Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Magický kruh

Návrat do Čech byl jen nakrátko, čekalo mě jednání na půdě OSN. Přiletěl jsem tam soukromě, ale jednali se mnou jako s velmocí. Zprvu to ale také vypadalo na obyčejný výslech před soudem.

Obvinění z porušení závazku ukončení výzkumu paralelních vesmírů jsem odmítl. V textu dohod bylo ukončení těchto aktivit v Novém Německu, což jsem za cenu značných finančních ztrát splnil. Na výzkumy z jiného území se dohoda nevztahovala, na celosvětovou jsem nepřistoupil. V současnosti můžeme navíc dokázat neškodnost výzkumů na ekologickou rovnováhu Země, čímž ztratil váhu hlavní argument odpůrců paralelních vesmírů. Zastavením výzkumů bychom se navíc mohli dočkat nemilého překvapení od Firhoi i od relativně bližší Země X svázané naším Měsícem. Překvapit by nás mohli i další obyvatelé paralelních světů. Zastavení výzkumů bych proto považoval za sebevražedné.

Ekologové naštěstí tentokrát včas pochopili, že se chystám proti nim tvrdě vyjet, takže se raději stáhli.

Jednání mezi námi a tefiry na Firhoi bylo probíráno ze všech stran, ale dopadlo úspěšně a nikomu nic jiného nezbylo, než to uznat. Jednání na OSN se dále týkalo otázek zabezpečení těchto výzkumů. Většině států vadilo, že nebezpečné výzkumy vedou Češi, navíc soukromé osoby bez vládní záštity. Představitelé OSN požadovali účinnou mezinárodní kontrolu za účasti států světa i vybraných ekologických organizací.

„Jak si vlastně takovou kontrolu představujete?“ zeptal jsem se shromáždění. „Nepopírám, že je to nebezpečný výzkum. Přišel jsem při něm o syna. Ale jak si představujete mezinárodní kontrolu?“

„Výzkumů se musí účastnit nezávislé osoby s dostatečným přehledem,“ upřesňoval americký delegát. „Měli by to být uznávaní odborníci na jiné světy, věrohodní pro většinu států světa.“

„V současné Zemi nenajdete jediného uznávaného odborníka na jiné světy,“ zarazil jsem ho. „My, co to provádíme, máme speciální výcvik i velké znalosti. Všichni ovládáme více oborů lidské činnosti i oborů vědy hlavonožců Q-Země, nezbytnou podmínkou je znalost jazyků Země i dalších světů, namátkou Pegsda, Cifuri, Ciropeg a tefirů. Ohledně technických vědomostí musí každý ovládat běžnou údržbu vimaanů a mít znalosti nadprostoru a konvertorů.“

„To všechno snad pozorovatel vědět nepotřebuje.“

„To všechno tam potřebuje k přežití každý,“ nedal jsem se. „Další podmínkou je fyzická odolnost. Kdo nevydrží bez dýchacího přístroje pod vodou alespoň dvanáct minut, nebo koho zabije tisíc voltů, nemá mezi námi místo. To by měl vydržet i pouhý pozorovatel. Nemůžeme se v neznámém světě starat o člověka, který není na nic připraven a bude nás jen zatěžovat.“

„Prve jste říkal, že jste také přišel o syna...“

„Vydržel jsem se synem útok jedovatými plyny, kdy bylo podmínkou přežití deset minut nedýchat. Snesli jsme zásahy bleskem, které by spolehlivě zabily slona. Syn zahynul až při zásahu letadla atomovou střelou. Pravda, někdy ani mimořádná odolnost přežití nezaručí. Kdyby s ním byl ale v té chvíli v letadle pozorovatel, zahynuli by místo jednoho dva. Výzkum neznámých světů připomínal na Cifuri i na Loanebu procházku růžovým sadem, ale při setkání s ďábly šlo o peklo.“

„Co vám brání dát pozorovatelům váš výcvik?“

„Přinejmenším by nám nevěřili. Nepotřebujeme lidi, na které se nemůžeme spolehnout. Lidi, kteří utečou při prvním náznaku nebezpečí, ale nepodrží nás. Nehněvejte se, ale od kontrolora to už z principu čekat nemůžeme.“

„Dobře, ale proč jste všichni Češi? To na světě nejsou jiné národy? Není přece možné, aby Zemi na tolika neznámých světech zastupovali příslušníci jednoho národa. Takový podnik by měl být mezinárodní a povinně paritně zastoupený.“

„Zničení Gehenny se účastnili i Němci,“ odrazil jsem tuto námitku. „Největší nebezpečí nám tam pomohli překonat hlavonožci z Q-Země. Získali jsme mezi nás Belial Ameatu ze světa Firhoi, přátelské vztahy máme i s bytostmi z Pegsda, Loaneb a Cifuri. Není ale možné vystavovat naše méně odolné přátele nebezpečí. Domorodci na Pegsda při útoku tefirů zahynuli, aniž by byli co platní. Co se týká Čechů, vadilo by někomu, kdyby to byli Američané? Nebo Britové? Jsou snad Češi méněcenní?“

„Nemáte mezi sebou ani jednoho příslušníka menšin!“

„Chápejte to tedy tak, že všichni Češi jsou ve světě vlastně menšinou,“ usmál jsem se.

„Všichni jste běloši...“

„Při památce kamaráda Michaela, který padl při osvobozování Nových Drážďan, při výběru přátel jsem odjakživa barvoslepý. A co víc, nevadí mi ani neobvyklý tvar těla. Mám za ženu ďáblici, kamarádím se s hlavonožci i s Ciropegami a s Pegsdy, takže vás prosím, nepodsouvejte mi rasismus. To by bylo hodně pokrytecké.“

„Ale aspoň jednoho...“

„Dobrá,“ přikývl jsem. „Vyberte si jednoho pozorovatele. Nesmí to být hlupák ani padavka. My si ho vycvičíme, pozměníme si ho podle našich potřeb. Ať ale počítá s tím, že po výcviku už nikdy nebude stejný jako dřív.“

Průzkum Země X, dostupné přes náš Měsíc, jsme museli odložit. Věnovali jsme se tím víc Třináctce. Byl to skutečně nešťastný svět, plný sopek, tajfunů a zemětřesení, ale hoši objevili v oblasti Arktidy přece jen pevnější půdu pod nohama. Našli souostroví pokryté ledem, beze stop po vulkanické činnosti a relativně klidnou, bez neustálého zemětřesení.

Na největší ostrov jsme do podzemí umístili pečlivě připravený konvertor a několik dalších staveb jsme postavili nahoře. Přesně podle mého očekávání jsme pak pronikli na Čtrnáctku. Byl to kouzelně krásný svět, plný romantických zákoutí, údolí, hor a naopak rovin, zemský ráj na pohled. Po dohodě s tefiry a po nešťastné Třináctce Wuduhi jsme ji nazvali Bykyle, česky Naděje. Zvířata se tam nikoho nebála, místní býložravci nám občas vlezli až na staveniště, chyběli jen inteligentní tvorové.

Nebo jsme si to aspoň mysleli.

Na rozsáhlé náhorní planině postavili tefirové skoro pět set metrů vysokou Babylonskou věž, jaká už dlouho na žádném světě nestála, legendární konvertor nahoru. Zatímco ji tefirové stavěli, my jsme rychle stavěli další konvertor, na Patnáctku.

Bykyle měla jako Země měsíc a díky němu měla stejnou rychlost otáčení kolem osy. Gehenna, Xijtra i ostatní paralelní Země se otáčely rychleji, takže se jednotlivá místa na nich stále navzájem posunovaly, Země, Loaneb, Firhoi a Bykyle se otáčely stejně. Dokonce měly, což bylo pozoruhodné, i stejný sklon osy. Věž konvertoru nahoru se na Bykyle nacházela na neměnné pozici vůči Zemi, někde poblíž města Bamako v africkém státu Mali.

A opět jsme se museli rozdělit. Járova parta měla díky paměťovým implantátům brykefem, familiérně nazývaným borůvky, veškeré informace nutné k jednání s tefiry. Zůstali jsme s Belial na Zemi a věnovali jsme se tefirkám.

Děvčátka rostla jako z vody a připravovala se na školu. Ačkoliv byla jedna jako druhá, my jsme je od sebe odlišovali. Pokud jsem to mohl posoudit, žádná ze svěřenek se neprojevovala agresivně a tím méně krutě jako Belial Naarská. Naopak, všechny dívenky byly citlivá a citově založená stvoření.

Dva měsíce po mém vystoupení v OSN k nám přijel do Čech nový pomocník. Jmenoval se Pierre Lavarédé, hřmotný Francouz, stále se širokým úsměvem a v dobré náladě. Původem měl být z Burgundska ve Francii, Francii už dlouho zastupoval u OSN v New Yorku. Prokázal se pověřením, schváleným Radou bezpečnosti. Posadil jsem si ho proti sobě na židli a chvíli četl jeho doporučení.

„Pierre Lavarédé, svobodný, čtyřicet let, z pěti dětí... je vás doma hodně, co?“ začal jsem.

„Jistě,“ roztáhl obličej do úsměvu.

„Kolik máte sester?“

„Čtyři, všechny mladší,“ usmíval se dál.

„Takže jste jejich ochránce?“

„Samo sebou, ačkoliv teď už ne, teď se o ně starají jiní, já už se jim do toho nepletu.“

„Dobrá. Až přiletí někdo z Járovy skupiny, pošlu vás s ním.“

„Mám pilotní diplom pro boeingy i messerschmidty,“ řekl sebevědomě.

„To uplatníte později. Byl jste někdy u Kopffüsslerů?“

„Byl jsem se tam podívat jako turista,“ přikývl.

„Výborně. Na Měsíci jste byl?“

„Tam ještě ne,“ přiznal.

„Nevadí, podíváte se tam,“ pokrčil jsem rameny. „Měsíce jsou zajímavá místa. Už proto, že se kolem nich mimoprostor nějak podivně kroutí...“

„Slyšel jsem, že jste objevili třináct světů...“

„Patnáct a chystáme se na další,“ ujistil jsem ho.

„Zřejmě nemám poslední informace,“ pokrčil rameny.

„Teď jsme se dostali přes nešťastnou Třináctku, dál to půjde lépe. Budete mít příležitost navštívit všechny světy kromě Trojky a Třináctky, ty jsou nebezpečné a ani my se tam zbytečně nezdržujeme. Měsíce máme čtyři, Varvea je dokonce obyvatelný, i tam se jistě brzy podíváte.“

„Kdy začneme s výcvikem?“

„Až se vrátíte z obhlídky. Máme co ukazovat a většina světů je docela příjemná.“

„Prý chystáte nějakou kolonizaci...“

„Zatím to nechystáme, jen o tom uvažujeme,“ ujistil jsem ho. „Bude s tím spousta problémů. Všechny světy nebudou určené pro lidi Země, ve vesmíru je i spousta jiných bytostí.“

„Což takhle společná kolonizace světů všemi rasami? To by snad bylo možné, nebo ne?“

„Technicky jistě ano,“ souhlasil jsem. „Až na jednu maličkost. Není zatím jasné, kdo by se zaručil za všechny kolonisty. Na Zemi je mnoho darebáků, kteří by na společných světech zničili dosavadní křehkou důvěru, která tu existuje.“

„Trochu podceňujete lidi Země,“ usmál se Pierre. „Možná máme nějaké nectnosti, ale nakonec se vždycky shodneme...“

„Nesdílím plně váš optimismus,“ zavrtěl jsem hlavou. „Měl jsem dostatek příležitostí přesvědčit se o opaku. Právě na darebácích ztroskotal pokus o vyvezení Němců z Dvojky Země. Musel jsem to vyřešit jinak, naštěstí se to podařilo, ale opět se ukázalo, že problém soužití různých ras a národů není vyřešený ani na naší staré dobré Zemi. Ve vesmíru to bude ještě složitější.“

„Myslíte ten německý tábor v Denveru?“ hádal, tedy o něm věděl. Tím lépe!

„Jistě,“ přikývl jsem. „To přece byla meziplanetární ostuda, až mi z ní bylo trapně! Naštěstí se přes ni hlavonožci přenesli velkoryse a dali nám ještě jednu šanci, kterou pro změnu zkazili Němci. Teď nám opět věnovali maličký pás pobřeží. Doufám, že na tak malém prostoru si nikdo z lidí Země nic nepřístojného nedovolí. Hlavonožci nás už ale dávno považují za barbary.“

„Neviděl bych to tak katastroficky,“ usmíval se Pierre.

„Chtěl bych to vidět lépe,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ale co se děje teď? Podnikavci si před očima celého světa parcelují vesmír mezi sebe a soud jim to v první instanci schválí. Víte, jak probíhá odvolání ve světě Firhoi? Je tam velice zřídké, ale když už k němu dojde, je to celosvětová událost. Platí totiž pravidlo: za nepodložené odvolání se viníku trest zdvojnásobí, ale když se ukáže, že soud rozhodl nespravedlivě, soudci naopak doživotně ztratí právo soudit. Proto je to tam výjimka, vyskytující se jednou za tisíc let.“

„Co když se ale rozhodující důkazy ve prospěch obviněného najdou až po vynesení rozsudku? To se přece stává!“

„Stává, u nás, na Zemi. V opravdu dobrém soudnictví je to výjimečné. To bude asi další kámen úrazu. Tefirské soudy používají metod, které na Zemi nejspíš vzbudí odpor. Před jejich soudy nemá nikdo právo nejen na soukromí, ale dokonce ani na vlastní vůli.“

„Měli jste prý s nimi problémy hned od počátku,“ zkusil to rychle jinak. „Slyšel jsem, že nás nějak nechtěli uznávat za lidi.“

„Pravda,“ připustil jsem. „Nebylo snadné přesvědčit je, aby změnili své zákony. Pak to ale udělali a uznávají za lidi nejen nás, ale i Pegsdy, Cifuri a Ciropegy. Šli ještě dál a už předem uznají každou rasu, pokud se ukáže, že je myslící. Takové zákony zatím nemáme ani my na Zemi.“

„Uvidíme,“ usmál se Pierre.

Ubytoval jsem ho prozatím ve svém domě a představil ho Belial. Pierre se rychle skamarádil s našimi tefirkami, byl pro ně se svou francouzštinou trochu exotický, ale zvykly si na něho. Bouřlivější diskuse jsem s ním vedl po večerech o současné tefirské spravedlnosti. Souhlasil se mnou, že pozemská společnost těžko přijme metody, založené na ztrátě lidské vůle a ovládnutí nejhlubšího nitra člověka. Podle něho by to bylo strašlivým způsobem zneužitelné. Něco jsem o tom věděl, Árjům sloužila psychorezonance k odstraňování příliš změkčilých jedinců, jenže na Firhoi ji používali vyšetřovatelé k objasňování záhadných kriminálních případů a možná právě proto jich tam měli mnohem méně než na Zemi. Oponoval jsem proto Lavarédému, že skutečně vyspělá společnost, jaká na Firhoi je, musí mít vyspělé kontrolní mechanismy, které nebezpečí zneužití zabrání. Pierre se ale pokaždé jen otřásl, když se řeč stočila na toto téma a bylo jasné, že takových bude víc, pokud ne drtivá většina.

S partou na Čtrnácté Zemi jsem bohužel neměl trvalé spojení a pokud jsem za nimi nechtěl letět sám, musel jsem čekat, až sem někdo z nich zavítá.

Dočkal jsem se poměrně brzy. Znenadání se přímo nad naší vilou objevilo modré kolo, vynořil se Messerschmidt a rychle přistál na zahradě. Sotva dosedl, vyskočil z kabiny Jára a hnal se do vily.

Uvítali jsme ho všichni, já, Belial i Pierre. Jára se zarazil, když jsem mu Pierra představil coby nového člena jeho týmu s pověřením od OSN, ale mávl nad tím rukou.

„Co je nového?“ zeptal jsem se ho po představování.

„Něco, co bys neuhodl, i kdybys hádal týden,“ řekl tajemně Jára. „Vstoupili jsme na dva další světy, na Šestnáctku a Sedmnáctku. Šestnáctka je další prázdný svět, očividně bez vlastní civilizace, jen zvířata má robustnější, než jsme zvyklí, budeme se s nimi muset nějak srovnat. Pracovně jsme ji nazvali Dinosaurie, chápeš už? Pobyt na ní není zrovna bezpečný, její obyvatelé nás uznávají nanejvýš za kořist, ale nemohou za to. Největší překvapení nám ale připravila Sedmnáctka, letím přímo z ní.“

„Má vlastní civilizaci?“ hádal jsem.

„Kdyby jen to!“ vykřikl Jára. „Má vyspělou civilizaci, zná mimoprostory a umí přecházet z jednoho vesmíru do druhého. A přece byla překvapená, když jsme se tam znenadání objevili!“

„To už jste se s ní stihli domluvit?“ vyzvídal jsem.

„To bylo to nejmenší,“ řekl Jára. „Její představitelé nás dobře znají a oslovili nás německy. Jsou to totiž naši známí hlavonožci. Sedmnáctka je vlastně Dvojka. Paralelní vesmíry nemají strukturu knihy s pevnými deskami, ale kolotoče. Jsou uspořádané do kruhu, obsahují šestnáct světů a čtyři Měsíce a na všechny se dostaneš, budeš-li sestupovat dolů. Objevili jsme vlastně prstenec vesmírů.“

„A bylo by tomu tak, nebýt našeho Měsíce!“ shrnul jsem to spokojeně. „Ten přece vede na další svět, který v tom prstenci jaksi nemá místo...“

„Počkej...“ zarazil se Jára. „Vlastně máš pravdu.“

„Bude tedy potřeba dokončit mapování Měsíců. Zdá se mi, že už náš pozemský Měsíc vybočuje z jednoduché struktury prvního uzavřeného prstence víc, než jsme si mysleli.“

Jak vidět, naše schéma mělo pořád ještě hodně otazníků, ale všechny se týkaly Měsíců. Jediná prověřená zkratka vedla z měsíce Šestky na Varveu, měsíc Desítky. Přeskakovala tři mimoprostory, ale náš starý Měsíc byl ještě záhadnější, neboť vedl úplně mimo uzavřený prstenec paralelních prostorů.

Co se tam ještě nachází?

To nevěděl nikdo, ani tefirové na Firhoi netušili, co kde může být. Zastavili se o neprůchodnou Třináctku, Měsíce je nenapadlo zkoumat. Jen my jsme se do toho zakousli jako nikdo předtím. Tefirové objevili za padesát tisíc let více světů než my, ale my jsme teď postupovali rychleji. Asi proto, že nás nezdržovala žádná nesmyslná válka.

*==*

Errata:

10.08.2021 21:58