Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nabídka

Můj návrat na Ribge byl ve znamení zklamání z americké justice. Proč se tím nervuji, když přece vím, co jsou zač? opakoval jsem si. Měl jsem si na prstech spočítat, že jejich ministerstvo obrany udělá vše, aby své lidi vysekalo z problémů, do kterých je dostalo. Ať mi nikdo netvrdí, že šlo o soukromý výlet hrstky dobrodruhů, kteří to podnikali na vlastní pěst za zády armády! Kde by soukromníci sebrali tisíc nejmodernějších bojových letadel a především – skoro stovku atomových hlavic?

Dobrá, ale co uděláme? Máme více možností, jak reagovat, ale jednu horší než druhou. Donutit tefiry, aby lidi Země za chystaný zločin odsoudili? Odmítli to a odmítnou to i podruhé. Zorganizovat si vlastní soud a odsoudit je – to by zase splňovalo kritéria pirátské akce a mohli by nás spravedlivě zatratit lidé, hlavonožci i tefirové. Jednat s americkými soudy ale znamená koledovat si o další justiční prohru. Rezignovat a propustit zajatce na svobodu úplně? Tím bychom tomu nasadili korunu a dali další facku spravedlnosti. Babo, raď!

Za těchto neveselých myšlenek jsem doletěl vimaanem na Ribge. Všichni už tam na mě netrpělivě čekali. Stačilo jim ale spatřit moji tvář a všem nálada klesla pod bod mrazu.

„Naše důkazy americkým soudům nestačí,“ oznámil jsem naší skupině, Kokabeelovi a tefirským lékařům. „Obávám se, že washingtonský soud všechny pro nedostatek důkazů osvobodí.“

„Pak jim nikoho dalšího nevydáme!“ vykřikl Jára rozhořčeně a většina mu přizvukovala.

Mohli jsme se domlouvat česky, ale s ohledem na tefiry jsme používali tefirštinu. Znali jsme ji všichni a bylo to od nás přinejmenším zdvořilé.

„A co svěřit proces mezinárodnímu soudu?“ navrhl Pavel.

„To na půdě OSN vyloučili hned z kraje. Američané prý právně spadají pod americké soudy.“

„A nikdo si to s nimi nechce rozházet,“ dodal klidně Zdeněk. „Zajímavé je, že Izrael klidně soudil nacisty a nenechal je německým soudům!“

„Něco ale udělat musíme,“ trval na svém Jára.

„Když to probereš nezaujatě, jedna možnost je horší než druhá,“ pokračoval jsem. „Správná cesta bude vydat zajatce pozemské justici, ale trvat na tom, aby se postarala o skutečnou spravedlnost.“

„Vždyť to nevypadá dobře, jak sám říkáš,“ zaškaredil se Jára.

„Nevypadá,“ souhlasil jsem. „Dokud se bude americká justice chovat tak jak se chová, nemáme na spravedlnost naději. Ačkoliv – možná bych věděl, co udělat.“

„Sem s tím!“ vykřikl Jára.

„Vydal bych jim zajatce, ale kdyby je soudy osvobodily, zveřejnil bych to pomocí Japonců. Slíbili přece, že uveřejní všechny dokumenty. Taková světová ostuda by nešla zaretušovat.“

„Japonci se budou bát. Nedávno jim vypálili studia a dodnes nevysílají. A co když má jejich hroší kůže větší sílu, než si myslíš? Co když je ani Japonci nepřesvědčí?“

„Můžeme pohrozit, že pozdržíme expanzi lidstva na Ribge, včetně prodlužování věku lidí Země.“

„Z toho si nikdo nebude nic dělat,“ protestoval Jára. „Ti kdo o tom rozhodují, mají dost peněz, aby si prodloužili život na dvě stě let küfferlinem a ostatní ať si pomohou sami! Zajímavé to začne být po dvou stech letech, pokud budeš mít trpělivost sledovat, jak umírají lidé, kterým bys to nepřál.“

„Můžeme to udělat jinak,“ napadlo mě. „Küfferlin se pěstuje pouze na území Nového Německa. Nejdůležitější a zároveň nejslabší část řetězce mám pod kontrolou, sazenice musíme ozařovat modrým světlem z krystalů Kopffüsslerů, jinak po vyklíčení uhynou. Mohl bych během jediné sezóny zastavit produkci küfferlinu.“

„To by stálo spoustu lidí život,“ podotkl suše Zdeněk. „Velice pochybuji, že se to dotkne těch, proti komu to bylo míněno.“

„Navíc se dá küfferlin dovážet z Xijtry,“ připomněl Pavel. „Ačkoliv by nebylo těžké dohodnout s Xijtrou embargo, hlavonožci naše důvody pochopí.“

Ponechali jsme tuto otázku nakonec ještě otevřenou.

„Měl bych jiný nápad,“ přihlásil se o slovo dosud mlčící Rostislav. „Znamenal by přehodnotit koncepci kolonizace paralelních vesmírů, ale myslím si, že by to mohlo být další Kolumbovo vejce.“

Byl to poměrně tichý chlapec, v Járově partě se spíš než on projevovala jeho dívka Monika, ale Rosťa víc přemýšlel než mluvil – a bylo to znát.

„Povídej,“ vybídl jsem ho.

„Jak víme, Země leží na křižovatce paralelních vesmírů. Sousedí nejen s Xijtrou a Gehennou, ale přes měsíční stanice se dvěma světy, na které v našich úvahách soustavně zapomínáme. Jeden z nich nemáme prozkoumaný. Očividně na něm sídlí neznámá civilizace a my s ní chceme navázat kontakt, až vyřešíme současné problémy.“

„Což bude trvat ještě dlouho...“, povzdychla si Ivanka.

„Když se ale podíváte na mapu paralelních vesmírů, spatříte tam dalšího přímého souseda Země. Čtrnáctku, neboli Bykyle,“ pokračoval Rosťa. „Nazvali jsme ji Naděje, aniž bychom tušili, že ten svět může být skutečnou nadějí pro Zemi. Uvědomte si, že je ke kolonizaci vhodnější než Ribge. Je ze Země dostupnější, protože s ní přímo sousedí. Konvertor postavený na měsíci u Bykyle může ovládat Zemi stejně jako konvertory Xijtry. Místo kolonizace Ribge bych se soustředil na Bykyle. Další výhodou je, že konvertor nebude umístěn na Zemi, ale na měsíci u Bykyle, méně na ráně případných sabotérů.“

„To má cosi do sebe,“ souhlasil jsem, ale Rostislav ještě neskončil:

„A zahájil bych to, jak nikdo nečeká. Vyměnil bych kus povrchu Bykyle s odpovídajícím kusem Země, jako kdysi Ota prohodil na Zem Nové Německo. A právě to by bylo nejvhodnějším objektem výměny. Samozřejmě to vyžaduje souhlas Novoněmců, ale snad nebude těžké je přesvědčit, když je zbavíme nepříjemného souseda Brazílie. Konvertor na měsíci Bykyle patří k nejnovějším, přesun jistě zvládne lépe než stará Nordenova pevnost.“

„Rosťo, jsi pašák!“ plácl ho nadšeně po zádech Jára.

„Na druhém místě bychom měli zvážit přesun Čech,“ pokračoval Rosťa. „Napravili bychom tím neuvážený krok praotce Čecha, který jistě netušil, kam nás zavedl. S polohou v centru Evropy máme špatné historické zkušenosti. Češi by si zvykli na život na Bykyle stejně rychle jako Němci.“

„Panebože, ty to ale bereš hopem!“ vyjekla Ivanka, ale spíš obdivně než nesouhlasně.

„Víš, jaký příšerný problém by byl s Čechami?“ pokusil jsem se ho naopak zarazit. „Ani přesun Nového Německa nebyl legrace, a to šlo o území obydlené jen uprostřed. Mimo Nový Berlín nebyla ani noha a nemohl jsem tedy nikomu ublížit. Tím způsobem bychom dokázali přesunout na další místo jen Novoněmce – ačkoliv nevím, jak na to pevninská deska zareaguje, je už jedním takovým přesunem dost rozklepaná. Čechy ale neobklopuje pustina, tam by to nedopadlo dobře. Okraj propusti hladce krájí i skály a viděli jsme na ciropegách z Gehenny, co dokáže s živými bytostmi. Nechtěl bych ten pohled vidět ještě jednou.“

„Však to není úkol pro ruční řízení,“ opáčil Rosťa. „To musí řídit program, který to území vykrojí tak přesně, že přitom rozpůlí hraniční kameny. Nebude problém vyklidit úzké hraniční pásmo, spíš si nejsem jistý souhlasem Čechů.“

„No právě!“ přidal jsem. „Novoněmci budou mít rozhodování jednodušší. Na Bykyle by získali území pro expanzi spolu s další dlouhověkostí. Přišli by o možnost obchodu se Zemí, ale zbavili by se nezažehnané hrozby od Brazílie. Také Češi by získali nové území, ale jak je známe, nebudou o ně stát. Nebude jim vadit, že přijdou o sousedy, ale odříznout je úplně od světa a donutit spoléhat na vlastní ruce, to Čechům určitě vonět nebude.“

„Získají technologie, o jakých se nám dosud nezdá,“ trval na svém Rosťa. „Naťukl jsem tefiry, jak jim záleží na uchování tajemství jejich vynálezů. Předběžně by jim nevadilo, kdyby nám je poskytli, pokud zaručíme, že je nezneužijeme. To bude další problém. Nemůžeme ručit ani za Novoněmce, natož za problémovější Čechy.“

„Myslíš, že jsou Češi horší než Němci?“ zaškaredila se na Rosťu Monika.

„Němcům neupřeš disciplinu,“ pokrčil rameny. „Hlavně Novoněmcům, zvyklým od Hitlera na dril jako řemen. Kdo z nich nebude s přesunem domoviny souhlasit, podřídí se. U Čechů si buďme jistí, že se najde nejen dost remcalů, ale i takových, kdo to budou od samého počátku sabotovat.“

„Dobrá, to vyřešíme. Čechy známe, já něco vím o Novoněmcích. Co soudíš o jiných národech?“

„Přiznám se, netroufnu si to odhadnout,“ uznal Rosťa. „Domnívám se, že bude schůdné přesunout do nového světa jeden, nanejvýš dva regiony. Až se tam kolonisté zabydlí, můžeme k nim přidávat další. A to už bych řešil výběrově a rozhodně bych tam nebral celé národy sakumprásk i s územím.“

„A co bude na Zemi?“ nadhodil Jára.

„Dejme tomu, že se na místě Nového Německa objeví úplně pustý ostrov,“ uvažoval Zdeněk.

„Vsadím se oč chcete, že jej Brazílie zabere. Oblast bývalých Čech zase obsadí Němci – budou se jistě odvolávat na svá tisíciletá práva,“ přidala se Monika.

„Přejme to oběma,“ usmál jsem se. „Získají jen pusté území. Brazílie si tam asi postaví vojenskou základnu, jak to chtěla od začátku, Němci také toužili tisíc let po větším lebensraumu. Ať jim slouží!“

„Lebensraum by to byl jen pro Němce, navíc jen dočasný,“ řekl Rosťa. „Jak asi víte, Země se proti Bykyle neotáčí. Proti Novému Německu je trvale oceán, takže by ostrov Nové Německo na Zemi prostě zmizel a byl by tam jen Atlantik jako dříve. Proti Čechám je pevnina, ale nastal by problém s výškou. Odpovídající území na Bykyle je níž, Čechy by kolem dokola končily strmým schodem a všechny české řeky by tam padaly vodopádem. Řeky na Bykyle by naopak ztratily odtok. Do kopce nepotečou, voda by se začala hromadit, až by na místě Čech vzniklo ve středu Evropy na naší původní Zemi obrovské jezero.“

„Leda to udělat s předem spočítaným výškovým zdvihem,“ napadlo mě. „Museli bychom to ale pořádně zmapovat a spočítat, aby nevzniklo jezero naopak třeba na místě přenesené jižní Moravy. Kromě toho by to bylo energeticky podstatně náročnější.“

„Ne tolik,“ vrtěl hlavou Rosťa. „Asi bychom museli trochu déle střádat energii, ale zvládli bychom to. I když bychom na to asi potřebovali silnější konvertory.“

„Budiž,“ přidal se Jára. „To jsou technické detaily. Budeme je řešit, až to bude žhavé. Co ale budeme dělat, když náš plán Češi i Novoněmci svorně odmítnou?“

„Pak se do toho dáme sami; s tím počítám od začátku,“ usmál jsem se. „Postupně tam postavíme obydlí a nějaké továrny. Pozvolna postavíme civilizaci našeho typu a podle možností sem pozveme další lidi. Pochopitelně si budeme vybírat. Naučíme se od tefirů psychoanalýzu, aby nás nezaskočil další Pierre Lavarédé a každého nováčka si nejprve řádně propereme.“

„A navíc bych označkoval zajatce, než je vrátíme na Zem,“ přidal se Pavel. „Třeba tetováním za ucho. Takoví by sem už nikdy nesměli.“

„To snad není nutné, ti už nikdy neprojdou psychoanalýzou,“ podotkl Jára.

„Aby ses nedivil,“ usmál jsem se kysele. „Například jejich hlavní velitel, major Applegate, je proti psychoútokům odolný.“

Jára se na okamžik zarazil.

„V tom případě souhlasím i s tím označením, ale vytetoval bych jim na čelo lebku se zkříženými hnáty! Ať to mají vrazi na čele!“ řekl sveřepě. Jen jeho úsměv ukazoval, že to nemyslí úplně vážně.

„Zbývá zeptat se na názor Poradní síně Firhoi,“ pokusil jsem se to uzavřít.

„Řekla bych, že Poradní síň bude souhlasit,“ potvrdila můj odhad Belial Sarcha, sedící mezi ostatními tefiry. „Bykyle bude pro vás vhodnější než Ribge. Tu můžete nechat sousedním ciropegám, až jim bude jejich svět těsný. My uvažujeme o Ydlecoge, dokonce i před znovuosídlením Gehenny. Ta by zůstala volná a protože vás lidí Země je nejvíc, mohla by jednou připadnout vám. Úroveň radiace na ní jistě poklesne dříve než přeplníte Bykyle. Kolonizace Gehenny obyvateli Kanaánu! Bude to paradox, ale pragmaticky vzato, má to cosi do sebe.“

„V každém případě to musíme oficiálně projednat s Poradní síní Firhoi,“ trval jsem na svém. „Nesmíme jednat za jejich zády. Krátkodobé, snadno napravitelné akce by nám prominuli, ale jakmile půjde o nevratné kroky, musíme se ohlížet na všechny, kterých se bude týkat.“

„Ohlížejte se,“ usmála se Belial. „Slouží vám to ke cti.“

Porada pokračovala debatou o zajatcích. Shodli jsme se nakonec vydat je soudům Spojených států, tak jako demonstranty z Nového Německa německé justici. Kokabeel už všem pořídil memo-záznamy. Některé usvědčovaly z pouhých úmyslů, což by bylo trestné jen u tefirů, ale ne na Zemi, jiní se provinili rabováním. Budeme muset přimět radní Nového Berlína k úpravě zákonů Nového Německa, aby mohly tefirské psychoanalýzy využít. Přimlouval jsem se za zásadu, která se mi na tefirském právu líbila: aby byl stejně trestán čin dokončený i překažený. Zákony nemohou platit zpětně, většina demonstrantů bude potrestána jen vyhoštěním, ale na tuto možnost by měly být zákony připraveny co nejdříve.

Získal jsem pověření přítomných k jednání na Firhoi. Hned po skončení porady jsem si sjednal meziprostorovým telefonem audienci v Poradní síni, ale nešlo o nutnost okamžitého řešení, takže jsem souhlasil s nabídkou tefirů, že mě Poradní síň vyslechne na nejbližším zasedání příští týden. Sdělil jsem jim, o čem jednat chci, takže by se mohli na mé vystoupení všichni připravit.

„Poslyš, Oto, vážně chcete předat zajatce na Zem?“ zeptala se mě Belial Sarcha, když jsem sklapl telefon a chystal se jít ven, kde stály naše vimaany.

„Ano, slyšela jsi to dobře,“ ujistil jsem ji.

„Říkal jsi ale, že vaše pozemské soudy chtějí všechny viníky propustit bez trestu. To se mi vůbec nezdá spravedlivé.“

„Nebude to bez trestu,“ obrátil jsem se na ni. „Potrestají je více než my – a nádavkem i sebe.“

„Nezlob se, ale tomu nerozumím,“ zarazila se.

„Je to prosté, Belial,“ usmál jsem se na ni smutně. „Co uděláte, až zjistíte, že naše pozemské soudy nehodlají spravedlnost naplnit?“

„Měli bychom se na vás rozhněvat – a nejspíš to tak dopadne,“ řekla už také zasmušile. „Chápu, že máte pádné důvody, proč je nechcete trestat sami, takže spolupráci s vámi zřejmě úplně nepřerušíme, ale nějaké nadšení od nás nečekej!“

„Přesně s tím počítám,“ pokračoval jsem. „S námi spolupráci nepřerušíte. My přece vaše pojetí spravedlnosti uznáváme jako lepší než pozemské, ale nebudete pomáhat Zemi, dokud na to nepřistoupí i tam. Místo marné snahy přesvědčit naše krajany o nutnosti dodržovat na Zemi spravedlnost, začneme připravovat stěhování přebytků pozemské populace na Bykyle. Zatím je nás tu málo, ale budou se k nám přidávat další, až tady vytvoříme zárodek nové civilizace. Dáme si pozor, aby se ze Země na Bykyle nedostalo bezpráví. Pokud budete někomu pomáhat, pak na Bykyle, ne?“

„To je opravdu logické,“ přikývla opatrně.

„Tím je to dané,“ ujistil jsem ji. „Na Bykyle bude tolik práce, že nebudeme mít čas starat se o lidi Země. Některé sem zlákáme, ale nedokážeme pracovat na dvou světech současně. Co to ale znamená? Naučíte-li nás prodlužovat lidský život, využijeme této možnosti zpočátku jen pro ty, kdo se odhodlají žít dočasně nebo trvale s námi. Jen tady můžeme uplatnit vaše vědomosti.“

„V tom případě zatím na Zemi mnoho lidí předčasně zestárne a část jich nejspíš zemře,“ namítla rychle Belial. „To také nebude spravedlivé, nemyslíš?“

„Nebude, ale – nebudeme mít sílu to změnit,“ zamračil jsem se. „Jen tady budou mít lidé nové možnosti. Časem se to změní, ale stabilizace společnosti nám potrvá odhadem pár desítek let – možná i století. Později budeme schopni vysílat školené lékaře na Zem, aby i tam lidi upravovali. Ale nebude to hned a pro všechny.“

„Pro kolik lidí ale přijdou vaši lékaři pozdě?“ zachvěl se jí hlas.

„Vím, není to jednoduché. Kdo z vás tefirů ale půjde pomáhat světu, kde vládne nespravedlnost?“ podíval jsem se na ni pozorně. „Kdo se tam odváží, když bude navíc vidět, že vás tam lidé nechtějí?“

„Nevím,“ mračila se už i ona. „Asi nikdo.“

„Tak vidíš! Ani vy nebudete schopní jednat jinak. Časem se dlouhověkost rozšíří i na Zem, ale nejprve i tam musí lidé pochopit, že spravedlnost musí být nade všechny peníze. Zločinci za řízením válečných letadel, jejich nadřízení, ale i ti v talárech soudců, kteří vaše důkazy odmítají, všichni si do nové společnosti sami přibouchnou dveře.“

„Zdá se mi to logické, ale – příliš kruté. Odnesou to i nevinní,“ namítala.

„Kruté to bude,“ přisvědčil jsem. „Ale sama už chápeš, proč to tak dopadne a jak nevyhnutelné je to. Vy se na náš svět ještě dlouho neodvážíte. I my si budeme muset vybírat, komu pomáhat a komu ne. Všem pomoci nedokážeme a viníci budou až na posledním místě. Právě to bude jejich trest.“

„Ty jsi to věděl už dávno, viď? Proto jsi nám nedovolil prodlužovat jim život! Už tenkrát jsi věděl, co se stane!“

Podíval jsem se na ni trochu utrápeně.

„I ty mě podezírej!“ řekl jsem vyčítavě. „Ne, nevěděl jsem to. Kdyby to bylo tak, jak říkáš, těžko bych podporoval zákonnou cestu jejich potrestání. Jen si vzpomeň, jaké jsem ti tenkrát uvedl důvody. Nesměli jsme udělat nic, co by mohli později vykládat jako násilí. Proto jsem to odkládal. Definitivní prásknutí dveřmi zařídili jejich právníci až teď. Ironií osudu v dobré víře, že jim pomáhají.“

„Dobrá, to je něco jiného. Obyčejný lidský omyl se dá pochopit. Promiň!“

„Nemáš co mi promíjet!“ usmál jsem se.

„Ale mám – vážně jsem tě podezírala, že jsi to věděl předem. Přinejmenším bys nechal Kokabeela dělat spoustu zbytečné práce. Promiň, že jsem o tobě smýšlela hůř než sis zasloužil. I když – chápala bych to. Ani my nejsme neomylní a někdy je snadné někomu ublížit i nechtěně.“

„My jim ublížíme vědomě,“ podotkl jsem tiše. „Propustíme je a tím je odsoudíme – z naší strany to nebude rezignace. Nemístná tolerance se ale nesnáší se spravedlností. Když příliš tolerantní soudce propustí vraha na svobodu, podílí se na jeho dalších zločinech. Uznáváme, že nejsme schopni vynutit na Zemi spravedlnost - odsuneme ji tedy o pár desítek let. Máme na to takové pořekadlo. Říkáme, že Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.“

„Mám už jen poslední otázku,“ podívala se na mě upřeně. „Zamýšlíš přenechat Božím mlýnům i trest pro vrahy Belial Ameaty? Nezdá se ti chybou nechat jim po celá desetiletí pocit vítězství?“

Jen nerad jsem se dotýkal toho bolestivého místa. Stále mě tam bodal hrot hořké beznaděje, ale Belial Sarcha mi jistě nechtěla působit bolest úmyslně.

„Máš pravdu, ti by měli být potrestáni dřív,“ pokýval jsem hlavou. „Vlastně by měli být potrestáni všichni vrahové. Nechce se mi vydat je do rukou justice, která je obratem propustí. Nemohu je ale trestat sám. Nemohla by ses u vašich soudců přimluvit, aby se ujali aspoň těchto případů?“

„Zkusím to,“ slíbila. „Ačkoliv – názor naší Poradní síně asi zůstane stálý. Jednali jsme o tom dlouho a natolik se nic nezměnilo, abychom to museli revidovat.“

„Aspoň to zkus,“ požádal jsem ji.

Rozešli jsme se nakrátko a protože jsem měl letět přes Firhoi, nabídl jsem jí místo ve vimaanu. Jen se vrátila pro své věci – za chvíli mě čekala u letadla. Krátce jsem si ještě promluvil s Kokabeelem a brzy nato jsme s Belial odletěli.

Mou konečnou stanicí nebyla Firhoi, ale Nový Berlín. Chtěl jsem se setkat s přáteli, především s manžely Wernerovými a s Alfrédem Schmidkem. Sešli se brzy a mohl jsem jim vysvětlit můj nápad s přestěhováním Nového Německa.

„Nové Německo zůstane ostrovem, umístěným na dohled od úplně prázdné pevniny, menší než Austrálie. Až tam postavíme most, nebude Němcům nic bránit rozšiřovat svůj životní prostor na tak rozsáhlé území, jaké dokáží obhospodařit,“ agitoval jsem. „Mohou osídlit celou pevninu. Proč ne?“

„Nevím, nevím,“ strachoval se Kurt. „Zvykli jsme si, navázali obchodní vztahy. O všechno bychom přišli. Nevím, jestli se najde dost lidí, ochotných začínat z ničeho.“

„Úplně z ničeho by to nebylo,“ pokoušel jsem se ho zviklat. „Začnete Novým Berlínem s okolím. To už jste jednou přečkali. Na Bykyle byste měli obrovskou výhodu – žádné problémy se sousedy.“

„To by stálo za uvážení,“ zamyslela se Gerta. „Ale sami tam jistě nebudeme, nebo ano?“

„Zkusím to nabídnout Čechům, ty znám. Dostali by jinou pevninu.“

„Nevěříš našim sousedským vztahům?“ usmál se Schmidke.

„Na mně to nezáleží,“ ujistil jsem je. „Omezují mě technické podmínky. Bykyle se otáčí shodně se Zemí a pevniny se navzájem nepohybují. Prohození území mezi paralelními vesmíry je energeticky příliš náročné, než abychom mohli hýbat souřadnicemi. Na to nemáme dostatečný výkon, nemohu vám vybírat místo libovolně. Jen vám dopředu sdělím, kam se dostanete. Ta pevnina se nachází v Atlantiku mezi Jižní Amerikou a Afrikou, tedy na opačné straně než Brazílie. Bude výhodnější kolonizovat dvě pevniny souběžně, místa tam bude zpočátku nadbytek.“

„Dejme tomu. Jde o to, zda se sneseme se sousedy později, ať to bude kdokoliv,“ podotkla Gerta.

„Měli byste nejmenší pevninu čistě pro sebe, nejbližší sousedé by byli až za oceánem. Jak by se vám líbila – celá pevnina německá?“

„Dobrý nápad,“ souhlasil Kurt. „Jen aby nevypadala jako Austrálie – až na okraje samá poušť.“

„Bez obav,“ uklidňoval jsem ho. „Má to blízko k současnému podnebí Nového Německa. Podle Rostislava nepřetne přenos ostrova žádný důležitý mořský proud, takže není důvod k nějaké drastické změně podnebí.“

„Jak je to vlastně s pevninami?“ zajímala se Gerta.

„Je jich tam deset, ale jsou menší než pevniny na Zemi,“ informoval jsem je. „Dvě na pólech nejsou obyvatelné, tři jsou v mírném pásmu, dvě poblíž obratníků a tři na rovníku. Vám by subtropy jistě vyhovovaly, Němci si už na ně zvykli.“

„Dobrá, můžeme o tom uspořádat referendum,“ přidal se věcným tónem Alfréd Schmidke. „Chceš vědět, jak dopadne?“

„Ty si to troufneš odhadnout už teď?“ usmál jsem se na něho.

„Ano. Osmdesát, možná pětadevadesát procent řekne Ne!,“ řekl suše Schmidke.

„Proč?“ zvážněl jsem jako mávnutím proutku. Působilo to na mě jako ledová sprcha.

„Protože po všech peripetiích má německý člověk za největší hodnotu na světě klid. Invazi jsi nedávno zažehnal a do dalších dobrodružství se nikdo nepohrne.“

„To byste mě dost zklamali,“ řekl jsem vážně.

„Proč?“ pokrčil rameny Schmidke. „Válčili jsme nepřetržitě padesát let. Nastal mír – a ty přijdeš s kolonizací. Neříkám, že pár dobrodruhů nenajdeš. Já osobně bych tam šel, ale většina bude ráda, že má své jisté tady. Co nám chybí? Každý má práci, každý má kde bydlet, Nové Německo je soběstačné v potravinách, díky monopolu na küfferlin nemá problémy se zahraničním obchodem – zkrátka selanka, že odsud nikoho nedostaneš ani heverem. Řekl bych, že s tebou půjde míň než pět procent.“

„Budeme Bykyle kolonizovat v každém případě,“ trval jsem na svém. „Nejlépe by bylo přesunout tam hotovou kolonii – a k tomu by se nejlépe hodilo Nové Německo.“

„Z pohledu nového světa máš pravdu, z našeho pohledu to vidím přesně naopak. Určitě seženeš pár dobrovolníků, kterým se chce osidlovat cizích země, ale rozhodně jich nebude většina. Ani tady není všechno ideální, ale – znáš to – lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše.“

„V tom případě to u nás Čechů nemusím ani zkoušet,“ došlo mi. „Ti dají určitě taky přednost pohodlíčku. A ušetříme si starosti s přesnou výškovou nivelací...“

„Divil bych se, kdyby nedali,“ tvrdil Schmidke. „Lidi musí z pohodlí domovů něco vyhnat, aby jim nic jiného nezbývalo. Dříve to byla bída. Nejvíc migrují ti, komu je doma těsno. Nás Němce před půlstoletím vyhnala na Xijtru prohraná válka s Ruskem a vrátili jsme se, když nás Kopffüssleři také bez pardonu vyhodili. Neříkám, že bychom si za to nemohli, ale – tak to prostě bylo. Nebylo jiné cesty. Řekl bych, že ke kolonizaci získáš Afričany, které vyženou jejich kmenoví nepřátelé, pár tisíc uprchlíků ze všech koutů světa, kde se právě střílí, většinou samé hladové a negramotné zkrachovalé existence.“

„Negramotnost nám nevadí. Mimozemskými metodami naučíme každého všemu potřebnému přes noc, budeme mít brzy odborníky ve všech oborech.“

Schmidke se trochu zarazil, ačkoliv to pro něho nemohlo být nic nového.

„Už jste to zkoušeli – na lidech?“ řekl nejistě.

„Ovšem!“ ubezpečil jsem ho. „To, co umím já, dovede dnes z naší party nadšenců každý – a snad mi věříš, že toho znám hodně. Každý z nás může dělat cokoliv. Spousta oborů nám chybí, ale určitě to doženeme.“

„Zapomínáš na jedno,“ zamyslel se Schmidke. „Vaše parta nadšenců je ochotná leccos obětovat. Obávám se, že pohoříte na lemplech, kterým půjde jen o bezpracný život.“

„Myslíš, že je nestrhneme? Uděláme z nich perfektní techniky, lékaře...“

„Něco jiného je dát vzdělání lidem, kteří by se sami učit chtěli, ale nemají příležitost. Takových seženete málo. Obávám se, že lemplové vzdělání odmítnou a kdybys jim je nakrásně vnutil, nebude jim k ničemu. Vzdělání není samo o sobě zárukou nadšení. Na Zemi najdeš plno vzdělanců – lemplů. Máš-li za cíl vyváženou společnost, pak je to úkol dlouhodobý a nadlidský, to ti říkám předem a včas.“

„Nepotěšil jsi mě,“ opáčil jsem kysele. „Nezapomněl jsi na dlouhověkost?“

„S tou přijď za sto let,“ odhadoval Schmidke. „Přibližně pak to začne lidi tlačit. Do té doby – ne.“

„A co přeplnění Země?“ vytáhl jsem nejtěžší kalibr.

„To hrozí na mnoha místech světa – ale určitě ne v Novém Německu. Nabídni to Vietnamcům a Číňanům. Kdyby se na Bykyle našlo zlato, získáš kromě nich i Američany, ale ti budou určitě trvat na tom, aby tam platily jejich zákony a udělají ti z toho rychle Divoký Západ.“

„Nemáš zrovna dobré mínění o lidech Země...“

„Nemám,“ přiznal. „Zato mám dost zkušeností, abych si nic lepšího nemyslel.“

„No potěš pámbů!“ vzdychl jsem si. „Přineseme lidstvu svět na dlani – a ukáže se, že lidstvo nemá zájem. Proč jsme se vlastně snažili?“

„Máte zřejmě průzkumnickou povahu,“ řekl Schmidke chápavě. „Takových najdeš tisíce, nejste jediní bloudi na Zemi. Ale nepočítej s miliony nadšenců, nenajdeš je.“

„Z toho si nic nedělej, Oto,“ utěšovala mě Gerta.

„Problém je, že k vytvoření nové civilizace pár tisíc nadšenců nestačí,“ uvažoval jsem. „My nutně potřebujeme ty miliony.“

„Potřebujete?“ otázal se Schmidke pochybovačně.

„Jistě!“ přikývl jsem. „Má snad nový svět sloužit hrstce vyvolených?“

„Poslyš, Oto,“ radil mi Schmidke. „Chceš-li nalákat miliony, naslibuj jim pečené holuby bez práce až do úst. Snadným výdělkem ale zlákáš jen zlatokopy a jinou lidskou chátru. Nabídni jim raději krev, pot a slzy jako kdysi Churchill Britům. Určitě budeš lépe začínat s menším počtem kvalitnějších lidí. Člověče, na tvém místě bych zájemcům zatajil i tu slibovanou dlouhověkost!“

„Co ty víš o Churchillovi?“ mračil jsem se.

„Můj otec zahynul v Rusku jako velitel tanku,“ řekl Schmidke nepřítomně. „Příčinou jeho smrti byl ironií osudu pes, otec měl totiž psy rád. Zabil ho malý ruský voříšek, naučený za cukr vyběhnout proti tanku a podlézt jej. Proti našim tankům ho vypustili ověšeného granáty. Vlastně to byla také oběť, ale ve válce si nikdo prostředky nevybírá a naši se tam jako přátelé nechovali – smažme to, zapomeňme na to. Táta mě ale naučil vážit si nepřítele. Říkal – Alfréde, nepřátel jako Winston Churchill si považuj. Můžete teď hádat, o kom jsem v Novém Německu v poslední době přečetl nejvíce knih...“

„A vážíš si ho dál? Jak vidím, ano,“ usmál jsem se.

„Jak jinak?“ usmál se smutně. „Kdyby nebyl dávno po smrti, přišel bych mu osobně zasalutovat. Měl své chyby – nebyl to anděl, ale člověk. To správné na něm ale převažovalo.“

„Myslíš tedy, že Britové jsou ochotnější...“

„Pochop, Oto, tady nejde o to, který národ bude ochotný udělat takový skok do prázdna. Žádný nic tak nejistého dobrovolně neudělá, z každého získáš mizivou část. A ještě menší část bude ochotná něco pro to obětovat, i kdyby to měla být obyčejná lidská nechuť k učení. Budeš začínat od začátku a chceš-li radu, začni od těch nadšenců. Kdybys mi to nabídl, předám policii Nového Německa někomu spolehlivému a půjdu tam s tebou, ale proboha, neotravuj s tím všechny.“

„Neublížíš Novému Německu?“ zeptal se ho Kurt. „Máš tady nástupce?“

„Byl bych špatný generál, kdybych neměl,“ ujistil nás. „Když padne v bitvě velitel bez schopného nástupce, neprohraje bitvu, ale celou válku. Novému Německu neublíží, když zmizí jeden člověk. Dobrodružné sklony navzdory dosavadnímu způsobu života mám a zůstat celý život vojákem? To bych považoval za jeho promarnění.“

„Já tě samozřejmě beru všemi deseti,“ rozzářil jsem se. „Co bys ale řekl, kdybych ti nabídl funkci – šéfa policie?“

Zarazil se a chvíli se na mě podezíravě díval.

„Pak bych si řekl, že je to osud,“ povzdychl si.

„Víš, Alfréde, v novém světě budeme potřebovat všechny profese, včetně policie. Nejprve se tam ale budeš muset hodně nového naučit.“

„Myslíš, že to co dělám tady, je málo?“

„Posuď sám. Tefirové mají jiné metody usvědčování. Setkal ses s nimi, když jsme ti předávali vaše kraválisty. Ty videozáznamy nikdo netočil během demonstrací. Tefirové je vytáhli ze vzpomínek samotných delikventů. Bylo tam všechno a nikdo se neodvážil zapírat. Na tomto poli jsme zatím závislí na tefirech, ale bylo by výhodné, kdyby se to rychle naučil i někdo z nás – a já to nebudu.“

„Ty taky něco neumíš?“ usmál se s pochopením Kurt.

„Neumím. I tak toho mám v hlavě víc než tušíte.“

„Konečně něco, co neumíš!“ přidal se ke Kurtovu úsměvu Schmidke. „Myslíš, že to ve svém věku zvládnu?“

„Na pozemské poměry jsi stařešina, na mimozemské nezralý mladíček!“

„A co ty? Ve svém věku se také jako stařešina necítíš, že?“

„Samozřejmě ne! Nikdo nemáme na tefiry, některým je už přes tisíc let.“

„A ta... jakže se jmenovala... Belial?“ připomněl Kurt.

Ihned mi došlo, že myslí velitelku Naarského úseku obrany Árjů, ale myšlenky mi přeskočily i na Belial Ameatu. Tomu bolavému místu jsem se vyhýbal jako čert kříži a ne abych do toho s rozmachem udeřil jako do bubnu.

„Kterou Belial máš na mysli?“ zamračil jsem se. „Belial Naarskou z kmene Árjů, kterou mám v sobě, Belial Ameatu, která byla nedávno mou ženou, než mi ji zabili, nebo lékařku Belial Sarcha, se kterou jednám v poslední době?“

„Tu první, samozřejmě... promiň...“ zarazil se, když si uvědomil, co mi to vlastně připomněl.

„To je tak rozšířené jméno?“ honem se zeptala Gerta, aby to zamluvila.

„Asi jako u křesťanů Marie,“ odtušil jsem suše. „I když – i Marie je jméno ďábelské.“

„O té třetí jsem ani nevěděl,“ přidal se Alfréd omluvně.

„Je to lékařka a účastní se výzkumu dlouhověkosti nás lidí,“ vysvětloval jsem. „Mohl bych vám pro zajímavost prozradit její věk, ačkoliv se to u žen říkat nemá. Je jí šest set osmdesát, takže by mohla dělat kmotru Karlu IV. Belial Ameatě bylo sto šedesát, což je na tefiry nezralé mládí, ale i tak se stala dobroditelkou lidstva, když objevila umělou příčinu naší krátkověkosti. Belial Naarskou z kmene Árjů, o kterou vám asi šlo – žila patnáct tisíc let a na Zemi je jen málo památek na lidstvo starších než ona.“

„Nechtěli jsme tě...“ omlouvala se Gerta.

„Ale co, to jméno je u tefirů obvyklé a budu je slyšet často,“ povzdychl jsem si. „Nepřišel jsem truchlit, ale s nápadem osídlit Bykyle. Třeba to není nejlepší nápad, ale přece – pomůžete mi? Potřebuji znát pravděpodobné výsledky referenda, ne odhady. Měli bychom pomýšlet na vysvětlující kampaň – ne přesvědčovací, jen aby lidé věděli oč jde.“

„To ti zařídíme,“ rozjasnila se Gerta. „Jak hodně času nám na ni dáš?“

„Měsíc – nebo radši dva...“

„Kurt hned ráno sedne a napíše televizní hru, která to uvede. Něco jako příběh o daleké cestě...“ navrhla. „Diváci to uvítají – i kdyby jen jako zpestření po limonádách, co jim teď pouštíme.“

„Odkdy Kurt píše televizní hry?“ zeptal jsem se jí.

„Od informačního embarga,“ přidala Gerta. „Když nám nikdo neprodal ani jeden film, televizní hru či jiný pořad, dal se Kurt z nouze na spisovatelskou dráhu. Svůj první kus nazval Drama z Pekel a podepsal pseudonymem Adam Pollack. Měl úžasný úspěch. Natáčeli jsme ji v tunelech podzemní dráhy, jsou tam taková pochmurná místa... následovalo devět dalších her a než blokáda skončila, byl po Novém Německu známější než Chaplin. Pseudonym brzy praskl, tady se nic neutají... Všichni poznali i herečky, měli je ostatně denně na obrazovkách... Teď je úspěšně prodáváme, nedávno mělo Drama z Pekel úspěch v Japonsku.“

„Nouze naučila Dalibora housti,“ vzdychl jsem si. „To nic, to je takový typicky český obrat...“

„Nic nám nevysvětluj, také známe Smetanu,“ řekla dotčeně Gerta. „Nejvíc starodávných filmů a divadelních inscenací jsme nakoupili v Čechách, ještě jsme ani nestihli všechny premiéry, a už jsme ty uvedené museli opakovat. Největší sukces měla prastará Noc na Karlštejně. Brejchová, Höger, Brodský, Marvan, Matuška. Hodně je u nás známý i Karl Gott, krásně zpívá německy, to je pro nás výhoda... To víš, máme co dohánět, než se nám na obrazovce otočí všechno za tu dobu, kdy jsme byli mimo svět...“

„Dobře – jistě víte jak na to,“ nechal jsem jim volnou ruku. „Přiznám se, propaganda není obor, kde jsem doma.“

„A co budeš dělat, když přece jen ne...“ starala se Gerta.

„Zvolíme pozvolnější variantu,“ vzdychl jsem si odevzdaně. „Ostatně, teď máme jiné starosti.“

„Zase s Američany, viď?“ hádal Schmidke.

„Jak jinak,“ souhlasil jsem. „Když vám předáme drobnější výtržníky, spravedlivě je potrestáte. Američanům předáme větší grázly – a oni je pustí na svobodu.“

„Proč jim je tedy dáváte?“ zeptala se napjatě Gerta.

„Protože musíme!“ vyhrkl jsem. „Nemůžeme je trestat sami a bez soudu! A mezinárodní soud se tím odmítl zabývat. Američané prý patří výhradně pod pravomoc soudů své země.“

„Zajímavé,“ zachmuřil se Schmidke. „Když mají soudit Američany, odmítnou to, že na ně nemají pravomoc. Jiné ale odsoudí bez okolků. Poslyš, Oto, nepotřebuješ více než policii – soudce? Nevzal bys mě tam s jedním kompletním soudním senátem?“

„Alfréde – to by možná bylo řešení!“ rozjasnil jsem se.

„Soudci z Nového Německa nemohou soudit Američany,“ zavrtěla hlavou Gerta. „Kdekdo by je označil jako zaujaté a nekompetentní.“

„Nemohl,“ opáčil Alfréd. „Když se stanou občany Bykyle, nebudou to už Novoněmci. Bykyle je v tomto konfliktu neutrální.“

„Dobře – a seženeš je?“

„Že se ptáš! Pár nadšenců vždycky najdu!“

„Stejně lehko, jako celý národ těžko,“ podotkl Kurt. „Národ na to potřebuje bič, že? No – raději si přejme, aby to nebylo brzy, naši současnou hospodářskou situaci bych nenazýval vzestupem...“

„Hele, nepleť sem hospodářské problémy,“ mávl rukou Schmidke. „To přece Otu nezajímá.“

„Začněte nejprve tu kampaň,“ uzavřel jsem to. „Ať už to dopadne jak chce, aspoň to zkusíme.“

Errata:

10.08.2021 21:58