Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Predátoři

V pevnosti Myeor jsem se dal vystřídat dvojicí našich prvních dozorců a odletěl na Bykyle, kam začali členové Járovy party stěhovat domy z dočasného městečka pro zajatce na Ribge. Nové město založili na pobřeží pevniny, kam by se Čechy při velkém stěhování dostaly, nedaleko Děčína. O jeho jméno jsme vedli spor. Proti navrhovanému jménu Nová Praha jsem se tvrdě postavil – nemám rád jména začínající na Nový, ať už později svůj vzor významem převýší, nebo beznadějně zapadnou. Jára nakonec navrhl tefirské jméno Kogucu, česky Důvěra. To mi vyhovovalo víc, i když jsem žertem tvrdil, že mi to zní příliš japonsky.

Jako první mě střídali Zdeněk s Janou. Služba dozorců nebyla těžká. Měli vězně na obrazovce jako na dlani. Zvukové kanály měli přepnuté, aby slyšeli zvuky ze všech ubikací, aniž by se vězňové slyšeli navzájem. Obrazovky je informovaly o všem – nedělo se tu ale nic, pevnost Myeor byla až na ubikace zajatců prázdná.

Zapojil jsem se do stěhování domků, ale Járově partě to šlo i beze mne. Monika s Marií létaly mezi světy ve vimaanech, Jára s Ivankou jim na Ribge pod letadla zavěšovali domky a Rosťa s Pavlem je usazovali na základy na Bykyle, předem připravené změkčovačem kamení. Šlo jim to od ruky tak dobře, že jsem se mezi ně prostě nevešel. Přelet Ribge-Bykyle byl otázkou minuty, Renáta s Monikou i tak většinu času čekaly, až domek ti na Ribge zavěsí a na Bykyle ustaví. Jen bych se jim pletl.

K večeru stěhování skončilo. Připravil jsem všem večeři ze zásob, původně určených pro zajatce – ti je už potřebovat nebudou.

„Měli jsme je tam dát dávno, byl by od nich pokoj,“ odfrkla si Monika. „Příště se ani nemusíme zdržovat a můžeme je dodávat rovnou do Pekla.“

„Jsi hezky nabroušená,“ krotil jsem ji.

„Mám proč!“ odpálila mě. „Místo abychom se věnovali novým světům, staráme se o zajatce. Ostatně – mám podezření, že jim je v Pekle lépe než tady.“

„Nebral bych to doslova,“ potřásl jsem hlavou. „Je to pro ně horší. Vědí, že jsou v pekle jako vrahové a především – nevědí, jak to s nimi nakonec dopadne.“

„A nejsou to snad vrahouni?“ opáčila klidně Ivanka.

„Jsou, ale peklo je horší než pobyt tady,“ vzdychl jsem si. „Vezmeme sem Schmidkeho. Je to můj dávný nepřítel a od jisté doby přítel. Slíbil mi pár soudců, abychom si vystačili.“

„Naučíme se to a budeme dělat soudce sami,“ navrhl bezelstně Pavel.

„To není vhodné řešení,“ odmítl jsem ho. „Nemůžeme dělat všechno najednou. Soudce musí být profesionální promovaný právník. Zvládli bychom to brzy i bez nich, ale naše rozsudky by byly napadnutelné. Tihle budou mít na to diplom.“

„Jak myslíš, tati,“ ozval se Jára. „Uvědom si ale, že soudci a vyšetřovatelé budou mít na Bykyle velikou moc. Neměli bychom ji svěřovat cizím. Neměli bychom sem brát lidi, za jaké nemůžeme ručit.“

„Každého nám prověří některý tefirský vyšetřovatel, například Kokabeel.“

„Budiž, ale i tak...“

„Máte snad jiné kandidáty na soudce?“ otázal jsem se jich raději přímo.

„To zrovna ne...“ odtušil zaraženě Jára. „Žádné kamarády té profese na Zemi nemáme.“

„Pak to nechte být, já právníky mám. Nerozhoduje, že to nebudou Češi. Tefirové vám také nevadili. Budou-li soudit spravedlivě, nebudou mít pravomoc nad nevinnými. Jen povinnost potrestat spravedlivě grázly – a tu jim rád nechám.“

Ráno Rosťa a Monika odletěli vystřídat Zdeňka s Janou. Ti se k nám brzy přidali. Když slyšeli, že se chceme pokusit o navázání kontaktů s další Zemí, přístupnou ze Země přes Měsíc, zmocnilo se jich stejné nadšení jako nás.

„Tefirové nám dodali nové vimaany,“ informoval jsem je. „S dřívějšími jich máme pět. Tvrdili, že jejich štíty jsou stejně spolehlivé jako originály Árjů a zbraně také.“

„Kolik jich mají oni?“ zarazil se Pavel.

„Momentálně šest, ale když mají vzor, není pro ně problém vyrobit jich tisíce,“ ujistil jsem ho. „S průzkumem dalších světů nám ale pomáhat nebudou. Poradní síň Firhoi rozhodla, že se tefirové věnují přípravě osídlení Ydlecoge. Musí tam především demontovat pasti, stejně jako na Vorgyle.“

„A co Ribge?“ zajímala se hned Jana.

„Rozhodli jsme se pro Bykyle, Ribge je volná,“ odtušil jsem s úsměvem. „Může se hodit dalším bytostem. Kopffüsslerové z Xijtry chtějí osídlit Wuduhi, zdá se jim nejvhodnější, zbývají Ciropegy, Cifuri a Pegsda.“

„Proč chtějí tu nešťastnou Třináctku?“ zděsil se Pavel.

„Pro ně to číslo nešťastné není a ten svět se jim zdá být přijatelný,“ ujistil jsem ho. „Hlavonožci bývali vodní tvorové, nezapomeň na to. Zemětřesení jim prý nevadí, už jsem je na to upozorňoval.“

„No dobře – tím lépe,“ slevil Pavel ze svého zděšení.

„I tak ještě zbývá pár volných světů,“ podotkla Ivana.

„Nevíme, kdo jiný o ně projeví zájem, my je teď nepotřebujeme. Vraťme se raději k průzkumu,“ zkusil jsem obrátit debatu jiným směrem. „Myslím, že začneme na nové Zemi s výzkumnými lety – asi ji pracovně nazveme X-Země, jako jsme kdysi nazývali Xijtru Q-Zemí. Skutečné jméno dostane podle toho, jak jí říkají místní obyvatelé.“

„Jakou metodu zvolíme? Jirka nebo Jára?“ zeptala se přímo k věci Jana a hned dodala: „Myslím, jestli se pokusíme k těm bytostem přiblížit z dálky pomocí letadla, nebo zblízka, jako to dělal Jára na Varvei. Járova metoda dopadla lépe – nebudí takový rozruch.“

„Možná je lepší pro nás, ale k místním obyvatelům vlídná není,“ připomněl jsem. „Vpadnout do jejich světa jako vichřice a zajmout nějakého nešťastníka, to znamená způsobit mu těžký šok. Jára měl k takovému jednání důvod, zabili mu zbytečně bratra, ale my takový důvod nemáme.“

„To jako máme čekat, až někoho z nás zabijí?“ vybuchl nepřívětivě Pavel.

„Proč to vidíš hned černě?“ nesouhlasil jsem. „Tefirové očekávali na Firhoi invazi svých krutých krajanů, celá staletí se připravovali na boj a zabíjení, proto došlo k tomu incidentu s námi. Na X-Zemi o tefirech nic nevědí, nečekají žádný útok, měli by být přístupnější mírovému jednání, nemyslíte?“

„Kéž by!“ povzdychl si Pavel.

„Táta má pravdu,“ zastal se mě Jára. „Nemusíme hned myslet na nejhorší – mohli bychom dělat stejnou chybu jako tefirové. Ale i tak uvažuji, zda nebude lepší poslat tam jako první vlaštovku bezpilotní letoun.“

„To není špatný nápad,“ souhlasil jsem. „Nemusíme se tím zdržovat, prostě tam pošleme kořistní boeing s pevně nastaveným autopilotem. Do vzduchu ho dostaneme rádiem a stejnou cestou si ho pak vyzvedneme.“

„Co tam bude dělat?“ chtěla vědět Ivanka.

„Nic,“ ujistil jsem ji. „Autopilot nastavíme na pomalý vodorovný let. Poletí tak dlouho, než si ho obyvatelé všimnou. Nebude-li jejich reakce destruktivní, nahradíme bezpilotní stroj pilotovaným a začneme navazovat kontakty.“

Opatřit výsadkový boeing nebylo obtížné, na Ribge jich bylo dost. Nastavit autopilot byla otázka minuty a přepravit na Zem také. Jako výchozí místo jsme si na Zemi zvolili Saharu. Přemístili jsme tam boeing z Ribge a sami jsme se sešli v pevnosti pod Chotěboří.

„Jedeme?“ vyzval jsem všechny účastníky experimentu. Byla tu prakticky celá pozemská komunita z paralelního světa, kromě Pavla a Renáty, kteří sloužili jako dozorci v pevnosti Myeor.

„Do toho!“ odpověděl Jára.

Prázdný boeing plavně vzletěl a pak pokračoval ve vodorovném letu nad písečnými dunami. Výšku letu Jára nastavil na dva kilometry – abychom stačili prázdný stroj vrátit na Zem, kdyby hrozila srážka s nějakým pohořím.

„Járo – jsi připraven?“

„Připraven.“

„Pošli ho tam!“

Kolem letícího boeingu blikl modrý ovál – a letoun se ztratil. Současně jsem zapnul druhou propust, menší, ale energeticky náročnější. Objímala objektiv kamery, umístěné v naší pevnosti. Očím obyvatel X-Země by se jevila jen jako modravé světélko, sledující s výškovou převahou tří set metrů pomalu letící boeing, shora pomalovaný maskovacími skvrnami. Pod ním na X-Zemi už nebyla saharská rovina, ale zelená zvlněná pahorkatina. Byli jsme blíž k terénu než na Sahaře, ale výška letu by stačila.

Náhle jsem zpozoroval, že se boeing propadl dolů. Jeho autopilot zřejmě selhal, letoun se naklonil a začal padat.

„Zachytím ho!“ vykřikl Jára.

Bohužel byl rychlejší než já. Nestihl jsem zrušit propust s kamerou, Jára svou zapnul o okamžik dřív. Aforxita vesmírů nedovolí současně otevřít mezi stejnými světy dvě propusti, přetížený generátor Járovy propusti vyhodil na Měsíci pojistky. Automat je nahodil, ale stálo nás to další zlomek vteřiny. Vzhledem k tomu, že jsem propust s kamerou zrušil, neviděli jsme co se děje a když Jára otevřel svou, bylo pozdě.

Boeing narazil do skalnatého vršku, pokrytého stromovitými rostlinami. Okamžitě explodovalo palivo a vrak zachvátily plameny.

„A jsme tam, kde jsme už jednou byli,“ povzdychl si Jára.

Nepotřebnou propust samozřejmě ihned vypnul a teď tu seděl jako všichni – udiveně a také trochu nešťastně.

„Varianta Jirka se opět neosvědčila,“ komentovala to skoro spokojeně za naprostého ticha Jana. Došlo na její slova, ale když jsem si v havarovaném letadle představil pilota, přejel mi mráz po zádech.

„Jak je to možný?“ vzdychl jsem si. „Nejsou tam přece tefirové, ale jiné bytosti. Proč se všichni mimozemšťané chovají, jakoby ze všech stran očekávali invazi?“

„To se v této chvíli nedozvíme,“ odtušila Ivanka.

„Zřejmě nastoupí varianta Jára,“ pokrčila rameny Jana. „Navrhla bych ale lépe to promyslet. Jára jednal na Varvei zbrkle a vyšlo mu to jen náhodou.“

„Jak to myslíš?“ podíval se na ni Jára zamračeně.

„Jak to říkám,“ odvětila Jana. „Představ si to obráceně, že by chtěl někdo stejným způsobem zajmout tebe. Také by tě chtěl dostat živého a pokusil by se tě omráčit. Kdyby se mu to ale první ranou nepodařilo, vzpamatoval by ses – a oplatil bys mu to qurem.“

„Já bych se dokázal ovládnout,“ zavrčel Jára.

„Ty – možná,“ připustila. „Ale být na tvém místě někdo jiný, dopadlo by to jinak. Chci tím jen říci, kdyby ty bytosti z X-Země měly něco, co neznáme, něco dostatečně smrtícího...“

„Máš pravdu,“ připustil jsem. „Budeme si to muset promyslet. Bezhlavé jednání nám nemusí vždycky projít.“

„Dobrá, uvažujme,“ souhlasil Jára. „Navrhuji prohlédnout si je co nejlépe kamerami. Buďto skrz propust, nebo instalovat pár videokamer do jejich světa. Kamera v propusti je pro celkový přehled výhodnější, ale k detailním záběrům se musíme k těm bytostem dostat blíž a modrého kruhu by si mohly všimnout. Má někdo jiný návrh?“

Jiný návrh nebyl a Jára se nabídl nakoupit kamery. Byl to pro něho a Ivanku výlet na Zem. My ostatní jsme tady promýšleli, jak dál. Začali jsme s kamerou v propusti, tu jsme mohli spustit hned. Umístili jsme ji na odlehlém místě, kde by modravé svítící kolečko, vznášející se těsně nad zemí, uniklo pozornosti. Postupovali jsme blíž k předpokládaným sídlům zdejších obyvatel – až jsme je spatřili.

Kamera se nacházela v koruně rozložitého stromu a zabírala cestu, vinoucí se od lesa k nízkým vrškům. Dalo se čekat, že si jí nikdo nevšimne.

Bytosti byly oblečené do hnědého obleku, alespoň to tak z dálky vypadalo. Na dálku neměly znát končetiny, byla to jen taková pochodující vajíčka. Co na nich zaujalo, byly obrovské oči – či spíše světlejší miskovité útvary kolem nich, takže se ze všeho nejvíce podobaly kráčejícím sovičkám.

„Vypadají docela mile,“ řekla polohlasem Jana. „Jako plyšové hračky.“

„Tihle plyšáčci nám právě sundali boeing,“ vrátil ji Zdeněk rychle do reality. „Nevíme co ještě dovedou, ani jaké mají zbraně, ale přátelsky se nechovají.“

„Ani nevypadají jako ozbrojení,“ zastávala se jich umíněně Jana. „Pokud nemají quro nebo něco tomu podobného...“

„Co kdybychom je seškrábli propustí i s okolní hlínou?“ uvažoval jsem. „Ocitli by se na Sahaře, kde by nikomu nemohli škodit. Je tam jen písek. Mohli bychom se k nim přiblížit a kontaktovat je. Mimo své domácí prostředí snad nebudou nebezpeční.“

„V každém případě hlasuji pro zkoušku, jak se budou chovat ke zvířatům,“ navrhl Zdeněk. „Poslal bych jim tam pár krotkých zvířat z Bykyle. Ta jim jistě neublíží, zato uvidíme, jak se k nim budou chovat oni.“

„Můžeme to zkusit,“ souhlasil jsem.

Vyhlédnout si vhodné cílové místo a dopravit tam dva veliké, ale neškodné pabizony z Bykyle, byla věc okamžiku. Pabizoni se v nezvyklém prostředí zarazili, ale pak se klidně pustili do listí keříků, které jsme s nimi na Saharu dopravili i s kusem bykylské prérie. Zvířata neměla na Bykyle nepřátele, proto se ani nenaučila strachu, ani sama na nikoho neútočila.

Netrpělivě jsme čekali, až do kritického místa dokráčejí naše vyhlédnuté sůvičky. Jakmile se tam ocitly, opatrně jsme je jediným hrábnutím konvertovali na Saharu. Vzápětí jsme je už napjatě sledovali kamerou, visící sotva sto metrů nad nimi.

Sůvičky se pochopitelně překvapením zastavily. Brzy se ale vzpamatovaly a rychle se kolem sebe rozhlížely. Těžko mohly přehlédnout, že se jejich okolí znenadání změnilo. Kolem nich byl jen písek a pabizoni – Sahara umí být až nepředstavitelně pustá. Zdálo se, že je to příliš nevyvedlo z míry. Obrátily se bez náznaku bázně ke zvířatům, zvolna k nim přistoupily a chvíli na ně mluvily – či spíše, vydávaly nějaké zvuky. Zvířata jim ovšem nerozuměla a klidně se pásla dál. Sůvičky to vzdaly a opět se začaly rozhlížet. Očividně hledaly, kdo je sem tak náhle přenesl. O nás nemohly mít ani tušení, ale jistě pochopily, že pabizoni tuhle záhadu nezpůsobili.

„Zdá se, že nejsou tak nebezpečné,“ pokusil jsem se zhodnotit situaci.

„Myslíš – vyslat k nim delegaci?“ ubezpečovala se Jana.

„Skočím na Xijtru do Nového Pruska na jejich souřadnice,“ navrhl jsem. „Vy mě hodíte k nim.“

„Zas už ty?“ protáhl obličej Jára.

„Tři světy jste objevovali beze mne,“ vyčetl jsem mu.

„Ale neobydlené,“ přidal protiargument Jára.

„Nezdržujte,“ mávl jsem rukou. „Raději sledujte, ať se konvertor Xijtry stačí vzpamatovat!“

Nadskočil jsem a prohodil sám sebe modravým kruhem. Rázem jsem se ocitl v lese Nového Pruska. Kromě obrovských stromů tu bylo pusto. Dychtivě jsem nasál známou vůni, ale nestačil jsem se rozhlédnout, další modré kolo mě hodilo mezi písečné duny pět metrů od překvapených sůviček.

Na rozdíl od nich jsem musel vyrovnávat rovnováhu. Xijtra má od Země odlišnou rychlost otáčení, ale předem jsem věděl, jak to bude silné a ze kterého směru, nezaskočilo mě to ani v nejmenším.

Teprve teď jsem si mohl ty bytosti prohlédnout zblízka.

Nebyly vysoké, sahaly mi po ramena. To, co jsme prve považovali za hnědý oděv, byla jejich vlastní kudrnatá srst – oděv nenosily ani nepotřebovaly. Nejnápadnější na nich byly oči – přesněji soví bělavé trychtýře kolem očiček. Kromě očí nic v obličeji neměly, ani stopu úst, nosu, zobáku a čehokoliv. Hlava jim plynule přecházela v tělo, ruce chyběly, jen dole bylo cosi podobného sloním nohám.

„Vítejte na Zemi!“ oslovil jsem je co nejklidnějším hlasem. Česky. Šlo mi o zvuk sám, ne o smysl slov. Nechtěl jsem je poplašit, usmíval jsem se přitom na ně – ale úsměv mi na rtech okamžitě ztuhl.

„To už jste zapomněli, co jsme vám slíbily, když porušíte dohody?“ zasyčely na mě nevraživě. „Dobře víte, že si vás tady nepřejeme!“

To – to se mi snad jen zdálo!

Já jim rozuměl! Každému slovu!

Ačkoliv se jejich obličeje vůbec nepohnuly, promluvily na mě – jasně artikulovanou tefirštinou. Znamenalo to, že už musely mít za sebou kontakt s tefiry. Firhoi je odsud daleko, takže se musely setkat – s některým z mnoha kmenů Gehenny.

Co to ale tvrdily? O jakých dohodách byla řeč?

„Asi si nás s někým mýlíte,“ odtušil jsem rovněž tefirštinou, jakmile jsem se trochu vzpamatoval.

„Nelžete!“ dívaly se na mě přísně. „Pamatujeme si vás moc dobře.“

Ne, nehýbaly ústy. Snad je ani neměly. Zvuk jejich řeči zdánlivě vycházel z mezery mezi nimi. Nedokázal jsem ani rozeznat, která z nich vlastně mluví, spíš se mi zdálo, že mluví obě najednou.

„Zřejmě jste se setkaly s tefiry,“ odporoval jsem jim. „My se jim podobáme, ovládáme jejich řeč, ale jsme jiní. Nepocházíme z Gehenny, jsme z jiného světa.“

„Gehennu známe, je to svět jen jeden stupeň od měsíční vazby,“ odtušily. „Uděláte nejlépe, když se tam rychle vrátíte.“

„Gehenna není náš svět. Je zničená, mrtvá a nevhodná k životu.“

„Před tím jsme vás varovaly,“ odsekly sůvičky. „Měli jste se vzpamatovat včas, když to ještě šlo.“

„Mohly jste varovat tefiry, ne nás,“ opravil jsem je klidně. „My jsme u vás nikdy nebyli, podařilo se nám to dnes poprvé. Snažíme se vycházet v dobrém se všemi myslícími tvory na různých světech. Proto jsme navštívili i vás.“

„Na kolik světů jste se už vloupali?“ zeptaly se mě. Ne zrovna zdvořile.

„Objevili jsme jich šestnáct,“ odtušil jsem. „Na čtyři další máme přístup nepřímo. Jste nám teď nejblíže, proto vás chceme také navštívit.“

„Aha,“ odtušily. „Takže jste objevili základní prstenec a nejbližší měsíční vazby. Je tomu tak?“

„Skoro tak jsme to nazvali i my,“ připustil jsem. „Dosud jsme se spřátelili s rozumnými bytostmi všech objevených světů. Máme zájem o dobré vztahy se všemi, kdo o to budou stát.“

„My o vás už dávno nestojíme,“ odsekly sůvičky. „Dohodli jsme se snad, že nás necháte na pokoji a přestanete náš svět infiltrovat – my k vám také nelezeme.“

„To jste nedohodly s námi,“ ujistil jsem je. „O žádné dohodě nevíme. Mohli bychom s vámi ale uzavřít dohody nové. Můžeme vás nechat na pokoji, i když spolupráci civilizací považujeme za výhodnější než izolaci.“

„Porušili jste dohody už tím, že jste se u nás opět objevili,“ trvala na svém sůvička. „Zasluhujete si pořádný trest!“

„Nemohli jsme porušit dohody, které jsme neuzavřeli,“ nedal jsem se zviklat. „Nechceme ale vyvolávat neshody. Budete-li trvat na klidu, máte jej mít. Máme jiné cesty, možností přístupu je víc. Chceme navazovat přátelské kontakty k prospěchu obou stran.“

„Většinou tomu bývá tak, že vyspělejší druhy začnou ty ostatní ohrožovat,“ odtušila přezíravě. „Symetrie vesmírů dovoluje přístup na mnoho světů. Mohly bychom vás ušetřit objevování objeveného, ale nepokoušejte se pronikat k nám, my si žádné kontakty nepřejeme.“

„Nebude to tím, že jste se dosud setkávaly jen s tefiry z Gehenny?“ sklouzl jsem též do sarkasmu. „Ti měli skutečně nejhorší mravy ze všech rozumných tvorů, které známe.“

„Pokud to nejste vy sami,“ opáčily.

„Podezíravost žádnou dohodu neuspíší,“ odtušil jsem. „Také bychom měli pádný důvod podezírat vás. Poslali jsme do vašeho světa k mapování povrchu a k zjišťování podmínek života stroj. Havaroval a obávali jsme se, že ta havárie byla způsobena vámi – a navíc úmyslně.“

„To souhlasí, zničily jsme jej,“ přiznaly sovičky aniž by projevily náznak lítosti. „Slíbily jsme vám zkázu, když k nám jen nahlédnete. Špionů není škoda.“

„Chápeme důvod vaší nedůvěry k tefirům, ale teď jste se projevily jako oni,“ vyčetl jsem jim. „Vaše nepřátelství se nemělo vztahovat na nás, my jsme si je nezasloužili.“

„Nezvaní vetřelci musí vždycky počítat se spravedlivým trestem,“ odtušily.

„Až nás tedy na návštěvu pozvete, bude to v pořádku?“

„Nikdy vás nepozveme,“ odsekly sůvičky. „Vraťte nás do našeho světa a nezkoušejte k nám pronikat, to je naše poslední slovo. Jinak počítejte s tvrdou odplatou.“

„Odplatou – za co? Nepočítáme zvídavost za takovou vinu, aby zasluhovala trest. Chceme vaši vůli respektovat, ale nepovažujeme ji za rozumnou.“

„Vaše mínění nás nezajímá,“ odsekly. „Raději rychle zapomeňte, že náš svět existuje. Ti před vámi nás respektovat nechtěli, ale brzy pochopili, jak těžké tresty je za jejich zvědavost stihnou. Dvacet tisíc let nám pak dali pokoj.“

„Takže konečně připouštíte, že jsme jiní,“ kvitoval jsem spokojeně. „Ne že by mi na tom záleželo, ale – víte aspoň, se kterými tefiry jste uzavřely vaši dohodu? Na Gehenně bývalo tefirských kmenů mnoho, některé jsme ještě poznali, jiné vyhynuly dávno předtím, než jsme se s nimi setkali.“

„Jste jedni jako druzí – jako všichni,“ odtušily sůvičky. „Do našeho světa se dostali Jequnové, ale chovali se tak nepřátelsky, že jsme je musely zničit. Přišli znovu, bylo to ještě horší. Nechali jsme tedy některé naživu, ale upravily je, aby se vrátili domů a vlastními nástroji zkázy zničili doupě odkud přišli. Další už se neobjevili, jistě dobře pochopili, že to myslíme vážně.“

„Před dvaceti tisíci lety byli Jequnové vyvražděni,“ řekl jsem zaraženě. „Árjové to celé tisíce let označovali za věrolomné porušení příměří Baaly, ale jak se zdá, Baalové za to nemohli. Nechci tvrdit, že Jequnové byli lepší než jiné kmeny Gehenny, ale – nejspíš jen oni objevili měsíční vazby i cestu do vašeho světa. Ostatní kmeny je neznaly a proto se u vás později nikdo další neobjevil.“

„Ať je to jak chce, vy jste dohody opět porušili! To také zasluhuje trest!“

„Poslyšte, jaképak dohody?“ odmítl jsem jejich nařčení. „Vždyť jste právě přiznaly, že žádné dohody neexistovaly. S Jequny jste se nedomlouvaly, prostě jste je vyvraždily, to je něco úplně jiného! Naštěstí nemáme zájem oživovat staré konflikty a chceme vás respektovat. Řekněte nám, do kterých vesmírů nemáme vstupovat, vyhneme se jim.“

„Vraťte nás ihned domů, nebo uvidíte, co se stane!“ ječely na mě – už hodně nepřátelským tónem. „Držte se světů které jste objevili, dál se nepouštějte, jinak našemu trestu neuniknete!“

„Nemáte právo zakazovat nám vstup na světy, které vám nepatří,“ odmítl jsem je. „A nemluvte pořád jen o trestech! My vás také nechceme trestat za vyvraždění Jequnů.“

„Na to nemáte ani právo, ani možnosti!“ zasyčely na mě naježeně sůvičky.

Současně jsem pocítil náhlou slabost. Aniž bych chtěl, také jsem se podvědomě naježil, ale mělo to okamžitý účinek. Slabost okamžitě zmizela, zato sůvičky se zakymácely a než jsem mohl zareagovat, ztěžka se svalily přímo na obličeje. Zamrazilo mě, ale otřásl jsem se a opět se ovládl. Také sůvičky se rychle vzpamatovaly a vztyčily – jako dětské hračky Vaňka Vstaňka.

„To byl psychický útok!“ vyvřískly na mě.

„Ano, všiml jsem si. Nebylo to od vás jemné!“ odmítl jsem je zamračeně.

Samozřejmě jsem pochopil, že proti mně něco použily. Nevěděl jsem co to bylo, ale ta podivná slabost nepřišla sama od sebe. Napadlo mě, že asi jen své větší psychické odolnosti vděčím za to, že jsem při smyslech. Naštěstí se quro ukázalo dostatečnou protizbraní.

„Přestaňte proti mně používat své útočné prostředky, nebo se neomezím na pasivní obranu! Varoval jsem vás včas! Jsme jiní než tefirové, které jste poznaly,“ ujistil jsem je.

Sůvičky to očividně zarazilo.

„Čím silnější protivník, tím větší důvod k jeho zničení!“ zasyčely, ale nic víc nepodnikaly.

„To platí jen pro ty slabé,“ odsekl jsem. „Silní se zničení nebojí a nikoho likvidovat nepotřebují. Jak se zdá, zničily jste kdysi psychickým úderem Jequny, možná i jejich vlastními zbraněmi. Toho se nebojíme. Sežehly jste naše průzkumné letadlo – budiž, nečekali jsme to a nechránili jsme je. Nebudeme vás trestat, jak o tom stále mluvíte vy, nebudeme k vám posílat další letadla, ale musím vás na něco upozornit. Vašimi nejbližšími sousedy jsou naše nejslabší světy. Mohli byste na ně úspěšně zaútočit, ale musím vás varovat. Nechceme vás preventivně vyvražďovat, ale při napadení se budeme bránit.“

„Nemáte ponětí o naší síle!“ pokusily se mě zastrašit. „Můžeme vás náhle sežehnout na mnoha světech současně!“

„Nevylučujeme, že byste některé zničit mohly,“ připustil jsem. „Sousedí s vámi jen naše nejslabší. Všechny naráz nás ale nevyhubíte a my také máme prostředky odplaty. Určitě bude lepší pro obě strany vycházet spolu po dobrém.“

„To se ještě uvidí!“ odsekly významně. „Vrátíte nás do našeho světa?“

„Vrátíme,“ přikývl jsem. „Nemáme zájem zadržovat vás tady násilím, ale nevykládejte si to jako slabost – nebojíme se vás.“

„Ani nevíte, koho se nebojíte!“ vyprskly nevlídně.

Překlíčoval jsem si ovladač propustí na Měsíční propust a v následujícím okamžiku jsem poslal sůvičky domů.

Setkání s touto civilizací nedopadlo podle mých představ.

Ale – byli jsme aspoň varováni.

Porada naší skupiny byla bouřlivá. Sůvičky nám daly jasně najevo, že si spolupráci nepřejí. Máme je respektovat? Tvrdil jsem, že musíme – nežádoucí kontakty by zbytečně přilévaly oleje do ohně, který mezi nimi a tefiry plápolal před dávnými dvaceti tisíci lety. Shodli jsme se i na názoru, zda se jich máme obávat. Samozřejmě by nám mohly škodit, to přece dokázaly likvidací Jequnů v dobách, kdy pozemská civilizace ani neexistovala. Na druhou stranu se ve známých vesmírech dvacet tisíc let neprojevovaly. Byla v tom naděje, že nás nebudou napadat ani nyní?

„Musíme se proti nim zabezpečit, ale vyvarujeme se konfliktů,“ uzavřel jsem diskusi.

„Nepříjemné je, že jsme se nedozvěděli, které vesmíry jim patří a kterým se tedy máme vyhýbat,“ povzdychl si Pavel. „Obávám se, že toho vědí o paralelních vesmírech více než my. My jsme jejich prstencovou povahu objevili nedávno, ony ji znají odedávna – ale obávám se, že nejen déle, ale i lépe.“

„Z toho, co nám řekly, vyplývá, že prstenců paralelních vesmírů existuje víc,“ přemýšlel nahlas Rosťa. „Jistě neměly na mysli náš prstenec, zbyly by tu po nich aspoň nějaké stopy. Znamenalo by to, že jsou vesmíry uspořádány do více prstenců, navzájem spojených měsíčními vazbami – začíná to už teď vypadat jako úchvatné klenotnické dílo, nemyslíte?“

„Jůžiš, máš naprostou pravdu!“ došlo Járovi. „Myslíme si, kdovíjak nejsme chytří a přitom jsme pořád balíci!“

„Zabýváme se tím příliš krátce,“ snažil jsem se to zmírnit. „Tefirové za dvacet tisíc let objevili jedenáct ze šestnácti světů prstence, my jsme v nesrovnatelně kratší době první okruh uzavřeli. Teď jde o měsíční vazby. Jequnové si vzali jejich tajemství do hrobu jako Vikingové Ameriku, museli jsme na ně přijít znovu.“

„Takže jsme se stali opět Kolumbem, objevujícím Nový svět,“ pokyvoval hlavou Rosťa. „Přitom máme Měsíc po celé tisíce let na očích. Co z toho vyplývá? Řekl bych – dva body. Jednak někde tady na Měsíci leží zapomenuté konvertory Jequnů – pochybuji, že vzaly za své při jejich zkáze. Že na ně nikdo nenarazil? Asi jsou dobře schované. Druhým bodem je výzva: kam asi vedou vazby od Marsu a Jupitera? Což takhle prozkoumat Mars – a další planety?“

Zůstali jsme na něho všichni chvíli civět.

„Člověče, Rosťo!“ vydechl Jára úžasem.

„Říká se, že vesmír je nekonečný,“ uvažoval Rosťa. „Nikoho nenapadlo, že je nekonečný na druhou. A co takhle – nekonečno na čtyřiašedesátou?“

„A jsme tam, kde jsme byli už dávno,“ řekl spokojeně Pavel. „Jen jsme zase pozapomněli, že jsme takhle malý prášek proti nekonečnu!“ naznačil prsty.

„To není všechno,“ pokračoval Rosťa. „Vzpomeňte si, jak Vávrovci měsíční vazbou nedávno zaskočili tefiry na Firhoi. Neměli bychom jim věnovat větší pozornost, než nás podobně zaskočí – naše milé sůvičky?“

Měl pravdu, o tom jsme nepochybovali. Problém byl jen v tom, že nás zasvěcenců bylo příliš málo – proti nekonečnu.

„Pořád si jenom hrajeme na svém písečku,“ shrnul jsem to. „Jednak to nestíháme, navíc jsme až nebezpečně závislí na rozhádané Zemi. Podle mě musíme co nejdříve zahájit kolonizaci Bykyle a vytvořit na ní civilizaci lepší než na Zemi. A nemyslím to technicky.“

„Jak to tedy myslíš, tati?“ zeptal se věcně Jára.

„Jak to říkám,“ opáčil jsem. „Potřebujeme osamostatnit Bykyle, aby nebyla závislá na Zemi. Dostat sem nadšence, lidi ochotné zapomenout na pozemské spory a věnovat se společné věci. Musíme mít také vlastní průmysl, abychom nemuseli všechno dovážet ze Země.“

„To už jsme schválili, ne? Jak jsi na tom s Novoněmci?“

„Nebudeme je stěhovat jako celek,“ řekl jsem. „Ani Čechy ne.“

„Vzít sem Němce a Čechy byl přece tvůj nápad!“

„Jsou všichni nadšenci, jaké potřebujeme?“ opáčil jsem. „Můžeme se počítat za nadšence do jednoho, ale – kolik se k nám přidá Čechů a nechá doma fotbal, televizi a večery u piva? Podobně Němci. Nemá smysl tahat sem celé národy s jejich nesmiřitelnou hádavostí.“

„Jiné národy nejsou lepší,“ namítl zamračeně Zdeněk.

„Mluvil jsem o tom nedávno s generálem Schmidkem,“ pokračoval jsem. „Hovořil za Němce – a řekl bych, že o nich ví dost a můžeme mu věřit. Tvrdil, že pro naši kolonizaci získáme dvacet procent Novoněmců, ale kdybych chtěl samé nadšence, bude jich ještě méně. Podobný obraz asi dostaneme u všech národů. Co to znamená? Znamená to, že lidi, ochotné naší věci cosi obětovat, najdeme všude, ale bude jich nepatrné procento populace. Říkejte si co chcete, šel bych do toho. Opustíme kolonizaci na národním principu a národy zůstanou na staré Zemi. V tom případě navrhnu jako společnou řeč Bykyle tefirštinu.“

„Tefirština – úřední jazyk paralelních vesmírů?“ nelíbilo se Ivance. „To máme zapomenout česky? Člověk se dokáže naučit více jazyků, jak jistě dobře víš. A když už, proč ne esperanto?“

„Nemusíme zapomínat česky ani jiné pozemské řeči,“ obrátil jsem se na ni. „Esperanto nám ale nevystačí odborně ani bohatostí výrazů. Tefirština je pro nás výhodnější. Když si odmyslíš, že to bývala řeč našich největších tyranů, co proti ní máš? Chceš-li vybrat kterýkoliv pozemský jazyk, bude tahanice o to, který to bude. Nejvíc lidí na světě mluví čínsky, ale čínské znakové písmo je tvrdý handicap, který nikomu nepřeji. V Číně byl považován za vzdělance každý, kdo uměl číst a psát, u nás vyžadujeme tuto dovednost už od prvňáčků a považujeme ji za pouhou nutnou podmínku dalšího vzdělání. Angličtina je lepší, ale jsou to dva jazyky v jednom.“

„Pro nás není těžké zvládnout jakýkoliv jazyk,“ podotkla Ivanka. „Každý, koho sem vezmeme, dostane tacuky a naplněnou paměť. Pak nám může být jedno, kolik a jakých jazyků budeme používat.“

„Nebude to jedno,“ oponoval jsem jí. „Potřebujeme důležitější vědomosti. Úplné základy také, ale nemůžeme si dovolit ztrácet jimi čas. Představ si, že zavedeme jako jednotnou řeč češtinu. Pozveme sem Němce – a oheň je na střeše, i když každého naučíme česky. Podobně dopadnou ostatní jazyky. Jazyk není cíl, ale nástroj. Ba ne, potřebujeme něco neutrálního a kromě esperanta nám zbývá jen tefirština. Pro nás je vlastně ideální.“

„I tak do ní budeme muset doplnit spoustu výrazů,“ řekl Zdeněk. „Většina pozemské techniky má anglický název.“

„Pro většinu odborných názvů máme tefirský ekvivalent už dnes,“ nedal jsem se. „Problém by to byl naopak, spousta tefirské techniky na Zemi prostě neexistuje. Jak chceš přeložit do angličtiny tisori, sahadlos nebo pesrupak?“

„Nějaká jména bychom už našli...“ mávl rukou Zdeněk.

„Ale proč máme hledat jména, když jsou? Tefirská jména jsou libozvučná a nedělají nám problém s výslovností. Výrazy Kopffüsslerů by nám jistě vadily víc.“

„No dobrá – ale my spolu můžeme mluvit česky – jsme přece Češi, ne?“

„Jistě. Občas použijeme tefirské slovo, když českou náhradu nemáme. Určitě se nikomu nezdá vhodné překládat briek bliep jako smažené mouchy. Někdy o tom ani nevíme, protože původní tefirský slovní základ považujeme za náš pozemský. Nebo si myslíme, že pochází od jiného národa, který to má ale nějakou oklikou zase od tefirů. Například – anglicky znějící slovo motor.“

Nakonec jsme se dohodli a rozdělili si úkoly na nejbližší dobu. Járova parta měla zahájit nábor kolonistů v Čechách, já jsem měl oťuknout Němce. Ostatní národy mohou zatím počkat.

Cesta na Nové Německo netrvala dlouho. Tentokrát jsem nepoužil letadlo. Spojení mezi Bykyle a Zemí zajišťoval konvertor napojený na novou elektrárnu. Většina našich elektráren byla veliká jako bloková kotelna. Pracovaly bez dozoru. Jen vyrovnávací kondenzátory měly větší, schopné pojmout velké množství elektřiny, třeba zásobovat týden milionové velkoměsto. Provoz zatím nebyl velký, mohl jsem využít nestandardních možností, především při odlišných souřadnicích výchozího místa a cíle.

Potřeboval jsem k tomu znát naprosto přesně souřadnice cíle, ale naše nové ovládače už měly databázi nejdůležitějších míst a dokázaly bleskově spočítat aktuální diferenci.

Nejprve jsem si otevřel nepatrnou propust, prohlédl si, kam se chci dostat – a pak to modře zablýsklo a stál jsem na chodbě u dveří svého bytu v Novém Berlíně. Propust mě podebrala tak přesně, že její hrana olízla podlahu pod podrážkami mých bot. Nové programové vybavení se Rosťovi povedlo.

Byt Kurta a Gerty Wernerových byl na chodbě naproti. Stačilo zazvonit – a mohl jsem vstoupit. Mohl jsem očekávat, že večer už budou doma – jinak bych musel na ně čekat nebo jet za nimi do budovy televize.

Byli doma a nadšeně mě vítali. Zavolali Alfréda Schmidkeho, abychom byli pohromadě. Zakrátko přijel a byl jsem opět se svými německými přáteli, tentokrát nejen jako zdvořilostní návštěva.

„Takže tvoje nabídka trvá,“ kvitoval spokojeně generál Schmidke. „Jen je to snad už tentokrát doopravdy.“

„Bykyle čeká na osídlení,“ sděloval jsem jim. „Počítám, že se naše kolonie za rok osamostatní. Od tefirů získáme technologie, od hlavonožců plodiny.“

„Jsi opravdu optimista, že to zvládnete?“ snažila se mě zviklat Gerta.

„Nedovezli jsme už část mimozemské vědy úspěšně na Zem?“ opáčil jsem. „Tefirská technologie ovládla pozemskou vzdušnou dopravu, plodiny hlavonožců zemědělství.“

„Tak to nemyslím,“ vrtěla hlavou Gerta. „Fandím vám, aby vám vydrželo nadšení. Určitě nepůjde všechno hladce.“

„Gerto, Gerto,“ vrtěl jsem hlavou. „Známe se dlouho a ještě mi nevěříš?“

„Tobě věřím i spojení s ďábly. Ale nezlob se na mě, jediný génius to sám utáhnout nemůže.“

„V současné době je nás na to devět géniů,“ řekl jsem vážně. „Uvědom si, my uděláme génia z každého, kdo se k nám přidá. Kdybych ti navrhl jít s námi, přijala bys to?“

„Jak – uděláte génia z každého?“ zeptala se věcně.

Vysvětlil jsem jim funkci tacuky, které zajišťuje neuvěřitelné regenerační schopnosti organizmu, popsal funkci a vlastnosti přídavné paměti a předávání vědomostí pomocí borůvek přenosové paměti.

„Výchova dětí se přestane zabývat učením faktů,“ končil jsem. „Vědomosti se dnes dají nalít do hlavy jako tím pověstným Norimberským trychtýřem. Je to kvalitativní skok v existenci lidí. Zbývá nám jen výchova osobností.“

„Snad nám nechceš ty strašné zásahy do podstaty člověka vychvalovat?“ hrozil se Kurt.

„Chci vám je dokonce nabídnout,“ přikývl jsem vážně. „Uvědom si, co to bude znamenat. Něco takového lidstvo nepamatuje od dob negativních tefirských genetických zásahů.“

„A co když to někdo odmítne?“ zajímal se Kurt.

„Může někdo odmítnout nabídku stát se géniem?“ smál jsem se. „Takové nabídky se neodmítají!“

„Víš, někdy jsi mi připadal...“ namítal opatrně.

„Nenabízím vám všechno,“ řekl jsem vážnějším tónem. „Mám skutečně rozsáhlejší úpravy a některé se mohou jevit – trochu odpudivě. Quro je velice silný nástroj, který může sloužit i jako zbraň. Možná se na Bykyle prosadí, ale na Zemi asi ne.“

„Vidím to jako pokrok, Kurte,“ zvážněla Gerta. „Měla bych ale podmínku.“

„Jakou?“ chytil jsem ji za slovo, ale významně jsem se podíval na Kurta. Gerta byla zřejmě pro nové věci přístupnější než on.

„Bez Kurta se mnou nepočítejte,“ řekla, co jsem beztak očekával. „Museli byste nás tam vzít společně!“

„Ale Gerto – máme děti...“ připomněl jí Kurt.

„Samozřejmě i s dětmi,“ dokončila Gerta.

„To není tvoje podmínka, ale naše,“ odtušil jsem. „Nemáme přece v úmyslu trhat rodiny. Kdo není schopen dostát závazkům, toho bychom mezi nás ani nevítali.“

„To je hezké!“ přidal se generál Schmidke. „Pokud vím, sám jsi rozvedený...“

„Víš přece, jak to bylo,“ zavrčel jsem. „Rozvádět jsem se nechtěl já a ani pak nemůže nikdo tvrdit, že jsem se o své potomky nestaral.“

„Co ale budeme v tom novém světě dělat?“ vyptával se opatrně Kurt.

„To záleží na vás,“ odtušil jsem. „Kdybych vám chtěl poradit, řekl bych – to co tady. Založte na Bykyle televizi – zkušenosti s tím máte a i televizi budeme potřebovat. Určitě máte dost nadšenců, ochotných jít tam s vámi. Kolonie Bykyle bude mít spojení se Zemí, nebudou problémy ani s výměnou pořadů. Však byste sami nejlépe věděli, jak to zařídit.“

„Jak se tam ale bydlí?“ rozjasnil se trochu.

„Jako tady,“ ujistil jsem ho. „Zatím je tam jen malá vesnice z montovaných domků, chci tam ale pozvat pár stavebních firem, aby nám postavily městečko. Někteří už tam zůstanou a budou u nás stavět dál, ale civilizace může začínat i s jediným městem. Nemusí mít od začátku dvacet milionů lidí, ale nesmí být závislá na Zemi ani jinde.“

Kurt přesto prohlásil, že si to bude muset rozmyslet a já už jsem na něho nenaléhal. Na generálu Schmidkovi bylo znát cukání, ale když jsem přistoupil na čas k rozmyšlení pro Kurta, stáhl se i on.

Gerta mi potom ukázala scénář nové Kurtovy televizní hry. Jmenovala se Volání Nového Světa a byla míněna jako seznámení lidí s možnostmi kolonizace Bykyle. Překvapilo mě, kolik děje a zápletek dokázal Kurt do jejího textu zapracovat – až jsem si říkal, že tahle hra jako málokterá přežije přechodné období kolonizace. Opravil jsem mu pár nepodstatných detailů, které o Bykyle nemohl dosud znát.

Slíbil jsem pak přijít znovu co nejdříve a odešel spát do svého bytu. Měl jsem tu přece jeden ze svých pevných bodů na Zemi, po kterých kdysi tak toužil Archimédes.

K ránu mě probudil telefon – což jsem vůbec nečekal. Kdo mě na tohle číslo volal, musel dobře vědět, že tu jsem. Mohli to být jen manželé Wernerovi a Alfréd Schmidke – a nemýlil jsem se.

„Alfréd,“ uslyšel jsem z telefonu známý hlas. „Poslyš, Oto, co jsi zase provedl Američanům?“

„Překazil jsem jim plán ovládnutí vesmíru, ale o tom víš,“ odtušil jsem a začal se rychle oblékat.

„Dostal jsem právě oficiální žádost Interpolu, že tě máme vydat soudu Spojených států. Nevíš, jak se dozvěděli, že jsi v Novém Berlíně?“

„Nevím,“ zavrčel jsem. „Je to zajímavé, ale nevím, co by na mě chtěli vytáhnout. Co ti řekli?“

„Nic, je to prý tajné,“ odtušil.

„Co ty na to?“ zajímalo mě.

„Odpověděl jsem jim oficiálně, že bez specifikace viny nás o to žádat nemohou. Za tři hodiny mě ale vzbudili, že na letiště Nový Berlín přiletělo ze Států zvláštní letadlo se čtyřmi chlápky, údajně jednat s Junkersem. Tam ale nedorazili. Prosím tě, přijď raději ke mně na policejní ředitelství, bude to tak bezpečnější. Pro jistotu ti posílám do bytu ochranku.“

„Díky za varování, Alfréde. Máš ještě na svou ochranku spojení? Jestli ano, odvolej je. Za chvíli jsem u tebe.“

„Neblázni, Oto!“ varoval mě Alfréd. „Obávám se, že ti čtyři chlápkové jdou po tobě! Podezřelé je už to, že o tobě vědí!“

„U tebe se mi snad nic nestane,“ mávl jsem rukou.

„Tady zaručeně ne, ale cestou...“

Nedořekl. Stačil jsem se mezitím obléknout. Náhle se vedle šéfa policie Nového Berlína modravě zablesklo – a stál jsem vedle něho.

„Cestou se mi nemůže stát vůbec nic,“ ujistil jsem ho klidně. „K přesunům teď používám tuhle novinku. Doufám, že jsem tě moc nevylekal.“

„Fuj, vylekal!“ otřásl se Alfréd. „No jo, pokrok se nezastavil. Jak to vlastně děláš?“

„To byly totiž přenosy hned dva,“ usmál jsem se. „Nejprve meziplanetární skok na Bykyle, pak zpátky sem. Neshodují se souřadnice a musí to být lépe zaměřené, ale tefirské přístroje jsou lepší než naše pozemské – to je všechno.“

„To tam u vás funguje normálně pro všechny?“

„Jen pro výjimečné případy,“ přiznal jsem. „Pro běžné přesuny budeme mít tefirské teleporty, zvládnou to úsporněji, tohle je trochu drahé. Ten dvojí skok spolykal víc energie než Nový Berlín za celou noc. Zatím jí ale máme nadbytek.“

„V mimořádných případech je to k nezaplacení,“ opáčil Schmidke suše. „Raději tě mám tady. Poslyš, ale vážně – nevíš, proč po tobě jdou? Musí snad mít nějaký důvod!“

„Nedávno jsme jim vrátili zajatce,“ řekl jsem vážněji. „Tedy – ne úplně všechny, jen menší ryby. Oni je okamžitě propustili na svobodu, proto jsme jim ty hlavní viníky nevrátili. Řekl jsem, že vrahové tefirů pod pozemskou spravedlnost nepatří – a že jsou v pekle. A je tomu tak, jsou zavření na Gehenně.“

„To jste si ale dovolili hodně!“

„Měli jsme se snad dívat, jak je budou doma oslavovat jako hrdiny?“ zamračil jsem se. „Poslyš, Alfréde! Nedávno jsem tě žádal o laskavost, abys nám půjčil pár soudců, aby to kvalifikovaně rozhodli. Na OSN jsem neuspěl – tam chtěli, aby Američany soudili Američané – a jak to dopadlo víme, oni jsou k vlastním lidem shovívaví, nebo je prostě kryjí. Tefirové pozemšťany soudit nechtějí. Tvrdili, že nám kdysi ublížili a teď by to mohlo být chápáno nenávistně. A my žádné promované právníky nemáme.“

„Já je mám,“ podíval se na mě vážně. „Předběžně mi to slíbili čtyři a mohou odletět třeba hned. Dopravu ale musím nechat na tobě.“

„Samozřejmě, pro nás není problém sehnat airbus nebo vimaan. Propusti umíme řídit také o něco lépe než dřív.“

„To jsem právě viděl,“ utrousil suše Schmidke.

Pak zvedl telefon a začal kamsi volat. Posadil jsem se do křesla a čekal jak to dopadne. Náhle se ozvalo vzdálené zadunění a podlaha se pod námi trochu otřásla. Podíval jsem se udiveně na Alfréda. Ten to zaznamenal, ale zřejmě nebyl o nic moudřejší. Raději rychle ukončil hovor, aby mohl volat jinam.

Jakmile ale položil sluchátko, telefon zazvonil. Kdosi se sem dovolal právě v tom kratičkém okamžiku, kdy sluchátko leželo na přístroji.

„Ja, ja...“ odpovídal Schmidke a rychle zvážněl. „Podívejte se po nich, ale opatrně. Pohotovost jste už volali? Ja, ja... Mein Gott!“

Položil sluchátko a nepřítomně se zadíval stranou. Pak se otočil ke mně.

„Bude to horší, než jsem si myslel, Oto,“ řekl. „Právě za tebe zemřel – Kurt Werner.“

Ačkoliv radary letiště Nový Berlín nic nezaznamenaly, do okna mého bytu vletěla půltunová letecká raketa. Obrovská exploze rozvalila stěny domu. Další dvě rodiny, nad mým bytem i pod ním, na místě zahynuly. Kurt právě vstal a byl ve své kuchyni, jen přes chodbu od mého bytu. Vyražená kamenná příčka ho rozdrtila o protější stěnu – byl na místě mrtvý, nejspíš se ani nestačil polekat. Gerta a jejich děti, starší Christinka a mladší Robertek, byli výbuchem otřeseni, ale až na šrámy od střepů skel vyvázli bez zranění. Šok pro ně ale byl, když objevili zkrvaveného mrtvého Kurta.

Podle svědectví několika lidí přistálo na střeše sousedního domu krátce po výbuchu černě natřené letadlo, pobralo na palubu čtyři muže oblečené v černých kombinézách a bez hluku odletělo.

Letadlo, kterým včera přiletěli čtyři Američané, už na letišti Nový Berlín nebylo. Podle záznamů odlétlo ještě večer bez nich. V Novém Berlíně se ale už nikdo cizí nenacházel.

„Je to jasná teroristická akce,“ shrnul to Schmidke. „Jen vědět, kdo za tím stojí! Já vím, nejspíš ti čtyři Američané, ale mít ještě důkazy! Nemáme nic pro soud, ani pro vydání zatykače Interpolu.“

Gerta odvezla děti k rodičům Kurta a sama tam chtěla zůstat také. Bydleli nedaleko, ale přece jen stranou od zájmu veřejnosti, který zákonitě nastane, až lidé zjistí, že se oblíbený starosta Kurt Werner stal obětí teroristů. Schmidke jí půjčil služební letadlo a já jsem jí pomáhal vynosit na střechu tašky s narychlo naházeným dětským oblečením, vytahaným z trosek bytu. Víc si s sebou nebrala.

Kurtovi rodiče byli zdrcení – už to věděli a Gertu a její děti napjatě čekali.

„Co jsme komu udělali...?“ hořekoval Kurtův otec, pan Klaus. Jeho žena, paní Alice, si jen mlčky utírala červené oči.

Mohl jsem jim, stejně jako Gertě, jen vyjádřit soustrast. Také jsem se zmínil, že to bylo nejspíš namířeno proti mně, ne proti jeho synovi.

„To je snad jedno,“ podíval se na mě smutně. „Odneslo to prý devět lidí! Kdo má právo takhle druhé zabíjet?“

Chtěl jsem se hned rozloučit, ale Gerta mě zarazila.

„Oto – mohl by Kurt žít, kdyby měl tvoje vlastnosti?“ zeptala se mě přímo.

Zamyslel jsem se. Gerta mi visela na rtech, čekala mou odpověď jako na smilování, ale – nechtěl jsem jí lhát.

„Měl příliš rozbitou hlavu,“ ujistil jsem ji pomalu. „To bylo nad možnosti tacuky. Nepřežil by to.“

„Kdybych ale Kurta přemluvila, byli bychom teď všichni na Bykyle – a naživu, viď?“ pokračovala odhodlaně.

„To ano,“ přikývl jsem. „Není tam ještě prostředí vhodné pro děti, neznáme to tam dokonale, ale tohle – tohle tam nikomu nehrozí...“

„Do smrti si budu vyčítat, že jsem mu ustoupila,“ řekla nešťastně Gerta. „Už to nikdy nenapravím, ale – vezmeš nás tam aspoň teď?“

Všichni jsme na ni zůstali překvapeně zírat.

„Chci, aby mi zůstaly aspoň děti,“ dodala tiše.

„Je to jen zběžně prozkoumaný svět,“ varoval jsem ji. „Vypadá přívětivě, ale to může být omyl! Nevíme, jaké překvapení nás tam čeká.“

„Vypadá přívětivě!“ vybuchla. „Náš svět snad vypadá přívětivěji? Nezdá se mi to tu lepší, na to vem jed! Není náhodou Bykyle jediný slušný svět, který ještě nepoznal válku?“

„Jediný snad není, ale válku skutečně nepoznal,“ souhlasil jsem. „Nikdy tam nežili lidé. Ani jiní.“

„Já to tedy beru,“ řekla Gerta umíněně. „Tvrdil jsi, že budete potřebovat televizi – já ji tam zavedu. Vezmi nás tam.“

„Bez Kurta?“ pokusil se ji zviklat starý Klaus Werner.

„Bylo by to s ním jistě lepší, ale neleknu se toho ani bez něho, tatínku,“ řekla odhodlaně. „Chcete-li tam jít se mnou, Oto vás jistě vezme – a rád.“

„Vždyť tam Kurt nechtěl kvůli mně!“ vzlykala Kurtova matka, paní Alice. „To já jsem mu to vymluvila, nechtěla jsem ho pustit do nebezpečí, i tak toho snad zažil dost...“

„Tady to není lepší, mami,“ vzlykla Gerta. „Vidíte přece sama...“

„To všechno kvůli Otovi!“ podívala se po mně zle Alice – a jako kdyby mi na hlavu hodila veliký kus ledu. Nejhorší na tom bylo, že – měla pravdu.

„Nebýt Oty, nežili bychom už dávno,“ odpověděl jí za mě rozzlobeně Klaus Werner. „Ty, já, Gerta, ani děti. Ota nás vytáhl z Hamburku pár hodin před pohromou a žádné děti bys nikdy ani neviděla! Tak se, prosím tě, ovládej, než řekneš něco tak nesmyslného.“

„To je jedno!“ vybuchla Alice. „Nebýt Oty...“

„Ber to tak, že Ota věnoval Kurtovi nádherných patnáct let života,“ zarazil svou ženu Klaus. „Vždyť to nebyl Ota, kdo to tak krutě ukončil!“

Nechtěl jsem se stát příčinou takového sváru, ale – proti pravdě jsem se bránit nemohl.

„Nechte toho,“ zarazil je generál Schmidke, který dosud stál taktně stranou. „Gerta má pravdu. Šel bych tam také, už jsem to dokonce Otovi slíbil. Nechal bych se přemluvit, abych mu šel organizovat policii, teď ale zůstanu tady. Nikdy jsem necouval, ani teď neuteču. Ota policii beztak nepotřebuje, tady budu užitečnější. Ale něco bych přece jen chtěl. Oto, seženeš mi za těch pár právníků aspoň jednoho, kdo umí vyšetřovat zločiny podle podvědomí, jak jsi mi nedávno líčil? Aspoň jednoho – prosím! Budu ho tady potřebovat jako sůl.“

„Nemám žádného,“ musel jsem přiznat. „Dosud jsme se v tomhle spoléhali na tefiry, lidi z Firhoi. Vždyť je nás tam jen devět! Ale – když vybereš někoho ze svých známých a pošleš ho k nám, postarám se, aby ho to tefirové do týdne naučili. Stačilo by ti to?“

„Beru tě za slovo,“ řekl Schmidke rychle. „Kdy si je můžeš převzít?“

„Kdy se ti to bude hodit,“ vzdychl jsem si trpce. „Asi budu muset návštěvy Země omezit. Na Zemi očividně někomu překážím. První útok za mě odneslo pět nevinných žen a osmnáct dětí, druhý tři chlapi, dvě ženy a čtyři děti. Nechápu důvod té nenávisti, ale zdá se mi, že jim na mé osobě opravdu záleží. Čím déle tu jsem, tím hůř – zatím především pro jiné.“

„Nevím, jestli to vyřešíš,“ obával se Schmidke. „Pokud jim jde o to, abys zmizel s povrchu Země, budou spokojeni, ale nevím, zda jim to bude stačit.“

„Budu se tu objevovat jen na skok, aby nestihli nic nekalého připravit,“ odtušil jsem. „Nesmím se tu pro nic za nic zdržovat. Hrozně by mě ale zajímalo, jak se o mě mohli dozvědět? Vždyť jsem tu byl jen přes noc a po Novém Berlíně jsem se neprocházel, aby si mě mohl někdo všimnout.“

„To ti vysvětlím snadno,“ řekl Schmidke. „Jen s důkazy asi budou potíže. Ve tvém bytě nebyl problém nainstalovat odposlouchávací štěnice, většinu roku tam nejsi. Bohužel po nich nezůstala ani stopa. Mohly být také u Wernerů, tam se teď po nich pořádně podíváme. A konečně mohli mít agenta rezidenta v domě naproti, kde ti výtečníci nastupovali do letadla. Odtud asi naváděli i tu raketu.“

Rozloučil jsem se raději se všemi. Slíbil jsem, že se co nejdřív vrátím – určitě svému kamarádovi neudělám, abych mu ani nepřišel na pohřeb.

Pak jsem – k jejich nebetyčnému údivu – zmizel přímo z jejich středu.

Errata:

10.08.2021 21:58