Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

O Nové Německo

 Tragédií demokracie je, že si lidé mohou svobodně

 vybrat jedině mezi dvěma služebníky téhož ďábla

Vrátili jsme se na Firhoi.

„Obávám se, že tím to neskončilo, nebo se mýlím?“ řekl mi během diskuse v Poradní Síni Firhoi Tarok, jeden z tefirů.

„Mohli bychom je pustit na Zem,“ napadlo mě. „Není tam Pierre s vimaanem, nemusíme se bát, že se jim zbraň takové síly dostane do rukou.“

„S tím nesouhlasíme,“ zavrtěl hlavou Tarok. „Přiznal jsi, že mezi těmi lidmi jsou vrahové Belial. Můžeme se spolehnout, že budou na Zemi spravedlivě potrestáni?“

„Těžko,“ přiznal jsem. „Víme aspoň, kdo za to vraždění může. Nejsou to Češi.“

„Slyšeli jsme ale, že to váš kmen pomáhal zastírat,“ dodal Tarok tvrdě. „Věříme, že se vraždění nikdo z vašeho kmene neúčastnil, ale těžko popřeš, že vrahům pomáhali.“

„Nemohu to popřít ani potvrdit,“ namítal jsem. „Naše policie s Američany spolupracovat mohla, ale nemusela. Vraždili profesionálové a nezanechali žádné stopy, které by vedly k jejich odhalení.“

„Dobrá, provedl to kmen zvaný Američané. Jestli to ale správně chápeme, pak ti, kdo zabili Belial Ameatu a tefirské děti v Čechách, se nacházejí na Gehenně, spolu s těmi, kdo chtěli napadnout ostatní světy. Nechat je tam zkáze bude tedy spravedlivé. Dále víme, že napadli na Zemi Nové Německo. To jsou už tři závažné zločiny, které nemohou zůstat bez povšimnutí a bez trestu.“

Srovnávat zákony tefirů z Firhoi se „zákony“ Árjů bylo asi jako srovnávat demokratické zákony s hitlerovskými. Belial mi s jinými znalostmi připravila i stručné vysvětlení tefirského práva. Vypadalo rozumnější než většina právních systémů na Zemi. Jen to nesmyslné rasistické pohrdání jinými bytostmi mi tam vadilo. Nebylo to nic krásného, ale je to dávno, co naše vyspělé demokratické společnosti vyznávaly segregaci barevných? Pokud vím, strašilo to na Zemi ještě po polovině dvacátého století! Zato tefirové po jistém zdráhání uznali rovnoprávnost všech rozumných bytostí bez ohledu na původ. Tím odstranili mou největší výhradu, kterou jsem proti nim měl. Po této úpravě mělo tefirské právo podle mě už jen přednosti, větší než když se lidé na Zemi zbavili rasistických zákonů. Uvažoval jsem vážně o jeho přenesení na Zem, ale tyhle úvahy byly ještě v nedohlednu.

Generacím právníkům na Zemi dávali za vzor právo římské, ačkoliv se týkalo jen svobodných občanů, otrok byl ve starém Římě dobytče. Tefirský systém byl jednoduchý, aby byl srozumitelný i bez právnického vzdělání. Seznámení s jejich právem mi poskytlo výhodu při všech diskusích. Tefirové mě brzy začali uznávat jako partnera při jednáních a současně jako zástupce Země.

„Nové Německo si vezmu na starost sám,“ slíbil jsem.

„Pokud to chápu, zbývá vám poslední árijský vimaan,“ pokračoval Tarok. „Jediný ve vesmíru odolá i nejtěžším úderům, nezničitelný ale není. Nezapůjčíte nám ten stroj? Chtěli bychom pořídit dokumentaci jeho systémů. Kdyby byl zničen, budou všechna tajemství pohřbena.“

Požadavek to byl naprosto logický, ale v této chvíli mě zaskočil.

„Nebylo by lépe jejich tajemství zapomenout?“ řekl jsem mírně. „Pravda, zatím je využíváme, ale až konflikt skončí, s jejich dalším použitím nepočítáme. Naopak! Čím je těch strojů méně, tím lépe.“

„Máme na to jiný názor,“ oponoval Tarok. „Nemyslíme si, že je váš svět tak pokojný, abychom s ním mohli vycházet. Jsi možná světlá výjimka, ale nemáš ve vašem světě takovou váhu, abychom ti mohli věřit i za jiné. Vždyť i ty ses nedávno stal obětí těch vrahů, Uaxio nám už řekla, jak těsně jsi to přežil.“

„Nemohu ručit za všechny lidi Země,“ souhlasil jsem. „Jen za ty, koho si sám vyberu za přátele. Proto jsem nedopustil prozrazení tajemství árijských zbraní na Zem.“

„Pustil jsi k nám ale někoho, koho ti dosadili ti druzí.“

„Stejnou chybu podruhé neudělám,“ podotkl jsem. „Chybami se člověk učí.“

„Tvoje chyba způsobila mnoho smrtí, i když jsi je neměl v úmyslu. Oběti nejsou jen na vaší straně. Ta mladá děvčátka přece nebyla vaše.“

„Nebyla to moje chyba,“ ohradil jsem se. „I u nás na Zemi je zvykem dodržovat zákony a dohody. Dodržoval jsem je, ale druhá strana je porušila. Teď už další důvěra možná není. Mimochodem, líbí se mi, že už také litujete oběti na straně lidí.“

„Uznali jsme vás,“ přiznal Tarok zaraženě. „Co chceš víc? Nezdá se nám ale, že dokážeš účinně ovlivňovat dění ve svém světě. Máš tam příliš málo přátel.“

„Příliš málo těch, kdo se rozhodli se mnou věnovat výzkumu vesmírů,“ připustil jsem. „Vždyť i já jsem dal přednost výchově tefirských dětí, takže jsem se dění ve vesmíru neúčastnil. Teď ale považuji za nejdůležitější spravedlnost na Zemi, i před výzkumem dalších světů.“

„Považuješ-li spravedlnost za důležitější, budiž, naše mínění je stejné,“ souhlasil Tarok. „Nezdá se nám správné zasahovat ve vašem světě, kde naši předkové natropili tolik škod. Ale nemůžeme ani nečinně přihlížet, jak se nás tvoji krajané chystají ohrožovat.“

„Uděláme si na Zemi pořádek sami,“ potvrdil jsem. „Přesto vás chci žádat o pomoc. Při konfliktu s kmenem Árjů jsme se zmocnili tří jejich vimaanů. První jste zničili vy. Nechám stranou, jak k tomu došlo, to je snad vyřešené. Druhý stroj jsem musel zničit sám, aby nezůstal conquistadorům. Když vám poslední z nich předáme ke zkoumání, zbudou nám pro všechny akce na Zemi jen slabé, nechráněné pozemské stroje. Pro běžné civilní využití to stačí, ale při setkání s vojenskými letadly se ukáže jejich slabost. Potřebujeme tedy aspoň pár letadel se štíty.“

„Naše vimaany nedosahují v odolnosti štítů kvalit, známých u Árjů,“ připomněl mi.

„Ani nemusí,“ souhlasil jsem. „Běžným pozemským zbraním odolají a atomové zbraně se na Zemi nepoužívají.“

„Budiž, to je vaše věc,“ přistoupil na mou argumentaci.

Předali jsme tefirům z Firhoi poslední vimaan Árjů, za který jsme ihned dostali dvanáct jejich strojů. Podobaly se árijským, jen štíty měly slabší. Nesnesly by asi úder zidibadem ani explozi nukleární hlavice v těsné blízkosti, jejich odolnost stačila jen na klasické výbušniny a na průbojné střely, aspoň to. Mohl jsem si být jistý, že proti nim na Zemi nikdo nepoužije menší nukleární bombičku? Jistý jsem si nebyl, ale přiznat se mi to před tefiry nechtělo. Nu což, riziko ponesu především sám a kdyby se mi něco stalo, ostatní budou jistě opatrnější.

Navíc jsem od tefirů získal gunisy pro všechny členy naší skupiny. S nimi se nám dostalo něco, nad čím jsem se musel chtě nechtě zamyslet.

Nabídli mi starodávné dokumenty ze Země z dob, kdy tam tefirové kmenů Baal, Árjá, Arboolové, Asbeelové, Zenové i Jequnové pobývali. Kmeny Gehenny si archivní záznamy ze Země kdysi vyměňovaly. Později mezi nimi převládla nenávist, ale i to, co se zachovalo u Asbeelů, stálo za shlédnutí.

Přiznám se, stačilo shlédnout pár ukázek, aby se mi roztřásla kolena jako archeologům před vchodem do nepoškozené a dosud nikým neotevřené královské hrobky v Egyptě.

Přáli byste si vidět záznamy, ukazující biblické hrdiny? Co by lidé dali za možnost na vlastní oči vidět legendární krále Šalamouna, Davida nebo královnu ze Sáby? Měl jsem je mít! A ne na pouhém filmu, tefirové měli dokonalejší trojrozměrné obrazy, ze kterých se dělalo až úzko. Lidé na nich zachycení zemřeli před dávnými tisíciletími, ale v těch záznamech opět ožívali. Tefirští odborníci na historii mě ujišťovali, že nebude problém pořídit televizní vysílání pro Zemi, ale věděl jsem, že naše pozemská televize není schopná přenést něco tak dokonalého! Především se ztratí bezprostřední dojem!

Druhá věc, která mě mrzela, byli naši předkové. Právě ti, co byli na záznamech tefirů, vynikali úžasnou podlézavostí. Dalo by se tvrdit, že většina biblických hrdinů byli kolaboranti. Větší sympatie ve mně vzbuzovali ti, kdo se vetřelcům vyhýbali, neposluhovali jim a nechtěli s nimi nic mít, ale právě ti se na záznamech objevovali jen zřídka a navíc – často v roli poražených.

Nějaké dokumenty jsem vlastně mohl vytáhnout i z palubních počítačů svého vimaanu. Nebylo jich mnoho, byly to jen kratší záběry, zato byly z novější doby, která se v archivech Asbeelů nemohla zachovat už proto, že v posledních třech tisíciletích zpřetrhali svazky s Gehennou, takže se k nim novější dokumenty nemohly dostat.

Určitě bych ale neuvěřil nikomu, kdyby mi tvrdil, že se s někým z těchto lidí ještě sám setkám. Ne se všemi, to by bylo příliš. Ale jednu tvář z těch všech jsem ještě potkat mohl. Nevěříte? Uvědomte si, že to při dlouhověkosti tefirů není tak nemožné. Kdo by tušil, že sama Sibylla, královna ze Sáby byla vlastně tefirka? Nikdy by mě nenapadlo, že žena, která ovlivňovala pradávné lidské dějiny, bude jednou sedět proti mně a česky se mnou rozmlouvat o králi Šalamounovi a o svých zkušenostech z říše duchů?

Svět bývá plný překvapení! O bájné, ale přitom skutečné říši duchů, jsem jako Belial Naarská nikdy nic neslyšel. Do setkání se Sibyllou jsem ani nevěděl, že něco takového existuje. Škoda, že mi odtud Sibylla nemohla přivést syna Jirku, kterého jsme všichni oplakali...

Nemohla? Co jsem o tom věděl?

Bohužel jen co jsem viděl na vlastní oči. Jirkův letoun, rozplývající se do velikého oblaku, mě občas strašil ve snech, ale vzpomínky i sny o nich postupně slábly...

Neměl jsem čas na dávnou historii, musel jsem se zabývat současnými problémy. A nebylo jich málo. Soustředil jsem u sebe znalosti o vimaanech. Část jsem jich měl od Belial Naarské, část jsem získal od tefirů na Firhoi. Pro Járu a ostatní z jeho party jsem sám na sobě začal pěstovat přídavné paměťové implantáty, nazývané důvěrně borůvky. Mohl jsem je pěstovat bez omezení. Příjemci získají znalosti o vimaanech od konstrukce po pilotáž a brzy budeme na Zemi představovat něco, s čím musí celý svět počítat.

Ani při těchto přípravách jsem nedokázal zapomenout na flotilu amerických letadel, uvězněnou na Gehenně. Udělali dobře, že se neodvážili přistát, dobře věděli, co jim hrozí, ale byli v té radioaktivní pasti už pět dní! Kdyby se nedrželi vysoko nad terénem, všichni by už dávno nasbírali smrtelné dávky! Kolik jim ale zbývalo energie? Tefirské motory nepotřebují mnoho energie k nehybnému vznášení, ale bez ní létat nemohou. Podle Uaxio to byly většinou transportní boeingy, vhodné pro dopravu výsadků, lockheedy měly úlohu stíhaček a bitevníků. Boeingy mohly leccos vydržet, ale o lockheedech jsme nevěděli skoro nic.

Rozhodl jsem se opět je navštívit. Konvoj vimaanů se opět rozestavěl kolem vybraného údolí na Pegsda, aby převzal případné zajatce. Já s Uaxio jsme v novém stroji proletěli propustí na Gehennu.

Tentokrát jsem sledoval přístroje pečlivěji. Jednak byly jinak uspořádané než u Árjů, ale také proto, že jsem novému vimaanu ani jeho štítům nemohl tak důvěřovat.

Americká flotila se vznášela nedaleko a zdálo se mi, že je pořád stejně početná, což mi Uaxio obratem vyvrátila. Pět letadel chybělo. Vyzval jsem piloty, aby se vzdali a opakoval jim nabídku.

„Mariňáci se nevzdávají!“ opakovali sveřepě.

„Doufáte, že vás odsud někdo dostane? Mýlíte se. Nevšimli jste si zkázy vašeho nejsilnějšího letadla? Nebo nemáte oči?“ provokoval jsem je.

„Zničili jsme už tři vaše supermašiny!“

„To bych musel být duch a to nejsem. Máte to marné, mariňáci. Podívejte se na měřiče radiace, pokud tam nějaké máte! V prostředí, jaké je kolem vás, dlouho nevydržíte. Na Zem vás nepustíme, jen po jednom na Pegsda. Tam se necháte odvézt do zajateckého tábora. Kdybychom vás zanechali osudu a nejdřív vyřídili válku na Zemi, radiace by vás tady zlikvidovala. Může vás potěšit, že nás zdržujete od akce na Zemi, ale vám žádné zdržování nepomůže. My máme času dost, vám tikají geigery každou vteřinou blíž do hrobu. Máte už jen jedinou možnost záchrany. Vzdejte se!“

„Víte, co na takovou výzvu řekli Angličanům Francouzi z Napoleonovy gardy?“

„Vím. Pamatujte ale, že to bylo u Waterloo! A víte, že v jednom indickém jazyce dodnes mají slova převzatá z řeči Pekla? Zní Qualda ar Mahú a znamenají: Odpočívejte v pokoji. Těmi slovy vám odpovím, použijete-li odpověď Napoleonových gardistů. Opakuji, vzdejte se!“

„Merde!“

„Jak chcete! Qualda ar Mahú!“

Letoun proskočil modrým kruhem.

Opět jsme museli odvolat ohlášené stěhování zajatců. Tefiry z Firhoi napadlo postavit zajatecký tábor na některém pustém ostrově přímo na Pegsda. Bylo jich tu dost a postačilo by zajatce odzbrojovat přímo na místě. Domky na Ribge byly naštěstí přenosné, nedalo velkou práci přemístit je. Na pustém ostrově Palkua rychle vyrostlo městečko, připravené přijmout své nové obyvatele. V domcích byly minitransfery, napojené na slušně zásobený sklad potravin, takže distribuce nepotřebovala dohled. Děvčata Renáta s Monikou zatím sestavily návod k obsluze zařízení domků a přeprogramovaly některé příkazy z tefirštiny do angličtiny.

Nemínil jsem se ale zabývat vzdorujícími posádkami invazní flotily. S Járou a jeho partou jsme další akci naplánovali přímo na Zemi. Rozdal jsem jim paměťové elementy se znalostmi, na jaké by na Zemi potřebovali celá léta učení; začal jsem s tím ještě s Belial. Kromě vimaanů jsem je naučil několika dalším jazykům včetně tefirštiny, aby měli v malíčku technologie Árjů i znalosti poměrů na Firhoi, jejich práva a lékařské vědomosti. Budou se nám hodit i jako vyslancům Země na Firhoi. Byly to ale předčasné úvahy, teď jsme měli cíle bližší, ačkoliv ne jednodušší.

„Začneme,“ rozhodl jsem na válečné poradě. „Možná nám brzy pomohou zpacifikovat mariňáky své vlastní invazní flotily sami Američané.“

„Jak to myslíš, tati?“ zeptal se Jára.

„Ti hoši jsou příliš hrdí, než aby přiznali porážku. Zatím se na nich radiace neprojevila natolik zle, aby jim nic jiného nezbývalo, ale brzy bude pozdě. Až dostanou rozkaz od svých vlastních nadřízených, vzdají se. Musíme tedy přesvědčit vládu Spojených států, aby jim tu kapitulaci nařídila. Až vyřídíme Nový Berlín, poletíme do Washingtonu.“

„Pak bychom si měli pospíšit,“ odtušil Jára.

Dohodli jsme se rychle. Rozdělili jsme se do letadel, přibrali i pozorovatele z několika světů. U mě byla stále Uaxio, k Járovi, Zdeňkovi a Rosťovi si přisedli další tefirové z Firhoi. Měli za úkol pořizovat dokumentární záběry, aby nikoho nenapadlo vykládat události jinak, než jak se skutečně odehrály, jak se na Zemi – až příliš často – stává.

Eskadra vimaanů se znenadání vynořila přímo nad Novým Berlínem.

Zamířili jsme k letišti obsazenému americkými transportními a bitevními letouny. Objevili jsme se nečekaně, letouny byly bez posádek. Neměli jsme zidibady, ale i firhoiské rodzoty byly dost účinné. Nad Novým Berlínem se jako ve starém indickém eposu ozvalo mohutné burácení s ohnivým vichrem a s paprsky, zářícími jako slunce. Americká letadla se na letištní ploše rychle měnila v ohnivé sloupy a invazní jednotky rozmístěné po celém městě byly náhle bez ochrany ze vzduchu. Vzlétla proti nám sprška protileteckých raket, ale všechny neškodně vybuchovaly na obranném poli vimaanů. Firhojské štíty byly slabší, ale na klasické trhaviny stačily. Nevšímali jsme si jich, nedělali jsme si z nich nic.

Zkáza se zatím přesunula stranou. V přístavu Port Uaxio stály tři americké vojenské lodě a před přístavem pro výstrahu kotvila veliká letadlová loď, pustý anachronismus v době vimaanů. Na nás to žádný odstrašující efekt nemělo.

Z americké letadlové lodi proti nám vzlétlo třicet letounů, vymrštěných katapulty nové generace přímo z podpalubí, ale k výstřelu se nedostaly. Obloha je náhle začala obrovskými modrými ústy lapat a dříve než se Američané vzpamatovali, byla opět čistá. Zato na piloty čekalo kruté překvapení. Ocitli se znenadání přímo v pekle. Bohužel doslova.

Jára zablokoval vimaanem spojení přístavu s městem, aby si vojáci nemohli jít na pomoc. Zůstal viset nad ústím obou tunelů, automobilového i podzemní dráhy. Ostatní vimaany se mezitím věnovaly cílům ve městě. Američané pochopili, že éra vrtulníků, tanků i obrněných vozidel skončila, ale v jejich armádě tuto úlohu převzala obrněná letadla, rozesetá na každé větší křižovatce. Pro nás ale bylo snadné tyto stroje ničit. Moment překvapení byl sice ten tam, nebe nad Novým Berlínem bylo poseté záblesky ohně a kouřovými stopami protiletadlových raket, ale vimaany si jich nevšímaly. Zářícími paprsky rodzotů měnily v ohnivé sloupy letadla rozestavená ke hlídkování na křižovatkách ulic, u významných budov i v přístavu.

Ohnivá smršť trvala necelých dvacet minut.

Postupně ubývalo raket odpálených proti vimaanům. Ne že by mariňáci pochopili, že proti nám nic nezmohou, spíš ubývalo odpalovacích zařízení, schopných nějakou raketu odpálit. Občas se ozvala dávka z ruční zbraně, ale kulky byly proti obranným polím neškodné a ani jsme je neregistrovali.

Vyzval jsem rádiem velitele americké okupační armády ke kapitulaci.

Jak se dalo čekat, bezvýsledně, nikdo se neobtěžoval odpovědět. Zachytil jsem jenom horečnatou rádiovou komunikaci přes satelity, velitelé se radili s generalitou ve Státech.

„Nebudou s námi jednat, dobře, poženeme to výš,“ rozhodl jsem klidně. Po krátké dohodě zůstali nad Novým Německem jen Jára s Ivanou, aby ve městě udržovali pořádek a americké vojáky v krytech, ale na ulicích se beztak nikdo neobjevoval. Zbytek flotily se vznesl do výšky a na sever.

Že nás po takovém úvodu Američané nechají na pokoji, tak naivní jsme nebyli. Letěli jsme nad mraky a jen čekali, odkud a kdy se na nás něco přižene. Tušení mě nezklamalo. Přelétávali jsme severní pobřeží Jižní Ameriky, když nás dostihlo několik laserových paprsků z letadel vznášejících se těsně nad mraky. Běžné letadlo ani raketa by jim nejspíš neodolaly, ale tefirské pole je zachytilo beze škody. Letěli jsme dál.

„Proč je neprohodíš na Gehennu, jako ta letadla u Nového Německa?“ napadlo Rosťu.

„To není dobrý nápad,“ mávl jsem rukou. „Tohle nejsou agresoři, ale obránci. K těm se musíme chovat úplně jinak.“

„Obránci až u Jižní Ameriky?“ pochyboval Rosťa.

Předvoj americké letecké armády jsme nechali vzadu a mířili přes Floridu k Washingtonu. Při rychlosti družic jsme tam byli za čtyři minuty. Eskadra pěti vimaanů zůstala viset nad parkem před Bílým domem, šestý se beze spěchu snesl dolů ke známému velkému schodišti.

„Počkej na mě, jdu vyjednávat,“ řekl jsem Uaxio. „Kdyby se stalo něco nepředvídaného, vzlétni vzhůru a prohoď se k vám, ve východním Sasku se v případě nouze sejdeme.“

„Pořád ještě Američanům věříš?“ pokusila se mě zviklat.

„Nemusíš se o mě obávat,“ usmál jsem se. „Dvanáct původních kombinéz od Árjů jsme předělali na řízení pomocí qura, proti střelným zbraním jsou bezpečné.“

„Tefirky z družiny první Belial nezachránily.“

„Kombinovali jsme útok střelnými zbraněmi s qurem. Američané quro nemají.“

„Mohli by to kombinovat s laserem.“

„Jisté riziko to je, doufejme, že je to nenapadne.“

Vyskočil jsem z letadla s bílým kapesníkem. Na schodišti i na střeše se zablesklo a vedle mých nohou vyskočily puchýřky prachu. Nějaké odstřelovače jsem tu mohl čekat.

„Střílet po parlamentářích se nikde za fair play nepovažuje!“ vykřikl jsem nazlobeně, ale kráčel dál s kapesníkem v ruce přímo proti velikému schodišti.

„Stát!“ zněla odpověď. „Nebo budeme střílet!“

„To už jste přece začali,“ odpověděl jsem jim, ale pro dobrou vůli jsem zastavil. „Chci vyjednávat s vaším presidentem.“

„Tady nikdo není! President odletěl.“

„Zavolejte tedy někoho jiného,“ odtušil jsem. „Někdo tu musí být!“

„Je tu jen ochranka Bílého domu!“

„Nemáte telefony?“ odsekl jsem. „Nebudu honit presidenta jako zajíce po celých Státech!“

„President není zajíc, aby utíkal!“

„Ať sem tedy přijde!“ navrhl jsem jim bezelstně. „Bát se mě nemusí. Už byste měli vědět, že ctím fair play víc než vy!“

„To je urážka!“

„To je konstatování skutečnosti poté, co jste na mě jako na parlamentáře stříleli. Chcete to popřít? Máte u mě vroubek, ale na prkotiny se nebudeme ohlížet. Zavolejte mi někoho odpovědného a vyřiďte, ať si pospíší, jednání spěchá. Jde o životy, o mnoho životů. Upřesním to. O hodně amerických životů. Ty by vás snad mohly zajímat, ne?“

„Napadli jste nás bez vyhlášení války!“

„Nové Německo jste bez vyhlášení války napadli vy, ale to nebudeme rozebírat, to nespěchá. Máme horší problém. Jde nám o letecký svaz, který jste poslali přes Třetí Zemi. Je tam v pasti jako moucha na mucholapce a nemůže se z ní dostat. Třetí Zemi se říká Gehenna, to znamená peklo, hell, rozumíte? Je tam smrtící radioaktivita a jestli odtud vaše letadla včas nedostaneme, vaši chlapci zemřou. Mají ale atomové bomby a jsou odhodláni je použít. Takovou hrozbu dál pustit nemůžeme.“

„Tak je pusťte zpátky domů!“

„Poslyšte, nebudeme se dohadovat přes schodiště,“ řekl jsem naštvaně. „Sežeňte k jednání někoho odpovědného! Nebo si ho máme hledat sami?“

„Tady nikdo není!“ zněla opět stejná odpověď.

„Dobrá, půjdeme si někoho najít,“ rozhodl jsem se.

Otočil jsem se a zapochodoval zpět do vimaanu. Nikdo už po mně nestřílel, aspoň to.

Pentagon naštěstí nebyl daleko. Vimaany zůstaly nad ním a já jsem slétl níž. Dole pod námi bylo mrtvo, nic se tam ani nehnulo. Chvíli jsme čekali, zda se něco přece jen bude dít, ale po půl hodině jsem ztratil trpělivost.

„Buď nás chtějí vytočit, nebo všichni někam zalezli jako syslové. Tak nebo tak, jejich piloti by to odnesli. Musíme na to jít jinak, když už papalášům na životech vlastních lidí nezáleží.“

„Jak si to představuješ?“ zajímalo Uaxio.

„Nejprve musíme zachránit ty z Gehenny,“ řekl jsem s jistotou. „Přetáhneme je na Ribge proti jejich vůli. Jejich letadla nemohou klást odpor.“

„Jak si to představuješ?“ sondovala mě Uaxio.

„Máme dvě možnosti,“ rozváděl jsem svou myšlenku. „První, letět jim v čele a stavět cestu. Druhá, zorganizovat na to štafetu.“

„První možnost znamená vystavit naše letadlo soustředěné palbě a navíc nebezpečí, že v některém z letadel bude atomová puma, které vimaan neodolá. Druhá možnost nese riziko, že někdo z Američanů atomovou bombu odpálí nad obydlenou oblastí, nad kterou budete jen prolétat,“ namítala Uaxio.

„Přeprava na Ribge bude záležitost okamžiku,“ namítl jsem. „Jde o cestu přes čtyři propusti: Gehenna – Pegsda – Cifuri – Loaneb – Ribge. Když otevřu propust během půl vteřiny, všechno potrvá jen dvě vteřiny. Při štafetě počítám s větším zpožděním, ale opět do pěti vteřin.“

„Příliš riskuješ pro někoho, kdo by měl být potrestán.“

„Potrestán, ano, souhlasím. Ale ne smrtí.“

„Mínění Xijtry je, že by i smrt byla spravedlivá.“

„O trestání můžeme hovořit potom,“ trval jsem na svém. „Teď jim hrozí bezprostřední zkáza.“

„Hrozí. Ale i těm, kdo zastřelili Belial a malé děti. Byli tam přece také.“

„Skutečných vrahů je jen pár.“

„Všichni se k tomu chystali,“ neustupovala Uaxio. „Chystali se vraždit nevinné lidi a nemají žádnou výmluvu, když si na to brali takové zbraně.“

„I kdyby bylo jen deset nevinných, nesrovnal bych si se svým svědomím nechat je tam.“

„Máš příliš soucitné svědomí,“ řekla Uaxio. „Znám tě dlouho, ale tohle přeháníš. Máš ale i trochu pravdy a sněm Xijtry se rozhodl podporovat tě do okamžiku, kdy tvé počínání ohrozí i někoho jiného než tebe. Nebudeme ti bránit v provedení první varianty, kdy je nebezpečí pro světy mezi Gehennou a Ribge menší. Druhou možnost ale nepodporujeme. Je mi líto, ale nemůžeš vyloučit ani riziko odpálení atomové bomby v obydleném světě.“

„Také si myslím, že je spravedlivější riskovat sám, než abych ohrožoval jiné,“ odtušil jsem. „Dobrá, teď musíme vyřešit úpravu konvertorů, aby byly řiditelné jen ovladači využívajícími quro.“

„To bude maličkost,“ podotkla Uaxio.

Abych jen planě nediskutoval, přeletěl jsem na Ribge, kde jsem požadovaným způsobem seřídil stávající konvertor. Pak jsem se vrátil na Loaneb a totéž udělal s konvertorem u Ciropeg.

„Beru riziko na sebe,“ řekl jsem pak Uaxio. „Znamená to, že se musíme rozloučit. Chceš se vrátit na Xijtru, nebo by se ti více zamlouvalo přesednout si k někomu jinému?“

„Také mohu riskovat sama za sebe a v tom případě bys mě neměl ze svého letadla vykazovat.“

„Nevykazuji tě, jen ti musím připomenout, že nebezpečí bude větší než ve vimaanu Árjů.“

„Vím to,“ odtušila klidně. „Nezapomeň na to, až budeš jednat s protivníkem.“

„Neboj se, ani já nejsem sebevrah,“ ujistil jsem ji.

Zajatecký tábor na Ribge jsme měli, mohli jsme akci zahájit. Pro jistotu jsem vyzkoušel řetězové otevírání propustí mezi Pegsda a Ribge. Proběhlo hladce, ale to nic neznamenalo. Až poletíme naostro, nebude čas na váhání. Naštěstí jsem mohl využít robotů, ale s patřičnou ostražitostí, nemusely by se rozhodnout správně a každý omyl by nás mohl přijít draho.

„Zkusíme to,“ zavolal jsem pomocí gunisu.

Připravil jsem se – a skok na Gehennu...

V prvním okamžiku jsem omrkl přístroje. Všechno se zdálo být v pořádku. Štít nebyl dokonalý, trochu propouštěl radioaktivitu, ale na tu vadu mě upozornili. Naštěstí jí nebylo tolik, aby mi to vadilo.

Rychle jsem se rozhlédl po okolí.

Letadla tu nebyla. Odhadl jsem, kde jsem je asi viděl minule a zamířil tam. Záleží i na tom, zda se odtud nehnuli. Druhá možnost by byla nepříjemnější. Ale neuletěl jsem ani tisíc kilometrů a měl jsem je pod sebou jako na dlani. Stále se vznášeli, ale několik letadel přistálo na radioaktivní půdě Gehenny, takže s jejich posádkami budou už v této chvíli zdravotní problémy.

„Jak jste se rozmysleli, mariňáci?“ zavolal jsem je veselejším tónem.

„Nevzdáme se!“ zněla sebevědomá odpověď. „Jsme nejlepší ze všech armád na světě!“

„To vám neberu,“ připustil jsem. „Jde mi o to, abyste brzy nebyli nejlepší mrtvoly.“

„Nestarejte se!“

„Proč ne? Víte, vy elito světa, co se stalo na Zemi, zatímco se tady rekreujete? Nejprve jsme smetli na hromádku popela vaši armádu v Novém Německu, pak jsme navštívili Washington a Pentagon. Musíme uznat, jste lepší než vaši nadřízení. Všude se před námi schovali do nor jako sysli.“

„To je lež!“ rozzlobil se někdo.

„Nevšimli jste si, že jsme vám sem přidali pár letadel, kterým se podařilo odstartovat z letadlové lodi Missouri? Jejich piloti by vám to mohli dosvědčit, pokud si něčeho stačili všimnout.“

„Nikdo se tu neobjevil!“ zaznělo skoro vítězoslavně.

„Ach jo, vy jste je neobjevili a oni vás také ne? Nemáte rádio, abyste se domluvili? Samozřejmě bych byl raději, kdybyste byli pohromadě, tohle zase bude jednání...“

Během rozhovoru jsem se blížil k jejich formaci. Znenadání jsem prudce vyrazil přímo proti nim, aby se nestačili rozprchnout. Nevšímal jsem si několika vystřelených raket, ale zapnul naplno obranné pole, aby po něm část raket sklouzla. Trvalo mi dvě vteřiny, než jsem byl přímo u nich. Předtím jsem si nastavil co největší rozměr propustí. Příliš malý kruh by hodně letadel poškodil, příliš velký by byl energeticky neúnosný a mohl by vysadit, což by byla katastrofa pro letadla, nacházející se na rozhraní.

Kolem mě a skupinky letadel, kterou jsem prolétával, se krátce po sobě rychle mihly čtyři modré kruhy. Hned ten první ale přece jen zavadil o transportní boeing na okraji formace. Letoun se rozpadl na kusy, ale většina letadel proletěla všemi čtyřmi beze škod. Prosmýkl jsem se středem jejich letecké sestavy a pokračoval dál, takže jsem se od amerických letadel vzdaloval. Několik se jich stihlo otočit a poslat za mnou protiletecké rakety, ale byly příliš pomalé.

„Nacházíte se ve světě zvaném Ribge,“ loučil jsem se s nimi do rádia. „Je to prázdný svět, ale na rozdíl od Gehenny tu není radioaktivita, pokud si to sami nezaneřádíte. Připravili jsme vám na nedalekém ostrově městečko z přenosných domků. Nezničte si je zbytečně, jsou tam pro vás. Počkejte tam, dokud se o vás nerozhodne.“

Nečekal jsem na jejich reakci a zmizel modrým kruhem na Loaneb.

„Tohle ti tedy vyšlo,“ komentovala spokojeně Uaxio.

Vrátil jsem se ještě na Gehennu, kde zbyla menší část flotily. Se zbytkem bylo ale lehčí pořízení. Snadnost, s jakou většina letadel zmizela, na ně přece jen zapůsobila.

„Poslyšte, mariňáci,“ oslovil jsem je rádiem, „Kdybychom vás chtěli pobít, dávno byste byli na prach. V tom radioaktivním pekle nemůžete přežít, pochopte to konečně! Musíte už na sobě pociťovat příznaky nemoci ze záření!“

„Zase chcete, abychom se vzdali? To už tu bylo! My se nevzdáváme!“

„Mohli bychom vás tu nechat shnít a za pár dní by bylo po vás, ale rozhodl jsem se dostat vás ven třeba po jednom a já to udělám! Záleží ale i na vás. Čím víc se budete bránit, tím mi to potrvá déle a tím hůř. Především pro vás.“

„Mariňáci se nevzdávají!“

„To už tady bylo,“ odsekl jsem netrpělivě. „Pro mě za mě se nevzdávejte, ale zůstat tu nemůžete. Přenesu vás na Ribge i se zbraněmi jako ostatní a tam si pro mě za mě vzdorujte. Důležité je, že vám tam nebudou ťukat geigery. Většina vašich letadel tam beztak je, odnesl to jen jeden stroj, když zavadil o okraj brány, ale to jste jistě viděli. Je mi jedno, kolik vás je a jaké máte zbraně. Ani na Ribge nám nemůžete škodit, ale tady na Gehenně jste každou sekundu tvrdě ozařovaní, což to nechápete?“

„Co od nás chcete?“ odpověděli zaraženě.

„Nechci vás likvidovat a nebude mi ani vadit, když na mě budete střílet, můj letoun neohrozíte, jen si snížíte palebnou sílu. Slétněte se ale do houfu, ať vás tam nemusím tahat po jednom. A dávejte pozor na modrý okraj propusti! Kdo bude příliš na okraji, riskuje, že ho to překrojí.“

„Používáte pořád protiprávně ty ďábelské letouny?“

„Používáme, ale ne protiprávně. Je to naše válečná kořist od tefirů z Gehenny. Ty letouny vydrží atomový výbuch, nevadí nám radioaktivita a z vašich střel si také nic neděláme.“

Jen váhavě se Američané slétli do sevřenější sestavy. Tentokrát jsem neudělal žádný překvapující manévr. Prostě jsem se k nim přiblížil a spustil program, který kolem nás prohodil čtyři modravá kola.

„Dvě stě kilometrů severovýchodně najdete ostrov s městečkem z přenosných domků,“ radil jsem jim. „Nejspíš se tam setkáte se zbytkem flotily. Domluvte se s nimi a pro mě za mě jednejte, jak uznáte za vhodné, do toho se vám už míchat nebudeme.“

„Vy už s námi nebudete vyjednávat?“

„Nejprve musím vytáhnout z radioaktivního pekla Gehenny ještě pár vašich letadel,“ ujistil jsem je. „Nejste tu ani zdaleka sami. Vám tu nic nehrozí, oni proto mají přednost.“

Zmizel jsem jim a brzy jsem byl opět na Gehenně. Za půl hodiny jsem našel letadla, prohozená z Nového Německa. Část jsem jich sem poslal já, část Jára, který musel na Novém Německu odrazit dva americké nálety a zlikvidoval je stejnou cestou. Tihle byli ke svému štěstí vstřícnější než mariňáci a dali se přemluvit, když jsem jim slíbil, že je vytáhnu z okolního radioaktivního pekla a budu po tu dobu dodržovat příměří. Za pár vteřin byli na Ribge a letěli směrem, který jsem jim poradil. Co budou dělat dál, mě nezajímalo. Zamýšlel jsem vyjednat jim návštěvu lékařů z Firhoi, ale i to mohlo počkat.

Vrátil jsem se s ostatními nad Nové Německo, kde zatím Jára udržoval pořádek. Odrazil dva nálety Američanů, jeden krátce po odletu našich vimaanů, druhý pozdě v noci. Podle mého vzoru je prohodil na Gehennu, už jsem to věděl a schvaloval jsem mu to, a pak už se žádné další nebezpečí neobjevilo. Jára ale nezůstal u defenzívy. Obrátil se rádiem na velitele amerických lodí, dal jim ultimátum a pohrozil jim, že je nahází do radioaktivního oceánu Gehenny, když se do té doby nevzdají i se všemi vojáky na ostrově.

Americký velitel buď pochopil, že to Jára myslí vážně, nebo už to stačil konzultovat s velením, ale nařídil svým vojákům sestoupit do přístavu a nalodit se.

„Správně, Járo,“ komentoval jsem.

„Tati, v Americe se něco děje,“ řekl trochu nejistě. „Americký president prý havaroval v letadle, Spojené státy drží smutek a je tam zmatek. Asi nebudeš mít s kým jednat.“

„To je přece jednoduché,“ usmál jsem se na něho. „V takovém případě je u nich presidentem do konce volebního období samočinně vicepresident. Budeme tedy jednat s ním.“

„Možná, až se to tam trochu uklidní,“ zrazoval mě.

„Aspoň se teď můžeme více věnovat příteli Schmidkemu,“ povzdychl jsem si.

„Co chceš dělat?“ vyzvídal Jára.

„Poletím za ním do Izraele,“ neskrýval jsem svůj úmysl.

„Sejdeš se s ním, ale ve vězení, až tě zavřou!“ varoval mě.

„To by mi nevadilo,“ ujistil jsem ho. „Izraelci nemají vězení bezpečná před našimi propustmi. V nejhorším bych vzal Schmidkeho do Xijtry, jako vytáhla ze Země Uaxio mě. Myslím si ale, že ho Izraelci propustí. Nebudou mít zájem soudit nevinného.“

„Oni ho nepovažují za nevinného,“ namítl umíněně Jára.

„Přesvědčím je,“ opáčil jsem klidně. „Uaxio mi v tom směru slíbila pomoc.“

„Jestli se ti to podaří, smeknu před tebou,“ vyhrkl.

„Dobrá, sežeň si zatím klobouk,“ souhlasil jsem.

Errata:

10.08.2021 21:58