Poslové smrti

Další noc na Čtvrté Zemi jsme oba strávili v proutěné kukani věnované vesničany. Pro zdejší lidi byly asi na spaní dobré, pro nás se nehodily. Málo platné, člověk se ke spánku raději pořádně natáhne, což v tomhle koši nijak nešlo. Oba jsme spali oblečení, vysílačky celou noc zapnuté na příjem, abychom nepropásli Járovo volání, ale jakoby se po něm zem slehla. Začínal jsem mít o něho obavy. Jak je možné, že si tolik dní nevěděl rady? Vždyť měl další pevnost těsně před dohotovením!

V noci jsem o tom přemýšlel. Nebyly to optimistické myšlenky. Ve všech těch katastrofických scénářích a snech, které mě napadaly, hráli samozřejmě hlavní roli tefirové. Nevěděli jsme, zda právě oni neznemožnili Járovi další akce, vyloučit jsme to nemohli. Udělali jsme zřejmě chybu, pronikli jsme do jejich světa a pořádně jsme se tam nerozhlédli. Bylo to od nás pochopitelné, v radioaktivitě bychom se zbytečně vystavovali nebezpečí, ale náš předčasný závěr, totiž že se obyvatelé Třetí Země vyvraždili, byl chybný. Tefirové dokáží přecházet mezi paralelními světy a objev cizího prvku v jejich světě si nejspíš správně vysvětlili. Pokud skutečně pevnost na Třetí Zemi zničili, šlo o jejich svět a nemůžeme se divit, že si v něm naše zasahování nepřejí. Na druhé straně, mohli a měli se pokusit s námi jednat. Tak bychom to, doufejme, udělali my. I když ani tady nemohu mluvit za celé lidstvo. Kdoví, co by udělal jiný stát, kdyby se na jeho území objevila stavba z jiného světa? Otázkou zůstalo, co se právě odehrává mezi Zemí a Třetí Zemí. Na Čtvrté Zemi jsme od toho byli zcela oddělení.

Dobrá, i když do toho nemůžeme zasahovat, máme na výběr jen dvě možnosti. Rezignovat a počkat, jak to dopadne na Zemi, kde všechno leží na Járovi. Nebo se pokusit něco udělat tady.

Potíž ale nastane, nemají-li zdejší obyvatelé dostatečnou technologickou úroveň, abychom jim my dva mohli pomoci. Jirka a já známe principy a možná bychom si troufli vyvinout nejen konvertor směrem k Páté Zemi (pokud ovšem existuje), ale asi bychom dokázali postavit i konvertor schopný pracovat opačným směrem. Určitě bychom to dokázali na Zemi, kde již existuje potřebné zázemí. Známe elektřinu, máme elektrárny, továrny schopné vyrábět kondenzátory na statické torzní pole, vyvinuté na Druhé Zemi. Žádné další překážky by se nám tam do cesty nepostavily. Horší to bylo tady. Vesničané elektřinu neznali, což nemusí být obecné, kolik vesnic na Zemi ještě nemá elektrickou přípojku? Můžeme se nacházet v nějakém zaostalém kraji, jinde by to mohlo být veselejší. Ale co když ne? Abychom tu vymýšleli a zaváděli elektrárny, na to dva lidé evidentně nestačí.

Ráno si vesničané podle svého zvyku přispávali, ale já jsem byl vzhůru brzy a vyšel jsem si na obhlídku jeskyně. Vše co jsme přivezli, jsme rozmístili do nejvzdálenějších úkrytů, od vchodu nebylo vidět nic, jen prázdná hlavní jeskyně a její tři velké pilíře. Vchod sám byl široký a přehlédnout se dalo více než tři čtvrtiny rozsahu jeskyně. Uprchlíci se tísnili v té čtvrtině, která nebyla od vchodu vidět.

Zaujaly mě dva výklenky blízko u vchodu. Směřovaly kolmo ke stěně a nebyly nijak hluboké. Asi i jejich blízkost od vchodu způsobila, že byly prázdné.

Vzbudil jsem Jirku a pak Pelzoga, vylosovaného večer na hlídku na vrcholku skály. Jirka vyskočil hned, ale Pelzoga jsme museli budit dlouho. Probudila ho až věta: „Co myslíš, přiletí tefirové hned ráno nebo až odpoledne?“

Vyskočil, popadl připravený balíček se snídaní a beze slova vyběhl z jeskyně.

Prošli jsme s Jirkou jeskyni, obešli všechny spací koše. Všude byl klid, všichni spali. Jaký rozdíl proti naší uspěchané Zemi, kde lidé vstávají za tmy a spát chodí až pozdě v noci!

Kvílení zvenku to změnilo jako mávnutím proutku.

„Tefirové letí! Sem!“ ječel Pelzog.

Ze svého pozorovacího místa viděl jejich stříbrné létající stroje nebo modré kolo propusti, kterou přilétali. Zaječel varování jen jednou, pak umlkl a asi se schoval mezi skalami, ale stačilo nám to.

Jeskyně ožila, vesničané se vyhrnuli ze svých kukaní, malé děti naopak zahnali do nejzazších koutů. Všichni opatrně běželi podél jeskyně k východu – když se to stalo.

Exploze námi otřásla. Také jsem upadl, jako všichni kolem. Do jeskyně prudce vlétly kusy plechu, na jednom byl ještě emblém Nového Německa. Messerschmidt zřejmě dostal plný zásah. Plechy nikoho nezranily jen díky tomu, že všichni běželi podél stěn. Tlaková vlna některé povalila, jiné zarazila. Všichni samozřejmě ihned udělali čelem vzad a hnali se co nejdál zpět do jeskyně.

„Jirko! Do výklenku!“ křikl jsem na syna a sám jsem zamířil do protilehlého. Vtiskli jsme se do prohlubně, kam na nás nebylo od vchodu vidět, a jen opatrně vyhlíželi ven.

„Máme po vrtulníku!“ zasyčel zlostně Jirka.

„Dávej pozor a mlč, mohou přijít až sem!“

V té chvíli do jeskyně prošlehl nesmírně žhavý plamen. Musel jsem se vtisknout až na dno výklenku, proud ohně přeletěl kolem, ale i tak jsem měl pocit, že shořím. Možná to byla i pravda, cítil jsem odporný zápach spálených vlasů, ale toho jsem si nevšímal. Vzadu v jeskyni bylo hůř, ozývalo se tam zoufalé bolestné ječení. Jirka se vtiskl jak mohl do skalní díry naproti a také on to přežil. Vlastně to nebyl oheň, došlo mi. Spíš proud nějakého záření, či co to bylo.

Od vchodu se ozývalo syčení, cosi se tam pohybovalo. Měl jsem pocit, jako by tam obcházelo obrovské zvíře, funící a lačné kořisti. Zvenčí se ozvalo zoufalé zaječení, zakončené příliš náhle, než aby to bylo přirozené. Hlídač Pelzog, napadlo mě. Mohl by svést tefiry na falešnou stopu, pryč od jeskyně?

Místo potvrzení mého zbožného přání se jeskyní ozvaly pomalé, těžké kroky. Že by se tefirové vypravili dovnitř osobně a pěšky? Jeskyně byla osvětlená hořícími spacími koši. Ty, které vzplanuly, vesničané odstrčili od ostatních, aby se oheň nešířil, ale hořící koše se dostaly do hlavní jeskyně, byly od vchodu vidět a potvrdily tefirům, že není prázdná.

Plameny tam teď plápolaly, pod stropem se linul kouř, ale při zemi bylo dosud jasně vidět. Jen v našich výklencích byla tma. Opatrně jsem vyhlédl a spatřil jsem proti světlému vchodu postavy tefirů.

Byli tři a cosi si úsečně sdělovali. Nerozuměl jsem jim ani slovo, ostatně jsem neočekával, že bych jim rozuměl, byli přece z jiného světa, ale jejich hlas! Podle našich pozemských měřítek měl ženskou intonaci, byl měkký, čistý, zpěvavý, jímavý a dokonale se hodil k charismatickým obrázkům, které nám Rudhug kreslil! Škoda, že patřil – ďáblům!

Pak všichni tři vykročili směrem k nám, ale jak se zdálo, ještě nás neviděli, nebyli jsme proti tmavé skále rozeznatelní. Moc jsem ale nevyhlížel, ještě víc jsem se vtiskl do výklenku. Také Jirka je sledoval. Viděl jsem ho, jak rozepíná pouzdro na parabellu a potěžkává ji. Sám už jsem měl pistoli v ruce, ani jsem si nevšiml, kdy jsem ji vyňal.

Kroky se přiblížily. Podle zvuku nebyli jejich původci ve střehu, kráčeli bezstarostně jako myslivci na honu, jen občas spolu úsečně prohodili slovo, ale v jejich lahodném hlase se neprojevovalo žádné vzrušení. Šli zřejmě opravdu na hon, pobít domorodce, nic víc.

Konečně se dostali na dosah, že jsme je viděli ze svých skalních výklenků. Měli na sobě černé pláště, vpředu sepnuté, pod nimi se leskly jejich stříbrné kombinézy. Hlavy neměli chráněné přílbami. Byly to zřejmě ženy s nádhernými blond vlasy. Trojice bohyň, které si jen tak vyšly na procházku do jeskyně. Bylo v nich něco ženského a něco božského. Držely ale v rukou něco, o čem nemohlo být pochyb. Zbraně. Takové, jaké jim prve přikreslil Rudhug.

Jirka na ně zamířil pistoli, ale já jsem se na poslední chvíli rozhodl jinak. Kývl jsem po straně na Jirku, sklonil pistoli a napřáhl proti tefirům ruku.

Jirka mě ale nepochopil, z jeho pistole se zablýsklo a skoro současně z mé ruky vyletěl modravý blesk quro.

Poslové smrti...

Jirkova trhavá střela dum-dum nevybuchla, ale všichni tři tefirové klesli k zemi sraženi bleskem quro. Jirka vyskočil ze svého místa, ale mě cosi zadrželo. Déja vu, tohle jsem jednou zažil, v chodbách pod budovou Gestapa v Novém Berlíně. Také tam jsme vyběhli a celý můj oddíl to stálo životy.

Ani tefirové nebyli mrtví. Náhle se zeleně zablýsklo a Jirka odlétl zpátky. Vyslal jsem druhý blesk, ale před tefiry se na okamžik objevila průhledná zelená stěna, která je zřejmě chránila. Přesto jsem na ně celkem zbytečně poslal další blesk a současně jsem stiskl spoušť parabelly.

Tentokrát se ozvaly rány dvě. Nejprve vyštěkla pistole, pak se zablýsklo i mezi ležícími tefiry. Obličej jedné ženy to roztrhalo na kusy, červená krev se rozstříkla do všech stran. Stiskl jsem spoušť, ale ozvalo se opět jen krátké štěknutí pistole, náboj dum-dum nevybuchl. Použil jsem tedy další, třetí blesk, ale současně s ním jsem potřetí stiskl spoušť.

Mířil jsem na andělskou ženskou hlavu a na okamžik mi prolétla hlavou vzpomínka, jak jsem kdysi stejným způsobem rozstřílel hlavu Hitlerovy dcery, princezny Susi. Také byla krásná jako hlava anděla přede mnou, ale také patřila stvůře. Dnes jsem ani neuvažoval, zda brát či nebrat zajatce. Šlo o to, kdo s koho, kdo zemře a kdo zůstane naživu.

Druhá andělská hlava vybuchla jako ta před ní.

Jasně, uvědomil jsem si. Quro by člověka zabilo bezpečně, ale tyhle bestie jsou odolnější. Nakrátko je ochromí, ale brzy se vzpamatují. Naštěstí pro nás quro neutralizuje i jejich ochranné zelené silové pole, či co to mají. Nebo spíš... ano, tak to bude, silové pole zneškodní výbušnou kulku i quro, ale neumí současně vykrýt dvě odlišné věci. Co přijde o zlomek vteřiny později, to projde.

Létalo mi to hlavou jako hejno vos. Na nic jsem nečekal a rozhodl si to ověřit.

Třetí blesk – a další střela dum-dum.

Hlava třetí bytosti se rozletěla účinkem trhaviny. Naše střely vyrobili v muniční továrně v Novém Norimberku, kterou jsme později podle smlouvy s Kopffüsslery rozebrali, ale čas jim neubral na razanci. Před námi teď ležely tři tefirky bez hlav a já jsem se starostlivě ohlížel po Jirkovi.

Hýbal se, takže nebyl mrtev. Mohl jsem si oddechnout, tefirský blesk ho nezabil. Právě se probíral, to bylo dobré.

„Fuj, to ale byla šlupka,“ otřásl se ještě v šoku.

„Zapadni pro jistotu do své díry, mohou přijít další!“

Napadlo mě, že jsem na něho stejně úsečný, jako byli na sebe před chvílí ti tři. Ale mělo to důvod. Ti tři mohli být jen předvoj, po kterém přijdou další a budou mít teprve důvod k pomstě!

Chvíli jsme čekali, ale nic se nepohnulo.

Chystal jsem se požádat vesničany o odklízení mrtvých tefirů, ale najednou jsem uslyšel další kroky. Posunkem jsem varoval Jirku a oba jsme se vtiskli každý do svého výklenku.

Tentokrát kroky patřily jen jednomu. Přiběhl rychle, ale už ne tak bezstarostně jako ti tři před ním. Když spatřil mrtvá těla, zastavil se. Vzápětí kolem nás vlétly do jeskyně plameny a opět se zezadu ozvalo bolestivé sténání vesničanů.

Tefir postoupil ještě o pár kroků a sklonil se nad svými mrtvými kamarádkami. V té chvíli jsme na něho vyslali své blesky současně Jirka i já, jen každý z jiné strany. Okamžik předtím štěkla má pistole a střela dopadla na tefirovo obranné pole. Nevybuchla, ale soustředila je na sebe a oba blesky pak, přesně podle mého předpokladu, zasáhly nepřítele naplno. Padl jako podťatý.

„Zajmeme ho živého!“ vykřikl tlumeně Jirka. Zapomněl na opatrnost, ačkoliv před chvílí od nich dostal kapitální ránu, vyskočil z úkrytu a několika skoky byl u omráčeného.

„Tati, hlídej, kdyby přišli další!“ obrátil se na mě. „Já si ho odtáhnu dozadu!“

„Co s ním chceš dělat?“ nesouhlasil jsem.

„S vesničany ho odzbrojíme a svážeme,“ řekl. „Musíme se přece o nich něco dozvědět!“

„Ten ti tak něco řekne!“ zrazoval jsem ho.

„To je jedno,“ odsekl. „Zabít ho můžeme vždycky.“

„Kdyby se ti vymkl z rukou, odnesou to všichni kolem.“

„Dám si pozor!“

Jak se zdálo, Jirka se ze šoku vzpamatoval rychle. Nebylo to špatné znamení! Jestli nás odolnost vůči quru ochrání i proti zbrani tefirů, mohou být jejich zelené blesky pro každého jiného smrtící, ale pro nás ne. Horší bylo, že ani naše blesky na nepřátele neúčinkovaly. Každý blesk by člověka na místě zabil, tyhle to jen omráčilo. Ale aspoň to.

Venku se sice nic nedělo, ale nechtělo se mi opouštět bezpečný úkryt. Plameny, které nám tefirové předvedli, byly nebezpečnější než zelené blesky. V boční kapsičce koženého pouzdra pistole jsem měl náhradní zásobník. Vyměnil jsem jej raději za poloprázdný. Mám osm třaskavých kulí dum-dum v pistoli a poslední v zásobníku. Na velkou přestřelku to není, ale jen tak se nedáme. Zatím jsme ztratili jen dva náboje, zneškodněné jejich obrannou zelenou blánou. Kolik tefirů je ale venku? Jen si pojďte, pojďte si, přistihl jsem se, jak je v duchu lákám. Pro jistotu bych to měl předpokládat, je tam létající stroj a v něm nejspíš pilot.

Minuty ale utíkaly a nic se nedělo. Kdyby tam byl pilot, asi by se už dávno staral, co je s jeho kamarády, ne? Uvažoval jsem. Co když ale nesmí opustit letadlo? Vylezu ven a bude mě mít ve vchodu jeskyně jako na talíři.

Nakonec jsem se rozhodl. Uteklo už příliš mnoho času, výsadek měl být jistě dávno zpátky a pořád se nic nedělo. Nebyl pilotem ten čtvrtý, který přiběhl až za těmi třemi?

Opatrně jsem se plížil podél kamenné stěny. Venku se porůznu válely kusy plechů, zbytky našeho Messerschmidtu. Na jeho místě tiše stál – veliký stříbřitý létající talíř.

Ještě více jsem se přitiskl ke skále. Snad mě neviděli!

Vchod letadla byl otevřený, tichý a prázdný. Napadlo mě vtrhnout dovnitř a překvapit posádku, je-li tam jaká. Ta by ale mohla také tak nepříjemně překvapit mě. Ne, musím vymyslet něco, co je vyláká ven.

Opatrně jsem zacouval do jeskyně. Nic tu nebylo, až na mrtvoly. Pokusil jsem se jedné z nich odepnout plášť, ale nenašel jsem na něm žádnou sponu. Plášť nahoře končil tuhým límcem z pevné bílé elastické hmoty, připomínající ozdobné krajkové límce z doby Rudolfa Druhého. Z bezhlavých mrtvol se naštěstí daly snadno svléknout.

S pláštěm v ruce jsem se připlížil ke vchodu. Opatrně jsem se rozmáchl – a plášť tefira jako veliký netopýr vyletěl ven, až se složil na skále zčernalé výbuchem Messerschmidtu.

Posádka létajícího talíře – nic.

Váhal jsem ještě vteřinu. Pak jsem se rozeběhl a jako bomba vpadl do otevřeného vchodu létajícího talíře. Na první pohled jsem zjistil, že tam je jen jedna prázdná kabina.

Pět dalších strojů z šestice nikde nepoletovalo. Výsadek tefirů nás považoval za jistou kořist, která ostatním nestála za zdržování. To se ale přepočítali, ten souboj dopadl jinak než podle jejich obvyklého scénáře. Kdyby jich bylo tolik jako prve, měli bychom jich na krku ještě pět. Nesmíme na ně zapomenout, mohli by být pro nás velice nepříjemným překvapením.

Opustil jsem létající talíř a vrátil se rychle do jeskyně. Není správné nechat posledního ďábla na Jirkovi samotném, mohl by se vzpamatovat a jeden člověk nemusí mít výhodu.

Vesničané byli všichni vzadu a Jirka s nimi. Před ním na hrubé plachtě, zřejmě půjčené vesničany, leželo nahé tělo krásné dívky. Byla bez sebe a Jirka jí pevně svazoval křehké ruce hrubým provazem.

„Co s ní zamýšlíš?“ zeptal jsem se ho.

„Měla, bestie, ještě dost síly,“ chraptěl Jirka, ale pevně na ní utahoval provaz. „Oni na tyhle výlety posílají ženské, to je hrozné! Jsou to ale bestie jak se patří! Probrala se a chtěla mě zabít. Zabila přitom dva místní.“

„Říkal jsem ti to,“ pokýval jsem hlavou.

„Jo, říkal,“ přikývl Jirka. „Podcenil jsem ji, moje vina. Svaž jí nohy, ať neuteče, je všeho schopná. Místním lidičkám jsem nařídil, aby se před ní schovali, ale byli zvědaví a dva to odnesli. Támhle je ještě křísí.“

Ležícími vesničany se neúspěšně zabývali jiní. Nevzdávali to, ale žádný elán už v nich nebyl.

„Venku nikdo není,“ ujišťoval jsem Jirku. „Jen jediný létající talíř, jako byly tamty. Naštěstí byl prázdný. Myslím si, že jsme přišli na to, co na ně platí.“

Vysvětlil jsem Jirkovi trik se současným působením qura a střelby, kdy obranné pole tefirů první útok vykryje, ale další už nezachytí. Tak důležitou informaci se musel dozvědět přednostně, jinak by zbytečně a bez účinku plýtval municí.

„Musel jsem ji svléknout,“ ukazoval mi na oplátku Jirka svou kořist. „Kromě ručních zbraní má takovou zelenou blánu, která přestala fungovat, když jsem z ní sundal plášť i s tím bílým nákrčníkem. Ani pak se jí člověk nesmí jen tak dotknout. Až když jsem z ní strhal její elektrickou výbavu, přestala na mě i na ostatní sršet blesky.“

Svázanou ďábelskou dívku zabalil do plachty a začal ji ještě jednou převazovat.

„Vypadala tak nevinně,“ podotkl jsem, ale pomáhal mu naši kořist znehybnit dalšími provazy.

„Nevinně vypadá, ale je to démonka!“ odsekl Jirka.

Démonka zavinutá v hrubé plachtě jako faraónova mumie vypadala skutečně bezmocně. Byla bez sebe, ale ve mně soucit nebudila. Pamatoval jsem si, jak bezmocně vypadala princezna Susi. A když se vzpamatovala, skosila blesky quro šest nejbližších Němců. Tahle bytost nemusela být neškodná ani po odebrání svého elektrického vybavení! I my jsme přece mohli své protivníky ohrožovat i beze zbraní.

„Nechoďte sem!“ odháněl Jirka domorodce, kteří sem opět nakukovali ze všech stran.

„Vám tefirové nevadí?“ optal se nás zdvořile Rudhug.

„Vydržíme víc než vy,“ odpověděl jsem mu. „Ne že by nám jejich zbraně nevadily, ale přežijeme je. Vy ne. Držte se raději vzadu a nechte to na nás.“

„Víme, že jste silnější než my,“ řekl Rudhug. „Vydržíte dlouho bez jídla, spíte méně než my.“

„Máte prostě smůlu, jste slabší,“ odvětil jsem. „Umíte s tím ale žít a máte proti nám jiné výhody. Například my neumíme tak krásně elektricky kreslit.“

„Co chcete dělat dál?“ zajímal se Rudhug. „Rozbili vám létací dům.“

„Bude to pro nás obtížnější, ale nevzdáme to,“ řekl jsem optimisticky, ačkoliv jsem měl veliké obavy. Vrtulník byl pro nás důležitý a jeho ztráta závažná.

Andělská démonka se mezitím zřejmě probrala a oba, Jirka i já, jsme se nastražili. Kdyby cokoliv podnikla, dostala by další ránu, ale zdálo se, že bez svého elektrického oblečení není nebezpečná. Mohl to být ale omyl, který bychom draze zaplatili, ostražitost se rozhodně vyplatila!

Cosi řekla andělsky líbezným hlasem, ze kterého však čišela zloba. Vesničané při těch slovech zapadli do všelikých skrýší, ale nás se to nedotklo. Pochopitelně jsme jí nerozuměli ani slovo. Jirka se jen přesvědčil, zda je kořist pevně omotaná provazy.

„Tušila jsem, že něco není v pořádku,“ promluvila na nás podruhé. Tentokrát jsme jí rozuměli, neboť použila Pegsda, jazyk zdejších lidí. Nebylo na tom nic nepochopitelného, mohli řeč zdejších lidí znát už dávno, jejich stroje sem přece létaly často.

„Vy dva jste z Kanaánu, že?“ sykla nenávistně na nás. „Měli jsme vás tenkrát utopit všechny!“

Jako by na mě sáhla smrt. Kanaán je přece biblická zaslíbená země!

Znamenalo to, že ona dobře ví odkud jsme. A co víc, znala to u nás, na Zemi.

„Nevím, zda máš na mysli ty pravé,“ opáčil jsem co nejklidnějším hlasem.

„Ale víš, ty hmyze!“ odsekla mi svým andělským. „Byli jste jen stáda ubožáků, klaněli jste se nám pokorně! Nechali jsme vás žít a to byla chyba!“

„Jsi si nějak moc jistá, odkud jsme,“ pokusil jsem se ji zviklat. „Světů je přece mnoho!“

„Prošli jsme jich osm dolů a dva nahoru,“ odsekla. „Nebudete z větší dálky než z Kanaánu, nikde jinde takoví ubožáci nežijí. Ačkoliv zdejší potvory Pegsdové jsou nemehla ještě větší než vy, hodná jen k vycpání. Ani jejich maso nemá pořádnou chuť.“

„Máme na zdejší lidi jiný názor,“ odtušil jsem klidně.

„Od těchhle ubožáků nic nedostanete,“ odsekla. „Jsou to tupá hovada bez nejmenších znalostí. Zajímaví jsou jen když se zaživa škvaří a pečou.“

„To na našem mínění nic nemění.“

„Jak myslíte,“ nemínila se s námi přít. „Nebudu vám nic zatajovat, pomohli jste nám. Víme, že máte zbraně na docela slušné úrovni, ale opravdu jsme nečekali, že se strefíte do citadely Baalů, zrovna když měli vypnutý štít. Máte náš obdiv. Na druhou stranu to znamená, že jste nebezpeční, takže vás asi preventivně vyhladíme. Rozumíte? Celá vaše rasa je odsouzená k smrti, ačkoliv se nám zevnějškem nejvíce podobáte.“

„My že jsme vám pomohli?“ zaškaredil se Jirka.

„Ach tak, vy tady o tom možná ani nevíte,“ pokračovala andělským tónem. „Hodně záleží na tom, jak dlouho jste na Pegsda. Vašim soukmenovcům se to nejspíš podařilo za vaší nepřítomnosti, ale provedli to výtečně! Dvacet tisíc let jsme nemohli Baaly přemoci! Dvacet tisíc let jsme je zabíjeli a oni nás! Pořád to bylo nerozhodně, nedosáhli jsme jejich porážky. Až teď, když jste je zaskočili, gratuluji vám! Zbavili jste nás našeho největšího nepřítele. Jen nevím, jak dlouho se z toho budete radovat. Jste teď nejnebezpečnější tvorové v našem dosahu, takže je naprosto logické a nevyhnutelné, že bude následovat vaše zkáza. Nic na tom nezmění, že jste nás zbavili našich nejhorších protivníků. Byl to ojedinělý úspěch, stejně jako moje zajetí i smrt mých tefirek. Tím jste jen sami sebe odsoudili k smrti.“

„To se ještě ukáže,“ zavrčel Jirka.

„Nemyslete si, že máte nějak obzvlášť ničivé zbraně,“ pokračovala naše zajatkyně. „Beztak ani ta osudová bomba nebyla vaše. Naše bomby jsou účinnější! Vyzkoušeli jsme si je v menším provedení i na vás. Nic vám neříkají jména Sodoma a Gomora? Třeba ne, máte krátkou paměť a žijete krátce jako hmyz. Neznáte ani řeč vlastních předků, a to od té doby uplynulo sotva pár tisíc let!“

„Zato známe jiné jazyky,“ řekl jsem anglicky a pokrčil rameny.

„Yes, i know,“ přešla okamžitě plynně do angličtiny. „Ano, vím. Ale vaše jazyky se mění s každým stoletím. Dokud u nás žili muži, pořádali k vám sexuální výpravy. A poznávali synové boží, že krásné jsou dcery lidské a vstupovali k nim... My už to neděláme.“

„Dokud u vás žili muži?“ vyhrkl Jirka.

„No jistě, vy jelimánci! Dokud byli k něčemu potřební, žili i u nás. Přestali být potřební, když jsme přešli na pokročilejší klonové rozmnožování. Nějakou dobu u nás přežívali jako vojáci, než do posledního padli. U Baalů vydrželi déle, dokonce jim snad i veleli. Přinejmenším bylo desítky tisíc let známé jméno maršála Baal-Zeba. Na místě megapole Baalů je dnes obrovský kráter a konečně máme od nich pokoj!“

„Vy se rozmnožujete klonováním...“ povzdychl jsem si.

„Původní způsoby byly hrozně archaické,“ usmála se na nás svým milým úsměvem. „Dnes vlastní potomky ani nenosíme, kdo by o něco takového stál? Osm tisíc let používáme cizí nosiče. Je to pohodlnější. Zárodek nosiči implantujeme do břicha a jakmile je zralý, nosič rozřežeme a dítě vyjmeme. Nějakou dobu jsme na to používali i vás, ale jako nosiče jste se nám moc neosvědčili.“

„Nebyli jsme vám dost vhodní?“ ušklíbl se Jirka.

„Byli jste moc vynalézaví,“ usmála se mile. „Někteří z vás, jakmile zjistili, že nosí v břiše naše dítě, se raději zabili a spousta zárodků tak přišla nazmar. Proto používáme Ciropegy z Loanebu, jsou pokornější a nebrání se. Ačkoliv už dlouho, počítám pět tisíc let, jsme neměli více dětí než náhrady za padlé. Ale teď, co jsou Baalové pryč, nebudou nám překážet. Vybijeme zdejší jelimany, beztak nejsou k ničemu, obsadíme jejich svět pro sebe a rozmnožíme se tu. Náš svět je příliš opotřebovaný, nebo jak to říkáte vy – vybydlený.“

„Zničili jste si vlastní svět, takže je nebezpečný.“

„Také by se to tak dalo nazvat,“ usmála se démonka. „Bylo to ale nutné, museli jsme vyhubit Baaly, nemohli jsme jim dát klid. Oni zase ničili nás. Proto jsme se nemohli odstěhovat do Pegsda hned, Baalové by nás tady zničili. Vždycky je snadnější ničit z horního světa do dolního. A je to další důvod, abychom definitivně zpopelnili i vás. Museli jsme vydržet až do konce, ale teď je Baalům konec a nám se otevřely dveře do všech vesmírů!“

„Díky za varování,“ ušklíbl se Jirka.

„Nemáte zač,“ odtušila. „Brzy vás smích přejde. Tohle byl příliš náhodný úspěch... Ostatně...“

V té chvíli jsem měl pocit, že mi dal někdo pěstí do břicha. Takovou podpásovku jsem nečekal, jen jsem se prohnul v pase, ale bolest nepřestala, trvala dál. Také Jirka se prudce ohnul a rychle oddychoval. Kdo to mohl být? Kromě bezbranné démonky tu nikdo nebyl. Pro jistotu jsem na ni poslal další blesk quro. Zajíkla se a na chvíli se odporoučela do říše snů. Nepříjemný tlak v břiše ihned ustal. Byla to tedy opět ona, nebyla bezbranná ani nahá a svázaná jako balík.

Chvíli jsme se s Jirkou sbírali. Vzpamatovali jsme se naštěstí rychle, jakmile na nás tefirka přestala vyvíjet svůj zhoubný vliv. Ale ani ona nezůstala dlouho bez sebe.

„Vy jste to vydrželi?“ zasyčela na nás zlostně, jakmile se probrala.

V té chvíli se za námi ozvalo nepříliš silné pufnutí. Okamžitě jsme se otočili. Mezi skalními pilíři se rozšiřoval oblak zeleného dýmu. Tázavě jsem mrkl na démonku. Prudce se nadechla, křečovitě stiskla oční víčka a zatajila dech. Opět jsem se ohlédl, ale spatřil jsem, jak se dva vesničané poslepu vypotáceli z dýmu, kašlali – a vykašlávali krvavé kousky plic.

„Pozor, žíravina!“ varoval jsem Jirku. Následovali jsme příkladu démonky, nadechli se a přivřeli oči. Zelený dým náhle zavířil, jakoby rozprouděný obřím ventilátorem. Vymetl všechny zastrčené kouty jeskyně, ze všech se začalo ozývat usilovné kašlání zasažených vesničanů. Neodvážili jsme se ani pohnout, jen jsem čas od času pootevřel levé oko, abych viděl, co se na nás žene. Kromě úporného kašlání, které rychle přecházelo ve smrtelné chroptění, nebylo slyšet nic.

Právě když mě oko začalo pálit, přihnal se do jeskyně další silný vítr. Měl jsem pocity jako při krájení cibule, obě oči plné slz, ale viděl jsem, jak zelený dým rychle řídne a jak jej vítr vynáší ven.

Všichni vesničané, které jsem viděl, leželi porůznu na zemi. Někteří se ještě svíjeli bolestí, jiní už byli nejspíš mrtví. Teprve teď se od vchodu jeskyně ozvaly kroky.

Andělská démonka otevřela oči a nadechla se. Očividně chtěla křikem varovat své spolubojovníky, ale to se jí nepodařilo. Dostala ode mě výboj qura, nevydala ani hlásku a okamžitě upadla do bezvědomí. Jirka také otevřel oči. Ukázal jsem mu vlevo a sám jsem se vrhl ke stěně vpravo. V jeskyni bylo šero. Koše již dohořely, ale od vchodu pronikalo světlo a v něm jsme viděli další skupinu tefirů, pomalu a opatrně postupujících k nám.

Byli už na dosah, když jsme oba zahájili palbu.

Nebyli varováni, takže jsme je překvapili a v jediném okamžiku měli čtyři mrtvé. Žádný humanoidní tvor nepřežije roztržení lebky a zničení mozku. Německé střely dum-dum byly účinné a blesky quro naštěstí eliminovaly automatickou ochranu tefirů.

Zbývající tefirové zahájili naslepo palbu ze svých zbraní a pokoušeli se ustoupit. Krčili jsme se do výklenků ve skále a kolem nás létaly ohnivé plameny. Kam dopadly, tavily povrch skály. Napadlo mě, že by měli větší úspěch obyčejnými ručními granáty, než těmi strašnými nástroji zkázy. Hodit po nás granát nebo vystřelit sem protitankovou raketu, měli by před sebou brzy mrtvoly, po kterých tak toužili. Oni se ale více spoléhali na oheň. Nám bylo, pravda, horko, ale ostřelování jsme ve svých skrýších přežili a v krátkých chvilkách mezi ohnivými proudy jsme za nimi stačili posílat další blesky spolu s kulkami. Naše střelba se v uragánu jejich ohně úplně ztrácela, ojedinělé modravé blesky quro nebyly proti jasným plamenům vidět vůbec a záblesky z pistolí také ne, tím více byly slyšet duté exploze dum-dum v tělech tefirů. Na krátkou vzdálenost našla každá střela cíl, každá znamenala vyřazení zasaženého. Po zásahu trhavou střelou dum-dum není žádný člověk schopen dalšího odporu, naštěstí pro nás ani tefir ne.

Během minuty bylo po všem.

Ve vstupní části jeskyně leželo na zemi porůznu dalších osm mrtvol. Pokud jsem to pochopil správně, šlo o posádky dvou létajících talířů. Je jich venku ještě víc, nebo tu byly celkem jen tři?

Démonka za našimi zády se mezitím vzpamatovala a začala křičet svá varování. Nezdálo se, že by ji někdo venku slyšel. Přesto se Jirka otočil, několika rychlými skoky podél stěny jeskyně se vrátil a na chvíli ji opět umlčel bleskem quro.

Postupoval jsem mezitím opatrně k východu od jednoho výklenku k druhému. Strhl jsem plášť z další mrtvoly a použil ke svému osvědčenému triku. Metl jsem jej ven z jeskyně. Nic se tam nešustlo, přesto jsem ještě okamžik počkal. Teprve pak jsem se odvážil opatrně vyhlédnout.

Létající talíře teď stály před vchodem do jeskyně tři. Vecpaly se pod koruny stromů do míst, kam by se vrtulník nikdy nevešel, ale byly otevřené a prázdné. Dobrá, prve jsem jich viděl šest, polovičku eskadry jsme pobili, i když se štěstím. Přejel jsem si mimoděk dlaní po hlavě a přitom jsem zjistil, že nemám vlasy. Těm seškvařeným zbytkům se tak už říkat nedalo. Jirka právě vycházel z jeskyně, byl na tom podobně, ale byli jsme naživu oba, kdežto jedenáctka tefirů či spíš tefirek ležela v jeskyni bezvládně ve vlastní krvi, bez hlav nebo s roztrhanými těly, dvanáctou jsme zajali živou. Výbušné střely dum-dum jsou svinstvo, ale bez nich by nás démoni dostali, převahu na to měli dostatečnou.

Nebo – démonky? Skutečně, všechno byly ženy, nebyl mezi nimi jediný chlap. Jak to říkala ta první? Zbavily se mužů, potom přestaly samy rodit děti, nechávaly je odnosit jinými bytostmi, které za tu službu rozřezávaly. Byly to ještě ženy? Napadlo mě, že se to dostává do módy i na Zemi, kde ženy odmítají muže a chtěly by se starat jen o naklonované děti, to je přece první krok k tomu, co nám předvedly tyhle.

Nikde se nic nehnulo a proto jsme se raději vrátili do hloubi jeskyně k zajaté démonce. Dívala se na nás s netajenou zuřivostí.

„Můžete nám připsat další náhodný úspěch,“ sdělil jsem jí.

„Toho budete šeredně litovat!“ zasyčela na nás. „Kdo vás naučil, co na nás platí? Od Baalů by to byl další sprostý podraz, ale ani Baalům se to nepodobá! Nikdo se k tak krysí špinavosti nikdy nepropůjčil, dát ubožákům z jiných světů zbraně proti někomu z Gehenny!“

Jirka vzal za provazy, aby se přesvědčil, zda drží.

„Tati, pojď mi pomoci, skoro se z toho dostala!“ vyjekl po letmém dotyku. Musela mít obrovskou obratnost i sílu, ale Jirka si toho naštěstí všiml. Museli jsme ji svázat pevněji.

V té chvíli jsem dostal další strašnou ránu. Nikdo se mě ani nedotkl, přesto jsem měl dojem rány pěstí do prsou, druhé do žaludku a třetí pod pás. Jirka také odletěl stranou a byl zřejmě bez sebe, také já jsem se schoulil, ale přece jsem se vzchopil. Vzápětí jsem to té potvoře odvedl. Dostala nejsilnější blesk, jakého jsem byl schopen, zabil by i nosorožce. Přežila to, ale aspoň na chvíli byla opět bez sebe a tedy neškodná.

Utáhl jsem na ní pak všechny povolené provazy a přidal další vrstvu. Teprve pak jsme se začali starat o Jirku a když se probral, začali jsme se zajímat o vesničany.

Brzy nám ale bylo jasné, že je to marné. Všichni byli zčernalí a studení. Jeskyně je nezachránila. Asi jsme přispěli k jejich smrti, napadlo mě. Kdybychom nenechali náš vrtulník přímo před vchodem... ale to patřilo do kategorie kdyby-chyby. Bylo mi místních lidí líto, s Rudhugem jsem se skamarádil, ale i ten ležel vzadu v koutě jeskyně mrtvý.

Slunce se mezitím vyhouplo nahoru a pálilo o sto šest, ale uvnitř jeskyně to nebylo znát. Byl tu kouř z poslední ohnivé přestřelky, ale žíravý zelený dým už vyprchal. Poslali ho sem přesně tolik, aby zahubil domorodce, ale neublížil tefirovi, napadlo mě. Nemuselo to tak být, ale vypadalo to velice pravděpodobně. Opět se na nás přepočítali. Ačkoliv...

Najednou mě napadlo, že jsme v podobné situaci, jako kdysi Habešané s luky a šípy proti italským tankům. Právě se nám podařilo chytit do sloní pasti tři tanky a šípy pobít jejich posádky, ale další setkání dopadne opačně, jejich válečná technika je děsivější, než si umíme představit.

Porovnali jsme si stav munice. Měl jsem jen pět nábojů dum-dum, Jirka sedm. Kdyby teď přiletěli zbývající ďáblové či ďáblice, znamenalo by to střílet hodně pečlivě. Má-li každý stroj čtyřčlennou posádku ďábelských žen, nemohli jsme si už dovolit ztratit ani jeden náboj. Bylo to zlé, ale ne zoufalé. Ztracené střely nebyly ztracené marně, aspoň nám prozradily jediné slabé místo tefirů.

Prohledali jsme zásoby ukryté vzadu ve skalách. Zdály se v pořádku, přesto jsem Jirkovi navrhl nejíst je, mohly být tím zeleným jedem znehodnocené.

„Co takhle nechat je ochutnat démonce?“ napadlo ho. „Chybí nám ale voda, měli bychom se po ní podívat venku. Všechny zdejší nádobky obsahují vodu tak zelenou, že bych neriskoval ochutnávání.“

„Dobrá, vezmu si džbánek,“ souhlasil jsem. „Rudhug prve své lidi posílal pro vodu, všiml jsem si, kudy odcházeli. Dávej ale pozor, kdyby sem zabrousily posádky posledních letadel, mohlo by tu být ještě horko. Já si na ně dám pozor také.“

Se džbánem jsem opatrně vyšel ven. Žádný další létající talíř tu nebyl, zamířil jsem směrem, kudy jsem včera viděl odcházet domorodce pro vodu. Byla tu ostatně vyšlapaná pěšinka. Od lesní zvěře, nebo se sem vesničané před tefiry schovávali častěji, než nám přiznali? To už se asi nikdy nedozvíme.

Sestoupil jsem brzy do úzké rokle a našel potůček čisté vody. Na Zemi už nejsme zvyklí pít jen tak z potoka, ale tady byla voda čistá. Nabral jsem ji a vracel se do jeskyně.

„Tady mi to uvolni, a ještě tady,“ prosil andělský hlas.

Vyrazil jsem sprintem. Nad démonkou se skláněl Jirka, ale odmotával z ní pouta!

„Jirko!“ vykřikl jsem na něho. Současně jsem vyslal na démonku preventivně modravý blesk, abych ji ochromil.

„Nech ji být!“ obrátil se syn ke mně nepřátelsky. „Říkala, že mě má ráda! Vezme mě s sebou do Gehenny...“

Hovořil ale tak bezbarvým tónem, že mi bylo jasné, že to není on. Musela ho omámit! Pozor na to!

„Potvora!“ ulevil jsem si. „Jirko, vzpamatuj se! To není děvče pro tebe! Vzala by tě s sebou, ale jako kořist! Gehenna, jméno jejich světa, má na Zemi v některých jazycích dodnes význam Pekla. Příznačné!“

Nevnímal mě, ale dál z ní mlčky odmotával provazy.

Postavil jsem džbánek na kamenitou zem a vyslal blesk přímo na Jirku. Přepadl přes démonku a ještě se překulil dál. Nečekal jsem na nic a začal opět utahovat provazy, tentokrát jsem ale sledoval i syna. Čím ho ta potvora dokázala omámit? Musel jsem si dát pozor, aby to nezkusila na mně, musel jsem sledovat i syna, aby se v omámení proti mně nepostavil.

„Tati...“ podíval se na mě udiveně a začal se pomalu zvedat ze země. „Ty jsi nešel pro vodu?“

„Proč jsi ji rozvazoval?“ udeřil jsem na něho přísně, ačkoliv mi bylo jasné, že za nic nemůže.

„Já?“ podivil se.

Takže o ničem nevěděl. Naštěstí se už z toho dostal. Šok z blesku je naštěstí silný dost.

„Co si všechno pamatuješ?“ zeptal jsem se ho mírněji. „Byl jsi pod jejím vlivem, možná v hypnóze, nebo něco podobného.“

„Já? O ničem nevím!“ dušoval se.

„Budeme si na ni muset dávat pozor,“ rozhodl jsem, ale už ne tak jistě. Bylo mi jasné, že má proti nám i jiné možností než primitivní oheň. Sugesci, hypnózu, co ještě? Je-li pravda, že už kdysi byli i na Zemi, můžeme očekávat všechno, co je uvedeno v pradávných pověstech o ďáblech. Budeme muset dávat pozor nejen na ni, ale i jeden na druhého. Zajímalo by mě jen, proč nás neomámila hned zkraje.

„Co jsi všechno dělal?“ obrátil jsem se na Jirku mírně. „Vzpomeň si, je to důležité!“

„Jen jsem u ní seděl,“ vzpomínal ztěžka. „Pak začala zpívat. Umí božské písně a má neuvěřitelně krásný hlas! Chvíli jsem to poslouchal... ale pak... já ani nevím...“

„Siréna jedna!“ zahrozil jsem k ní. „V tom hlase bylo něco, co ti úplně sebralo vůli. Ještě bys ji sám rozvázal!“

„Nevím,“ vrtěl hlavou. „Chtělo se mi spát, a ten zpěv...“

„Buď jak buď, je to pro nás vážné varování. Jeden člověk sám démonku neuhlídá,“ shrnul jsem naši zkušenost.

Maně jsem si vzpomněl na knihu, kde v pustině chlap zajal zločince, ale nemohl ho do civilizovaného světa dopravit dříve než za několik dní. Když zločinec poznal, že tomu druhému je proti mysli zajatce zabít, rozchechtal se. Dobře věděl, že jeho strážce bez spánku dlouho nevydrží. Sám mohl spát kdy chtěl a jak chtěl, ale jeho strážce musel bdít, až to nevydržel. Když usnul, zločinec se vysvobodil z pout, sebral spícímu revolver a zastřelil ho.

Na rozdíl od toho čestného strážce jsem se pevně rozhodl ďáblici zastřelit, kdybych zjistil, že na ni nestačíme. Nebylo to ale dobré. Znamenalo to, že ji dlouho v zajetí neudržíme.

Errata:

10.08.2021 21:58