Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Spojenci

Schylovalo se k večeru, když náhle zablikala kontrolka na Jirkově vysílačce.

Měli jsme je stále připnuté k bundám, abychom je měli po ruce, ale blikání jsem si v nastávajícím soumraku všiml dříve u Jirky než na svém vlastním přístroji.

„Posloucháme!“ vykřikl jsem do vysílačky.

„Tati, to jsi ty?“ ozval se slabý hlas. „Máš tam Jirku? Můžete ihned vzletět?“

„Jsme tu oba, ale Messerschmidt nám lidé Třetí Země rozbili. Nemůžeš požádat Kurta Wernera, ať pro nás přiletí?“

„Kurt je se mnou,“ oddychl si Jára. „Okamžitě startuje. Ale kde vás má hledat? U vás přece bude brzy tma!“

„Tím lépe!“ odpověděl jsem. „Zapálíme oheň! Nemohl by Kurt vzít do letadla nějaké hodně pevné lano? Takové, aby uneslo větší náklad?“

„K čemu?“ nechápal Jára.

„Uvidíš potom!“

„Dobře, zkusíme to,“ sliboval Jára. „Teď už je to dobré, ale až ti budu povídat, co se tady dělo, nebudeš nám to věřit! Celý svět je vzhůru nohama!“

„Tady se také děly věci,“ ujistil jsem ho suše.

Skoro na obzoru se objevilo dvojité modré kolo. Svítilo krátce, brzy opět zhaslo, ale i na tu dálku bylo vidět světélko, které tam blikalo dál a blížilo se. Kurt Werner ve vrtulníku.

„Bereme zajatce a ven!“ rozhodl jsem úsečně.

„Necháme tu všechno jak to je?“ podíval se Jirka kolem sebe nerozhodně.

„Vždyť se sem vrátíme,“ ubezpečil jsem ho. „Musíme teď dostat k nám na Zem zajatce, to je teď ze všeho nejpřednější.“

Popadli jsme démonku v jejím kokonu za hlavu a nohy, zvedli ji a nesli k východu. U vchodu se Jirka zastavil, shýbl se a přehodil si přes rameno jako kořist též jeden černý plášť. Klopýtali jsme se svým nákladem lesem až na okraj. Dále pokračovalo pusté pole, porostlé trávou.

Zastavili jsme se a složili jsme svůj živý náklad na zem. Bleskem quro jsem zapálil trávu a ještě jsem ohni trochu pomohl.

Tráva vzplála a oheň se začal šířit v polokruhu od nás. Lesu se plameny nedotkly, tráva byla nízká a plameny také, křoví v lese vlhké, ostatně nám na lesním požáru nemuselo záležet. Důležité bylo, že je oheň výtečným znamením pro letce.

Helikoptéra stála po chvilce přímo nad námi. Byl to stejný Messerschmidt jako můj, Kurt si ho koupil, když jsem mu předvedl, jak užitečný bude pro jeho televizi. Pilotní zkoušky složil krátce po přemístění Nového Německa na Zem a teď visel nad námi a snášel se na doutnající spáleniště.

„Pospěšte si!“ volala na nás Gerta z otevřených dveří.

„Máme s sebou zajatce,“ oznamoval jsem jim. „Kromě toho chci vzít ještě něco.“

„Není čas, máme spěchat!“ varovala mě Gerta.

„Bude to stát za to a nezdrží nás to,“ sliboval jsem jí.

Naložili jsme s Jirkou zajatkyni a nechal jsem ji Jirku hlídat, mělo to být jen na chvíli. Sám jsem šel dopředu ke Kurtovi. Brzy jsme se opět vznášeli a já jsem Kurta opatrně naváděl na plošinku před jeskyní, kde jsme málem zahynuli.

„Vidíš ty létající talíře?“ ukázal jsem mu.

„Tady byli také?“ zděsil se Kurt. „Člověče, ty se k nim chceš přiblížit? Nevíš, jak příšerně vražedné stroje to jsou?“

„Jsou prázdné,“ uklidňoval jsem ho. „Chci vzít jeden z nich na lano. Doufám, že to lano máte!“

„To je šílenství!“ protestoval Kurt. „Nemáme takovou nosnost, abychom je uzvedli!“

„Vezmeme jen ten prostřední,“ rozhodl jsem. „Neboj se, neváží tolik. Zkoušel jsem ho nadzvednout a šlo to, dva lidé by ho klidně zvedli nad hlavu!“

Vyskočil jsem z otevřených dveří na podvozkovou nohu a pak seskočil dolů na vrcholek létajícího talíře. Od Kurtova vrtulníku se odvíjelo lano, upevněné na naviják. Na vrcholu talíře nebylo zač lano upevnit, ale seskočil jsem až do kabiny a zahákl lano za rukověť u dveří. Vypadala dost pevně a zdálo se mi, že vydrží. Pak jsem se rychle vyšvihl na vrcholek talíře a odtud na stupačku vrtulníku.

„Nahoru!“ křikl jsem na Kurta.

Než jsem se s pomocí Gerty vyšplhal do kabiny, Kurt přidal otáčky a Messerschmidt se vznesl. Lano se napnulo, létající talíř se nejprve zvolna převrátil na bok, ale vznesl se. S podivnou zátěží jsme se jen pomalu vznášeli výš a výš.

„Pozor, přivoláme si propust!“ navrhl jsem.

Ovladač propustí naštěstí účinkoval. Nejprve se objevilo jedno kolo, po něm druhé. Tentokrát jsem vůbec neriskoval a rychle jsem obě kola přemístil kolem nás dolů. Obě současně zhasla a my jsme letěli nad rozsáhlými prostorami vlnícího se oceánu.

„Kurte, víš aspoň, kde jsme?“ znejistěl jsem.

„Támhle jsou břehy Nového Německa!“ ukazoval mi.

Na obzoru byl šedivý proužek pobřeží. Palivoměr mě uklidnil, to bychom měli doletět. Páni, uvědomil jsem si, to zase bude poprask, až na letiště Berlín dovezeme nepoškozený létající talíř i s jeho kapitánkou, démonkou ze Třetí Země!

Na letišti Nový Berlín jsme ovšem rozruch vyvolali.

Nebylo divu. Když jsme rádiem oznámili, co vezeme, vznikl tam shon. Jára nám po krátkém váhání přiznal, že si to nemohl nechat pro sebe, beztak máme u veřejnosti rozlité mléko za utajované nebezpečné výzkumy. Oznámil generálu Schmidkovi, šéfovi policie Nového Německa, že jsme zajali jednoho vojáka Třetí Země, což způsobilo, že nás na letišti Nový Berlín čekal generál Schmidke v čele své ozbrojené jednotky rychlého nasazení, dříve výsadkářů Wehrmachtu, dnes elity policie.

Nejprve jsme složili na letištní plochu kořistní létající talíř. Zůstal ležet břichem vzhůru, nepodařilo se nám otočit ho do normální polohy, ale nebudil aspoň tolik hrůzy.

„Neničte to, nikdo tam není,“ křičel jsem na policisty, kteří nás obklíčili a neustále mířili na zneškodněný stroj.

„Oto, Oto, co nám to vyvádíš?“ došel ke mně důstojným krokem Alfréd Schmidke. V protikladu s tím pokáráním mi ale přátelsky podal ruce.

„Nedokázal jsem sedět na jednom místě,“ pokrčil jsem rameny. „Když máme možnost pronikat do vesmíru, byla by škoda toho nevyužít!“

„Víš ty vůbec, co se tady dělo?“ zeptal se mě.

„To nevím, ale vím, co se dělo tam,“ ujistil jsem ho vážně. „Trochu jsme se tam s nimi poprali, na obou stranách bylo pár mrtvých.“

„No, vypadáte ožehle,“ komentoval zkušeně můj vzhled. „Měli bychom to zaprotokolovat. Nezlob se, ale tohle už není vaše soukromá záležitost!“

„Nebudu proti, ale nejdřív zajisti našeho zajatce,“ žádal jsem ho. „Musím tě požádat o nejpevnější celu, jakou máte ve vězení Nového Německa, bez oken a s pancéřovými dveřmi.“

„Prosím tě... vždyť je to nějaká žena, jak vidím!“

„Musíme vymyslet, jak jí dodávat jídlo, aby nemohla ovlivňovat strážné,“ pokračoval jsem vážně. „Musíme ji izolovat od okolního světa i od strážných. Nejlépe když všechny strážné osobně proškolím.“

„Nezasahuješ tak trochu do mé kompetence?“ zachmuřil se Schmidke.

„Prosím tě, Alfréde, poslouchej mě dobře! Ta žena se podobá andělu, ale je to ďábel, rozumíš? Varuji tě před ní. Dokáže hypnoticky ovlivňovat lidi ve své blízkosti a má lidožravé sklony. Neměj k ní ohledy. Jestli ti uteče, bude to katastrofa. Může sama bez cizí pomoci vyvraždit celý Nový Berlín. Kdybych se dozvěděl, že ji hlídá jeden osamělý hlídač, půjdu ti dát osobně pár výchovných pohlavků.“

„Strašíš mě sice nadsazeně, ale velice úspěšně,“ pokyvoval hlavou Schmidke. „Jestli patřila k těm...“

„Mám k tomu dobrý důvod,“ ubezpečil jsem ho suše. „Nechybělo mnoho, byla by mi zabila syna.“

„Proč jste ji vůbec s sebou brali?“

„I k tomu mám důvod,“ řekl jsem. „Ten ti ale neřeknu hned a rozhodně ne před svědky. Chceš-li, pojď s námi na válečnou poradu, bude-li tě to zajímat, jsi zván.“

„Vám to nestačilo?“ podíval se na mě udiveně.

„Nám by to stačilo, ale těmhle ne,“ ukázal jsem na spoutanou tefirku. „Prozradila nám, jak krutý osud chystají lidem Země a mohu tě ujistit, věřím jí. Nechat je na pokoji, přinesli by to své peklo k nám na Zem.“

„Myslíš?“ podíval se na mě. „To by ovšem bylo vážné!“

„To je vážné!“ ujistil jsem ho. „Sežeň rychle pancéřové auto a dej vědět do věznice. Nezlob se, že se opovažuji ti velet, ale jde o životy šesti miliard lidí.“

„Neblázni, Oto! To je přece veškeré obyvatelstvo Země!“

„Tak to taky počítám,“ přikývl jsem. „Mám proč, věř mi! Jde o hodně!“

Schmidke vytáhl z kapsy telefon a začal udílet příkazy. Dav lidí zatím policie od nás i od létajícího talíře odehnala.

„Tady to dej hlídat, ale ať se v tom, probůh, nikdo nehrabe,“ ukázal jsem mu na nepozemské letadlo. „Kdo to chce zkoušet bez znalosti věci, ať si uvědomí, že v tom může být atomová bomba těžkého kalibru a metodou pokus-omyl ji může nechtěně odpálit.“

„Nedá mi to, musím se opět zeptat: proč jste to brali?“

„Protože je to jedinečná příležitost, jaká se stala poprvé za dvacet tisíc let, co se s těmi ďábly jako lidstvo setkáváme.“

„Myslíš, že oni...“

„Jistě,“ zdůraznil jsem. „Chlubila se, že atomové bomby vyzkoušeli kdysi dávno i u nás. Vysvětli mi, prosím tě, jak by jinak znala jména Sodoma a Gomora!“

„Himmel Herr Gott!“ ulevil si Schmidke. „To vypadá víc než vážně, ale být to pravda...“

„Já téhle bestii nevěřím ani dobrý den, ale když se nám bez okolků vychloubala, co všechno s námi udělají, uvědomil jsem si, že může mít pravdu a ignorovat ji nesmíme. Mohl by to být konec světa.“

„Až se dozvíte, co se během vaší nepřítomnosti stalo tady, možná to přehodnotíte,“ potřásl rameny Schmidke. „Radioaktivní zamoření Atlantiku, tisíce hromadných žalob z většiny států světa, však uvidíš!“

„Uvidím to, až na to budu mít čas,“ odtušil jsem. „Teď mám důležitější starosti. Musíme urychleně postavit další, silnější konvertor, Nordenova pevnost na to nestačí.“

„Po celém světě dnes probíhá velká kampaň za zákaz nadprostorových konvertorů a mimozemských zbraní!“ připomněl mi Schmidke.

„Na kampaň kašlu a ty se mnou!“ odpálil jsem ho. „Svět si pro praštěné kampaně neuvědomuje, že se pod našima nohama může kdykoliv otevřít peklo. A ne ledajaké! Dokonce to opravdové, s pravými ďábly našich praotců!“

„No, něco z toho jsme už zažili...“ podotkl Schmidke.

Mezitím přijelo pancéřové policejní auto. Schmidke dal policistům pokyny a z druhého auta, sanitky, vyvezli nosítka. Pod mým dohledem naši kořist, stále zabalenou do plachty a převázanou hrubými provazy mrtvých vesničanů Čtvrté Země, přemístili na nosítka a opět je k nim pevně připoutali. Démonka nás sledovala s nenávistí, i když to vypadalo jako šťastný, milý úsměv, ale nepokusila se proti tolika lidem nic podniknout. Jako kdyby s námi měla útrpnou účast. Byli jsme pro ni hmyz, proč by se s námi zahazovala?

„Nač vlastně potřebuješ silnější konvertory?“ zajímal se Schmidke. „Tyhle už způsobily dost zla, nemyslíš?“

„Já potřebuji uskutečnit konverzi nahoru, rozumíš?“

„Nerozumím ti,“ odtušil Schmidke.

„To je snad jasné každému, promiň, tobě možná ne,“ ochladl jsem při pohledu na jeho nešťastnou tvář. „Dolů znamená do pekla Třetí Země a dál do Čtvrté Země. Nahoru je směr ke Kopffüsslerům.“

„Nesliboval jsi jim tenkrát, že je nebudeme vyrušovat?“

„Sliboval, pokud nebudeme mít opravdu pádný důvod. Jenže ten právě nastal. Myslím, že nám sami rádi pomohou, až se dozví, s čím za nimi jdeme. Ach, kdyby tu byla Uaxio, s tou se dalo jednat! Uaxio, Uaxio, ani nevíš jak nám teď chybíš!“

Povzdychl jsem si nahlas, ale samozřejmě jen obrazně.

Ale v té chvíli jako kdyby na mě opět sáhla smrt.

Chytil jsem se za hlavu, pak jsem se rozhlédl kolem a zařval na celé kolo:

„Proboha, lidi, buďte ticho! Ticho, prosím!“

Nejbližší umlkli překvapením, další se k nim přidávali, ačkoliv nikdo netušil, proč mají mlčet.

„Uaxio, jsi to ty? Ozvi se!“ vykřikl jsem do ticha.

Ticho bylo najednou takové, že by člověk našel špendlík i podle zvuku dopadu na beton letištní plochy. A přece...

„Opravdu nás potřebuješ, Oto?“ šeptal mi v hlavě hlas, který kromě mě nikdo neslyšel, který jsem znal a už jednou mi zněl přímo v hlavě, hlas Uaxio.

„Potřebujeme vás!“ vykřikl jsem, ačkoliv jsem mohl tušit, že na síle mého hlasu vůbec nezáleží.

„Přijď tedy k nám, předávám ti řízení propusti Xijtra!“ ozvalo se mi v hlavě.

Modré světélko vysoko nad námi dosvědčovalo, že to není ani halucinace, ani nejapný žert. Nemohl bych vyloučit hypnotický vliv démonky, ale ta přece neznala slovo Xijtra!

(Byl to samozřejmě omyl. Znala i řeč Kopffüsslerů, pro nás nevyslovitelnou, pro ni ano.)

„Naložte ji zpátky do Messerschmidtu!“ obrátil jsem se na policisty, kteří mezitím nosítka dovezli k pancéřovému autu. „Pomohou nám Kopffüsslerové!“

„Poslechněte ho,“ ujistil nerozhodné policisty generál policie Schmidke, který to pochopil první. „Ale ty se nezlob, musím tam jít s tebou!“

„Nastup si tedy,“ pokynul jsem mu.

„Poletíme ke Kopffüsslerům,“ volal jsem do vysílačky Járovi. „Jirka poletí se mnou, ať jsme na tu bestii dva. Zůstaň zatím v Nordenově pevnosti, někdo to tam musí hlídat!“

Policisté se konečně rozhýbali a dovezli nosítka přímo pod dveře vrtulníku.

„Gerto, nechceš pro jistotu zůstat tady?“ obrátil jsem se na Kurtovu mladou ženu.

„Já Kurta samotného nenechám!“ odtušila pevně.

„Jak chceš, ale nemusí to být nic pro tvé oči,“ varoval jsem ji.

„Budu raději v pekle s Kurtem, než o něho umírat strachem.“

„Jak chceš. Nemáme čas, letíme!“

„Zavolal jsem do studia pro kameramana...“ protestoval nerozhodně Kurt.

„Kašli na kameramana!“ rozkřikl jsem se. „Tady jde o celý svět, kašlu na televizi! Jestli to dopadne dobře, nafilmujete to dodatečně, jestli ne, půjdeme ke všem čertům všichni! Doslova, rozumíš? Nechápeš, že se tu každou chvíli může otevřít nadprostor a vynořit eskadra ďábelských letadel? Sodoma a Gomora by proti tomu byla rajská pohoda!“

Povolily mi nervy, jistě, ale situace byla vážnější, než bychom mohli čekat.

„Neboj se, Kurte,“ přitočila se ke svému muži Gerta, „Mám s sebou svou malou kameru, dokážu to zdokumentovat.“

„Zavřít dveře a nahoru!“ zavelel jsem klidněji.

Messerschmidt roztočil svůj pětilistý rotor a odlepil se od letiště Nový Berlín, sledován několika tisíci očí. Dlouho nás ale nesledovali. Modravé kolo propusti kolem nás prolétlo odshora dolů a my jsme se nacházeli nad mořem v dohledu pevniny. Rychle jsem se zorientoval. Byli jsme nad Severním mořem v místě, kde německá sebevražedná atomová střela poslala ke dnu americkou letadlovou loď Nimitz. Na dohled od nás bylo pobřeží a jen pár kilometrů od něho největší podzemní město hlavonožců, legendární starodávná Xijtra.

Kurt se mezitím také rozhlédl a zamířil k pobřeží. Vedl jsem ho dál, k plošině před zadním vchodem Xijtry. Tam jsme také pozvolna dosedli.

Skoro mi vhrkly slzy do očí. Nedoufal jsem, že se do těchto míst někdy podívám a už vůbec ne, jak brzy to bude. I když od našeho odchodu odtud uplynulo už deset let.

„Tati, to je ta tvá Druhá Země?“ zvědavě se mě pro jistotu zeptal Jirka. Samozřejmě, on jediný tu nikdy v životě nebyl, nemohl znát tu zvláštní modrozelenou barvu zdejších lesů. Na Zemi i zdejší stromy časem zesvětlely!

„Jsme na Druhé Zemi,“ řekl jsem mu šťastně. „Netušil jsem. že se mi podaří splnit tenhle slib. A už vůbec ne, jak brzy. Možná uvidíš i Uaxio! Prosím tě ale, a také všechny ostatní, nechte mě s nimi mluvit a nezasahujte do jednání, je to opravdu příliš vážné.“

Alfréd, Kurt, Gerta i Jirka přikývli. Vrtulník už dosedal.

Kopffüsslerové nás očekávali v půlkruhu podél stromů, ale jediný, kdo nám vyplul vstříc, byla Uaxio. Poznal jsem ji okamžitě. Samozřejmě se za těch deset let nezměnila. Ostatně, nejspíš díky hlavonožcům, jsem se moc nezměnil ani já.

„Odešli jste tenkrát příliš náhle,“ oslovila mě. Z tónu jejího hlasu jsem nepochopil, zda mluví vlídně nebo stroze. Možné bylo oboje, skutečně jsme odešli příliš rychle, dalo by se říci, utekli jsme jako malí kluci, kdyby to nebylo podle přání hlavonožců.

„Potřebuješ snad naši pomoc?“ pokračovala.

„Potřebuji, ale nejen pro sebe,“ odvětil jsem rychle.

„Hodně bych se divila, kdybys chtěl někdy něco čistě pro sebe,“ usmála se. Jen já jsem věděl, že se usmívá. Neměla ústa ani mimiku, ale tón jejího hlasu... zkrátka jsem pochopil, že se směje.

„Nejde jen o mě a dokonce ani o lidi Země,“ ujistil jsem ji. „Možná jde i o vás.“

„To je zajímavé,“ odtušila. „Povídej!“

„Pronikli jsme do dalšího světa,“ začal jsem. „Jako jste se dostali k nám, podařilo se nám projít propustí na opačnou stranu. Řekl jsem vám přece, že nezůstaneme sami.“

„Tušila jsem, že se o to pokusíte,“ řekla. „Jak vidím, byli jste úspěšní. Přejeme vám to.“

„Potíž je v tom, že jsme narazili na netvory, kteří jsou velkým nebezpečím pro nás a možná i pro vás. Ukázalo se, že k nám dokáží pronikat, pak byste byli na řadě i vy.“

„Když to říkáš ty, věřím ti,“ zvážněla okamžitě. „To může být pádný důvod vyhledat spojenectví. Měl bys nám ale vysvětlit, v čem bychom vám mohli být prospěšní. Neumíme přece přes vás zasahovat do světa o stupeň dál! Nevíme ani jak!“

„Nepotřebuji takovou pomoc,“ vrtěl jsem hlavou. „Snad to dokážeme i sami. Ale mohli byste nám velice významně pomoci. Potřebujeme se o těch netvorech něco dozvědět.“

„Nic o nich nevíme,“ namítla Uaxio jemně.

„Vím,“ odtušil jsem. „Podařilo se nám jednoho tvora z jejich světa zajmout. Chceme se to dozvědět přímo od něho. Přivezli jsme ho proto sem.“

Uaxio se na mě zadívala velkýma žlutýma očima.

„To není jen tak,“ odvětila po chvíli. „Víš přece dobře, co to znamená. Ten tvor zemře. Jsi si jistý, že si to zaslouží?“

„Uvěříš mému slovu, že patří do skupiny vrahů, která do posledního mláděte vyvraždila celou osadu na Čtvrté Zemi?“

„Jaké Čtvrté Zemi?“ zeptala se rychle.

Musel jsem jí vysvětlit, že za Třetí Zemí je Čtvrtá a tak dál, aspoň osm světů tím směrem. Na Čtvrté jsme zajali netvora, který sem ze Třetí Země přiletěl s ostatními vraždit tamní nebohé bytosti, ale u nás měl smůlu, my jsme se tak snadno zabít nenechali.

Pochopila to ihned. Inteligenci na to měla, i když to slyšela poprvé.

„Je-li tomu tak, jak říkáš, a nemám důvod ti nevěřit, pomůžeme ti,“ slíbila. „Kde máte zajatce?“

Otevřeli jsme nákladní dveře vrtulníku a vynesli ďáblici ven. Dívala se na nás se svým andělským úsměvem, ale už jsem postřehl, že znejistěla. Zdejší konverzaci jsme vedli německy, ale nebyl jsem si jistý, zda nám nerozumí a v tom případě mohla slyšet, že zemře. Nedala to ale najevo.

Nosítka dokodrcala ke vchodu do jeskyně. Vezli jsme je všichni čtyři chlapi, kdežto Gerta si potají vytáhla malou ruční videokameru a natáčela nás. Zachytil jsem to koutkem oka, ale musel jsem se soustředit na ďáblici. Zdálo se mi, že náhle příliš ožila a ačkoliv byla stále bezmocná, o cosi se snažila.

Uvědomil jsem si ještě jeden fakt. Ďáblice tvrdila, že mají zmapovaných osm světů dolů, dva nahoru! Znamenalo to, že byli i tady. Věděla kde je a s kým se dostala do kontaktu. Uaxio se mi nikdy nezmínila o existenci dalších světů, ale třeba o pradávné návštěvě lidí z Třetí Země nevěděla.

Sestoupili jsme do hloubi sídla Xijtra. Uaxio nás dovedla do sálu, osvětleného modrým krystalem. Čekali zde na nás další. Podle představování, zprostředkovaném Uaxio, to byli zdejší odborníci na tuto operaci. Dva veliké tvarované a vyhlazené balvany uprostřed místnosti byly k tomu zřejmě připraveny.

Tefirku, preventivně ode mě omráčenou výbojem quro, rychle vybalili z pout. Opět jsme se všichni až zachvěli nad její andělskou krásou, ale odborníky hlavonožců to nechávalo klidnými. Připevnili ji za ruce a za nohy k velikému, očividně umělému balvanu uprostřed jeskyně. Pevně jí přepásali krk, hlavu upevnili do prohlubně na balvanu, takže se nemohla ani pohnout. Ležela tu, krásná a bezbranná, ale byl to jen dojem, který se brzy ukázal jako chybný. Trochu jsem to tušil, ale ne dost.

„Musím se tě ještě jednou zeptat, naše zákony vyžadují na poslední otázku jasnou odpověď,“ obrátila se ke mně Uaxio. „Jsi si jistý, že tato bytost zasluhuje smrt? Je skutečně vinná ať zločiny, nebo přípravami k nim, které by ohrožovaly tolik jiných, že bude použití sondáže jejího nitra oprávněné? Jsi si jistý, že její sondáž může odvrátit jiné nebezpečí? Pokud si nemůžeš byť i na jedinou z těchto otázek odpovědět, řekni to, jinak by ses stal vrahem bezbranného tvora!“

„Tato bytost se před mýma očima zúčastnila vraždění mnoha nevinných bytostí,“ odvětil jsem pevně. „Dosvědčuji, že je vinna mnohonásobnou smrtí. Spolu se svými krajany se navíc chystá napadnout náš svět a vyhubit nás. Vy byste byli na řadě hned po nás. Vědomosti, které od ní chceme získat, mohou rozhodnout, zda se těm bytostem podaří své záměry uskutečnit. Trvám na zkoumání.“

„Splnil jsi naše podmínky,“ řekla Uaxio. „Nepochybně jde o čas, proto se zaručuji jako druhý svědek. Ručím za to, že bytost zvaná Ota nás do této chvíle nikdy nezklamala. Stavím se za jeho návrh a protože čas letí, přikročte k tomu.“

Hlavonožci obklopili odsouzenou démonku. Usmívala se, ale už pochopila, že se proti ni chystá něco nepříjemného. Náhle začala silným hlasem kvílet, její hlas stoupal do vyšších a vyšších poloh. Spatřil jsem Gertu zacpávat si oběma rukama uši, Kurt i Alfréd se potáceli jako opilí, ale co horšího, všichni hlavonožci se bezmocně zmítali na zemi. Udělalo se mi zle, ale ještě jsem se udržel na nohou. Nečekal jsem už na nic a vyslal proti ďáblici blesk quro. Jirka mě následoval o zlomek vteřiny poté a připojil k tomu svůj elektrický úder. Ďáblice se zajíkla a umlkla. Omráčilo ji to, nemohla pokračovat. Ale ani hlavonožci se neměli k činu, naopak, jakmile se vzpamatovali a vztyčili, dali se na bezhlavý útěk ven ze sálu, dokonce i Uaxio.

„Smrtící frekvence!“ vykřikla na mě ve dveřích.

Dveře byly v Xijtře všechny podobné. Kus skály se pohnul ze svého místa a rachot dosedajícího kamene znamenal, že místnost je neprodyšně uzavřená.

Byli jsme v neveliké místnosti s bojovnicí ďáblů, která měla proti nám velice účinnou zbraň, jak se jistě dalo soudit z panického útěku hlavonožců...

Errata:

10.08.2021 21:58