Druhá parta

Večer přiletěl Jára a k mému překvapení nebyl sám. Jeho Messerschmidt byl přeplněný mladými lidmi a když přistál na zahradě vily, vyrojilo se jich ven osm. Šli jsme je uvítat a Jára se hned pustil do představování.

„Vezmeme to podle stáří,“ rozhodl. „Nejstarší osobou je Belial Ameata. Je to nefalšovaná ďáblice z pekel, už trochu převychovaná, ale nenechte se tím zmýlit. Narodila se deset mimoprostorů od nás a před sto padesáti lety. Věk se u žen sdělovat nemá, ale tady se pravda říkat bude a basta fidli, ačkoliv to pro jistotu zaokrouhluji na nejbližší půlstoletí. Následuje můj otecko Ota Vávra, taky ostřílený kozák, protřelý všemi známými mimoprostory, Čech jako my všichni s výjimkou Belial. Už mu je taky hodně přes padesát, ačkoliv na to nevypadá, ale i s tím se budeme muset smířit. Nejstarší Němci, co žili s Hitlerem za hradbou mimoprostoru od konce Druhé světové války, mají dnes i přes sto dvacet let a vypadají na třicet. To je holt ten mimozemský medicínský pokrok!“

„Trochu to zkrať,“ domlouval jsem mu jemně.

„Proč?“ usmál se. „Pokračujeme. Mě znáte všichni, takže jen stručně, říkejte mi Jára, prosím. Slečna vedle mě je moje nastávající Ivanka. Pozor, pánové, nesahat, je to první elektrická žena na světě! Dnes už není jediná, ale stihl jsem si ji zelektrizovat dřív než táta svou ďáblici, takže prvenství Ivance žádná sebrat nemůže! Dalšího do party elektrických úhořů máme Rosťu, potom Pavla...“

„Járo! Uaxio říkala, že smíme upravovat nejvýš dva lidi najednou! Kolik jsi jich...“

„Nejprve já Ivanku a Pavla. V následujícím cyklu jsme už na to byli tři. Ivanka je ale dáma, takže jsme na ni naložili jen poloviční zátěž.“

„Trvá to týden!“ vybuchl jsem.

„Nepopírám to! Asi jsme s tím začali dříve, než sis toho všiml. Neboj se, Ivanka i Pavel měli dost času, aby se vzpamatovali. Poslyš, tati, uznej konečně, že co jsme dělali, nebyl podnik pro tři lidi. Když jsme přišli o Jirku, bylo jasné, že máme jedinou možnost jak pokračovat, asice rozšířit naše řady. Začal jsem s tím hned jak to šlo a nemusíš se obávat, za všechny ručím.“

„Rosťa má Moniku, Pavel Renátu a Zdeněk Janu,“ představil v krátkosti i zbytek své party. Současně přiřazoval, která dívka ke komu patří.

„Dobrá, ručíš za ně, ať je po tvém,“ ustoupil jsem.

Naopak se dozvěděl o vlastnostech nových paměťových implantátů od Uaxio a Jára hned Belial přemlouval, ať nové znalosti rozdá všem, budou se jistě hodit.

„Nejprve je dá mně,“ zarazil jsem ho. „Dá mi je včetně svých vlastních vědomostí, abychom se co nejvíc dozvěděli o jejím světě Firhoi. Já k tomu přidám znalosti z oboru strojů Gehenny a teprve tenhle mix vědomostí dostanete všichni.“

„To by vlastně bylo ještě lepší!“ zajásal Jára.

Belial byla samozřejmě pro a už s tím začala, za uchem se jí červenala bradavička velikosti čočky. Až zmodrá, bude zralá a sama odpadne, podobně jako napité klíště. Stačí si ji přilepit za uchem, přichytí se a její obsah brzy beze zbytku do kůže vsákne.

„Druhá věc bude dohodnout se s Firhoi,“ pokračoval Jára. „Kdyby implantát od Belial obsahoval řeč jejích krajanů, jednalo by se nám s nimi lépe. Samozřejmě bychom mohli postavit řetěz retransferů souvisle až do Firhoi, ale proč to nenechat na nich, když už je tam mají? Radši bych s jejich svolením i pomocí zaútočil na nešťastnou Třináctku Wuduhi, přes kterou se nedostali. Podle mě jde o jedno, objevit klidnější místečko, aspoň jeden ostrůvek, i kdyby byl na severním nebo jižním pólu. Umístíme-li tam náš osvědčený podzemní konvertor, přenese nás na Čtrnáctku, kde s pomocí tefirů Firhoi postavíme retransfer směrem nahoru. Pak nás na Třináctce nemůže rozházet ani výbuch konvertoru.“

„Dobře promyšleno, jen mě napadá, co když na Třináctce konvertor přece jen nepůjde postavit?“

„Pak máme dvě možnosti. Buď prohlásit Třináctku za mýtické Desky, kterými kniha nadprostorů končí. Jiná možnost je obejít ji přes Měsíc. Všimněte si, že právě Čtrnáctka má být dalším světem s vlastním Měsícem a jako jsme přešli z Šestky přímo na Desítku, můžeme to zkusit dál. Měsíce nám pomohou překlenout neschůdné světy. Co ty na to, tati?“

Nakreslil přede mnou své hypotetické schéma.

„Vypadá to docela dobře,“ pochválil jsem to. „Možná by stálo za pokus propojit náš Měsíc na měsíc Šestky. Ušetřili bychom si nebezpečnou cestu přes Gehennu, víte dobře, že přitom pokaždé na Zem i na Pegsda proniká něco radioaktivity. Přinejmenším by se tím na Zemi uklidnila veřejnost.“

„Vyzkoušet to můžeme,“ mávl rukou blahosklonně Jára. „To nás nezabije. Máš pravdu, aspoň by ekologové přestali rýt do mimoprostorů. Mám nápad, rozdělme se, nebude to nadlouho. Já a Ivanka si zamlouváme Třináctku, už proto, že to napadlo mě. Ty bys měl být tedy na Měsíci.“

„Ale ale,“ usmál jsem se. „Kdo nám to tady přebírá velení? Co když mám úplně jiné plány?“

„Tak sem s nimi, my ti je rozmetáme a jedeme dál!“

„Nerozmetáte,“ ujistil jsem ho. „Mám plán vynechat na nějakou dobu mimoprostory úplně. Podívej se, další světy nám neutečou a my máme ohromný úkol, řádně vychovat tefirky ze Třetí Země Gehenny, aby se z nich staly slušně vychované dívky. Máme nejvyšší čas věnovat se jim naplno. Nechci všechno nechávat na současném personálu. Zatím jsme jejich výchově moc nedali, byla to ale mimina. Teď je právě doba, kdy ty děti začínají chápat svět. Musíme jim dát nejen zdravotní péči, ale především lásku a výchovu. Já i Belial se k tomu cítíme schopní, proto se tomu věnujeme plně. Rozumíš?“

„No... trochu,“ řekl zklamaně Jára. „Chápu, tati, ačkoliv jsi mně a Jirkovi taky moc lásky nedal.“

„Nepleť se, Járo,“ zvážněl jsem. „Nejdůležitější dobu jsem s vámi byl. Němci nás rozdělili, ale to už byla jiná záležitost, nezáviselo to na mně. Musel jsem dokončit poslání na Druhé Zemi, které jsem si také nevybral, ale nemohl jsem od toho utéci. O vás se starala matka, ale nejdůležitější období se mi podařilo být s vámi. Tyhle děti nemají otce ani matku a navíc se jich lidé bojí. Nemůžeme je v tom nechat bez pomoci.“

„No dobře, tohle ti asi nerozmetáme,“ uznal. „Použijeme tedy klasickou indickou metodu, necháme to na Indy.“

„Kromě toho, jak jistě víš, Belial je lékařka. Chtěla by se trochu věnovat nám, lidem Země. Na to ale také potřebuje klid.“

„Proč?“ nedůvěřoval Jára. „Nemáme vlastní doktory?“

„Belial tvrdí, že vzrůst průměrného věku lidí díky küfferlinu nebyl vzhledem k možnostem našeho genetického základu dost výrazný. Myslí si, že zde musí být nějaká větší chyba, dokonce se obává, že prehistorická a navíc úmyslná. Podle pověstí byl lidský věk dříve delší. Podle Bible se Metuzalém dožil více než devíti set let. Zvykli jsme se dívat se na to jako na pověst, na pohádku, ale mohla to být skutečnost. Proč se tedy lidský život tak zkrátil? Nemohou za to tefirové? Nedá se to vyloučit, odedávna přece lidi Země pozměňovali. Pravdu se už nikdy nedozvíme, ale kdyby Belial objevila příčinu předčasného stárnutí lidí, mohla by ji odstranit a napravit tím, co její předkové na Zemi pokazili...“

„Ať se na to tedy podívá, třeba to dokáže,“ povzdychl si Jára. „Už ale vidím, to zas bude protestů! Zastavte genetické úpravy! Pryč s nepřípustným zasahováním do genetiky lidí!“

„Můžeme to nechat na dobrovolnosti,“ usmál jsem se. „Nebudeme nutit nikoho, kdo bude proti.“

„Jenže to bude další problém. Stoupne-li průměrný věk lidí ne na dvě stě let, ale na tisíc, nevejdou se brzy na Zem!“

„Lidé Země budou muset i tak omezit porodnost, především v regionech, kde je neúnosně vysoká. Máme tu navíc zadní vrátka, Ribge a Vorgyle.“

„Neexistuje svět, který by nebylo možné přeplnit!“

„Regulace porodnosti bude nutností tak jako tak. Víme o třech volných světech. Některý si mohou nárokovat tefirové z Firhoi, asi by měla zůstat rezerva pro Pegsdy, Cifuri a Ciropegy, ale kdo vlastně ví, kolik vhodných prázdných světů paralelní vesmíry ještě skrývají?“

„Dobře, dáme se do nich. Pospěšte si s těmi pamětmi, ať se domluvíme s tefiry z Firhoi!“

„Zatím si připravte stroje,“ připomněl jsem jim. „Ať vás pak nebrzdí opožděné dodávky. Peníze nerozhodují, máme dost prostředků sami a navíc sponzory.“

„No, dobrá,“ skončil smířlivě Jára. „Naučíš-li nás řeč tefirů z Firhoi, vyjednáme to s nimi i bez tebe. Ty s Belial jste tam beztak svůj díl udělali, nemusíte být u všeho. Můžeme začít spojkou přes Měsíc na Šestku, ať ji máme za sebou.“

Rozdělili jsme se tedy. Já a Belial jsme začali s tefirkami, Járova parta se dala do konvertorů. První chtěli postavit na našem Měsíci, ale hned zpočátku tam narazili. Stavbami na Měsíci se zabývalo několik pozemských společností a nemínily mezi sebe nikoho pustit. Járova parta ještě ani nezačala a už měla na krku několik žalob u amerických soudů. Ukázalo se, že pár podnikavců si už dávno nechalo pozemky na Měsíci zaregistrovat na sebe. Teď se začali domáhat svých práv a za pronájem požadovali nehorázné částky v milionech dolarů. Horší bylo, že jim to americké soudy obratem uznaly, společnosti Vávra Interstellar uložily pokutu dvou miliard dolarů a povinnost buď začít platit nestydaté nájemné podle požadavků oprávněných vlastníků, nebo zaplatit jen pokutu a sporné pozemky ihned vyklidit.

„To snad není možné!“ přišel za mnou Jára. „Chápu, že nás chtějí znemožnit, ale nečekal jsem, že jim tu nehoráznost nějaký soud uzná. Co s tím, tati, uděláme? Máš s americkými soudy zkušenosti, ne?“

„S jejich soudy jsem měl vždycky problémy,“ odtušil jsem. „Mám ale nápad, jak je odstavit.“

„Sem s ním!“ vyskočil Jára.

„Je docela prostý, jako každé Kolumbovo vejce, kterých už jsme museli nakřápnout víc. Postavte tam konvertory dva. První načerno na některém zaknihovaném pozemku, ten potom demontujete.“

„Chceš jim ustoupit, tati? Vždyť je to vyděračství! Žádný soud kromě amerických jim nemůže dát za pravdu!“

„To je sice pravda, ale americké soudy jsou pověstné tím, že americké zájmy prosadí kdekoliv, i na Měsíci.“

„Američané přece kdysi podepsali dohody, že žádný stát na světě nemůže vlastnit nic na Měsíci ani na okolních planetách!“

„Stát přece nic nevlastní, tohle jsou soukromé společnosti a jednotlivci!“

„To je snad jedno!“ vztekal se Jára.

„To není jedno,“ vrtěl jsem hlavou. „Na soukromníky se úmluvy nevztahují a vidíš sám, americké soudy jim to uznaly a ostatní soudy na světě si nedovolí rozhodnout jinak!“

„Mám opravdu chuť dát si na sebe zaknihovat všechny planety v dosud objevených paralelních vesmírech a nepustit tam žádného Američana!“ vybuchl Jára.

„Dobrý nápad,“ přikývl jsem. „Ale teď jde o Měsíc. Tam nám hrozí konflikt jako hrom, vidíš sám. Přitom si myslím, že půjde obejít. Jednoduše a prostě.“

„Sem s tím!“ opakoval.

„Prvním konvertorem se krátce podívejte, kam jdete, nebylo by vhodné, abyste na druhé straně měli nějaké pohoří. Pak mezi těmi Měsíci vyměňte kruh o průměru dvaceti kilometrů, do hloubky aspoň tří kilometrů. Území, na které si dělají nárok Amerikáni, se přesune na Měsíc Šestku, na našem Měsíci se ocitne stejný kruh z Měsíce Šestky. Ten kruh si hned poté nechte zaregistrovat na sebe. Amerikánům tím věnujete kus jiného vesmírného tělesa a vy budete mít na našem Měsíci pevný bod, po kterém na Zemi tak toužil Archimédes.“

„Kolumbovo vejce!“ vykřikl nadšeně Jára. „Tati, tys na to přišel! Až na to, když mají na sebe zaknihovaný kus území, bude jim přece jedno, jestli jsou tam horniny z vesmíru Jedničky nebo Šestky.“

„Ba ne, totéž se stalo nedávno s Novým Německem a Brazílie ten soud prohrála. Americké soudy to musí brát jako precedens. Neboj se, silou to už nikdo řešit nebude.“

„A kdyby ano?“

„Není na Zemi síla, aby se úspěšně postavila dvěma vimaanům,“ řekl jsem tiše, ale odhodlaně.

„Príma,“ oddychl si Jára. „Ještě řekni, co máme dělat s tou pokutou. Dvě miliardy dolarů pro nic za nic, to je taky trochu moc.“

„To je opravdu tak přemrštěná částka za kus prázdného pozemku, že to neprojde ani u odvolacího soudu. Odvolejte se hned k Nejvyššímu soudu USA, aby už nešlo odvolat se výš.“

„A kdyby to Nejvyšší soud potvrdil?“

„Poletím tam s vámi,“ řekl jsem. „Kdyby se mi zdálo, že to chtějí potvrdit, zacvičím s nimi. Mám v záloze něco, co je dokonale vyvede z míry. Ustoupí nám. Sami ještě netuší, jak rychle a rádi!“

„To jestli dokážeš...“ pochyboval Jára...

Ale pochopil a ustoupil.

Jára odletěl a já jsem se s Belial opět věnoval tefirkám.

Byly to kouzelné děti. Osmnáct zlatovlásek, jedna jako druhá. Začali jsme je učit od jednoduchých dětských her ke složitějším. Byly čím dál vyspělejší. Řešili jsme jejich drobné problémy, spory o hračky, dětské odstrkování, které se nesmí zanedbat, aby nepřerostlo z nevinného do vážného. Každá díávenka se musela naučit respektovat druhé a všechny měly mít smysl pro spravedlnost. Zatím s nimi problémy nebyly, zdálo se, že to půjde. Belial jim sloužila za vzor, říkaly jí maminka. Mě měly rády od začátku a ještě víc mé pohádky. Vila zvonila smíchem a pohodou.

Pohoda ale nemohla trvat věčně. Přerušil ji Jára kvůli nové podivuhodné skutečnosti. Vrátil se z Měsíce, kde jeho parta celé tři neděle stavěla konvertor.

„Máme, co jsi chtěl,“ řekl zvesela, jakmile na naší zahradě vystoupil z Messerschmidtu. „Kýžené pevné místo na Měsíci je naše. Podařilo se nám vyměnit dvacetikilometrový kruh s dalším Měsícem. Nikdo to nemůže zpochybnit, vyměněná hornina má úplně odlišnou barvu. Na šedivém Měsíci je ta veliká krvavá skvrna znát až ze Země!“

„Počkej, jak to?“ zarazil jsem se. „Měsíc u Šestky je přece skoro stejně šedý jako ten náš!“

„Máš pravdu,“ přikývl Jára. „Dostali jsme se totiž na úplně jiný Měsíc než Měsíc u Šestky Země, Loaneb. Schéma paralelních vesmírů dostalo právě další pořádnou trhlinu. Ta další Země není Loaneb. Jsou na ní obrovská města, v noci svítí jako lampióny. Je tam rozvinutější civilizace než jakou mají Ciropegy. Na Měsíc snad ještě nelétají, ale podle mě k tomu nemají daleko.“

Nakreslil mi rychle nové schéma.

„Jestli předpokládaná spojka z našeho Měsíce na Měsíc Šestky vede úplně jinam, zpochybňuje tím i spojku od Desítky Firhoi ke Čtrnáctce.“

„A safra,“ povzdychl jsem si. „Kam to vlastně vede?“

„Neodvažuji se hádat, kam to vede, nevím. Z Jedničky rozhodně ne na Šestku Loaneb. Budeme to muset zjistit.“

Belial mi konečně předala vybrané vědomosti. Pečlivě je naskládala do pupínku velikosti třešňové pecky, který jí pět dní rostl za uchem. Bylo v něm všechno, co se nám rozhodla dát, na takovou pecičku toho bylo až dost.

Převzetí vědomostí nebylo tak drastické, jako přenos prvních paměťových implantátů. Stačilo na krátkou chvilku přiložit pupínek na kůži za uchem. Pupínek se okamžitě přilepil, stejně snadno, jako se dal odloupnout na straně dárce, kde po něm zůstalo malé rudé místečko, ale i to rychle bledlo. Vsakoval se neuvěřitelně rychle a po čtvrt hodině zmizel. Belial mě ujistila, že bude trvat několik hodin, než buňky projdou s krví do mého paměťového implantátu. Až pak mi začnou sloužit.

Stalo se to během spánku. Ráno, když jsem se probudil, usmál jsem se na Belial, spící vedle mě. Znal jsem teď všechno, co mi připravila. A nebylo toho málo. Strukturu společnosti Firhoi, její zvyky a obyčeje, jazyk, který se trochu lišil od tefirštiny Belial Naarské, ale i nové znalosti od hlavonožců, především o tom, jak pěstovat a používat přenosovou paměť brykefem. Navíc mi k tomu přibalila vlastní vědomosti, týkající se lékařské vědy na Firhoi.

Bylo toho hodně. Ihned jsem se dal do pěstování dalších paměťových implantátů. Vědomostních implantátů jsem mohl na rozdíl od těch dřívějších pěstovat více současně, takže bych mohl zásobit celý Járův tým. Některé znalosti jsem ale pěstoval speciálně pro Belial.

Byla také první, kdo převzal první implantát. Po probuzení následujícího rána, když se jí všechno v hlavě usadilo, podívala se na mě ještě udiveněji než prve.

„Tohle všechno jsi věděl... netušila jsem, co vědomostí jsi měl o nás i o našich předcích!“

Pravda, takhle to bylo lepší. Teď se mi Belial zdála tak blízká, jako kdyby vyrůstala někde přímo v sousedství. Tím krásnější se nám oběma jevil náš vztah, původně přece jen trochu umělý. Potřebovali jsme příklad, že to půjde a našli jsme jej.

K soudu do Spojených států jsem jel s Járou. Američané to brali jako senzaci, ale nezdálo se mi, že bychom měli jejich sympatie. Většina nám upřímně přála prohru a někteří to před soudní budovou dávali hlasitě najevo. Proč? To jsem netušil, ale od začátku se k nám stavěli odmítavě. Souviselo to s odmítnutím loutkové vlády Nového Německa, dosazené z Ameriky? Ta vláda by udělala z Nového Německa poslušný satelit Spojených států, potíž byla, že tam v tehdejších podmínkách prostě vládnout nemohla. Nikde nemůže dobře vládnout někdo, kdo o dané zemi vůbec nic neví.

Poslední sympatie Američanů jsem ztratil odmítnutím služeb amerických advokátů, kteří se přímo předháněli v nabídkách v očekávání velkých peněz, o které by v tom sporu mohlo jít. Měl jsem ale jiný plán než se hrabat v záludnostech amerického práva. Nepotřeboval jsem je.

Na soudním stání jsem klidně vyslechl obžalobu z neoprávněného vniknutí na cizí pozemek, dal si vyčíslit finanční požadavky žalující strany a pak klidně oznámil:

„Skutečně se tento soud domnívá, že k vlastnictví pozemků na kosmických tělesech stačí zajít si na libovolný úřad na Zemi a podat si registrační přihlášku? Podle mezinárodních dohod platí, že žádný stát světa nebude uplatňovat nárok na žádné kosmické těleso!“

„Nejde o nároky státu, ale o nároky soukromých osob! Na ně se mezinárodní dohody nevztahují. Soud Spojených států hájí výlučně oprávněné zájmy amerických občanů!“ oponoval mi žalobce.

„Dobrá,“ připustil jsem. „Rozhodnutí soudu se podřídím, čekám, že bude spravedlivé. Včas se ale soudu zeptám: opravdu se domníváte, že je přípustné a spravedlivé zabrat půdu na jiném kosmickém tělese z jiného kosmického tělesa, dokonce aniž by se tam dotyčná osoba ukázala?“

„Pro účely registrace to není relevantní. Rozhodující je datum podání přihlášky!“ vyskočil ihned advokát žalující strany.

„Námitce se vyhovuje,“ děl rozvážně předseda soudu, netušíc, co bude následovat.

„Pro mě nebude problém vyklidit do tří dnů sporné území na Měsíci ani zaplatit pokutu ve výši dvou miliard dolarů žalující straně,“ opáčil jsem klidně. „Podstatně větším problémem bude pro vás vyklizení území Spojených států amerických, které všichni celá staletí neoprávněně užíváte! A také zaplacení patnácti trilionů dolarů pokuty včetně úroků! V zastoupení kmene Asbeelů teď žaluji Spojené státy o neoprávněné užívání území severní Ameriky,“ vznesl jsem požadavek, který vzal dech všem.

„Jako výraz dobré vůle vám nabízím pronájem tohoto území za cenu pěti set miliard dolarů ročně. V přepočtu to zhruba odpovídá ceně, kterou za pozemky na Měsíci požadujete Vy,“ dokončil jsem.

Bomba by určitě natropila více rachotu, ale překvapení soudu by možná bylo menší.

„Klid! Ticho, prosím! Klid!“ uklidňoval předseda soudu dav zvědavců i reportérů v přeplněné soudní síni. „Uvědomujete si, pane, co to je za nesmysl?“

„Jaký nesmysl? Podle smlouvy mezi Asbeely, Baaly, Árjá a Arbooly, řádně sepsané roku čtrnáct tisíc tři sta dvanáct před Kristem, patří severní Amerika, tedy území Spojených států, Mexika a Kanady, pouze Asbeelům. Z pohledu priorit je ta smlouva, uzavřená ve světě Gehenna, starší než jakákoliv smlouva lidí Země. Přitom nebyla za dobu trvání žádnou ze zúčastněných stran zpochybněna. Kosmické těleso Země si kdysi rozdělili obyvatelé jiného kosmického tělesa, Gehenny. Rozdělení Měsíce je stejného druhu. Buď tedy prohlásíte obojí za nesmysl, nebo obojí uznáte, jinou cestu prostě nemáte.“

„To je přece absurdní!“ vyskočil advokát žalobce. „Všechny dohody z tamtoho světa jsou dávno promlčené!“

„Naopak, vážený pane!“ ujistil jsem ho. „Ta dohoda je naopak po dobu šestnácti tisíc let dodržovaná, to je déle, než trvání jakékoli lidské civilizace. Mimochodem, podle ní mají Asbeelové na tom území i právo neomezeného lovu lidí, doufám jen, že je nebudou chtít uplatnit. Kausa Měsíc je stejného druhu. Chcete uznat nároky, vzniklé stejným způsobem? Souhlasím, je absurdní, aby něco takového platilo, ale nemůžete odpírat Asbeelům stejné právo, jaké požadujete pro sebe.“

„Kausa Měsíc se týká výhradně našeho vesmíru, kdežto Asbeelové jsou součástí vesmíru jiného!“

„Což je irelevantní, jak jste mi právě před chvílí vysvětlili. Rozhodující je datum dohody a priorita podání,“ parafrázoval jsem jejich slova. „Obávám se ale, že váš rozsudek bude rozhodující pro samu další existenci Spojených států. Uznejte právní nárok Asbeelů a nepostačíte se divit! Budou stejně tak hájit své oprávněné zájmy na kterémkoliv místě vesmíru a mají dost prostředků, aby se domohli svého.“

„Uvědomujete si, že jste se otevřeně postavil proti lidem Země? Spojil jste se s nepřáteli lidstva!“

„Spojil jsem se s bývalými nepřáteli lidstva,“ zdůraznil jsem. „Uzavřel jsem mír, zažehnal válku a tak jsem ukončil pradávné nepřátelství. Přesvědčil jsem je, aby nás respektovali. To neznamená, že nám budou tolerovat neslýchané kroky, jako jsou zábory ve vesmíru. Budete-li tvrdošíjně vyžadovat jejich platnost, uznáte současně platnost smluv mnohem starších a pro lidi nevýhodnějších. Můžete být rádi, že jsem vás varoval ještě včas před přijetím neuváženého rozsudku. Ten by totiž automaticky znamenal zánik Spojených států! V těch dohodách mimo jiné stojí, že žádný účastník nebude dělat globální změny, jako srovnávání kontinentu do planiny, ale to se netýká omezených lokalit, jakými jsou území velkých měst. Asbeelové by mohli žádat odstranění New Yorku, Washingtonu, Los Angeles a mohou to provést. Prostředky na demolice mají a podle dohod se na lidi Země ohlížet nemusejí.“

„To je příšerné! Co vlastně od nás požadujete?“ zeptal se stručně předseda soudu.

„Požaduji, aby se Spojené státy okamžitě a bez výjimek zřekly veškerých nároků na kosmická tělesa, ať jde o zájmy státu či jednotlivců. Nejde jen o Měsíc, uvědomte si to. V současné době známe třináct světů a pět měsíců. Sedm Zemí a jeden Měsíc jsou dnes obydlené. Některé jsou životu nebezpečné, u zbývajících musíme jejich využití nejprve dojednat. Ale ne tím, že si je nějaký podnikavec zaregistruje a i když je sám využít neumí, bude v tom bránit jiným. Obávám se, že jurisdikce jednoho státu jednoho světa na to nestačí, musíme se dohodnout na meziplanetární úrovni. Na kosmických tělesech včetně Země musíme zajistit něco podobného svobodným přístavům. Parcelování Měsíce soukromníky Země je prostě nepřijatelné nejen vůči lidem Země, ale i vůči bytostem mimo Zemi. Využití kosmických těles musíme dohodnout jinak. Časová priorita podání přihlášek nesmí mít vliv, to bychom se mohli dočkat opravdu nemilých překvapení. Jednání o kosmu se musí vést v jiném duchu než o smlouvách Země.“

„Myslíte si to?“

„Ve vesmíru platí už dnes jiné zákony než pozemské. Některé jsou pro nás nepřijatelné a musíme je dohodnout jinak, ale očekávám, že to půjde. Vlastní zákony si smí každý stát vytvářet jen na svém území, ale bez dohod s ostatními nemůže jejich platnost rozšiřovat ani k nejbližším sousedům, tím méně v kosmu.“

„A co soukromé vlastnictví? To přece nemůžete zpochybnit ani na Zemi, ani ve vesmíru!“

„Nezpochybňuji poctivé vlastnictví, ale nabytí majetku přivlastněním mi ani jako poctivé nepřipadá. Právo nesmí chránit majetek nakradený, i když nakradený podle jakýchsi zákonů. To už bude lépe změnit ty zákony. Otázka vlastnictví není jednoduchá. Uvažujeme o stěhování lidí na nově objevené světy. Má to znamenat, že na ně mají nárok jen tefirové? Měli bychom se chovat rozumně, ale vaši žalobu za rozumnou nepovažuji.“

Ne, nebyla to jednoduchá kauza. Nejvyšší soud USA stál před těžkým úkolem, nechtěl bych být v kůži soudců. Na jedné straně právo na majetek, podle dosavadních zákonů velice snadno nabytý, na druhé misce vah ležela sama další existence Spojených států.

Po několikahodinové poradě soud vynesl rozsudek. Rozhodl se rozšířit současné mezinárodní dohody o volném využití kosmického prostoru a těles i na soukromé objekty. Pozemské osoby nemohou uplatňovat nároky na cizí kosmická tělesa ani jejich části. Ochrana majetku se na jiných kosmických tělesech bude vztahovat jen na majetek legálně tam dovezený.

Žaloba se v plném rozsahu zamítá...

Errata:

10.08.2021 21:58