Vítej, návštěvníku!

Belial Ameata

Návrat byl tisíckrát radostnější než cesta na Varveu.

Jirkova oběť nebyla marná. Místo nepřátelství jsme dosáhli dohody, tím cennější, že to bylo s tefiry původem z Gehenny. Je sice pravdou, že se od těch nejhorších dávno oddělili, nechtěli vraždit a nechat se zabíjet, ale úctě k nám lidem se nenaučili. Až na pár výjimek jako byla Belial. Podle mě byl tenhle obrat na tom nejcennější.

Řídil Jára, já jsem seděl s Belial na sedačkách pro výsadek. Teď už neletěla se zavázanýma očima. Ukázal jsem jí naše schéma vesmíru. Znala je dál než my, za Jedenáctku nazývanou Zerakira do naší mapy doplnila Dvanáctku Juzujgu a Třináctku Wuduhi. Dál to prý nešlo, Třináctka byla svět sopečných ostrovů v neuvěřitelně bouřlivém oceánu a tefirové tam nedokázali postavit další stanice. Prý se o to pokoušeli, ale mimořádně intenzívní sopečná činnost je pokaždé zahnala a všechno jim zničila.

„My to dokážeme, Belial,“ pokrčil jsem rameny.

„Jak, prosím tě?“ podívala se na mě udiveně.

„Tak jako jsme postavili naše retransfery na Gehenně, aniž si jich Árjové všimly. Stejně jsme chtěli projít přes vaše pasti na Vorgyle a Ydlecoge. Věř mi, prošli bychom. Na Čtrnáctku se nejspíš dostaneme přes její měsíc.“

„Nevím,“ vzdychla si. „Zkratka přes měsíc nás nenapadla. Domnívali jsme se, že měsíce k ničemu nejsou a tím to pro nás skončilo. Varvea byla výjimkou, něco jako záchranným člunem.“

„Vidíš!“ usmál jsem se na ni. „Nás napadlo, co jiné civilizace ne. Právě tak jsme zničili Árjá, ale byla to z naší strany nutná obrana.“

„Měli jsme zkrátka štěstí,“ usmála se i ona. „Přiznám se, sama jsem tomu nevěřila, když jsem před Radou tvrdila, jak citelně nás můžete ohrozit. Podle mě jste mohli úspěšně napadnout Varveu, ale nevěřila jsem, že byste zaútočili na Firhoi. Sestřelili bychom vám každý vimaan i bombu. Kdybyste ale prošli přes Vorgyle a Ydlecoge aniž bychom si vás všimli, pak nevím. Buď jak buď, dopadlo to lépe.“

„Dopadlo to výborně jen díky tobě,“ ujistil jsem ji. „Měla jsi geniální nápad, jak vaši Poradní síň uklidnit. Nevím ani, čím bych ti tu službu oplatil.“

Zarazila se, podívala se na mě udiveně a najednou strašlivě zvážněla.

„Poslyš, Oto!“ vyhrkla s podezřením. „Snad si nemyslíš, že jsem to všechno navrhla jen k oklamání naší Poradní síně?“

„To si nemyslím,“ zvážněl jsem také. „Domnívám se, že jsi tu oběť navrhla upřímně. Ale poměry u nás na Zemi se od barbarských dob změnily. My si nebereme ženy jako oběti. U nás je k tomu nutná vůle obou stran. Chuť, ne oběť. Kromě toho je naším zvykem trochu víc se předtím poznat.“

„Řeknu ti tedy o sobě všechno,“ odtušila rychle, ačkoliv i trochu uraženě. „Mohl sis sám všimnout, že jsem to nemyslela jen jako oběť.“

„To vážně neumím posoudit,“ vrtěl jsem hlavou. „Víš, Belial, znal jsem tefirky kmene Árjá, ale byly zákeřné a zlé. Jak mám vědět, co sis opravdu myslila?“

„To se brzy naučíš,“ řekla. „Opravdu chci s tebou zůstat o své vůli. Jsi... jsi jiný než tefirové. S tebou mám pocit, že ti mohu věřit víc než vlastnímu bratrovi. Ten mě má jistě rád, ale nebýt tebe, rozstřílel by mě. Ty jsi mi dal volnost hned jakmile ses přesvědčil, že nejsem vinna.“

„Náklonnost má být oboustranná,“ přikývl jsem. „Vážím si tě, Belial. Nechtěl bych, abys takového rozhodnutí litovala. Není to jednoduché a kdyby to nebylo upřímné, chápal bych to raději jako možnost, která nemusí být naplněna.“

„Ty bys mě nechtěl?“ podívala se na mě tázavě.

„Jako oběť? Ne.“

„A kdyby to nebyla oběť? Já to myslím vážně! Líbíš se mi, jsi jiný než naši, takový přímější, řekla bych i citovější. Vynasnažila bych se, abys se mnou ničeho nelitoval!“

„Vždyť mám, nebo měl jsem, dva syny s jinou ženou!“

„To přece vím od samého začátku! Se všemi tvými ženami se dohodnu! Umím být skromná!“

„U nás není zvykem mít více než jednu ženu.“

„Proč?“ podívala se na mě trochu udiveně. „Co potom dělají ty, na které se nedostane?“

„U nás máme přibližně stejně mužů jako žen a dostane se na každou, která má zájem. Menší část mužů i žen beztak žije bez partnerů, často dobrovolně.“

„Aha,“ zamyslela se. „Promiň, to jsem nevěděla. U nás jsou na jednoho muže obvykle tři ženy, to je základní model rodiny, nejvýhodnější pro všechny. Nečekala jsem, že je tomu u vás jinak, ale když vaše zvyklosti nedovolují víc než jednu ženu v rodině, musím to pochopit.“

Opět se mi zadívala do očí a zdálo se mi, že ji to mrzí, ačkoliv jsem v jejích očích nespatřil ani slzu. Neměl bych ji ale tak trápit, beztak se všechno brzy dozví.

„Vypadá to asi podivně, ale nemám ženu,“ řekl jsem.

„Zemřela ti?“ zeptala se mě tiše.

„Ne. Ale máte i u vás možnost rozchodu od rodiny?“

„Slyšela jsem, že to snad možné je. I když o takovém případu nevím, neschopnost soužití každého strašlivě poznamená a obtížně se to léčí.“

„Mě to potkalo. Matka Jirky a Járy ode mě odešla, jsem teď sám. Synové žili do své dospělosti u ní, až v poslední době se sami rozhodli jít ke mně.“

„Aha,“ zamyslela se opět. „Takže žádnou ženu nemáš a mě by sis vzít mohl. Je tomu tak?“

„Je, Belial,“ přikývl jsem vážně.

„Proč mě tedy nechceš?“ naklonila hlavu ke straně.

„Měla bys o mně vědět všechno,“ řekl jsem.

„Všechno?“ usmála se trochu trpce. „Nepotřebuji vědět všechno, stačila by mi jistota, zda mě také chceš a můžeš si mě vzít i podle vašich zákonů.“

„Vzít si tě podle našich zákonů smím. Asi s tím budou problémy, ale v zásadě nevidím žádnou překážku. Muselo by to ale být opravdu tvé rozhodnutí. Nechci ti ublížit, abys toho pak nelitovala.“

„A tobě... tobě by neublížilo, kdyby sis vzal mě?“

„Kdybys byla opravdu taková, za jakou tě považuji, skutečně si tě vážím, Belial. A navíc jsi na naše poměry až nezvykle krásná. Jsem rád, jestli ti to ze všech pozemšťanů říkám jako první.“

„A vezmeš si mě? Já to chci!“

„V tom případě ano. A rád. Jestli to uspokojí vaši Poradní síň, tím lépe, ale nechtěl bych, aby to byla od tebe oběť. Musím tě ale varovat. Nevíš o mě nic a až se to dozvíš, možná tě to pořádně překvapí.“

„Ať je to co chce, nebude to mít vliv,“ ujišťovala mě.

„Poslyšte, vy dva,“ ozval se Jára z pilotního místa, ačkoliv neměl tušení, o čem hovoříme, mluvili jsme totiž tefirsky. „Něco si nechte na potom, právě přelétáváme hranice Nového Německa!“

Přivítání v Novém Německu bylo srdečné. Zprvu se návratu Belial divili, ale když se dozvěděli pravý důvod, přivítali ji tím víc. Že byli tefirové zákeřnými protivníky a zbyly po nich v Novém Berlíně stovky mrtvých? Ano, ale to byli jiní tefirové, z Gehenny! K Belial byli všichni zpočátku podezřívaví, nevěřili mi, když jsem jí rozepínal pouta, ale jakmile jsem všem vysvětlil, jakou úlohu sehrála v jednání s jejími krajany, přijali ji také nadšeně.

„Bude se u nás muset adaptovat,“ zakončil jsem dlouhou debatu v mém bytě v Novém Berlíně, kde byli nejen naši nejbližší známí, Kurt Werner s Gertou a Alfréd Schmidke, ale spousta dalších lidí. Byl tam i kameraman Neue Berlin TV, kterého si Gerta nenápadně dirigovala. Znamenalo to, že utajení pronikání do paralelních vesmírů vzalo právě dokonale za své.

„Mohl bys jí dát potřebné znalosti sám, umíš to přece, ne?“ navrhl mi bezelstně Jára.

„Tím si nejsem tak jistý,“ znejistěl jsem. „Hlavonožci to vymysleli dokonale, ale jen pro lidi Země. Nevím, zdali to bude účinkovat i na tefiry.“

Belial nám nerozuměla, musel jsem jí aspoň útržkovitě překládat smysl rozhovorů a naopak ostatním, co řekla ona. Ale všechno má konec a k ránu jsme se rozloučili se všemi. Jára se také omluvil a ještě v noci odletěl vimaanem do Čech.

„Takže jsem opravdu tvoje?“ zeptala se mě bezelstně Belial, když jsme v opuštěném bytě zůstali sami. „Pověz mi, jak se u vás dvoří žena muži?“

To už jsem ji ale držel v náručí...

„U nás je tomu obvykle naopak,“ ujistil jsem ji s úsměvem. „Muž se má dvořit ženě. Ale dnes je u nás i v tom směru skoro úplná rovnost.“

Belial, ďáblice uprchlá z pekla... Sice ne ona sama, ale její kmen se před třemi tisíci lety vypravil až na Desátou Zemi, aby unikl bratrovražedné válce na Gehenně. Zůstaly po nich prázdné bunkry chráněné jen automaty, které jsme brzy zničily a dokonale tak zametly stopy po národu Asbeel, početně slabšímu, ale jedinému, který díky své nechuti válčit to peklo přežil.

Má dřívější choť Evička patřila mezi atraktivní ženy, ale celá neměla tolik krásy, co jí měla Belial v jediném úsměvu. Dokonalá tvář, dokonalé tělo, nádherné vlasy, v tom směru jsem neprodělal, spíš jsem měl obavy, že ona nebude spokojená se mnou. Proti dokonalým chlapům z Firhoi jsem vypadal trochu jako neandrtálec. Z toho pocitu mě ale brzy rázně vyvedla, když se začala znovu rozplývat nad tím, jaký jsem jiný jež její krajané.

Došlo mi to. Kdyby byla na Zemi většina žen krásných jako ona, začali by se muži ohlížet po těch ošklivých. Už proto, že by byly jiné. Jakmile jsem to pochopil, naštěstí brzy, stouplo mi sebevědomí a pak už mi nic nebránilo sevřít ji bez zábran v náručí.

Tefirové se prý nelíbají, ale Belial si na to rychle a ráda zvykla.

Zato se rádi hladí tvářemi proti tváři. To se mi zalíbilo. Pak jsme se chvíli zabývali objevováním jeden druhého.

„Byl by to špatný nápad, věnovat se zachráněným tefirským dětem?“ zeptala se mě.

„Není to špatný nápad,“ schválil jsem jí to. „Můžeš se na ně podívat, žijí v mém domě v Čechách. Nemohla by sis přinést z domova něco pro mgýčna? My je nemáme a děti se s nimi nenaučí zacházet.“

„Mám u sebe lékařské přístroje, nevypravím se do neznáma jen s holýma rukama! Ještě jsem ti neříkala, že jsem vystudovaná lazarnice? Říkáte nám snad lékařky, ne?“

„Tím lépe,“ přikývl jsem. „Doufám, že na Firhoi nejsou lazarnice opovrhované jako na Gehenně, ale vážené, jak si to zasluhují.“

„Poslyš, Oto, jak je možné, že o nás víš takové detaily, jako bys žil léta u nás!“ zachytila se té záhady, i když záhady jen pro ni.

„Vidíš, jak by se ti hodilo, kdybys o mně věděla víc?“ popíchl jsem ji trochu. „Věděla bys teď, že jsem dva.“

„Mluvíš sice naší řečí,“ povzdychla si, „a přece ti zrovna teď nerozumím. Co je to za záhadu?“

Vysvětlil jsem jí, že mám v sobě vzpomínky a vědomosti jiné Belial, Naarské, jejíž vypreparovanou mrtvolu teď ukazují v muzeu hlavonožci na Zemi zvané Xijtra.

„Tak proto znáš o nás tolik...“ vydechla, když jsem se svou zpovědí skončil. „Proč ale předstíráš, že o nás nic nevíš? Necháš si ode mě vysvětlovat úplné samozřejmosti... To od tebe není hezké!“

„Nic nepředstírám,“ ujistil jsem ji. „Vím, jak žily tefirky národa Árjů, ale ty se od Asbeelů lišily. Například nemohu nic vědět o vztazích vašich mužů a žen. Árjá přece neměly muže.“

„Chceš říci, že ta první Belial, ta v tobě, nikoho nemilovala?“

„Ne. Nevěděla, jaké to je objímat někoho. Nikdy neměla muže. Neměla ráda nikoho.“

„Jen sebe... chuděrka!“ řekla tiše Belial, ale nezdálo se, že by Naarskou litovala. Slovo chuděrka bylo spíš projevem odsouzení, než soucitu.

„Ani sebe neměla ráda,“ opravil jsem ji. „Byla na sebe stejně tvrdá, jako na jiné. Ze všech citů znala jen nenávist k nepřátelům a pohrdání ke všem ostatním živým bytostem.“

„Chuděrka, žila vlastně vůbec? Patnáct tisíc let bez náklonnosti, co to bylo za život? O Gehenně jsme se učili jako o zemi nenávisti. Myslela jsem, že to jsou přehnané pověsti, zdeformované časem, ale jak teď vidím, ani moc přehnané nebyly. Ještě že je s Gehennou konec!“

„Vidíš? Proto mě musíš naučit, jak je tomu u Asbeelů. Já to vážně nevím. Za to tě naučím několik řečí Země a některým našim zvykům. Nejsme od vás tak odlišní, ale něčím se naše zvyky liší.“

Leželi jsme vedle sebe a dotýkali se, unavení po tom všem, ale v pohodě.

„Když byla postavena první retransferová stanice do vašeho světa,“ vzpomínala Belial na své školní znalosti, „vysílali k vám prý nejhorší darebáky z našeho světa. Čekalo se, že mezi lidmi Země bez pomoci bídně zahynou. Tehdy u vás žili jen neurvalí, drsní primitivové, zabývající se lovem zvěře kamennými zbraněmi. Asi se k vám ale dostali schopní lazarníci, kteří si s genetickými odchylkami pralidí vašeho světa poradili. Menší část přetvořili v cosi kompatibilního s námi a smísili se s vámi. Bylo to ale dávno, více než před padesáti tisíci lety. Původní netknuté obyvatele pak jako neužitečné rychle vyhubili.“

„Na tak vzdálené období naší historie nemáme žádné památky,“ souhlasil jsem. „Podle nálezů soudíme, že někdy v té době vymizeli neandrtálci a nahradil je předek dnešního člověka. To by odpovídalo tvému vyprávění.“

„Jistěže to odpovídá,“ souhlasila. „V té době náš průměrný věk odpovídal zhruba tisíci let, ale časem se to zvýšilo. Naši vyhnanci u vás založili velké říše a vládli jim, ale pak si postavili konvertor a poslali ze msty na Gehennu pár bomb. Následovaly nemilosrdné trestné výpravy, které u vás všechno srovnaly se zemí a z velkých říší nezůstal kámen na kameni.“

„Přežilo to asi dost lidí, aby mohli pokračovat...“

„Lidí snad ano, ale naši vyhnanci zahynuli do posledního. Neuměli zrušit identifikační biočipy, trestné výpravy je podle nich nalézaly a likvidovaly, zpravidla i s okolím. Na lidi Země nebraly ohledy, ale to znáš i z vaší historie, nebyli jste přece jiní... Tenkrát také potopili velkou část pevniny, kde bylo nejvíce našich vyhnanců.“

„Myslíš Atlantidu?“

„Nemohu vědět, jak jste jí říkali,“ usmála se trpce. „Cesty na Kanaán byly potom dlouho zakázány. Opačným směrem jsme tehdy objevili vhodnější světy, ale shora dolů se dá do každého světa zasahovat lépe než naopak a žádný z národů se na ně neodvážil odstěhovat.“

„A přece to jeden národ udělal!“

„Ano, náš,“ přikývla. „Baalové i Árjové vyvinuly silnější štíty i zbraně. Nejprve si je vyzkoušely na sobě, ale naší Radě starších bylo jasné, že je to náš konec. Sestrojili jsme tenkrát neviditelné stroje, ale ty by nás na Gehenně neochránily. Rada vyhodnotila, že nemáme šanci přežít. Našimi stroji bychom nanejvýš zabránili postavit retransfer mezi námi a Gehennou, ale to by nám stačilo a to rozhodlo. Odstěhovali jsme se na Firhoi a změnili Vorgyle a Ydlecoge v dokonalé pasti.“

„Naštěstí jste zavrhli vzájemný boj, zkázu a násilí.“

„Aspoň to,“ souhlasila. „Ačkoliv, nemohli jsme se vzdát násilí úplně. S každým dnem, rokem nebo staletím jsme očekávali předvoj zkázy z rodné Gehenny... Zkáza nepřicházela, ale neznamenalo to nic víc, než že boj mezi národy Gehenny ještě neskončil a žádný vítěz nemá klid na další výboje. Pak jste přišli vy, opovrhovaní Kanaánci. S neuvěřitelnou zprávou o Gehenně, úplně vyhubené do poslední bojovnice... Nediv se, s jakou nedůvěrou tě krajané přivítali, kdybych tam s tebou nebyla a neviděla zkázu na místě posledního bunkru Árjů, nevěřila bych ti také ani slovo.“

„Ani na Zemi ještě není všechno v pořádku,“ řekl jsem shovívavě. „I my máme co napravovat. Také u nás na Zemi se lidé zabíjejí. Možná se i právě v této chvíli někde lidé vraždí, byť ne hromadně ve válce, ale jednotlivě. To nám zůstalo z dob barbarských. Ani my se neohlížíme na nevinné. Někteří tomu říkají vedlejší škody a chápou je jako něco normálního. Na mnoha místech tomu dokonce říkají lidské právo. Já aspoň právo vraždit neuznávám...“

„Na obou našich světech je co zlepšovat,“ usmála se.

Věnovala mi jako dárek tefirské hodinky. Nebyly to ukazatele času, měly jiné funkce. Podle potřeby sloužily jako telefon, kalkulačka, poznámkový blok, fotoaparát, i jako třírozměrná holografická kamera, mnohem dokonalejší než profesionální filmové aparáty Země. Tefirové tomu říkali prostě gunis. Naštěstí mi tefirština nedělala problémy a brzy jsem to zvládl.

Jedno mě ale naplnilo pocitem čehosi nespravedlivého.

Podle Belial by člověk ve své dnešní podobě vznikl na Zemi genetickou úpravou. Tedy prakticky stvořením, jenže jinak, než jsme si dosud mysleli.

Byl by stvořen k obrazu ďáblů...!

Rozhodli jsme se navštívit Druhou Zemi. Přesněji, chtěl jsem seznámit Belial s Uaxio. Potřeboval jsem se jí na hodně zeptat a doufal jsem, že mě Uaxio neodmítne.

Odcestovali jsme na Xijtru jako normální turisté, ale na místě jsem zaostřil pozornost a přivolal si Uaxio. Telepatické dorozumívání hlavonožců fungovalo stále, i když jsem jejich telepatii bezdůvodně nepoužíval. Uaxio dorazila brzy. Kus pláží vyhrazený nedávnými dohodami pozemšťanům hlavonožci nenavštěvovali, ale Uaxio udělala výjimku.

Přednesl jsem jí prosbu, aby mi pomohla rozhodnout, v čem jsme s tefiry kompatibilní a které jejich vymoženosti mohou použít i oni.

„Víš, Oto,“ řekla mi Uaxio vážně, „kdybys byl opravdu dobrý biolog, věděl bys to už dávno. Dali jsme ti tenkrát nezbytné minimum, což ti na běžnou činnost stačí. Asi to byla chyba, zasloužil sis víc. Víme, že sis upravil syny, ale nedáváš to kdekomu, i to je rozumné. Sledujeme vaši lidskou televizi pozorně, takže už víme, že sis přivezl na Zem další tefirku, víme i proč. Kdyby to pomohlo míru, proč ne? Pomůžeme vám radou, jinou pomoc beztak nepotřebujete. Tefirové mají s lidmi Země stejný počet chromozómů a lišíte se jen v několika detailech. Jak jsme zjistili z tvé první kořisti, odlišností je málo. Národ Asbeelů má muže, to znamená, že mu mužské geny nechybí. Můžete se bez obav libovolně mísit a všechno co jsme věnovali vám bude vhodné i pro ně. Naše plodiny jim mohou připadat primitivní, ale třeba se i jim budou hodit. Tacuky potřebovat nebudou, mají vlastní, podobně účinné prostředky, ale neuškodí jim. Také quro jim můžeš dát, to nechám na tvé vlastní úvaze. Měl by ses ale dozvědět více o naší přídavné paměti. Víš, jak ji implantovat do mozku, kde ještě není. Máme ale další druh paměti, říkáme jí brykefem, přenosová. Můžeš ji dát jen tomu, kdo má základní implantát, slouží k přenosu znalostí a po využití se vstřebá. My si tak už po celé tisíce let vzájemně předáváme veškeré vědomosti, proto nepotřebujeme nic podobného pozemským školám a výchovu mláďat zaměřujeme jen na získání osobnosti. Mělo to pro vás lidi zůstat tajemstvím, beztak jste toho zneužili dost, ale teď jsme se rozhodli dát vám více než na počátku. Bude to snad k dobrému.“

Pak se obrátila na Belial a za pomoci mého tlumočení ji trochu vyzpovídala. Byla asi spokojená, protože jí na konci nabídla stejné úpravy a navíc i vědomosti o přenosové paměti.

Belial to udivilo, ale souhlasila. Abychom nečekali dlouho, přivolala si Uaxio jednoho z krajanů s připravenými rouby orgánů. Řekla, že někdo jiný zkrátka trochu počká, Belial je přednější. Belial se nechala uspat a Uaxio jí s mou asistencí dodala paměť, tacuky a quro, tak jako kdysi dávno mně.

„Bude mít s tebou méně práce,“ řekla mi.

Neřekla, jak to myslí, ale natolik jsem už Uaxio znal, abych pochopil její chápající smích. Belial u ní byla v dobrých rukou, pokud se o chapadlech Uaxio dalo mluvit o rukou.

Chapadla nebo ruce, Belial se zakrátko probrala. Náplasti podoby vlhkého mechu ji nepřekvapily, jednu měla v týle pod vlasy, druhou pod levým ňadrem. Tam teď měla jen červené jizvy, které za pár dní zmizí... důležité byly změny uvnitř.

„Oto, to je úžasné...“ rozhlížela se kolem a nedůvěřivě se přehrabávala ve vlastní nové paměti, pro ni jako lékařku to musel být pořádný šok, mít možnost srovnávat svou úroveň medicíny s úrovní cizí nehumanoidní civilizace!

„Teď teprve snad víš to co já,“ usmíval jsem se na ni. „Ba, mnohem víc. Můžeme se vrátit.“

„Nech ji, Oto,“ řekla Uaxio vážně, ale už jsem věděl, že se zase směje, ačkoliv to na ní nebylo znát. Celou tu dobu jsme spolu diskutovali o Firhoi, jejích obyvatelích a možnosti přátelských kontaktů s touto civilizací. Uaxio měla obavy, když uslyšela o přetrvávajícím pocitu nadřazenosti lidí Firhoi nad ostatními, ale podle Belial usoudila, že je to otázka času, kdy se i oni naučí uznávat ostatní bytosti.

„Přijeli jste jako turisté, přece neodjedete bez vykoupání v moři? Kdy se sem zase dostanete?“

Rozloučili jsme se zase přátelsky. Uaxio spěchala kamsi do západního Pruska, což tady nebylo v Evropě, my dva jsme se vypravili užít si trochu plavání v moři mezi ostatními turisty.

Ať si tohoto světa trochu užijeme...

A opět cestování, tentokrát do Čech.

Poslal jsem Evičce zprávu o Jirkově smrti, ale odpověď jsem nedostal. Mohlo to znamenat, že buď byla tak zdrcená, nebo neměla zájem. Nedivil bych se, kdyby ji to sebralo, Jirka byl přece i její dítě. Čekal bych, že se bude zajímat o podrobnosti, připravoval jsem se na další nepříjemné setkání. Ačkoliv jsem se necítil vinen, mohla mi vyčíst všechno možné. Jirka si účast na svém posledním letu vyžádal, nemohl jsem přece trvat na tom, že budu všechny výzkumné kroky podnikat sám.

Evička ale neodpověděla. Dobrá, takže nezájem... Odložíme to ad acta.

Zato Belial se bouřlivě přivítala se svými pradávnými krajankami, žijícími v Čechách.

Děvčátka rychle pochopila, že Belial patří ke mně. Mě měla ráda a Belial se jim věnovala více než jsem čekal. Tím lépe! Tady by bylo všechno v nejlepším pořádku.

Konečně mohla také vybalit své přístroje. Zkontrolovala si hned několik tefirských dětí, pro které to bylo zajímavé vytržení, a spokojeně sklapla kufřík.

„Jsou v pořádku, až na trochu zdegenerovaný základ. Musím přiznat, Uaxio měla pravdu. Chybí jim mužská část genetického kódu. Ale to se časem srovná, až se přestanou klonovat. Řekla bych, že se Árjům experiment nepodařil. Zbavit se mužské části genetiky znamenalo otevřít dokořán dveře degeneraci. Ještě že ten stav trval krátce! Po dvaceti pokoleních by se začal projevovat a nakonec by jejich potomci skončily v demenci. Tohle se ještě může srovnat.“

Zkusil jsem mezitím sehnat Járu. Podařilo se mi to, ale ne přímo, jen přes jeho kamarády. Slíbili, že mu vyřídí, aby se u nás co nejdřív objevil.

„Máme teď pro sebe trochu volna,“ ujistil jsem Belial.

Objednal jsem si létající autobus typu Messerschmidt, abychom mohli s dětmi podnikat výlety po vlastech Českých. Zamýšlel jsem s nimi navštěvovat postupně jednu zajímavost po druhé.

„Na tak malém kusu země máte hodně památek,“ zhodnotila Čechy Belial. „Ale je vás nezřízeně moc. Taková hustota lidí nemůže být zdravá. Měli byste se postarat, aby se vám to nevymklo z rukou.“

„Jsou na Zemi místa, kde je to i horší,“ ujistil jsem ji.

„No právě!“

„Už jsme s tím začali,“ řekl jsem a seznámil ji s řízením populace pomocí brudete, šťávy z plodů, vyvinutých k tomu účelu hlavonožci. „Uvažuji také s osídlením Ribge. Může se tam odstěhovat spousta lidí, na Zemi se opravdu mačkáme jeden přes druhého. Ribge je svět příjemný asi jako Firhoi. Skoro se divím, že jste se neusadili tam a trmáceli se dál.“

„Ribge byla příliš blízko u Gehenny,“ vysvětlovala mi, ačkoliv mi to bylo také jasné. „Mezi Ribge a Gehennou jsou navíc tři obydlené světy, tam jsme nemohli instalovat nebezpečné pasti. Potřebovali jsme získat více času, než nás ti z Gehenny objeví a napadnou. Firhoi byla ze všech hledisek nejlepší.“

„Nechali jste tam ale Gehenně na pospas světy Pegsda, Cifuri a Loaneb.“

„Jejich obyvatelé měli prostě smůlu,“ pokrčila rameny Belial. „Dovedeš si snad představit mentalitu našich předků, uvažuj chvilku jejich způsobem. Víš dobře, že jsme se na domorodce nikdy neohlíželi, ostatně, zbytky tohoto způsobu uvažování jsi poznal i na sobě. Domorodci by spouštěli pasti předčasně. Ne že by je naši předkové litovali, ale pasti by ztrácely účinnost a to rozhodlo. Proto nebyly pasti ani na Ribge, kde jsou zvířata. Naše tehdejší Poradní síně se rozhodovaly ve stínu války na Gehenně a na domorodcích jim nezáleželo, šlo o přežití nás samotných. Pevně doufám, že se to změní.“

„Budeš mít na tom určitě zásluhu,“ uznal jsem jí to.

„Zásluhu...!“ vzdychla si. „Víš, i to je jinak. Ráda ti přiznám, myšlenka s politickým sňatkem mě napadla jen proto, že jsem horečnatě uvažovala, jak naše světy sblížit. Nejen kvůli míru, ačkoliv taky, především kvůli tomu, aby mi nikdo nebránil... Byla jsem v té době rozhodnutá jít s tebou, jen jsem... nevěděla, jak do toho. Uznej, ten nápad byl přece báječný! Spojit vyznání lásky se službou zemi, nikdo nemohl protestovat! Všichni kromě mě to brali jako oběť. Vždyť ani ty jsi to hned nepochopil!“

„Nepochopil, ale neříkám, že nejsem rád,“ popadl jsem ji kolem pasu a zatočil se s ní.

„Počkej,“ snažila se mi vyklouznout z náruče, „Uaxio nám oběma dala něco navíc. Hned u ní mě napadlo, abych pro tebe připravila jednu z nových pamětí. Předně se s nimi musíš naučit zacházet, ale hlavně, připravím ti všechno, co bys měl vědět o nás Asbeelech. Aby ses nespoléhal na falešné znalosti té Naarské Belial z Gehenny. My jsme jiní! Nechci se příliš vychloubat, ale opravdu jsme lepší!“

„Já to přece vím nejlépe,“ přiznal jsem.

Errata:

10.08.2021 21:58