Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Rána pod pás

  Největší omyl vyvolených národů,

 který je zpravidla zavede do zkázy,

 je prohlásit se za jediné, vyvolené,

 kterým je proto dovoleno všechno.

 Chalyr Máhu, Firhoi

Jára svolil vzít s sebou Pierra na okružní cestu po objevených světech. Odletěl s ním hned. Měl sice původně v úmyslu vzít to přes hlavonožce, bylo by to rychlejší, ale rozmyslel si to a vzal nováčka kolem celého kruhu, jen ať si toho trochu užije.

Já s Belial jsme si vysvětlili novinky. Belial prstencové uspořádání mimoprostorů překvapilo, ale pokrčila nad tím rameny.

„Sdělili jste to už našim krajanům?“ zajímala se.

Ujistil jsem ji, že před nimi Jára nic tajit nebude, ale letěl nejprve sem, protože Firhoi leží na opačné straně toho podivného mimoprostorového kruhu.

„Však oni se s tím nějak srovnají,“ usmála se. „Já mám pro tebe také pár novinek.“

Vysvětlila mi, co zjistila výzkumem genetiky nás lidí i zkoumáním malých tefirek ze Třetí Země.

„Na nich je nejlépe vidět, jak se vojenská civilizace Árjá řítila do zkázy,“ sdělovala mi. „Tisíce let žili v radioaktivitě. Měli sice kryty utěsněné, ale pronikalo do nich přece jen více záření než od přírodní radiace. Dalším problémem bylo stálé klonování. Bez pohlavního spojení se genetický základ nevyvíjí, struktury se neobnovují a následuje neúprosná degenerace. Snažili se to korigovat a zatím jim to snad vycházelo, ale kdo by chtěl za to ručit, špatně by dopadl. Doufám, že není nic ztraceno, tyhle děti budou žít ještě normálně, ale už za pět-šest generací po nich by past sklapla. Když je vychováte ve vašem prostředí a najdou si vhodné protějšky, budou žít šťastně a spokojeně na Zemi jako každý jiný.“

„A jejich děti?“

„To je právě to, co ti chci říci. Jak hodně věříš umění Kopffüsslerů? Vím že na ně nedáš dopustit, a máš proč, oni znají hodně, ale vševědoucí nejsou a něco důležitého na vás přehlédli. Asi se více zaměřili na vaše vlastnosti, možná vám něco i vylepšili, ale očividně nepochopili, že máte v genech něco, co vám tam kdysi přidali naši předkové.“

„Nevylučuji to,“ připustil jsem. „V našich pradávných pověstech se píše, že bohové z vesmíru lidi z neznámých důvodů upravovali... Prý nás vylepšovali a prodlužovali nám život.“

„Přesně naopak,“ sklopila trochu oči. „Až se za ně stydím. Vložili vám do genů drastické zkrácení života, nic krásného to od nich nebylo. Spíš taková pořádná rána pod pás.“

„Myslíš?“

„Kopffüsslerové na to nepřišli. Nepřišla bych na to ani já, kdybych neměla s čím srovnávat, ale mám naštěstí jako vzor sebe. A našla jsem to. Víš, jak dlouho byste žili, nebýt zlomyslnosti našich předků?“

„Říká se, že přirozená hranice lidského života měla být něco kolem sto padesáti let...“ zkusil jsem opatrně. Přiznám se, trochu mě tím zaskočila.

„Mnohem víc,“ řekla Belial. „Přirozený lidský věk měl být osm set let, tak jako kdysi u nás. Jste nám velice podobní, možná máme i nějaké společné základy, ale v tomhle jsme se původně nelišili. Pravěcí lidé asi umírali mladší, ale vinou jiných zhoubných vlivů, od nepřátel po hlad a nemoci.“

„Podle toho, co jsi říkala o Neandrtálcích...“

„Přesně tak,“ souhlasila. „U nás se později věk zvyšoval. Tisíc let, pak víc. Současná hranice je okolo dvou tisíc, některé kmeny na Gehenně dosahovaly ještě vyššího věku, říkalo se to o kmeni Árjá. Pak začaly války a průměrný i nejvyšší věk šly prudce dolů.“

„První Belial Naarská žila patnáct tisíc let...“

„Ano, ale jak? Čas od času její osobnost přesypali do jiné hlavy, většinou do nějaké neúspěšné mladé dívky, kterou tím vymazali. To bylo nelidské, věř mi, my nic takového neděláme.“

„Ani Árjá to nedělaly často,“ vzpomněl jsem si. „To bylo privilegium, takhle obnovovaly jen vyšší velitelky. Drtivá většina bojovnic nepřežila tisíc let, pokud díky trvalé válce dokázala oslavit první stovku a některé jen dvacítku. Árjá se prodlužování věku nevěnovaly, spíš je zajímalo, jak věk co nejvíce zkrátit, hlavně u nepřátel.“

„Na Firhoi jsme to dotáhli na dva tisíce,“ ubezpečovala mě Belial. „A to jsme nezačínali ze špičky, jako Árjá. Naši předkové z Gehenny prchali v době, kdy jsme byli... asi byste řekli rozvojová země. Teprve na Firhoi stoupl náš nejvyšší věk z tisíce let na dva. I to byl úspěch, zvlášť když si uvědomíš, jak horečně se naši předkové starali, aby se k nám nedostal nikdo z Gehenny a všechny ostatní výzkumy vedli jen bokem.“

„V tom čase věk lidí na Zemi postupně klesal... Zápisy tvrdí, že se i lidé na Zemi dříve dožívali vyššího věku, Metuzalém prý žil devět set šedesát let, Noe devět set padesát. Pak byl náhle úctyhodný věk i sto padesát let a brzy se jako věk kmetů počítala pouhá padesátka.“

„To způsobila naše genetická past,“ souhlasila Belial. „Možná to mělo i výhody. Generace se střídaly rychleji, lidé Země se naučili starat se o své potomky ve zkráceném rytmu, mohli rychleji měnit zvyky i znalosti. Možná jste se proto rychleji vyvinuli, takže jste dnes na vyšším stupni, než odpovídá vaší úrovní před pouhými třemi tisíci lety.“

„Nemyslím si to,“ odporoval jsem jí. „Vzdělanost byla na Zemi dlouho na nízké úrovni. Pokrok, který na Zemi vidíš dnes, je záležitost posledních dvou století. Předtím bylo lidstvo tisíce let zaostalé a v mnoha směrech na tom bylo hůř než naši prapředci. Ve starověku všude kvetla vzdělanost a kultura, ve středověku obojí upadalo. Příliš krátký věk měl obrovskou nevýhodu v tom, že se lidé musí všemu učit znovu a znovu a své vědomosti potom uplatňují jen krátce.“

„Nevím,“ ustoupila. „Ať je to jak chce, Xijtrané vaši dosažitelnou věkovou hranici posunuli na tři staletí. Kdybychom odstranili i past našich předků, nastal by další skok. Co jako lidstvo uděláte, až váš průměrný věk znovu dosáhne Metuzalémových devět set?“

„Museli bychom se s tím vyrovnat,“ řekl jsem. „Možná by nastaly problémy s přelidněním Země, ale máme několik nově objevených volných světů, kam můžeme přebytky lidí umístit. Problémy s tím budou, ale nelekneme se jich.“

„Jak myslíš,“ usmála se. „Domnívám se, že jsem na tu past přišla. Nebude to jednoduché, ale s našimi zkušenostmi by to měl být řešitelný problém. Co mi na to řekneš?“

„Nemám důvod nevěřit ti, jen ti povím, že by ses stala dobrodějkou lidstva.“

„Já ne,“ zavrtěla hlavou. „Vidím to jako obrovský dluh nás tefirů lidem Země... ale jeden člověk na takový úkol nestačí. Budeme muset od nás přizvat odborníky na genetiku, aby to po mně prověřili, omyl by znamenal příliš velké zklamání. S využitím implantované paměti od hlavonožců není problém vyškolit přímo na Zemi potřebný počet genetiků.“

„Belial, ty nejsi ďáblice, ty jsi anděl!“ vydechl jsem.

„To myslíš vážně?“ vybuchla a podívala se na mě pohledem, který byl cítit vraždou. „Tohle slovo už přede mnou nikdy neříkej, moc tě o to prosím! Já ti přece taky neříkám orangutan, nebo tak nějak.“

„Ale proč?“ nechápal jsem „Ďáblové přece podle našich pověstí vznikli z padlých andělů...“

„Chceš, abych tě nazývala Neandrtálcem?“ naštětila se.

„To ti to tak vadí?“ trochu jsem zvážněl při pohledu na její tvář.

„Vadí? Mám co dělat, abych tě něčím nepraštila! Prosím tě, jak mě můžeš nazývat jménem našich nejhnusnějších nepřátel?“

„Nepřátel?“ opakoval jsem po ní, ale došlo mi, že má nejspíš pravdu. Taky bych neslyšel rád, kdyby mě někdo tituloval jako Neandrtálce, ačkoliv ti snad zavilými nepřáteli lidí nebyli. Jenže andělé, to je asi pro pravé ďábly něco horšího.

„Dobrá,“ přikývl jsem. „Tohle slovo už ode mě neuslyšíš. Ruku na to!“

„Díky za vstřícnost,“ roztála i ona.

Následující návštěvu jsem neočekával a upřímně řečeno, ani neuvítal.

K radosti jsem neměl žádný důvod. Navštívila mě nečekaně, neohlášena a hlavně nevhod. Nebylo mnoho lidí, které jsem ve své blízkosti nesnášel, ale podnikatel Ferenc Uriáš mezi ně rozhodně patřil.

Že se má první žena Evička se mnou kvůli němu rozvedla, na to bych docela ochotně zapomněl. Co bylo, bylo, rozhodla se sama, teď už je to její věc. Měl jsem teď místo ní andělsky krásnou Belial, na svou bývalou ženu jsem už skoro zapomněl. Nevyčítal bych mu, že s Evičkou lehce roztočil miliony, které jsem jim posílal na výchovu dětí. Že je vychovávali více ústrky než láskou, i to bych považoval za promlčené. Kluci nebyli ani po takové výchově zkažení a občasné odstrkování je lépe připravilo na dnešní svět, který často chápe čest jako známku slabosti nebo mdlého rozumu.

Nenapadlo by mě ale, že za mnou přijde s požadavkem, abych jim platil i po odjezdu Járy a Jirky. A důvod, proč přišel, tomu nasadil korunu. Prý si zvykli na vyšší životní úroveň, takže je ukončení mých příspěvků nemile zaskočilo.

„To nemůžete myslet vážně, pane Uriáši!“ vrtěl jsem hlavou. „A divím se, jak vás něco takového mohlo napadnout. Do vaší rodiny mi přece vůbec nic není.“

„Když sem se staral vo tvoje děti, to jsem byl dobrej, co?“ vyjel si na mě.

„Vám šlo přece o Evičku, ne o kluky,“ odmítl jsem to s pobaveným úsměvem. „Nebyla to nezištná pomoc, nesnažte se na mě hrát lidumila!“

„Ale bral jsem ji i s těma fakanama!“

„To je sice hezké, ale mě jste se o souhlas neptali a já jsem se rozvádět nechtěl.“

„Tys byl bůhvíkde! Měls bejt s ní!“

„Víte moc dobře, pane Uriáši, že to nešlo. Unesli mě a nezáleželo to na mně.“

„Moh ses vrátit mockrát, ale rači sis žil jako prase v žitě u Němčourů! Nemůžeš zatlouct, že sme se vo ty tvý fakany starali!“

„Poslyšte, pane Uriáši, s tím na mě nechoďte!“ trochu jsem zvážněl. „Pokusil jsem se navázat kontakt s rodinou při první příležitosti, ale když mi to Američané umožnili, byla už Evička rozvedená a měla vás. Vzali jste to se mnou hopem, to musíte uznat.“

„Víš ty vůbec, jakou měli nouzi, když jsi je vopustil?“

„Byla to snad moje vina?“ opáčil jsem protiotázkou.

„Se ví!“ vybuchl. „Flákal ses kdovíkde a Evka třela bídu s nouzí! Nechávat takovou ženskou bez chlapa, to je přece zločin!“

„A vy jste se hned nezištně nabídl, že? Samozřejmě s tím, že se dá se mnou rozvést.“

„Ba ne, to byl její nápad! Já bych se nehrnul do rozvodu ani do svadby, to si piš!“

„Aha, vám by stačilo Evičku občas navštívit, když manžel není doma, co?“

„No jéžiš! Ale dycky sem něco přitáh. Kytku, flašku nebo štangli uheráku. Ale jí to bylo málo.“

„Ani se jí nedivím,“ přikývl jsem, ačkoliv mi to začalo být nepříjemné. Přijít s něčím takovým za chlapem, kterému předtím nasazoval parohy, to chce hodně silný žaludek.

„Vona mě uhnala rychle,“ uvažoval přede mnou nahlas. „Uměla to, mrcha. Ale bylo to s ní docela fajn, úroveň, tu teda měla!“

„Hlavně když jí začaly chodit dolary a marky, co?“ rýpnul jsem si.

„To taky,“ přikývl. „Ale nemysli si, předtím sem to táhnul já! Ty si s ní za celej život nevymet‘ tolik bárů jako já, vsaď se!“

Něco podobného jsem už přece viděl, jak je to dávno! Pod námi bydlel soused, Franta Novotný, mladý kluk, krátce po svatbě. Jednoho večera se opil, havaroval s autem a zabil přitom nějakou důchodkyni. Soud ho za to poslal za mříže a jeho mladá choť Monika zůstala sama. Párkrát byla i u nás, půjčila si pár stovek, ale pak k nám přestala chodit. Místo toho prý byla stále častěji k vidění nastrojená a zmalovaná po různých barech. Nakonec se úplně odstěhovala do domu s velkým červeným neónem Night Club a když se Franta vrátil, zbyly mu čtyři stěny prázdného bytu a oči pro pláč. Evička byla podobného ražení, jen na to šla chytřeji a ulovila si rychle pitomce, který za ni ochotně platil.

„Co jste dělali spolu, je vaše věc,“ řekl jsem. „Připočítal jsem to za vinu Ádovi Hitlerovi a splatil jsem mu to střelami dum-dum, které Němci tenkrát používali. Až potom bych se mohl vrátit, jenže už jsem neměl kam, vzali jste to opravdu hopem. Ale Evička nemůže tvrdit, že bych jí na kluky neplatil. Dostala pět milionů dolarů. Snad si nemyslíte, že jsem jí ty peníze posílal, abyste si hráli na grandy po barech?“

„Co s těma prachama dělala, do toho ti vůbec nic není!“ ohradil se.

„Ale, ale?“ podivil jsem se okázale. „Trochu se mýlíte, pane Uriáši! Ty peníze byly výživné na Járu a Jirku, každé jiné použití byla zpronevěra. Že jste si koupili dům, to bylo v pořádku. Evička vám koupila podnik, dejme tomu, že tím zajišťovala obživu pro kluky. Dům jí zůstal, vám podnik také. O kluky jste se přestali starat, co ještě chcete?“

„No, že by se snad kluci mohli na starý kolena postarat vo mámu, ne?“

„A postarali by se, kdyby zůstali doma,“ souhlasil jsem. „Kdo ale vyměňoval zámky u dveří, aby se neměli kam vracet?“

„To byl jen takovej fór! Patnáct let jsme je předtím živili!“

„Fór, říkáte? Co jste pro ně za těch pět milionů dolarů udělali? Když od vás chtěli peníze na kursy němčiny, musel jsem to zaplatit já. Zaplatil bych jim i studia, kdybyste jim je nepřekazili. Každým rokem jste dostávali tři sta tisíc dolarů! Přijeli ke mně každý s taštičkou s jedním náhradním tričkem. Až tady se naučili pronikat do jiných vesmírů, celé světy nám teď leží u nohou!“

„Hele, to je možný, ale nemůžeš tvrdit, že by se jim u nás vedlo zle. Hlad nikdy neměli!“

„Kdyby měli hlad, postaral bych se, aby vám je vzali. Nabízel jsem Evě, aby se s nimi odstěhovala do Nového Německa a nebylo by mi proti mysli, kdybyste byli spolu, nemám zájem vracet se k ní po tom, co mi provedla. Odmítla to, co ještě chcete? Není moje vina, že jste si zvykli na určitou úroveň. A už vůbec nejsem povinen zajišťovat vám ji věčně. Máte přece svůj podnik, Evička má také ještě daleko do důchodu, ale zatím jste dokázali jen rozhazovat peníze po barech.“

„Ale aspoň kluci...“

„Poslyšte, pane Uriáši,“ rozhodl jsem se tentokrát neustoupit. „My dva spolu nemáme o čem jednat a Járu taky vynechte. Evička vám nepomůže, kdyby vás chtěla podpořit. Nezajímali jste se, když jsem vám poslal zprávu o Jirkovi, nebudu se naopak zajímat o vaše problémy, jistě nejsou tak závažné. Dostali jste peněz dost, teď ode mě neuvidíte ani marku, dolar, ba ani korunu. Žádný soud nemůže vaše nároky uznat.“

„Proč s tím hned chodit k soudu? Nemůžeme se dohodnout jako chlap s chlapem? Co ti to udělá? Máš přece prachů jako šlupek!“ začal Ferenc, ale nenechal jsem ho domluvit.

„Do mých peněz vám dvěma není vůbec nic!“

„Tak si je nech, ty krkoune!“ vybuchl. „Ty prachy ti beztak nic dobrýho nepřinesou! Nebejt taková houžvička, rozbil bych ti hubu! Jenže to by ses mi musel postavit jako chlap!“

„Poslyšte, pane Uriáši, snad nechcete, abych s vámi boxoval?“ rozesmál jsem se naplno. „To ode mě nečekejte! Eva vás nevarovala, abyste na mě nezkoušel své bojové umění?“

„Škoda rány na takovýho sraba podělanýho,“ syčel vzteky. „Na Evku by ses vytahoval, srabe, ale na pořádnýho chlapa nemáš!“

„Pane Uriáši, prát se s vámi nebudu,“ řekl jsem dost suše. „Ale nemyslete si, že byste mi namlátil, jak si zřejmě myslíte. Pár hlupáků si na mě trouflo, bylo mezi nimi i pár boxerů, ale žádný se nedostal ke druhé ráně a pamatujte si, nebyl byste výjimkou. Vy prostě netušíte, do čeho se ženete!“

Při těch slovech jsem se naježil. Ferenc sice není pes, ale quro může rozpoznat i člověk, zejména když jsem odpočatý a při síle.

Bylo to znát. Ferenc zkřivil obličej, ale na rozdíl od psa hned necouvl.

„Co to na mě zkoušíš?“ vyjekl.

„Ále, něco jsem se naučil v Pekle,“ řekl jsem klidně. „Vy to ještě nevíte? My jsme v těch světech narazili na nefalšované ďábly. Ano, na pravé ďábly našich praotců, co u nás na Zemi vyvolali potopu světa, spálili Sodomu a Gomoru a spoustu lidí odvlekli do Pekla. To totiž nejsou pohádky, rozumíte mi? Peklo se jmenuje Gehenna a jestli jste neslyšel o invazi ďáblů v Jižní Americe, musel jste hodně zaspat!“

„Říkali, že nám už nic takového nehrozí!“ vyhrkl rychle.

„Asi byste měl vědět, že jsem to říkal já,“ odtušil jsem. „Věříte mi tak pevně? A to ani nevíte, že do mě vstoupila ďáblice! Dopravil jsem do Pekla jednu torzní Q-bombu, ale ďáblů zůstalo víc, než si umíte představit! Kdybych vám chtěl škodit, dopadl byste hůř, než si odvážíte pomyslit! Líbilo by se vám v kotli žhavého oleje? Už dlouho se v nich nikdo nevařil, ale i takové lahůdky tam kdysi měli! Z jejich pohledu docela nedávno.“

„Vy jste... Pekelník!“ ucouvnul ještě o půl kroku.

„Tak mi říkala Evička, vím,“ odtušil jsem. „A to jsem ještě zkušenosti s pravým Peklem neměl, jen si mě trochu upravili hlavonožci ze Země Dvojky. Stálo to za to, dokážu zabít pět chlapů naráz a pár desítek jsem jich poslal k jejich předkům, ale to není nic proti zkušenostem z pravého Pekla Gehenny, kde jsem jich sám zabil kolem čtyřiceti tisíc. Mohu teď jediným mrknutím oka zabít slona i nosorožce a vy byste šel na mě s pěstičkami? Ty by takové tlustokožce ani nepošimraly!“

„Nevypadáš na to!“ vyhrkl podezřívavě.

„Nevypadám,“ přikývl jsem. „Tak se podívej, ty idiote, do čeho se ženeš!“

Přešel jsem také na tykání, ale už mě opravdu dozlobil. Vytáhl jsem kapesník a upustil jej na podlahu. Současně jsem poodstoupil o krok dozadu, natáhl ruku a kapesník ještě ve vzduchu bleskem quro zapálil.

Ferenc také ustoupil o krok.

„Váš pes, pane Uriáši, má více rozumu než vy,“ dodal jsem suše. „To zvíře u mě vycítilo smrt, jen vy jste jako mezek. Nebo spíš osel, vyberte si. Ještě máte chuť se mnou boxovat?“

„To by... to by ale nebylo fér!“ zahučel uraženě.

„Nebylo,“ přikývl jsem. „Jako není fér vytahovat se s boxem na někoho, kdo box neovládá. Já umím bojovat takhle a poradím vám jen jedno, schovejte si to vaše bojové umění na někoho jiného a vypadněte z mého domu, dokud dokážete odejít po svých! Protože až mě opravdu rozzlobíte, neodejdete po svých, ale vynesou vás nohama napřed. A bude to vypadat jako normální infarkt, takže se mi nic nestane, rozumíte? A teď mažte ven, dokud můžete!“

Neměl jsem v úmyslu mu ublížit. Ale někdy stačí na někoho pustit hrůzu.

Ferenc se zastavil až na ulici.

Belial Naarská uměla něco lepšího. Tefirové tomu říkali psychoúder. Bohužel mi k tomu chybělo yvoro, nepatrný umělý orgán v mozku. Tefirové znali yvoro už statisíce let, měli je zafixované v dědičnosti, stačilo trochu tréninku, aby se probudil. Kdoví, kdysi se prý tefirové mísili s lidmi a možná i my lidé máme ještě v sobě zbytky toho genetického kódu. Vysvětlovalo by to některé tajuplné úkazy a vlastnosti některých lidí. Kdo ty možnosti má, může mít na své okolí až nepříjemný vliv... Nevěděl jsem, zda sem nepatří známá kouzla woodoo, ale nedivil bych se tomu.

Ano, ale... tvrdil jsem tefirům, že lidé na Zemi psychoúdery nepoužívají a nebylo by dobré jim ukázat, že to není tak docela pravda. Nechme toho, beztak z toho nic dobrého nekouká.

Odcestoval jsem do Xijtry a objednal u hlavonožců větší počet gavonyxů, ovladačů konvertorů. Dělali jsme si je sami ve verzi pro ovládání pomocí qura, ale byla to piplavá práce, raději jsem si je pro obojí druh řízení, vhodné i pro lidi bez úprav, objednal u prvotních výrobců. Nakonec, uměli to líp.

„Myslela jsem si, že do paralelních světů budete pouštět jen takové, kteří si zaslouží všechny naše změny,“ podívala se na mě Uaxio tázavě, když jsem to s ní sjednával.

„Obávám se, že nebudeme mít dost času,“ posteskl jsem si. Pak jsem jí sdělil, na co přišla Belial. „Jestli se lidský věk na Zemi zvýší na desetinásobek současného, budeme řešit problém, co s přebytkem populace, který zákonitě vznikne. Vidím jedinou možnost, kolonizovat některý volný prázdný svět.“

„My jsme měli už dlouho před vámi stabilní stav,“ řekla na to vyčítavě. „Hitler nám to rozházel, ale určitě si to ustabilizujeme dříve než za jedenaosmdesát let.“

„Zvládli bychom bez problémů při prodloužení věku küfferlinem,“ odhadl jsem. „Belial ale přišla s perspektivou takového skoku, že se obávám přelidnění Země. Antikoncepce to možná vyřeší, jenže těžko lidi přesvědčíme o nutnosti vzdát se na několik století dětí...“

„To by nebylo zdravé,“ souhlasila Uaxio. „Mohli byste zpohodlnět, zvyknout si žít bez potomků a nechtělo by se vám vychovávat je, vidím to u nás. Dosáhli jsme stability tím, že jsme se nemnožili. Každý jedinec se obnovoval, dokud ho život neomrzel, původní přirozená obměna byla minimální. Dnes máme problémy a jak trochu znám lidi Země, budete je mít také, jen ve větším.“

„Máte přece předávání vědomostí dávno vyřešené!“

„Předávání vědomostí ano,“ připustila. „Znalosti ale mají do výchovy daleko. Osobnost mláděte se musí trpělivě piplat, než se osamostatní. Naučit mláďata vědě není problém, ale naučit je slušnosti dá práci. Však počkej, až na tohle narazíte také! A co je horšího, borůvkami předáš znalosti, ale nemají schopnosti vychovatelky. Dobrých vychovatelů je málo, asi proto mám v našem světě takový vliv. Němci nás ve válce zabili desetitisíce. Na druhou stranu nás tím paradoxně vytrhli ze stavu, kdy jsme zapomněli vychovávat mladé. Ne že bych to Hitlerovi přičítala k dobru, ale našemu společenství to v konečném součtu pomohlo.“

Připustil jsem, že na tom něco je, na ten problém jsme narazili už dávno. Situaci lidstva vidím jako zvlášť komplikovanou.

„Máš to jako s velkými pozemskými loděmi,“ pokusil jsem se jí to přiblížit. „Pořádně rozjetou loď lehce nezastavíš, ba ani změna směru není snadná. Někdy námořníci spatří před lodí překážku, ale ať dělají co dělají, srážce nezabrání. To je naše situace. Kolonizace dalšího světa je pro nás, jako když se ve skalách před lodí objeví úzký průliv. Samozřejmě musíme brzdit dál, ale pokud se tam s lodí strefíme, získáme čas na zabrzdění, aniž by loď najela na skály.“

„Naštěstí se ve vás lidech vyznám aspoň natolik, abych ti teď věřila,“ přikývla. „U nás by tomu bylo jinak, máme větší disciplinu. Být všichni lidé jako ty, bylo by to lepší, ale vím, že nemůžeš ručit za všechny. Přeji ti, aby ses se svou lodí vešel do průlivu a abys to ubrzdil.“

„Je to ještě horší,“ povzdychl jsem si. „Nejsem ani kapitánem naší lodě.“

„Vím,“ přikývla. „Ale když skaliska před lodí spatří plavčík, který se na prázdném kapitánském můstku nachází čirou náhodou, nedá snad pokyn do strojovny on?“

„Budu se snažit,“ ujistil jsem ji.

„Dobrá,“ souhlasila. „Uděláme vám ty ovládače. Pár si jich můžeš odvézt ihned, jsou z doby, kdy je používali pro přesuny lodí Američané a od té doby zahálejí. Buď ale opatrný, koho do jiných světů pustíš. Aby to nebyl nějaký nový Hitler se svou bandou.“

Poděkoval jsem a rozloučil se. Po návratu do Čech jsem si zavolal Járu, aby jeden z ovládačů hned předal Pierrovi.

Ukázalo se ale, že ovládače s našimi konvertory spolupracují špatně. Cosi nám nehrálo v časování signálů a v dekodérech. Pravda, naše konvertory se od originálních lišily, hlavonožci jimi řídili jedinou propust. Později si Norden postavil svou a ovládače měl jiné. Teď jsme měli propustí několik, každá se měla obsluhovat jiným kódem, to vyžadovalo radikální přestavbu. Měli bychom to asi řešit spolu s hlavonožci, ale řekli jsme si, že raději provizorně seřídíme konvertory. Jára se toho chopil a měl to za dva dny, mimo konvertoru Třetí Země, kam byl složitý přístup. Od Pegsda řízení fungovalo, ale z naší strany jen napůl. Kódování ovládačů jsme beztak museli vyřešit od začátku jinak. Mezitím Járova parta dokončila konvertor na měsíci Varveu a Jára tam nesměl chybět. Očekávali jsme, že z Varvey povede zkratka na měsíc Čtrnáctky Bykyle, ale nedalo se vyloučit ani překvapení. Raději jsem Járovi slíbil, že budu po přechodnou dobu zajišťovat otevírání propustí ze Země na Pegsda sám. Nebyl tu velký provoz, takže se to dalo stihnout.

Belial se mnou na pár dní odletěla na Firhoi vyhledat svého učitele, aby se s ním poradila. Našla ho a se slibem pomoci jsme se vrátili. I když se zdálo, že Belial příčinu neutěšeného zdravotního stavu lidí na Zemi objevila, věnovali jsme se především malým tefirkám, které potřebovaly největší pozornost i dohled, abychom je dobře vychovali. Vše ostatní muselo počkat. Odložil jsem výzkumy vesmírů, Belial nápravu lidské genetiky. Prohlásila ale, že je nejvyšší čas přidat k těm tefirkám i naše vlastní dítě.

„Slíbila jsem ti přece syna,“ připomněla mi. „Ačkoliv jsem ještě nevěděla, že je to u vás úplně jiné. Je možné, že budeme mít před synem nejprve několik dcer. Ty se ale nebudou počítat, řeč byla jen o synovi!“

„Myslíš, že budeme mít nejprve dívky?“

„U nás bývají na jednoho syna tři dcery,“ ujistila mě. „Měl by ses na to připravit.“

„Pohlaví dítěte snad určuje otec!“

„To bys musel uměle ovlivňovat,“ napomenula mě. „Počty mužských a ženských spermií bývají i u našich mužů vyrovnané, ale úspěšnost jedněch i druhých určuje žena, ačkoliv to nemůže ovlivnit vůlí.“

„To by ale mohlo znamenat, že budeme mít v rodině plno dcer, než se nám narodí ten kluk!“

„To ti přece tvrdím od začátku,“ usmála se. „Ale myslím si, že už teď máme plný dům holčiček a když ti to nevadilo dodneška, nebudeš jistě smutný, když jich bude ještě víc.“

„Smutný? Proč?“ zasmál jsem se. „Máme je přece rádi, ne?“

„Jistě,“ usmála se šibalsky. „Měli bychom tedy začít co nejdřív, aby mezi nimi nebyl příliš velký věkový rozdíl. To nebývá dobré.“

„Myslíš?“ oplatil jsem jí úsměv. „Když na tom tedy trváš, začneme...“

Nebyla proti, takže jsme začali...

Toho rána jsem se probudil zazvoněním skleněných střepů. Rozespalý jsem otevřel oči a nemohl jsem jim uvěřit. Do ložnice vbíhali rozbitým oknem přímo z terasy jeden za druhým neznámí vojáci ve strakatých maskovacích oděvech, přízraky se začerněnými obličeji. Víc jsem si nestačil všimnout. Oslnily mě blikající plameny, strašná rána do prsou mě odhodila naznak a před očima mi vyskočil gejzír krve.

„Alláh akbár!“ uslyšel jsem ještě výkřik, doprovázený přímo ďábelským smíchem.

Neslyšel jsem nic víc, hned poté jsem ztratil vědomí...

Na krátký okamžik jsem se probral, když mě v náručí nesl chlap v červené kombinéze se stříbrnou přilbou, celou začerněnou od sazí. Všude kolem se valil hustý dým...

Přímo nad sebou jsem najednou uviděl kymácející se strop, na háčku se houpala lahvička, od ní vedla hadička k mé ruce...

Strop byl najednou úplně jiný, ležel jsem v nějaké místnosti, zůstala jen lahvička s hadičkami.

„Jak se jmenujete?“ ptal se mě kdosi naléhavě.

„Ota Vávra,“ odpověděl jsem těžce.

Bílý strop – bílá postel. Co je to, kde jsem? Až po chvilce jsem si vzpomněl na sen s příchutí horroru, na vojáky v mém domě.

„Kde je... Belial?“ vyhrkl jsem s obavami.

„Klid, klid...“ nabádal mě měkký ženský hlas.

Cítil jsem se zase tak unavený... zavřel jsem oči...

„Nechápu to,“ slyšel jsem v polospánku hluboký mužský hlas. „Tvrdit mi předtím někdo, že se něco takového dá přežít, nevěřil bych mu to ani vteřinu. To přece není možné!“

„Upravovali ho hlavonožci z Xijtry...“ řekl shovívavým tónem druhý.

„No a? Člověče! Šest průstřelů hrudi, z toho jeden skrz srdce! Je to přece i na rentgenu! I kdyby měl srdce na opačné straně, těch šest děr by mělo tak jako tak stačit. To je proti přírodě! Ten chlap musí být mrtvý a on si klidně žije!“

„Nejen to, neuvěřitelně rychle se mu všechno hojí. Včera to vypadalo kriticky, dnes se zdá, že ani ta druhá operace nebude nutná...“

„Řekl bych, pane kolego, že vaše iniciativní zajišťování příjemců na jeho orgány bylo poněkud... předčasné...“ připojil se do diskuse třetí hlas.

„To nepochopím! Říkejte si co chcete, je toho trochu moc!“

„To je přece dílo hlavonožců... Ještě jsme si na to dost nezvykli... Už jsme se setkali se zázraky s küfferlinem, můžeme se dočkat i dalších překvapení!“

Hádající se hlasy postupně slábly...

Otevřel jsem oči. Bílý strop – bílá postel. Obličej mladé ženy, spíš ještě dívky, starostlivý a vlídný.

„Pane Vávra, slyšíte mě?“

„Co je... s Belial?“ sotva slyšitelně zamumlám.

„Nechtějte to vědět... jak se cítíte?“

„Hrozně,“ přiznávám. „Co se vlastně stalo?“

„Váš dům shořel,“ sdělila mi, na co jsem se jí ani neptal. „Vynesli vás na poslední chvíli.“

„Co je s Belial?“ trval jsem na svém jako mezek.

„Všichni ostatní prý uhořeli...“ zašeptala tiše. „Děti... I ošetřovatelky...“

„Co je s Belial Ameatou?“ vykřikl jsem, ale nebylo to o nic silnější než nezřetelný šepot.

„Všichni jsou prý mrtví a dům shořel. Zachránil vás vítr, byl jste na návětrné straně...“

„A co Belial?“

„Dvě ženy hasiči vynesli, ale... úplně prostřílené... všechno bylo marné... Ostatní tam zůstaly.“

„Belial!“

Zvíře se ve mně vzepjalo a nechtělo se smířit s tím, co jsem slyšel. Ne, to není pravda! Belial přece byla upravená od hlavonožců, proč... Hledám očima jakýkoliv pevný bod, ale vidím jen obličej sestřičky pod čepečkem.

„Co tady děláte?“ velitelský, přísný mužský hlas.

„Probral se...“ nesmělé oznámení sestřičky. „Volal po své ženě, té z vesmíru!“

„Jděte si po svých! Snad jste mu o ní neřekla?“

„Chtěl to vědět...“

„K tomu má dost času!“

Pozdě, pomyslel jsem si a zavřel oči. Ale nebylo by to lepší? Cožpak je možné žít s vědomím, že Belial...? Hmatám pod přikrývkou na ruce po tefirském gunisu, ale ruku mám prázdnou, asi mi jej odepnuli. Co také s komunikátorem, který na celém světě nemá protistanici?

Uaxio! napadlo mě najednou. Uaxio, pomoz!

Mysli na mě, ozývá se v mé hlavě. Mysli na mě, ať si tě zaměřím. Hledáme tě, jsem blízko, ale vydrž na mě chvilku usilovně myslet...

Uaxio! křičím, ale je to jenom neslyšný sten.

Nikdo tady ale netuší, že křičím strašně hlasitě a je to slyšet neuvěřitelně daleko, za hradbu čtvrtého, pátého a šestého rozměru... ano, už ji cítím... je opravdu někde blízko...

„Sestřičko!“ šeptám.

„Co si přejete?“

„Prosím, zhasněte a otevřete okno! Prosím!“

„Je vám dusno? Přidám vám kyslík.“

„Není mi dusno, hlavně otevřete to okno, dříve než se vysype!“

„Proč? Venku je bezvětří, je tam krásně... ačkoliv, proč ne?“

Závan vzduchu, kterého by si nikdo kromě mě nevšiml, jen takové malé zhoupnutí tlaku. Venku krátce zafičel vítr, ale hned zase přestal. Nebylo to pootevřeným oknem! Jen já vím, co to způsobilo...

„Pojďte ke mně! Prosím vás, sestři, nekřičte!“

„Proč bych měla křičet?“ udivený pohled do mého obličeje. Ano, je to ona, ta před chvílí...

„Protože... Uaxio právě šplhá dolů po hromosvodu... nedívejte se k tomu oknu...“ šeptám.

Neposlechla mě. Zoufalý, zděšený jekot. Ve tmě za oknem zasvítily obrovské žluté oči, chapadla si otevírají okenní křídla dokořán, skvrnitá postava suchozemské chobotnice větší než člověk, to je Uaxio! Kmitnutí devíti chapadel a je u mě, odpojuje mě od všech kabelů, přístrojů i od hadiček, nevšímá si zoufale ječící a prchající sestřičky, chuděrka, bude z toho mít jistě šok, ale to už neovlivním...

Objetí chapadel, nevysoký skok vzhůru a po té tmě oslnivý modrý kruh kolem nás. Bílý strop nad námi mžikem nahradila černá skála.

„Ti tě ale zřídili!“ komentuje mě Uaxio, ale to už k nám ze stran připlouvají jiní hlavonožci.

Cítím sladkou tíži a zavírám oči...

„Vstávej, už je čas!“ hovoří na mě někdo německy.

Ano, vím. Uaxio mě budí, je čas vstát. Ještě tak vědět, proč bych měl vstávat...

„Tati, probuď se...!“

Čeština v hlubinách podzemních jeskyní Xijtra? Co tu má co dělat? Ale vždyť je to – Jára!

„Járo!“ usmívám se na něho. Trochu strojeně, ještě o sobě pořádně nevím.

„Tati, to jsem rád, že už vnímáš!“

„Já vím, Járo...“

„Rozhodli jsme se počkat na tebe, Uaxio nás o to požádala. Jinak bychom už začali.“

„Co jste chtěli začít?“

„Odvetu, tati. Pomstu. A taky spravedlnost, tu především.“

Tvrdost jeho hlasu mě probudila lépe než cokoli jiného.

„Co se vlastně stalo?“ vyhrkl jsem.

„Jo ták, ty ještě nic nevíš... Dobře že ležíš, ale radši se chytni chapadla Uaxio. Víš, že ti zabili Belial? A všechny ty malé holky z Gehenny?“

„Něco jsem... slyšel... opravdu? Všechny? Proč?“

„Nikdo v Čechách nechce o ničem vědět... v nemocnici tě hlídala policie, ale doktoři tě k výslechu nedali. Víš, že ti všechno dávají za vinu? Prý jsi měl všechny postřílet a nakonec se sám zastřelit, no řekni, taková pitomost! Bohužel tak je to v předběžné zprávě, kterou Česká policie předala do médií. Oni to snad myslí vážně! Nejhorší bylo, že jsme tě dlouho nemohli najít.“

„Kdo to vlastně... spáchal...?“

„Oficiálně ty a nikdo jiný. Má to jedinou chybu, zato kardinální, ba přímo školáckou. Nenašla se tam vražedná zbraň. Kdyby u tebe nějakou zbraň nechali a byly na ní tvé otisky, nikdo by s nimi nehnul. Ale i mistr tesař se utne... jenže vyšetřovatelé se drží zatvrzele jediné verze a o ničem jiném nechtějí ani slyšet, ačkoliv už to dávno není udržitelné.“

„Přišli k nám oknem... vojáci... slyšel jsem je křičet...“

„Já jsem si to myslel,“ odtušil zlostně Jára. „Překazili jim to hasiči, byli tam moc brzy. Policajti by tě podezřele rychle uklízeli, naštěstí tě doktoři odmítli vydat a Uaxio si tě našla včas!“

„Já jsem si ji sám zavolal...“

„Tím lépe. Sneseš další Jobovy zvěsti?“

„To není všechno?“

„Není. Obsadili Nové Německo.“

„Kdo?“ otevřel jsem oči údivem. „Muslimové? Jak se jim to mohlo podařit? To je svět nechal?“

„Neblázni, tati, kde by se tam vzali muslimové! Americká námořní pěchota! Letectvo ji vysadilo tak překvapivě, že se Němci nezmohli na odpor, víš přece, že se neměli čím bránit. Střílelo se málo, ztráty byly jen kolem dvou set lidí, všichni padlí byli Němci. Obsadili je během dvou hodin.“

„Takže nám muslimové zabili tefirky a Američané se zmocnili Q-bomb... toho jsem se bál...“

„Co sem pořád pleteš muslimy, tati?“ naježil se Jára.

Řekl jsem mu o výkřiku „Alláh akbar!“, který jsem slyšel od útočníka, když na mě střílel.

„To by byla záhada i pro mě,“ mračil se Jára. „Jenže ať to obracím jak chci, na muslimy mi to nesedí. Těm by to neprospělo. Vypadá to spíš na Ameriku. Musím tě ale uklidnit, Q-bomby jim do rukou nepadly. Nenašli je, nebyly tam. Ale naplánovali si to dobře, nebýt Schmidkeho...“

„Jak to, že je nemají?“ zpozorněl jsem.

„Jak říkám, nebýt Schmidkeho, měli by je. Starý lišák Schmidke buď něco tušil, nebo věděl, co já vím... asi se něco na poslední chvíli dozvěděl od agentů, zkrátka deset hodin před invazí zavolal Uaxio a všechny Q-bomby svěřil hlavonožcům. Uaxio si nás pozvala, že s tím máme větší zkušenosti. Není to žádná legrace, transportovat nabité Q-bomby, i když plně nabité byly jen čtyři... Máme je teď na Xijtra, v umělé jeskyni mezi Saskem a Pruskem. Jak povídám, stihli jsme to na poslední chvíli. Před půlnocí jsme skončili přesuny bomb a ráno Američané vyhodili do vzduchu betonovou stěnu a vtrhli do skrýše. Šli nějak podezřele najisto, někdo z Němců jim to asi prozradil, ale přišli pozdě. Generála Schmidkeho za to odvezli do Izraele a předali ho Židům jako válečného zločince, to víš, jak ho asi Židé přijali! Je to dnes nejlépe zajištěný vězeň na světě.“

„Alfréd Schmidke válečný zločinec? To je nesmysl!“

„Američané s ním do Izraele poslali svědky, kteří pod přísahou vypověděli, že ho poznávají. Byl podle nich dozorcem v Oswietimi. Bylo to ve zprávách. Tvrdili, že je starší než vypadá. Všichni Němci z Nového Německa vypadají mladší než jsou a Židé tomu uvěřili. Izrael chystá monstrproces století, je to u nich hit číslo jedna.“

„Ty svědky bych chtěl vidět! V roce pětačtyřicet bylo Alfrédovi teprve šestnáct let, odvedli ho do Wehrmachtu přímo z Hitlerjugend! Půjdu tam svědčit!“

„To bych ti neradil, tati. Máš na krku zatykač Interpolu pro hromadnou vraždu a pro spoluvinu při ukrývání mezinárodně hledaného zločince. Česká policie by tě dávno vydala, kdybys nebyl na pokraji smrti. Beztak se k tomu chystala, na chodbě před tvým pokojem seděli dva policajti a venku hlídali okno další. Málo scházelo, aby na Uaxio zahájili palbu. Naštěstí je tak mrštná, že byla uvnitř dřív, než se ti čarostřelci chopili zbraní a ven už oknem nešla, vzala to vlastní propustí rovnou domů.“

„Poslyš,“ došlo mi, „to už ani nevypadá na náhodu, ale na velice dobře naplánovanou akci!“

„Ale trvalo ti, než ti to došlo! Kdybys viděl Američany, jak řádili, když v Muzeu Třetí a Čtvrté Země našli jen bezcennou kopii vimaanu... Měli by teď všechno, Q-bomby i vimaany. Takhle mají jen jeden a i ten je jim k ničemu.“

„Oni mají i vimaan? Jak se k němu dostali?“

„Jo, mají, ale je jim k ničemu. V době, kdy jsme se Schmidkem stěhovali Q-bomby, tvůj známý, ten důkladně prověřený Pierre Lavarédé si na Ribge vypůjčil vimaan a zmizel s ním do Spojených států.“

„Pierre, říkáš? To nebyl Američan, ale Francouz! Měl pověření od Rady bezpečnosti OSN!“

„Měl,“ připustil Jára. „Kontrolorem byl, dokud to potřeboval. Ukázali jsme mu od Pegsda po Firhoi všechno. Také tefirové se předháněli s ujišťováním o své mírumilovnosti, ukázali mu všechno co vidět chtěl a podrobně si všechno prohlížel. Pak ukradl vimaan a na kontrolorskou funkci se vykašlal.“

„To není dobrá zpráva,“ zachmuřil jsem se. „Vimaany jsou nebezpečné stroje, zidibad je ničivější než Q-bomba. Jestli je Američané okopírují, budou pány světa.“

„To jsou i tak, ale nic neokopírují,“ rozjasnil se Jára. „Mysleli si, že se zmocní toho v Muzeu Třetí a Čtvrté Země, jenže tam našli jen nefunkční kopii beze zbraní.“

„A co ten stroj, co ukradl Pierre?“ vybuchl jsem.

„Ten je jim na nic,“ usmíval se Jára. „Víme kde je, už jsme se s ním setkali. Podrž se něčeho, Američané vyslali obrovskou leteckou flotilu dobývat paralelní světy a Pierre je se svým vimaanem vedl.“

„Kde jsou?“ vyhrkl jsem.

„V pekle,“ ztvrdl Járův obličej. „Jejich flotila zůstala viset na Gehenně. Pierre si vyzvedl krátce před akcí u hlavonožců zásilku ovládačů, které sis tam objednal. Donesl jim zfalšované potvrzení, že ho jejich vyzvednutím pověřuješ, takže mu je Uaxio beze všeho vydala. Jenže snad si to ještě pamatuješ, ty ovladače nám u Třetí Země nefungovaly. Naše ovládače řízené qurem fungují v pořádku a jak jsme se dohodli, ty jsi měl každý letoun prohazovat ze Země, ale to Pierre nevěděl. Při útěku z Ribge na Zem ho propusti přechodů Pegsda-Země poslechly, ale v opačném směru ne a americká letecká flotila zůstala trčet na Gehenně. Jsou tam dosud uvěznění a není jim v té pekelné radiaci dobře!“

„Proč se okamžitě nevrátili na Zem?“

„Konvertor na Zemi je neposlouchá. Synchronizace Pierrovi dovolila přelet přes obě propusti ve směru Pegsda-Země, ale opačně to funguje jen do Gehenny a z ní už vůbec ne. Měli zkrátka smůlu. Zůstali tam přilepení jako mouchy na mucholapce.“

„A vy jste je tam nechali? Vždyť je ta radiace zabije!“

„Co jsme mohli dělat, tati?“ vybuchl Jára. „Byl jsem tam osobně jednat o jejich návratu na Zem, ale pohádal jsem se s Pierrem a představ si to, vystřelil na mě zidibadem svého vimaanu. On s tím umí střílet, kdo ho to mohl naučit? Štít naštěstí první úder vydržel, ale na další jsem nečekal a zmizel jsem. Řekni mi, pustil bys je do Spojených států s plně bojeschopným vimaanem?“

„To asi ne. Ale nechat je na Gehenně je příliš kruté. Proč jste je nepustili aspoň na Pegsda?“

„Ty bys jim to ale usnadnil!“ vyprskl Jára. „Vždyť by obsadili další světy, možná kromě Firhoi. Tefirové by se nedali, ale byla by z toho meziplanetární válka a oni by měli jako rukojmí Pegsdy, Cifuri a Ciropegy... to bys chtěl? Poslyš, tati, nech je tam, mají co chtěli. Civilistům bych pomohl, ale invazní armádu nelituji. Teď jde o Nové Německo. Američané se tam chovají jako v dobyté kolonii. Obsadili Radnici i televizi, vyměnili všechny soudce a začali vládnout a soudit podle zákonů Spojených států.“

„Na to nemají právo!“ vyhrkl jsem.

„Slíbili vydat do Izraele všechny muže narozené před koncem Druhé světové války. Podle nich to jsou všichni váleční zločinci.“

„Všichni přece ne!“

„Zařadili mezi ně i profesora Maxmiliána Hurtiga.“

„To už je vrchol! Maxmilián byl přece antifašista! Byl ve Wehrmachtu proti své vůli a nikdy se ničím neprovinil. To přece nejde, soudit bez podkladů!“ rozzlobil jsem se.

„To americké soudce nezajímá. Měl jsi přece s nimi podobné zkušenosti, nebo ne?“

„Měl,“ přikývl jsem. „Většina soudců na světě soudí tak, jak je pro ně nejpohodlnější. Stejně tak jako mívá policie nebezpečný sklon držet se jako klíště první stopy, i když ví, že je falešná. Když se to všechno spojí dohromady, vznikají justiční omyly.“

„Tomuhle bych neříkal justiční omyl, tati,“ namítl věcně Jára. „Je to velice dobře naplánovaná akce a soudci jsou její součástí. Jde jim o to ukázat, kdo vládne světu.“

„Co na to OSN?“ zajímalo mě rychle.

„Po dlouhé debatě delegáti obsazení Nového Německa schválili,“ uzemnil mě Jára. „Se zpětnou platností přijali i rezoluci, kde tu invazi omlouvají nutností potrestat německé válečné zločiny z Druhé světové války a existencí Q-bomb, ohrožujících lidstvo jako takové.“

„Byl někdo proti?“

„Nadpoloviční většina byla pro, včetně hlavních mocností,“ ujistil mě. „Jestli tě to zajímá, proti byli muslimové, proto tvrdím, že do toho nejsou namočení. Mohli bychom ti zjistit, jak kdo hlasoval, ale to není podstatné. Česká delegace hlasovala jako vždycky s většinou.“

„Zajímá mě, čím asi policie vysvětlí události v našem domě,“ naježil jsem se. „Jak vysvětlí smrt Belial a hlavně střelbu do dětí. Kdo to proboha nařídil? Co to bylo za vojáky? Řekl bych, že Češi to nebyli. Kdo tedy? Křičeli arabsky, ale to nemusí být důkaz, těch pár arabských slov zná na světě každý. Vyvraždit mateřskou školku, to je přece trochu moc!“

„Proti těm dětem byli všichni,“ připomněl mi Jára. „Němci ti je velice ochotně vydali a Češi se jich taky báli.“

„Proč ale zabíjeli ošetřovatelky? Co komu udělaly?“

„Nevím, tati,“ pokrčil rameny Jára. „Odhaduji to na likvidaci nepohodlných svědků. Napadlo mě, že tam řádil někdo cizí, ale vojáky jsi viděl jen ty! Jen ty jsi je slyšel křičet. Muslimy bych tam vůbec nečekal.“

„Vždyť Belial Ameata byla zárukou příměří mezi Zemí a Firhoi! To je nenapadlo?“

Hledal jsem argumenty všude, jen abych se nedotkl strašného vzteku, který jsem v sobě dusil. Která bestie naplánovala ten masakr? Děti, ošetřovatelky... Belial, která teprve nedávno přišla na to, jak prodloužit život všem lidem Země... to snad ani nebyli lidé!

„Co na to řekli na Firhoi?“ zajímal jsem se. „Vědí to vůbec?“

„Už jsme jim to řekli,“ sklonil hlavu Jára. „Dozvěděli by se to tak nebo tak, bylo lépe když se to dozvěděli od nás.“

„Co na to oni?“ zajímalo mě. Jára mě potěšil, zachoval se stejně, jako bych se zachoval já sám.

„Nejprve nás vykázali z Firhoi,“ referoval mi. „Pak svolali velký sněm a přizvali nás, abychom jim k tomu něco doplnili. Přesněji řečeno, chtěli tebe. Když se dozvěděli, že jsi mezi oběťmi, zase nás vykázali ven, ale pak se shodli, že s námi budou jednat dál, pokud se zasadíme o přísné potrestání vrahů. To je jejich podmínka, naše ostatně taky.“

„To budeme muset splnit už z principu... Ale vypadá to pěkně zamotaně. Zdá se mi, že v tom je namočeno příliš moc lidí.“

„Svolil jsem s jejich psychozkouškou,“ řekl Jára. „Oni dokáží zaznamenat vzpomínky zkoušeného člověka, asi jako na video. Říkají tomu memo-záznam. Nic si nepamatuji, ale ukázali mi to, bylo na něm mé jednání s Pierrem. Potvrdili, že to vyvrací jejich podezření a od té doby s námi opět jednají jako se spojenci a ne jako s protivníky.“

„Ty memo-záznamy bych chtěl vidět,“ zajímalo mě.

„Ukáží ti je,“ řekl Jára. „Mají mé svolení ukázat je komukoli, kdo o ně projeví zájem, nemám přece co skrývat.“

„Já o existenci memo-záznamů vím od Belial, ale ta je sama nikdy neviděla. Oni toho prostředku používají jako šafránu, musí k tomu být opravdu pádný důvod.“

„A není? Poslyš, tati, když jste byli s Belial naposledy na Firhoi, jednala tam Belial s nějakými odborníky...“

„Belial objevila v dědičnosti lidí jakousi pradávnou past tefirů z Gehenny a slibovala, že po jejím odstranění stoupne průměrný dosažitelný věk lidí Země až kolem tisíce let.“

„Tak nějak mi to říkali i na Firhoi,“ souhlasil Jára. „Jenže dodali, že za současných událostí lidem Země nic nedají. Není žádoucí ani spravedlivé pomáhat vrahům.“

„Belial říkala, že je to dluh tefirů.“

„To tam také padlo,“ přikývl Jára. „Ale s jiným argumentem. Lidé Země nemohou čekat splacení dluhu, dokud se budou chovat jako barbaři.“

„Mají pravdu, nejprve musíme vyřešit, co se na Zemi stalo. A ze všeho nejdříve musíme ty lidi vytáhnout z pasti na Gehenně. Těm tam bezprostředně hrozí smrt.“

„Ty jim dáš vážně volnost i ten ukradený vimaan?“

„To neříkám. Vimaan jim nenecháme, ale ostatní letadla nejsou nebezpečná. Americkou invazní armádu odzbrojíme. Můžeme ta letadla pouštět po jednom na Pegsda a nedat jim tam jinou šanci než kapitulaci. Tefirové nám na to jistě zapůjčí pár svých vimaanů i s posádkami.“

„Budou-li ochotní to udělat, ale oni budou, bylo by to jakési řešení,“ připustil Jára.

„Neměli bychom to odkládat. Domnívám se, že by se toho měli zúčastnit i hlavonožci. Ačkoliv to nevypadá jako jejich záležitost, ve svém důsledku se invaze do paralelních světů týká všech.“

„I kdybys to nenavrhl, sami bychom se přihlásili,“ řekla na to klidným tónem Uaxio. „Souhlasím, je to i naše záležitost. Už jsme se do ní zapojili úschovou Q-bomb. Půjdeme s vámi, ačkoliv nemáme prostředky, jak do toho zasahovat...“

„Bude-li s námi jeden pozorovatel, bude s námi i celé vaše společenství,“ ujistil jsem ji. „Budete mít možnost přispět alespoň radou. I pouhá morální podpora nám přijde vhod.“

Dohodli jsme se tedy, že s námi půjde Uaxio. Posledním naším vimaanem přiletěl Jára do Xijtry, abychom se mohli Pierrovi postavit na odpovídající úrovni, pokud jde o zbraně a štíty.

Vešlo se nás nakonec do vimaanu osm, více než byla kapacita sedaček. Nevadilo to, ti navíc seděli na podlaze kabiny a drželi se všeho možného. Ležel jsem pořád na nosítkách, ale vzpamatovával jsem se, pomalu, ale jistě. Hojivé schopnosti tacuky byly nedostižné, včera se nade mnou lékaři dohadovali o možných příjemcích transplantátů a dnes už bych nejraději vstával!

Řízení vimaanu převzal Jára a v rychlém sledu jsme proletěli Šestnáctkou, Patnáctkou, Čtrnáctkou a Třináctkou.

„Už jste něco udělali ohledně průzkumu měsíců?“ zeptal jsem se Járy.

„Objevili jsme další dva uzavřené kruhy,“ informoval mě člen Járovy party Zdeněk. „Jsou menší a obsahují pouze měsíce.“

„Myslíte si snad, že mě to nezajímá?“

„Je to asi takhle,“ ukázal mi Zdeněk náčrt. „Měsíční kruhy obsahují po čtyřech tělesech. Dvě patří do našeho známého kruhu Zemí, ke dvěma dalším patří úplně cizí Země. Máme tedy další čtyři Země, jen jsme se na ně zatím nepodívali, měli jsme bohužel jiné starosti. Dvě z těch čtyř vypadají pustě, na dvou je nejspíš nějaká civilizace.“

Prohlížel jsem si jeho náčrt.

„Nepatří nakonec ty další Země také do uceleného kruhu?“ napadlo mě náhle.

„To se dozvíme, až je projdeme,“ sliboval Pavel. „Bude v tom jistě nějaký řád. Nedivil bych se, kdyby ty nové Země patřily do dalšího souvislého kruhu, ale nedivil bych se, kdyby to bylo ještě složitější.“

„V každém případě nám paralelní vesmíry ukázaly za krátkou dobu tolik světů, že se nám o nich nikdy nesnilo ani v těch nejbujnějších snech,“ shrnul to Zdeněk.

„Bohužel se musíme zabývat především Zemí,“ dodal kysele Jára. „Okupace Nového Německa nám vzala továrnu Junkers i banku Neue Deutsche Bank. Nemůžeme stavět konvertory, dokud to nevyřešíme.“

„Měli jsme nějaké peníze na kontech ve Švýcarsku,“ řekl Pavel. „Zablokovali nám je ale všude...“

„Teď pozor, jsme u Firhoi,“ varoval nás Jára. „Tefirové jsou jistě ve střehu, aby k nim něco nepřišlo z kterékoliv strany.“

Svět Firhoi nás ale přivítal bez problémů. Požádali jsme tefiry, aby nás navedli na přistání u jejich Poradní Síně, která u nich měla funkci našich parlamentů. Zakrátko jsme byli obklopeni tefiry na pódiu pod obrovskou podzemní kupolí. Byla to stejná síň, kde jsem kdysi s Belial obhajoval naše přátelské úmysly k tefirům světa Firhoi. Věděl jsem, že na Firhoi mají lepší způsob transportu než letadla, prve jsem do Poradní síně přišel přímo z měsíce Varvea. Nové teleporty vynalezli teprve před sto padesáti lety, ale už jim propojovaly všechna důležitá místa a tvořily hustou síť, nahrazující leteckou, lodní i železniční dopravu. Díky jim neměla Firhoi problémy ani s automobilismem.

Současnou situaci přednesl tefirům Jára. Zdůraznil, že invazní flotile Američanů hrozí v pasti na Gehenně zkáza, kterou nechceme připustit. Potřebujeme ale při odzbrojování těch lidí pomoc a čekáme ji především od tefirů.

Požádali nás odstoupit stranou, aby se mohli poradit mezi sebou. Skoro hodinu se pak dohadovali, zda mají právo zasahovat do sporu, který se jich dosud příliš netýkal. Zastánců nevměšování ale bylo méně a tefirové opačného názoru je nakonec přesvědčili. Největší váhu měl mezi nimi argument, že by se jich ta věc dotkla velice brzy také, kdybychom nechtěně nevytvořili tu past na Gehenně.

„Pomůžeme vám,“ oznámili nám slavnostně, ačkoliv jsme to věděli už chvíli z jejich hlasování.

Vyzbrojili jsme tefiry ovládači našich propustí, aby jim umožnily cestu až ke Gehenně a požádali je připravit na jednom z větších ostrovů Ribge zajatecký tábor. Podle Járova odhadu by to měl být komplex pár stovek obydlí, kde by zajatci přečkali dobu, než se o nich rozhodne. O jejich střežení jsme neuvažovali, utíkat neměli kam. Zbývalo postarat se, aby už nikoho neohrozili.

Tefirové na Firhoi neměli během Pierrovy inspekce vojenské vimaany, ale v jejich archivech se zachovaly úplné technologické postupy a nebyl problém zadat je automatickým továrnám. Teď už jich měli zase celou flotilu, ale nikdo by se neodvážil vystavit je zkoušce zidibadu vimaanu Árjá. Žádný div, vimaany Árjá byly na Gehenně proslulé kvalitou štítů i zbraní. Postavit proti nim štíty z Firhoi by asi nedopadlo dobře. Mohli bychom tefirům půjčit poslední vimaan ke zkoumání, ale na to nebyl čas.

„Nechte to na mně,“ řekl jsem.

„Tati, dej si pozor na Pierra!“ varoval mě Jára. „Umí používat zidibad, už jsem to zažil, to ti byla rána! Raději jsem okamžitě opustil Gehennu.“

„Vím lépe než on, co si smím dovolit,“ ujistil jsem ho. „Nezapomeň, vím o těch strojích všechno.“

„To u leteckých soubojů nerozhoduje,“ varoval mě Jára.

„U pozemských letadel máš pravdu,“ souhlasil jsem. „Tam jde o to, kdo se strefí dřív, zásah znamená konec souboje. U tefirských letadel to vždycky neplatí.“

Přece jsem ale všechny zúčastněné požádal, aby kabinu mého vimaanu opustili. Jen Uaxio zůstala. Tvrdila, že mě bude hlídat po zdravotní stránce, neboť jsem se ještě nevzpamatoval ze zranění. Nezbylo mi, než jí to uznat.

„Co mám dělat, kdyby tě sestřelili?“ zeptal se mě zamračeně Jára. „Jak chceš pacifikovat ostatní?“

„Kdyby mě sestřelili, nech je v pekle,“ odvětil jsem stejně vážně. „Zkusím se s nimi dohodnout po dobrém, sami jistě vědí, jak na tom jsou. Kdyby se jim nedejbože podařilo sestřelit mě, musíte zabránit vimaanu s Pierrem dostat se na Pegsda nebo na Zem. Pak by vám nezbylo než nechat je tam všechny. Pierre se určitě bude proti záření chránit obranným polem, to se mu ostatně zapnulo samo a vydrží mu ještě dva měsíce. Přičti měsíc, než na radiaci zemře. Až pak vás přestane ohrožovat.“

„A ti ostatní?“ vyhrkl Jára.

„Snad je napadlo vznášet se co nejvýš, kde je radiace slabší. Kdyby přistáli, nevydrží ani pět dní.“

„Z těch pěti utekly už čtyři,“ pokýval hlavou Zdeněk.

„Nemáme tedy čas na otálení,“ odtušil jsem.

S Uaxio v kabině jsem přes Ydlecoge a Vorgyle zamířil ke Gehenně, následován dalšími letadly. Vimaan s námi proskakoval jedním modrým kolem za druhým, dokud se dole neobjevily pralesy Čtvrté Země-Pegsda. V krátkých intervalech se za mnou vynořily vimaany z Firhoi. Většinu obsadili tefirové, jen v některých byli Jára a jeho parťáci.

Přeletěl jsem stranou, až se dole objevilo veliké pusté údolí. Široko daleko tu nebyly žádné domy místních obyvatel, ideální místo pro past na dobyvatele. Požádal jsem všechny, aby se rozestavili kolem a počkali, zapnul propust a proletěl na Gehennu.

Svět pode mnou byl ještě nevlídnější než jak jsem jej znal. Zima se zdála krutější, vrstva ledu mohutnější. Skály nebyly pod sněhem vidět vůbec, všude se rozprostíraly jen bílé pláně radioaktivního sněhu. Tady nemohl nikdo dlouho vydržet.

Zkoušel jsem volat piloty amerických strojů rádiem, ale nikdo se nehlásil. Pak mě napadlo zapnout komunikátor. Měl jsem nový od Járy, ale i silnější gunisy z letadel Árjů.

„Pierre Lavarédé! Ozvi se!“ vyzval jsem svého protivníka.

Neodpověděl. Snad už nebylo pozdě? Kdyby americké stroje přistály na radioaktivních pláních, mohly být jejich posádky mrtvé, nebo by právě umíraly a těžko by byly schopné odpovědět. Neplatilo to jen pro Pierra, chráněného zeleným polem Árjů. Musel být naživu přinejmenším on sám.

Letěl jsem ve stratosféře rychlostí šesti kilometrů za vteřinu. Krajina dole byla zasněžená, nikde ani stopa po veliké flotile.

Náhle se vimaan prudce otřásl a současně vzplálo zelené světlo ochranného štítu, přesně jako ve vzpomínkách Belial Naarské. Zásah velkou porcí energie, ale z velké dálky, jen do třiceti procent štítu.

„Tady jsi, syčáku!“ ulevil jsem si tiše do vysílačky, ale nezměnil jsem směr ani rychlost. Kdyby chtěl Pierre udržet pozici pro střelbu, musel by za mnou ihned vystartovat. A skutečně jsem dole spatřil druhý vimaan. Prudce stoupal vzhůru a nabíral rychlost, byl ale dál, než by mohl účinně střílet. Vyjel po mně jako chrt za zajícem, ale i když pilotovat zřejmě uměl, o zbraních už dost podrobností neznal.

„Poslyš, Pierre, nepřiznáš raději, že jste prohráli?“ řekl jsem do gunisu. „Mám pro vás nabídku. Vzdáte se, složíte zbraně a my vás z té pasti dostaneme. Co ty na to?“

Neodpověděl. Vimaan se opět otřásl a zelené světlo štítu opět zvěstovalo zásah. Čtyřicet procent, trochu se přiblížil. Dole jsem spatřil obrovské hejno černých teček, letadla invazní flotily. Oddychl jsem si. Nepřistála, letěla ve výšce, ale přece jen byla příliš nízko. Tady dostávají každým okamžikem pěkně velké dávky radiace! Neměl jsem ale čas zabývat se jimi, musel jsem udržovat bezpečný odstup od Pierrova vimaanu. Zapamatoval jsem si jen, kde jsem je viděl. Za chvíli se sem vrátím a pak přijdou na řadu i oni.

„No tak, Pierre, nedělej hlouposti,“ domlouval jsem protivníkovi do gunisu Árjů. „Nevezmeš si snad na svědomí ty lidi dole pod námi!“

„Nejdřív tě rozpráším po tomhle pekle!“ nevydržel mlčet.

„To bys musel vědět jak!“ popichoval jsem ho. „Letadla vaší flotily můžeš vimaanem sestřelovat od obzoru k obzoru, ale vimaan Árjů je po čertech těžší oříšek.“

„Umím to dobře, uvidíš!“ ujišťoval mě.

„Kdo by tě to naučil?“ optal jsem se ho. „Vimaany Árjů mají účinné zbraně, ale nikdo je nezná! Znám je dobře jen já, trochu syn Jára, ale nezasvěceným jsme nic neřekli.“

„Nejsi jediný chytrolín v celém vesmíru!“ vyprskl vztekle.

„Nejsem,“ připustil jsem. „Jsem ale jediný, kdo tajemství těch letadel opravdu zná. Asi to nevíš, ale mám na to školení, o jakém se ti nezdálo, pilotní školu přímo na Gehenně, víš? Kdybys to věděl, asi by ses za mnou tak zbrkle nehnal.“

„A přece utíkáš!“ vykřikl vítězně. „Doufal jsem, že už je po tobě! Nechápu, jak to mohl Frankie zpackat, že ještě žiješ. Tvrdil, že jsi mrtev a všichni co tam byli, nevadí, rád to napravím!“

Na okamžik se ve mně zastavilo srdce. Vzpomněl jsem si na výkřik chlapa v maskovacím obleku: „Alláh je veliký!“ Ale mohl to křičet kdokoliv. A Frankie opravdu není muslimské jméno!

Pierrův letoun se zvolna přibližoval. Klesali jsme, už jsme byli na hladině pouhých pěti tisíc metrů nad terénem. Potřeboval jsem nás nenápadně dostat dolů a zvolna se mi to dařilo. Na letu obou strojů se to neprojevovalo, ačkoli jsme letěli rychlostí družic, ale bylo to riskantní, štíty musely kompenzovat i značný odpor atmosféry. Rozvažoval jsem, co si ještě mohu dovolit a co už by bylo neúměrným hazardem, ale doufal jsem, že se nemýlím a mám ještě nějakou rezervu.

„Neutíkám,“ ujistil jsem klidně Pierra i Uaxio. „Udržuji si jen odstup, abychom si mohli povídat. Ty určitě víš, kdo velel těm grázlům, co v Čechách postříleli naši mateřskou školku? Přiznej barvu! Že s tím máš něco společného?“

„Dal bych si s tebou větší práci, kdybych tam byl, to si piš!“ zavrčel na mě nenávistně Pierre. „Dal bych si práci rozstřílet tě na náplň do hamburgeru!“

„Takže jsi tam nebyl, že? Ale moc dobře jsi o tom věděl!“ udeřil jsem na něho.

„Tvoje štěstí, že jsem tam nebyl!“ vyhrkl Pierre.

„Tvoje smůla, Pierre, že jsi o tom věděl!“ odtušil jsem. „Aspoň nemusím mít výčitky svědomí, když tě teď zabiju!“

Věděl jsem už dost. Mohl bych se přiblížit a na účinnou vzdálenost ho sestřelit zidibadem, ale on by měl stejnou šanci. Proč to riskovat? Místo toho jsem na okamžik zapnul konvertor a prohodil ho na Pegsda. Hned poté jsem tam druhým modrým kruhem proletěl také. Právě včas, abych viděl tu dlouhou oranžovou čáru, jak se Pierrův vimaan na pěti kilometrech rozmázl o hustou atmosféru...

Z gunisu se ozval řev hrůzy. Vteřina, druhá, třetí... zoufalý řev bolesti, jenže pak vypadl signál. Pierre hořel dál a dobře věděl, že hoří, ale už jsem ho neslyšel. Škoda, zasloužil si mnohem víc bolesti, tohle trvalo příliš krátce. Přál bych mu o hodně delší smrt než těch několik vteřin.

Prohodil jsem totiž na Pegsda malým otvorem jen kabinu jeho vimaanu, bez okrajových částí se štíty. Ani pověstné štíty Árjů nedokázaly odolat modrému rozhraní vesmírů! Bezbranný stroj bez štítů nemohl při rychlosti družic snést tření o hustou atmosféru, skončil jako hlavička zápalky na škrtátku. Nebo jako svého času raketoplán Columbia.

Musel jsem vidět účinek své akce, ale jakmile jsem konstatoval zkázu protivníka, vrátil jsem se na Gehennu. Také tady jsem viděl hasnoucí rudou stopu, načrtnutou ve vzduchu hořícími zbytky Pierrova vimaanu, ale to už jsem zatáčel, abych se vrátil tam, kde jsem před chvílí viděl americkou invazní flotilu.

Přibližoval jsem se k ní pomalu, sotva trojnásobnou rychlostí zvuku.

„Hej, Pierre, zase ti utekli, co?“ ozvalo se, tentokrát z rádia.

„Hej, vy tam! Nabízím vám to, co jemu! Vzdejte se! Nebo skončíte ještě hůř!“ odpověděl jsem. „Jste totiž v pekle všichni, víte o tom aspoň?“

„Pozor, to je přece...“

„Ota Vávra osobně,“ představil jsem se jim zdvořile.

„To nemůže být on! Toho jsem přece zastřelil!“ ozval se kdosi.

„Á, vrah malých děvčátek, Frank!“ odtušil jsem klidně. „Pro vás, pane Frankie, ta nabídka neplatí. Vy do pekla patříte a také už v něm zůstanete. Zdejší svět se jmenuje Gehenna, v arabštině to znamená peklo a není to náhodná shoda jmen! Tady skutečně donedávna žili ďáblové našich praotců, rozumíte? Teď je tady poušť plná radioaktivity, nedá se tu žít a vy jste sem díky Pierrovi vletěli do pasti. On to jistě myslel jinak, ale vy teď máte jedinou naději, následovat můj letoun. Vezmeme vás na Čtvrtou Zem, ale nečekejte žádnou milost. Čeká na vás výkvět leteckých sil Firhoi, takže jedinou cestou jak přežít bude okamžitě přistát a beze zbraní opustit letadla. Proti vimaanům z Firhoi nemáte nejmenší naději. Rozuměli jste?“

„Američtí mariňáci se nevzdávají!“ ozvala se odpověď.

Jeden z letounů se na plný výkon rozletěl ke mně, další ho následoval a ostatní se postupně k němu připojily. Podobalo se to lovu smečky chrtů na zajíce, ale tentokrát jsem neuhýbal ani když se od nejbližších strojů odpoutaly první rakety. Rakety! Jak primitivní zbraně!

Na obranném zeleném poli vimaanu se rozpoutalo ohnivé peklo, ale uvnitř se nic ani nezachvělo. Pochopitelně to pro obranné zelené pole Árjů nebyla těžká zkouška, když před chvílí vydrželo stokrát těžší údery Pierrova zidibadu. Všechna letadla změnila před oblakem ohně směr, takže se teď ode mne naopak vzdalovala.

„Máte ještě hodně takových raketiček?“ zeptal jsem se jich škodolibě.

V radiu bylo ticho. Zřejmě jsem jim nestál za odpověď.

„Podívejte, hoši, máte to marné,“ ujišťoval jsem je. „Vaše letadla by se už dávno rozpadla, můj letoun všechno vydrží. Na Čtvrté Zemi na vás takových letadel čekají stovky a budeme vás tam brát po jednom, takže, jak jsem řekl: vylézat beze zbraní a chovat se mírně, jinak nečekejte shovívavost.“

„Pierre tvrdil, že tefirové zbraně nemají! Podvedli jste ho, lháři!“ opáčil kdosi vztekle.

„Tefirové na Firhoi skutečně ještě nedávno žádná válečná letadla neměli,“ odtušil jsem. „Odzbrojili, ale nezrušili archivy. Amerika vyhrála Druhou světovou válku tím, že stačila doplňovat ztráty rychleji než Němci i Japonci. Na tomto poli vás tefirové předstihli milionkrát. Ani jich nepotřebují tolik, mají je o třídu odolnější a zbraně ničivější. Pustili jste se do hodně neuvážené války! Následky si ale přičtěte sami!“

Další letadlo zamířilo k mému vimaanu. Tentokrát se k němu nikdo nepřipojil, naopak se všechny stroje rychle vzdalovaly. Od útočícího letadla se odpoutala jediná raketa poněkud větší než předešlé a hned poté se letadlo také obrátilo na útěk.

Včas mě napadlo, že to bude něco jiného než raketa vzduch-vzduch. Nemělo cenu čekat. Vypálil jsem proti té raketičce středně silný náboj zidibadu.

Všechno kolem náhle zezelenalo a ztmavlo.

Jakoby slunce zhaslo, obloha zčernala a kolem mě se rozložila černá tma. Vimaan se rozkymácel, až mi to odhodilo ruce od řízení, safra, bylo to silnější než zidibad! Vimaan to srovnal, ale černá tma kolem mě znepokojovala dál. Naštěstí netrvala dlouho.

Vimaan se náhle vynořil z obrovského oblaku dýmu, ačkoliv ne, to oblak rychle odplouval vzhůru a jen tlustý sloup kouře ho dole spojoval se zemí.

Napadlo mě, snad s sebou nemají atomové bomby?

Mrknutím jsem pochopil, že je tomu tak. Radioaktivity bylo za obranným polem, jakže to říkala Belial Naarská? Daly by se s ní záplatovat díry? Rychle jsem kontroloval stav vimaanu, ale bombu jsem zřejmě přivedl k výbuchu dost daleko, nic nebylo poškozené. Zato letadlo, které ji proti mě vypálilo, se nestihlo dostat do bezpečí, bylo od ní zhruba stejně daleko jako já. Žádné trosky jsem neviděl padat, ale nemusely ani ani žádné zůstat!

„Přečkali jsme to,“ obrátil jsem se chlácholivě na Uaxio. Při nárazu vylétla ze sedačky a držela se teď chapadly všeho, co měla v dosahu.

„Hodně silná zbraň, že?“ opáčila smutně. „Něco jako bílý oheň hitlerovců, chápu to správně?“

„Ne něco jako,“ podotkl jsem. „Něco horšího. Ale přežili jsme to.“

„Máš s nimi opravdu hodně trpělivosti,“ přikývla.

„Nemám,“ zavrtěl jsem hlavou. „Tohle bylo moc i na mě.“

Opět jsem se otočil k vysílačce.

„Vy máte s sebou atomové zbraně!“ řekl jsem tišším hlasem. „To ale zásadně mění situaci, boys. Chtěli jsme vás zachránit, ale s atomovými bombami vás na Čtvrtou Zem nevezmeme. Neohrozili byste nás, smějeme se i takovým kalibrům, ale přátele Pegsdy byste ohrozit mohli. Tím jste si ale podepsali svůj ortel. Ve zdejší radioaktivitě vydržíte pět dnů, pak zemřete. Odpočívejte v pokoji, Qualda ar mahú.“

Nečekal jsem na jejich odpověď a proletěl modravým oválem zpátky na Pegsda.

„Kdy se začnou vzdávat?“ ptal se mě Jára dychtivě.

„Myslel jsem, že stačí zlikvidovat Pierra s vimaanem, ale hoši jsou tvrdší než jsem čekal,“ zavrčel jsem. „Mají atomové střely a jsou odhodlaní je použít. Jednu po mně hodili.“

„Vimaan to snad vydržel, ne?“

„Vimaan ano, ale já ne!“ vybuchl jsem. „Dovedeš si představit, co zkázy by na Pegsda nadělala jediná atomová bomba? Vybrali jsme pusté údolí, ale kdyby tam explodovala, bylo by zachraňování zbytečné a Pegsda by zamořila radioaktivita.“

„Takže to vzdáváš?“ shrnul to lakonicky Jára. „Kolik... kolik jich tam je?“

„Vzdávám,“ přikývl jsem suše. „Ať jich je kolik chce, mají smůlu.“

„Je tam tisíc sto dvacet osm letadel,“ odpověděla za mě Uaxio. Měla zřejmě víc času sledovat flotilu conquistadorů pod námi, ale především je dokázala jedním mrknutím oka spočítat. „Čtyři sta šedesát dvě menšího typu, ostatní větší.“

„Hodně amerických matek bude oplakávat své syny,“ řekl jsem opět klidným tónem. „Ale nemáme na vybranou. Ten výkvět dobyvatelů chtěl po jiných světech roznášet atomovou smrt. A co je horšího, jsou mezi nimi vrazi Belial a malých tefirek. Těch už vůbec nelituji. Asi jsem muslimy podezíral nevinně.“

„Taky mi to nehrálo,“ opáčil Jára vítězně.

„Takže je tam necháme?“ ujišťoval se Pavel, jako kdyby tomu nemohl uvěřit.

„Nevím, co s nimi jiného,“ pokrčil jsem rameny.

„Jsou-li to vrahové Belial, nezasluhují soucitu,“ přidal se kdosi z tefirů.

„Potvrdím na svou čest, že Ota nemohl dělat víc,“ dodala Uaxio. „Nám jejich zbraně neublížily, ale jsou příliš ničivé, než aby někdo riskoval zkázu Pegsda, kde proti nim nemají obranu. Jménem všech hnízd Xijtra navrhuji zastavit záchrannou akci.“

„Qualda ar Mahú,“ odtušil někdo z tefirů.

„Odpočívejte v pokoji,“ zašeptal jsem totéž česky...

Errata:

10.08.2021 21:58