Vítej, návštěvníku!

Svatokupec

Let do Izraele trval krátce. Člověk si rád zvykne na pohodlí, doprava rychlostí družic patřila k těm příjemnějším stránkám technického pokroku. Tentokrát se mnou kromě Uaxio seděli v letadle i Silnur a Bretil, dva tefirové ze světa Firhoi.

Pohled na starodávný Jerusalem mě potěšil. Každý člověk uvítá možnost podívat se na místa tak známá a přitom exotická, jako bylo tohle starodávné město. Dole o nás už věděli, radarový systém je varoval. Jakmile jsem zapnul rádio a požádal je hebrejsky o povolení k přistání za účelem vyjednávání, dostal jsem jejich odpověď. Či spíše strohou výzvu, abych okamžitě zmizel.

Nezdvořilost jsem přešel bez povšimnutí a opakoval žádost.

„Opusťte ihned náš vzdušný prostor!“ trvali na svém. „Jinak použijeme všech prostředků, včetně sestřelení vašeho letadla!“

„Zajímalo by mě, jak to chcete provést?“ odpověděl jsem klidně. „O mé sestřelení se tento týden marně snažilo tisíc amerických stíhaček. Použily na to i atomovou nálož. Bez výsledku. Těžko můžete mít něco silnějšího. Ale to je jedna věc. Druhá je, že chci svědčit u vašeho soudu a vy mi tuto možnost odepřít nemůžete.“

„Odepřeme, jste spoluviník!“

„Odepřete-li mi tu možnost, zlikviduji na oplátku stát Izrael,“ řekl jsem tvrdě.

„Genocida Židů se nepodařila ani Hitlerovi! To by byl největší zločin v historii!“

„Zlikviduji stát Izrael, aniž bych jedinému z Židů zkřivil vlas na hlavě,“ doplnil jsem klidně.

„To... to snad ani není možné!“ zněla zaražená odpověď.

„Je to možné, ale nechtějte, abych vám to vysvětloval. Stačí mi promluvit a padne vaše vláda.“

„To je absurdní! Nesmyslné! Jak to chcete udělat?“

„Umožněte mi raději to svědectví před soudem,“ pokračoval jsem dobráckým tónem. „Zajistěte ale jednání bez účasti veřejnosti, aby to nemělo nedozírné následky.“

„A když na to nepřistoupíme?“

„Mám s sebou malý, ale výkonný televizní vysílač,“ ujistil jsem je. „Nedokážete mě sestřelit ani zabránit mi ve vysílání. Než odvysílám desetinu mých dokumentů, stát Izrael se zhroutí.“

„Myslíte, že něco takového zmohou pouhé dokumenty?“ nevěřili mi.

„Ujišťuji vás, že to bude síla, jakou rozhodně nečekáte.“

„Počkejte... dejte nám hodinu na rozmyšlenou.“

„Rozmýšlejte,“ přistoupil jsem na jejich požadavek. „Mám dost času. Hodinu? Dávám vám dvě.“

Vypnul jsem vysílačku a pohodlně se posadil.

„Prosím tě, Oto, co to máš za dokumenty, které by vedly až k pádu vlády?“ zajímala se Uaxio.

Překvapila mě dokonale. Poprvé na mě nepromluvila německy, ale hebrejsky, řečí, kterou jsem vedl hovory s těmi dole. Jak se té řeči naučila? Ode mě ne, ale ovládala ji. Neměl bych se ale tak divit, paměťové borůvky jsme přece měli právě od nich.

„Na Firhoi nám věnovali záznamy, pořízené kdysi dávno jejich předky na Zemi,“ vysvětloval jsem jí. „Záznamy končí před čtrnácti sty lety, ale jsou nesmírně zajímavé.“

Silnur i Bretil se chápavě usmáli. Že by uměli hebrejsky? Nic bych za to nedal, bylo by to možné. Belial Naarská hebrejsky uměla a Silnur patřil ke starší generaci, mohl by tedy...

„No a co?“ divila se. „Jak to souvisí se současnými vládami?“

„Ty záznamy se budou muset zveřejňovat jen pomalu,“ řekl jsem. „Uveřejnit je naráz, položí se všechna lidská náboženství! Státy založené na náboženství by šly ke dnu také.“

„Myslíš, že by pravda o vaší dávné minulosti mohla být pro současné lidi tak zlá?“

„Pro některé ne,“ povzdychl jsem si. „Ale pro náboženské státy to bude konec. Až se muslimové dozvědí, že jejich miláček prorok Mohamed neutíkal pro neochvějnou víru, ale pro spolupráci s ďábly, nedopadne to dobře. Archanděl Gabriel, který mu poskytl jeho vnuknutí, byla ve skutečnosti maršálka Baalů Gabriela Affariss, která s ním provedla obvyklý trik, využila ho proti jiným jelimanům z Mekky. Proto ji tak rychle dobyl. Ostatní kolaboranti měli podobnou úlohu a že se jimi naše pradávné dějiny jen hemží! Árjové lidi na naší Zemi vyvražďovali, Baalové si s nimi hráli jako kočka s myší a ostatní kmeny tefirů nebyly o nic lepší.“

„No a co? Vždyť se to odehrálo před tolika generacemi!“

„Možná je to promlčené, ale nechci vidět, jak se Židé vyrovnají s vědomím, že král Šalamoun a David byli agenty ďáblů a královna ze Sáby ďáblice. Čím porazil David Goliáše? Prakem? Kdepak, elbifybem, získaným za své věrné služby. A už vůbec nechci vidět, jak Židé unesou, jak poníženě se jejich národní hrdina ďáblům klaněl a co všechno jim nasliboval. Nebo jak parádně podrazil svého kamaráda Uriáše! Tefirové to tenkrát zaznamenávali s gustem, oni skutečně byli tak... jedovatí. Dnešní jsou jiní, ale jejich staré záznamy jsou nelítostné a bohužel pravdivé.“

„To nedokážeme posoudit,“ otřásla se Uaxio. „Bude to záviset od toho, jak hodně jste vy lidé na své vlastní historii vázaní.“

„Právě. Ti nábožensky založení budou vyvedeni z míry. Fanatikové asi svědectví tefirů odmítnou jako ďábelskou lest, ale pravdu nedokáží potlačovat ani sami před sebou, natož před ostatním světem!“

„A ty chceš tímhle vydírat izraelské soudce?“

„Na ně vyrukuji s pravdou o generálu Schmidkovi,“ sliboval jsem jí. „Alfréd byl v roce pětačtyřicet šestnáctiletý mladíček, to je prostě fakt. Uvažuj trochu!“

„Hurtiga ale také zařadili mezi zločince!“

„Já jim dám!“ kasal jsem se. „Takovou lež! Ale zajímali by mě ti svědkové! Lžou o sto šest a nevadí jim, že ubližují nevinnému? Ti jsou největší podraz, to vím už teď.“

„Mohu ti pomoci?“ nabídla se Uaxio. „Jestli to správně chápu, záleží ti na dokázání doby jeho narození. Mohu to u vás lidí určit z krve s přesností na týden. Pomohlo by ti to?“

„Že se ptáš!“ rozjasnil jsem se. „Tím by se to zjednodušilo!“

Nehybné čekání, až se ti dole rozmyslí, bylo asi nejdelší za poslední rok. Měl jsem sice dost času, ale také jsem byl netrpělivý. Konečně se ti dole ozvali.

„Pošlete k nám svého vyjednavače! Projednáme to.“

„Počkej tu na mě,“ požádal jsem Uaxio.

„Kdyby se dělo něco nečekaného,“ domlouval jsem se zatím se Silnurem, „odleťte s vimaanem na Xijtru, sejdeme se tam.“

Xijtra byla nejvhodnější místo. Silnur s vimaany létat uměl a ovládač konvertorů by také zvládl. Jen na Gehennu letět nesměl, měl variantu pro lidi, bez řízení qurem, uvízl by tam jako před ním Američané.

„Dej na sebe pozor!“ starala se Uaxio.

„Neboj se o mě,“ usmál jsem se. „Nevidíš? Mám na sobě osobní ochranný štít Árjů, upravený k ovládání qurem. Běžné zbraně mi neublíží.“

„Dělej, jak myslíš,“ stáhla se tedy.

„Vezmi si ještě tohle,“ podával mi Bretil veliký zlatý šperk s diamantem. „Je to kamera, připni si ji na čepici nebo na oděv, ať máme dokument i z toho jednání. Ne že bychom byli tak jedovatí, jak jsi tvrdil, ale pravda se beztak neutají.“

Ti dva tedy hebrejsky uměli. Neměl jsem ale co skrývat, přijal jsem šperk s úsměvem a připnul si jej na košili u krku.

Vimaan klesl na zem. Vystoupil jsem a Silnur za mnou zavřel dveře. Přijížděla sem policejní auta. Přátelsky jsem jim zamával.

„Pojedete s námi!“ oznámili mi stroze.

„Proč ne?“ usmál jsem se a nasedl do policejního vozu.

Jeli jsme se zapnutými houkačkami, auta nám uhýbala s cesty, i když, po pravdě řečeno, provoz na ulicích nestál za řeč, lidé byli zalezlí a nedůvěřivě vzhlíželi k vimaanům, zavěšeným nad městem. Policejní auto se hnalo středem ulice a ječelo sirénami, snad aby ukázalo, kdo je tady pánem. Napadlo mě, že je to absurdní, nejprve ztratili hodinu a teď to chtějí dohnat po vteřinách?

Brzy jsme přijeli před honosnou budovu.

„Zde je soud,“ oznámili mi suše. „Už vás tam čekají.“

„Nenechám je čekat dlouho,“ slíbil jsem.

Vystoupil jsem a následoval policisty hlavním vchodem do budovy. Jeden mě náhle popadl hrubě za rameno. Naježil jsem se čistě reflexívně, okamžitě mě pustil a jeho tvář se zkřivila bolestí.

„Promiňte, ale nedotýkejte se mě,“ omlouval jsem se. „Plášť od ďáblů by vám mohl nechtíc ublížit.“

„Já na ďábly nevěřím!“ odvětil nasupeně policista, ale sykal přitom bolestí.

„Měl byste,“ poradil jsem mu dobrácky. „Oni skutečně existovali a jejich potomci dosud žijí, na vaší víře či nevíře nezáleží.“

„To nejsou ďáblové!“ odsekl policista. „To jsou přece lidé, skoro stejní jako my.“

„Ano, dá se to tak říci,“ přikývl jsem. „To ale nic nemění na tom, že pro nás byli jejich předkové symbolem zla.“

„A vy se s nimi spolčujete!“ vybafl na mě jiný.

„Proč ne?“ pokrčil jsem rameny. „Oni naštěstí z barbarství vyrostli. Zato my máme co dohánět.“

Prošli jsme chodbou a vstoupili vysokými dveřmi do sálu. Ano, tady byl soudní dvůr, nemuseli mi to ani říkat. Přivedli mě k široké lavici a dovolili mi posadit se. Čekal jsem, až přivedou generála Schmidkeho, ale nikde jsem ho tu neviděl.

Soudní dvůr všude na světě přichází zvolna, důstojně a v talárech, aby se jeho příchod nedal jen tak přehlédnout. Asi to souvisí s pověrou, že bohatství dává patent na rozum. Slušnost velí povstat, když vstávají všichni, ale jakmile se soudci posadili, sedl jsem si také.

„Obžalovaný, vstaňte!“ ozvalo se.

Rychle jsem se rozhlédl, kde je Schmidke, ale soudní stráž mě rychle dloubla, abych se postavil. Konečně mi došlo, že bych měl být jediným obžalovaným – já. Cosi se ve mně v té chvíli ale vzepřelo a zůstal jsem sedět. Nejsem tu přece jako obžalovaný, ale jako svědek! Museli by mi sdělit obvinění, vyslechnout, ale aby hned začali soudem? To by si žádný civilizovaný soud dovolovat neměl!

Dva strážní přiskočili, aby mě zvedli. Už jsem dobře odhadoval, jaká síla qura nezabíjí, takže jsem ji proti nim použil. Oba strážní se bezvládně sesuli na podlahu. Teprve teď jsem pomalu povstal, zatímco nejbližší zřízenci volali lékaře. Asi deset strážných na mě namířilo samopaly a kdo mohl, odtáhl se co nejdál. Příjemný pocit to nebyl, ale věřil jsem obranným vlastnostem tefirských plášťů.

„Žádám soud, aby mi buď sdělil obvinění, nebo mě považoval za svědka, ale jestli se ještě jednou pokusíte o jakékoliv násilí, budu se bránit tvrději,“ řekl jsem nahlas hebrejsky. „Uvědomte si, nejste jen soudem zastupujícím stát Izrael. Současně tady skládáte zkoušku z meziplanetárního práva.“

„Obžalovaný, to je neslýchané!“ rozkřikl se předseda soudu. „Nemáte právo nikoho podrobovat jakýmkoliv zkouškám!“

Nová stráž zaujala místo strážných, odvezených zdravotníky, ale udržovala si ode mne úctyhodný odstup. Ne že by se mě báli, ale kdo se dobrovolně tlačí k člověku, na kterého míří deset samopalů? Mělo to ale výhodu, nikdo se mě nepokoušel ani dotknout, natož aby projevoval nějakou hrubost.

„Nikoho nezkouším a zkoušet nebudu,“ odpověděl jsem klidně. „Zkoušejícími jsou zástupci světa Firhoi. Průběžně je informuji, mám tu jen funkci svědka a kameramana. Obžalovaným nejsem, protože mi do této chvíle nebylo sděleno obvinění a to je pro civilizovaný soud hodně podstatná věc. Nebo by měla být. Svévolně vedený soud by byl vaším posledním.“

„Jste obžalován z ukrývání celosvětově hledaného válečného zločince. Za to hrozí trest od pěti do deseti let vězení,“ křísl o mě vrchní žalobce pohledem.

„To obvinění je nesmyslné,“ odvětil jsem. „Považuji je za výsměch.“

„Máme hodnověrné svědky, kteří potvrdili válečné zločiny generála Alfréda Schmidkeho!“

„Žaluji je tedy pro křivé svědectví pod přísahou a současně obviňuji tento soud z lehkomyslné důvěřivosti. To možná není zločin podle pozemského práva, je to ale zločin podle práva Firhoi.“

„Nejste tu od toho, abyste soudil tento soud! Žádné cizácké právo tady neplatí!“

„Soudit nikoho nebudu,“ přikývl jsem. „Schmidkeho jsem neukrýval, ani on sám se neměl proč jako ministr policie Nového Německa skrývat. Navíc není vinen žádným válečným zločinem, jak mi tady tvrdíte! Na konci války mu bylo teprve šestnáct let!“

„Pomáhal jste mu změnit identitu! A u Němců, kteří žili na paralelní Zemi, došlo ke zpomalení stárnutí! Nemůžete zpochybnit, že by se tam i starší zločinec dožil naší doby ve zdraví a svěžesti.“

„Mohl by, ale to není důkaz. Mám ale svědka, který s přesností na týden určí věk kterékoli osoby. K rozmetání vašich svědectví to stačí.“

„Takové svědectví je nemožné a tedy nepřípustné!“

„Pro mimozemšťany to nemožné není. Uvědomte si, odmítat důkazy obhajoby je proti právním řádům zdejšího i meziplanetárního práva, to si žádný soud na světě nesmí dovolit. Jestli prohlásíte jejich svědectví za nepřípustné, ztratíte oprávnění soudit.“

„Váš takzvaný meziplanetární právní řád neuznáváme!“

„Chcete-li soudit občany Nového Německa, budete muset. Nové Německo je mimozemský stát, takže s právním systémem jediného státu Země nevystačíte. Izrael bude mít zřejmě nedozírné problémy ve styku s mimozemskými civilizacemi a bylo by rozumnější informovat se, co se na vás chystá.“

„Vyhrůžkami nás nezastrašíte! Mimochodem, vydírání je ve vašem postavení velice nerozumné. Máte se zodpovídat z ukrývání celosvětově hledaného válečného zločince a ne urážet tento soud nebo stát Izrael!“

„To není vydírání, naopak, poskytuji vám cenné informace o něčem, co na vás tak jako tak dopadne.“

„My o vaše informace nestojíme!“

„Také možnost! Vnucovat vám je nebudu! Meziplanetární řád uznává soudy podle místních zákonů, ale nesmí být svévolné. Na Zemi je u civilizovaného soudu zvykem nejprve vyšetřovat a až potom soudit. Vy začínáte soudem, jak vám mám věřit, že je váš soud civilizovaný? Ukažte mi vaše důkazy!“

„To je pohrdání soudem! Vaše situace je už tak nahnutá a vy si ji ještě zhoršujete.“

„Ne moje, vaše situace je nahnutá,“ usmál jsem se. „Jste pod dohledem meziplanetární právní obce a co se tady děje? Chcete prohlásit za nepřípustné svědectví mimozemských expertů, soudit bez důkazů, to by byla pěkná vizitka pozemského právního přístupu! Vidět vaše důkazy mám právo!“

„Vyšetřování bylo ukončeno před tímto soudem. Důkazy o vaší vině považujeme za dostatečné.“

„Ale, ale! Soud ještě nejednal a už shledal důkazy dostatečnými? Ba ne, mám právo vidět je předem! Chtěl bych vidět především důkaz stáří generála Schmidkeho, všechno ostatní je bezcenné.“

„Soud s generálem Schmidkem ještě neskončil, není možné jeho závěry předbíhat. Vaše kausa je jiného druhu a máme tu jiná svědectví. Jako svědek obžaloby je tu občan Spojených států Albert Worisek. Přednesl svědectví o hromadných změnách v matrikách Nového Německa před návratem na Zem. Máte štěstí, že tu ještě je a můžeme ho předvolat.“

Než přivedli svědka, posadil jsem se. Naštěstí jsem nečekal dlouho, svědek byl zřejmě v budově. Albert Worisek byl nenápadný chlápek, který bez mrknutí oka přísahal, že v matrikách Nového Německa došlo krátce před přesunem na Zem ke změnám identity většiny Němců. Jako důkaz předložil soudu list papíru, údajně vytržený z původní matriky Nového Berlína, a současně fotokopii nahrazujícího listu ze současné matriky Nového Berlína, kde bylo na tomtéž místě jiné jméno.

„Ke zkoumání dokumentu požaduji předvolat experta ze země Xijtra,“ požádal jsem soud.

„Protestuji!“ vyskočil žalobce. „Obžalovaný používá nepřípustnou taktiku zdržování! Dokumenty byly ověřeny soudním znalcem a jejich pravost je potvrzena!“

„Protest se přijímá!“ souhlasil předseda soudu. „Nemáme čas předvolávat mimozemské experty!“

„Dvě minuty není zdržování,“ ujistil jsem soud. „Mám toho svědka s sebou a mohu ho přivolat ihned. Je na soudu, zda jeho svědectví přijme, ale o zdržování rozhodně nepůjde.“

„Předvolejte si tedy svého experta a soud rozhodne... ehm... podle situace.“

Požádal jsem v myšlenkách Uaxio, aby přišla. Pár vteřin poté vstoupila a žádný soudní zřízenec se jí neodvážil postavit do cesty.

„Protestuji!“ hlásil se žalobce. „Svědek obhajoby nemůže přísahat, takže je a priori nezpůsobilý k právním úkonům!“

„Na Zemi Xijtra není zvykem přísahat, ale znají tam ručení za pravdivou výpověď,“ řekl jsem. „To může nahradit přísahu.“

„Protestuji, takové ručení je právně nedokazatelné!“

„Stejně jako přísaha. Přísaha má smysl pouze u věřících stejné víry.“

„Dobrá, to posoudíme později,“ rozhodl předseda. „V čem spočívá jeho svědectví?“

„Dovolíte Uaxio prozkoumat dokumenty pocházející ze Země Xijtra? Mají být z jejího světa, ona to tedy posoudí nejlépe.“

„Dovolit to můžeme. Dokument jsme zkopírovali, takže ani jeho případné poškození neovlivní průběh soudu,“ svolil soudce.

Uaxio převzala sporný papír chapadlem. Současně ze své vnitřní torby vytáhla přístroj podobný mikroskopu. Položila jej na stůl a chvíli se do přístroje jedním okem dívala.

„List toho materiálu je organické povahy,“ řekla po chvíli hebrejsky. „Jde o rostliny stromovitého charakteru, které mají místo listí drobné zelené jehličky. Ty se na Xijtra nevyskytují. Považuji za vyloučené, že tento materiál pochází ze země Xijtra.“

„To jsem si mohl myslet,“ komentoval jsem to. „Falsifikát na obyčejném pozemském papíru!“

Neudržel jsem se, ale soudní zvyklosti jsem tak jako tak nedodržoval, předseda soudu mě napomínal jen aby se neřeklo, že na mou drzost úplně rezignoval.

„To není důkaz!“ vykřikl žalobce. „Ten papír mohl klidně pocházet ze Země! Němci si jej mohli na útěku v pětačtyřicátém roce přinést s sebou!“

„Strom, ze kterého je vyroben materiál tohoto listu, byl živý ještě před dvěma roky a sto padesáti dny,“ pokračovala nevzrušeně Uaxio, aniž vzhlédla od přístroje. „Podle slunečního indexu pochází z odlišné zeměpisné šířky, než odpovídá enklávě Nový Berlín. Jeho původ určuji podle vašeho označení na čtyřicátý čtvrtý stupeň zeměpisné šířky plus minus tři stupně.“

„Tomu odpovídá pruh severu Spojených států podél hranic s Kanadou,“ doplnil jsem. „V Evropě se tam nachází Francie, Itálie, Balkán, Kavkaz a jižní část Ruska, v Asii Mongolsko a Čína. Německo i Rakousko jsou úplně mimo. Ke zjištění stáří papíru můžete použít i radiokarbonovou metodu. Není tak přesná, ale zjistíte, že materiál pochází ze současné doby a nemůže být uznán jako svědectví z doby minulého tisíciletí. Odhadoval bych, že ten falsifikát na kanadském papíře pochází ze Spojených států.“

„To by byl závažný důkaz,“ připustil soudce. „Dovolíte mi ale ověřit si takové tvrzení? Mám tu jiný papír, jehož původ znám. Ať se na něj svědkyně podívá!“

Uaxio převzala čistý list papíru a chvíli jej zkoumala.

„Materiál pochází ze stromů jiného druhu než předchozí,“ řekla. „Ten strom měl tuhé listy. Je také mladší, strom byl živý ještě před rokem. Sluneční index určuje původ na třicet pět zeměpisných stupňů plus minus tři stupně.“

„To odpovídá, ten papír je skutečně z jižního Libanonu,“ řekl soudce spokojeně. „Zeptám se tedy svědka žalobce, co na to říká?“

„To není možné, ctihodnosti...“ koktal Worisek. „Ten papír zaručeně pochází z původní německé matriky. Experti to přece jasně potvrdili!“

„Stojí tu očividně tvrzení jedněch expertů proti tvrzení expertů jiných,“ konstatoval soudce. „Ale tvrzení mimozemské expertky jsou závažná, rozpoznala i to, co předem rozhodně znát nemohla.“

„Dovolte mi, ctihodnosti, abych vám něco vysvětlil,“ obrátil jsem se drze na soudce. „O změnách identity Němců vím stokrát víc než svědek, vždyť jsem je kdysi prosadil. To není přiznání ke zločinu, naopak. Na změnu identit Němců jsem hrdý.“

„Dobrá, jaká je vaše verze?“ vybídl mě.

„Svědek zřejmě ví, že jsem v Novém Německu před návratem na Zem prosadil změnu identity většiny Němců. To je ověřitelná skutečnost, nemíním ji zpochybňovat, naopak ji potvrdím. Jde o důvod. Pro jistotu bych se svědka zeptal, pokud se mohu ptát, zdali zná pravý důvod změny identit?“

„Otázce se vyhovuje,“ přikývl soudce.

„To je každému jasné!“ vyskočil svědek Worisek. „Ochrana nacistických válečných zločinců před odhalením jejich pravé totožnosti na Zemi! Jiná možnost není a nemůže být!“

„Na první pohled to vypadá logicky, ale je to jinak, vážený soude,“ usmál jsem se útrpně. „Svědek nikdy nežil v Novém Německu, mohl tam být jen krátkodobě jako turista. Jinak by věděl, že se změna identity týkala jen mladších Němců, kteří díky Hitlerovu obludnému systému neměli jména. Většina dětí narozených v Novém Německu za Čtvrté říše měla totiž místo jmen čísla. Divím se, že to nevíte! Starších ročníků a lidí s vlastními rodiči, kteří jméno měli, se změna netýkala.“

„Moment, co znamená pojem – s vlastními rodiči?“ zarazil se předseda soudu. „Každý člověk má přece vlastní rodiče, ne?“

„Obvykle tomu tak je,“ připustil jsem. „Zřejmě nevíte o poměrech v Novém Německu za Hitlera.“

Objasňoval jsem pak soudu Hitlerův systém státně řízených bordelů, zvaných Domy Německých Svobodných Matek, kde se německé ženy věnovaly výrobě budoucích vojáků Čtvrté říše, návštěv domů podle zásluh na frontě a vojenské výchově dětí v Domech Hitlerjugend, kudy většina dětí procházela.

„V tomto systému rodily německé ženy až pětadvacet dětí. Byl pro Hitlera výhodný vysokými počty budoucích vojáků, ale dětem bral jména a dělal z nich pouhá čísla,“ končil jsem. „Jen menší část dětí pocházela ze starodávných rodin. Proti tomu jsem se postavil. Obnovu rodin a náhradu čísel jmény považuji za svůj triumf nad nelidským přístupem. Vzpomeňte si, jak hitlerovci dělali z lidí pouhá čísla už na Zemi! Ale opakuji, změna identity se netýkala lidí, kteří vlastní jméno měli buď z dřívějška ze Země, nebo po rodičích. Navíc se změna neprováděla vytrháváním listů matrik a vlepováním jiných, ale vpisováním jmen do příslušných kolonek, které tam díky německé důkladnosti byly, i když prázdné.“

„Hrozný systém,“ otřásl se soudce. „Zbývá otázka na svědka Woriska, co k tomu může dodat?“

„Můžeme podrobit svědka zkoušce,“ navrhl jsem. „Uaxio je odbornice, rozezná i detaily, o jakých se pozemským vědcům nezdá. Pro ni je maličkost zjistit, jak dlouho žil svědek ve světě Xijtra, jak tvrdí. Spektrum jejich slunce se od našeho liší a při dlouhodobé expozici se to projeví. I bez tohoto důkazu bych řekl, že tam nikdy nežil, jinak by musel znát zmíněné skutečnosti, ale ona náhodného turistu od člověka, který tam žil celé roky, bezpečně rozezná.“

„Protestuji!“ vykřikl svědek Worisek. „Nestrpím, aby se mě ta příšera dotkla! Mám k nim už od války nepřekonatelný odpor!“

„To ani není nutné, slavný soude,“ pokrčil jsem rameny. „K prokázání charakteristických změn potřebuje Uaxio kapku krve, kterou může panu svědkovi odebrat kterýkoliv člověk, nejlépe lékař.“

„Myslíte, že to vaše odbornice dokáže zjistit?“ zajímal se živě předseda soudu.

„Nejen to, vážený soude,“ pokračoval jsem. „Uaxio určí z lidské krve s přesností na týden i datum narození. Můžete si to vyzkoušet na lidech, jejichž totožnost znáte nade vší pochybnost. Máte tu snad více Němců srovnatelného věku. Dejte jí ke zkoumání vzorky krve, odebrané anonymně, aby nevěděla, od koho který pochází. To se dá zajistit. Trvám na té zkoušce především u Alfréda Schmidkeho. Uaxio zjistí, že se narodil v roce tisíc devět set dvacet devět a nemůže být tedy dozorcem v lágru.“

„Zajímavé,“ mračil se předseda soudu. „Byl by to nesmírně pozoruhodný důkaz. Můžeme udělat malý pokus. Kapku své krve jí věnuje tady pan přísedící, nebude vám to snad vadit, pane kolego?“

„Naopak, bude to velice zajímavé,“ svolil přísedící ochotně. „Přiznám se, jsem na to nesmírně zvědavý a odebírání krve mě v poslední době nijak nevyvede z míry. Zavolejte soudního lékaře!“

Zřejmě byl připraven, objevil se ihned. Musel si odskočit pro nářadí, ale v mžiku byl zpátky a zručně odebral z předloktí pana soudce malé množství krve.

Uaxio vážně převzala zkumavku a podrobila ji zkoumání.

„Vzorek obsahuje krev dvou lidí,“ řekla po chvíli. „Většina patří muži starému padesát sedm let a dvě stě osmnáct dní, menší část, asi setina, ženě staré dvacet let a sto dva dny.“

„Úžasné!“ vykřikl přísedící. „Tento týden jsem dostal transfusi krve. Nevím od koho pocházela, překvapuje mě, že by to mělo být od mladé ženy, ale vyloučit to nemohu. Zato můj věk souhlasí na den přesně, to musím potvrdit!“

„Doporučila bych vám získat z Nového Německa lék, zvaný küfferlin,“ pokračovala Uaxio. „Ten vaši nemoc vyléčí. Vaše nemoc je horší, než si myslíte.“

„Na küfferlin mě už můj lékař upozorňoval,“ odvětil zaraženě soudce. „Je ale drahý a pojišťovny jej nehradí.“

„Jedna dávka küfferlinu nepostačí,“ odtušila Uaxio. „Teprve tři až pět dávek vás vyléčí. Transfuse pomáhají jen nakrátko a riskujete postupné zhoršování stavu. Na vašem místě bych to nepodceňovala.“

„Dost!“ zastavil ji předseda soudu. „Zdravotní konzultace sem nepatří! Přiznávám, nikdy jsem se nesetkal s takovým znaleckým posudkem, ale stojí za pokus využít jej v kauze Schmidke. Vyšetřování by se dostalo na jiný základ.“

„Nicméně to není všechno,“ pospíšil si žalobce. „Žaloba trvá i na obvinění z propagace a podpory fašismu. Také to je velice závažný zločin.“

„Propagace fašismu?“ vyprskl jsem smíchy. „Nebo dokonce jeho podpora? Vážně nevíte, že jsem Hitlera osobně zastřelil a postřílel přitom celou jeho družinu?“

„Prosadil jste amnestii německých válečných zločinů,“ vyrazil se svým útokem žalobce. „Chcete to snad popřít?“

„Domnívám se, že jsem svůj postup dostatečně vysvětlil na půdě OSN, ale milerád tady zopakuji, co mě k tomu vedlo,“ zamračil jsem se. „Navíc se ukázalo, že bez té amnestie by byl vyvražděný i stát Izrael. Takové argumenty snad každý soudný člověk pochopí.“

„Obžalovaný, k věci!“ napomenul mě předseda soudu.

„Dobrá, k věci,“ souhlasil jsem.

Už po několikáté jsem musel objasnit, proč jsem na konci starostování vyhlásil tu spornou amnestii.

„Zachránila milion nevinných a dodatečně i Zemi. Kdo by v takové situaci váhal? Nebyl na to čas, vážený soude! Na jedné straně visely životy milionu lidí, na druhé pár desítek lumpů. Zvolil jsem život pro všechny a tvrdím, nemohl jsem jednat jinak.“

„To by se dalo pochopit,“ připustil žalobce, „Ale na Zemi, už v bezpečí a klidu, jste přece i proti vůli celého světa na platnosti své pochybené amnestie trval.“

„Chce snad ze mě žalobce udělat člověka bez cti a bez charakteru?“ ohradil jsem se. „Můžete to přirovnat k uzavření značně nevýhodné smlouvy v krajní tísni, ale nechtěl bych zažít soud, který bude trvat na zrušení čestného slova, které zachránilo milion lidí! Nejsem politik, vážený soude! Cti si musím vážit mnohem víc!“

„Každý soud musí nestranně uznat, že jste na amnestii neměl právo a nemohl jste ji ani slibovat!“ útočil dál žalobce.

„Lituji, ale ani teď nemáte pravdu,“ ohradil jsem se. „Amnestii jsem vyhlásil v době, kdy jsem byl řádně zvoleným starostou Nového Berlína a s ním celého Nového Německa. Měl jsem, jako presidenti v některých zemích, právo udělovat amnestie a toho práva jsem využil k záchraně všech.“

„Není možné, aby si některý národ přisuzoval právo promíjet vlastní zločiny, spáchané na jiných národech!“ pokračoval žalobce. „Takové právo mu nesmí ostatní státy světa uznat!“

„Připomínám tedy, že jsem národnosti české a dá se tvrdit, že patřím k obětem Němců. Máte ještě jiný argument?“

„Židé Němcům jejich válečné zločiny zásadně neprominou! Dokud budou váleční zločinci naživu, budou za ně právem stíhaní!“

„Dobrá, připomenu vám jinou skutečnost,“ rozhodl jsem se vytasit další důvod. „Bez amnestie by se na Zem vrátil zlomek Němců a nevznikl by ostrov Nové Německo. Jak víte, právě tam pronikly na náš svět vimaany z Třetí Země. Výsledkem byly tisíce mrtvých. Kdyby se ale Baalové vynořili jinde, a mohu právem předpokládat, že by to bylo v Kanaánu, tedy v Izraeli, strašlivě by zmasakrovali právě vás Židy. Uvědomte si, nacházíte se na výsostném dílu Baalů. Kdybychom je nevyprovokovali k útoku na Nové Německo, objevili by se o něco později u vás. Tady by to dopadlo podstatně hůř. Baalové na Nové Německo svrhli atomovou pumu, kterou jsme jim vrátili okamžik před výbuchem. Pomohla nám náhoda, ale hlavně prostředky hlavonožců. Vám by se to nepodařilo. Němci vás za cenu svých mrtvých zachránili. Jejich obětmi se částečně vyrovnávají příkoří, které jiní Němci jiným Židům způsobili.“

„To je sice hezké a dobře se to poslouchá, ale právo musí být naplněno!“ trval na svém žalobce. „Vaše povídání nic nemění na vaší vině!“

„Vážený soude, vysvětlete panu žalobci, ať přestane dělat hlouposti,“ obrátil jsem se na předsedu. „Opravdu si myslíte, že si můžete hrát na svém písečku a trvat na nesmyslných požadavcích, aniž byste viděli souvislosti? Uvědomte si, v brzké době se chystá setkání civilizací, kdysi nepřátelských na život a na smrt. Vezmete si na svědomí porušení příměří mezi Zemí a tefiry, kteří jsou v pradávném pojetí ti, komu říkáme ďáblové?“

„Ďábly sem nepleťte,“ napomenul mě předseda soudu. „Tady není místo na náboženské diskuse!“

„Vážený soude, to je krutý omyl!“ řekl jsem temně. „Ty bytosti pocházejí ze světa Gehenna, což znamená Peklo. Peklo už není fikce ani náboženská otázka, ale až nepříjemně skutečný svět! Podmínky tam byly tak nesnesitelné, že to část ďáblů nevydržela. Když jsme se s nimi setkali, připravovali se na zoufalý boj se zbytkem pekla a první obětí se stal můj syn! Bylo to vážné a dosud to není uzavřeno! Nějací fanatici se bestiální vraždou osmnácti tefirských dětí nevědomky pokusili o sebevraždu lidstva. To nebyl obyčejný zločin! Životy těch dětí sloužily jako záruka míru, takže to byl zločin šílenců bez pudu sebezáchovy! Uvědomujete si, co tím lidstvo provedlo? Přiblížím to na příkladu, který byste jako Židé měli pochopit. Představte si, že by za Hitlera hodil nějaký Žid do průvodu SA-manů ruční granát. Odhadnete, co by následovalo? Holocaust byl strašlivý, ale takovou nepředloženost by z Německých Židů nepřežil žádný! Nevíte, že já a můj druhý syn v této době jednáme s tefiry? Vypadají jako lidé, ale jsou to skuteční potomci ďáblů. Trvejte tedy na mém odsouzení a budu se vám muset vzepřít, už proto, abych neohrozil jednání a s ním celé lidstvo!“

„Říkáte, vzepřel byste se soudu?“ podíval se na mě předseda soudu výsměšně. Pravda, vypadalo to ode mě opovážlivě, ale nikdo si neuvědomoval, že jsou pro mě samopaly strážných neškodné.

„Vy pořád ještě netušíte, co všechno mohu,“ povzdychl jsem si. „Nedělal bych to rád, ale nemohl bych jednat jinak. Nemohu si se svým svědomím srovnat žabomyší spory, když jde o celé lidstvo. Znáte přece poslední události v Novém Německu a jižní Americe? Upřesním vám, že šlo o průzkumná letadla Baalů, ne o válečnou výpravu! Neměli v úmyslu zahájit válku se Zemí, jen se tu porozhlédli a přitom si jen tak mimochodem vystřelili. Jejich atomovou bombu jsme naštěstí zachytili a další už nepřišly, ale ani ta bomba nebyla součástí invaze, spíš to byl test. Kdyby se naplno rozpoutala válka mezi lidmi a tefiry, nepočítali bychom mrtvé po tisících, ale po miliardách. Opakuji, oblast zvaná Kanaán byla před tisíciletími jejich. Nemůžete očekávat, že by se vám zkáza vyhnula, naopak, byli byste první na řadě. To by ze zdejších Židů nepřežil žádný. Opakuji, žádný, tedy ani vy. Všichni, co tu jste.“

Po tomhle bylo chvilku ticho. Nebylo divu.

„Tvrdil jste, že máte i nějaké neznámé dokumenty,“ naznačil předseda soudu opatrně za napjatého očekávání přítomných. „Mohl byste vysvětlit, jaké problémy by měl Izrael s mimozemskou civilizací?“

„Jistě,“ souhlasil jsem. „Navrhl bych ale, abyste mé informace považovali za důvěrné, sami jistě rychle pochopíte proč.“

„Naštěstí soud nestál našim novinářům za pozornost,“ řekl ulehčeně předseda soudu.

„Dobrá, pak tedy poslouchejte,“ začal jsem.

Vysvětlil jsem jim situaci setkání s tefiry, kteří se na nás kdysi strašlivě provinili, ale dnes by už chtěli žít v míru, kdybychom... to v poslední době nepokazili opět my, lidé Země.

„Místo rozvíjení přátelských vztahů vládne mezi námi napětí, kdy se o přátelství nedá mluvit. Způsobili jsme to ale my, ne oni. Tefirové jsou navzdory dlouhým válkám na vyšší úrovni a v mnoha oborech by nám pomohli. Upřímně lituji, že jsme museli rozvoj našich vztahů přerušit a doufám, že ne nadlouho. Obávám se jen, že každý odklad přijde lidstvo draho.“

„To bychom pochopili,“ kývl hlavou předseda soudu. „Ale vrátil bych se k náznaku, že se něco nepříjemného dotkne konkrétně státu Izrael. Myslíte tím, že nás tefirové pohrdlivě nazývali jelimany z Kanaánu, nebo máte na mysli ještě něco jiného?“

„Něco jiného, vážený soude. Archivy tefirů obsahují nesmírné množství pozemských historických faktů. Většina není lidem Země příjemná, jsou ale pravdivé a budeme si muset asi podle nich opravit historii. Jsou nesmlouvavé a většina náboženství kontakt s fakty nesnese a padne. Nábožensky založení lidé jimi budou šokováni. Náboženské státy to nejspíš odnesou také.“

„Izrael není vysloveně náboženský stát! A kromě toho, není možné, že se jedná o podvrhy?“

„Záznamy tefirů jsou na vyšší úrovni, ctihodnosti. Tefirové nemají filmy ani filmový průmysl. Také nepoužívají filmové triky a jejich záznamy jsou důvěryhodnější než film. Bohužel, historická fakta jsou nepříjemná a spousta lidí to těžce ponese.“

„Co závažného v těch záznamech je?“ přednesl předseda svou klíčovou otázku.

„Nic více než důkazy o spolupráci našich prapředků s ďábly. Nejen těch, kterým to vyčítáme, ale i těch, o kterých byste nepochybovali. Byli to vaši dávní předkové, které dodnes oslavujete.“

„Naše náboženství má stejný základ s křesťanským! Nebojíte se, že tyto záznamy uškodí i vám?“

„Dotkne se to většiny světových náboženství,“ přikývl jsem. „Mnohých dost nešetrně. Tefirů bylo původně více kmenů. Árjové a Asbeelové lidi na Zemi vyvražďovali, ještě jedovatější bývali Baalové a Zenové, pohrávali si s lidmi jako kočka s myší. Některým namlouvali, že patří k národům vyvoleným k vládě nad světem, půjčovali jim zbraně a pomáhali proti sousedům. Tak se jim podařilo vyvraždit několik vzkvétajících civilizací v Africe, Indii a Číně.“

„Proč to chcete zveřejnit právě teď? Nebylo by rozumnější na všechno zlo raději zapomenout?“

„Zatajování nemá smysl. Buď to uveřejníme sami, nebo to udělají tefirové. Není tomu dávno, co o nás smýšleli jako o podřadných bytostech, jelimanech z Kanaánu. Přesvědčili jsme je, aby nás chápali jako sobě rovné a vyčetli jsme jim všechno, co na Zemi napáchali. Součástí dohod měla být i omluva za jejich příkoří. Přistoupili na to, ale teď by bylo protismyslné jim vysvětlovat, že si nepřejeme tahat na světlo naše hříchy. Proto se proti zveřejnění nepostavím. Mohu to jen pozdržet a získat čas. Na to můj vliv stačí a vám to varování pomůže, přinejmenším se na to stačíte připravit.“

Chvíli bylo ticho. Všichni si to přebírali v hlavách.

„Chcete-li spravedlnost, odsuďte falešné svědky,“ pokračoval jsem po chvíli tvrději. „Zaslouží si přísný trest. Přítomný pan Worisek je beze všech pochyb vinen falešným svědectvím. Musel o falšování svých dokumentů vědět. Předložte Uaxio vzorky krve, aby mohla určit věk všech osob. Vyjde najevo, že lžou i ostatní svědkové. Najít přímé svědky německých válečných zločinů je stále těžší, někteří proto budou mladší, než tvrdí. Uaxio to bezpečně pozná. Alfréd Schmidke není válečným zločincem, poznal jsem ho v době, kdy se váleční zločinci na Novém Německu návratu na Zem neobávali. Každý tam vystupoval buď pod přiděleným osobním číslem nebo pod vlastním jménem, ale neměl důvod měnit si jméno. Schmidke používal své jméno otevřeně a proto tak jistě tvrdím, že je jeho vlastní.“

„Skoro to vypadá důvěryhodně, ale proč by tolik svědků tak shodně lhalo?“

„Za všechno mohou peníze,“ odtušil jsem. „Šéf policie Nového Německa překážel Američanům, když okupovali Nové Německo. Tam podle mě hledejte stopy a kdo za tím stojí. Jak asi víte, s invazí do Nového Německa je konec. Nemusel bych se v tom konfliktu angažovat a vůbec bych do toho nemíchal tefiry, kdybych neměl s Novým Německem smlouvy a kdyby částí té špinavé akce nebylo vyvraždění tefirských dětí v Čechách. To se bohužel dotklo tefirů na Firhoi, proto teď nad Jeruzalémem visí letadla s jejich posádkou. Tefirové mají úlohu pozorovatelů, ale bedlivě nás sledují a každá nespravedlnost Zemi uškodí. Proto jsem vás na počátku soudního líčení varoval, abyste pečlivě vážili svá slova.“

„Vy jste se spojil – s ďábly?“ zeptal se opatrně přísedící.

„Dá se to tak nazvat,“ odtušil jsem klidně. „Není to ale zrada Země. Oni už nejsou zlem, jakým byli. Snažím se o navázání spolupráce k prospěchu Země i tefirů, na tom nemůžete najít nic špatného.“

„Máte od nich ale zbraně...“ nadhodil zamračeně žalobce.

„Zbraně mám z více stran,“ odpověděl jsem mu. „Můj plášť je první válečná kořist, získaná od Árjů. Dokonale chrání před pozemskými zbraněmi od střelných po laserové. Vaši střelci mě nemohou ohrozit. Blesky quro mám od hlavonožců ze země Xijtra. Lidi i zvířata spolehlivě zabíjejí, ale doma si jimi na dálku rozsvěcuji světla a zapínám televizor. Největší mou zbraní jsou ale vědomosti. Umožnily mi zničit poslední pevnost Gehenny i zneškodnit pozemskou invazní flotilu, vypravenou do paralelních vesmírů nedávno. Řeknu vám, ten nepředložený pokus o invazi byl medvědí službou Zemi.“

„O jaké výpravě to mluvíte?“ vyhrkl předseda soudu.

Musel jsem mu stručně popsat i historii této conquisty.

„Vůbec nechápu, co si od toho Američané slibovali! Vždyť je to proti základním principům jejich země!“ divil se jeden ze soudců.

„Podle mě to byla normální loupežná výprava,“ řekl jsem. „Jedno je ale jisté, spadla do pasti a je prakticky neškodná. Nedělám si iluze, že bych ten gordický uzel rozmotal, ale něco s tím udělat musím, aby se to nemohlo opakovat. Bohužel mají právě ve Spojených státech problém s havárií presidentova letadla, takže to musím odložit.“

Za nedůvěřivých pohledů přítomných odešel soud k poradě. Brzy se soudci vrátili i s rozsudkem.

„Vzhledem k podaným důkazům dospěl soud k názoru, že obžalovaný není vinen trestnými činy, dokazovanými žalující stranou.“

Soud dopadl dobře a Uaxio v následující hodině přesvědčila soudce o kvalitách svého svědectví, když správně určila všechny anonymní vzorky krve. Její svědectví dokonale smetlo tvrzení falešných svědků v případu Alfréda Schmidkeho. Na konci Druhé světové války byl šestnáctiletým mladíčkem, v žádném případě nemohl být popisovaným dozorcem. Soud případ vrátil vyšetřovatelům a ti nemohli dělat nic než proces zastavit a naopak zahájit stíhání svědků pro křivé výpovědi pod přísahou. Podobně dopadli další američtí svědkové. Ačkoliv někteří vypadali staře a dokumenty to potvrzovaly, narodili se až po válce anebo během ní a nemohli se osobně setkat se žalovanými. Zejména když se ukázalo, že se většina obžalovaných, podle svědků bezpečně identifikovaná, narodila rovněž po válce. Svědectví se tak obrátilo proti svědkům. Ze svědecké lavice se pro křivou přísahu dostali na lavici obžalovaných.

Při té příležitosti jsem se zasadil o zadržované Němce. I kdyby mezi nimi byli váleční zločinci, mezi zadržovanými byli v menšině. Vyčetl jsem soudcům, že pro pomstu ničí nevinné a žádal je, aby co nejvíce jednání urychlili a Němce, zadržované bez jasných důkazů, propustili.

Soudci se rozhodli znovu, pečlivěji prozkoumat falešná svědectví Američanů. Pro některé Němce to, zdá se, neskončilo. Většinu jich ale Uaxio z řad podezřelých bezpečně vyloučila už kvůli věku.

Čekal jsem na rozhodnutí na chodbě soudu, už ne pod hlavněmi samopalů, teď už jen jako svědek.

„To jste ale měli štěstí!“ oslovil mě rusky, asi v domnění, že mu nerozumím, soudní zřízenec, procházející kolem mě.

„Nejen štěstí, ale především pravdu,“ odtušil jsem rovněž rusky.

„To není tak jisté,“ odsekl finsky, asi mě chtěl zmást.

„Proč si to myslíte?“ optal jsem se ho rovněž finsky.

„U nás byste už stál u zdi,“ odvětil ázerbajdžánsky.

„Věřím vám,“ řekl jsem rovněž touto řečí. „V Rusku šly ke zdi miliony nevinných. Naštěstí tady nejsme v Rusku!“

„To není možné, kolik těch jazyků umíte?“ vybuchl hebrejsky.

„Těžko mě překvapíte takovým, který neznám,“ ujistil jsem ho. „Znám jich asi tisíc.“

„Vy nejste člověk, vy jste ďábel!“ vyhrkl.

„Půl napůl,“ potvrdil jsem mu to. „Mám v sobě ďáblici, ale nebojte se, neškodnou.“

„Já na ďábly nevěřím!“ vypjal se hrdě.

„Měl byste,“ potřásl jsem hlavou. „Ďáblové bohužel existují.“

Na okenním parapetu stál poloprázdný hrnek čaje. Pomalu jsem zbytek čaje vylil a nebohý hrnek stiskl rukou. Porcelán zvolna povolil a zmáčkl se jako těsto. Podal jsem tu lesklou hroudu zřízenci.

„Tady máte na památku!“

Zůstal stát, jako kdyby vedle něho uhodil blesk. Jen si upřeně prohlížel kus porcelánu, na kterém byly otisknuty všechny rýhy mé dlaně. Jistě netušil, co to způsobilo. Tomu bodrému muži jsem nelhal, za mé jazykové znalosti mohla Belial Naarská a tu jsem měl v sobě. Ve středověku by mě asi právem obvinili z posedlosti ďáblem. Neuměl jsem si jen představit, jak by chtěl někdo takového ďábla vymítat.

„To není možné!“ vyhrkl, když se na porcelán do sytosti vynadíval. „Vždyť to není plastik...“

„I sklo a porcelán za jistých podmínek měknou,“ souhlasil jsem. „Běžně toho dosáhnete vysokou teplotou. Další možnosti už tak známé nejsou, ale jak vidíte, existují.“

V té chvíli se otevřely dveře a na chodbu v doprovodu Uaxio vyšel Schmidke. Jakmile mě spatřili, zamířili přímo ke mně.

„Díky, Oto!“ napřahoval ke mně ruku. „Nemusíš mi nic vysvětlovat, vím všechno. Člověče, tys sebou hodil! Není to dávno, co jsme tě oplakali!“

„Žádná legrace to nebyla,“ zachmuřil jsem se. „Zabili při tom Belial i s celou mateřskou školkou.“

„Já vím, promiň,“ zamračil se trochu Schmidke. „Ještě že jsi vyvázl alespoň ty. Víš už o obsazení Nového Německa, viď? Ani tam to nebylo příjemné.“

„Uaxio ti neřekla, že jsme všechno napravili? Nové Německo je osvobozené, okupace skončila tak rychle, jak nikdo nečekal.“

„Víš, uvažoval jsem, zda by Nové Německo přece jen nemělo mít armádu. Když jsem viděl, jak se na nás ze všech stran valí ta horda s obrněnci a mašinkvéry a my máme jen pistolky, bylo mi jasné, že je každý odpor marný. Pro generála je to strašný pocit, věř mi. Dal jsem tedy rozkaz nebránit se, bylo by jen víc mrtvých.“

„Věřím ti to,“ přikývl jsem. „Udělali jste to nejlepší, co jste udělat mohli. Bránit se pistolkami profesionální armádě nemá smysl, ale kdybyste armádu měli, dopadlo by to ještě hůř. Tak jako tak by vás převálcovali, ale neobešlo by se to bez obětí mezi vojáky i mezi civilisty, Američané se na vedlejší oběti nikde příliš neohlížejí. My jsme si s nimi poradili rychleji než oni s vámi a skoro beze škod.“

„Pomyšlení, že nás ale mohou kdykoliv obsadit znovu, není zrovna příjemné.“

„Kdo by se po dnešních zkušenostech odvážil? Jistě teď dáte všechno brzy do pořádku. Kdo si na vás příště troufne, když u vás dostali na kalhoty nejen Brazilci, ale i Američané?“

„Nevím. Přiznám se, celý život jsem bojoval zbraněmi. Pasivní odpor není mou silnou stránkou.“

„Ale je, což to nevidíš? Tím, že jste se nebránili, máte tichou podporu celého světa. Přestali se rozčilovat i Zelení.“

„Až na to, že jste za nás museli tahat kaštany z ohně vy. Nás by spolkli jako malinu.“

„Svět teď aspoň ví o naší smlouvě o pomoci a všichni si snad uvědomili, že máme prostředky, aby se nám nikdo neodvážil postavit. Mimozemská základna je nesporná výhoda, těžko nás tam někdo najde a zničí. Koho by ještě napadlo organizovat další vojenské dobrodružství? A kdyby to někoho napadlo, angažujeme se zase, ale já pevně doufám, že to bylo poprvé a naposledy.“

„Teď ale pro změnu nebudete mít klid vy,“ vzdychl si. „Nikde na Zemi si nebudete jistí životem. Oni vám to nezapomenou a tvrdě po vás půjdou.“

„Nevadí, v paralelních vesmírech je místa dost,“ pokrčil jsem rameny. „Přestaneme se zdržovat na Zemi. Myslel jsem si, že svět zmoudří, ale zatím je to jinak.“

„Až se bude po vesmírech pohybovat miliarda lidí ze Země, nebudou vám stačit ani všechny světy dohromady. Vždycky se najde někdo, kdo po vás půjde.“

„Bohužel se zdá, že budeme muset stěhování pozemšťanů do vesmíru zastavit,“ zamračil jsem se. „Vidím to minimálně na desítky let. Hodně lidí Země pořád proti paralelním vesmírům protestuje. Proč jim tedy nevyhovět? Klíče od vesmírů máme my.“

„Ostatní vám budou vyčítat, že si to necháváte pro sebe a budou mít pravdu.“

„Bude to jinak, Alfréde,“ odtušil jsem smutně. „Vesmír není náš. Musíme brát ohled na druhé. Právě jsme prokázali, že bezpečí ostatních světů nedokážeme zajistit. Nezbývá nám nic jiného než lidi do vesmírů nepustit. Neprotestuj, výčitky v tomto sporu nehrají žádnou roli.“

Ano, paralelní vesmíry nám ukázaly za krátkou dobu tolik světů, že se nám o nich nikdy nesnilo ani v těch nejbujnějších snech. Kde by nás napadlo, že jich může být – statisíce?

Viděli jsme z nich pořád jen malý zlomek.

Errata:

10.08.2021 21:58