Dědictví Pekla

Dopravili jsme do Nového Německa prvních sto teroristů, ale ukázalo se, že problémy zdaleka nekončí. Soud zasedal rychle a vynášel rozsudky vyhoštění z Nového Německa v průměru na pět let, ale brzy se ukázalo, že nebude jednoduché ani posílat ty lidi domů. Letadla, kterými přiletěli, mezitím odletěla a kapacita dopravních letadel Nového Německa na ně nestačila.

Musel jsem Německu pomoci zapůjčením letadel cestovní společnosti Vávra Interstellar. Některé ptáčky ale mírný rozsudek neuklidnil a během letu mi s obzvláštní radostí poničili aspoň sedadla. Nápad odebrat jim osobní předměty přišel pozdě – už po první cestě rozřezali sedadla obou airbusů.

K dovršení všeho přistála na letišti Nový Berlín další letadla s falešnými turisty. Letištní policie jim nedovolila odlet, dokud se věc nevyřeší, ale nemohla držet pasažéry v letadlech. Dříve než pro ně přijely autobusy, falešní turisté se rozprchli po letištní ploše, vzali útokem oplocení a zamířili do města.

Schmidkova policie byla tentokrát připravená a my také. Nájezdníci se nedostali daleko, brzy byli za ostatními na Ribge, ale to už se na letišti ohlásila další letadla a situace začala být vážná. Vypadalo to, že i neozbrojený nájezd může přinést problémy. Letiště Nový Berlín vydalo zákaz přistávání, ale dvě letadla začala vysílat signál Mayday a nouzové přistání jim nebylo možné odepřít.

Ostrov na Ribge byl přeplněný a zajatci na něm byli celý den bez jídla. Nezbylo než poslat jim tam letadlo potravin, aby nevznikly problémy ještě větší.

„Neřešila by to pevnost na Gehenně lépe?“ rýpnul si Jára. „Vždyť si z nás nikdo nic nedělá!“

„Vzdávám to, přemluvil jsi mě,“ rezignoval jsem. „Ale půjdeme tam spolu a budeš se držet vzadu, jinak za nic neručím! Neber to na lehkou váhu. Není vyloučená ani exploze atomových náloží – nechaly jsme je tam právě s tímto úmyslem.“

Přivolali jsme další hochy z Ribge a předali jim rozjetou akci. Letadla přistávající přes zákaz na letišti Nový Berlín měli vcelku přenést na Ribge, vyložit pasažéry i piloty a s prázdnými stroji se vrátit.

Já s Járou jsme s vimaanem přeletěli na Gehennu.

Ze vzpomínek První Belial jsem opuštěné podzemních úkryty znal. Vybral jsem si Myeor, kde Belial Naarská pobývala nejčastěji. Během letu jsem Járovi aspoň v kostce řekl, co nás tam čeká, ale nedělal jsem mu iluze, že by to zvládl beze mne. Nalétli jsme nad vchod do hangáru a vyslali signál k jeho otevření.

Trochu jsem byl napjatý – podzemní pevnost byla již více než pět set let opuštěná – ale automaty fungovaly, hangár se otevřel a vletěli jsme dovnitř.

„Na zajištění nukleárních náloží máme osmnáct minut,“ ujistil jsem Járu. „Poběž za mnou a nikde se nezdržuj – jde o čas.“

Vyrazili jsme klusem do řídícího centra – ten limit byl šibeničně krátký. Bylo od hangáru vzdálené kilometry klikatých chodeb, a co hůř, nacházelo se o osmadvacet pater hlouběji. Neodvážil bych se jet výtahem – kdyby se zasekl, by byl to náš konec! Belial Naarská by se jistě hnala rychleji, uvědomoval jsem si, že nejsem vytrénovaný jako ona. Jára sprintoval vedle mě, běželi jsme o závod rudým přísvitem prázdných chodeb, ale nejhorší na nás teprve čekalo. U hlubokého točitého schodiště jsme objevili překážku – nefungující osvětlení.

„Ty schody jsou strašně strmé,“ varoval mě Jára, když nahlédl do hlubiny pod námi. „Přerazíme se na nich!“

„Mají navíc jiný modul, než jsme zvyklí,“ přidal jsem k jeho postřehu vysvětlení. „Nemáme ale čas hledat jiné, musíme dolů i poslepu. Neboj se, jdu napřed! Přidržuj se zábradlí, snad je vystihneš.“

Výhodou bylo, že jsme seskakovali dolů – nahoru by to šlo podstatně hůř. Schody nebyly hladké, byly podobně jako chodby pokryté červenou houbovitou hmotou, ale když člověk potmě šlápl na hranu, smekl se po ní. Dveře nahoře jsme nechali otevřené, ale světla z nich rychle ubývalo a po třech patrech už jsme běželi poslepu černou tmou.

Jára brzy supěl a hekal, zvlášť když několikrát přešlápl a na poslední chvíli se zachytil zábradlí. Měl jsem to snazší – vzpomínky Belial se týkaly i schodů a její motorická paměť mi umožnila hnát se po nich s jistotou. Brzy jsem byl hluboko pod Járou, ale nemohl jsem se zdržovat čekáním na něho, tady šlo opravdu o život. Vteřiny ubíhaly rychle, časová rezerva se neúprosně zmenšovala.

Konečně dveře označené světélkujícím nápisem, které jsem hledal!

Rozrazil jsem je a nechal je otevřené i pro Járu, ačkoliv jsem ho slyšel dupat vysoko nad sebou a neměl jsem jistotu, že mě bude následovat. Zavolal jsem na něho nahoru do tmy, aby otevřené dveře nepřehlédl, ale čekat jsem nemohl. Chodby se křížily všelijak a už po první odbočce mi bylo jasné, že to zůstalo na mně. Hnal jsem se podle značek do hlavního centra řízení obrany, podobného řídícím sálům kosmických středisek na Zemi. Bez dechu jsem doběhl na opačný konec haly ke známému pultu a stiskl pár klíčových míst ploché obrazovky.

„Opravdu chceš vyhodit Myeor do povětří?“ zeptal se mě nádherný měkký ženský hlas automatu.

„Pro vítězství Árjů, ANO!“ odvětil jsem zadýchaně.

„Nástražné nálože jsou zajištěny,“ odpověděl automat stejně klidným a milým hlasem jako prve. „Aktivuji naplno obranné systémy. Varování – štít dostává jen polovinu potřebného výkonu, nebude mít plnou sílu. Pro nedostatek energie nebude systém Myeor plně bojeschopný.“

Oddychl jsem si. Ta hláška byla poslední pastí – kdyby se sem dostaly bojovnice Baalů a pokusily se past zajistit, některá z nich by asi intuitivně vykřikla „Ne!“ – a atomový vichr by je vzápětí rozmetal i s pevností. Naštěstí jsem věděl všechno potřebné k zajištění pastí. Belial přece patřila k elitě! Málo bojovnic znalo tajemství opuštěných měst, ale ona jednou z nich byla!

„Sniž výkon štítu na polovinu současné úrovně!“ nařídil jsem automatům, aby zbylo víc energie k zajištění vnitřních podmínek. Bylo to snad poprvé, kdy neměl zdejší štít přednost, ale teď už, jak se zdálo, na jeho síle nebude záležet. Stačí, když nepustí dovnitř venkovní radioaktivitu.

Ohlédl jsem se po Járovi, ale nebyl tu. Ale možná to tak bylo lepší – co kdyby vykřikl „Ne!“ dříve než já deaktivační heslo? Pak bych musel zodpovědět další zákeřnou otázku, na kterou bych měl jedinou vteřinu. Protichůdné odpovědi se mohly objevit, kdyby sem se zasvěcenými bojovnicemi přišly nezasvěcené. V takovém případě měla zasvěcená na místě zastřelit tu, která vykřikla. Uvažoval jsem, že bych musel Járu omráčit qurem – druhá špatná odpověď by totiž byla zaručeně tou poslední.

Pohledem na plán pevnosti jsem zjistil, že Jára utíká špatnou chodbou – světélko ukazující jeho polohu se rychle vzdalovalo. Raději jsem zapnul komunikační systém.

„Jdeš špatně,“ řekl jsem mu do skrytého mikrofonu.

Zarazil se, ale nevěděl kudy dál.

„Nechám ti rozsvícené jen chodby ke mně,“ ujistil jsem ho a zhasl všechna světla kromě chodeb vedoucích správným směrem. Pochopil to a obrátil se.

„Jdeš pozdě, je po všem,“ usmál jsem se, když také bez dechu doběhl do sálu. „Pevnost je naše!“

„Tati, ty jsi fakt ďábel,“ zhodnotil to. „Až se za světla k těm infarktovým schodům vrátíme, určitě se teprve pořádně zděsím, co jsme na nich vyváděli.“

„Důležité je jedno,“ usmál jsem se na něho. „Tady z centra pevnosti Myeor můžeš řídit všechny zbraňové systémy a mít přehled o vimaanech mimo pevnost. Centrum má pravomoc blokovat kterékoliv dveře, aktivovat i deaktivovat zbraně, zaplavit jednotlivé kabiny i chodby – pro případ, kdyby dovnitř pronikly výsadkářky nepřátel. Kněžny počítaly se vším. Bude to velká výhoda, když chceš z pevnosti udělat vězení.“

„Výborně tati!“ souhlasil Jára. „Na co ještě čekáme?“

„Někdo bude muset vězně hlídat,“ zamračil jsem se. „Kdyby se dostali ke zbraním, mohli by nám sestřelovat letadla. Je to sice nepravděpodobné a jsou tu jen zastaralé wueby, ale na boeingy by stačily. Dám vám o pevnosti paměťové implantáty, abyste z neznalosti neprovedli nějakou skopičinu.“

„Na nás dva přece nic nestřílelo!“ připomněl mi.

„Pasti jsem zneškodnil, ale zajištěním nástražných náloží přešla pevnost z režimu pasivní nástrahy do aktivního a její systémy oživly. Musím je povypínat – už to ostatně dělám. Nestačíme naše letadla vybavit identifikací, jako má vimaan velitelky Belial, jistější bude vyřadit zdejší zbraně.“

Obcházel jsem obranné sekce a manipuloval se zbraňovými systémy.

„Mimo střežení musíme vyřešit dopravu jídla,“ vzpomněl si Jára. „Byly tu nějaké jídelny? Budeme potřebovat obsluhu, i kdyby nám tefirové i nadále jídlo dodávali.“

„Jídelny vynecháme,“ ujistil jsem ho. „Ke stravování stačí minitransfery v kabinách vězňů – nikdo snad nebude mít nestandardní požadavky na kvalitu. Spíše musíme zajistit, aby si nemohli navzájem ubližovat. Nejjednodušší by asi bylo zavřít je v kabinách bojovnic – jsou dobře vybavené, mají cvičební nářadí k udržování fyzické kondice. Ale držet je trvale na samotkách by bylo kruté, musíme vymyslet něco jiného, aby neměli důvod ke stížnostem.“

„Pro začátek bych to s humanizací Pekla nijak nepřeháněl,“ odfrkl si Jára. „Jak říkám, pevnost If z hraběte Monte Christa je podle mě dobrým vzorem vězení. Nejsou tu někde klece pro Ciropegy?“

„Jsi nějak moc krvelačný!“ napomenul jsem ho, vypnul mezi řečí panel a přešel k vedlejšímu.

„To je v pořádku!“ odsekl. „Zato tvoje shovívavost v pořádku není. Nezabili ti Belial? A k těm tefirským holkám jsi měl také blíž než já, neříkej, že ne!“

Zamračil jsem se. Na tuhle strunu opravdu hrát nemusel.

„Polovina z toho komanda už je po smrti!“ odsekl jsem. „Navíc bez soudu!“

„Zemřeli v bitvě, když po tobě hodili atomové torpédo!“ řekl Jára. „I kdybys je všechny najednou smetl zidibadem, nikdo by ti nic nevyčítal.“

„I kdyby mi jediné výčitky dělalo vlastní svědomí, byly by nepříjemné!“ odtušil jsem. „Do mého svědomí mi mluvit nebudeš! Uvažuj raději o tom, jestli tvoje svědomí příliš neotupělo.“

„Svědomí je tvoje věc,“ odsekl. „Můžeš být velkorysý k nepřátelům. Možná tě uznávají tefirové i Kopffüssleři, ale – spravedlivý nejsi!“

„Myslíš?“ zarazila mě jeho usilovnost.

„Spravedlnost není odpouštění,“ zkoušel mě přesvědčit. „Spravedlnost je také trest za lumpárny, které si trest zasluhují. Když darebák vyvázne moc lehce, jen se otřepe a příště to bude dělat znovu a hůř. Zločin a trest – na tom je založena celá naše civilizace!“

„Vidíš – a oni mi vyčítají, že chci na Zemi zavést pravdivější vyšetřování zločinů a spravedlivé tresty. Co jiného chci? Spravedlnost! To ale neznamená, že ji smíme brát do svých rukou!“

„Dokud tu nejsou soudy, nic jiného ti nezbude. V přechodném období to nepůjde jinak!“

„Ba ne, Járo! V přechodném období smíme protivníky zneškodnit, ale ne trestat. Jinak přechodné období plynule přejde v naši vládu zločinu a tomu musíme zabránit, i kdyby z toho mělo pár darebáků neoprávněný prospěch. Spravedlivé soudy budou chápat braní spravedlnosti do nepatřičných rukou jako zločin. Zajatecký tábor není vězení a už vůbec ne koncentrák.“

„Dobře, ale snažme se zkrátit to na nejmenší míru. Ať je spravedlnost co nejdřív.“

„Děláme snad něco jiného?“

Skončil jsem blokování externích emitorů, aby se sem mohlo odvážit i jiné letadlo než vimaan árijské velitelky. Zbývalo prověřit obranný štít, zadržující radioaktivitu. Podzemní město, kdysi svými obyvatelkami nazývané Myeor, bylo podzemními kabely napájené ze zdrojů energie, které sem pouštěly jen přebytky, nespotřebované hlavní pevností. Hlavní pevnost ale přestala proud odebírat definitivně a do opuštěných krytů šlo všechno. Kolik se jich o tu energii dělí? Věděl jsem o sedmi, které patřily do Naarského úseku obrany, ale mohlo jich být víc – jen už jsem se neměl koho zeptat.

„Vidím, že budeme muset navštívit Zem,“ vzdychl si Jára. „Je nás tu málo a doma zbytečně zahálí pár dobrých kamarádů. Okolnosti nás přinutí vtáhnout je do toho.“

„V tom jsem ti nebránil a bránit nebudu. Vybírejte ale ty, kdo nezklamou.“

„Zklamal snad někdo?“

„Zatím ne,“ přikývl jsem. „Dobrá, dnes se můžeme vrátit. Než přivezeme vězně, naučíte se zacházet se vším, co budete potřebovat. Už pro vás pěstuji implantáty.“

„Dobře, tati,“ řekl smířlivě Jára. „Půjdeme. Aspoň se v klidu podívám na ty schody!“

„To není nutné,“ odmítl jsem. „Výtah je za dveřmi sálu. Už by nám nevadilo, kdyby se zasekl.“

„Nevadilo?“ podíval se na mě, jako kdyby mě nachytal při lži. „A kdo by nás dostal z kabiny?“

„Kabiny výtahů mají odklopný stropní díl, aby bylo kudy vylézt,“ odtušil jsem. „Výtahové šachty mají žebříky, abys z každého místa dosáhl nouzového východu. V nouzi si musela každá pomoci sama a nezdržovat.“

„Proč jsme tedy nejeli výtahem dolů?“ zaštětil se.

„Šlo o minuty a zaseknutý výtah by nás zabil,“ odtušil jsem. „Teď už to není tak horké, katastrofa nehrozí, můžeme se vozit jako knížata.“

Errata:

10.08.2021 21:58