Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Spravedlnost

Vrátili jsme se na Ribge a uspořádali valnou hromadu. Přemístění vězňů na Gehennu kupodivu nadchlo všechny. Někdo tam bude muset vězně hlídat, ale na Ribge hlídali čtyři, takže by nám Gehenna ještě uvolnila ruce. Podporu dostal i Járův návrh přibrat na pomoc další kamarády.

Navštívil jsem tefiry, kteří na Ribge provozovali ošetřovnu a zeptal se jich na zdravotní stav jejich svěřenců. S uspokojením jsem se dozvěděl, že se většina cítí lépe a uzdravují se rychleji než jsem čekal.

„Chceme je přestěhovat,“ sdělil jsem tefirům na jejich protiotázku, k čemu to chci. Vysvětlil jsem jim, jak jsme na Gehenně se synem přeměnili zachovalý bunkr Árjů ve vězení, kam zajatce přemístíme.

„Bude to tak jednodušší pro všechny,“ ujišťoval jsem tefiry. „Zajatci už vaši pomoc nepotřebují, k jejich hlídání postačí dva lidé. Na Ribge se uvolní místo a nám ubudou starosti.“

„Naše bývalá vlast – vězení vyvrhelů? To je smutné,“ vzdychla si lékařka Belial Sarcha.

„Vaše bývalá vlast je v hrozném stavu, vrátit se tam beztak nemůžete. Uvažovat o jejím osídlení můžeme až tam poklesne příšerná úroveň záření. Pak o ni můžete mít zájem,“ těšil jsem ji.

„Kdy to bude?“ vzdychl si Kokabeel. „Teď nám jde ale o vaše zajatce. Nebude jim tam hrozit při současné úrovni radioaktivity nějaké nebezpečí?“

„V prostorách krytu jim záření nemůže škodit,“ ujišťoval jsem ho. „Myeor je na tom relativně dobře. Je tam maličko vyšší úroveň než přírodní pozadí, ale to ještě není nebezpečné.“

„Věřím, že je úmyslně nepoškodíš,“ souhlasil Kokabeel. „Ale mám důležitý dotaz. Jak to bude se soudem? Zajatci najisto doufají, že je pozemský soud osvobodí. To by ale podle nás nebylo spravedlivé, i když – my je soudit nemůžeme.“

„Proč ne? Nechystali se škodit právě vám?“

„Chystali – to mohu tvrdit s naprostou jistotou, ačkoliv nic neuskutečnili.“

„Není ve vašich zákonech pravidlo, že zločin, překažený už ve fázi provádění, je roven zločinu již uskutečněnému?“

„Je,“ přikývl Kokabeel. „Nemůžeme je ale soudit podle našich zákonů, když je tomu ve vašem právu jinak.“

Nezdálo se mi, že by mi to chtěl usnadnit, ale asi měl pravdu. Byla to naše záležitost a až potom jejich, ačkoliv je jasné, že by byli obětí. Měl bych jim být vděčný za získané materiály. Kokabeelovy zápisy jsem přeložil z tefirštiny do angličtiny, Kokabeel si je přečetl a potvrdil je. Podle jeho mínění by jejich soudům stačily – uvidíme, co na to řeknou naše. Napadlo pozvat naopak pozemské soudce na Gehennu. Mohli bychom od nich tvrději žádat spravedlnost, i když jim zaručíme nezávislost a návrat.

Večer jsem předal členům naší party paměťové borůvky s technickými parametry krytů Gehenny. Návštěvu dalších bunkrů s nezajištěnými pastmi jsem jim ale pro jistotu jako zbytečně riskantní zakázal.

Do řídícího centra by zajatci proniknout neměli, ale jistota je jistota. Raději jsme se dohodli, že je bude hlídat vždycky dvojice. Mládež si rozdělila služby, aby dvojice strážných vždy „patřila k sobě“.

S Járou jsme pak navštívili sídlo OSN. Řádně jsme se ohlásili, ale Jára na mě pro jistotu čekal ve vimaanu. Do jámy lvové jsem se s kamerou a zajištěný tefirským pláštěm vydal sám.

Hned na počátku jsem před shromážděním delegátů světa odmítl obvinění z hromadné vraždy. K invazní flotile se pořád nikdo nehlásil, ale byli to pozemšťané a nechat je zahynout bez pomoci bylo nelidské, jak tvrdila jednomyslně schválená rezoluce.

Obvinění jsem odmítl ujištěním, že posádky jsou naživu a právě se chci domluvit o jejich osudu. Trochu jsem se zlobil na Japonce, že to OSN nesdělili, ačkoliv jsem je o to požádal, ale ukázalo se, že tomu tak není. Delegáti OSN to Japoncům neuvěřili.

Požadavek na vyslání mezinárodního soudního dvora na Gehennu ale narazil na nepřekonatelný odpor. Marně jsem všechny přesvědčoval, že Gehenna představuje jedinou neutrální půdu, kde soudu nehrozí žádné ovlivňování. Představitelé světa se téměř jednomyslně shodli, že soud musí probíhat na Zemi a to ve Spojených státech, kam zajatci po právní stránce přísluší. Nebylo úspěšné ani prosazování požadavku na mezinárodní soudní tribunál. Američané smějí být souzeni jen Američany, to bylo slyšet ze všech stran. Při pohledu na jednotu delegátů Země mi nezbylo než ustoupit. Postavili by se za mě jen Japonci a americká delegace to přijala jako své samozřejmé vítězství.

Přistoupili aspoň na to, že americké soudy vezmou v úvahu protokoly z výslechů. Požádal jsem americkou delegaci o návrh předávání obviněných i s dokumentací, aby soudy mohly pracovat plynule. Výslovně jsem všechny upozornil, že tefirské důkazy jsou důvěryhodnější než naše, takže očekávám pružné projednávání případů. Tady bylo všechno vyřízeno překvapivě rychle, hlasování bylo naprosto jednomyslné. Ostatně – nikoho to příliš nezavazovalo.

Při odchodu se mi nikdo nepostavil. Nedaleko vimaanu stály pancéřované lockheedy, ale nejevily snahu o vyvolání konfliktu. Beztak nám nemohly škodit.

Vrátili jsme se na Ribge a sdělili všem, že stěhování do Gehenny odpadá – na tak krátkou dobu to nestálo za to. Místo toho jsem rozhodl uspořádat pořadí zajatců, jak je budeme vozit na Zem. Na prvním místě byli řadoví vojáci. Měli jedinou vinu – účast na invazi. Potom měli přijít na řadu jejich velitelé a na závěr ti, kdo měli na krku vraždy na Ribge nebo na Zemi. Úplně na konec jsem zařadil nejvyššího velitele majora Applegate a komando poručíka Normana, zodpovědné za smrt Belial a tefirských dětí.

Stěhování se účastnila letadla mé cestovní kanceláře Vávra Interstellar. Byla už opravená, mohla vozit zajatce po pěti stovkách najednou a první letadlo brzy dosedlo před budovu Nejvyššího soudu ve Washingtonu.

Podle dohody se mi přihlásil státní zástupce, vykázal se plnou mocí a odvedl si mě do kanceláře. Předal jsem mu překlad Kokabeelových zápisků a vysvětlil mu, jak v tefirském elektronickém zápisníku listovat a vyvolávat protokoly i obrazový materiál. Pochopil to snadno – pozemské počítače mívají ovládání složitější. Zajatce si mezitím přebírali místní šerifové a odváděli je do soudní budovy.

„Kdy se bude konat soud?“ otázal jsem se ho. „Rád bych se ho zúčastnil – mohl bych být požádán o svědectví.“

„Nejdřív za rok,“ odtušil nevýrazně.

„Měli byste to urychlit,“ zamračil jsem se. „Ta skupina pronikla ze Země do paralelního vesmíru s úmyslem zničit civilizaci Firhoi. Byla vyzbrojená nejen konvenčními, ale také atomovými zbraněmi. Vzhledem k tomu, že se od ní vláda Spojených států distancovala, jde jasně o mezihvězdný terorismus.“

„To není tak jednoduché,“ namítal soudce. „Doklady si musí prostudovat žalobci i obhájci. Jak vidím, nikoho jste nevyslýchali za přítomnosti právníků. To je vážné opominutí a pro naše soudy takové materiály nebudou přijatelné.“

„Co je na nich nepřijatelného?“ podíval jsem se na něho přísně. „Pozemské soudy si budou muset na vyšetřovací materiály tefirů zvyknout! Pravdivost je zaručená, pro soudní řízení je tam všechno a jejich úplnost budete moci brzy posoudit. Uvědomte si, že nepotrestání těch zločinů může nadlouho zmrazit naše vztahy s jinými bytostmi! Zemi by to jen poškodilo.“

„Obávám se, že tyto takzvané materiály nebudou mít před americkými soudy právní vážnost vůbec žádnou,“ podotkl s přehledem. „Podle takových materiálů nemůžeme soudit. Nemají schválenou podobu a nic nezaručuje, že nejde o falzifikáty. Výslechy prováděly osoby na případu zaujaté, navíc bez dohledu právníků. Také vaše svědectví je zpochybnitelné, vzhledem k tomu, že jste jednou ze sporných stran. Každé takové opominutí obvykle vede k principiálnímu odmítnutí žaloby.“

„Chcete snad zpochybnit, že došlo ke zločinu terorismu proti cizímu státu? Vždyť to mohlo skončit zkázou Země!“

„To tvrdíte vy. Ale nemáte pro to jediný důkaz!“ odpálil mě soudce.

„Ty protokoly jsou nic?“ ukázal jsem na tefirský zápisník v jeho ruce. „Poslyšte – myslíte si, že se s tím výsledkem mohu objevit před nejvyšší Poradní síní Firhoi?“

„Nic jiného vám nezbude,“ přikývl blahosklonně a dál si prohlížel Kokabeelovy zápisky. „Pro naše soudy je to všechno... úplně irelevantní...“

„Zapomínáte na jedno,“ řekl jsem ledově. „Poradní síň Firhoi souhlasila s projednáváním případu podle pozemských zákonů pod podmínkou, že naše soudy zajistí spravedlnost. Osvobození viníků by byl výsměch. Obviní vás z nadržování zločinu a zbývající obžalované odsoudí podle vlastních zákonů. Tresty budou podle jejich sazeb nad tři sta let a nikoho z nich už na Zemi nespatříte.“

„To je nepřípustné!“ pozvedl výhružně obočí. „Nemůžete soudit americké občany na půdě cizího barbarského světa bez možnosti řádné obhajoby a navíc podle kdovíjakých zákonů!“

„Snažte se tedy, aby byla spravedlnost naplněna na půdě Spojených států,“ odtušil jsem. „Když ji nezajistíte, ztratíte právo soudit ve všech okolních vesmírech.“

„To snad nezáleží na vás!“ odpověděl povýšeně soudce.

„Na mně opravdu ne,“ usmál jsem se kysele. „Já mám pouze roli prostředníka. Rozhodovat o tom budou mimozemšťané a vy. Jen bych vás chtěl ujistit, že by bylo pro Zemi výhodnější, aby ty zločiny bez trestu nezůstaly.“

„Nenecháme se vydírat! To je nepřípustné!“ odsekl ledově.

„Nejde o vydírání, ale o spravedlnost!“ řekl jsem suše. „Byl spáchán zločin, viníci jsou zajištěni. Máte dokumenty na jiných světech uznávané. Dostůjte své povinnosti!“

„To nechte na nás! My své povinnosti známe!“

„Dobrá – pak tedy podle nich jednejte!“ pokrčil jsem rameny.

Obrátil jsem se k odchodu. Soudní stráž se mi chtěla nepochopitelně postavit do cesty, ale soudce pokynul, aby mě pustili. Ušetřil je tím fiaska. Neměli důvod bránit mi v odchodu a byl jsem odhodlán vynutit si odchod silou. Tefirský plášť mi k tomu poskytoval dostatečnou váhu.

Nastoupil jsem do letadla a vydal udivené posádce pokyn k návratu na letiště Nový Berlín.

„Měli jsme přece letět vícekrát!“ podivoval se kapitán Ernest Hauptvogel.

„Další let se odkládá, až americké soudy zvládnou procesy těch prvních pěti set. Do té doby jim nemůžeme nikoho vozit – neměli by je kam dávat.“

„Že by Američané neměli místo?“ vrtěl hlavou Ernest.

„Místo určitě mají – ale snaha jim chybí,“ pokrčil jsem rameny.

„Co si s nimi počnete?“ zajímal se Ernest. „Mají tam jen lehké domky...“

„Ty domky jsou hotové paláce proti jejich dalšímu pobytu,“ zahučel jsem temně. „Držet je tam věčně nemůžeme, ale máme už pro ně jiné ubytování. V pekle!“

„To myslíte...“

Ernest nedořekl. Podíval se na mě a pochopil, že si nedělám legraci.

Errata:

10.08.2021 21:58