Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pevnost Myeor

V cestovní kanceláři Vávra Interstellar jsem vyzvedl příkaz k letu pro volný firemní airbus a na letišti Nový Berlín domluvil s posádkou start. Vzletěli za mým vimaanem, dělal jsem jim cestu až na Ribge. Naložili jsme skoro sedm set mariňáků a ihned jsme se otočili přes Bykyle směrem k Zemi. Cesta přes Gehennu nebyla kratší a zkratka nestála za kontaminaci radioaktivitou. Při letu na Zem jsem byl v pilotní kabině boeingu, vimaan jsem nechal na Ribge v péči Járovy party. Abychom se vynořili co nejblíže, museli jsme nad Bykyle překonat rozdíl zeměpisných souřadnic.

Vynořili jsme se přímo nad budovou soudu ve Washingtonu. Rádiem jsem požádal o povolení přistát za účelem předání zajatců a téměř obratem jsem je dostal. Boeing dosedl kolmo a ihned se na místo dostavila soudní stráž.

„Je jich příliš mnoho,“ protestoval zástupce soudu. „Kam je dáme?“

„To je váš problém,“ ujistil jsem ho suše. „Tady máte seznam, odveďte si je. A připravte se, je jich deset tisíc a přivezeme vám je, pokud to stihneme, už dnes.“

„Děláte si legraci?“ změřil si mě soudce přísně.

„Ani náhodou,“ opáčil jsem. „Netrvali jste na jejich předání americké justici? Můžeme vám je předat jen do naší přepravní kapacity, všechny najednou nepobereme, ale není v našem zájmu zadržovat je. Důkazy, které jsem vám předal minule, se týkají všech, zbývá už jen předání osob.“

„Ty důkazy byly nedostatečné!“ změřil si mě soudce přísně.

„V jiných vesmírech je shledali dostatečnými,“ odsekl jsem ledově. „Pokud vám nebudou stačit, budete v celém vesmíru první a jediní. Je to přitom důležitá zkouška, jak se lidé Země dokáží postavit ke spravedlnosti. Můžete na dlouhá léta ovlivnit chování mimozemšťanů k nám lidem. Přesněji řečeno – můžete Zemi od jiných vesmírů na dlouho odtrhnout.“

„Tady nejsou jiné vesmíry, ale Země – pane!“

„Právě. Zkuste se usmívat – jste v záběru. Pořizujeme právě dokumentaci pro budoucí tisíciletí. Možná budete na těch záběrech strašit ještě vaše prapotomky.“

„To je nepřípustné! Nedal jsem k tomu souhlas!“ kohoutil se.

„Jsme na veřejném místě a není tu zákaz filmování. A vy jste úřední osoba, filmování se nemůžete vyhýbat už z titulu své funkce. Převezměte si raději spořádaně zadržené.“

Chvíli studoval seznam, ale hned vyskočil s připomínkou.

„V seznamech zajatců bývá zvykem uvádět kromě jmen i hodnosti. Ty tu ale úplně chybí.“

„To je v pořádku,“ odtušil jsem suše. „Nejsou to zajatci. Vaše armáda se jich zřekla a u teroristů je otázka hodností naprosto irelevantní. Důležitá jsou jména a data narození, pokud je uvedli správně – kontrolovat je nemíníme, to je jejich věc. Soudu by to stačit mělo.“

Podíval se na mě kose, ale neřekl už ani slovo.

Předali jsme všechny a vrátili se pro další. Rozvrhl jsem to, aby na Ribge zůstali jen velitelé a malý hlouček vojáků – zbytek komanda smrti poručíka Franka Normana.

„Lituji, víc se do letadla nevejde,“ odmítl jsem protesty majora Applegate, který na Ribge nechtěl zůstat poslední. „Víte snad, co platí o opouštění lodí kapitány, ne?“

Vzal jsem si vimaan a provedl boeing propustěmi. Brzy se pod námi v modrém oválu objevil Washington. Kolem budovy soudu panoval zmatek, aerotaxíky se všude hemžily jako hejno vos. Přivolal jsem si zástupce soudu, aby převzal poslední zadržené.

„Čtyři muže jsme ve světě Ribge uložili do společného hrobu, tady máte jejich osobní známky,“ vytáhl jsem sáček a předal soudci. Převzal je, ale hned protestoval.

„To je nepřípustné! Příbuzní mají nárok na těla svých nejbližších!“

„Vojáci se mají pohřbívat v zemi, kde padli,“ prohodil jsem nevšímavě. „Budete-li na tom trvat a zaplatíte si to, ty čtyři exhumujeme. To se ale netýká těch, kdo zahynuli na Gehenně. Nikdo nepůjde hledat těla mrtvých teroristů do smrtící radiace, to snad pochopíte. Zdá se mi ale, že jsem venku viděl obžalované odlétat v taxících. Chcete je stíhat na svobodě?“

„Ano. Nemáme je kam dát a všichni složili předepsanou kauci,“ ujistil mě.

„V jaké výši?“ zajímalo mě. „Zajímá mě, kolik se jich takhle vyhne stíhání!“

„To vás zajímat nemusí,“ odsekl soudce. „Nikdo se stíhání vyhýbat nebude! A ani nechce – při tak slabých důkazech se nikdo nemá čeho obávat! Kauce si můžete klidně zkontrolovat.“

„Jak myslíte,“ pokrčil jsem rameny. „Podle vás se budou mimozemšťané dívat na lidstvo.“

„Já jen konám svou povinnost. Poslední skupina bude menší, že?“ otázal se mě s převahou jasně dávanou najevo, zatímco zřízenci odváděli poslední vojáky.

„Poslední skupinka byla tato, pane,“ ujistil jsem ho klidně.

„Moment!“ strnul. „Podle seznamů tam musí být ještě – dvě stě dvacet mužů různých hodností!“

„Na Ribge zůstalo sto osmdesát tři teroristů,“ řekl jsem klidně. „Ani o jednoho víc. Co se hodností týče, to už jsme si snad objasnili.“

„Ale i pak to nesouhlasí skoro o čtyřicet osob, pane! Budeme vás za ně činit odpovědné!“

„Jak vidím, máte o té bezejmenné skupině teroristů lepší přehled než já,“ řekl jsem jedovatě. „Ujišťuji vás ale, za rozdíl nemohu. Mají hrob na Gehenně. Zapište si je jako missing – zmizeli, nejspíš jsou mrtví – ovšem s pravděpodobností rovnou jistotě.“

„To je... to je ale skandál!“ vybuchl.

„Na to, že mě ostřelovali ostrými raketami, včetně atomové střely, jsem jich z toho pekla dostal víc než dost, pane!“ trochu jsem také zvýšil hlas. „Pár se jich při atomovém útoku vypařilo od vlastní bomby, pár jich havarovalo a spadli do radioaktivního moře. Kdybych kvůli nim neriskoval, zůstali by tam všichni, rozumíte? Všichni! Měli s sebou atomové pumy. Chcete je? Máme vaše atomové zbraně na dvou ostrovech, ale rádi se jich zbavíme. Chcete je složit tady před budovu?“

„Dobré nebe! Snad s těmi bombami nemanipulujete?“ vyjekl soudce. „Mezi nimi snad musí být minimální vzdálenost nebo co, jinak jsou nebezpečné! Zacházet s nimi smí jen odborníci!“

„O bombách toho vím dost, pane,“ odsekl jsem. „Jedna vybuchla sto metrů od mého letadla. Na takový ohňostroj se do smrti nezapomíná, ale jsem tady, nic se mi nestalo. Nemusíte se bát, zacházet s nimi umíme a o žádnou radiaci nestojíme.“

„O předávání těch hlavic ať rozhodnou odborníci! Nechte je ležet a vyhýbejte se jim, aby neexplodovaly! To se musí projednat... asi by měli na ten příšerný svět odletět naši experti...“

„Můžeme o tom jednat, ale až po zkušenostech, jak se vypořádáte se soudem. Je možné, že ty pumy nedostanete. Byly by na Zemi v nebezpečí zneužití. Stejně jako vaši inspektoři... Jeden Lavarédé nám stačil. Měli bychom vám je vrátit pěkně z výšky – na každé město jednu, abyste přestali tvrdit, že to nic závažného nebylo! Ale – škoda slov.“

Podíval se na mě zle, ale jen naprázdno polkl.

„A těch sto osmdesát tři mužů, co tam ještě máte?“ vzpomněl si náhle.

„Lituji, pane,“ zavrtěl jsem hlavou. „Prokázanou účast na neúspěšné agresi necháváme na vás, ale vraždy tefirů patří pod jurisdikci soudů světa Firhoi. Vydáme vám je, až si odpykají trest podle zákonů jejich světa.“

„To je... to je neslýchané! Nepřípustné! Jaký trest by to měl být?“ mračil se soudce.

„Nevím, pane,“ pokrčil jsem rameny. „Mohu vás uklidnit, tefirové nemají trest smrti a cizincům možná něco sleví, ale řekl bych – méně než pět set let v Pekle to nebude.“

„To nemyslíte vážně, pane?“ podíval se na mě vyděšeně.

„Podle toho, že jsem tam osobně pomáhal obnovovat vězení pro hříšníky, asi na tom něco bude,“ pokrčil jsem rameny.

Vrátil jsem boeing do Nového Berlína – přeletěli jsme to přes Bykyle, takže si piloti užili přeletu nad neznámou planetou. Věděli předem kudy poletíme a těšili se na to jako kluci. Měli štěstí – cesta nad Bykyle byla stejně dlouhá jako z Washingtonu do Nového Berlína, až na to, že přetínala dvě menší pevniny. Na souřadnicích Nového Berlína jsem se s nimi rozloučil a prohodil je zpátky. Sám jsem zamířil na Ribge. Járova parta se dvěma ukořistěnými výsadkovými boeingy už na mě čekala.

„Naložíme všechny najednou, ne?“ navrhoval Jára.

„Letadla budou strašně přetížená,“ nezdálo se mi.

„Vozil bych je i po stovkách,“ ujišťoval mě Jára. „Na pohodlí bych u nich nehleděl ani trochu. Jsou to přece vojáci a navíc pěkní drsňáci.“

Naložili jsme všechny bez problémů. Major Applegate se sice pozastavil nad tím, že máme letadlo s příliš malou kapacitou, ale ujistil jsem ho, že jsem veliký airbus už vrátil. Netušil, že mi patřil.

Zdeněk a Rosťa řídili výsadkové boeingy, já vimaan. Pevnost Myeor ležela osm set kilometrů od tábora na Ribge a přeletěli jsme to zde, abychom se v radioaktivitě Gehenny zdržovali co nejméně.

Nejprve jsem se nad pevností vynořil s vimaanem, dálkově otevřel hangár a pak přivolal Zdeňka s Rosťou. Přistáli jsme společně na přistávací plošině – byla právě tak velká, aby se na ni letadla vešla. Vimaanů by se tam vešlo víc, ale boeingy byly větší.

„Vystupte si,“ pobízel Zdeněk pasažéry, když se otvor v ochranném poli za námi uzavřel.

„Proč máme vystupovat?“ ohradil se major Applegate. „Tady nejsme na Zemi!“

„Správný postřeh,“ přikývl Zdeněk. „Přijdete na řadu později, teď jsme vás jen přemístili jinam. Nemáme čas se vámi zabývat a na Ribge ohrožujete naše přátele.“

„Kde vlastně jsme?“ protestoval Applegate.

„V jednom tefirském zařízení, jmenuje se Myeor,“ informoval jsem ho neurčitě, zatímco jsem otevíral vchod do rudě osvětlené chodby. „Nedávno patřilo kmeni Árjů. Tady si počkáte na soud.“

„To jsme – na Firhoi?“ zajímal se jeden z vojáků.

„Ne,“ odpověděl jsem pravdivě, ale příliš lakonicky, než aby byl z toho moudrý. Mezitím jsme všichni prošli do chodby a dveře do hangáru se samočinně uzavřely.

„Máme nárok na soud ve Spojených státech!“ vybuchl nesouhlasně major Applegate.

„Soudy ve Spojených státech nestačí pracovat,“ ujistil ho Zdeněk. „Bylo vás mnoho.“

„Proč jste nás dali na konec?“ štětil se major.

„Kapitáni opouštějí loď poslední. Ale hlavně, ti ostatní toho nemají na svědomí tolik,“ pospíšil jsem si s vysvětlením. „Řekl jsem vám snad, že vás chápu všechny jako vrahy, ne?“

„To snad bude věcí amerických soudů!“ protestoval.

Napadlo mě, že jim ani krutá pravda neuškodí.

„Americké soudy musí nejprve dokázat, že jim jde o spravedlnost,“ pokrčil jsem rameny. „Máte na krku mnohonásobné vraždy, ostatní toho tolik spáchat nestihli. Nemůžeme to ale nechat na libovůli zaujatých soudů.“

„Americké soudy nejsou zaujaté!“ vybuchl Applegate.

„Tomu přece nemůžete věřit ani vy, pane majore,“ řekl jsem prostoduše. „Kdybyste na té výpravě byli pod hlavičkou armády Spojených států, měli byste nárok na statut zajatců se všemi uznávanými právy a po uzavření příměří bychom vás museli vrátit. Vlast se vás ale zřekla, aby nemusela přiznat organizování té špinavé akce. Jste proto teroristé, máte nárok na soud, ale také na trest. Bohužel, vybírat si nemůžete a nebudete. Měli vás na to včas upozornit.“

Každého vojáka jsem osobně uvedl ke dveřím ubikace a otiskl jeho ruku na nouzový panel otevírání dveří. Zajatci by si bez mgýčen nedokázali otevřít dveře na dálku, ale nouzový panel byl pro tento účel jako stvořený. Každého zde měly poslechnout jen jeho dveře.

„Máte-li zavazadla, můžete si je vybalit,“ řekl jsem netečně. „Já vím, to byl jen pokus o vtip, když žádná nemáte. Školení o vaší ubytovně dostanete později, počkejte zatím uvnitř.“

Prošel jsem posledními dveřmi a zavřel je. Sjel jsem rychle výtahem do řídícího centra pevnosti. Tady byl přehled o všem, co se v pevnosti šustlo, ale sem se žádný zajatec v životě nepodívá. Přesně jak jsem očekával, všichni se vrhli na zkoumání svých kajut.

Zapnul jsem si v klidu interkom, k nerozeznání podobný těm, jakými jsem svolávala výsadkářky. Přede mnou vyvstal metrový obraz, rozdělený na čtyřicet menších, takže jsem viděl všech osmatřicet zajatců. Oni naopak viděli mě – zatím nic víc. Neuměli si obrazovky přepínat, ostatně jsem je přepnul k sobě, ale cokoliv řekli, slyšel jsem nejen já, ale všichni – jako by tu bylo otevřené okno a ne čtyři kilometry vzdálenosti. Až se s tím naučí zacházet, budou se moci pomocí obrazovek navštěvovat, bude to pro ně zpestření jejich vězení.

„Hovořím k vám z velínu pevnosti,“ oslovil jsem je. „Abyste netrpěli nedostatkem jídla a vody, máte tu stejně jako na Ribge miniteleporty. Každý jej máte v chodbičce, ano, ta velká bedna podobná automatu na Coca-colu. Má ale jinou funkci. Nevydává uložené zboží, ale přepravuje je z centrálního skladu. Ve vašich ubikacích jsou miniteleporty přeprogramované na angličtinu a poslechnou vás, když jim dáte rozumný požadavek. Stejně jako na Ribge tam máte proto knížečku klíčových slov.“

„Co s ní?“ vykřikl na mě jeden voják.

„Můžete si to vyzkoušet,“ ujistil jsem je. „Chcete se napít? Nic jednoduššího. Najděte klíčová slova nápojů – vodu, drink, kávu – jedno zřetelně vyslovte a přidejte klíčové slovo: prosím. Tím získáte požadovaný nápoj. Ovšemže nemůžete očekávat, že kromě čisté vody některý poznáte, Coca-colu tady nevedeme a káva nepochází z kávovníku. Veškeré potraviny jsou mimozemské, ale naši chlapci se snažili najít ke každé položce nejbližší anglický název. V seznamu proto najdete i jídla nazývaná pečené hadí ocásky, nebo smažené mouchy. Nejde o skutečné ocásky z hadů ani o hmyz – jen to tak vypadá. Komu to vadí, může si před požadavek přidat klíčové slovo mixované, pak dostane homogenizovanou kaši, ale nepoužívejte to často, zakrněly by vám žvýkací svaly.“

„A o takový hnus máme ještě prosit?“ ušklíbl se major Applegate.

„Je to klíčové slovo,“ přikývl jsem. „Znamená potvrzení objednávky. Konverzaci s automaty asi v tefirštině nezvládnete, proto jsme je narychlo přeprogramovali, aby se chytaly klíčových slov. Naučí vás to aspoň zdvořilosti.“

„Vždyť to příšerně smrdí!“ vybuchl poručík Frank Norman. „To máme žrát takové svinstvo?“

„Jídlo, které jste dostávali na Ribge, se složením nelišilo,“ ujistil jsem ho. „Mělo jinou strukturu, takže připomínalo hamburgery, saláty nebo kaše, ovšem jen díky dodatečné úpravě, na kterou tady nemáme ani čas, ani ochotné nadšence. To se týká i zápachu. Miniteleporty mohou být zatuchlé, pět set let je nikdo nepoužíval, ale to snad časem zmizí.“

„Hnus!“ ozývali se i další, ale nenechal jsem se tím ovlivnit.

„Dalším zařízením je anihilátor,“ pokračoval jsem. „Vzhled má mezi záchodovou mísou a košem na odpadky a dobře to vystihuje funkci. Cokoli tam vhodíte, zmizí. Na sprchový kout jistě přijdete sami a posilovnu také dokážete využít podle vlastní fantasie.“

„Kam jste nás to zavezli? Kde, u všech čertů, jsme?“ vykřikl rozzlobeně major Applegate.

„Vystihl jste to velice přesně, majore,“ uznal jsem. „Jste opravdu u všech čertů. Tento svět se jmenuje Gehenna a je to pravé, skutečné Peklo našich praotců. Možná to tu není takové, jak jste si Peklo představovali, ale nejste v té nejtěžší části. Kotle s vařícím olejem jsou asi o pět set pater níž, ale bát se jich nemusíte, tam se nedostanete. Zabydlete se tu dobře, budete tu možná dlouho! Jak? To teď záleží na vašich, amerických soudech. Budou-li spravedlivé, dostanete se před ně. V opačném případě seženeme soudy nestrannější.“

Pak jsem vypnul interkom, abych nemusel poslouchat jejich protesty...

Errata:

10.08.2021 21:58