem pouhými nehty do skleněné desky jejího stolku hluboké škrábance jako od tygří pracky. To jí hodně vzalo vítr z plachet, ale nejvíce ji vyděsilo, když její doga přede mnou s nepochopitelným kňučením zacouvala do tmy.

Řekl jsem jí, že to zvíře cítí smrt.

Když našla strachy roztřesenou dogu až v nejvzdálenějším koutě zahrady, správně uznala, že moje varování, aby se mi nestavěla do cesty, nebylo míněno do větru.

Bylo tomu samozřejmě jinak, než jak to pochopila.

Pravda, zvířata se mě bála. Ale jen když jsem se před nimi vnitřně naježil. Pak vycítila quro a instinkty je správně varovaly, že tohle neznámo asi nebude zdravé. Quro od hlavonožců Q-Země mohlo zabíjet. Modré blesky by ochromily i nosorožce, slona, tygra a možná i velrybu. Dali mi je jako zbraň proti hitlerovcům. Zabil jsem jimi řádku lidí, vědcem Nordenem počínaje a samotným Hitlerem konče, ale nikdy jsem toho nezneužil proti nevinným. Eva se mě nemusela bát, i když čisté svědomí neměla. Překousl jsem, že si našla jiného, uznával jsem ji dál. Ne už jako svou choť, ale přinejmenším jako matku svých dětí.

Kluci se doma sami z vlastní iniciativy naučili německy. To byla moje podmínka, abych je vzal s sebou do Nového Německa. Původně jsem jim sliboval delší cestu k mimozemšťanům, ale po odchodu Němců z Druhé Země kluci rozumně pochopili, že do slibů může zasáhnout vyšší moc a pak se splnit nedají. Rádi by se ke mně odstěhovali hned, ale nešlo to, při rozvodu jako obvykle připadli matce. Doporučil jsem jim počkat, až bude mladšímu Jirkovi osmnáct let. Do té doby měli zůstat u mámy a vydržet i nějaké odstrkování od otčíma. Vysvětlil jsem jim, že si jich budu víc vážit, když prokáží vůči těm ústrkům odolnost a oni to tak vzali. Zvláště Jára si často v dopisech zakládal na úloze ochránce mladšího Jirky.

S blahopřáním k Jirkově osmnáctinám jsem jim poslal letenky Praha – New York – Neues Berlin s pozváním k slíbené návštěvě a dodatkem, že budou vítáni, i kdyby se rozhodli zůstat natrvalo. Zvláště ten dodatek se setkal s pochopením i na druhé straně. Od matky dostali na cestu jízlivou radu, aby se už raději nevraceli, otčím dodal, že mohou zahodit klíče, neboť on po jejich odjezdu určitě vymění zámky ve dveřích. Není divu, že po přivítání na letišti oba svorně prohlásili, že chtějí zůstat u mě a hned se sháněli po slíbeném zaměstnání.

„Zaměstnám vás, nebojte se,“ potvrdil jsem svůj slib. „Přišli jste mi jako na zavolanou. Potřebuji do našeho rodinného podniku schopné mimozemské odborníky.“

„Mimozemské?“ podívali se na sebe zaraženě a zklamaně.

„Jistě. Uvítal bych, kdybyste měli nějaké vzdělání ze Země, ale chápu, máma na vás šetřila, takže žádné nemáte. Nevadí, nic není ztraceno. Mimozemské vzdělání dostanete ode mne. Jasné?“

„Hurá!“ vyskakovali oba, až se za námi lidé v podzemní dráze udiveně otáčeli.

Pak jsme dojeli do mého bydliště.

Už dávno jsem nebydlel v hotelu Rote Fahne, který mi pořád patřil, ale v novém bytě v obytném prstenci kolem Nového Berlína. Bydleli tu i manželé Wernerovi, se kterými jsem se přátelil, stejně jako s dalšími. Hned jsme na počest kluků uspořádali oslavu. Začala rovníkovým křtem – pokropením kluků citrónovou limonádou, neboť v letadle, aniž by si toho vůbec všimli, překročili rovník, pokračovali jsme seznamováním se sousedy. Čeština v této společnosti neměla naději, ale naštěstí to nevadilo, kluci uměli německy dostatečně, aby se mohli debaty účastnit.

„To jste tak rádi, že jste se dostali z domova?“ ptala se jich shovívavě Gerta, když slyšela jejich nadšení pro Nové Německo.

Objasňovali jí tedy, jaké peklo měli občas doma.

„Máma tátu nikdy nenazvala jinak než Pekelník,“ tvrdil Jára. „Měli bychom se ještě hůř, kdyby se táty nebála. Ferenc byl nejhorší, pro něho na světě existovali jen rozmazlenci André a Renátka, ale ani on neriskoval udělat něco, co by tátu donutilo přijet si pro nás předčasně.“

„Já vím, proč se oba tak báli!“ dodával Jirka. „Táta nám kdysi udělal krásně pokroucené skleněné láhve a jen tak nehty poškrábal mámě sklo na stolečku v hale. To nikdo jiný neumí! Stačilo, aby se na to máma i Ferenc podívali a hned byli milejší! Sklo dali vyměnit, ale flašky jsme před nimi uhájili.“

„I ty stály za to,“ potvrdil Jára. „Když jsem jednu přinesl do školy, učitel fyziky mi ani nevěřil, že ji táta takhle zkroutil přímo před našima očima. Musel jsem ho zviklat tvrzením, že to tátu naučili mimozemšťané. Pak čestně ustoupil se slovy, že to nepatří do našeho světa.“

„A měl pravdu,“ usmál jsem se. „Tohle umí jen mimozemšťané.“

„Víte, kluci, máte hodně podivného tátu,“ ujišťovala je Gerta s úsměvem. „My jsme si na něho zvykli, ale kdo ho nezná, tomu se z něho může dělat úzko.“

Gerta se samozřejmě nezměnila od chvíle, kdy jsem ji viděl poprvé. Ačkoliv už měla dvě hezké děti, byla to stále ta milá dívenka. Snad trochu německy hranatější, ale to nevadilo, oceňoval jsem na ní především upřímnost, rozhodnost a smysl pro spravedlnost. Neviděla ve mně podivného strýčka, ale kamaráda, který je kdysi vytáhl z Hamburku těsně před jeho zkázou.

„Když to probírám hlavou,“ přidal se k té chvále Kurt, „jen on se domlouval s hlavonožci. Nás Němce jako partnery k jednání neuznávali, ani Američany. Nás měli za nepřátele a Američanům také příliš nevěřili. Také je pravda, jen on s nimi vždycky za všech situací jednal na rovinu. To bylo možná hlavní příčinou, proč ho respektovali.“

Kurt na rozdíl od své ženy trošku ztloustl. Už to nebyl štíhlý mladíček, kterému jsem dal kdysi na vybranou: zradit Vůdce, ale zachránit sebe a své rodiče, anebo zůstat s kamarádem, který první možnost nasupeně odmítl. Kurt zvolil záchranu svých rodičů a zůstal naživu, jeho kamarád poté sice čestně, ale zato úplně zbytečně za svého Vůdce padl.

„Já si dokonce myslím, že to byla jediná cesta, jak se s nimi domluvit,“ odtušil jsem. „Ty to přece musíš vědět také. Nebyli k lidem důvěřiví jako zpočátku, prověřovali si každé slovo, ale když měli pocit, že se je nesnažíme ošálit, jednali čestně. Kdyby tak jednal každý, mohli jsme tam být dodnes.“

„Ještě že to nakonec dopadlo, jak to dopadlo,“ oddychla si Gerta. „Dodnes se otřesu, když si jen vzpomenu na naši cestu tmou a deštěm a na ten obrovský kolotoč černých mraků nad Hamburkem, odsouzeným ke zkáze. Zůstali mi tam oba rodiče i s celým příbuzenstvem. Pořád je trochu lituji, ačkoliv si za to mohli sami. Kdyby to nebyli tak kovaní Nazi, vzali bychom je s sebou jako Böckovy.“

„Já jsem nebyl rád, že jste Druhou Zemi opustili,“ tvrdil Jirka. „Aspoň jsem vám u nás doma držel palce proti Brazílii. Celá třída byla tenkrát proti mně, nespočítám, co nadávek jsem musel vyslechnout! Všichni mi říkali syn masového vraha!“

„Naše televize i noviny to líčily úplně jinak než táta,“ přidal se Jára. „Na to jsem se chtěl zeptat už dlouho. Jak to doopravdy bylo? Vážně jsi dal povel k zabití čtyřiceti tisíc lidí?“

Kluci se od svých vrstevníků lišili tím, že viděli situaci pod vlivem komentářů, které jsme si občas posílali po internetu. Odlišných, než jak to v Čechách prezentovala již tradičně jednostranná média.

„Dal,“ přiznal jsem bez mrknutí oka. „Zabili jsme asi čtyřicet tisíc vojáků agresora. Podle odhadů jsme tím zachránili sto tisíc nevinných civilistů. Čeho mám litovat? Kdo si přitom všiml brazilských generálů, kteří tam ty vojáky poslali zabíjet nás?“

„My ti to přece neklademe za vinu!“ opáčil Jára. „Jde nám jen o pravdu! Jak to bylo?“

Návrat na Zem prošel hladce ve vztahu k mimozemšťanům, kteří nás sice vyhostili, ale zachovali se k nám korektně. S lidmi na Zemi to bylo horší.

„Brazílie se do nás obula jako první...“ začal jsem vzpomínat. „Brazilci se nedokázali smířit s odmítnutím svého nároku na ostrov Nové Německo. Vznesli ho ještě předtím, než jsme tam přenesli centrální oblast. Samozřejmě jsme se jim odmítli podrobit. Brazílie neměla na našem návratu žádnou zásluhu a přišla by lehce k hotovému. Svůj nárok opírala o skutečnost, že jsem Nové Německo posadil do jejího nehorázně předimenzovaného pásma pobřežních vod. Tehdy jsem ale neměl velkou volnost k rozhodování. Atlantický šelf bylo jediné místo, kam se dal ten ostrov umístit, podívejte se do atlasu!“

„Já vím, tati!“ řekl Jára. „Viděl jsem obrázky pobřeží. Taková přírodní pevnost se jen tak nevidí! Šedesát metrů vysoké strmé stěny kolem dokola! Jako Ďábelské ostrovy!“

„Neuvěřitelně strmé břehy jsou jednou z geografických zvláštností Nového Německa,“ souhlasil jsem. „Nejen těch šedesát metrů nad vodou, ten sráz pokračuje i do hloubky. Moře je tam hluboké dvě stě metrů a ten strmý sráz je až na dno. Proto jsme zamítli i brazilskou žádost, aby mohli vyzvednout své potopené lodi. Z takové hloubky je to utopie. Málo platné, vykrojili jsme si kus pevniny jako dort. Žádný přírodní ostrov nemá takové okraje, Nové Německo ale nevzniklo přírodní cestou. Ďábelské ostrovy to jen připomíná. Podobně mohlo před nějakým milionem let vypadat dnes už obroušené pobřeží Anglie.“

„Jak se na tom ale chtěli vylodit?“ zajímal se Jára.

„Klasické námořní vylodění u nás nepřipadá v úvahu, leda na bývalém Fríském ostrově,“ řekl jsem. „Půjdeme se tam podívat, vybíhá z pravidelného oválu Nového Německa deset kilometrů na sever a jsou tam naše jediné pláže. Dnes je to jen poloostrov, spojený s centrální částí ostrova velikým schodem, ale je znát, že ty dvě části k sobě původně nepatřily. Na bývalém Fríském ostrově máme i námořní přístav Port Uaxio. Umožňuje lodní spojení se světem a je to jediné místo přístupné z moře. Tam se asi chtěli Brazilci vylodit. Moc by jim to ale nepomohlo. Port Uaxio dělí od hlavní části ostrova nepřístupný třicetimetrový skalní schod. Dobývání takové přírodní pevnosti nemá šanci, na to se měli brazilští armádní stratégové zeptat nejbližšího seržanta. Druhou možností je letecký výsadek, ale bez podpory by byl obtížný.“

„Tak proč to vůbec zkoušeli...?“ nedořekl Jára a visel na mně očima.

„Zřejmě očekávali, že nás zlomí bombardováním,“ řekl za mě Kurt.

„Co ale chtěli bombardovat, když nemáte armádu?“ vrtěl hlavou Jára.

„Cokoliv,“ pokrčil rameny Kurt. „Město se zasypává bombami tak dlouho, dokud se tam něco hýbe a pak se obsadí obrněnou pěchotou. Tak se to přece dělá všude.“

„Válka je vůl!“ řekl Jára. Řekl to ale česky, takže jsem se usmál jako jediný.

„Půjdeme se tam podívat?“ nadhodil Jirka. „Zajímavé jméno, Port Uaxio. Nevypadá ani česky, ani německy!“

„To jméno jsem prosadil já,“ ujistil jsem ho. „Není žádnou řečí našeho světa.“

„Víte, hoši,“ pokračovala Gerta mateřským tónem, který jí docela slušel, „jmenovala se tak chobotnicovitá kamarádka vašeho táty z obyvatel paralelní Země. Přístav se jmenuje po ní.“

„My jsme ji viděli,“ dodal Jirka. „Ale jen na fotkách,“ dodal smutněji.

Jméno jediného přístavu Nového Německa se ujalo po pořadech Novoberlínské televize, kde jsme se snažili zachytit historii Nového Německa od příchodu Hitlera do paralelní Druhé Země po nečekaný vznik nového ostrova sto osmdesát kilometrů od Brazílie.

„Uaxio nás jako jediná na Q-Zemi chránila. Chrání nás i tady, i když v jiné podobě,“ dodal jsem. „Prorazili jsme jen prostorný tunel pro silnici, aby Nový Berlín získal s přístavem spojení, ale toto spojení se světem je snadné uhlídat před nežádoucími návštěvami, které by měly chuť dělat potíže.“

„Takových by se našlo!“ vzpomínal Kurt. „Největší potíže nám dělali Brazilci. Nakoupili si nejmodernější bombardéry a ty se nad našimi hlavami objevovaly s pravidelností až ubíjející. Neměly tady nepřítele a létaly výhružně nízko, naložené bombami a raketami. Nad Berlínem s oblibou vytvářely rázové vlny, ačkoliv se to všude ve světě trestá jako letecká nekázeň. Těžko kdo spočítá, kolik oken padlo jejich furiantství za oběť! Ještě že je tady sklo tak levné!“

„Proč jste je nechali provokovat tak dlouho?“ zajímalo Jirku a Jára mu přizvukoval.

„Nabádal jsem Němce, abychom se vyprovokovat nenechali,“ navázal jsem na Kurta.

„Dokud šlo o hluk a o pár oken vyražených rázovou vlnou, dalo se to vydržet,“ přidala se Gerta.

„Já to tak nevidím,“ zavrtěl nesouhlasně hlavou Kurt. „Samozřejmě jsme mu namítali, že se kdysi Češi v Sudetech drželi na německé provokace tak dlouho zpátky, až to nakonec Čechy stálo svobodu a samostatnost. Jestli jsme něco podobného Čechům dělali, ještě dnes bych se jim omluvil.“

„Tak tomu skutečně bylo,“ trval jsem na svém. „Chtěli rozbít Československo, a podařilo se jim to. Brazilci nám také dělali naschvály, ale jejich leteckým provokacím jsme za půl roku udělali rázný konec. Čekal jsem jen na pádnější důvod než pár vysklených oken. Brazilci nám jej ale brzy poskytli.“

„Oni pak drze tvrdili, že se bomba z jejich bombardéru uvolnila omylem a dopadla jen na stodolu na severu Nového Německa, kde nikoho nezabila,“ otřásla se Gerta. „ale když tu zprávu hlásili, začala jsem balit věci a přichystala se s Christinkou k odchodu do podzemní dráhy. Vypadalo to na válku a my jsme na ni nebyli moc připraveni.“

„Pozval jsem na to mezinárodní komisi OSN,“ pokračoval jsem. „Když nepřijela, oficiálně pro nepatrnost incidentu, varovali jsme Brazílii před pokračováním přeletů jejich bojových letadel nad územím Nového Německa poslední diplomatickou nótou. Jmenovitě jsme rádiem důrazně varovali jejich letce. Slibovali jsme jim, že na neobydleném západním konci ostrova pro výstrahu odpálíme jednu Q-bombu z války Němců proti obyvatelům Q-Země.“

„Brazilci naše varování ignorovali, místo toho zahájili ozbrojenou invazi,“ dodal Kurt. „A tak jsme tu bombu odpálili. Neměla ani dvacetinu plného náboje, i tak to byla strašná rána, vyrážela okenní tabulky až deset kilometrů daleko, pár jich to odneslo až v Berlíně.“

„Však ta ukázka stačila nejen Brazílii, ale celému světu!“ komentoval nadšeně Jirka. „Měli jste ale tenkrát číst naše noviny! Nové Německo rozpoutalo atomovou válku! Ruce pryč od Brazílie! Smrt německým fašistům! A do toho obrázky zmasakrovaných brazilských dětí...“

„...které byly podvržené,“ pokračoval jsem suše. „Pásmo zkázy až do Brazílie nedosáhlo, její pobřeží je dál než Berlín. Přesáhlo v těch místech okraje Nového Německa jen o dva-tři kilometry, tedy v rámci našeho pobřežního pásma. Ale brazilská invazní flotila byla v pásmu zkázy celá a přečkaly to jen velké lodě. Ze všech brazilských bombardérů, nacházejících se nad územím Nového Německa, se nevrátila ani tříska. Díval jsem se na to z dálky dalekohledem. Torzní pole letouny zmuchlalo jako papírové vlaštovky a změnilo je v ohnivé koule. Nejbližší vtáhlo do sebe, na zbylých přivedlo k výbuchu bomby a rakety. Totéž postihlo helikoptéry, přelétávající pobřeží. Explodovaly a skončily v moři. Nejhůř dopadl mariňácký výsadek na otevřených invazních člunech. Torzní pole ty lidi semlelo jako mlýnkem na maso. Nepřežil to nikdo.“

„Však také skoro celý svět protestoval!“ liboval si Jára.

„To přece víme! Média rozpoutala po celém světě ukázkovou hysterii,“ stěžoval jsem si. „Nikoho nezajímalo, že Q-bomba má s nukleární společnou sílu, ale nezanechává nebezpečnou radiaci. Použili jsme ji na vlastním území, přitom žádnému Němci neuškodila. Brazilské námořníky jsme včas varovali. Věděli, že se v našich pobřežních vodách nacházejí protiprávně, stejně jako letci nad naším územím. Ničivá síla bomby nepřesáhla hranice našich pobřežních vod, takže jsme odrazili brazilskou stížnost u OSN na naši agresi. Naše odhodlání ale přineslo ovoce. Brazílii zřejmě mnoho letadel nezbylo, takže přelety nad námi zastavila a od té doby se nenašel nikdo, kdo by nás vojensky ohrožoval. Hovořilo se sice s vážnou tváří o zbrojních inspektorech a dokonce o kontingentu mírových sil OSN, který by na území Nového Německa dohlížel na dodržování zákazu výroby a skladování Q-zbraní, ale když jsme pro jistotu pohrozili světu kumulativním efektem našich bomb, byl to konec siláckých vyhrůžek.“

„Mělo by to takové efekty?“ chtěl vědět Jirka. „Vážně by to mohlo zničit svět?“

„Raději jsme to trochu přehnali,“ usmál jsem se. „Což o to, pěknou vlnu by to vyvolalo, ale aby zametla celý svět, to jistě ne. Nejvíc asi zapůsobilo, když jsme v mapě světa zamodřili skoro celé Spojené státy. Když si i ty rozmyslely otevřenou akci, nastal konečně klid.“

„Proč tedy proti vám vyhlásilo OSN hospodářské sankce?“ zeptal se Jára.

„To nechápu,“ odvětil jsem. „Vina byla od začátku zřejmá. Agresorem byla Brazílie, my jsme se jen bránili. Ale i ty sankce se minuly účinkem. Nové Německo je hospodářsky soběstačné s výjimkou elektroniky, která nás nebolí. Blokádu našich hranic jsme respektovali. Přerušili jsme provoz na našem jediném letišti Nový Berlín, uzavřeli jsme přístav a klidně jsme vyčkávali, až okolnímu světu dojdou zásoby küfferlinu.“

„Já vím, ten lék to rozhodl,“ souhlasil Jára.

„Ano. Po vleklých debatách se zástupci světa na půdě OSN shodli sankce odvolat, jen pod podmínkou věrohodných záruk, že Q-bomby zničíme.“

„To by bylo pro Spojené národy snadné zakázat zbraně, které nikdo na světě mimo vás neumí vyrobit!“ odfrkl si Jára.

„Jistě,“ usmál jsem se. „Zákazu bychom se ale museli podvolit. My jsme se mu k nelíčenému zděšení světové veřejnosti vzepřeli.“

Vytáhl jsem videokazetu se záznamem jednání v New Yorku krátce po rozdrcení brazilské invaze, aby kluci viděli, co jim česká media zatajila. Kluci kromě němčiny uměli i anglicky, ani jsem jim to nemusel překládat.

Profesor Maxmilián Hurtig, náš vyslanec v OSN, před Radou OSN prohlásil, že jsme naše prostředky použili výlučně na vlastním území a nařčení z agrese proti cizímu státu důrazně odmítáme. Každý stát má právo se na svém území bránit. Vyslání mírových sil OSN postrádá důvod, budeme je proto chápat jako agresi a postavíme se jim na odpor. Naopak od OSN i od Brazílie žádáme omluvu nejen za tuto agresi, ale i za neopodstatněné hospodářské sankce.

Takovou diplomatickou ofenzívu od nás svět nečekal.

„Nejen použití Q-bomby, ale už samotná existence takové zbraně ohrožuje všechny země světa! To nemůže být vnitřní záležitost jednoho státu!“ hřměl do mikrofonu delegát Brazílie za souhlasného pokyvování hlavami ostatních.

„Samotná Q-bomba v Brazílii nikoho neohrozila,“ trval na svém Hurtig. „Odpálili jsme ji na našem území a spočítali jako slabou, vždyť nezranila ani žádného Němce. Ano, je to tak, síla našich Q-bomb se dá jemně nastavovat. Co se týče nukleárních pokusů, ty spousta států prováděla a provádí na svém území bez takové hysterie. Spojené státy v Nevadě, Rusko v Semipalatinsku, Francie na atolech Mururoa a Čína v pouštích. To jsou pokusy podstatně nebezpečnější o radioaktivní zamoření, které proniká i k sousedům. Po našich bombách žádná radioaktivita nezůstává. Jedinými oběťmi byli agresoři, piloti brazilských letadel a váleční námořníci, kteří nerespektovali naše hranice. Nešlo o zákeřnou, ani o neopodstatněnou akci, všichni byli včas a důrazně varovaní. Vina je plně na straně Brazílie. Vyslala na naše území vojenská letadla a do našich vod válečné lodě. Po první ostré bombě, která spadla na naše území, už nikdo nemůže tvrdit, že o nic nešlo. Kdo je tedy agresorem?“

„Nové Německo těmito příšernými zbraněmi nepřípustně ohrožuje všechny státy světa!“ bránil se Brazilec.

„To není pravda,“ nedal se Hurtig. „Máme válek nad hlavu a válčit nechceme. Zrušili jsme proto armádu, válečné letectvo i námořnictvo. Jediná ozbrojená síla Nového Německa je dnes policie. Uvědomte si ale, Němci prohráli válku s mimozemšťany a byli vyhnáni na Zem, ale zbraně jim zůstaly a nejsou to vánoční prskavky! Doporučuji vám, respektujte nás! Nemáme územní ani jiné požadavky vůči žádnému sousednímu státu, kromě jediného: nechte nás na pokoji. Kdo se nám ale postaví, ten tvrdě narazí. Omluvte se za vaše akce a všechno bude v pořádku.“

„Mrtví byli výhradně na naší straně!“ vyskočil Brazilec. „A ještě abychom se omlouvali? Proč se neomluvíte vy nám?“

„Omlouvat se musí vždy agresor, ne napadený,“ řekl Hurtig. „Tady je přece jasné, kdo je kdo. Vyslali jste na naše území svá válečná letadla a začali shazovat bomby. Zahynuli sice jen vaši lidé, ale během agrese na našem území. Nemáme důvodu litovat je ani se za jejich ztracené životy omlouvat. Agresory nelitujme!“

„Nebudeme se vám omlouvat!“ trval na svém Brazilec.

„Nemusíte,“ souhlasil Hurtig. „Postačí nám omluva od OSN. Na té ale trvat musíme, neboť nás její rezoluce obvinila z neoprávněného použití síly. Bombardovat jste přitom začali vy, my jsme se jen bránili.“

„K té rezoluci se připojily všechny státy světa,“ ujistil nás suše generální tajemník OSN. „Shodl se na ní celý svět!“

„To neznamená, že jste v právu. Proč netrváte na svém, včetně dosavadní blokády našich hranic? Nové Německo se cítí v právu a neoprávněnou blokádu vydrží.“

„Blokádu jsme se přece dohodli zrušit,“ přispěchal s odpovědí generální tajemník.

„Ponecháváte ale v platnosti odsuzující rezoluci a kladete si dále podmínky. Žádnou milost od Organizace Spojených Národů nechceme! Trváme na tom, že křivda se stala nám a žádáme vás přehodnotit samu podstatu věci. Pokud blokádu našich hranic zrušíte jen jako čistě formální důkaz vaší dobré vůle, budeme ji dodržovat sami jako výraz spojitosti s odsuzující rezolucí.“

„Byli byste prvním státem světa, který s hospodářskými sankcemi proti sobě dobrovolně souhlasí!“

„Nejde o hospodářské sankce, tady jde o princip,“ odpálil ho Hurtig. „Buď jsme se bránili neoprávněně, pak je blokáda i hospodářské sankce na místě. My to ale vidíme jinak a žádáme nejen zrušení nepřátelských akcí proti Novému Německu, ale i omluvu, protože tuto blokádu považujeme za křivdu.“

„To byste byli naopak prvním státem světa, kterému by se OSN omlouvala!“

„Ceníme si více spravedlnosti než hospodářských výhod, poskytovaných jen z milosti. Na omluvu máme morální nárok. Ostatně bychom nebyli první, komu OSN ublížila.“

Jednání s OSN tedy dočasně uvízlo na mrtvém bodě. Hurtig půdu OSN opustil, vrátil se do Nového Německa a to se celému světu uzavřelo. Svět vydržel vzdorovat skoro rok. Na půdě OSN se jednalo dál, ale americké návrhy na odstrašující preventivní omezené klasické nálety na Nový Berlín žádné příznivce nenašly, všichni si pamatovali naši mapku. Na výhrůžky jsme nedali.

Na internetu se občas objevily zprávy, podobné vychloubání nerozumných německých mladíků, že v případě mezinárodního útoku na Nové Německo by mohla »...nějaká Q-bomba srovnat se zemí sídlo OSN i s New Yorkem, případně i jiná města.«

Tyto vyhrůžky vypadaly v pubertálním slovníku nezletilců neškodně, ale svět věděl, že od konce války s mimozemšťany máme nějaké Q-bomby pečlivě schované. Bylo jich pětadvacet, ale ten počet nikdo neznal. Všichni si navíc dobře pamatovali, jak nečekaně se má soukromá helikoptéra objevovala kdekoliv na světě a také, jak jsem dvakrát dorazil z Q-Země do Washingtonu před Bílý Dům obyčejným autem. Na všech těch místech by asi znamenala Q-bomba nepředstavitelnou katastrofu. Kdo nevěděl, že tu možnost už dávno nemáme, musel se té hrozby zaleknout.

„Díky Bohu za presidenta Spojených států!“ uzavřel debatu Kurt. „Dlouho mu to trvalo, ale pak se odhodlal k rozumnému kroku.“

„To známe,“ mávl rukou Jirka. „Přiletěl k vám do Nového Berlína a dojednal mír. Pro vás to byla snadná dohoda, splnil přece všechny vaše podmínky.“

„O to nám šlo,“ usmál jsem se. „Vyložili jsme mu, že světu nic jiného nezbývá. Obvyklé silové řešení se všem zdálo právem riskantní, omluva OSN byla přijatelnější a jemu nakonec připadla gloriola mírotvůrce. Možná se mu zalíbila, později se věnoval mírovému procesu ještě víc a za tu snahu pak získal Nobelovu cenu míru. Přejme mu ji!“

Asi bych to neříkal tak blahovolně, kdybych znal pravou příčinu nečekané mírové iniciativy všech tří největších světových velmocí. Skutečné vysvětlení se jim tenkrát podařilo utajit a proto vypadaly mírové smlouvy jako vrchol velmocenské vlídnosti. 

Nebyla to ale žádná laskavost. Na stolech presidentů tří mocností se totiž nečekaně objevily výhružné dopisy, požadující mír, zatěžkané miniaturními, ale pravými atomovými hlavicemi, odcizenými ze strategických zásob USA. Velmoci tuto vyhrůžku úspěšně utajily, ale ta v každém případě zabrala, takový vzkaz se dá jen těžko ignorovat. Což jsem ovšem v té době nevěděl... 

„Pro OSN to ale byla hořká pilulka,“ komentoval to Jirka. „Poprvé v dějinách se musela omluvit!“

„Nešlo o pilulky, ale o princip,“ podotkl jsem. „Museli jsme od světa získat uznání, že jsme v právu. Nemohli jsme od nikoho přijmout milost, kterou by nám znovu a znovu předhazovali.“

„To přiznání bylo ale vynucené vydíráním...“ zamračil se trochu Jára. „To se vám to jednalo, když se ve světě začaly rozmáhat nemoci, jakmile došel küfferlin. Nikdo nespočítal, kolik lidí to stálo život. To snad byla příliš velká cena, ne?“

„Byla,“ přikývl jsem mu. „Šlo o maličkost. Kdo měl ty lidi na svědomí. My? Trvali jsme pouze na právu a domáhali jsme se spravedlnosti. Nebo snad byli v právu politikové v OSN?“

„Nebyli jste vždycky spravedliví, uznej to, tati!“ dorážel na mě Jára. „Nepochopím, jak jsi mohl vyhlásit amnestii na válečné zločiny Hitlera a jeho bandy zločinců!“

„Hitlera jsem osobně zastřelil,“ připomněl jsem mu. „Spolu s jeho nejbližšími kumpány. Na Zemi zůstala pouze mrtvola jeho dvojníka, pravý Hitler žil ve světě Xijtra. Až do chvíle, kdy jsem mu věnoval dlouhou dávku ze šturmgewéru⁵.“

„To bylo v boji, ale pak jsi navrhl tu amnestii...“

„Myslíš si, že byla ode mě chyba, postavit se proti jejich spravedlivému potrestání?“

„Samozřejmě! Nechápu to, nepochopím a nechci chápat! Schvalovat genocidu Židů je zvrhlost!“

„Já ji neschvaluji. Necháš si to aspoň vysvětlit?“

„Myslíš, že mě dokážeš přesvědčit?“ pochyboval.

„Myslím. Kdybych amnestii neprosadil, zvolila by většina Němců raději smrt v cizím světě než návrat na Zem. S viníky by zbytečně zahynuli nevinní, dokonce i narození po Druhé světové válce, kteří s válečnými zločiny na Zemi neměli nic společného. Nebyla to snadná kalkulace. Němců, kteří mohli mít hříchy na Zemi, bylo původně necelých pět tisíc, většina navíc padla ve válce s hlavonožci. Kvůli zbylé hrstce by zahynul milion lidí. To by přece bylo kruté. Amnestie to vyřešila jednou provždy, na nic víc nebyl čas. Šlo o milion životů, proto jsem ji zvolil. I když sám lituji, že darebáci nebyli potrestáni.“

„Zločiny Němců na Q-Zemi se nepočítají?“ namítl Jára. „Ani ten milion mladších přece nebyli samí andílkové!“

„Za těmi udělali čáru hlavonožci,“ ujistil jsem ho. „Když to dokázali oni, nebyl důvod se tím zabývat. Bylo to jedno z mnoha možných řešení, tlustá čára za minulostí a mír, dodnes trvám na tom, že jsem ji zvolil správně. Němci dnes žijí v míru, nikomu neškodí a pevně věřím, že si žádnou další válku nezačnou. Přijela k nám nedávno výprava novonácků ze starého Německa a na »posvátném místě«, kde padl Vůdce Hitler, chvíli hajlovala. Pak však dostala v nejbližší hospodě od místních Němců nakládačku a policie ji postrkem vypakovala, aby nám nezaváděla fašistické móresy. Zdejší lidé se zkrátka změnili. Neznali Hitlera ze starých dokumentů, ale osobně. Většina mu dokonce dost dlouho věřila. Pochopili ale, že mír je lepší než nacismus a dobývání světa.“

„Ty novonácky ti naše noviny uznaly jako jediné dobré, co jsi tu udělal,“ přiznal Jára.

„A vidíš, ty jediné mi uznaly neprávem. Já jsem se o tom incidentu dozvěděl až když viníci letěli letadlem zpátky do starého Německa. Schmidkeho policie dobře věděla, co má dělat. Vyprovodila je i beze mne.“

„Schmidke je ale tvůj ministr policie, ne?“

„Je, ale k zajištění klidu a pořádku mě nepotřebuje,“ ujistil jsem ho. „Schmidke má vlastní hlavu a rozum. Policii má v tak perfektním stavu, že by mu ji mohla většina států světa závidět, ale to je jeho zásluha, ne moje. Já mu jen nepřekážím, dokud dodržuje zákony.“

„Prý to byl vyznamenaný generál Wehrmachtu...“

„Ve Wehrmachtu sloužili všichni zdejší Němci nad šestnáct let,“ usadil jsem ho. „Tady náš Kurt také. Důležité bylo, jak se zachovali v rozhodující chvíli. Ti co jsou naživu šli se mnou proti Hitlerovi. Hitler a jeho nejvěrnější padli, gestapáci se ze zásady nevzdávali a museli jsme je pobít a ostatní vojáky věrné Vůdci jsme tam nechali a zlikvidovali je hlavonožci. Když si to v hlavě nestranně přebereš, šli se mnou jen slušní Němci. Kolik mezi nimi mohlo být lumpů? Jeden? Pět? I kdyby sto, co je to proti milionu? Trvám na tom, že to už nikdo nevyšetří a není k tomu ani důvod, opakovat se to nemůže.“

„Upřímně řečeno, nadávali ti všude na světě,“ posteskl si Jirka. „Někteří ti nadávají dodnes.“

„To je také pochopitelné,“ utěšoval jsem ho. „Po bohatství Nového Německa mlsně nepošilhávali jen Brazilci. Tisíce řečníků na demonstracích v celém světě plamenně žádaly splnění morální povinnosti Němců spravedlivě se rozdělit se všemi zeměmi. Jako kdyby se to nestalo už tím, že rostliny z paralelního světa dnes živí většinu lidstva a naftovníky od hlavonožců odstranily příčiny ropných krizí a získávají pro celý svět ekologicky čistší energii.“

„O tom víme,“ přikývl Jirka. „Radikálové měli výhrady i ke tvým celním bariérám a nedostupným vízům. Podle nich to z Nového Německa učinilo nejuzavřenější stát světa.“

„Tím se ale nelišíme od Spojených států, kterým nikdo nic nevyčítá,“ připomněla mu Gerta.

„Nové Německo nemělo jiné východisko,“ dodal jsem. „Rok po našem návratu jsme zažili nájezd radikálů, protestujících proti našemu monopolu na küfferlin. Nepomohlo vysvětlení, že se té choulostivé lékařské rostlince daří jedině na polích Nového Německa, všude jinde hyne. Nepomohlo ujišťování, že pěstujeme küfferlin kde se dá, dokonce i v truhlících pod okny, s výjimkou lesů Nového Německa.“

„Tam rostou stromy z paralelní Země a na jejich ochraně se vzácně shodly všechny státy,“ dodal rychle Kurt. „Kdo by si na to nepamatoval? »Küfferlin patří všem! Küfferlin patří všem!« skandoval dav rozvášněných »turistů« a házel kamení a zápalné láhve na policisty. Dav »pokojných« demonstrantů nám raboval obchody, zejména lékárny, došlo ke zranění, pár demonstrantů se pokusilo zapálit i chráněný mimozemský les, naštěstí neúspěšně. Po dvou dnech policii nezbylo než jednat tvrdě. Schmidke dal prověřit všechny turisty, policisté podle videozáznamů zjistili, kdo se účastnil rabování a násilností, odebral pasy i všem, u koho policie našla zbraně, drogy nebo stopy po hořlavině, a dal je vyhostit. Vysloužil si tím celosvětovou nadávku »novofašista«, ostatní turisté »na protest proti policejní zvůli« sami odjeli, ale situace se uklidnila.“

„To mi v následujících volbách zajistilo vítězství,“ dokončil jsem. „Ačkoliv mi protivníci vyčítali kdeco, od falešné mírnosti, po škody způsobené hoteliérům odjezdem turistů, málo platné, Němci mají rádi pořádek. Vandalové jim ho přišli rozbít a tak se nemohli divit.“

„Ty se Schmidkem souhlasíš?“ vyčkávavě se optal Jára.

„Proč bych nesouhlasil?“ opáčil jsem. „Se Schmidkem se kamarádím. Chytili jsme se tvrdě jen jednou, když dal popravit vojenského velitele Drážďan obrsta Hanekeho. To byl generálem Wehrmachtu a hájil se, že toho darebáka odsoudil řádný vojenský soud za prokázané zločiny včetně nezákonných poprav Němců. Byla to sice pravda, ale dal jsem mu tenkrát kapky, že vojenské soudy musí skončit a okamžité provedení trestu smrti také. Uznal to, od té doby vede civilní policii a puntičkářsky dodržuje civilní zákony, ale nemám mu co vyčítat. Přeber si to nezaujatě. Jeho pojetí spravedlnosti bylo přesně podle tehdejších německých zákonů. A nebyly všechny vyloženě nespravedlivé. Obrst Haneke dával Němce popravovat bez soudu, Alfréd mu poskytl aspoň vojenský soud s možností obhajoby. Připočti si k tomu navíc, že se Haneke chystal bombardovat Nový Berlín Q-bombou a zjistíš, že Schmidke nebyl vrahem ani podle dnešních měřítek. Opakuji, není mu co vyčítat.“

„Ničivé demonstrace nám paradoxně pomohly,“ usmál se při té vzpomínce Kurt. „Nikdo ve světě pak nemohl protestovat proti zavedení pořádku do cizineckého ruchu. Turisté dnes do Nového Německa přijíždějí výhradně jako turisté. Koho policie přistihne na hranici se zbraněmi nebo s drogami, nebo kdo nemá finanční prostředky na pobyt, nedostane se dál.“

„Vracíte ale víc turistů, než je ve světě obvyklé,“ připomněl Jára. „A kdekdo ve světě vám nadává do rasistů!“

„To jsou jen nadávky,“ odmítl jsem to. „Zvykáme si na ně, přečkali jsme pár zasedání Rady bezpečnosti OSN, konference ani nepočítám, ale ustoupit nemůžeme. Všechno máme podložené právem a zatím jsme se vždycky obhájili.“

„Přesto platíte ve světě za rasisty.“

„Proč?“ podíval jsem se na něho. „Že nerespektujeme povinný podíl jiných ras, jak nám nedávno vyčetly Spojené státy? Původně tady bylo homogenní německé obyvatelstvo. Časem se tu usadilo i pár set přistěhovalců. Od začátku s nimi byl problém, nebylo jednoduché přesvědčit Němce o rovnosti ras, ale časem se i to usadilo. Chyba nebyla jen na straně Němců. Pověst o našem bohatství přilákala spoustu »zlatokopů«. Nové Německo není tak rozlehlé, jeho hospodářství stojí na zemědělství, ne na průmyslu, museli jsme chránit zemědělskou půdu a omezit přistěhovalectví, i když to zdvihlo ve většině zemí bouři nefalšovaného odporu.“

„Právě!“ zdůraznil Jára. „Vyhazovali jste cizince, kteří neměli kam se vrátit. Prý vůbec nerespektujete uprchlíky.“

„Museli zrovna k nám?“ odrazil tuhle námitku Kurt. „Co k nám lákalo uprchlíky z Asie? Zejména když je všude ujišťovali, že tady vládnou rasisté? A přece přijížděli a přijíždějí. Loděmi i letadly, i když je to pro některé cesta na opačný konec světa. My je nevyhazujeme hned. Dáme žadatelům sedm let na adaptaci, to je víc než dost. Bytů máme dost, poskytujeme jim ubytování buď v garsonkách nebo ve větších bytech, pomáháme jim i najít práci. Nedostávají podpory, ale zasloužené platy, v zaměstnanosti máme naštěstí pořádek. Kdo se živí poctivě, má se u nás dobře. Kdo ne, dostane zdarma letenku na kterékoliv letiště světa, které si vybere. To je snad v pořádku, ne?“

„Zakazujete lidem mít děti!“ vypálil Jára nejtěžší kalibr.

„Omezování porodnosti je nutnost,“ usadil ho Kurt. „Kdysi se Němci na Q-Zemi množili jako králíci. Hitler pro svou armádu potřeboval vojáky, aby získal světovládu nad starou Zemí, proto měly německé ženy až pětadvacet dětí. K čemu to ale vedlo? K zabírání dalších a dalších území místních obyvatel a k jejich vyvražďování. Na oplátku málem vyvraždili oni nás. Uvědom si, podařilo se nám prodloužit věk natolik, že vedle sebe žije i pět generací. Podporujeme proto jen rodiny do dvou dětí, více než tři děti nejsou žádoucí. Tvůj táta zavedl od hlavonožců brudete, rostlinu geneticky vytvořenou pro antikoncepci lidí, která navíc odstraňuje měsíční problémy žen. Exportujeme jejich šťávu do celého světa. Co si máš ale myslet o rodině, která sem přijede s pěti nezaopatřenými dětmi a hned po příjezdu si zadělá na další? A navíc děti neposílá do německé školy, ale krást? Když krade i hlava rodiny, divíš se, že je vrátíme domů všechny?“

„Vracet uprchlíky do totalitních zemí pro kostku másla ukradenou v obchodě je nelidské,“ trval na svém Jára.

„Nevracíme je přece zpátky,“ upozornil jsem ho. „Dáme jim možnost zvolit si kterékoliv letiště na světě. Podmínkou je, že si na konzulátu příslušné země vyjednají přijetí. I telefony jim platíme a žádné další potíže jim neděláme.“

„Když je ale nechtějí nikde jinde, posíláte je tam, odkud utekli. A tam si na nich obvykle místní totalitní systém smlsne!“

„Když je nechtějí nikde jinde,“ opakoval významně Kurt. „Domovský stát je přijmout musí a že si na nich smlsne? Máš pravdu, ale není jejich smůla, že zloděje nikdo nechce? Za Hitlera byla za krádež bez milosti kulka. To dávno neplatí, ale o zloděje, vyděrače a nájemné vrahy není zájem nikde na světě. Trest smrti nikomu nehrozí, ale přísné tresty jsou snad v pořádku. Vyhoštění je často pro cizince mírnější než trest pro Němce.“

„To je divné...“ zarazil se Jára. „Tvrdili nám ve škole, jak jste ke zločinům benevolentní. Prý tu máte samé amnestie, jediné vězení, navíc poloprázdné, pravý ráj zločinců!“

„Amnestii jsme si snad vysvětlili,“ zamračil jsem se. „Byla jediná a týkala se zločinů přes padesát let starých. Amnestie mají napravovat selhání soudů, případně přehnanou tvrdost zákonů. Soudy Nového Německa soudí spravedlivěji než dříve, amnestie tedy nepotřebujeme.“

„Prázdné vězení může znamenat, že tady nemáme zločince, nemyslíš?“ usmála se Gerta. „Navíc, jak vám mohli zdůraznit, ve vězení sedí převážně cizinci, než je vyhostíme. To se dá vyložit opět dvěma způsoby. Buď jako diskriminaci cizinců, anebo že místní lidé prostě nekradou...“

„Vážně, kluci,“ pokusil jsem se to uzavřít. „Tady se nekrade, to je fakt. Nezastávejte se zlodějů a proboha se k nim nezkoušejte přidat. To bych vám ani já nepomohl.“

„Ani ty?“ podívali se na mě vyčkávavě.

„Zákony platí pro každého,“ usmál jsem se. „Kdybych se zastával zlodějů, vadilo by to všem. Zkorumpovaný starosta by na svém místě dlouho nevydržel. Na funkci nelpím, její výkon je pro mě spíš čestná povinnost. Co bych ale byl za člověka, abych sám porušoval zákony, které jsem pomáhal tvořit?“

„Tebe by měli slyšet naši politici!“ vyhrkl Jára.

„Pro některé by dodržování těch zásad znamenalo pohromu, což?“ usmála se Gerta.

„No Jéžiš!“ vyhrkl Jirka. „V Čechách by bez imunity vůbec nemohli žít!“

Teď se asi trochu divili Wernerovi, ale viděli, že to kluci myslí vážně a upřímně.

Slavili bychom až do rána, kdyby se Wernerovi nerozloučili a nešli spát.

Ráno mě před svítáním začaly budit nepříliš šetrné ruce.

Ohnal jsem se jako po mouše, ale bolestné zaúpění mě ze spánku vytrhlo důkladně. Před mým lůžkem ležel naznak Jirka a vytřeštěně na mě zdola koukal.

„Co tady děláš?“ vyhrkl jsem na něho.

„Tati... c...c...co t...to bylo?“ jektal v šoku zubama.

Musel jsem se trochu usmát. Došlo mi, co se stalo.

„Nemáš mě budit,“ pokáral jsem ho. „Kdybys se mnou takhle zatřásl krátce po válce, už bych tě musel křísit. Naštěstí jsem to používal naposledy před deseti lety.“

„Co... co to ale bylo?“ opakoval celý roztřesený.

„To bylo quro, nástroj mimozemšťanů. Už jsi to přece viděl. Nepamatuješ se, jak jsem tím kdysi před vámi kroutil skleněné láhve?“

Podal jsem mu ruku a pomohl mu vstát.

„Jako kdybych si sáhl na elektrického rejnoka!“ otřásl se. „To byla ale šlupka! Musíš mít v sobě nejmíň pět set voltů!“

„To byl omyl,“ ujistil jsem ho. „Quro nemá s elektřinou nic společného a neměří se na volty. Je to nástroj i zbraň, záleží jen na mě, jak to použiji. Dostal jsem to kdysi od Uaxio, abych mohl zabít Nordena. Nesmíš mě tak znenadání budit, ve spánku jsem nebezpečný. V plné síle to spolehlivě zabije i slona a nosorožce. Kdyby se mi přitom nedejbože zdál sen, že se bráním bandě nepřátel, mohl bych tě zabít. A to bych jistě nechtěl, věř mi.“

„Tak ona se tě máma nebála zbytečně?“ díval se na mě.

„Mámu varoval váš pes,“ vysvětloval jsem mu to. „Zvířata mívají pozoruhodně správné instinkty. Když máma viděla vaši dogu s kňučením couvat do tmy, začala mě brát vážně. Do té doby mě brala jako otrapu.“

„Proto ti říkala Pekelník,“ řekl potichu.

Zamračil jsem se. Takové nařčení se mě trochu dotklo.

„Quro není dar z pekla, ale od hlavonožců,“ opravil jsem ho. „Přiznám se, byl to důvod, proč jste museli vydržet tak dlouho u mámy v Čechách. Nechtěl jsem vám ublížit, ani nechtěně. Tady si na to ale zvykneš. Už proto, že ti ten dar chci dát také a pak už ti neuškodí.“

„Aby se mě také báli psi?“ otřásl se.

„Když se budeš ovládat, ani pes si toho nevšimne. Jinak je to velice šikovný nástroj a budeš jej potřebovat.“

„Kdybych to věděl...“

„...polekal by ses?“ usmál jsem se na něho.

„No, tati, já jsem věděl, že máš od mimozemšťanů něco nezvyklého, to ano,“ snažil se přede mnou nějak ospravedlnit, „ale že jsi ty sám takhle předělaný...“

„Chci to nabídnout vám oběma,“ opakoval jsem. „Neboj se, nejprve vám vysvětlím, co to je, dám vám i čas na rozmyšlenou, ale pevně doufám, že neutečete jako králíci. Vždyť jsem říkal, že se na vás spoléhám.“

„Však jsem tě taky budil, kdy začneme s učením,“ otřásl se ještě, ale zřejmě se už vzpamatoval.

„Takhle brzy po ránu?“ rozesmál jsem se.

„Ty bys vydržel čekat ještě hodinu? Po slibu, že nás naučíš pravé mimozemské vědomosti?“

„Času dost,“ zarazil jsem ho. „Rozhodnete se příští týden. Nejprve si prohlédnete Nový Berlín, půjdeme se podívat na naše pověstné skleníky, vezmu vás i do Nordenovy pevnosti...“

„Místopis bych odsunul na později,“ zamračil se Jirka. „Učení je snad přednější, ne?“

„Naopak,“ vrtěl jsem hlavou. „Učení počká, do té doby využijeme čas zábavněji.“

„Proč až za týden?“ umlouval mě Jirka.

„Protože jsem ti slíbil čas na rozmyšlenou.“

„To se snad týká toho... quro se to jmenuje?“

„Nejen toho,“ řekl jsem vážně. „Vzpomeň si, slíbil jsem vám mimozemské vědomosti, ale ne, že vás je budu učit jako v pozemské škole. To je něco úplně jiného.“

„No, možná... Jak to chceš dělat?“ zajímalo ho.

„Chceš to vědět sám, nebo až k tomu přibereme Járu?“

„No, jistěže raději všichni tři,“ ujistil mě. „Ale Jára ještě spí. On není tak...“

„...netrpělivý. A má pravdu. Budete si to muset pořádně promyslet. Doufám, že neutečete na první nesnázi, ale nebude to nic obyčejného, věř mi.“

Ustrojil jsem se a spolu s Jirkou jsme šli vzbudit Járu.

Ukázalo se, že Jára spal lépe, ale když se vzbudil, byl do učení také celý žhavý. Oba se na mě vrhli jako hejno komárů.

„Počkejte, nevíte ještě, oč jde,“ krotil jsem je. „Až vám to řeknu, možná utečete oknem.“

„To bys nás, tati, krutě podcenil,“ kasal se Jára. Jirka naopak mlčel v tušení nesnází. Měl pravdu.

„Nemám pro vás ještě všechno připravené,“ vysvětloval jsem jim. „Když mi hlavonožci nabízeli to co já vám, měli to připravené pro jiné. Já jsem musel začínat od začátku a protože jsem si nebyl jistý, kdy přijdete, začal jsem teprve včera večer.“

„S čím jsi začal?“ zarazil se Jára nechápavě.

„Podívejte se!“

Rozepnul jsem si košili. Pod levou klíční kostí jsem měl nádor velikosti vlašského ořechu, kůže tam byla vyboulená a zarudlá.

„Co to tam máš?“ vyhrkl Jára zaraženě.

„To bude pro vás dva,“ usmál jsem se. „Klonuji si to přímo na sobě, ale protože je to dvojité, je to trochu větší.“

„Co to je?“ přidal se trochu rozechvělý Jirka.

„Tři nové orgány, každý dvojmo,“ řekl jsem vážně. „Dva z nich, paměť a tacuky, se implantují přímo do mozku. Třetí se připojuje na krevní oběh, na hlavní tepnu u srdce. Nebojte se, umím to udělat. Získáte tím vlastnosti, kterými se liším od ostatních lidí. Paměť vám rozšíří duševní obzory. Urychluje myšlení a za druhé vám ji dám už naplněnou vědomostmi, tím slibovaným mimozemským vzděláním. Stejně tak mi kdysi předávali potřebné znalosti hlavonožci. Druhý orgán se jmenuje tacuky, dodává se rovněž do mozku a bez něj by ta operace ani nebyla možná. Způsobí, aby tělo implantovanou tkáň neodvrhlo, ale hlavně, aby se vám rychle a bez jizev hojily rány. Samotnému mi ta vlastnost několikrát zachránila život, také vám bude užitečná. Třetím orgánem je quro. Budeme je potřebovat k ovládání přístrojů. Ten orgán není elektrický, ale jeho principy pochopíte, až vám implantuji paměť. Dá se používat i jako účinná zbraň, ale jenom kvůli ní bych vám to nedával. Rozuměli jste mi?“

Rozuměli, ale byli z toho celkem pochopitelně dost vyšinutí.

„Proto jsi říkal, že nám dáš čas na rozmyšlenou,“ odtušil tiše Jirka.

„Ty orgány ještě nedozrály,“ přikývl jsem. „Musím je donosit, než budou životaschopné. Mezitím si to řádně rozmyslíte. Budete to mít jednodušší, já jsem na rozmyšlenou dostal jen pár minut.“

„A kdybychom se rozhodli, že ne?“

„Budu vás respektovat,“ kývl jsem. „Sám dobře vím, jak vážné rozhodnutí to je. Kdybyste to odmítli, zlobit se na vás nebudu. Mělo by to ale pro vás jeden háček. Nemohli byste se asi nikdy setkat s mimozemšťany.“

„Chceš se vrátit na Q-Zem?“ vyhrkl náhlým pochopením Jára.

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Slíbil jsem jim, že se tam bez pádného důvodu nevrátím a já sliby neruším. Až pochopíte principy konvertoru, poznáte, že to s Nordenovou technikou ani nepůjde. Není těžké propojit paralelní prostory, nachází-li se konvertor v tom... řekněme vyšším. Časem to pochopíte trochu jinak, ale teď vám to stačí. Proto se Zemí navazovali spojení jen hlavonožci, proto musely být i Nordenovy stroje u nich. Opačný směr působení je teoreticky možný, ale energeticky náročnější a musí k tomu být nejen jiný konvertor, ale především jinak umístěný.“

Samozřejmě jsem netušil, že tu obrovskou věž s konvertorem nahoru, sestřičku bájné Babylonské, spatřím na vlastní oči, i když v jiné situaci a v jiném světě... I na Zemi taková kdysi dávno stála a lidé si na věky zapamatovali jen to, že pravým stavitelům nikdo nerozuměl... Nevěřil bych ale, že budu jednou zpaměti kreslit obrazy pravé Babylonské věže a panorama kvetoucí Babylonské říše, viděné z ochozu horní strojovny... Budu k tomu potřebovat maličkost: přežít setkání s netvorem, který na té věži opravdu kdysi stál vlastníma nohama a všechny ty obrázky viděl na vlastní oči...

„Takže to od nás nepůjde?“ nedůvěřoval Jirka. „Chceš stavět něco nového, silnějšího?“

„Pokud to nebude opravdu nutné, ne,“ odmítl jsem to. „Uvažujte trochu! Q-Země je od nás, obrazně řečeno, nahoru. Proto je nám nedostupná. Ale což zkusit projít na opačnou stranu, dolů? Tam to přece zvládneme!“

„Kam by to ale bylo?“ zděsil se Jára.

„Nevím,“ opáčil jsem. „Uvažuji o tom zatím teoreticky, ale uvažuji o tom dlouho. Přírodní zákony mezi paralelními vesmíry nemusí končit u nás a Q-Země. Zkusíme se tedy probourat dolů a uvidíme. Zůstala nám stará Nordenova pevnost s konvertorem, přenesená z Q-Země. Je trochu poškozená, byl to opravdu šílený nápad a ani Nordenova pevnost nedokázala pracovat bezchybně, zejména když přenášela sama sebe. Přenos tenkrát vysadil, na Q-Zemi zůstaly její kondenzátory, ale to už byla na Zemi většina území Berlínské oblasti. Chybí nám tedy kondenzátory. Postavíme nové a pokusíme se projít do dalšího paralelního vesmíru. Očekávám, že tam najdeme Třetí Zemi. Kdyby tam žili mimozemšťané, setkáte se s nimi i vy dva. Rozumíte mi?“

„Tak bys přece jen splnil slib s těmi mimozemšťany, ale...“ nedokončil Jirka.

„A bez těch úprav by to nešlo?“ zkusil smlouvat Jára.

„Možná šlo,“ přikývl jsem. „Ale uznejte, bez vědomostí mi nebudete nic platní a bez qura budete pomalí a zranitelní. Musel bych si najít jiné parťáky a vás bych tam vzal, až to bude dobře prozkoumané a bezpečné. Možná to bude bezpečné od začátku, to teď ale nevím. Chtěl bych jít na první průzkum s pořádnými chlapy.“

Byla to rukavice hozená oběma do tváře. Ustoupit – nebo přijmout?

„Tati... a nemá to... nějaké vedlejší účinky?“ zajímalo už zase pragmatického Járu.

„Má,“ odpověděl jsem vážně. „Quro umožní mnoho věcí, ale vyčerpává. Budete mít hlad a budete hubnout. Může to být užitečné, člověku nehrozí nadváha ani pivní pupek. Musíte se ale naučit dokonale krotit své emoce, jinak zabijete každého, komu podáte ruku a to jistě nechcete. Jinak to má samé kladné efekty. Až si najdete děvče a bude to vypadat vážně, přemluvte je, ať se nechá od vás předělat. Na to už mě potřebovat nebudete, dokážete to i sami. To je asi tak všechno.“

„Když je to tak výhodné, jak říkáš, kolik lidí jsi už do dneška předělal?“ zajímalo Járu.

„Nikoho,“ odtušil jsem. „Upřímně řečeno, nechce se mi dát to do obecného používání. Sám jsem se přesvědčil, jak snadno a beze stop může upravený člověk zabíjet. Ostatní neupravení lidé mají příliš velké nevýhody a upravit všechny lidi světa není v mých silách. Nemohl bych za všechny ručit, že toho nezneužijí. V běžném životě to člověk ani nepotřebuje, Kurt ani Gerta o to nestáli, i když jsem jim to nabízel. Něco jiného je dobrodruh, chystající se na průzkum neznámé planety. Právě takové potřebuji a proto to nabízím vám.“

„Nikdo jiný vhodný tu nebyl?“ opatrně sondoval Jirka.

„Nabízím vám to přednostně, kdysi jsem vám něco takového slíbil,“ ujistil jsem ho. „Přijmete-li tu nabídku, nikoho dalšího nepotřebuji. Odmítnete-li, jistě si někoho najdu. Možná časem přibereme ke spolupráci lidí víc, ale prozatím to nebude nutné.“

„Já bych souhlasil... Samozřejmě když půjde i Jára,“ řekl Jirka a nastavil ruku.

„Pak je rodinný podnik pohromadě,“ plácl nás Jára.

„Ještě není, já to připravené nemám,“ zarazil jsem je. „Ta doba na rozmyšlenou trvá. Do příštího týdne máte volno k seznámení s místopisem Nového Německa. Zatím vám budu dělat průvodce. Pak se vás obou zeptám znovu, tentokrát definitivně.“

„Co bys dělal s tím...“ ukázal Jirka na bouličku, zřetelně se rýsující pod mou košilí, „kdybychom si to rozmysleli?“

„To je opravdu těžké,“ povzdychl jsem si. „Skladovat se to nedá, není to salám v ledničce. Buď to někomu implantuji, nebo vyhodím. Počítal jsem najisto s vámi a nemám za vás náhradu, takže spíš to druhé. Začal bych se zajímat o nějaké spolehlivé Němce z místních kluků. Plány bych ale musel odložit. Asi tak o rok.“

„Neboj se tati,“ ujišťoval mě Jára. „My tě nezklameme.“

Pár dní jsme jezdili po novém Berlínu. Nejprve okružní jízda U-bahnem a taxíkem, pak jsem kluky posadil do svého Messerschmidtu a prohlédli jsme si ostrov Nové Německo shora. Továrna Messerschmidt vyráběla místo tryskových stíhaček hbité vrtulníky. Nakoupila francouzské patenty, ale Němci by asi nepřenesli přes srdce, kdyby to nebyla vlastní německá konstrukce. Americké patenty by byly možná technicky výhodnější, ale bylo na ně dlouho embargo a mezitím se zde prosadili Francouzi. Bylo to tak lepší, aspoň víc peněz putovalo do Evropy. Měl jsem jeden z prvních kusů a i když měl za sebou už dvě celkové opravy spojené s modernizací, pořád sloužil spolehlivě. Pohled na svět z výšky mě pořád uchvacoval a pilotoval jsem si proto nejraději sám.

Oblétli jsme ostrov dokola, jako když jsem po přesunu z Q-Země obhlížel výsledek. Až nakonec jsme přistáli u zdánlivě opuštěné Nordenovy pevnosti. Byla zarostlá plevelem, ohrazená šedým plotem z vlnitého plechu s tabulkami zákazu vstupu na soukromý majetek. Jen malá přistávací plocha poblíž hlavního vchodu byla pečlivě vyčištěná a udržovaná.

„Tohle všechno je moje,“ ukazoval jsem chlapcům ještě shora.

Dříve než se dotočily turbíny a zastavil rotor, vyšel ze vchodu pevnosti pan Klaus Werner, otec mého přítele Kurta. Nabídl jsem mu kdysi zaměstnání hlídače. V první chvíli mě odmítl, zdálo se mu to ponižující, ale pak to pochopil jako důležitou funkci. Nordenova pevnost bylo místo, kde jsem zajal jeho syna a tím vlastně oba zachránil.

„Jak se vám vede?“ optal jsem se, když jsme se přivítali.

„Nuda,“ podotkl Klaus. „Tam dole je pořád znát zápach spálené izolace. No, aspoň tam už není tak cítit sirovodík.“

Nechal jsem tu narážku bez odpovědi. Sirovodík z těch špatně větratelných chodeb ani za deset let úplně nevyvanul. Připomínal dávnou přítomnost původních obyvatel Q-Země.

„Brzy se do toho dáme,“ sděloval jsem mu. „Do příštích voleb nekandiduji, budu mít na to konečně čas.“

„Nevím, nevím,“ potřásal hlavou Klaus. „Podle mého bys kandidovat měl. Lidi si na tebe zvykli.“

„Vzkříšenci beztak rýpou, že bych toho měl zanechat,“ usmál jsem se. „Už jsme se dohodli. Místo mě nastoupí Kurt. Jen ať proti němu někoho postaví!“

Politická strana Vzkříšení Německa mě kdysi na Q-Zemi za obrovského jásotu svých věrných ve volbách porazila, ale obnovila partajní manýry nejhoršího druhu, proslula korupcí a navíc asi měla prsty v neúspěšném pokusu o ohrožení našich sousedů Kopffüsslerů, což pro Němce znamenalo definitivní vyhazov z Q-Země. Důkazy nebyly a viníci unikli trestu, ale náhlý obrat ve vztahu ke Kopffüsslerům většině Němců otevřel oči – pozdě ale přece. Dnes měla partaj Vzkříšení Německa čtyři stálá procenta hlasů a s nimi si mohla nechat o křesle starosty Nového Berlína jen zdát.

„Já vím, Kurt je tvůj kamarád, ale on má na krku televizi, kdoví, jak na to bude stačit.“

„Bude,“ ujistil jsem Klause. „Věř mu trochu, vždyť je to tvůj syn!“

Strážnice byla uvnitř pečlivě umetená, čistá a voněla tu oranžová káva, také původem z Nové Země. S Klausem zde hlídali dva jeho starší kamarádi. Každému už bylo přes devadesát let, ale na Nové Zemi se stárlo pomaleji a nikdo z nich proto nevypadal jako pensista.

Pozdravili jsme se a s kluky v patách jsem zamířil do slabě osvětlené betonové chodby se stěnami zelenými plísní a mokrým zčernalým stropem. Chodba končila rezivými točitými schody, sestupovalo se po nich hluboko a zdola byl slyšet zvuk tekoucí vody. Byl tam pramen, který dříve mizel v podzemí, dnes vyvěral nedaleko odtud ze skály a padal rovnou do moře.

Naštěstí bylo schodiště asi po patnácti metrech přerušeno podestou s těžkými železnými dveřmi, na rozdíl od dřívějška udržovanými a pečlivě namazanými, takže šly otevřít poměrně snadno. Za nimi byla další dlouhá úzká chodba s betonovými stěnami, také porostlými plísní. Každých dvacet metrů viselo na zdi malé svítidlo, ale stačilo osvítit sotva nejbližší okolí a mezi světly byla tma.

Chodba nebyla přímá, několikrát se nepatrně zalomila, vždy jen o pár stupňů. Asi to mělo zachytit případnou torzní vlnu, ale o účinnosti toho opatření bych po svých zkušenostech úspěšně pochyboval. Při explozi Nordenových laboratoří v Novém Berlíně dokázala torzní vlna rozcupovat lidská těla na kaši ještě sto metrů od východu z bunkru. Mě tam se štěstím zachránila Nordenova pancéřovaná limuzína.

Postupovali jsme mlčky, bylo tu pochmurno. Na druhém konci chodby byly, jak jinak, další bytelné kovové dveře.

„Tady mě zasáhl bleskem Kopffüssler, když jsem tu byl poprvé,“ řekl jsem klukům, dychtivým po podrobnostech. „Tehdy to tu vypadalo hůř, byla tu tma, svítil jsem si baterkou a ta mi zhasla.“

Trochu lépe byla osvětlená kruhová místnost se čtyřmi dveřmi. Levé krajní jsem otevřel a vešel. Další chodba končila několika schody dolů a následovaly dveře, které jsem otevíral co nejslavnostněji.

Velký sál byl jasně osvětlený novými lampami, takže tu bylo světlo jako ve dne. Stála tu poněkud zčernalá, ale známá prstencovitá konstrukce konvertoru Nordenovy záložní základny.

Nebyl tu nikdo. Ani lidé, ani hlavonožci.

„Vítejte v nejzajímavějším místě našeho světa,“ oslovil jsem slavnostně syny. „Před sebou vidíte stroje, schopné prolomit prostor a propojit sousední paralelní vesmíry.“

------------------------ Poznámky:

  5 Sturmgewehr Stg44 – německá útočná puška, vyvinutá na Zemi, podle které vzniklo později více odvozených modelů (Kalašnikov, Sa58 atd.)

Errata:

10.08.2021 21:58